čtvrtek 18. března 2010

Jak (ne)řešit konflikty

Slovem komunikace chápeme mezilidský dvousměrný přenos informací a emocí. Komunikace je celoživotní pouť, kde slaďujeme čtyři základní způsoby vyjadřování: slova, gesta, skutky a celkový postoj. Za většinou nedorozumění není přílišné zahledění do sebe nebo zlý úmysl, ale obranné reakce, které vytlačí snahu o dorozumění. Jistě chápeme, že jsme se všichni učili někde komunikovat, nejvíce ve své rodině, která nás formuje spolu s naší kulturou asi nejvíce. Znáte to, jedeme na dovolenou a neznáme jazyk. Mluvíme tedy svým pomalu a myslíme si, že nám tak druzí budou rozumět. Nebo se setkáváme s různými kulturami, kde stejné výroky znamenají různé věci. A zcela jistě, jedno z míst, kde se tato forma projeví v plné kráse, je zcela jistě manželství. Oženíme se nebo se vdáme a přistupujeme s navyklými způsoby komunikace: klid a samota versus argumentace.

V manželství bychom měli budovat kromě romantické složky, která hledí s pocitem zamilovanosti jeden na druhého, také ryzí přátelství, které je naopak charakterizované tím, že hledíme jedním směrem. Zdá se, že Bible to popisuje podobně. Doporučuje, aby si křesťané brali zase křesťany, protože je těžké, abychom kráčeli jedním směrem, když v tak základní otázce (která určuje naše hodnoty a způsoby) se rozcházíme. Říká například na první pohled tvrdá slova: Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! (…) A jaké spolužití světla s temnotou? (2. Korintským 6,14) Jho obvykle bereme jako něco negativního, něco co nás spoutává (vysvětlit roli jha). Ale víte, manželství je svým způsobem jho. Může být místy lehké a radostné, místy nám může připadat těžké. Nejprve se radujeme, že jsme s někým spojeni, ale pak začínáme cítit, že nás tento vztah svazuje (těžké to v dnešní době, co nemá ráda závazky). Je to opravdu, jako bychom byli spojeni dohromady a táhli jedním směrem. Pokud v manželství chceme vydržet, potřebujeme se naučit sladit krok a držet společný rytmus. Komunikace v manželství je o procesu slaďování rytmu. Mluvíme sice o komunikaci v manželství, ale musíme si uvědomit, že něco je mnohem důležitější než komunikace: a to manželství samotné. Vztah, který totiž spolu máme, zásadně ovlivní naší komunikaci. 

Manželství je skvělá věc a svatba je nádherná událost. Já tedy osobně svatby miluji. Ale za léta jsem si všiml jedné zvláštní věci. Lidé obecně plánují svatbu více než samotné manželství. Plánují šaty, hostinu, hosty, pozvánky, obřad atd. a zapomínají, že na rozdíl od většiny pohádek svatba není konec, ale začátek. A tak se musíme naučit spolu komunikovat a rozumět si a nemůžeme to přeskočit. Potřebujeme pochopit několik základních východisek:

·      Abychom si porozuměli, potřebujeme si uvědomit důležitost minulosti. Každý člověk je zároveň viníkem i obětí. Neseme si jizvy z různých situací. A to nám může v komunikaci bránit. Psycholog Paul Tournier popisuje ženu, která za ním přišla s vážnými problémy, a on se ji zeptal, co si o tom myslí manžel. Její reakce byla typická: „Víte, můj manžel je jako tajuplný ostrov. Stále ho obeplouvám kolem dokola a nemohu najít místo, kde bych mohla přistát.“

·       Abychom si porozuměli, potřebujeme odvahu se projevit. Jinými slovy, potřebujeme se naučit komunikovat všemi čtyřmi způsoby (slova, gesta, skutky a postoje) v souladu. Musíme sebrat odvahu podívat se jeden druhému do očí a mluvit spolu, i když jsme to už možná zkoušeli mnohokrát bezvýsledně. Můžeme hrát známou manželskou hru na „poslední slovo“. Proč ji hrajeme? Máme strach z nesouhlasu a z kritiky (od lidí, které máme rádi, bolí někdy nejvíce) a bojíme se nevyžádaných rad. Nevyžádaná rada ale působí jako obvinění více než jako pomoc.

·       Abychom si porozuměli, musíme připustit, že muž a žena jsou jiní. A to dokonce více, než jsme ochotni si přiznat. Obvykle muž myslí více teoreticky, a žena myslí více na lidi. Muž je zaměřen technicky, žena na detaily. Muži vyjadřují slovy myšlenky a informace, kdežto ženy emoce a pocity.

