Síla tvořivého spojení

Před několika lety popsaly noviny Los Angeles Times zajímavou příhodu jedné nehody. Devatenáctiletá řidička zřejmě krátce po půlnoci usnula za volantem zrovna když jela na dálničním mostě, a po nárazu do svodidel zůstala s autem viset z mostu dolů, sama zaklíněná v dost pomačkaném a pokrouceném autě. Okamžitě po nehodě zastavili na mostě další řidiči, kteří vytáhli lana a auto přivázali ke svým autům a kamionům, aby se nepřevážilo a nespadlo dolů. Zavolali hasiče, kteří po příjezdu auto podepřeli zespodu žebříkem a pak se společně dali do záchrany této řidičky. Protože byla slisována ve svém pokrouceném autě, každý pohyb jejich zachránců pro ní znamenal bolest a utrpení. Zároveň nebyla jiná cesta, celá komplikovaná záchrana trvala dvě a půl hodiny a zapojilo se do ní celkem 25 mužů. Po skončení operace dělali rozhovor s náčelníkem hasičů, který poznamenal, že po celou dobu své záchrany tato mladá žena neustále sténala bolestí a křičela pořád dokola stejnou frázi: „Udělám to sama!“ Kde se to v nás bere, že i když prožíváme bolest a utrpení, ve které potřebujeme pomoc a asistenci dalších lidí, neustále máme pocit, že si to musíme vyřešit sami, a cítíme se ponížení nebo zahanbení pomoc přijmout? Kde se v nás bere představa, že dokážeme velké věci sami o sobě? Kde se vůbec vzal mýtus o tzv. self-made člověkovi, tedy o někom, kdo se sám vypracoval nebo vypracovala k velikosti? Není to možné. Ale je to oblíbený mýtus, že si vystačíme sami.

Jenže nevystačíme. Prakticky v ničem, na čem jsme v naší společnosti zvyklí. Vezměte si obyčejnou tužku. Vidíte? I já používám slovo „obyčejná“ tužka, jako bych degradoval její existenci na něco zcela samozřejmého. Jenže, každá tužka má svůj příběh. V šestnáctém století učinili obyvatelé malé anglické vesničky Borrowdale zvláštní objev. Poté, co během vichřice vyvrátil vítr strom, našli pastýři černou hmotu u kořenů stromu. Tyto kameny vypadaly jako uhlí, ale nehořely. Zanechávaly za sebou ovšem černou, smazatelnou stopu. Teprve o dvě století později objevil jeden švédský chemik, že se jedná o formu uhlíku a o deset let nato tuto látku jistý německý geolog pojmenoval grafit. To ale vesničané v Borrowdale netušili. Hroudy grafitu nařezali na hranoly a obalili je kůží nebo dřívky, aby se sami neumazali, a tyto „tužky“ používali k označování svých ovcí. Takhle vznikla tužka, jejichž mnohem vylepšenou verzi držím v ruce. Tato tužka je zároveň příkladem společné práce. Jistí lidé porazili strom v lese, jiní lidé tento strom na pile nařezali na desky, ze kterých se později budou tvořit hranoly. Další lidé vytěžili grafit někde v Jižní Americe, a ještě jiní lidé ho přepravili k nám. Další lidé dodali kaučukovou gumu někde z jihovýchodní Asie, ze které jsme vytvořili mazací gumu na konci tužky. Zkrátka, na výrobě obyčejné tužky se podílely stovky, ba dokonce tisíce lidí. Stále vám přijde obyčejná?

Zvláštní, že v normálním životě nás tyto příběhy vždycky motivují, dokonce i povzbuzují, že stavíme jeden na druhém, že na sobě závisíme, že se společně podílíme na tom, jak tento svět vypadá, že naše práce není marná, a tak dále. Ale v duchovním světě existuje celá velká skupina lidí, kteří říkají něco ve smyslu: „Víru uznávám, mám ji v sobě vyřešenou, přijímám z ní to dobré, ale církev k ní nepotřebuji.“ To je vskutku zajímavý výrok, který by stál za rozbor. Když se těch lidí zeptám na to, jak si víru vyřešili, řeknou něco ve smyslu (pokud mluvíme o sympatizantech s křesťanskou vírou): „Bibli si můžu přečíst sám, pokud chci slyšet nějaké kázání, stačí si dnes jednoduše stáhnout podcasty na internetu, a pokud si chci s někým promluvit, mám přece své kámoše.“ Jenže, abychom si přečetli Bibli, musel ji někdo z původních jazyků přeložit (přece jenom ne každý umí hebrejsky, aramejsky a řecky) a tento překlad musel někdo zaplatit. Abychom si poslechli nějaké kvalitní podcasty, musí existovat nějaká místní církev, která se schází na nějakém místě, které musel někdo zaplatit, a sloužit tam jako dobrovolník, někdo to musel nahrát a na internet umístit, a museli tam být nějací lidé, ke kterým onen skvělý řečník na místě mluvil. Do stěny totiž nikdo kvalitní podcasty nenahrává. Co tím chci říct? Chci tím říct, že pokud si myslíme, že ve svém duchovním životě si vystačíme sami, nechápeme svou závislost na jiných stejně tak, jako ji nechápeme při každodenním používáním obyčejných a běžných věcí, jako je tužka.

