čtvrtek 25. prosince 2014

Tak trochu nedokonalé Vánoce

Pokud jste jako většina lidí, chcete mít dokonalé Vánoce. Platí to samozřejmě i u jiných příležitostí nebo oslav: třeba u narozenin nebo svatby. Ve své hlavě si přehráváme, jak dokonalé musí věci být, aby nás uspokojily, nebo abychom udělali dobrý dojem na svou rodinu. Nebo třeba moment, kdy požádáme vysněnou dívku o ruku. Představujeme si, jak dokonalé to bude, na dokonalém místě, v dokonalém čase (a pod dojmy z romantických filmů dokonce i s podkladovou hudbou, se soundtrackem). Představujeme si, jak dokonale řekneme to, co jsme si nazkoušeli, a jak dokonale dívka našich snů zareaguje. Chceme to mít prostě perfektní. Vánoce nejsou jiné: Chceme mít dokonale uklizeno, dokonale napečeno, dokonale vyzdobeno, chceme mít dokonalý stromek, dokonalé dárky, dokonalou atmosféru, dokonale štěstí a dokonale nefalšovanou radost z dárků. Budou to přece dokonalé dárky, že? 

Jenže pak nastane realita. Ne, řekněme to jinak. Naše vysněná dokonalost se srazí s realitou! Srážka je to přímo kolosální. Dokonale uklidit a napéct nestiháme, prostě některé věci jen zameteme tak, aby je nikdo neviděl a cukroví se přece dneska dá dobře nakoupit. Dokonalý stromek nedopadnul, ten náš je nějak nakřivo. A ta výzdoba! Vypadá to jen o trochu lépe, než naše dva soutěžní stromky. Místo dokonalého uměleckého výstupu máme tvrdou realitu. A dokonalé dárky? Nenechte se vysmát! Samozřejmě, někteří naši blízcí se trefí (dali jsme jim koneckonců více či méně nápadné seznamy, co chceme). Ale ty, které jsme neinformovali? Amatérsky zabalené trapné dárky, které jsme nechtěli. Už dvacátý pár vánočních fuseklí. Obrázek na zeď, který se hodí snad jen na odvracenou stranu Měsíce. Kdysi, když jsem byl dítě na Základní škole, naše učitelka měla skvělý nápad, že každý přinese na Vánoce jeden zabalený dárek, který pak dáme pod stromek a budeme losovat, co dostaneme. Já jsem s rodiči koupil nádherné fotoalbum, hezky jsme ho zabalili a celý natěšený jsem běžel do školy s očekáváním dokonalého protidárku. Víte, co jsem dostal? Staré použité ořezávátko na tužky! Vidíte, ještě dnes, po 30 letech, mám z toho trauma! Jak v takové situaci máte předvést pravou nefalšovanou a především dokonalou radost?!?

Když se naše vysněná dokonalost srazí s realitou, přináší to hodně smutku. Ale proč? Proč tak málo vycházejí naše dokonalé představy? Protože dokonalé představy vyžadují dokonalou souhru dokonalých činitelů. Samozřejmě, můžeme se dokonalým představám vyhnout, a stát se klasickými cyniky, kteří štěstím a radostí okázale pohrdají s tvrzením, že nic oslavovat nepotřebujeme. Ve skutečnosti však po dokonalosti toužíme. Dává nám totiž naději. Naději na získání ztraceného ráje. Na získání světa, kde vše bylo dokonalé. A tak po dokonalosti toužíme a stále znovu jsme zklamání, že se nám to dokonale nepovedlo. Do našich dokonalých představ totiž přicházíme my s celou svou nedokonalostí. My jsme důvodem, proč naše dokonale touhy přemůže naše nedokonalost. A kdybychom byli k sobě opravdu upřímní, museli bychom si přiznat, že na nedokonalém stavu našich Vánoc neseme velký kus viny: Nechali jsme všechno na poslední chvíli. Nechali jsme se unést materialismem. Nedbali jsme na přání a touhy druhých. Nestíháme a nezvládáme. Jako by ani Vánoce nebyly svátky pro nás. Otravuje nás, když nám někdo přeje klidné svátky, protože možná právě teď procházíme bouří a jsme zmítání neklidnou hladinou. Cítil ses tak někdy? Cítíš se tak právě teď? Pokud ano, mám pro tebe velmi dobrou zprávu. Vánoce jsou ve skutečnosti svátkem přesně pro tebe!

Smyslem Vánoc není vytvořit dokonalou zkušenost a dokonalý zážitek, ale setkat se s Dokonalým v našem nedokonalém světě. O Vánocích si připomínáme, že Bůh, který dává všechny dobré a dokonalé dary, přišel do zcela nedokonalého prostředí. To není vedlejším příběhem Vánoc. To je samotným smyslem Vánoc. Netuším, jak si Boha představujete, ale jsem si jist, že jsou mezi námi lidé, kteří ho považují za přísného Otce, nebo za věčně nespokojeného šéfa Vesmíru, nebo za Krále, který vyžaduje dokonalost. Jenže, co když je tento pohled od začátku spíše reflexí naší podvědomé touhy po dokonalosti, kdy je všechno ťipťop, na míru, na správném místě, dokonalé? Ano, příběh Bible nám popisuje svět, který byl stvořen jako dokonalý, a poničen zlem. Popisuje nám velmi barvitě trápení, které na zlém světě máme. Je ovšem obrovským projevem lásky, že když nakonec Bůh vstupuje na tento zlý svět, nepřichází s bičem dokonalosti, ale se zranitelnosti bezbranného dítěte. Ježíš, který přichází jako Bůh v těle, je tak plný soucitu a lásky, protože nás miloval, když jsme ještě byli hříšní. A počkejte, nemusíme se hádat o slovo „hřích“, které si dnes každý vysvětluje jinak. Když si totiž položíme ruku na srdce, víme moc dobře, že nám k dokonalosti ještě docela velký kus chybí. Je to ozvěna ztraceného ráje. Je to ozvěna toho, čím jsme mohli být, a čím jsme se nakonec stali. A přesně pro takové, jací jsme my, když si svou nedokonalost uvědomíme, přišel Ježíš na tuto zemi. Dovolte mi to vysvětlit.

Na ničem tento fakt nejde vidět lépe, než na samém začátku Ježíšova příběhu, kterému říkáme evangelium. Pokud pro tebe Ježíšův příběh je nový, a chceš se o něm dozvědět více, pravděpodobně otevřeš Nový Zákon hned v první knize, které se říká Matoušovo evangelium. Jak jste možná slyšeli, v Novém Zákoně máme celkem čtyři tyto evangelia, čtyři verze Ježíšova příběhu psané různými lidmi pro různé lidi. Matoušovo evangelium je psáno například pro Ježíšovy následovníky mezi Židy, obsahuje tedy mnoho narážek a vysvětlení ke Starému Zákonu. Lukášovo evangelium je pro změnu psané jistému Teofilovi, řecké postavě, a snaží se tedy soustředit na to, co bylo důležité pro pohanské zájemce o Ježíšův život.  Markovo a Janovo evangelium začínají rovnou v Ježíšově dospělosti s jeho veřejnou službou, kdežto Matouše a Lukáš jeho narozením. Jenže hned první Matouš nezačíná samotným narozením, ale rodokmenem. Koho, pro všechny na světě, má zajímat nějaký rodokmen? Vždyť je to naprosto nezáživná pasáž!