-     Abychom si porozuměli, potřebujeme lásku. Je jisté, že mezi láskou a porozuměním je blízká souvislost. Tak blízká, že ani nevíme, který cit je vlastně první a který z něho vyplývá. Když člověk vnímá hlubokou lásku, pak je připraven se sdílet otevřeně i o nejhlubších věcech. Láska je samozřejmě mnohem více než pocit. Je to postoj, který zaujímáme, a který se prakticky projevuje v našem chování. A protože jednáme jinak podle toho, jací jsme, a co jsme se naučili, nechápeme někdy projevy lásky toho druhého. Mluvíme jiným jazykem (slova ujištění, pozornost, přijímání darů, skutky služby a fyzický kontakt).

Je s podivem, kolik lidí plánuje svatbu, ale nenaplánuje si život po ní. A přesto náš příběh nekončí svatebním vrcholem, ale místo toho začínáme psát novou, a především společnou, knihu. Proč tedy v tomto příběhu tolik lidi selhává? Možná proto, že se nenaučili jednoduchý princip manželství, který můžeme nazvat Princip plochých krabic. Před několika lety na prvním našem FamilyFestu řekl anglický pastor Peter Read, že manželství je jako nábytek z IKEA: bylo vyrobeno v nebi, ale na zem přichází v plochých krabicích. Zdá se mi, že je to nejlepší rada o manželství, kterou jsem kdy v životě slyšel. Pokud znáte nábytkářský obchod IKEA, jistě víte, že je to oblíbené místo mnoha manželek, včetně té mé. IKEA je dnes největší nábytkářskou firmou na světě a je známá tím, že všechno co se tam prodává, koupíte v plochých krabicích (čímž šetří za dopravu) a vy si to doma musíte smontovat sami. A protože se jedná o nábytek především pro mladé lidi, čas od času musíte přitáhnout šroubky, které se vám používáním toho nábytku rozklížily a uvolnily.  Manželství je velmi podobné. Manželství bylo učiněno v nebi (jako křesťané věříme v Bibli, která tvrdí, že Bůh je autorem manželství – už při stvoření člověka), ale na zem bylo posláno v plochých krabicích. Je na nás, jak si ho sestavíme, nemůžeme čekat na to, že to udělá někdo za nás, nebo dokonce, že by se to poskládalo samo (to jsem zkoušel u toho nábytku a fakt to nefunguje)!

Musíme si tedy nábytek sami smontovat a to chce čas a úsilí. A co více, čas od času si musíte i v manželství „přitáhnout šroubky“. Co tím myslím? Například to, že si vážně pohovoříte o věcech, které vás trápí a ze kterých naopak máte radost; nebo si zajdete na nějaký manželský seminář či si přečtete knihu o manželství, která vám pomůže lépe sobě porozumět. A především, rozhodnete se počítat s Bohem v každodenním životě a každodenních manželských krocích. A pak, je tu jedna rada, kterou nám dává pro šťastné manželství samotný autor: Bůh. Efezským 5,21-25 Podřizujte se jeden druhému v bázni Kristově: Ženy, podřizujte se svým mužům jako Pánu, neboť muž je hlavou ženy, jako je Kristus hlavou církve. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak i ženy ve všem svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako i Kristus miloval církev a sebe samého za ni vydal.

Po dlouhou dobu si lidé mysleli, že křesťanství utlačuje ženy kvůli veršům, jako je ten, který jsme právě přečetli. Ale opak je pravdou. Křesťanství byl jediný světonázor, který dával ženě stejné postavení jako muži. Ale na druhé straně, Bible nezamlčuje, že muž a žena jsou jiní, mají jiné role a úlohy a jinak reagují na druhého. Tento přístup funguje pouze za předpokladu, že se dokážeme podřídit jeden druhému: tedy nechováme se jako šéf, ale jako služebník. A pak, je tady tento vzájemně vyvažující se princip, který dokáže způsobit, že manželství bude vzkvétat a bude dlouhodobě fungovat

·       Žena se má podřídit muži. Co to znamená? Znamená to, že žena reaguje na vnitřní touhu každého muže vést a být respektován. Jen muži se perou za čest, očekává se to od nich, protože respekt a úcta je jejich životní touhou. Proto neexistuje horší zbraň proti muži než zesměšnění, neúcta a ponižování. Když se žena muži podřídí, odzbrojí ho a otupí jeho hroty. Znamená to, že si má žena nechat všechno líbit? Že by snad měla být ničena nebo znevažována? Že by na její názor neměl být brán zřetel? Že by měla být služkou manželovi? Že by měla držet pusu a krok? Ne!