Jinými slovy, křesťanská víra je sice věcí osobního rozhodnutí, ale žije se veřejně a společně. Bez tohoto aspektu nikdy nepochopíme, co opravdu křesťanská víra je. Dokonce bych se odvážil říct, že pokud si myslíme, že nějakou svou vnitřní víru máme, ale ostatní lidi k ní nepotřebujeme, obávám se, že z principu nemůžeme mít křesťanskou víru, protože ta byla vždy určena ke komunálnímu (společenskému) žití. Bez společného prožívání víry (za chviličku řeknu jak), budeme mít tendenci ze své víry spíše udělat jen projev oné lidové magie (o čemž jsem psal na podzim), tedy, uděláme si z ní náboženský rituál s cílem naklonit si Boha svým směrem. Uděláme si z toho projev magie, která má sloužit pro naše blaho i za cenu, že opravdového Boha nikdy nepoznáme a naše víra tak bude zcela zbytečná a prázdná. Takže, přestože je víra silně osobní záležitostí, není to privátní záležitost. Mezi osobní a privátní je veliký rozdíl. Osobní znamená, že se to týká tebe, privátní znamená, že by to mělo zůstat v soukromé sféře nebo dokonce v tajnosti.

Bible tento společný život nazývá slovem koinonia, které obvykle překládáme jako obecenství, společenství, sdílení, partnerství nebo podílnictví. Není to přímo náboženské slovo, dá se použít například v byznyse nebo obecně v životě, nicméně, autoři Nového Zákona mu vdechli nový význam duchovního společenství, duchovního partnerství. Mluví o něm hodně, a ukazují tím, že skutečně si v duchovním životě nikdy, opravdu nikdy, nemůžeme vystačit sami. První výskyt najdeme ve Skutcích 2:42: Zůstávali v apoštolském učení a ve společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Chápali bychom, že církev je především o vyučování a modlitbách, ale jak vidíte, lámání chleba (které odkazuje jak na praxi pohostinnosti, tak na vysluhování Památky Večeře Páně) a společenství patřila k duchovnímu základu křesťanské víry. Slovo zde použité pro společenství je právě ta koinonia, a tedy to znamená i partnerství, běžně v tomto významu používané klasickými Řeky v popisu obchodního partnerství. Společenství tedy není pouze vzájemný sociální čas, prostě lidově řečeno nějaký pokec, ale je to něco aktivního. Dalo by se to přeložit jako komunita v akci. Přesně to církev byla. Byla to skupina následovníků Krista, kteří se vzájemně učili, modlili se spolu, připomínali si Ježíšovu oběť a byli aktivní vůči sobě i svému okolí. Společně žili a společně sloužili. Navíc se společně podíleli na potřebách, Lukáš pak ve Skutcích popisuje vzájemnou štědrost a sdílnost. Nikdo totiž nemůže být v opravdovém partnerství, pokud je neustále jen na přijímajícím konci. V partnerství se všechny strany podílejí na dávání i přijímání.

Pokud jsme následovníci Krista, pak nejenže partnerství je pro nás důležité, ale dokonce je nezbytné pro zkušenost víry. Apoštol Pavel napsal v listu Římanům 12:4-5 Jako máme v jednom těle mnoho údů, ale všechny údy nemají stejný úkol, tak i nás je mnoho, ale v Kristu jsme jedno tělo a jako jednotlivé údy patříme k sobě navzájem. Obraz těla je Pavlovým oblíbeným příkladem pro církev. Tělo totiž vytváří obraz vzájemně závislých částí. V tomto verši to ale Pavel posouvá ještě dál. Tvrdí tady, že pokud jsi následovníkem Krista (pokud jsi v Kristu – mluví tedy jen ke křesťanům), pak jsi s ostatními křesťany (ostatními těmi, kteří také patří Kristu) jedno tělo a patříme k sobě navzájem. Jinými slovy: ty patříš nám a my patříme tobě. Křesťanská víra se nemůže žít v odloučení od ostatních křesťanů, protože bychom nebyli schopni naplnit většinu pokynů pro následovníky Krista – ty jsou totiž pouze v kontextu vzájemných vztahů v koinonia. Pavel nám hned nato v následujících verších sděluje několik praktických pohledů na to, jak společný život v partnerství vypadá. Řím 12:10 Milujte se navzájem bratrskou láskou, projevujte si navzájem uctivost. Vzájemná láska a úcta jako základ vzájemného poddání. Řím 12:13 Přispívejte svatým v nouzi, věnujte se pohostinnosti. Řím 12:15 Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Vzájemná péče, porozumění v radostech i soužení. To znamená, že církev je mnohem více než místo, kam si přijdeš poslechnout přednášku. Je to skupina, shromáždění, těch, kdo následují Krista, se kterými doslova děláš vzájemně život: učíme se spolu, modlíme se spolu, pomáháme si, ctíme se, hostíme se, radujeme se spolu, pláčeme spolu, patříme si. To dělá z církve společenství naděje.