Kdo jsou ti lidé? A proč to vůbec číst? Pro Matoušovy posluchače to bylo zcela zásadní. Rodokmen byl pro ně důležitý, protože odkazoval na Abraháma a Davida, dvě legendární postavy židovské víry. Otázka tedy zněla: Je Ježíš příbuzným Davida? Mesiáš měl být Davidovým potomkem. Proto Matouš na tuto otázku odpovídá. Ale pozor, zásadně odbočuje od zvyklostí historických záznamů a dělá něco neobvyklého: Do rodokmenu přidává celkem čtyři ženy a navíc k nim přidává detaily z jejich života, které byste měli spíše vynechat, pokud píšete oslavný příběh s cílem dokázat Ježíšův speciální a dokonalý původ. Ve starověku se totiž historie psala trochu jinak. Životopisy psali najatí historikové, kteří oslavovaným osobnostem zdůrazňovali jejich úspěchy a naopak vynechávali méně lichotivé části jejich příběhu. Díky tomu a navíc díky zvyklostem opomíjet dcery, starověké životopisy hýří informacemi o synech udatných hrdinů, ale skoro nic nepíšou o ženách, které považovali za bezvýznamné. Kromě toho si Matouš nevolí jen tak nějaké ženy. Většina zmíněných žen jsou nežidovského původu, což pro nás představuje skvělý námět pro myšlenku, že Ježíš nepřišel jen pro Židy, ale také pro pohany, pro celý svět. Jenže, Matouš píše především pro Židy, takže jim vlastně nahrává na smeč: Mesiáš podle Matouše není čistokrevný Žid, nemá dokonalý původ

Matouš 1:3 Juda zplodil Perese a Zeracha z Támar. Támar! Raději nemluvme o Támar. Všichni Židé znali její příběh, a při jeho vyprávění se museli červenat. V tom příběhu se děly takové věci, že ho raději nebudeme tady dneska ani psát (je ale popsaný se vší otevřeností ve Starém Zákoně). Matouš 1:5 Salmon zplodil Boáze z Rachab, Boáz zplodil Obéda z Rút. A co Rachab? Každý Žid okamžitě znal její přezdívku: Prostitutka Rachab. Proč tam vůbec její jméno dávat? Pak je tam Rút, což je hezký příběh. Tak hezký, že dokonce máme ve Starém Zákoně celou knihu o této zajímavé ženě. Jenže to nebyla Židovka. A navíc, způsob, jak se do rodokmenu dostala, byl trochu zvláštní. Chápete to? Matouš se pokouší svým evangeliem přesvědčit Židy o božském původu Ježíše, o jeho dokonalosti, a místo toho tam dává takové bomby. Nakonec se tedy dostává až k Davidovi (to bylo záměrem rodokmenu), ale hned tam přidává detaily o Davidově nevěře a vraždě. Dělá to tak, že dokonce vynechává jméno oné ženy, protože o ní přece v Davidově příběhu nebudeme ani mluvit... Všichni Židé tento příběh důvěrně znali. Matouš 1:6 David zplodil Šalomouna z manželky Uriášovy. Místo toho tam Matouš přidává jméno zavražděného manžela této nejmenované ženy.

Je to zvláštní. Proč Matouš přidává do Ježíšova rodokmenu odkazy na nejkomplikovanější příběhy židovských dějin, navíc nežidovky? Když už měl to nutkání psát o ženách, proč tam raději nenapsal skvělé příběhy o Sáře, Rebece a podobně? Proč místo toho zmiňuje tyto ženy? Víte, jsem si jist, že Matouš tam tyto jména se všemi jejich příběhy napsal do Ježíšova rodokmenu schválně. Matouš znal Ježíše velmi důvěrně, strávil s ním prakticky celou dobu jeho veřejné služby. Viděl a slyšel Ježíše kázat, sloužit, konverzovat. Viděl ho umřít na kříži a stál u jeho prázdného hrobu, a tak ví, že všechny tyto příběhy hanby, hříchu a nedokonalosti, byly přesně pointou Ježíšova příběhu a příchodu. Matouš ví, že je to příběh světla ve tmě. Je to příběh odpuštění ve světě, který zná jen odsouzení. Matouš také ví, že je to historie. Všechny tyto komplikované postavy jsou jako on. Byli to lidé takoví, jaký byl Matouš sám, když se setkal s Ježíšem sám.

Byl plný hanby a odsouzení. Byl nedokonalý. Matouš byl totiž celníkem. Řím prodával práva na výběr daňových poplatků ve všech zemích, které si podrobil. Římský občan si koupil licenční právo vybírat daně v určitém teritoriu, najal si místní lidi, a začal vybírat poplatky. Byli to ale lidé stejných národů, jako ti, od kterých vybírali. Stali se připomínkou vojenské poroby a byli považování za hnusné kolaboranty. Takže, pokud jsi jako Žid začal pracovat s Římany, stal ses vyvrhelem. Byl to hodně nešťastný život, který ti sice přinesl hodně peněz, ale žádnou lásku. Ježíš ho ale pozval k následování. Nechtěl po něm změnu, rituál, jen to, aby se zvedl, a šel za ním. Ježíš samozřejmě mohl vytáhnout celý seznam věcí, které Matouše nedělal správně, ve kterých hřešil, a proč si vůbec nezaslouží respekt a lásku. Ale Ježíš přišel do jeho nedokonalého světa, ve kterém obrátil vše vzhůru nohama. Myslím si, že se Matouš musel při psaní rodokmenu usmívat, protože věděl, že právě to je pointa příběhu, který bude vyprávět. Dokonalý Bůh přišel do naší dokonalosti, aby ji naplnil odpuštěním a smyslem. To je pointa Vánočního příběhu. Když budeš mít záchvěv, že vše není dokonalé, že ty jsi nedokonalý, věz, že Boha to nepřekvapilo. On ví, že tvůj život není dokonalý, on ví, že ty nejsi dokonalý, a přesto tě miluje.

pondělí 6. října 2014

#selfie

Málokterá Element grafika dostala na sociálních sítích tolik „liků“ jako ta k sérii #selfie! Je to vcelku příznačné. Je to grafika úplně stvořená pro selfie generaci. Možná je to tím, že se skládá z různých selfie obrázků a tak jsi strávil první minutu nebo dvě tím, že jsi se díval, jestli se na obrázek dostalo i tvoje selfie. Sérii o duši Bezpečné místo jsme totiž minulý týden končili dotazem, jak můžeme vypěstovat opravdovou komunitu v kultuře, která si říká #selfie. Je to silně individualistická společnost. Nicméně, tuším, že někteří z nás potřebují malý úvod a vysvětlení, co vlastně selfie je. Selfie je obrázek tebe samotného, který jsi sám vyfotil a poté vyvěsil na internet na sociální sítě jako je instagram (který je do velké míry za popularitu selfie zodpovědný, byť samotné selfie jako takové existovaly dávno předtím, dokonce tak dlouho zpátky jako až do roku 1900) nebo na facebook. Popularita selfie vystřelila nejvíce od roku 2012, kdy se slovo selfie dostalo mezi vůbec 10 nejpoužívanějších slov na internetu. Ve slovníku Oxford Dictionaries Online je popsán jako „fotografie sebe sama, běžně pořízená chytrým telefonem nebo webkamerou a nahrána na sociální síť“.

