pondělí 16. dubna 2012

Láska navzdory rozdílům

Co je podle vás základní vlastnost manželství? Jinými slovy, bez čeho se žádné manželství neobejde? Obejdeme se bez peněz? Obejdeme se bez sexu? Obejdeme se bez komunikace? Obejdeme se bez dětí? Obejdeme se bez společných zájmů? Kdybychom to vzali až na dřeň, obejdeme se bez mnoha věcí v manželství, které nám z objektivních příčin mohou chybět. Můžete zcela jistě mít manželský vztah bez peněz, dokonce i bez sexu (byť to bych žádnému manželství nepřál); znám lidi, co spolu moc nekomunikují, děti jsou požehnáním manželství, ale ne cílem. Společné zájmy… Ach, to je tak hezká představa lidí, kteří spolu chodí, že budou dělat všechno společně! Opravdu moc hezká představa, ale každý z nás, kdo je ženatý nebo vdaná, tak ví, že je to jen romantický sen. Samozřejmě, že je důležité mít nějaké společné zájmy a dělat nějaké věci dohromady, ale dělat vše společně je cesta k (sebe)vraždě. Jen si to vezměte: já se rád koukám (a někdy ho i dělám) na sport. Takže když jsme se vzali, Dita souhlasila, že se mnou půjde na hokejový zápas. Byl jsem tak nadšený! Vzal jsem si ženu, která chce dělat věci se mnou! (Je jasné, že i ona měla své přání: například návštěvu IKEA.) Takže jsme přišli na zápas, a po první třetině mi Dita říká: „Můžeme jít domů, je mi zima.“ Miláčku, vždyť to byla jen JEDNA třetina! Teď nemůžeme domů. (Od té doby chodím sám :-)

Takže, co je nejdůležitější vlastnost? Většina lidí se shodne, že nejdůležitější je láska. Vždyť v rozpadajícím se vztahu lidi říkají: Už se nemilujeme. Láska je zcela jistě velmi důležitá veličina. Jenomže, co přesně láska je? Je to pocit? Je to zamilovanost? Je to romantika? Je to sex? Náš problém, který máme s láskou, spočívá v tom, že v tom máme trochu guláš. Láska je všechno a nic zároveň. Jen si vzpomeňte na nějaké podvědomé definice lásky z romantických filmů nebo populární hudby. Jenže láska v manželství je jedinečná kvůli své povaze, a kvůli tomu, že potřebuje skloubit hned několik druhu lásky dohromady. Taková láska překonává rozdíly, respektive si z rozdílů udělá přednost. Taková láska zahrnuje mimo jiné také svobodu a zodpovědnost. Díky této lásce můžeme nesouhlasit a dokonce se přít, ale ne jako nepřátelé, ale jako přátelé. Když mohou spolu dva lidé svobodně nesouhlasit, mají také svobodu milovat. Pokud svobodní nejsou, žijí ve strachu a jejich láska umírá, přesně jak píše apoštol Jan (1 J 4,18): V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání. A když dva lidé společně přijmout zodpovědnost za to, aby dělali, co bude pro jejich manželství nejlepší, může jejich jedinečná manželská láska růst.

Manželství bez jedinečné lásky je odsouzeno k přežívání. Co ale k jedinečné lásce patří? Která láska je pro manželství nejdůležitější? Zcela určitě potřebujeme náklonnost, což je rodičovská láska, nebo, chcete-li, láska opečovávající. Cítíme se dobře, když jsme potřební. Náklonnost je láska tolerantní a nediskriminující, nečeká nic převratného, a proto nemůže být jednoduše zklamána nebo zničena. Tuhle lásku nepotřebujeme jen v případě, že vychováváme děti, ale také když pečujeme jeden o druhého. Zcela určitě v manželství potřebujeme také vášeň ve smyslu erotické lásky. Éros zahrnuje sexualitu, ale sex přesahuje. Samozřejmě můžeme mít sexuální styk bez erotické lásky. Éros je zaměřený na druhého člověka, na rozdíl od sexuální touhu, která chce jen naplnění vlastních potřeb. Když máme pouze touhu bez vášně, jsme schopni odhodit člověka po „tom“ stejně tak, jako kuřák odhazuje vykouřenou krabičku. V manželství jistě potřebujeme také nesobeckou lásku. Právě agapé je v Bibli nejčastěji používána k vyjádření Boží lásky k člověku a k lásce, kterou bychom mezi sebou měli budovat i my. Agapé je láska nesobecká, která miluje bez zásluh. Pokud v manželství počítáš s Bohem (což čím dál více lidí počítá), pak tohle je láska, kterou dává do tvého srdce Bůh.