Na začátku tohoto roku jsme v Elementu hodně mluvili o naději, kterou máme v Bohu: naději pro život a budoucnost, naději pro utrpení, pro umírání i pro vzkříšení. Tato naděje, byť zaměřena do budoucnosti a proto vlastně neviditelná, je reálná a pro náš život zásadní. Dává nám sílu jít dopředu a překonat překážky. V sérii Neviditelné království, která na Naději navazuje, jsme pak mluvili o tom, že potřebujeme kreativitu, abychom mohli tuto neviditelnou naději sdělit lidem, kteří jsou okolo nás. Naše naděje spočívá v neviditelném, věčném a neotřesitelném království, jak píše autor knihy Židům, ale na tomto světě se dnes žije v místní církvi, což je fyzický projev tohoto neviditelného království. V této církvi pak Bůh každému dává své dary, kterými si máme sloužit, jak o tom mluvila Nancy Beach. Já bych chtěl dodat, že opravdové společenství, opravdové partnerství, spočívá na dobrovolném vydání se jeden druhému, jak jsme to dnes četli: patříme k sobě navzájem. Pokud jsi člověk hledající, jak to s vírou vlastně je, nebo jsi kdekoliv jinde na své cestě životem, církev je pro tebe místem, kde můžeš poznávat a pozorovat. Pokud jsi ale následovník Krista, přijal jsi jeho odpuštění, Duch svatý do tvého srdce nalil Boží lásku, získal jsi nový život, a přijal jsi Boží naději, pak pro tebe církev už nikdy nemůže být jen místem pozorování. Nejsi v ní totiž na návštěvě, jsi v ní spojen vzájemným poutem koinonie a to znamená, že se od tebe čeká mnohem více: vzájemná láska, vzájemné sdílení, vzájemná úcta, vzájemná pohostinnost, vzájemná podpora, vzájemná služba, vzájemná péče, vzájemné sdílení financí, zkrátka to znamená vzájemný život! A já nechci nic menšího, než abych si kdykoliv na tebe vzpomněl, abych mohl říct (Filipským 1:3-5): Kdykoli si na vás vzpomenu, musím děkovat svému Bohu. Stále se za vás všechny modlím a při každé své modlitbě se raduji z toho, jak se od prvního dne až doposud podílíte na evangeliu.

Moc dobře si pamatuji, jak jsem prožil právě tyto slova ohledně Elementu, když jsem při jedné cestě do zahraničí v letadle prožil dojetí z toho, jak konkrétní lidé se zde se mnou podílejí na evangeliu. Musel jsem za ně děkovat Bohu. Pavel to napsal své partnerské církvi, která se s ním na evangeliu podílela (to je ono slovo koinonia). Co to znamená? V dopise to dále vidíme jasně: podporovala jeho službu finančně, pravidelně se za něj modlila, sloužila s ním. To byl projev ryzího partnerství, které chci také od tebe, pokud je pro tebe Element fyzickým vyjádřením onoho neviditelného království, ke kterému upínáme svou naději. Jak můžeš začít? Jednoduše. Staň se partnerem, zapoj se do služby, připoj se k hlubším vztahům a začni pravidelně podporovat svou církev, kterou máš rád, svými financemi. To je partnerství.

Naděje slávy

Jeden spisovatel kdysi napsal, že smrt nikdy nepřichází ve správný moment. Zdá se, že je to velmi intuitivní postřeh, protože pokud nám umřel někdo blízký nebo pokud sami stojíte tváří v tvář smrti, obvykle míváme pocit, že zrovna teď není ten správný čas umírat. A to dokonce, i když prožíváme tzv. dobrou smrt, kdy na ni jsme připraveni, máme všechny věci srovnané a jsme smíření se svým odchodem. Vždy bude někdo, kdo to bude prožívat jako nepříjemný odchod. Víte, přesně tady potřebujeme rozměr víry, který nám velmi pomáhá. Měl jsem prababičku, která se narodila v roce 1901 a dost si toho tedy pamatovala. Byla to moje oblíbená prababička. A byla věřící od svých teenagerovských let, a nakonec byla smířená se svým odchodem na věčnost. Její víra ji v tom dost podržela, protože si byla vědoma naděje věčnosti. Smrt brala poněkud sportovně, a tak nás ve svých 92 letech zapřísahala, abychom po její smrti nedrželi smutek, ale místo toho se radovali, protože bude s Kristem, ve kterého vkládá svou naději a kde spolu s ním bude čekat na vzkříšení svého těla, které tentokrát bude proměněné, dokonalé a zdravé. Ne, to nebyl bezbřehý optimismus se smrti smířeného starého člověka. To byla reakce člověka, který si ze smrti nic moc nedělal, kvůli naději, kterou pevně třímal.