Moderní selfie má totiž smysl jen ve spojení se sociálními sítěmi. Nikdo by si přece nepořizoval sebeportréty z dovolené jen do svého alba. Zkuste si to představit, že neustále všude fotíte sami sebe, ale pak se o to nepodělíte na síti, ale dáte si to do alba. Pak k vám přijde návštěva a vy jim ukážete album z dovolené, kde jste neustále na fotce vy sami. Zkuste schválně odhadnout, jak dlouho si bude vaše návštěva vaším albem listovat. Záleží, jak moc vás má ráda, že? Ale aby bylo zcela jasno: tohle není výkřik proti používání sociálních sítí. Sociální sítě a na ně navázané služby jako twitter, facebook, instagram, blogy, podcasty apod. nám přinesly mnoho opravdu skvělého. Svět zmenšily do prostředí, kde můžeš být lehce v kontaktu s lidmi z druhé strany světa. Můžeš se učit od různých lidí, kterých si vážíš. Můžeš prezentovat akce nebo záležitosti, které jsou pro tebe důležité – jako Element toho využíváme a některé naše akce, třeba X-LARGE jsou prezentovány především na sociálních sítích. Sociální sítě nám přinesly mnoho užitku a já jsem jejich zastáncem. 

Jenže, sociální sítě nám nepřinesly jen užitek, ale také konkrétní výzvy a problémy. Jednou z výzev naší doby je konstantní nespokojenost. Nikdy v historii neměli lidi tak moc a přitom byli tak nespokojení s touhou po více. Někteří sociologové si myslí, že sociální média jsou jedním z hlavních zdrojů této nespokojenosti. Lidé totiž logicky sdílejí své největší zážitky a svoje nejlepší chvíle, které ty porovnáváš se svým všedním životem. Hodí na instagram obrázek svého skvělého jídla, které jí v romantické restauraci na pláži při západu slunce (navíc na to dá filtr, který tu romantiku ještě zvýrazní), a ty zrovna doma tlačíš rohlík s tlačenkou. Hned další obrázek pod tím je tvůj kamarád, který se rád zvěčňuje do půl pasu v posilovně se svaly, které hrají doslova koncert a ty sípáš po dechu, protože ti právě zaskočila tlačenka do krku a tak se cítíš, že ses sám právě stal tlačenkou. Prostě loser na entou.

Věděli jste třeba, že jeden z největších zdrojů nespokojené deprese je facebook? Dvě univerzity v USA udělaly výzkum, kde studenti popisovali své pocity po 30 minutách na facebooku. Třetina z nich se cítila významně v depresi a jmenovala závist jako emoci číslo jedna, kterou prožívala. Což zaráží, když víme, že chceme pozitivní pocity. Selfie je zaměřeno na okamžitou pozitivní zpětnou vazbu. Když se nám této vazby nedostává, reagujeme podrážděně na ty, kteří mají více „liků“. Nakonec to může narušit naše přátelství. Sociální média nám dávají iluzi společnosti bez požadavků na přátelství. Sdílíme selfie s touhou dostat pochvalu, jak moc dobře vypadáme. Víte, co je paradox? Studie samotného facebooku z roku 2013 ukazuje, že časté publikování „selfie“ se týká hlavně uživatelů, kteří mají na síti malou sociální interakci. Autor výzkumu poznamenává, že ti, kteří příliš často publikují fotografie na facebooku, riskují poškození vztahů v reálném životě. Tedy že uživatelé se až nezdravě pomocí těchto snímků snaží přitáhnout pozornost na svou osobu. 

Kromě toho, věděli jste, že vás selfie může doslova zabít? Mrkněte na obrázek reportérky Kelly Nash z televize Fox’s Sun Sports, která se rozhodla udělat selfie v okamžiku, kdy hráč odpálil prudký míček jejím směrem. Reportérka to přežila, ale měla namále, byla hodně blízko smrti. Noviny psaly, že zkrátka podcenila nebezpečí odpalu. 


Jiná zpráva popisovala 32-letou Courtney Sanford, která v autě poslouchala písničku Happy, vyfotila se za jízdy a stihla to postnout na facebook se slovy The happy píseň mě fakt dělá šťastnou. Jenomže přitom ztratila perspektivu a vjela do cesty náklaďáku, který ji smetl ze silnice. Vyšetřovatelé zjistili, že její status se selfie byl updatován doslova vteřiny před nehodou, protože focení selfie za jízdy bylo její obvyklé hobby. 


Poslední obrázek, který vám ukážu, je fotka nádherného útesu Cabo de Roca v Portugalsku. Říkáte si, že to to není selfie. Ve skutečnosti to je poslední obrázek, který zůstal v telefonu mladého polského manželského páru, který se snažil najíst správný úhel selfie, a přitom se se zřítili a zemřeli. Na dovolené po nich zůstaly jejich dvě děti ve věku 5 a 6 let. Všechny tyto příběhy mají společné znaky: ztráta perspektivy, hledání rovnováhy a dobrého úhlu a nepozornost na svět okolo sebe. Tohle je totiž problém se selfie kulturou. S námi.


Také nám v této kultuře chybí vědomí perspektivy, vzdálenosti a nebezpečí. Když jsme totiž zaměření na sebe, zcela logicky nevidíme nic okolo sebe. Víte, co mě velmi překvapuje? Přestože o sobě skrze sociální média tolik víme, cítíme se osamělí. Psychologové tomu říkají odložená osamělost. Všimli jste si, že lidé někdy píšou na facebook, že se nudí nebo že se cítí osamělí? Nikdy nevím, co si o tom mám myslet. Cítíš se osamělý? Tak vypadni od svého počítače, vzpomeň si, že mobil umí i telefonovat, zavolej někomu, běž za někým, udělej s někým něco tváří v tvář, co má smysl, něco užitečného. Ale spolu. Jedna z největších lží sebestředné kultury je iluze, že jsi sám v pohodě. Nakonec to mění definici přátelství a naši osamělost odkládáme stranou výměnou za několik dalších „liků“ a komentářů. Pokud chceme mít správnou perspektivu na sebe, svět a život, potřebuješ být fyzicky přítomný lidem, se kterými můžeš žít svou víru společně. 

Křesťanství totiž vždy bylo a bude komunitní vírou, která se žije společně. Všimněte si, co píše autor Židům 10:23-25: Držme se neochvějné naděje, kterou vyznáváme – vždyť Ten, který dal zaslíbení, je věrný. Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Na fyzické přítomnosti je přece něco skvělého. Koneckonců, Bůh nás „nelikoval“ z nebe, ale místo toho přišel fyzicky na zem. Ježíšova přezdívka je Immanuel: Bůh, který je s námi! Církev byla a je o společném shromáždění, protože Ježíš je uprostřed setkání dvou nebo tří v jeho jménu. Proto nás Židům vybízí, abychom společná shromážděné neopouštěli: Pokud je tvá víra v Boha pevná, jsi vedený k dalším Ježíšovým následovníkům. Nestačí ti podcasty, církev on-line, blog, statusy, obrázky, nevyžiješ z YouTube. Potřebuješ BÝT spolu. Spolu jsme silnější.