·       Muž má milovat ženu a má být připraven se za ni obětovat. Tady je princip, který Bůh ustanovil jako vyvážení podřízenosti ženy. K udržení manželství a šťastnému vztahu je potřeba obou stran. A mužova role je milovat ženu jako Kristus: tedy tak, že je připraven za ni i zemřít. Taková láska jsou více než slova, jsou to činy. A tady je onen háček. Pokud bude muž opravdu milovat ženu, ta nebude muset si nechat všechno líbit, protože muži půjde především o její dobro. Nebude znevažována, protože láska je protikladem znevážení. Její názor bude láskyplně brán na zřetel, protože milující neudělá nic bez milované. Nebude služkou, protože láska se obětuje a vydává. Nebude muset držet pusu a krok, protože láska se zajímá o názory druhého. Láska muže odzbrojuje ženu, protože reaguje na její vnitřní touhu být milována (proto mají ženy rády romantické filmy).

Utahování manželství chce z naší strany zaměřené úsilí: podřizování ženy a lásku muže. A když tyto vlastnosti budeme v našem manželství rozvíjet, stane se naše manželství pevným: žena se podřídí, ale díky lásce muže nebude utlačena; muž bude vést, a díky své lásce nebude utlačovat. A výsledek? Manželství, které vydrží a ve kterém doběhneme spolu.

pondělí 15. března 2010

Hollywood v Hradci

Zamilovat se je jednoduché, trvale milovat už ne tak docela. K zamilování potřebuješ jedinou věc: pulz. Pokud ti v žilách koluje krev, zamilovat se je přirozené a jednoduché. Můžeš se zamilovat dokonce do zcela nepravděpodobných objektů. Někdy ve dvanácti jsem se zamiloval dokonce do své sestřenice! Pro dlouhodobou lásku ovšem potřebuješ více než jen pulz. Potřebuješ plán. Manželství v naší mysli většinou začíná u nějakého oltáře, buď v kostele nebo třeba v přírodě nebo na úřadě. Jenže ve skutečnosti začíná mnohem dříve, než potkáme člověka, kterému jednoho dne řekneme Ano. Začíná už v naší vlastní rodině, kdy pozorujeme své vlastní rodiče, kteří jsou pro nás (nevědomky) vzory. Pak přichází kultura definována převažující životní filozofii a pop-kulturou. Tedy, knihami, novinami, časopisy, internetem a filmy. Média v nás posilují nebo předělávají obraz naší vlastní rodiny a rozněcují naše sny a touhy, co od vztahu s druhým člověkem čekáme. Pop-kultura, nebo v přeneseném smyslu slova Hollywood, se ovšem zaměřuje především na to, jak se zamilovat, ne jak si ustanovit plán na trvalou lásku. Díky tomu pak bereme manželství jako projekt, který vyjde nebo nevyjde.

Navíc se v té době formují naše sny a touhy, co od manželství čekáme. Mnoho z našich tužeb je velmi legitimních: máme například finanční touhy, co bychom si chtěli koupit nebo co bychom chtěli zažít; sexuální touhy; řešíme vztah k naší rodině, jako třeba, kde budeme trávit svátky; nebo způsoby komunikace, zábavy a trávení společného času. Problém s našimi touhami a sny je v tom, že se až příliš rychle mění na očekávání. Jenže když se změní na očekávání, z lásky se stává kontrakt. Sny mají své opodstatnění, ale očekávání mění láskyplný vztah na vztah dlužníků. 

 

Očekávání se stávají problémem proto, že „já“ jsem v jejich středu: Já očekávám, že ona udělá tohle; já očekávám, že on řekne tamto. Jenomže v manželství jsou dva tyhle „já“, a každý má své, často protichůdné, očekávání. Co se stane, když nám náš manželský partner naše očekávání nechce nebo nemůže splnit? Zažíváme zklamání a volíme jednu z těchto ústupových cest: (1) Vzdáme to. To je nejčastější reakce. Říkáme si, že to nevyšlo, ale třeba to vyjde v příštím vztahu. Tohle manželství se nepovedlo, ale určitě mi příští manžel, příští manželka, mé sny naplní. (2) Vyhrajeme. Druhá taktika se snaží druhého porazit, chceme druhého přesvědčit, aby se naše touhy staly jeho nebo jejími touhami. Silnější vyhrává, slabší žije život tiché frustrace. (3) Ustoupíme. Snažíme se stát tím druhým tím, že chceme přejmout jeho nebo její sny. Jenže já dokážu být velmi dobře já, ale nedokážu být mou manželkou. (4) Kompromis. Čtvrtá taktika spočívá v ustanovení pravidel: když já pro tebe udělám tohle, ty pro mě uděláš toto. Když já ti uklidím byt, ty mi budeš sexuálně k dispozici. Když letos pojedeme k našim, příští rok zase k vašim. Na střídačku, na férovku. Kompromis počítá skóre a zabíjí intimitu. Jedeme na dluh.