Jaké naději? Na podzim jsem v časopise Respekt četl zajímavý článek s názvem Cena za dobrou smrt, kde psali o paní Marii, která dostala ve svých 69 letech velmi agresivní rakovinu a navzdory uklidňování lékařů, že něco vyzkouší, se rozhodla jinak, než většina ostatních pacientů. Tvrdila: „Bylo jasné, že mou nemoc nevyléčí, jen mi prodlouží třeba o tři roky život. Jenže za jakou cenu? Dojíždět do nemocnice na kapačky, vyšetření, léky, zvracení? Řekla jsem, že chci jít domů a užít si s rodinou čas, který zbývá.“ Díky rozvoji dnešní medicíny máme dnes praktický problém, určit, kdy vlastně člověk umírá. Marie to věděla, a jak píše Respekt: „Svou roli v jejím případě hraje i hluboká víra – Marie se nebojí smrti, těší se na setkání s Bohem a od začátku své nemoci má velmi přesnou představu, co od konce života čeká.“ Článek pak popisoval, jak Marie se svou rodinou vzpomíná, pláče, odpouští si, smiřuje se, střídají se u ní přátelé a rodina. Respektu řekla: „Čas, který teď prožívám, je jeden z nejkrásnějších v mém životě.“ Na závěr článku bylo napsáno, že paní Marie zemřela za tři dny po návštěvě časopisu, obklopená svou rodinou a v klidu. Každý umírá, to je fakt, jak nám v umírání může pomoci naše víra? Apoštol Pavel napsal (1. Tesalonickým 4:13): Nechceme, bratři, abyste nevěděli o našich zesnulých. Nemusíte nad nimi truchlit jako jiní, kteří nemají naději. Co to znamená, netruchlit jako ti bez naděje?

Víte, moje maminka zemřela ve svých 42 letech. Nikdo to nečekal. Nikdy není správný čas na umírání. Měl jsem malého desetiletého bratra. Ale maminka věřila v naději, kterou dává Bůh. Víte, co bylo zvláštní? I když byla věřící po většinu svého života, nikdy o své víře moc veřejně nemluvila. Nechávala ji skrytou. Poslední roky jejího života ji to ovšem začalo trápit a začala mluvit o své víře v Krista se svými sousedkami a tak. Pak najednou z ničeho nic onemocněla. Viděl jsem jí chvíli před smrtí. Nadšeně mi vyprávěla, že sdílela svou víru s paní, co ležela vedle na posteli a ta se smířila s Bohem den před tím, než zemřela. Maminka byla ráda, že přivedla alespoň jednoho člověka k víře. Ale pak byl konec. Na její pohřeb přišly stovky lidí, ani jsem netušil, že je tak známá. Prožíval jsem zcela zvláštní pocit: Na jedné straně mi bylo líto, že je pryč, na druhé straně jsem věděl, že zemřela v naději víry v toho, kdo ji jednoho dne přivede zpět k plnému a dokonalému životu. Nakonec se její pohřeb zcela zvrtl, a stal se oslavou života a oslavou naděje ve vzkříšení. Širší rodina byla hluboce zasažena. Jaký to paradox: žena, která se trápila, že nikdy pořádně nemluvila veřejně o své víře v Boha, nakonec oslovila na svém vlastním pohřbu stovky lidí, z nichž mnozí slyšeli o této víře úplně poprvé. Říká se tomu hořkosladký moment, kdy se radujeme a truchlíme zároveň.

Jak to ovšem, že můžeme truchlit a radovat se zároveň? Není to jen berlička na zvládání utrpení? Myslím si, že pokud si tohle myslíme, ukazujeme, že nechápeme, co je vlastně obsahem věčné naděje, o které autoři Nového Zákona píšou. Pavel totiž pokračuje (1. Tesalonickým 4:14): Ježíš, jak věříme, zemřel a vstal z mrtvých; právě tak věříme, že Bůh přivede s Ježíšem k životu i ty, kdo zesnuli v něm. To je jádro křesťanské naděje! E. Stanley Jones, proslulý metodistický misionář v Indii, celoživotně studoval východní filozofii, především v diskusích o utrpení se svým přítelem Mahátmou Gándhím. Zatímco oceňoval indickou snášenlivost s utrpením, všiml si, že východní filozofie a náboženství mají skvěle propracovaný systém, který vysvětluje utrpení. Máš, co si zasloužíš. Karma vládne. Výborně vysvětluje, ale nic nemění. Křesťanství to má jinak. Nic moc nevysvětluje (jak jsme viděli už minulý týden), ba dokonce v mnoha instancích utrpení úplně mlčí. Ale zato mění a proměňuje. Nakonec přináší plné uzdravení, ať už skrze medicínu, zdravý životní styl, zázrak, nebo proměnu při vzkříšení. Jinými slovy, dává naději. Tou nadějí ale není samotná víra v posmrtný život. Upřímně? Prakticky všechny starověké civilizace věřily v život po smrti. To nebylo v ničem výjimečné. Jejich světonázor je ovšem vedl k očekávání rozplynutí do jsoucna, nebo je vedla k opakování cyklu života. Křesťanská víra ovšem nenabízí jakousi blaženost po smrti nebo snad nutnost opakovat svůj život s tím, že se poučíme ze svých chyb. Nenabízí iluzi trvalého pokroku ani nenabízí myšlenku na celkové zhroucení vesmíru a konec světa. Křesťanská víra nabízí něco mnohem lepšího a něco mnohem slavnějšího: proměnu vzkříšení.