Jak tedy můžeme budovat autentickou komunitu v kultuře selfie? Jak můžeme být Ježíšovými radikálními následovníky? Především třemi konkrétními návyky, které vyplývají z těch veršů, které jsme četli: Sloužíme si a sloužíme společně, hostíme se a věnujeme se jedni druhým, sdílíme se a povzbuzujeme se. Tedy praktikujeme návyky společné služby, pohostinnosti, a povzbuzování v malých skupinách. Dnes začneme s konkrétním návykem služby. Představa, že budeme sloužit a pomáhat je kontra selfie kultuře, protože mění naší perspektivu. Místo, abychom se dívali na své potřeby a problémy, díváme se na potřeby a problémy ostatních a přemýšlíme, co s tím můžeme udělat. Dovolíme Bohu, aby nás inspiroval potřebou, která působí emoce a touhu pomoci, a my tak začneme sloužit Bohu. Osobní služba skrze ochotné srdce pak posilní naší důvěru v Boha, tvá víra je silnější, když sloužíš druhým a s druhými. Bůh ochoten a schopen si použít to, co máš k tomu, aby s tím udělal hodně, pokud budeš ochotný se s tím podělit. 

Odvážíme se mu však věřit? Odvážíme se obětovat kus sebe, svého pohodlí, svého času, a svého majetku? Uděláme to, co víme, že udělat dokážeme, nabídneme dary, které máme; a budeme důvěřovat Bohu, že on si nejenom naši službu použije, ale zároveň budeme sami nadšeni, když lidem, kterým pomůžeme vyřešit jejich problémy, naleznou řešení u toho, který v konečném důsledku řeší každý problém našeho života, včetně toho největšího, stavu našeho srdce. Navíc ve společné službě Bohu začneme objevovat své duchovní dary, které Bůh každému svému následovníkovi dal. Apoštol Petr to potvrzuje v 1. Petrova 4:10: Každý z vás dostal nějaký dar, a tak si jimi navzájem služte jako dobří správci rozmanité Boží milosti. Všimněme si prosím důrazu na slovo každý. Žádný křesťan není výjimkou, všichni máme duchovní dary, nejméně jeden, často však i více. Všichni máme službu připravenou od Boha. V Božím slově vidíme, že jsme ke službě stvoření, zachránění, povolaní, obdarovaní, oprávnění, vyzvaní, připravovaní, potřební a budeme podle ní hodnocení. Každý má službu, do které se může zapojit.

Možná si ale říkáš, že nevíš, kde začít a co dělat. Možná si říkáš, že budeš sloužit Bohu, až když ti jasně řekne, co máš dělat. Až budeš mít nějaké jasné své povolání. Ale já bych ti rád dneska řekl, že nejenže nemusíš čekat na speciální povolání, bude pro tebe lepší, když budeš sloužit Bohu z vlastního popudu. Jsou totiž lidé, kteří mají od Boha jasné povolání ke konkrétní službě, a jsou lidé, kteří jsou pouze poslušní Božímu slovu a slouží z vlastní vůle. Vidíme to v reakci apoštola Pavla v 1. Korintským 9?16-17: Když totiž kážu evangelium, nemám nač být hrdý – je to má povinnost a běda mně, kdybych nekázal! Kdybych to dělal z vlastní vůle, měl bych nárok na odměnu; já však neplním vlastní vůli, ale svěřený úkol. Pavel tady píše, že je možné sloužit Bohu z vlastní vůle a dokonce ti za to patří odměna. Pokud však, jako v jeho případě, tě Bůh specificky povolal, pak nemůžeš nesloužit (tím bys na sebe přivolával ony „běda“). Nakonec to tak vypadá, že je lepší, když žádné specifické povolání nemáš, ale rozhodl ses sloužit Bohu tam, kde je potřeba a nakonec tam, kde a čím tě Bůh obdaroval. Paradoxně, jediný způsob, jak objevíš své dary je ochotná služba, kdy sejmeš zrak ze sebe a děláš to, co je potřeba, ochotně a s láskou k lidem. Dobrodružství služby Bohu začíná pro všechny vždy velmi prostě: ochotou. Mít ochotné srdce ke službě je tak pro službu Bohu nezbytným předpokladem. A právě v této ochotné službě budeme poznávat sami sebe a své vlastní silné stránky, ať už ve svých darech, talentech nebo po stránce své osobnosti. Tak budeme opravdovou komunitou v selfie kultuře.

úterý 30. září 2014

Co duše potřebuje

Musím se přiznat, že téma duše není pro racionálního a pragmatického člověka, jako jsem já, úplně přirozené téma k rozhovoru. Mám rád plány, záměry, cíle, hodnocení, měření a vůbec racionální přístup k životu. Jenže, náš život ani životy lidí okolo nás nejsou přísně racionální, mají emocionální, vnitřní část, která nejde vidět, ale o to je důležitější, protože zcela iracionálně vyplývá na povrch v situaci, kdy to nejméně čekáme. Možná tomu nerozumíme, možná nevíme, proč se to děje. Je to ale volání naší duše po Bohu, který dává smysl, pravdu, světlo a naši duši uzdravuje, zoceluje, upevňuje a spojuje se sebou a s dalšími lidmi. Minulý týden jsme si řekli, že naše duše volá po Bohu doslova jako laň ve vyprahlé, vyschlé a bezvodé zemi touží po pramenu vody. Je to krásný obraz, který instinktivně všichni zažíváme. Každá duše potřebuje někam patřit. V konečném pohledu, naše duše potřebuje Boha, který ji stvořil. Když však nenalezne Boha, najde si něco jiného, kam může patřit. I kdyby to byla modla nebo jen představa. A to je ten problém, protože místo Boha můžeme najít jen náboženství, a to není totéž! Náboženství spočívá ve snaze zlepšit svůj život a je-li to možné, zlepšit život ostatních okolo nás. Takové náboženství nijak neohrožuje náš vnitřní narcismus – hlubokou oddanost vlastnímu prospěchu. Takové náboženství vypadá skvěle, ale nakonec je zcela ďábelským vynálezem: místo abychom se těšili z Boží lásky a na oplátku milovali ostatní, otevřeli jsme dveře touze vládnout svému životu pomoci naplňování tužeb a potřeb.