Ale pak tu máme ještě jednu lásku, která je pro manželství zcela nezbytná, a tou je přátelství. Přátelství je láska mysli. Rozhodli jsme se někoho mít rádi z vlastní vůle. Na přátelství není nic tělesného, nic co by nám zrychlovalo tep nebo při čem bychom se červenali či bledli. Z biologického hlediska nemá přátelství význam (zatímco éros způsobuje, že jsme vznikli a storgé, že o nás rodiče pečovali, přátelství není nezbytná životní funkce). Přátelství je průzračný, křehký a racionální svět svobodně zvolených vztahů. Přátelství je opomíjená, ale nezbytná láska v manželství. Věřím tomu tak moc, že když radím párům v krizích, vždy mě zajímá, zda je tam ještě základ přátelství. Pokud je, je velká šance, že se vztah uzdraví. Pokud není, hrozí, že to žel nevyjde a vztah zemře. Přestože je přátelství tak důležité, proč ho vidíme tak málo?

Když mluvím o přátelství, mám na mysli vřelost, dotyk, vzájemnou radost, společný smích, konverzaci. V přátelství se těšíme ze společného zájmu, společného hledání a společného cíle. Abys totiž získal opravdového přítele, potřebuješ chtít něco víc než jen najít přítele. Potřebuješ najít něco, co tě bude spojovat. V manželství potřebujeme mít oba druhy lásky: přátelství i erotiku, které se prolínají, ale mimo manželství zničí éros přátelství. Éros si žádá obnažená těla, ale přátelství obnažené osobnosti, což se dá udělat pouze dobrovolně. Přátelství bereme jako samozřejmost (většina vztahů totiž vzniká na základě přátelství), ale pokud přátelství i nadále neprohlubujeme, éros a náklonnost zabijí přátelství. Nakonec se pak stane, že se přátelství nenápadně vytratí, a zůstane nám společný cíl (třeba výchova dětí), nebo sexuální život, ale bez přátelství nám hrozí, že v našem manželství vyroste kořen hořkosti.

Autor knihy Židům napsal (12:15): Dávejte pozor, aby se někdo nepřipravil o Boží milost a aby se nerozbujel nějaký kořen hořkosti, který by nakazil a poškodil mnohé. Víte, o hořkosti moc nemluvíme, ale všichni víme, jak vypadá. Díky hořkosti se v našem nitru užíráme a vedeme fiktivní konverzace s tím, s kým jsme v konfliktu. Díky hořkosti nakazíme vztahy, které se pak dostanou do hluboké spirály dolů. Přemýšleli jste někdy o tom, vůči komu můžete zahořknout? Už to slovo implikuje, že to bylo vůči někomu, ke komu jste měli sladký vztah, koho jste milovali. Obecně vzato, zahořklí lidé jsou ti, proti kterým se někdo provinil, proti kterým někdo zhřešil. To zahrnuje nevěru, napadení, krádež, lži, nespravedlnost nebo pomluvy. Hořkost však ne vždy souhlasí s velikosti hříchu, ale s tím, jak moc milujeme provinilce. Zamyslete se nad tím. Když se proti tobě proviní cizí člověk, nazlobíš se, ale nezahořkneš. Když se však proti tobě proviní manžel/ka, sourozenec nebo velký přítel, zahořkneš právě díky své lásce, a z ní vyplývajících očekávání. Zahořknutí je tak naše volba jako reakce na hřích našeho milého proti nám. Zahořklí lidé řeší konflikty jako nepřátelé.

Jako ilustrace tohoto principu nám mohou posloužit životní příběhy dvou velkých křesťanů minulosti, kteří oba ovlivnili církev více než málokdo. Oba se oženili v pozdějším věku. Oba dva měli své mouchy a oba dva si vzali silné ženy. Přesto jejich příklad nemohl být odlišný. Prvním z nich byl Martin Luther. Tento bývalý katolický kněz a vůdce reformace, začal kázat proti celibátu. Jeho slovo vyslyšely jeptišky z jednoho kláštera, jimž Martin a spol. pomohli najít manžela a práci. Jedna ze žen ale zůstala sama. Jmenovala se Kateřina. Protože byla silná osobnost, šla za Lutherem a vyzvala ho, aby si ji tedy vzal sám. Martin to udělal se slovy, že jeho důvodem, proč si ji bere, je, aby pokořili ďábla. Zpočátku bylo jejich manželství samý konflikt (aby byli silní jedinci s mnoha rozdíly), ale naučili se spolu smát, a vybudovali hluboké přátelství (viz například příběh o Martinově depresi a černých šatech Kateřiny se slovy, že se připojí k žalu za smrt Boha). Nakonec Luther napsal: „Největším darem milosti pro muže je zbožná, bohabojná, domov milující žena, které muž může důvěřovat se vším, co má, se svým životem a mít ji jako matku svých dětí.“ Takovou ženu nalezl Martin.