Ježíšovo vzkříšení tedy nebyl jen tak nějaký zázrak, Ježíš započal zcela něco nového, něco, co Pavel později nazývá nové stvoření. Toto nové stvoření bude úplně poté, kdy Bůh vzkřísí věřící v Krista k zcela proměněnému životu. Vzkříšení bude spočívat v tom, že to budeš pořád ty, ne neosobní splynutí s vesmírem. Ale budeš dokonalá verze sám sebe. Budeš dokonale zdravý, vždyť Bůh setře každou slzu z tvých očí. Budeš dokonale moudrý, poznáš plně, jak moc tě má Bůh rád. Ne, naděje věčnosti ti nenabízí tu unylou verzi nebeské blaženosti, kdy si lidé představuji, že se budou vznášet celou věčnost na obláčku, budou hrát na harfu a budou zpívat aleluja! Ani omylem! Když čtete Nový Zákon pořádně, dočtete se tam o proměněném stvoření. Bůh promění zemi na dokonalou verzi, jaká by byla, kdyby ji hřích nepoznamenal. Nebe uzavře se zemí věčné manželství. Nechápejte nebe jako místo, kam lidi jdou. Nebe je mnohem více jiná dimenze časoprostoru, který je velmi blízko, i když je neviditelný. Na věčnosti tato neviditelná brána zmizí a nebe se zemí budou tvořit jednotu, kde nebude chrám a místo uctívání, protože Bůh naplní všechno ve všem a centrem bude osobní, tělesná, přítomnost Ježíše. To je naděje slávy, kdy se zjeví Ježíš znovu na této zemi a svou fyzickou přítomností ji promění. Slovy Pavla z Koloským 1:27: Bůh se rozhodl svěřit bohatství tohoto slavného tajemství: Kristus je ve vás! Ta naděje slávy!

V sérii o naději jsme si řekli, že naděje dává smysl budoucnosti. Přestaneme-li mít naději, začneme se propadat do beznaděje a zoufalství. Naděje je ovšem více než optimismus. Je to (podobně jako víra a láska) dar, který nám nabízí Ježíš. Vytrvalost pramenící z naděje není pasivní, ale aktivní. Není to o přečkání bouře. Je to o vydání se směrem do bouřky s odvahou, protože naše naděje nespočívá v nás, ale v Bohu, který nám naději dává jako pevný bod, jak to popisuje autor Židům krásně s obrazem kotvy zaťaté na místo, kde Bůh přebývá. Proto můžeme mít naději uprostřed života, kdy věříme v lepší budoucnost. Proto můžeme mít naději v utrpení, kdy tomu nerozumíme, neznáme smysl utrpení a zdá se, že nebe mlčí, a přitom s námi pláče a posilňuje nás, také skrze ostatní, kteří jsou potěšení stejnou nadějí. A proto můžeme mít také naději v umírání, nejen proto, že víme, že smrt není konečná stanice, ale mnohem, mnohem více proto, že nás čeká úplná obnova do našeho dokonalého já skrze moc jeho vzkříšení. A co je ještě lepší, na moc jeho vzkříšení nemusíme čekat až na dobu po své smrti, ale můžeme ji prožívat už dnes. Co to znamená? Znamená to, že už dnes můžeme prožívat závdavek, nebo závan budoucího světa. Jinými slovy, už dnes můžeme dočasně prožívat Boží doteky, a dokonce, někdy, zázraky.

Víte, lidé se obvykle dívají na zázrak jako na něco zvenčí, co zasahuje dovnitř. Jako by Bůh, který stvořil svět, a nechal ho běžet prakticky setrvačně, sem tam do toho světa zasáhne a něco udělá nebo něčím pohne. To ovšem není moc pohled Nového Zákona. Ten nepopisuje normálně chybějícího Boha, který sem tam vstoupí do našeho světa a něco pro nás udělá. Pokud bychom tomu tak věřili, pak by nám to nutně přinášelo celou řadu dalších otázek: „Proč Bůh zasáhne v jeho případě, ale v mém ne? Nebyla snad ona uzdravena proto, že věří více nebo se modlí lépe? Nemá náhodou ten, komu se zdánlivě nic neděje, nějaký skrytý hřích?“ Těmito „vysvětleními“ přece hodnotíme situace, proč někdo něco dostane a jiný ne, že? Co když je to ale od základu špatný pohled? To, co dělá Ježíš, není občasný zásah do našeho tělesného a hříšného světa. Ježíš místo toho začíná něco zcela nového, co vyústí v totální proměnu tohoto světa. Nesmrtelné pohltí smrtelné. Ježíš započal akt nového stvoření: nejprve začal s obnovou našeho srdce, aby nakonec obnovil zemi i nebe a v poslední fázi obnovil naše těla k dokonalosti, zdraví, a naplněnému životu navždy s ním. Zázraky v dnešní době tak nejsou abnormality ve starém světě, ale jsou průvodním jevem světa nového, který se začíná doslova vlamovat do světa starého, a neskončí, dokud tento starý svět zcela nepromění a nepohltí. Ne, to neznamená, a Ježíš nám neslibuje, že utrpení zcela zmizí na tomto světě, ale slibuje, že započal ten proces celkové proměny a dřív nebo později, tvé smrtelné tělo bude pohlceno věčným životem, který funguje na moci jeho zmrtvýchvstání.

