úterý 28. července 2015

Bílá vlajka

Milost je sice neúžasnější Ježíšova myšlenka, ale káže se o ní dost špatně. Nedává to smysl, alespoň na první pohled. Vždyť je to hezké a pozitivní téma! Jenže, milost je z principu skandální. Milost totiž podvrací zažité vzorce, které skoro vždy fungují. Milost dává naději tam, kde si hřích zasluhuje trest. Milost vidí krásu ve špatnosti. Milost je myšlenka, která zcela změnila svět karmy, kde máš to, co si zasloužíš. To zní pěkně, ale milost vytváří tenzi tím, jak naráží na náš smysl pro spravedlnost a férovost. Hříšník si zaslouží trest. Zločinec si zaslouží odsouzení. Ano. Stoprocentně souhlasím. Tak to má být. Jenže spravedlivý svět nám milost podvrací a nám je to místy dost nepříjemné, zvláště, když bychom si přáli, aby Bůh jednal (u jiných lidí) spravedlivě. Jeden autor kdysi napsal: Dokud se nezačnou zbožní lidé při kázání o milosti ošívat, nekážeme poselství milosti dostatečně. To se mi moc líbí. Protože poselství milosti vždy budilo napětí a vytvářelo tlak na svět, jak jsme na něj zvyklí.

Z teologického hlediska je milost přitažlivé téma: jsme rádi, že se dá aplikovat na nás, protože si uvědomujeme, že kdybychom měli dostat to, co si zasloužíme, odešli bychom přinejlepším s prázdnou, nebo spíše by nám bylo pořádně naloženo. Jenže, v praktickém životě většinou věříme spíš v karmu než milost. Samozřejmě, o karmě nemluvíme, jsme přece křesťané a karma je princip východních náboženství. Raději tomu říkáme spravedlnost nebo zodpovědnost. Prostě, když si máme v praktickém životě církve vybrat, tíhneme spíše k zákonictví než k milosti. Raději ustanovíme seznam pravidel a vyžadujeme jejich naplňování pod rouškou volání ke svatosti. Všimli jste si, že tyhle seznamy se průběžně mění v každé generaci? Všimli jste si, že skoro vždy je tvoří lidé, kteří zrovna v těchto věcech problémy nemají? Všimli jste si, že v další generaci pak titíž lidé, kteří tvoří nová pravidla, porušují pravidla předchozí generace, které odmítají jako zákonictví, a přitom vytvářejí zase novou formu stejného zákonictví? Svatost je samozřejmě důležitý princip Bible, ale proč ve sporu mezi svatostí a milostí téměř vždy vyhraje svatost, často přetransformována do pouhých pravidel a snahy se oddělit od hříšníků? Pozorný čtenář Bible ví, co vytýkali Ježíšovi: Jí s hříšníky, tedy legalizuje jejich hřích! Vždy mi připadá vtipné, jak si někteří čtenáři Bible představují, že Ježíš na nějakou tu hostinu sice přišel, ale určitě se tam štítil jejich viditelného hříchu, jejich pitek, jejich ne moc zakrývajících oblečení, jejich hloupých řečí; a pak, ve správný čas, nejlépe těsně po jídle, jim vyhlásil evangelium spravedlnosti a vedl je k pokání! Fakt? Tohle si opravdu někdo o Kristu myslí? Proč si to vlastně myslíme? Mám za to, že je to proto, že milost je v jádru neuvěřitelná, skandální, nepohodlná, a jak říkají anglicky mluvící, milost je „messy“ (tedy chaotická nebo špinavá). Chcete spořádanou církev, kde všechno jde v pořadí jak má (nejprve si člověk uvědomí, jaký je hříšník, pak činí pokání a pak zakusí odpuštění a Boží lásku)? Pak do ní rozhodně nezvěte opravdového Ježíše. Spokojte se s karmou. Spokojte se se zákonem. Spokojte se s pravidly svatosti. Ale hlavně nechtějte být církví plnou milosti a pravdy zároveň.