John Wesley, zakladatel metodismu, se náhodně potkal ve věku 48 let s Molly, když uklouzl a zlomil si nohu. Molly, které bylo 41 let, byla bohatá vdova se čtyřmi dětmi. Za 8 dní (!) si ji vzal. Wesley byl velký dříč, neustále cestoval (stovky tisíc kilometrů na koni), neustále kázal. Když se oženil, Molly se snažila první čtyři roky cestovat s ním, ale nedalo se to kvůli neustálým nemocem a nebezpečí. Požádala jej tedy, aby omezil své cestování, ale John to rozhodně odmítl. Molly začala hořknout kvůli jeho neochotě, on zase kvůli tomu, že ho o to vůbec žádala. Výsledkem byly dva rozdělené životy a mnohaleté peklo. John a Molly se stali nepřáteli. Molly ho pomlouvala, aby zničila jeho službu, on ji ignoroval (nemoc), zatímco ale čile konverzoval s jinými ženami. Poslední roky žili v odloučení, a když Molly nakonec zemřela, trvalo několik dní, než zprávu o jejím skonu a pohřbu vůbec doručili Johnovi. John a Molly měli zahořklé manželství.

Manželství musí zahrnovat základ přátelství. Touha spolu zestárnout, odpouštět si, starat se jeden o druhého, sdílet se, to vše je shrnuto v přátelství. Kvalita manželství v dlouhodobém důsledku závisí na přátelství mnohem více než na sexu, penězích nebo dětech. Přátelství ve smyslu vzájemného respektu a vzájemného potěšení se společností toho druhého, je ochránce emocionálního bezpečí a tělesné věrnosti vztahu. Žena v Píseň písní řekla (5:16): Takový je milý můj, takový je můj přítel.

Jaké manželství chceš vypěstovat? Čím více hořkosti, tím více chladu, bolesti, kritiky, zloby, a vztahovačnosti. Čím více přátelství, tím více sdílení, vřelosti a smíchu. Chceš být Martinem a Kateřinou nebo Johnem a Molly? Láska navzdory rozdílům potřebuje zcela nutně PŘÁTELSTVÍ!

úterý 10. dubna 2012

Co je těžší?

Velikonoce jsou na rozdíl od Vánoc svátky, které je těžké uchopit. Vánoce jsou hezké, narodilo se děťátko, pokoj lidem dobré vůle, mudrci z východu, Bůh se přiblížil lidem, radujme se, dávejme si dárky a veselme se. Ale Velikonoce? Pokud si vezmeme jejich původní základy, ani jeden příběh není moc „hezký“. V prvním, židovském, se jedná o obětování beránka a vybití prvorozených synů Egypta. Hodně krve. Na veřejích beránkovy, na zemi prolité od mrtvých synů. Křesťanský základ? Kristus na kříži, zbičován, zbit a zhanben. Křesťané, kteří slaví Ježíšovo vzkříšení? Pronásledováni od začátku právě pro tuto zvěst. Přesto jsou ale Velikonoce nevětšími křesťanskými svátky, protože dnes si připomínáme vzkříšení Ježíše z mrtvých, což je základ víry a smysl křesťanství. Vždyť Bible samotná jde tak daleko, že tvrdí, že pokud se příběh vzkříšení nestal, pak jsou křesťané těmi nejubožejšími lidmi na světě. Ale pokud se příběh popisovaný v evangeliích opravdu stal, pak to dramaticky mění situaci: svět má svůj smysl, lidé mají svou naději, a tvůj život může prožít nový start. Pokud příběh evangelií je pravdivý a Ježíš vstal z mrtvých, pak platí o něm všechno, co o sobě říkal: platí to, že je Pánem nad zákonem, že je Stvořitelem, že je Bohem. Ale s tím máme problém, ne? Protože svět obecně uznává Ježíše jako morální autoritu, ale zároveň nechce připustit, že by byl skutečně tím, za koho se prohlašoval. Hledají se tak alternativy jako například, že Ježíš vůbec neexistoval nebo že to byl „dobrý týpek“, který dělal kouzla a dokázal obalamutit lidi, ale rozhodně nebyl Bůh. Jenže, Ježíšovo učení, tak ceněné pro vysokou morálku, a jeho činy, tak oblíbené pro kouzelné zázraky, vycházelo z jeho identity jako někoho, kdo je Bůh.

