středa 24. září 2014

Pravý střed duše

Jednou, není to zase tak dávno, se mě přítel zeptal, co je mým cílem pro příštích deset let, jakou mám vizi, nebo po čem nejvíce toužím. Musím se vám přiznat: Nenávidím tyhle otázky! Opravdu. Jak mám vědět, co bude za deset let? Když se mrknu deset let zpátky, taky jsem si tehdy nepředstavil současnost tak, jak ji zažívám dneska. Ale protože můj přítel trval na nějaké odpovědi, v hlavě se mi začal odvíjet rychlý film mých tužeb: Jak by za deset let mohl vypadat Element? A co náš vztah s Ditou, bude stále skvělý a rostoucí? Jak na tom budeme finančně? Jak na tom budeme se zdravím? (O posledních dvou položkách jsem přemýšlel v tomto pořadí. Se zdravím tak nějak automaticky počítáme až do chvíle než vážně onemocníme.) Napadalo mě, co všechno bych chtěl ještě vidět, zažít nebo mít. A toho je stále ještě dost. Myslím, že to budete mít podobné. Jenže, při každé položce jsem zároveň uvnitř cítil, že to ovšem NENÍ ta hlavní věc, kterou chci. Aby bylo jasno, chtěl jsem všechny ty věci: úžasné manželství, skvělou církev, dostatek peněz, pevné zdraví, pěkné zážitky, a příjemné věci. Je ale jedna věc z toho to hlavní, co doopravdy chci? Toužím po něčem z toho úplně nejvíce? Některé položky na mém imaginárním seznamu beru tak trochu samozřejmě, protože jsem v té oblasti zatím žádnou krizí neprošel, jiné beru jako pěkný sen. Je to ovšem to, co potřebuji, aby má duše byla zcela šťastná?

Kdybych se zeptal dneska vás, po čem nejvíce toužíte, vyprávěli byste mi zase své sny. Některé by byly lepší a smělejší než moje, jiní byste pravděpodobně řekli, že by vám stačilo méně, jen kdybyste měli aspoň to, co druzí. Jaké by vaše touhy a sny byly? Co všechno by obsahovaly? Jsem si jistý, že většina z nás by do svých snů zahrnula sociální a rodinné vazby, materiální a finanční požehnání a zdraví jako tři oblasti svých největších tužeb. Že ano? Myslím si, že nejste zase tak odlišní ode mně. Vybrali bychom si podobně. Jenže, naši duši to plně neuspokojí. Všichni to víme, ať už vědomě nebo podvědomě. Všichni jsme totiž zažili situaci, kdy jsme si opravdu něco moc přáli (nějakou osobu, věc nebo zážitek), ale po jejím dosažení jsme uvnitř najednou cítili prázdno a vtíravý pocit: „Je to opravdu všechno?!?“ Ne, že by se nám to nelíbilo, jsme rádi za to, co jsme získali, ale toho pocitu se nemůžeme zbavit: Je to fakt všechno? Co když nakonec má Ježíš pravdu se slovy, že Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale své duši uškodí? Pokud je naše duše rozpojená, pak ani získání celého světa nám nemůže přinést uspokojení a význam. Uškodit své duši pak znamená, že už nemám zdravé centrum svého života, které organizuje a vede můj život. Naše duše totiž potřebuje něco mnohem více, než získat všechny své přání. Naše duše potřebuje mít pevné centrum – vědět proč existuje a kam směřuje. Duše potřebuje smysl.

V konečném pohledu, naše duše potřebuje Boha, který ji stvořil. Duše, a to se týká každého ať už je věřícím nebo ne, vnitřně touží po Bohu a spojení s ním. Proto nás nedokážou okolnosti a dokonce ani požehnání života plně uspokojit. Jenže hlas duše opomíjíme. Volání duše je pro nás neznámou, protože jsme se nenaučili naslouchat hlasu vlastní duše a tomu, po čem opravdu touží. Naslouchání hlasu duše nám navíc ztěžuje fakt, že se její volání ozývá v tolika vedlejších formách: slyšíme ji skrze naše emoce, naše volby, naše myšlenky, naše vztahy a dokonce naše tělo. Naplňujeme tedy potřeby všech naších součástí, a přitom můžeme lehce přeslechnout, že se jedná o volání duše. Myslím si, že Žalmisté, ať už to byl král David nebo jiní, rozuměli tomu, jak moc jejich vlastní duše touží po Bohu, a jak moc nebudou uspokojeni, dokud nezakusí občerstvující dotyk nadpřirozeného Boha. Schválně, přečtěme se pár míst, kde o tom píšou:

(Žalmy 23:1-3 B21) Hospodin je můj pastýř, nic mi neschází. Na zelených loukách mi dává spočinout, ke klidným vodám mě přivádí, mou duši obnovuje, po stezkách spravedlnosti vodí mě pro jméno své.