V minulém blogu jsem napsal, že podle Ježíšových nejbližších přátel byl on plností milosti a plnosti pravdy zároveň. To mě fascinuje. Ježíš nebalancoval na hranici mezi milostí a pravdou, neměl to ani namixované v nějakém zdravém poměru. Ne, věděl stoprocentně, co je v člověku, nedělal si iluze, viděl až dovnitř; a přitom byl stále stoprocentně plný milosti a tedy měl odvahu odpouštět, měl sílu se povznést, a obětoval se za nás, když jsme ještě byli úplně nemožní ve svých hříších. Ježíšova schopnost měnit lidské životy bez nucení nebo manipulace, jen kombinací dokonalé milosti a dokonalé pravdy, je úžasná. To mě k němu skutečně přitahuje. Ježíš měl tajemnou schopnost se na každého dívat očima naplněnýma milostí, takže neviděl jen jejich současnou krásu, ale také svatý potenciál ukazující, čím se mohou stát. Eugene Peterson napsal, že „kořenový význam hebrejského slova spasení je být široký, stát se prostorným a zvětšit se. Slovo tak nese význam osvobození z existence, která se stala stlačenou, scvrknutou a stísněnou.“  Přesně to dělá milost: uvolňuje, osvobozuje a zvětšuje náš prostor ze stlačené existence, kdy jsme se cítili stísněni životem. Zároveň to implikuje nějakou změnu nebo posun. Laciná milost je pouhý teologický princip, který ke změně nevede. Milost, kterou daruje Ježíš, vede k proměně. Proto je milost dynamickou, ne statickou veličinou.

Pokusím se to vysvětlit na příkladu tenze mezi odpuštěním a smířením. Někteří lidé říkají, že není odpuštění bez pokání. Chápu, proč to říkají. Chtějí, aby si viník uvědomil, co udělal, a nejlépe nás požádal o prominutí ještě předtím, než se rozhodneme odpustit. Jenže, mnozí viníci se k tomu rozhodně nemají. A tak my následně váháme s odpuštěním. Podle mě to komplikujeme tím, že mísíme dohromady odpuštění a smíření (nebo obnovení důvěry). To jsou ale odlišné fáze vztahu. Odpuštění je vnitřní rozhodnutí, které je zcela nezávislé na tom, zda se viník omluvil nebo zda proběhla náprava. Proto můžeme odpustit klidně i mrtvému člověku. Odpuštění nás osvobozuje z vězení hořkosti. Je to vnitřní rozhodnutí, které může zůstat jen mezi námi a Bohem. Odpuštění ovšem neznamená automaticky obnovenou důvěru (k tomu již je potřeba čas a úsilí viníka) a nevede hned ke smíření. Pro smíření je potřeba, aby si viník uvědomil, co udělal a poprosil o odpuštění a pak na smíření pracoval svou vlastní změnou. Odpuštění je dar, smíření je práce s tímto darem ke změně.

Stejně tak, Ježíš už naše hříchy odpustil skrze svou oběť. Prolil svou krev na odpuštění našich hříchů, kdy si vyměnil místo s viníky a zemřel za nás. Odpuštění je tak dar, který můžeme pouze přijmout. Už nemůžeme pro odpuštění svých hříchů nic více udělat. Kdybychom se o to snažili, pak bychom slovy apoštola Pavla (Ga 5:4): odpadli od Boží milosti. Možná právě to je ten důvod, proč Pavel opakovaně, i v těžkých chvílích, tvrdí, že mu stačí Boží milost. V Kristu ti Bůh už odpustil tvé hříchy. To je dobrá zpráva. Smíření s Bohem ale není jednosměrná cesta. Zatímco odpuštění je Boží akt a dar pro tebe, aniž bys pro to cokoliv udělal, smíření vyžaduje tvůj aktivní přístup. Jinými slovy, smíření vyžaduje, abys přišel k sobě a vrátil se (podobně jako několikrát zmíněný marnotratný syn) k otci. Bůh ti už odpustil, ale aby ses s ním smířil, potřebuješ aktivně udělat kroky víry k němu. To je přesně význam slova „pokání“ – změna smyšlení a směru. To je velmi důležité, protože autor knihy Židům napsal tuto zajímavou zmínku pro každého z nás, ať je kdekoliv na své cestě životem (Židům 12:15) Dávejte pozor, aby se někdo nepřipravil o Boží milost. Co znamená varování, abychom neminuli Boží milost? Tento verš implikuje, že Bůh ti dává milost, nabízí ti ji jako dar, ale ty ji možná míjíš, možná přímo odmítáš, zkrátka se o ni připravuješ kvůli svému postoji. Jakému postoji, ptáš se?