Nikde to nejde vidět lépe, než v příběhu popisovaném v nejstarším evangeliu Marka 2:1-5: Po několika dnech opět přišel do Kafarnaum. Když se proslechlo, že je doma, shromáždilo se takové množství lidí, že už se nevešli ani ke dveřím. Zatímco k nim promlouval Slovo, přišli k němu čtyři muži a nesli ochrnutého. Kvůli davu ho ale k němu nemohli přinést, a tak odkryli střechu nad místem, kde byl, probořili ji a nosítka s tím ochrnutým spustili dolů. Když Ježíš uviděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Synu, tvé hříchy jsou odpuštěny." Dramatický příběh, kdy je přece jasné, co ten člověk potřebuje, chce přece to „kouzlo“, potřebuje zázrak, chce být zdravý. Ježíš však ví něco, co tento muž neví, že totiž má mnohem větší problém než je jeho nemoc. Hřích ovšem nejsou jen špatné věci, nebo zločiny, v pravém smyslu slova je to ignorování Boha, který nás stvořil. Hřích znamená vyjádření touhy po nezávislosti, nejlépe popsaném slovy: Budu si žít, jak já sám chci! Tohle je věc, kterou Ježíš považuje za největší problém člověka. Ježíš tomuto muži vlastně říká: „Chceš, abych tě uzdravil, ale nejdeš dost hluboko. Podcenil jsi hloubku tužeb svého srdce. Myslíš si, že když tě uzdravím, už nebudeš nikdy chtít nic víc, ale ve skutečnosti, až euforie opadne, zapomeneš na mě a na své uzdravení, začneš ho považovat za samozřejmost a nakonec budeš podobně nešťastný, jako jsi teď.“

Víte, za ta léta v církvi jsem viděl hodně lidí, kteří přicházeli k Ježíši s konkrétními problémy a prosili jej o pomoc. Ať je to nemoc, finanční tíseň, rodinné potíže nebo hluboký pocit viny, lidé mají pocit, že kdyby jim Bůh s jejich potížemi pomohl, už by byli vždycky šťastní a vděční. Jenže nebyli. Cynthia Heimelová z New Yorku, napsala článek o lidech, kteří se léta protloukali na umělecké scéně jako obyčejní lidé, a kteří se najednou stali slavnými. Jenže, naplnění jejich tužeb je neuspokojilo, naopak, stali se nesnesitelnými a nešťastnějšími, než byli předtím. Celá ta sláva, po které toužili, je měla učinit šťastnými, ale když se proslavili, zjistili, že jsou to pořád oni. Nic se nezměnilo. Následkem této deziluze propadli zoufalství a začali být nesnesitelnými. Heimelová pak dodala mrazivou větu: Myslím, že když Bůh chce provést člověku nějaký opravdu ošklivý žertík, vyplní mu jeho nejhlubší přání. Myslíme si, že víme přesně, co chceme, ale většinou nejdeme dost hluboko, většinou nechápeme skutečnou převrácenost našeho srdce, většinou nechápeme, jaký dopad hřích na naše tužby doopravdy má. Není divu, nikdo z nás nikdy nezažil společnost, která by byla bez hříchu. Nikdo z nás nezažil dokonalou a nesobeckou rodinu. Nikdo z nás nezažil společnost, kde se nemusíš nikdy ničeho bát. Nikdo z nás nebyl v situaci, kde se cítil plně sám sebou a přesto plně spokojený.

Pokud jste četli Plavbu Jitřního poutníka z cyklu Letopisů Narnie, možná si pamatujete na scénu, kdy se mladý a protivný kluk Eustác, který se na loď dostal záhadným způsobem, dostane na ostrov, kde narazí na jeskyni plnou zlata. Raduje se, že je boháč, a že teď teprve všem ukáže, zač je toho loket. Co je netuší, je to, že tato hromada bohatství je dračí zlato, a když si ho někdo vezme, stane se drakem. Eustác usne, a když se probudí, je z něj velký a ošklivý drak. C.S.Lewis píše: Jak spal na dračím pokladu s chtivými dračími myšlenkami v srdci, proměnil se v draka sám. Nemůže se vrátit na loď, jeho život propadá zoufalství. Pak se ale objeví lev Aslan, hrdina Narnie, který jej přivede ke studni čisté vody a řekne Eustácovi, aby se svlékl a skočil do vody. Eustác pochopí, že může dračí kůži sundat, a tak začne ze sebe strhávat šupiny. Skutečně to jde, ale po sloupnutí kůže draka s hrůzou zjistí, že pod ní má další dračí kůži. Zkusí to znovu, ale narazí jen na další vrstvu. Aslan mu nakonec řekne: „Budeš se muset nechat svléknout ode mne.“ Jinými slovy, budeš mě muset nechat zajít do větší hloubky. Poslechněme si, co později Eustác vypráví, že se stalo: Když do mě poprvé zaťal drápy, myslel jsem, že mi je rovnou vrazil do srdce. A jak začal trhat kůži dolů, bolelo to víc než všecko, co jsem kdy v životě zažil. Vydržel jsem to jen kvůli té radosti, jakou člověk měl, když cítil, že to jde dolů. …Pak mě chytil a hodil do vody. Pálilo to, jak nevím co, ale jenom chviličku… Zase jsem se proměnil v kluka.