(Žalmy 63:2 CSP) Bože, ty jsi můj Bůh! Usilovně tě hledám, má duše po tobě žízní, mé tělo po tobě touží ve vyprahlé, vyschlé, bezvodé zemi.

(Žalmy 143:6 CSP) Vztahuji své ruce k tobě, má duše po tobě žízní jak vyprahlá zem.

(Žalmy 42:2-3 B21) Jako laň prahne po proudící vodě, má duše prahne, Bože, po tobě! Po Bohu, po živém Bohu, žízní duše má: Kdy už půjdu a spatřím Boží tvář?

Všechny tyto verše jsou voláním vyprahlé duše, která touží po Bohu. Každá duše totiž potřebuje patřit. Potřebuje najít bezpečné místo, kde může být sama sebou, spočinout, občerstvit se, být obnovena, zažít uzdravující dotek. Každá duše potřebuje bezpečné místo, které je naším pravým domovem. Není divu, že naše duše touží po Bohu tak, jako laň ve vyprahlé, vyschlé a bezvodé zemi touží po pramenu vody. Je to krásný obraz, který instinktivně všichni zažíváme. Každá duše potřebuje někam patřit. Když však nenalezne Boha, najde si něco jiného, kam může patřit. I kdyby to byla modla nebo jen představa. A to je ten problém. Co když jsme hledali Boha, ale dostali jsme jen náboženství? To není totéž!

Náboženství je něco jiného než Bůh, věděli jste to? V příběhu Adamova pádu se učíme o tom, že člověk toužil po obecenství s Bohem, ale ještě více toužil po výhodách vlády, kterou mu Bůh svěřil. Chtěl mít klidně požehnání na úkor toho, kdo žehná. A tak místo Boha lidem zůstalo náboženství. Teologie náboženství se dá lehce shrnout slovy Larryho Crabba do věty: Úsilí zapojit jakoukoliv sílu, jenž máme k dispozici, do služby jakémukoliv cíli, který považujeme za hodnotný, je správné a ušlechtilé. Náboženství spočívá ve snaze zlepšit svůj život a je-li to možné, zlepšit život ostatních okolo nás. Takové náboženství nijak neohrožuje náš vnitřní narcismus – hlubokou oddanost vlastnímu prospěchu. Takové náboženství vypadá skvěle, ale nakonec je zcela ďábelským vynálezem: místo abychom se těšili z Boží lásky a na oplátku milovali ostatní, otevřeli jsme dveře touze vládnout svému životu a druhým pomoci naplňování tužeb a potřeb. I my, potomci Adamovi, toužíme po vládě a chceme požehnání podle vlastních představ. Jsme přesvědčeni, že Bůh by nám v tom měl koneckonců pomáhat. Je to přece pozitivní cíl, tak to musí být z Boha, že? Tyto přirozené touhy vedou bitvu proti touhám naší duše, která touží po Bohu jako laň ve vyprahlé zemi.

Možná nám pomůže starověká ilustrace tohoto napětí, této bitvy. V dějinách Izraele se muž jménem Jarobeám postavil do čela vzpoury proti legitimnímu, ale hrabivému králi Izraele. Podařilo se mu odtrhnout velký kus území a založil vlastní stát známý jako Severní království, později Izrael (Jižnímu se začalo říkat Judsko). Mělo to ale háček. Lidé měli uctívat Boha v Jeruzalémě, který ale ležel v Jižním království. Jarobeám se bál, že lidé budou chtít jezdit tam a to oslabí jeho nové království. (1 Královská 12:26-27 B21) Potom si pomyslel: „Co kdyby se království navrátilo k domu Davidovu? Když bude lid chodit obětovat do Hospodinova chrámu v Jeruzalémě, obrátí se srdce lidu k jejich pánu, judskému králi Rechoboámovi, vrátí se k němu a mě zabijí!“ Byl to strach o vlastní život a o své království, který Jarobeáma přiměl změnit zájmy lidí. Na první pohled jeho nápad usnadnil a zjednodušil uctívání. Ve skutečnosti lidem vzal Boha a dal jim náboženství. Poslechněte si, co udělal. (1 Královská 12:28-30 B21) Král se tedy poradil a pak nechal zhotovit dvě zlatá telata. „Dost jste se nachodili do Jeruzaléma,“ prohlásil. „Toto je tvůj bůh, Izraeli, ten tě vyvedl z Egypta!“ Jedno tele postavil v Bet-elu a druhé v Danu. Způsobil tak veliký hřích. Lidé totiž chodili obětovat jednomu z nich do Bét-elu a druhému až do Danu.