Myslím, že odpověď podvědomě moc dobře znáš. Jakub, bratr Ježíše, i Petr, hlavní Ježíšův učedník citují stejný verš, kde velmi jednoznačně píšou, jak můžeš přijmout milost nebo jak ji lehce můžeš minout. Jakub 4:6 Naopak, nabízí úžasnou milost! Říká přece: „Bůh se staví proti pyšným, pokorné ale zahrne milostí.“ Pozorně si to přečti. Bůh se staví proti pyšným – Bůh staví stopku pyšným lidem – všem kteří to zvládají sami, kteří nikoho nepotřebují, kteří nikdy nepoprosí o pomoc, kteří se nikdy neomlouvají, kteří jsou velmi plní sami sebe – těm všem staví stopku a říká: Dál už neprojdeš! Ale pokorným lidem nejenže dává milost – ve skutečnosti je milostí úplně zahrne, nahrne ji na ně, úplně je utopí v milosti. A to je celé tajemství milosti. Je nám nabízená zdarma, ale abychom ji přijali, musíme se vzdát. Musíme zamávat bílou vlajkou a zavolat: Vzdávám se! Skládám své zbraně ke tvým nohám! Proto taky Jakub hned dodává (7): Poddejte se tedy Bohu. Prostě už to vzdej, protože sám to nezvládáš. Tvůj život je stlačený a scvrknutý. Ježíš ti dává milost, která vytváří prostor. Milost, která ti dává znovu schopnost volně dýchat!

Abys mohl milost přijmout, potřebuješ se vzdát vší obhajoby, vysvětlování a házení viny na někoho jiného. Potřebuješ zamávat bílou vlajkou. Jinými slovy, milost jsi připraven přijmout tehdy, když víš, že si toho moc nezasloužíš. Jen ti, kdo si uvědomují svůj skutečný stav dokážou milost přijmout. Dokud budeš plný víry ve své vlastní schopnosti, jen se připravuješ na to, abys zažil skutečnou stopku. Pokora je poddání. Je to akt víry, kdy milost jako dar přijímáš. Když Ježíš povolal Matouše – celníka a hříšníka, kterým každý opovrhoval – aby byl jeho učedníkem, přišel na hostinu k němu domů, kde s ním stolovali Matoušovi přátelé, všichni hříšníci. Tohle je pravý příběh Ježíše. Lidé, kteří vůbec nebyli jako on, ho velmi milovali, a on měl rád je. Spravedliví farizejové byli pobouření! Ježíšova odpověď? Matouš 9:10 Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a přemýšlejte, co znamená: Chci milosrdenství, ne oběti. Ježíš říká jasně, že přišel pro lidi, kteří ve svých momentech upřímnosti vědí, že něco v jeho životech je špatně, a že jsou nemocní. Jejich manželství, finance, soukromí, život, to vše je nemocné. Tihle lidé vědí, že potřebují zachránit. Snaha se zlepšit a změnit jim nepomáhá. Potřebují Spasitele. 

Taková milost bolí, uráží, je nepohodlná, nepříjemná a na první pohled zavádějící, ale právě taková milost reflektuje Boha, který dává zcela extravagantně, a který milostí vnesl chaos do světa karmy a úplně jej tímto bláznovstvím převrátil naruby. Co kdybys i ty dnes zamával bílou vlajkou?

sobota 25. července 2015

Tenze milosti a pravdy

Minulý týden jsme si říkali, že milost, ta skvělá myšlenka na svět, ve kterém nedostáváme to, co si zasloužíme, ale to, co si nezasloužíme, je síla, která nám dává odvahu odpustit. Málokterý případ z poslední doby byl lepší ilustrací radikálního odpuštění než nedávná střelba v americkém Charlestonu. Vždyť co je smysluplného na tom, aby někdo přišel do kostela mezi modlící se křesťany, hodinu je tam poslouchal a pak vytáhl pistoli a devět z nich zabil jen proto, že mají jinou barvu kůže? Když v médiích proběhlo video ze slyšení ohledně kauce, kde příbuzní obětí mohli říct cokoliv vrahovi jejich bratrů, sester, matek a otců, svět byl ohromen silou těchto truchlících, kteří mu dokázali říct: „Hrozně jsi mi ublížil, vzal jsi mi něco drahého, zabil jsi moji lásku, ale přesto ti odpouštím.“ Přesně to je síla milosti v praxi. Jenže...