Myslíme si, že se zachráníme sami. A tak strháváme svou kůži, své zvyky, a své hříchy. Ale vždycky když sundáme jednu vrstvu, objeví se pod ní další dračí šupiny. Nejsme schopni se jich zbavit sami. Potřebujeme jít do mnohem větší hloubky, přímo k našemu srdci. Jenže to sami nezvládneme, potřebujeme někoho, kdo ví, co je až na dně našeho srdce. Potřebujeme někoho, kdo se nenechá ošálit našimi hezkými tužbami a krásnými modlitbami. Potřebujeme někoho, kdo nás zná a kdo vyřeší nejhlubší problémy, o kterých nevíme pořádně ani sami. Víte, touha být slavným a bohatým není zlá. A určitě, zcela rozhodně není zlá ani touha být zdravý! Vždyť zdravíčko si vzájemně přejeme všichni. Jenže problém je to, když si myslíme, že naplněné tužby nás zachrání a dají nám životní štěstí, po kterém tolik toužíme, a které nás vnitřně uzdraví z mezer našeho srdce. Jenže tuto mezeru může naplnit jen Bůh, my to však nevíme.

Náš příběh však pokračuje. Marek 2:6-8 Byli tu ale někteří ze znalců Písma. Seděli tam a v srdcích si říkali: "Jak to mluví? To je rouhání! Kdo může odpouštět hříchy než samotný Bůh?" Ježíš v duchu ihned poznal, co si pro sebe říkají… Je jasné, v čem je problém. Ježíš se právě postavil do situace, kdy hříchy jiných bere osobně a osobně je také odpouští. Zkuste si to představit. Máme tři chlapce: Honzu, Petra a Jana. Při hádce udeří Honza Petra, ale Jan se nakloní k Honzovi a řekne mu, že mu odpouští, že Petra uhodil. To nedává smysl, že? Pouze Petr může odpustit Honzovi, protože jen on je poškozená strana. Ledažeby… Když Ježíš pohlédne na chromého a odpustí mu hříchy, říká tím vlastně, že tento muž zhřešil proti němu, což dává smysl jen a jen v případě, že Ježíš je jeho Stvořitel. Takže, ano, náboženští vůdcové situaci pochopili zcela správně. Jen Bůh může odpouštět hříchy, a pokud Ježíš na sebe toto privilegium vztahuje, pak se označuje za mnohem více než učitele, za mnohem více než rabína, za mnohem více než kouzelníka nebo divotvůrce. Ježíš se skutečně právě prohlásil za Boha. A pak pokládá Ježíš velmi těžkou otázku:

Marek 2:8 …zeptal se jich: "Jak to přemýšlíte? Co je snadnější? Říci ochrnutému: `Tvé hříchy jsou odpuštěny,´ anebo: `Vstaň, vezmi si lehátko a choď?´ Ale abyste věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy" - tehdy pověděl ochrnutému - "říkám ti, vstaň, vezmi si lehátko a jdi domů." On hned vstal, přede všemi vzal své lehátko a odešel. Všichni byli ohromeni a oslavovali Boha: "Nic takového jsme nikdy neviděli!" Co je těžší, říct, že se ti odpouštějí hříchy nebo někoho uzdravit? Přiznám se, že většinou jsem tuto pasáž chápal ve smyslu, že ano, je jednoduché říct, že tvé hříchy jsou odpuštěny, to umí říct každý, ale uzdravit někoho, to už ne. Takže, abych vám ukázal, že skutečně jsem Bůh, řeknu ti vstaň a choď.