Možná se ti teď zdá, že život je více utrpení než sláva, ale naděje, kterou ti Ježíš nabízí, je naděje v proměnu a v budoucnost, kterou stojí za to očekávat. Pavel napsal v Římanům 8:18-25: Mám totiž za to, že naše nynější utrpení nejsou srovnatelná se slávou, která se na nás má zjevit. Všechno stvoření s toužebným očekáváním vyhlíží zjevení Božích synů. Stvoření je totiž podrobeno marnosti, ne dobrovolně, ale kvůli tomu, který je marnosti podrobil. Chová však naději, že jednou bude vysvobozeno z otroctví zkázy do slavné svobody Božích dětí. Víme přece, že všechno stvoření až dosud společně sténá a pracuje k porodu. A nejen ono, ale i my, kteří okoušíme první ovoce Ducha, i my ve svém nitru sténáme, zatímco očekáváme přijetí za syny, to jest vykoupení svého těla. Byli jsme totiž spaseni nadějí. Naděje, kterou je vidět, ovšem není žádná naděje. Když někdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Když ale doufáme v to, co nevidíme, pak to trpělivě očekáváme.

Tak posilni své srdce a vykroč znovu s odvahou směrem k Bohu, který dává naději v utrpení i umírání. Nakonec, on je věčný Bůh, který není omezený na to, co prožíváš tady a teď. Je vysvoboditel, který nikdy neselže, a jehož dar naděje tě provede vším. Nakonec zjistíš, slovy Philipa Yanceyho, že Víra znamená věřit dopředu v to, co dává smysl jen při pohledu dozadu.

Nehynoucí naděje

Všimli jste si, že když někde na světě udeří velká katastrofa, lidé se ptají: Proč se to stalo? A kde je vůbec Bůh? Jak to mohl dopustit? Agnostici a hlavně antiteisté mají po velkých katastrofách žně. Není to novinka, vždy tomu tak bylo. Voltaire a další tzv. osvícenci definitivně opustili víru po velkém zemětřesení v roce 1755, které úplně zničilo Lisabon. Nebylo tedy divu, když po dalším tsunami v Asii na Vánoce roku 2004 se v jednom americkém časopisu objevil článek nazvaný: Pošlete zprávu Bohu: Tentokrát zašel moc daleko. V článku jeho autor napsal, že přišel čas bojkotovat Boha. A samozřejmě se od té doby stalo mnohem více katastrof, zemětřesení na Haiti, tsunami v Japonsku, války, hladomory, epidemie, střílení dětí v první třídě. Jenže katastrofy nás svádějí stranou. Kolektivní neštěstí zanechává kolektivní rány, ale toto společné utrpení je jen zlomek utrpení na tomto světě. Lidé neustále trpí nemocemi, hladem nebo násilím, umírají a jejich pozůstalí truchlí. Jen se tak děje jednotlivě „někde a někomu“, takže to nevnímáme, dokud se to netýká přímo nás nebo někoho z našich blízkých. Tehdy se utrpení stává velmi osobní a bolestnou zkušeností.

Utrpení ale samozřejmě nelze měřit nebo ho dokonce porovnávat. Tsunami roku 2004 zabilo více lidí než tsunami v Japonsku v roce 2011, teroristické útoky zabily více lidí než střílení na školách, kdy mladý kluk začne systematicky pálit do prvňáčků. Všechno jsou to tragédie a lidem moc nepomáhá, když poměřují jejich dopad. Stejně tak nepomůže člověku s migrénami, když mu někdo řekne, že jsou lidé v horší kondici, například s AIDS nebo smrtícím virem ebola. Každé utrpení je utrpení. Neexistuje nějaká stupnice trápení. Jsou jen jednotlivci, kteří trpí. A kteří se diví, proč to Bůh dopustil. A kteří mají zcela oprávněný pocit nespravedlnosti: vždyť my věříme lépe než oni, chováme se lépe než tamti, jsme svatější, zodpovědnější, prostě slušnější, než jiní, a ti jiní jsou v pohodě, a my se trápíme. Když kdysi Dita pracovala jako pečovatelka v domově pro matky s dětmi, nešlo ji na rozum, jak to, že tyto matky, které si mnohdy svých dětí nevážily a chovaly se k nim hrubě, mají krásné a zdravé děti, a jiní lidé, včetně některých vychovatelek, po dětech touží a nemají žádné. Utrpení může mít mnoho podob, a bylo by zvláštní, kdyby nás v něm nenapadlo, jak to, že to Bůh nevyřeší, když mu věříme. Je jasné, že existují lidé, mnoho lidí, kteří ve vlastním utrpení zahořkli a ztratili víru a lásku k Bohu. Ve stejné době je ale mnoho jiných lidí, kteří naopak Boha díky utrpení a těžkostem nacházejí. Někteří se vyjadřují ve smyslu, že utrpení pevně vztyčilo vlajku pravdy na pevnosti vzbouřenců. Než se podíváme na to, co Bůh doopravdy dopouští a co nabízí, potřebujeme si k utrpení jako takovému něco říci. Velké téma Bible se totiž týká tématu, jak Bůh přináší radost nejen navzdory, ale také skrze utrpení.