Kdesi hluboko uvnitř nás hlodá červíček pochybností. Je to správné jen tak odpustit? Má to vůbec cenu? Je to opravdu férové a spravedlivé? Nebo ještě jinak, není snad model předvídatelného chování (příčina a důsledek, setba a žeň) hybnou silou života? Dává to přece rozum. Snažíš se studovat, prospěješ u zkoušek, snažíš se v práci, postupuješ kupředu, snažíš se v podnikání, prosperuješ? To je přece zákon příčiny a důsledku. Ano, je. Většina našeho života skutečně funguje podle tohoto zákona. Jak jsem řekl minule, princip odplaty je asi hlavním řídícím principem ve vesmíru, a je jasné, že i různí autoři Bible popisují mnoho situací, kde tento princip skutečně funguje. Například Pavel napsal v Galatským 6:7 Nepleťte se, Boha nikdo neošálí. Člověk sklidí to, co zasel. Jakub dodává (3:18): Ti, kdo rozsévají pokoj, sklidí ovoce spravedlnosti. Vidíme tedy, že zákon příčiny a důsledku funguje v dobré i ve zlém. Je tedy jen přirozené, že nás napadá, že když je milost tak skvělý princip převyšující a popírající tento zákon odplaty, nebo chcete-li karmy, nepovede nás to ke zneužití milosti? Německý teolog Bonhoeffer této tenzi říkal “laciná milost”. Tvrdil, že laciná milost je úhlavní nepřítel církve, protože znamená milost jako učení, jako princip, kdy zůstává vše při starém. Nebo ještě jinak řečeno: Není milost popřením jiného Božího principu, po kterém vnitřně toužíme, totiž po spravedlnosti? Máme totiž vnitřní touhu, aby Bůh spravedlivě odplatil lidem nejen jejich skutky (tam bychom se mohli asi oprávněně bát), ale také jejich víru. Copak nečteme, že “ten či ona uvěřili Bohu, a ten jim to připočetl za spravedlnost”? Jinými slovy, jak funguje milost a spravedlnost dohromady? A může vůbec fungovat dohromady?

Jsem moc rád, že tě tyto otázky napadly. Ježíš byl totiž jedinečný právě v tom, jak dokázal skloubit milost a pravdu (ze které spravedlnost vychází). Dokázal být k lidem upřímný a přitom plný lásky, a to tak moc, že apoštol Jan o něm později napsal (1:14-17): To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan (Křtitel) o něm vydával svědectví a volal: „Toto je ten, o němž jsem řekl: Ten, který přichází za mnou, je přede mnou, neboť byl dříve než já.“ Z jeho plnosti jsme všichni přijali, a sice milost za milost. Zákon byl vydán skrze Mojžíše, milost a pravda však přišla skrze Mesiáše Ježíše. V této pasáži Jan tvrdí, že Zákon (a tedy pravidla a principy toho, co si Bůh přeje a jak máme žít) k nám přišel skrze Mojžíše, ale skrze Ježíše přišlo něco mnohem silnějšího než jen pravda: Ježíš byl plný milosti a pravdy zároveň a jen proto nám mohl dávat milost za milostí. Ježíš nebalancoval na hranici mezi milostí a pravdou, neměl to ani namixované v nějakém zdravém poměru. Ne, byl plný pravdy: tedy věděl stoprocentně, co je v člověku, nedělal si iluze, viděl až dovnitř, uměl popsat zlý stav člověka lépe než ten člověk sám; a přitom byl stále stoprocentně plný milosti a tedy měl odvahu odpouštět, měl sílu se povznést, a obětoval se za nás, když jsme ještě byli úplně nemožní ve svých hříších. Nečekal, že se nejprve změníme a pak nám nabídne své přátelství. Nečekal, že bude muset zavírat oči nad naším charakterem. Přesto nám nabídl svou lásku. Dokázal to proto, že byl stoprocentně plný milosti i pravdy.