Po skončení minulé přednášky v Elementu jsem měl tu čest si popovídat s jedním hostem, který se k nám přijel podívat z jiného města. Vyprávěl mi svůj příběh. Před asi 40 lety ještě jako komunista a ateista četl proslulou Komenského knihu Labyrint světa a Ráj srdce a ke konci knihy došel ke kapitolám, kde se popisují námluvy s Kristem. Ptal jsem se jej, jak to prožíval, když to četl coby ateista. Říkal mi, že mu při četbě padaly slzy na tvář, a jediné na co myslel bylo, že by chtěl mít takového přítele! To je přece zcela iracionální reakce! Ale nemohl se ubránit, když četl, jak Ježíš poutníkovi říká: 
Vítej, vítej, můj synu a bratře milý! Kde jsi byl, synu můj? Kdes byl tak dlouho? Kudys chodil? Co jsi hledal ve světě? Potěšení? Kde jsi ho měl hledat jinde než v Bohu? A kde jinde Boha než v jeho chrámu? A jaký je chrám Boha živého? Copak to není chrám živý, který si pro sebe sám připravil, tvé vlastní srdce? Díval jsem se, můj synu, jak jsi bloudil, ale už jsem se na to nechtěl dívat dále, přivedl jsem tě k sobě a uvedl tě do sebe sama. Toto místo jsem zvolil za palác, kde budu přebývat, a chceš-li tu bydlet se mnou, nalezneš zde, co jsi marně hledal ve světě: pokoj, útěchu, slávu a hojnost všeho. A slibuji ti, synu můj, že nebudeš zklamán tak jako tam. 
Jinými slovy, Ježíš Komenského poutníkovi slibuje bezpečné místo jeho duše! Nevím, jak tento text působí na vás, ale na našeho hosta to působilo zcela iracionálně, protože tento text probudil volání jeho duše. Možná, že přesně to zažíváš i ty. Četl jsi něco podobného nebo slyšel o Kristu, a něco v tobě uvnitř rezonovalo, nedokázal jsi ovládat své slzy, ta tvá vnitřní laň volala po Bohu, ale tys to nevěděl. Co s tím uděláš? Co jsi udělal?

Možná jsi udělal to, co náš host: hledal církev, ale dostal jen náboženství. Trvalo léta, než skutečně prožil onu proměnu, tu transformaci svého srdce. Protože to je to, na čem záleží. Proměna srdce. Uzdravení duše. Spojení. Starověký prorok Jeremiáš při pohledu na zkaženost člověka prohlásil (17:9): Lidské srdce je ze všeho nejzrádnější, je nenapravitelné – kdo mu rozumí? a jiný prorok Ezechiel citoval Boží slib, kterým tuto proměnu jednoho dne slíbil (Ezechiel 11:19): Dám jim jedno srdce a do nitra jim vložím nového ducha. Vezmu jim z těla srdce z kamene a dám jim srdce z masa. To je zajímavý obraz, co říkáte? Srdce z kamene – není to fráze, kterou používáme vůči tvrdým a nemilosrdným lidem? „Ty máš úplně srdce z kamene!“ Když se ale Bůh podívá na nás na všechny, ať jsme sebelepší a sebelaskavější, vidí jen kamenná srdce. Srdce, kde není život. Srdce, která nás tíží. Srdce, která jsou bez možnosti vývoje a zlepšení. Není snad právě to důvodem, proč programy sebezdokonalování tak bolestně selhávají? Mění návyky, mění rétoriku, ale nedokáži změnit vnitřní obsah bolavé a rozpojené duše. A jako u Komenského poutníka, Bůh říká: „Díval jsem se, můj synu, jak jsi bloudil, ale už jsem se na to nechtěl dívat dále, přivedl jsem tě k sobě a uvedl tě do sebe sama.“ Ezechiel tomu říká: „Vyměním tvé srdce.“ Jen proto později apoštol Pavel píše, že Bůh si zvolil naše tělo jako chrám Ducha svatého. Jako místo, kde přebývá. Srdce se stalo masitým, plným života, pulzující. Krásné.

A tady by naše přednáška a série mohla skončit. Jenže, nekončí... Protože tohle není, žel, celý příběh lidského srdce. Možná jste si kladli otázku, jak někdo, komu Ježíš vyměnil srdce, mohl znovu odpadnout od Boha a jít svou cestou. Asi nám je jasné, že stejně jako Komenského poutník našel Krista, mohl jej znovu opustit a odejít na druhou stranu. Všichni jsme totiž na cestě. Ale naše srdce bylo proměněno, jak to, že bychom mohli ztratit víru a smysl, po kterém tak toužíme? Inu, autor knihy Židům mluví přesně na toto téma (3:6-11 ČSP): Ale Kristus jako Syn je nad Božím domem. Jeho domem jsme my, zachováme-li si až do konce pevnou důvěru a chloubu naděje. Proto, jak praví Duch Svatý: "Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce jako při onom rozhořčení ve dni pokušení v pustině, kdy mě pokoušeli vaši otcové tím, že mě zkoušeli, a viděli mé skutky po čtyřicet let. Proto jsem se na toto pokolení rozhněval a řekl jsem: Stále bloudí srdcem; oni nepoznali mé cesty. Jak jsem přísahal ve svém hněvu: Jistě nevejdou do mého odpočinutí. "

V téhle pasáži autor Židům popisuje starozákonní Izrael, který Bůh ve své lásce zachránil z otroctví a beznaděje, ale místo lásky k Bohu tito lidé „zatvrdili svá srdce“. Proto nám, církvi, píše: Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce. V okamžiku, kdy ses rozhodl následovat Ježíše, v okamžiku, kdy jsi prožil odpuštění svých hříchů a vzdal se do Božích rukou, Bůh provedl operaci tvého srdce a vyměnil srdce z kamene, bez života a bez naděje, na srdce z masa, plné života a pulzující. Ale později se může stát, že své srdce zatvrdíš stejně jako Izrael při svém putování po poušti.

Jsem jiný, řekneš mi. Jsem přece křesťan a moje povaha vztahu s Bohem je jiná než ve Starém Zákoně. Rozumím. Jenže autor Židům to píše církvi, a navíc dodává (3:12 ČSP): Hleďte, bratři, aby snad v někom z vás nebylo zlé a nevěrné srdce, takže by odpadl od živého Boha. Tady mluví přímo k nám. Dávejte si pozor na to, aby ve vás nebylo zlé a nevěrné srdce, protože to způsobí, že můžeš od Boha odpadnout. Tvé srdce skutečně může zatvrdnout a můžeš ztratit ono vitální spojení své duše s Bohem, který ji dává. Je tedy nějaká šance, nějaký plán, nějaká naděje, co můžeme udělat proto, abychom své srdce nezatvrdili a neztratili Boží cestu? 

Ano! Autor Židům předkládá zcela jasný plán, který je nesmírně důležitý. Židům 3:13 ...a proto se navzájem napomínejte každý den, dokud se říká Dnes, aby nikdo z vás nebyl zatvrzen klamem hříchu. O čem tady mluví? Mluví o tom, že Boží plán pro udržování tvého srdce ve stavu života je komunita bratrů a sester, která se naučí mluvit pravdu v lásce a vzájemně se povzbuzují a napomínají. Slovo napomínání je tady důležité. Pravá komunita totiž není jen povídání si o počasí. Je to odvaha znát a být poznán. Aby naše srdce zůstalo živé, aby tvá duše zůstala spojená s Bohem, musí dojít také ke spojení s lidmi, kteří jsou tvou duchovní rodinou. Jinými slovy, potřebuješ se zapojit (a myslím tím opravdu zcela a úplně zapojit) do církve. Ne ji navštěvovat, ne poslouchat její produkty, ale zapojit se svým životem, svou službou a svými vztahy jako do rodiny. Jinými slovy, cílevědomé vztahy, které nevzniknou náhodně, ale tím, že za ně převezmeš iniciativu. Církev může vytvořit prostředí pro vztahy, ale je tvou zodpovědnosti je vypěstovat. To, co je důležité, totiž není jen konverzace nad kávou (byť ta je důležitá pro vzájemné poznání), ale také sdílené zkušenosti a společný čas služby.