Sociologové a antropologové zkoumají, jak se jednotlivé kultury v minulosti i dnes vypořádávají s utrpením a shledávají, že naše západní mentalita je v jednání s utrpením jedna z nejslabších v historii. Jen se zamyslete, ještě ve středověku v Evropě zemřelo jedno z pěti narozených dětí před prvními narozeninami, a jen polovina dětí se dožila deseti let. Přesto nám mnoho zpráv, kronik a zápisů z té doby ukazuje, že se lidé s utrpením vyrovnávali poměrně lépe než dnes my. Smrt jsme vytěsnili pryč, nepřemýšlíme o ni a nemluvíme o ni, soustředili jsme se na náš viditelný a materiální svět natolik, že utrpení nepřisuzujeme žádný smysl, stává se pouze vyrušením nebo přerušením našeho životního příběhu. Utrpení ničí tolik věcí, které dávají našemu pozemskému životu smysl, že to možná vyznívá, že je nemožné pokračovat dál.

Vždy tomu tak ale nebylo. Tradiční kultury dávaly utrpení vysoce duchovní, společenský a morální význam. Filozofové říkávali, že hlavním smyslem filozofie je najít smysl v utrpení. Existovalo tedy několik tradičních přístupů k utrpení: (1) Moralistický pohled, reprezentovaný v nejčistší podobě učením karmy, dával důraz na to, že v každém životě člověk sklízel, co v minulém zasel. Utrpení tedy bylo odplatou za předchozí provinění. (2) Sebe-transcendentní pohled patrný ve stoicismu nebo například buddhismu zdůrazňoval utrpení jako následek nenaplněných žádostí, které se staly iluzí našich vlastních životů. (3) Fatalistický pohled charakterizovaný islámem považoval za největší čest, když dokážeme čelit nepřízni osudu bez kompromisu a stěžování si. (4) Dualistický pohled považoval svět za bojiště mezi silami dobra a zla, světla a temnoty. Sebe-transcendentní pohled volal trpící k jinému myšlení, moralistický pohled k jinému chování, fatalistický pohled k vznešenému přijetí svého osudu a dualistický se upínal k naději do budoucna. Všechny ale zdůrazňovaly utrpení jako součást lidské zkušenosti, přijímaly, že utrpení jim pomáhá k naplnění jejich života, a tak pro správné uchopení potřebují něco udělat. V novém, Modernistickém pohledu, které dnes v naší kultuře převažuje, však utrpení žádný smysl nemá. V tomto pohledu je život prázdný a beze smyslu. Utrpení nikdy nemůže mít pozitivní smysl, vždy jen přerušuje dobrý život. Utrpení tedy není příležitost nebo test, a zcela určitě není trest. Jsme oběti neosobního vesmíru, za každou cenu tedy musíme najít centrum bolesti a okamžitě jej eliminovat, nejlépe za pomocí expertů. V této situaci je zvláště paradoxní, když se tento moderní člověk uchyluje v čase krize a katastrofy k náboženským symbolům.

To vidíme okolo sebe docela často. Pravoslavný teolog David Hart přitom ukazuje na ironii v argumentaci proti Bohu, kterou používají skeptici slovy: Proč? Nikdy by se v jejich vědomí tato otázka neobjevila, pokud by nebyli ovlivněni morálním vesmírem křesťanské kultury. I když je otázka: „Proč Bůh dopouští toto trápení?“ neodvratná a opověď zůstává tajemstvím, otázka se dá použít pouze v kontextu náboženské víry. Nikdy jsem neslyšel kritiky víry říci lidem v trápení útěchu v souladu s jejich světonázorem, něco jako: „Proč jsi šokován nebo smutný? Co jiného bys čekal od neosobního a náhodného vesmíru?“ Takový přístup by se nám zdál hodně krutý. Pokud ale hledáme odpověď na otázku „Proč?“ a obviňujeme Boha, že není dobrý, že se nestará nebo že neexistuje (ano, jsou lidé, kteří jsou na Boha naštváni za to, že neexistuje), pak nevědomky uznáváme Boha v centru našeho argumentu. Křesťanský pohled na utrpení je totiž v protikladu s ostatními pohledy: Ne rozdíl od sebe-transcendentního pohledu křesťané věří, že utrpení je reálné, na rozdíl od karmy věří, že utrpení je často zcela nespravedlivé a nevyrovnané, na rozdíl od dualismu nevidí utrpení jako cestu ke spáse a platby za hřích. Křesťanský pohled na rozdíl od modernismu vnímá, že v utrpení může být smysl, ale tento smysl není v útrpném snášení zla. Na rozdíl od fatalismu není v křesťanství arogance toho, že jsme zvládli osud. Křesťanům je povoleno, a dokonce k tomu jsou povzbuzování, aby vyjadřovali zármutek pláčem a otázkami.