Přiznejme si to, nikdo z nás to takhle nedokáže. Buď tíhneme k pravdě, nebo tíhneme k milosti, buď věcí přecházíme a neřešíme, nebo naopak chceme hlavně pořádek a upřímnost. V tom je ten problém. Když jsme především spravedliví, vede nás to někdy ke spravedlivému hněvu a pravdu říkáme bez lásky. (Asi proto Pavel nabádá, abychom se naučili mluvit pravdu v lásce.) Pravda bez lásky vede k hněvu a k předsudkům. Říkáme pak třeba věci jako: “Nejsem rasista, ale…” Jedna špatná zkušenost vytváří stereotyp, takže mluvíme pravdu a přitom nemilujeme. Láska bez pravdy zase vede k vyprázdnění vztahu a přecházení věcí takže znemožňuje opravdovou komunitu, opravdový vztah a opravdový růst. Jen když nám někdy řekne někdo pravdu (která bolí), nás posune v životě dál. Ježíš byl dokonalý v tom, jak skloubil milost a pravdu v plnosti. Nikdo nezpochybňoval jeho lásku k lidem, ale zároveň všichni věděli, že si servítky moc nebere. Stejně jako v příběhu o bohatém mladíkovi, Ježíš se na lidi podíval s láskou a řekl jim pravdu. To z Ježíše dělalo zcela jedinečnou postavu dějin. Jeho schopnost měnit lidské životy bez nucení nebo manipulace, jen kombinací dokonalé milosti a dokonalé pravdy, je úžasná. Vidíme ji v praxi v mnoha konkrétních příbězích evangelií.

Chci tím prostě jen říct, že spravedlnost a naše touha po spravedlnosti jsou Boží principy a jsou správné. Bez lásky se ovšem spravedlnost mění v krutost. Problém se spravedlnosti nastává, když ji chceme uplatňovat selektivně (já jsem se snažil, tak chci výsledky - jiní ale ať klidně sklidí i ovoce svých špatných skutků). Problém taky nastává, když nutíme Boha k rozhodnutí, aby se zachoval spravedlivě podle našich měřítek. Tehdy se z jinak skvělé touhy po spravedlnosti stává pouhá karma, která může fungovat zcela bez Boha, automaticky, chladně a stále stejně. Musím ovšem připustit, že mnozí z nás dávají tomuto předvídatelnému principu přednost, protože nám připadá, že úplně zvládneme se zlepšit sami. Vlastní silou. A máme za to, že Bůh tuto snahu oceňuje a odplatí nám podle ní. Protože si to ...zasloužíme. Aby Ježíš ilustroval, že se Bůh nenechá spoutat do takové karmy, vyprávěl jednou další ze svých proslulých fiktivních příběhů. V tomto příběhu postavil na hlavu naši představu, co přesně Bůh oceňuje.

Matouš 20:1-5 „Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel za svítání, aby najal dělníky na svou vinici. Domluvil se s dělníky na denáru za den a poslal je na svou vinici. Když vyšel ven okolo deváté hodiny, uviděl jiné, jak stojí na tržišti a zahálejí, a tak jim řekl: ‚Jděte i vy na mou vinici. Dám vám spravedlivou odměnu.‘ A tak šli. V poledne a kolem třetí odpoledne vyšel znovu a udělal totéž. V různých dobách byl přesně tohle způsob najímání dělníků: prostě denní práce s denní mzdou. Neobvyklé v Ježíšově fiktivním příběhu je to, že hospodář na místo shromažďování dělníků přichází opakovaně přes celý den. Stále potkává nové dělníky a všechny povolává.

Matouš 20:6-9 Když pak vyšel kolem páté odpoledne, našel jiné, jak tam postávají, a tak jim řekl: ‚Proč tu stojíte a celý den zahálíte?‘ ‚Nikdo nás nenajal,‘ odpověděli mu. Řekl jim tedy: ‚Jděte i vy na mou vinici.‘ Večer řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, počínaje od posledních až po první.‘ Přišli tedy ti najatí kolem páté odpoledne a dostali každý po jednom denáru. Až dosud vypadá všechno skvěle a spravedlivě: dostaneš výplatu podle své práce a podle své snahy. Jenže, problémy jsou už za rohem. Dělníci, kteří byli na šichtě od rozbřesku, viděli celý den příchod nových a nových dělníků, z nichž každý pracoval jinou dobu a v jiných podmínkách. Když viděli, že dostali za kratší a lehčí práci tu částku, kterou si s nimi hospodář vyjednal na začátku, začali se vnitřně těšit. Přece jen, oni pracovali mnohem více, zaslouží si proto mnohem lepší plat, no ne?