Právě proto Ježíš zdůrazňuje, že největší přikázání je láska k Bohu (mimo jiné z celé duše) a láska k lidem. Právě proto Pavel oznamuje, že Bůh vylil skrze svého Ducha do našeho srdce lásku. Láska může být praktikována pouze ve vztahu. Proto je láska základním nastavením zdravé duše, která se projevuje láskou k Bohu a láskou k lidem. Spojení s Bohem přináší lásku k lidem, spojení s lidmi lásku k Bohu. Ve skutečnosti, nemůžeme milovat Boha, kterého nevidíme, když nedokážeme milovat jeho lid, který vidíme. Proto, říká Ježíš, je poznávacím znamením církve, poznávacím znamením jeho následovníkům ne správné učení, skvělá shromáždění nebo projevy, ale láska jeden k druhému. Proto Petr dodává (1P 1:22): Když jste poslušností pravdě očistili své duše k nepředstírané bratrské lásce, milujte vroucně jedni druhé z čistého srdce. Naše duše ze všeho nejvíce potřebuje spojení, které ji vede ke vzájemnému napomínání, povzbuzování, lásce, podpoře. Následkem je srdce, které neztvrdne. Duše, která zůstává zdravá.

Duchovní formování je vždy sociální záležitostí. Kdo chápe duchovní růst jako individuální záležitost, nic nepochopil. Jak říká Dallas Willard: 
Všechno, co skutečně je mezi mnou a Bohem, ovlivňuje to, kým jsem, což zase ovlivňuje mé vztahy ke všem lidem, které mám okolo sebe. A mé vztahy k ostatním lidem mě formují a hluboce ovlivňují můj vztah s Bohem. Mám-li se tedy proměnit, musí se proměnit i tyto vztahy. 
Larry Crabb k tomu poznamenává, že ke skutečné změně – k takové, která nás proměňuje v lidi, jakými toužíme být ze všeho nejvíce, a která mění svět v obecenství uctívající Boha – dochází, když Ježíšovi následovníci vnesou do svých vztahů lásku, jež vyvěrá z jejich nejhlubších hlubin. Málokteré lži věří lidé tolik jako lži, že můžeme znát Boha, aniž někdo druhý zná nás. Hluboká proměna předpokládá obecenství, které je vždy vzájemné. Musíme být ochotni vypovědět svůj příběh, očekáváme-li, že druzí povědí svůj příběh nám. Proto k naším kruhům osobnosti přidává Willard ještě jednu rovinu, která je pro celistvost duše zásadní: sociální rovinu, tedy vztahy. 


Potřebujeme patřit do komunity. Potřebujeme patřit konkrétním lidem. V církvi. Základním nastavením zdravé duše je znát a být poznán. To je ono spojení, které je následkem zdravé duše.

Jenže žijeme v silně individualistické společnosti. Jak můžeme vypěstovat opravdovou  komunitu v kultuře zaměřené na nás samotné? A jde to vůbec? Co nás to bude stát? A kde můžeme začít? Jsem rád, že ses zeptal, protože o tom bude příští série v Elementu, na jejiž upoutávku se můžete mrknout níže.


video

čtvrtek 25. září 2014

Moje nejoblíbenější knihy o vůdcovství

Téma vůdcovství je takříkajíc moje specializace (mám na to dva tituly ze svého studia v Austrálii), takže jsem k tématu za posledních zhruba 15 let přečetl něco přes 150 knih. V angličtině (to je můj hlavní studijní jazyk) je samozřejmě výběr mnohonásobně větší a pestřejší než v češtině, ale i u nás se v poslední době "urodilo" několik zajímavých kousků, které si zaslouží vaši pozornost na téma vůdcovství, leadership, vedení (apod. - jak vidíte, stále to není ustálený pojem.)

John C. Maxwell: 5 úrovní leadershipu (Dobrovský). Maxwellovo klasické poselství, které poprvé zmiňuje už v dávné knize Developing the Leader Within You, ale které celkově zpracoval do knižní podoby teprve nedávno. Pět úrovní je skvělým přehledem rozvoje vůdcovství od pozice k opravdové osobnosti. Každý vůdce by měl znát.

James Kouzes & Barry Posner: Leadership challenge (Baronet). Tohle je bezpochyby jedna z pěti nejlepších knih o vůdcovství, které byly kdy napsány. Už jsem myslel, že se jejího českého vydání nedožiju... Pět příkladných praktik vůdce je i dnes, 25 let po prvním anglickém vydání knihy, stejně čerstvých a zásadních. Povinná četba!

John C. Maxwell: 21 nevyvratitelných zákonů leadershipu (Kontakt.cz). První Maxwellova kniha o vůdcovství, která opravdu snese přezdívku "groundbreaking" - skrze ní se nejvíce proslavil a tato dnes již klasická kniha oslovila asi nejvíce jeho čtenářů. Zajímavostí knihy je, že všechny zákony jsou převzaty z Bible, aniž by ji Maxwell přímo zmínil. Pro velký zájem posluchačů svých konferencí pak ale vydal The Maxwell Leadership Bible, kam přidal k biblickému textu poznámky vycházející právě z této knihy.

Simon Synek: Začněte s proč (Jan Melvil). První Synkova kniha v češtině (už se připravuje další) se zabývá cíleným promýšlením, proč děláme věci, které děláme a způsobem, který jsme zvolili. Efektivní vůdce odlišuje od ostatních nejen, že vědí, co dělají a jak to dělají, ale především silné uvědomění si, proč to dělají. Jinými slovy, kniha o vizi a poslání.

John Kotter: Vedení procesu změny (Management Press). Podobně jako Leadership Challenge je i tato kniha považována za klasiku, tentokrát v oblasti změn. Kotter popisuje, co má vůdce dělat, aby svou organizaci provedl potřebnými změnami. Nezbytná příručka pro všechny, kteří vedou jakoukoliv transformaci.

Patrick Lencioni: 5 příčin selhávání týmů (CPress). První a zatím jediná kniha v češtině od nejoblíbenějšího řečníka na Global Leadership Summitech je fiktivním příběhem, pomocí kterého Lencioni ilustruje týmovou práci a vedení týmů. Čte se jedním dechem. (A už se připravuje druhá Lencioniho kniha v češtině, tentokrát to bude jeho první nefiktivní kniha Výhoda, kterou považuji za jeho nejlepší dílo. Už se těšíme!