Je až překvapující, jak moc je Bible otevřená v popisu frustrace lidí uprostřed utrpení. Nechce se po nich, aby zaťali pěsti a vydrželi osud, nechce se po nich pasivní přijetí trestu nebo utápění se v beznaději. Chce se po nás upřímnost k Bohu. Spisovatel Philip Yancey ve svých přednáškách na univerzitách vybízí studenty, aby našli argument proti Bohu vyřčený nejznámějšími skeptiky a ateisty historie jako byli Voltaire, Bertrand Russell, či David Hume, nebo současnosti jako Richard Dawkins nebo Christopher Hitchens, které nebyly vyřčeny předtím samotnými biblickými postavami. Říká na to: „Klidně si odmítněte Boha a jeho způsob, jak řídí svět. Já budu ovšem respektovat Boha, který nám nejenom dává svobodu jej odmítnout, a dokonce ukřižovat jeho Syna, ale dokonce tyto naše slova odmítnutí zachytí v našem Písmu.“ Namátkou: Je-li Bůh s námi, proč se tohle všechno děje? (Gedeon), Když volám o pomoc, nenacházím spravedlnost. (Job), Probuď se Hospodine! Proč spíš? (Žalmy), Marnost, všechno je marnost. (Kazatel), Můj Bože, proč jsi mě opustil? (Ježíš). 

Věřím, že mluvíš-li pravdu, jsi Bohu blízko a Bohu se to líbí. Zdá se, že Bůh nám nevyčítá zármutek a pochyby, přesto většinou neodpovídá na otázky „proč“. Jak reaguje? Většinou tichem. Stejně jako v příběhu o Jobovi: Bůh nezjevuje své záměry, ale zjevuje sám sebe. Protože to, co nabízí je ona kotva naděje, o které jsme mluvili minulý týden. Bůh nám nabízí svou přítomnost a svou naději v utrpení. Tato naděje je mnohem větší než pouhý optimismus, že se věci zlepší, že se z toho vykřešeme, křesťanská naděje nabízí proměnu stvoření. Křesťané vždy věřili ve vzkříšení na základě stovkami očitých svědků potvrzeného vzkříšení Ježíše. Tohle je naše budoucnost: spasení nás samotných, naše osobnost zůstane zachována, bude zkrásněná, a zdokonalená po smrti. Nečeká nás pouhé splynutí s vesmírem nebo nicota, nebo snad jen věčná blaženost po smrti, čeká nás naše obnova nás samotných. Do té doby Bůh očividně preferuje nezasahovat do každé situace utrpení a zla a přírodních katastrof, bez ohledu na to, jak bolestivé jsou. Někdy zasáhne, a někdy nám dá milost čelit bouři utrpení s nadějí. Co tedy ale máme dělat? Máme jen čekat na budoucnost?

A jak máme povzbudit ty, kteří kolem nás trpí? Bůh pověřuje nás, jeho církev, abychom se dotýkali trpících uprostřed nepřátelského a zlomeného světa, přesně jak Pavel píše v Římanům 12:15: Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Antropoložka Margaret Mead se ptala svých studentů, co je podle nich nejranější znak civilizace. Dostávala odpovědi typu: hliněná nádoba, železný předmět, vyšlechtěná plodina. Pak studentům ukázala starou, vykopanou stehenní kost, ukázala na konkrétní místo, které bylo tužší, kde bylo zřejmé, že se jedná o srostlou kost po zlomenině. Takové uzdravení nejsou nikdy patrné ve vykopávkách nejranějších divokých kultur. Tato uzdravená kost znamenala, že se někdo o nemocného osobně staral: lovil pro něj, přinesl mu jídlo, obětavě mu sloužil. V protikladu přírodnímu pravidlu přežití nejsilnějších měříme civilizaci podle toho, jak se chováme ke zranitelným a trpícím. Přesně to je druhá věc, kterou po nás Bůh chce: Chce naši přítomnost s trpícími. 

Ježíš plakal s plačícími. Pavel pak píše v 2. Korintským 1:3-7: Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškerého potěšení! V každém našem soužení nás potěšuje, abychom ty, kdo mají jakékoli soužení, mohli povzbuzovat tímtéž potěšením, které jsme sami přijali od Boha. Vždyť čím více utrpení pro Krista zakoušíme, tím více povzbuzení skrze Krista přijímáme. Když tedy máme soužení, je to pro vaše povzbuzení a spásu, a když jsme potěšováni, je to opět pro vaše povzbuzení (které se projevuje, když snášíte stejná utrpení jako my). Proto máme ohledně vás neochvějnou naději, neboť víme, že jako máte podíl na utrpení, tak budete mít podíl i na potěšení. 

Proto se snažím vyhýbat odpovědím na téma „Proč se to stalo?“. Každá odpověď bude znít ploše a plytce, dokonce možná nasype sůl do ran trpícím nebo truchlícím. Jako Kristův následovník bychom spíše měli nabídnout milující a chápající přítomnost, která pomůže ošetřit rány a uzdravit zlomené srdce. Naděje nás totiž přiblížila k Bohu. K Bohu, který uzdravuje, který zachraňuje, který dává naději, který dává pokoj. Tak posilni své srdce a vykroč znovu s odvahou a upřímným srdcem k Bohu, který dává naději v utrpení. Nakonec, jeden z nejkrásnějších slibů naděje vzkříšení tvrdí, že pak Bůh setře každou slzu z očí.