Matouš 20:10-12 Když přišli na řadu ti první, mysleli si, že dostanou víc, ale i oni dostali každý po jednom denáru. A když ho dostali, začali reptat na hospodáře: ‚Tihle poslední pracovali jednu hodinu a tys je postavil naroveň nám, kteří jsme v tom horku dřeli celý den!‘ A je to tady. Když dorazili pro výplatu, dostali přesně to, co jim hospodář slíbil. Jejich očekávání byla jinde, protože se mezitím stačili poměřit s těmi, kteří si to podle nich nezasloužili. Touha po spravedlnosti (respektive po férovosti) způsobila, že z dohodnuté výplaty, ze které byli ráno nadšeni, se najednou stal předmět reptání a stěžování si.

Matouš 20:13-16 On však jednomu z nich odpověděl: ‚Příteli, já ti nekřivdím. Nedomluvil ses se mnou na denáru? Vezmi si, co ti patří, a běž; já ale chci dát tomuto poslednímu stejně jako tobě. Nesmím si snad na svém dělat, co chci? Anebo snad kvůli mé štědrosti trpíš závistí?‘ Takto budou poslední první a první poslední.“ Pokud máš tendence stát na straně dělníků, nejsi sám. Hospodářova finanční a platební politika narušuje náš smysl pro fair play. Připadá nám skandální. Jenže Boží království není férové, protože Bůh dává milost za milostí podle svého uvážení. Je to nakonec on, kdo je plný milosti a z této plnosti získáváme milost i my.

Příběh je jasný: Bůh jako pán vinice se může rozhodnout dát každému plat podle svého uvážení - jsou to jeho peníze. Bůh není vždy konzistentní, a já jsem tomu rád, protože mi to dává naději. Naději, že mi Bůh dá další a další šanci, i když si ji vůbec nezasloužím. Bůh totiž dává šanci lidem, kteří se od něj odvrátili a pohrdli jeho milostí. Není přesně to dobrá zpráva pro nás všechny? Víte, férovost je riskantní. Všimněte si: když neférovost pracuje proti mě, pak si stěžuji a reptám. Když ale dostanu něco nezaslouženého, jsem nadšený, tvrdím, že jsem klikař, Bůh mi prokázal přízeň a vyslyšel moje modlitby. Naštěstí pro všechny z nás, Boží království nefunguje na základě férovosti, ale milosti. Víte, kdyby karma byla tvůj nejvyšší arbitr, a tvou soudkyní, možná bys po dalším hříchu a dalším zklamání se musel začít bát, že opravdu začneš sklízet přesně to, co jsi zasel. Jenže milost nemůžeme získat nebo koupit, pouze přijmout

neděle 19. července 2015

Proč je milost lepší než karma

Ať se nám to líbí nebo ne, zdá se mi jednoznačné, že tento vesmír funguje na principu karmy. (Ne, opravdu nemyslím tím plynovou karmu, ale duchovní princip příčiny a důsledku, které ovlivní budoucnost dotyčného člověka.) Karma, jak o ní budu mluvit, je ve středu všech náboženství a taky většiny filozofických systémů. Je to přesně ten princip, že máš to, co si zasloužíš. Používáme to v různých variacích, třeba, že každý národ má přesně takovou vládu, kterou si zaslouží. Je to klasický princip setby a žně: sklízíš, co jsi zasel. Zaseješ něco správného a sklidíš něco pěkného. Zaseješ něco ošklivého a sklidíš něco nepříjemného. Není to nic přehnaně sofistikovaného nebo komplikovaného. A hlavně, přijde nám to zcela férové. Jenže to úplně férové není, protože to vždycky nevychází, že? Co tím myslím?  Někdy se totiž zdá, že bychom si přáli, aby princip karmy fingoval konzistentněji – a to především u jiných lidí: oko za oko, zub za zub, život za život (stačí si přečíst diskuse o trestu smrti kdykoliv někdo spáchá opravdu odpudivý zločin). Kolikrát škodolibě řekneme, když nějakému grázlíkovi něco nevyjde nebo v něčem selže: „Jo jo, karma ho dostala!“ Kolikrát si jen přejeme, aby ho jeho skutky opravdu dostihly a potrestaly! Samozřejmě bychom si přáli, aby systém karmy fungoval v našem životě především v dobrém (snažíme se, jsme hodní, zasloužili jsme si to, a tak podobně), ale už daleko méně bychom si přáli, aby nás (slovy Johna Lennona v jeho písni Instant Karma) dostala okamžitá karma a rovnou nás srazila na zem, když uděláme něco ne úplně správného sami. Ve skutečnosti bychom si přáli instatní, okamžitou, karmu u druhých: divíme se, že jejich provinění jim prochází, přejeme si, aby se Boží mlýny točily mnohem rychleji, chceme, aby dostali to co si zaslouží (a to nebude nic pěkného, že?). Pokud dokonce věříme v Boha s velkým „b“ nebo nějaké bohy s malým „b“, pak mu nebo jim dokonce vyčítáme, že je s odplatou pomalý a toužíme vidět, jak nás (ty pravé oběti!) pomstí!