Co se stane, když se manželství stane vztahem dlužníků? Začneme ignorovat, co pro nás někdo udělá, a všímáme si pouze toho, když pro nás druhý neudělám, co jsme očekávali. Už si neděkujeme za samozřejmosti, ale nadáváme si, když není něco v pořádku: navařeno, uklizeno, opraveno. 

Syndrom je tedy nevděčnost za to, co druhý udělal; a zároveň nedostatek služby druhému. Jednoduše vidíme něco, co je třeba udělat, ale nic s tím neuděláme, protože očekáváme, že to udělá náš manželský partner. Vděčnost a službu nahradila kritika a sobeckost. Dlouhotrvající láska však chce konkrétní plán. A chce ho právě proto, že Bůh si tě vybral jako hlavní nástroj lásky pro svého manželského partnera. Jenomže potřebuješ začít tím, že se rozhodneš jednat tak, že ti partner nic nedluží. Jen pak jsi svobodný milovat. To se ti však nemusí líbit. Můžeš se bát, že ten druhý to zneužije a ty budeš jen dávat a dávat. Možná si dokonce myslíš, že jediný důvod, proč ten druhý pro tebe ještě něco dělá je to, že mu to neustále připomínáš. To je však mnohem více rodičovský vztah než manželský. Všichni víme, jak to dopadá, když se k manželovi nebo manželce chováme jako k dítěti.

Mohlo by se zdát, že řešení je tedy vyhovět druhému, v čemkoliv to půjde s nadějí, že to ten druhý jednou ocení. Ale, co když nás to přestane bavit? Co když ten druhý, druhá, ve vztahu za to nestojí? Co uděláme? Opravdová láska dokáže přenést manžele i v těžkých časech konfliktních zájmů. Ty z nás, kteří se považujeme za Kristovy následovníky, nebo alespoň oceňujeme radu Bible, zaujme Ježíšův příkaz, který svým následovníkům jednoho dne řekl (Jan 13,34): Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali, jako já miluji vás. Láska v Ježíšově podobě ale nikdy nebyla jen o slovech. Byla to láska velmi praktická, byla to láska jako sloveso. Láska je vždy sloveso. Jenže, proč je tak těžké ji zažívat oboustranně, tedy lásku dávat a přijímat? Proč máme tolikrát pocit, že taháme za kratší konec, tedy, že dáváme více, než přijímáme? Neměli bychom skutečně žít podle takzvaného zlatého pravidla: „Dělej pro druhého to, co chceš, aby druzí dělali pro tebe?“ Je to logické. Dáváš, protože dostáváš. Když nedostáváš, nedáváš. Očekáváme, dlužíme si.

Ale co když v lásce a manželství nemusíme být sami? Co když doopravdy existuje Stvořitel, který vymyslel také vztah manželské smlouvy, ve které je on sám aktivním účastníkem, jak to ve Starém Zákoně krásně popisuje Šalamoun v knize Kazatel, kde píše, že vztah mezi dvěma lidmi, ve kterém hraje Bůh aktivní úlohu, je jako trojpramenný provázek, který nikdo nepřetrhne? Co když Bůh chce ve tvém manželství hrát aktivní roli? Ne takovou tu, kde s ním počítáme jen pro osobní život, ale roli, kde skutečně v reálném čase ovlivňuje naše manželství. Je to vůbec možné? Není náboženství jen dalším způsobem, jak dostat, co chci? Nekončí to snad v tom, že používáme Bibli ve stylu: Měl bys to udělat, protože to chce Bůh? Ve světle verše, který říká, že máme milovat jako Ježíš, však je tento strach neoprávněný. Ježíš miloval tak, že byl ochoten se vzdát svého postavení a svých práv. V listu Filipským píše Pavel (Filipským 2,5-8): Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš: Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti - k smrti na kříži! Láska v Ježíšově podání je sloveso, které se projevilo poddáním, ponížením, pokorou.