Jim Collins: Jak z dobré firmy udělat skvělou (Grada). Tato kniha Collinse proslavila především důrazem na překvapivou vlastnost špičkových vůdců, kterou je podle jeho průzkumu pokora. Díky tomu se tato kniha stala velmi oblíbenou mezi křesťanskými pastory, přestože se týká především byznys světa. Dokonce tak populární, že pak Collins přidal jednu extra kapitolu pro neziskové organizace a církve (ta však vyšla samostatně a v českém vydání ji tak nenajdete).

Markus Buckingham: To nejdůležitější, co musíte vědět (Ekopress). Nenechte se zmást nezáživným obalem českého vydání této knihy (on ani ten originální obal za moc nestál), uvnitř se skrývá poklad: jedna věc, kterou byste měli vědět o vedení, o manažerství a o úspěchu. Čtivá a s malým bonusem o manželství. 

John Adair: Leadership (CPress). Kniha s podtitulem Učte se od velkých vůdců je historickým přehledem různých vůdců, jejich stylů, a čeho se od nich můžeme naučit. Svou povahou je tato kniha na českém trhu dost unikátní. 

Oswald Sanders: Duchovní vedení (Návrat domů). Křesťanská klasika, která ovlivnila celé generace vůdců (včetně například Johna Maxwella). Škoda, že její vydání prošlo skoro nepovšimnutě, tato kniha by si zasloužila pořádně představit a rozšířit. Všude možně, samozřejmě.

Jakou skvělou knihu o vůdcovství jste četli v češtině kromě těchto zmíněných?

středa 24. září 2014

Pravý střed duše

Jednou, není to zase tak dávno, se mě přítel zeptal, co je mým cílem pro příštích deset let, jakou mám vizi, nebo po čem nejvíce toužím. Musím se vám přiznat: Nenávidím tyhle otázky! Opravdu. Jak mám vědět, co bude za deset let? Když se mrknu deset let zpátky, taky jsem si tehdy nepředstavil současnost tak, jak ji zažívám dneska. Ale protože můj přítel trval na nějaké odpovědi, v hlavě se mi začal odvíjet rychlý film mých tužeb: Jak by za deset let mohl vypadat Element? A co náš vztah s Ditou, bude stále skvělý a rostoucí? Jak na tom budeme finančně? Jak na tom budeme se zdravím? (O posledních dvou položkách jsem přemýšlel v tomto pořadí. Se zdravím tak nějak automaticky počítáme až do chvíle než vážně onemocníme.) Napadalo mě, co všechno bych chtěl ještě vidět, zažít nebo mít. A toho je stále ještě dost. Myslím, že to budete mít podobné. Jenže, při každé položce jsem zároveň uvnitř cítil, že to ovšem NENÍ ta hlavní věc, kterou chci. Aby bylo jasno, chtěl jsem všechny ty věci: úžasné manželství, skvělou církev, dostatek peněz, pevné zdraví, pěkné zážitky, a příjemné věci. Je ale jedna věc z toho to hlavní, co doopravdy chci? Toužím po něčem z toho úplně nejvíce? Některé položky na mém imaginárním seznamu beru tak trochu samozřejmě, protože jsem v té oblasti zatím žádnou krizí neprošel, jiné beru jako pěkný sen. Je to ovšem to, co potřebuji, aby má duše byla zcela šťastná?

Kdybych se zeptal dneska vás, po čem nejvíce toužíte, vyprávěli byste mi zase své sny. Některé by byly lepší a smělejší než moje, jiní byste pravděpodobně řekli, že by vám stačilo méně, jen kdybyste měli aspoň to, co druzí. Jaké by vaše touhy a sny byly? Co všechno by obsahovaly? Jsem si jistý, že většina z nás by do svých snů zahrnula sociální a rodinné vazby, materiální a finanční požehnání a zdraví jako tři oblasti svých největších tužeb. Že ano? Myslím si, že nejste zase tak odlišní ode mně. Vybrali bychom si podobně. Jenže, naši duši to plně neuspokojí. Všichni to víme, ať už vědomě nebo podvědomě. Všichni jsme totiž zažili situaci, kdy jsme si opravdu něco moc přáli (nějakou osobu, věc nebo zážitek), ale po jejím dosažení jsme uvnitř najednou cítili prázdno a vtíravý pocit: „Je to opravdu všechno?!?“ Ne, že by se nám to nelíbilo, jsme rádi za to, co jsme získali, ale toho pocitu se nemůžeme zbavit: Je to fakt všechno? Co když nakonec má Ježíš pravdu se slovy, že Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale své duši uškodí? Pokud je naše duše rozpojená, pak ani získání celého světa nám nemůže přinést uspokojení a význam. Uškodit své duši pak znamená, že už nemám zdravé centrum svého života, které organizuje a vede můj život. Naše duše totiž potřebuje něco mnohem více, než získat všechny své přání. Naše duše potřebuje mít pevné centrum – vědět proč existuje a kam směřuje. Duše potřebuje smysl.

V konečném pohledu, naše duše potřebuje Boha, který ji stvořil. Duše, a to se týká každého ať už je věřícím nebo ne, vnitřně touží po Bohu a spojení s ním. Proto nás nedokážou okolnosti a dokonce ani požehnání života plně uspokojit. Jenže hlas duše opomíjíme. Volání duše je pro nás neznámou, protože jsme se nenaučili naslouchat hlasu vlastní duše a tomu, po čem opravdu touží. Naslouchání hlasu duše nám navíc ztěžuje fakt, že se její volání ozývá v tolika vedlejších formách: slyšíme ji skrze naše emoce, naše volby, naše myšlenky, naše vztahy a dokonce naše tělo. Naplňujeme tedy potřeby všech naších součástí, a přitom můžeme lehce přeslechnout, že se jedná o volání duše. Myslím si, že Žalmisté, ať už to byl král David nebo jiní, rozuměli tomu, jak moc jejich vlastní duše touží po Bohu, a jak moc nebudou uspokojeni, dokud nezakusí občerstvující dotyk nadpřirozeného Boha. Schválně, přečtěme se pár míst, kde o tom píšou:

(Žalmy 23:1-3 B21) Hospodin je můj pastýř, nic mi neschází. Na zelených loukách mi dává spočinout, ke klidným vodám mě přivádí, mou duši obnovuje, po stezkách spravedlnosti vodí mě pro jméno své.

(Žalmy 63:2 CSP) Bože, ty jsi můj Bůh! Usilovně tě hledám, má duše po tobě žízní, mé tělo po tobě touží ve vyprahlé, vyschlé, bezvodé zemi.

(Žalmy 143:6 CSP) Vztahuji své ruce k tobě, má duše po tobě žízní jak vyprahlá zem.

(Žalmy 42:2-3 B21) Jako laň prahne po proudící vodě, má duše prahne, Bože, po tobě! Po Bohu, po živém Bohu, žízní duše má: Kdy už půjdu a spatřím Boží tvář?

Všechny tyto verše jsou voláním vyprahlé duše, která touží po Bohu. Každá duše totiž potřebuje patřit. Potřebuje najít bezpečné místo, kde může být sama sebou, spočinout, občerstvit se, být obnovena, zažít uzdravující dotek. Každá duše potřebuje bezpečné místo, které je naším pravým domovem. Není divu, že naše duše touží po Bohu tak, jako laň ve vyprahlé, vyschlé a bezvodé zemi touží po pramenu vody. Je to krásný obraz, který instinktivně všichni zažíváme. Každá duše potřebuje někam patřit. Když však nenalezne Boha, najde si něco jiného, kam může patřit. I kdyby to byla modla nebo jen představa. A to je ten problém. Co když jsme hledali Boha, ale dostali jsme jen náboženství? To není totéž!