Stačí si přečíst starověké Žalmy, což jsou většinou modlitby a zpívané modlitby, abychom viděli, jak moc je nám tento pocit vlastní - chceme spravedlnost a chceme odplatu. Vidím to krásně na sobě. Mám chuť se pomstít, když mi někdo ukřivdí a dokonce i když mi ukřivdí jen zdánlivě. Samozřejmě to omlouvám svou choleričností (za to vlastně nemůžu, takže moje vznětlivost je vlastně Boží problém - neměl mě tak stvořit - no ne?). A protože jsem dobře vychovaný a taky už věkem pomalejší, stačí mi už jen to pomýšlení, že mě pomstí Bůh. Skoro mě až blaží ta představa, že se to někomu vrátí zpátky, když mi opravdu nebo jen zdánlivě nějak ublíží. Dokážu se tou představou opájet. Je tu někdo se mnou? Někdo, kdo mi rozumí? No, a to je v jádru problém s karmou. Počítáme, že život je řízený karmou, ale vnitřně toužíme po něčem lepším, po něčem větším a hlubším než je jen tvrdý, chladný a neúprosný zákon nabídky a poptávky, setby a žně. Všichni totiž toužíme po tom, abychom mohli sklízet tam, kde jsme nezaseli. Všichni chceme ohledy tam, kde jsme je sami nebyli moc ochotní dát. A pokud jsme je dali, jsme naštvaní, pokud je někdo nedá nám. Vždyť jsme zasévali dobrou karmu, no ne? Ve skutečnosti (zvláště, pokud jsi k sobě upřímný) ve svém srdci toužíš po světě, který se karmou neřídí. Toužíš po mnohem větší myšlence. Možná to nevíš, možná si to neuvědomuješ, ale toužíš po něčem lepším.

To, po čem doopravdy toužíš, byla Ježíšova největší myšlenka, která byla tak radikální, že ji mnozí ani v jeho době nedokázali přijmout a uchopit. Ježíšova největší myšlenka byla milost, tedy situace, kdy nedostáváš to, co si zasloužíš. A kdy těm, kteří ti ublížili, neodplácíš podle toho, co si zaslouží. Milost je totiž jádrem odpuštění. Je jádrem laskavosti. Milost je jádrem lásky. Ježíš o milosti neustále vyprávěl, nejvíce skrze své příběhy a podobenství. Hrdinové jeho příběhů byli lidé, kteří dostali to, co si nezasloužili, a nedostali to, co si zasloužili. Bylo toho tolik, že většina novozákonních autorů končí své dopisy s přáním: Milost Pána Ježíše ať je s vámi. Ježíš ve svém nejslavnějším podobenství vyprávěl příběh o otci se dvěma syny, z nichž jeden ho zneuctil, vzal si dopředu své dědictví (tím vlastně otci řekl, že si přeje jeho smrt, protože dědictví se mělo vyplatit po smrti), utekl a žil si svým nezávislým životem, který ho nakonec dovedl až k prasatům (což byla potupa pro židovského mladíka). Nakonec se rozhodl vrátit ke svému otci se strachem, ale nadějí, že ho přijme aspoň jako sluhu. V tom slavném příběhu otec svého marnotratného syna vyhlíží a jakmile ho spatří, běží ze všech sil naproti. To je moc hezké, ale pro Ježíšovy posluchače musel být tento příběh neuvěřitelný. Víte proč? Protože v jeho době staří mužové nikdy neběhali. Čím starší, tím pomalejší jste byli a nikdy, prostě nikdy jste neběželi. To, že otec běží s otevřenou náruči k synovi, který si to nezaslouží, který ho zneuctil a přál mu smrt, bylo zcela radikální. N.T. Wright říká, že bychom měli toto podobenství přejmenovat na příběh o otci, který běžel.