Na první pohled to vypadalo tak rozumně. Proč jezdit do znepřáteleného království uctívat Boha, když přece můžeme Boha uctívat kdekoliv, že? Zjednodušíme to. Jarobeám učinil Boha pohodlným. Bůh slávy se stal pohodlným bůžkem, zlatým teletem, který nabízel pohodlný náboženský program vhodný pro každého. Později  to v Severním království šlo z kopce. Za dalších králů začali uctívat Baala, boha zemědělské plodnosti. Tento bůh spolupracoval s člověkem a vedl ho k užívání si všech možných tužeb. Uctívači Baala zařídili chrámové prostitutky, aby muži při uctívání zažívali slast. Bůh pohodlí se spojil s bohem spolupráce a vytvořil zcela uspokojivé náboženství. Výsledek? Naším náboženským impulzem najednou již není poznání Boha, ale požehnání od Boha. Když je naše duše poškozená, chceme systémové řešení – vymyslíme systém náboženství, který nás moc nestojí, ale který nás dokonale uspokojí. Ovšem, uspokojí nás?

Minule jsme si řekli, že duše hledá smíření a Bůh touží po smíření s námi. Otázkou ale zůstává: Touží po nás více než po našem výkonu. Toužíme po něm více než po požehnání, které nám dává a které nám chce dát? Jinými slovy, dokázali bychom bez náboženské přetvářky nebo snad dokonce lhaní říct: „To nejvíc, co chci, je, že za deset let toužím být Bohu blíž a znát ho lépe.“ Možná bychom to nedokázali říct, protože naše touhy, žádosti a přání jsou velmi soustředěné na nás osobně. Tvá duše ale v těchto touhách volá a hledá Boha, kterému může patřit, kterému se může plně oddat. Uslyšíš její volání? Tvou duši totiž neuspokojí nic, dokud nezažije životodárný a nadpřirozený dotek Boha, který léčí naši duši a dává ji dohromady. V poslední knize Bible, v apokalyptickém Zjevení, píše Jan (22:17): Duch a Nevěsta říkají: „Přijď!“ Kdo slyší, ať také řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přijde, a kdo chce, ať zdarma nabere vodu života. Duch svatý a církev (to je ona nevěsta) volají: Kdo máte žízeň, pojďte a zadarmo si naberte vodu života!


Před mnoha staletími napsal Augustín podobenství: Dejme tomu, že by za tebou přišel samotný Bůh a navrhl ti, abys sepsal všechna svá přání. Ne seznamu by nebylo nic, z čeho bys jako Ježíšův následovník neměl mít radost: dobré jídlo, krásná rodina, pocit smysluplnosti života, vzrušení, romantika, dobrodružství, skvělé zdraví, zaměstnání, kde můžeš uplatnit své dary a přitom máš skvělý výdělek, každou noc vydatný spánek, a to vše završeno nádherným prožitkem v neděli ráno v církvi, kde uctíváš Boha, který ti to dal. Možná bychom mohli seznam i rozšířit, a přidat nové auto, pěkný byt a třeba ještě chatu. Tu však Bůh promluví znovu a řekne: Dám ti všechno, co máš na seznamu. Obdařím tě navíc i dlouhým životem, aby sis to mohl pořádně užít. Má to ale jednu jedinou podmínku: Přijmeš-li to, už nikdy nespatříš mou tvář. Augustin k tomu dodává: Chlad, který pocítíte, když pomyslíte na to, že už nikdy nespatříte Boží tvář, je vaše láska k Bohu. Tvá duše touží po Bohu jako laň po bystré vodě v pustině. Naučíš se ale naslouchat hlasu své duše? 

Žádné komentáře:

Okomentovat