Jenže, Ježíšova otázka není jednoduchá k odpovědi. Dá se na ní odpovědět zcela jinak. Ježíš také říká: Přátelé, odpustit hříchy bude mnohem, mnohem těžší, než si dokážete představit. Prohlásit „vezmi si své lehátko a choď“ umí říct kdejaký šarlatán, ale jen Spasitel světa může člověku říct: „Všechny tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“ Jak podotýká pastor Tim Keller, mnozí znalci Bible se shodují, že již tady, v druhé kapitole Marka, na Ježíše padl stín kříže. Stín vlastní smrti, protože se začne odhalovat ne jako nějaký prorok, ne jako učitel, ne jako náboženský vůdce, ale jako Spasitel. Jako Bůh, který se stal člověkem a za lidi byl ochotný zemřít.

Možná si ovšem říkáš, že jsi dobrý a Spasitele nepotřebuješ, protože dobří lidé se přece dostanou do nebe. To dává smysl, ne? Logika tohoto názoru je naprosto jasná: Existuje dobrý Bůh, který žije na dobrém místě, které připravil pro dobré lidi. Známe toho Boha různými jmény a je za každým hlavním náboženstvím. Proto všechny hlavní náboženství ukazují cestu k Bohu, tedy do nebe. Kritérium jak se tam dostat, je být dobrým (konat dobro). Každé náboženství má svou definici dobrého, ale mají společné to, že identifikují věci, které lidi dělat musí nebo nesmí pro to, aby si zajistili s Bohem to správné místo. Ve skutečnosti to smysl nedává. Protože, co je měřítkem dobroty? Kde je hranice? Kdo určil pravidla? Říkáš si: „Kdo to tady rozhoduje? Bůh?“ No, pokud je to on, tak by mohl dát trochu jasnější systém, jak to funguje a kdy je dost dobré být dobrým. Náboženství nám dává odpovědi, ale stejně nevíš, jestli jsi zkrátka dostatečně dobrý.

Proč jsme si nejistí? Protože nikdo nám nemůže říct, kdy už je našemu snažení dost. Jestli Bůh dovoluje dobrým lidem se do nebe dostat a zároveň nám žádný jasný a všemi přijatelný seznam neposkytl, pak jak dobrý Bůh to asi je?! Křesťanství učí, že dobří lidé se do nebe nedostanou. Nejsme totiž dost dobří. Křesťanství ukazuje, že potřebujeme Spasitele. Hned ale vyvstává otázka: Jak to může být fér prohlašovat, že pouze my máme pravdu? Že pouze Kristus je někdo, kdo dokázal zaplatit na hřích lidí? Většina náboženství a filozofii vytvořila seznam, který musíš dodržet, aby bylo s tebou zacházeno férově. Křesťanství je ale jiné. Hlavní hodnota tam není férovost, ale odpuštění. Křesťanství je založeno na předpokladu, že Bůh odložil férovost (co si zasloužíme nebo nezasloužíme) a místo toho si vybral milost.

Co kdyby nám Bůh skutečně dával to, co si zasloužíme? Já vlastně nechci, aby byl Bůh ke mně férový. Jsem rád, že mi Bible nabízí víc než spravedlnost: milost. Podívej, křesťanství nabízí (1) Přístup všem, (2) Se všemi je zacházeno stejným způsobem, (3) Všichni zvládnou to, co je potřebné k tomu stát se křesťanem. Totiž, chce to jedinou věc: uvěřit ve Spasitele. Jasně, Ježíš má moc uzdravit, Ježíš má moc ti požehnat, Ježíš má moc tě nasměrovat. Ale Ježíš také ví, že to všechno nejde dost do hloubky. On chce sundat tvou dračí kůži, on se chce zarýt až ke tvému srdci. On nechce jen splnit tvá přání, on chce odstranit hřích, který zotročuje a pokřivuje i krásné touhy.

Stručně řečeno, potřebujeme odpuštění. To je jediný opravdový lék na naši nespokojenost, na náš vnitřní hlad a na naše strádání po smyslu. Ježíš chce totiž jít do hloubky. Tak, co je těžší? Odpustit hříchy nebo uzdravit nemoci?

čtvrtek 5. dubna 2012

Bůh smíchu, pláče a hněvu

Je mi jasné, že někteří z nás prožívají v současnosti těžké nebo stresové chvíle. A je mi jasné, že právě tyhle chvíle jsou někdy katalyzátorem otázek, které začínají slovem PROČ a končí otazníkem.