Náboženství je něco jiného než Bůh, věděli jste to? V příběhu Adamova pádu se učíme o tom, že člověk toužil po obecenství s Bohem, ale ještě více toužil po výhodách vlády, kterou mu Bůh svěřil. Chtěl mít klidně požehnání na úkor toho, kdo žehná. A tak místo Boha lidem zůstalo náboženství. Teologie náboženství se dá lehce shrnout slovy Larryho Crabba do věty: Úsilí zapojit jakoukoliv sílu, jenž máme k dispozici, do služby jakémukoliv cíli, který považujeme za hodnotný, je správné a ušlechtilé. Náboženství spočívá ve snaze zlepšit svůj život a je-li to možné, zlepšit život ostatních okolo nás. Takové náboženství nijak neohrožuje náš vnitřní narcismus – hlubokou oddanost vlastnímu prospěchu. Takové náboženství vypadá skvěle, ale nakonec je zcela ďábelským vynálezem: místo abychom se těšili z Boží lásky a na oplátku milovali ostatní, otevřeli jsme dveře touze vládnout svému životu a druhým pomoci naplňování tužeb a potřeb. I my, potomci Adamovi, toužíme po vládě a chceme požehnání podle vlastních představ. Jsme přesvědčeni, že Bůh by nám v tom měl koneckonců pomáhat. Je to přece pozitivní cíl, tak to musí být z Boha, že? Tyto přirozené touhy vedou bitvu proti touhám naší duše, která touží po Bohu jako laň ve vyprahlé zemi.

Možná nám pomůže starověká ilustrace tohoto napětí, této bitvy. V dějinách Izraele se muž jménem Jarobeám postavil do čela vzpoury proti legitimnímu, ale hrabivému králi Izraele. Podařilo se mu odtrhnout velký kus území a založil vlastní stát známý jako Severní království, později Izrael (Jižnímu se začalo říkat Judsko). Mělo to ale háček. Lidé měli uctívat Boha v Jeruzalémě, který ale ležel v Jižním království. Jarobeám se bál, že lidé budou chtít jezdit tam a to oslabí jeho nové království. (1 Královská 12:26-27 B21) Potom si pomyslel: „Co kdyby se království navrátilo k domu Davidovu? Když bude lid chodit obětovat do Hospodinova chrámu v Jeruzalémě, obrátí se srdce lidu k jejich pánu, judskému králi Rechoboámovi, vrátí se k němu a mě zabijí!“ Byl to strach o vlastní život a o své království, který Jarobeáma přiměl změnit zájmy lidí. Na první pohled jeho nápad usnadnil a zjednodušil uctívání. Ve skutečnosti lidem vzal Boha a dal jim náboženství. Poslechněte si, co udělal. (1 Královská 12:28-30 B21) Král se tedy poradil a pak nechal zhotovit dvě zlatá telata. „Dost jste se nachodili do Jeruzaléma,“ prohlásil. „Toto je tvůj bůh, Izraeli, ten tě vyvedl z Egypta!“ Jedno tele postavil v Bet-elu a druhé v Danu. Způsobil tak veliký hřích. Lidé totiž chodili obětovat jednomu z nich do Bét-elu a druhému až do Danu.

Na první pohled to vypadalo tak rozumně. Proč jezdit do znepřáteleného království uctívat Boha, když přece můžeme Boha uctívat kdekoliv, že? Zjednodušíme to. Jarobeám učinil Boha pohodlným. Bůh slávy se stal pohodlným bůžkem, zlatým teletem, který nabízel pohodlný náboženský program vhodný pro každého. Později  to v Severním království šlo z kopce. Za dalších králů začali uctívat Baala, boha zemědělské plodnosti. Tento bůh spolupracoval s člověkem a vedl ho k užívání si všech možných tužeb. Uctívači Baala zařídili chrámové prostitutky, aby muži při uctívání zažívali slast. Bůh pohodlí se spojil s bohem spolupráce a vytvořil zcela uspokojivé náboženství. Výsledek? Naším náboženským impulzem najednou již není poznání Boha, ale požehnání od Boha. Když je naše duše poškozená, chceme systémové řešení – vymyslíme systém náboženství, který nás moc nestojí, ale který nás dokonale uspokojí. Ovšem, uspokojí nás?

Minule jsme si řekli, že duše hledá smíření a Bůh touží po smíření s námi. Otázkou ale zůstává: Touží po nás více než po našem výkonu. Toužíme po něm více než po požehnání, které nám dává a které nám chce dát? Jinými slovy, dokázali bychom bez náboženské přetvářky nebo snad dokonce lhaní říct: „To nejvíc, co chci, je, že za deset let toužím být Bohu blíž a znát ho lépe.“ Možná bychom to nedokázali říct, protože naše touhy, žádosti a přání jsou velmi soustředěné na nás osobně. Tvá duše ale v těchto touhách volá a hledá Boha, kterému může patřit, kterému se může plně oddat. Uslyšíš její volání? Tvou duši totiž neuspokojí nic, dokud nezažije životodárný a nadpřirozený dotek Boha, který léčí naši duši a dává ji dohromady. V poslední knize Bible, v apokalyptickém Zjevení, píše Jan (22:17): Duch a Nevěsta říkají: „Přijď!“ Kdo slyší, ať také řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přijde, a kdo chce, ať zdarma nabere vodu života. Duch svatý a církev (to je ona nevěsta) volají: Kdo máte žízeň, pojďte a zadarmo si naberte vodu života!


Před mnoha staletími napsal Augustín podobenství: Dejme tomu, že by za tebou přišel samotný Bůh a navrhl ti, abys sepsal všechna svá přání. Ne seznamu by nebylo nic, z čeho bys jako Ježíšův následovník neměl mít radost: dobré jídlo, krásná rodina, pocit smysluplnosti života, vzrušení, romantika, dobrodružství, skvělé zdraví, zaměstnání, kde můžeš uplatnit své dary a přitom máš skvělý výdělek, každou noc vydatný spánek, a to vše završeno nádherným prožitkem v neděli ráno v církvi, kde uctíváš Boha, který ti to dal. Možná bychom mohli seznam i rozšířit, a přidat nové auto, pěkný byt a třeba ještě chatu. Tu však Bůh promluví znovu a řekne: Dám ti všechno, co máš na seznamu. Obdařím tě navíc i dlouhým životem, aby sis to mohl pořádně užít. Má to ale jednu jedinou podmínku: Přijmeš-li to, už nikdy nespatříš mou tvář. Augustin k tomu dodává: Chlad, který pocítíte, když pomyslíte na to, že už nikdy nespatříte Boží tvář, je vaše láska k Bohu. Tvá duše touží po Bohu jako laň po bystré vodě v pustině. Naučíš se ale naslouchat hlasu své duše?