Milost ti totiž dá něco, co chladné náboženství viny, pokání a odčinění nedokáže. Nechápejte mě špatně. Pokud jsme se provinili, pokání je na místě, stejně jako restituce a retribuce. Ale když se kajeme a když něco odčiníme, máme trochu pocit, že jsme si odpuštění zasloužili (děláme to tak i v lidských vztazích). Jenže milost je jiná. Nabízí odpuštění tam, kde nemáš nic na svou obhajobu. Všechno, co můžeš udělat, je jen padnout na kolena a vykřiknout: Milost! Proto apoštol Pavel píše v Římanům 11:6 Je to díky milosti, ne díky skutkům – jinak by milost už nebyla milost. To z milosti dělá něco radikálního a úžasného. Milost potlačuje zákon karmy. Láska přerušuje řetěz následků našich skutků, což je v mém případě dobrá zpráva, protože jsem udělal docela pár opravdových hloupostí. Jde o to, že pokud je karma mým soudcem, nedopadnu moc dobře. Takže, aniž bych se snažil omlouvat své nedostatky, natahuji se po milosti, protože fakt, že Ježíš vzal na kříž moje hříchy, provinění, prostě všechen ten zmatek, který jsem svou hloupostí způsobil, je mou nadějí (a taky nadějí, že moje záchrana nezávisí na mé zbožnosti). Milost je tedy přízeň, kterou Bůh prokazuje hříšníkům, a jejím jádrem je, že se nedá zasloužit nebo získat. Dá se pouze přijmout. Tak mocný dar to je. Ještě jednou apoštol Pavel v Efezským 2:8-9: Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás – je to Boží dar; není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil.

Když se totiž zamyslím nad tím, proč vůbec já osobně v Ježíše věřím, milost je hlavním důvodem. Jen milost mi totiž může dát sílu přijmout odpuštění a taky odpustit. Řeknu vám na závěr krásný příklad. Tuto fotografii jsem viděl jako dítě u mého otce v nějakém fotografickém časopise. 


Je to ikonická fotografie, která symbolizuje úplný zmar války. Vyfotil ji Nick Ut, fotograf agentury Associated Press v roce 1972 severně od Saigonu po bombardování napalmem, tekutou hořlavinou, která se přichytila na lidské tělo a přivedla mu strašné spáleniny. Tato fotografie devítileté holčičky Kim Phuc, které po zásahu napalmem začaly hořet šaty a proto si je strhala, se okamžitě stala natolik ikonickou fotkou vietnamské války, že historikové říkají, že pomohla ukončit tuto strašnou válku. Níže se můžete podívat na krátké video, kde nám Kim i fotograf Nick po 43 letech řeknou příběh této fotografie. Příběh Kim Phuc je příběhem milosti. Je příběhem odpuštění. Server CNN přinesl její příběh, ve kterém vypráví, jak se za tuto fotku styděla, vždyť přece zachycovala moment jejího trápení a mučení, ale díky ní mohla také začít cestu k pokoji a míru. „Uvědomila jsem si, že tomuto obrázku nemohu utéct, tak jsem se rozhodla k němu vrátit a pracovat s ním k míru. Je to moje volba.“ Kim je dnes velvyslankyni dobré vůle OSN, a se svou nadací ukazuje na zvěrstva válek, staví nemocnice, školy a sirotčince. Jak se k tomu ale dostala?

video

Po zásahu napalmem strávila přes rok v nemocnici, kde prošla bezpočet operací a nakonec se, i přes jizvy, které ji zůstaly, uzdravila tělesně. Nicméně, nemohla najít klid ve své duši. Chtěla zmizet. Chtěla se ztratit. Přála si zemřít. To ji však přivedlo k otázkám a k hledání odpovědí. Začala studovat také různá náboženství. O deset let později, když ji bylo 19 let, stala se křesťankou a svou nově nalezenou víru označila za důvod, proč dokázala znovu přijmout život. Říká: „Když jsem se stala křesťankou, získala jsem nádherné spojení: vztah mezi mnou a Ježíšem, a Bohem. A od tohoto momentu jsem se naučila odpustit.“ Od tohoto momentu jsem se naučila odpustit. Jen milost ti dá sílu odpustit natolik, že dokáže uzdravit tvé srdce.