Žijeme v době, kdy je všechno zaměřeno na tady a teď. Někdy se tomu říká instantní doba, protože v jádru nikdo z nás nemá rád čekání. V našem životě není mnoho věcí, které by nás zastavily k přemýšlení. Ovšem bolest je jednou z nich. C.S. Lewis říkával: Bolest je Boží megafon hluchému světu. Bolest je jedna z mála příležitostí se zastavit a zhodnotit svůj život. Aby bylo jasno, nikdo nemá rád bolest, ale bolest nás přivádí k otázkám, především těm, kde se ptáme po smyslu utrpení a problémů. A je jasné, že hledáme příčiny problém: Je to snad nějaký hřích? Je to nedostatek víry? Je to ďáblův útok? Je to zkaženost světa? Je to prostě jen smůla? Víte, je mi jasné, že každý z nás má na různé problémy nějaké schéma odpovědi, která závisí na naši teologii, zkušenostech, očekáváních, představách, a tak dále. Když se pak díváme na konkrétní případ a konkrétní příběh, možné příčiny mohou být všechny, které jsem zmínil (dokonce i jejich kombinace), ale také to nemusí být ani jedna z toho. Tak jako tak, po chvíli začínáme být nervózní, když tato očekávání aplikujeme na Boha. Kde je tedy ten Bůh? Proč mu to někdy tak trvá? Jak to mohl dovolit? A proč se to vůbec děje? Kladli jste někdy v poslední době tyto otázky? Pokud ano, nejste sami. Ježíš jednou vyprávěl podobný fiktivní příběh:

Lukáš 18,1-8
Vyprávěl jim také podobenství, aby viděli, jak je třeba stále se modlit a neochabovat. Říkal: "V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z člověka si nic nedělal. V tom městě byla vdova, která k němu chodila a říkala: ,Zastaň se mě proti mému odpůrci.' Ale on dlouho nechtěl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a z člověka si nic nedělám, zastanu se té vdovy, protože mi působí mnohou nesnáz, aby mě nakonec nepřišla zpolíčkovat.'" Pán řekl: "Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! Nezastane se Bůh svých vyvolených, kteří k němu volají dnem i nocí? Bude s pomocí pro ně otálet? Pravím vám, že se jich rychle zastane. Jen až přijde Syn člověka, zdali nalezne víru na zemi?"


Víra je často pro lidi cizí koncept. Neví, jestli to znamená jen zatnout zuby, vypnout mozek a slepě důvěřovat tomu, co kdo říká; nebo co to vlastně je. Přesto víra je něco, co praktikujeme v nějaké formě každý den mnohokrát (kdy věříme věcem okolo nás). Jinými slovy: Víra je důvěra, že věci budou takové, jaké mají být. To zní velmi jednoduše, ale víra je skutečně spojena s tvým očekáváním. Pokud je tedy tvé očekávání založeno na nesprávných předpokladech, dostaneš také špatné výsledky. Bůh nikdy nespěchá. Bůh ovšem není nikdy pozdě a někdy zdánlivě řeší věci na poslední chvíli. Nicméně, rád bych ti dneska řekl, že důležitější než PROČ se tyhle věci ve tvém životě dějí, je to, KDO s tebou v té chvíli je. Protože, i když se to zdá někdy jako klička, pokud je s tebou Bůh, máš naději. Bůh Bible totiž není vzdálený kamenný bůh, před kterým se musíš ztišit a cítit tam jen úctu. Bůh Bible je někdo, kdo ti rozumí v okamžicích radosti, v okamžicích smutku, i v okamžicích hněvu. Je to přesně takový Bůh, kterého potřebuješ ve chvíli, jako je tato.

Možná sis ovšem Boha nikdy nepředstavoval jako smějícího se nebo jako plačícího a už vůbec ne jako rozzlobeného. On je přece tak vznešený, že by tyto vlastnosti nemohl mít. Přece bychom Bohu nepřipisovali lidské vlastnosti, že? Pokud je Bůh vznešený a bez emocí, a my se budeme snažit být jako on, hrozí nám zcela reálně, že budeme žít nemilosrdný a chladný život. Každou radost okolo nás budeme vyvažovat svým sarkasmem, každý smutek budeme srovnávat chladnokrevností a každému hněvu se budeme vysmívat pohrdáním. Budeme dokonalí, ale velmi, opravdu velmi neopravdoví. Jak to ale myslel Pavel, když nás nabádá, abychom se smáli se smějícími a plakali s plačícími? Jinými slovy, je možné pro následovníky Krista být plní radosti a nebýt zároveň tak trochu divní? Je možné, abychom byli smutní, a zároveň nás nikdo nenařkl z nevíry nebo z toho, že jsme morousové? Je možné, abychom se dokázali zlobit a přitom nepáchali hřích? Odpověď na tyto otázky najdeme právě v tom, jakého Boha ukazuje Bible.