Slovo ponížení v nás vzbuzuje negativní pocity, bereme to jako formu otroctví. Ale v tom biblickém pojetí je to označení pokory. A pokora, nebo vzájemné poddání, je mocný princip dlouhotrvající lásky. Apoštol Petr to popisuje těmito slovy (1. Petrova 5,5-7): Vy, mladší, se podřizujte starším a všichni se oblékněte pokorou vůči sobě navzájem, vždyť "Bůh se staví proti pyšným, pokorné ale zahrne milostí." Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, a on vás v pravý čas povýší. Všechnu svou starost svěřte jemu, vždyť jemu na vás záleží. Bůh se protiví pyšným, ale dává milost pokorným. V jazyku Starého Zákona pokořit se pod Boží ruku znamenalo, že vyjadřuješ svou závislost na Bohu. Petr vlastně říká, abys Bohu řekl, že ho potřebuješ. Jeho milost je síla udělat cokoliv je potřeba v daném okamžiku. Jestliže se pokoříš, on zakročí ve tvůj prospěch. Zahrne tě milostí. Zahrne tě silou. Víte, nemyslím si, že křesťané mají lepší manželství jen proto, že jsou věřící. Naopak, zápasíme se stejnými problémy, se stejnými pokušeními, se stejnou bolestí, se stejnými selháními jako kterýkoliv nevěřící člověk. Ale je tu onen Boží faktor, právě ten, kterému se někdy lidé vysmívají jako berličce, ale v těžkých situacích svého života po něm lapají jako po posledním stéblu naděje.

Pokořit se pod Boží ruku znamená, že uznáváme Boží roli také v našem manželství. Že nedovolujeme svým snům, aby se přetransformovaly na očekávání a dlužní soupis toho, co ten druhý, ta druhá mají udělat. Znamená to, že právě díky své důvěře v Boha neváháme, a jemu svěřujeme své starosti, a on nás v pravý čas povýší. Můžeme však věřit, i když čekání na pravý čas trvá tak dlouho? Víte, jací jsme. V pondělí se pomodlíme za nějaký problém, ve středu začneme být netrpěliví a v pátek se nám hroutí naše důvěra v Boha. Čekat na příhodný čas s Boží přízní je ovšem mnohem lepší než se snažit prosadit své sny svou silou. Když totiž prosazujeme své sny svou silou, jsme v centru našeho manželství, a soustředění na sebe nám vystavuje životní stopku. Pro mnohé z nás je myšlenka vzájemné pokory cizí ve světě tvrdých hollywoodských loktů, kde je manželství projektem, ve kterém láska vyprchá, a my si lehce najdeme jinou. Pokud budeme ovšem my ve středu svého druhého nebo třetího manželství, pak se lehce může stát, že budeme mít stejné výsledky, jako v těch předchozích. Nebylo by snazší mít v naší lásce ještě někoho jiného? Někoho, kdo nám může dát sílu a přízeň, tedy jinými slovy svou milost?

čtvrtek 4. března 2010

Very enjoyeable read on science and faith











The new series of biographies from Thomas Nelson Publishers called Christian Encounters, describes some really interesting lives. Most of the daces in the series are pretty famous, such as Jane Austen, Winston Churchill or St. Patrick. However, I have chosen to start with the story of Isaac Newton, a man we probably all learnt about in the school, but usually without his Christian story (at least here in the Czech Republic). I remember my surprise years ago when I have been Christian myself, how much it surprised me that this man shared same experience like me.

 

Not only this. Theology and biblical studies were actually the biggest area of concern for him, more than chemistry, mathematics and physics. The Mitch Stokes biography is readable almost like a novel; you do not want to put it away. The fascinating story written in the fascinating way. In the book you will read about all the major events of Newton's life, known and unknown. From his troubled and difficult childhood to thinking in solitude and making public only a fragments of what he wrote, it is story of a great man. Newton was somewhat unorthodox believer not shy to question everything for his love for the Scriptures.  He became a brilliant scientist, mathematician, inventor, and philosopher. One of the most important scientists of all time, author of the scientific laws of motion, and the Law of Gravity. This book was enjoyment to read. Thanks!

 

Disclosure of Material Connection: I received this book free from Thomas Nelson Publishers as part of their BookSneeze.com book review bloggers program. I was not required to write a positive review. The opinions I have expressed are my own. I am disclosing this in accordance with the Federal Trade Commission’s 16 CFR, Part 255: “Guides Concerning the Use of Endorsements and Testimonials in Advertising.”