Když si představujeme Boha, bojíme se mu přisuzovat emoce radosti, smutku a hněvu, protože se bojíme, že bychom ho tak zlidštili. Ale opak je pravdou. Ve skutečnosti Bible ústy Mojžíše říká, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu. Tedy, ne, že my přisuzujeme Bohu lidské vlastnosti, ve skutečnosti my odrážíme Boží vlastnosti na sobě jako jeho obraz. Samozřejmě, náš obraz je pokřivený hříchem, ale původní emoce, o kterých dnes mluvíme, jsou neutrální. U radosti je to jasné, ta je dokonce v seznamu ovoce Ducha. Tam myslím nikdo nepochybuje. Ale co smutek? A co hněv? Je možné držet smutek, plakat a prožívat bolest bez vnitřního obvinění z nedůvěry vůči Bohu? A je možné se zlobit, hluboce být naštvaný, a přitom nehřešit?

Boží radost. Jaká je Boží radost? Kdyby Bůh hrál fotbal a dal by nádherný gól, myslíte si, že by jen způsobně podal míč rozhodčímu, nebo by křepčil jako letadlo po hřišti s roztaženýma rukama, jak to dělají fotbalisté? Co myslíte? Otevřete-li Bibli hned na začátku v Genesis, čtete tam, jak Bůh stvořil svět a po každém stvořitelském dni se radoval ze svého díla. Díval se na to jako umělec, který pozorně sleduje svůj výtvor, cítí pýchu a hrdost nad tím, jak to udělal a říká si: „To je ale hezké.“ Prostě, Bůh se po každém dni pochválil, že to bylo dobré. A když stvořil člověka, řekl, že to bylo velmi dobré a dopřál si za odměnu volno. A od té doby, když budete číst dále, uvidíte, že Bůh Bible je Bohem úsměvů. Má radost, když ho lidé uctívají, když udělají správnou věc a když mu věří za všech okolností. Jak podotýká žalmista v Žalmu 2,4 Ten, jenž trůní v nebesích, se směje.

Boží smutek. Ale Bůh se nejenom směje. Bůh také pláče. Prožívá smutek a rozumí našemu smutku. Když Ježíš přišel ke hrobu svého přítele Lazara, nenasadil odvážný obličej plný pravé charismatické víry v jeho vzkříšení. Ne, ani omylem. Ježíš skryl svou tvář v pláči. Ježíš vzhlédl a uviděl Izraelce a plakal, protože jsou ztraceni jako ovce bez pastýře. Ježíš neproklamoval ani nesvazoval, Ježíš plakal. Ve skutečnosti, Ježíš procházel údolími smutku jako nikdo z nás. Zakoušel zradu a odmítnutí. A ani jednou, ani jednou nenasadil umělohmotný úsměv s poznámkou, že musí dostat svou víru zpátky. Ani omylem. Místo toho prosí své nejbližší o modlitbu a říká jim: Matouš 26,38 Tehdy jim řekl: "Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!"

Víte, jsem přesvědčen, že žijeme v obrovském omylu, který je následkem života v naší kultuře založené na úspěchu, výkonu a kráse. Jsme přesvědčeni, že každý z nás má právo být úspěšný, bohatý, zdravý, krásný, a že by se nám tak celkově mělo zkrátka dařit. Že zkrátka krása, úspěch, prosperita a zdraví je prostě normalita života. Ale život okolo nás dnes a denně přesvědčuje, že život je plný bolesti. Někdy si říkáme, že pokud následujeme Krista, pak přece on musí z našeho života udělat to pravé nebe na zemi a nechápeme, proč tomu tak není. Zapomínáme na to, že jednoho dne skutečně budeme žít ve světě bez bolesti, trápení, hříchu, nemoci a chudoby; ale ne dnes. Dnes žijeme v pokřiveném světě, ve kterém je každé uzdravení, každý úspěch a každé požehnání jen předzvěstí a zaslíbením na ten lepší svět. Máme se tedy vzdát? Rozhodně ne! Ale nemysleme si, že se ďáblu líbí, co Element dělá. Nemysleme si, že se nám nemůže stát nic zlého. Nemysleme si, že život nemůže být těžký, když žiješ s Bohem. Jestliže Ježíš, který měl dokonalý vztah se svým Otcem, žádá své učedníky o modlitby, je snad projevem slabosti, když vás žádám o modlitby a bdění v těžkých chvílích? Abys mohl žádat o modlitby, musíš zhodnotit, jak na tom jsi. Ježíš řekl, že jeho duše je smutná až k smrti. Být smutný není neduchovní, ale je to opravdové. Budeš se modlit spolu s námi?

Boží hněv. Zatímco u radosti to bereme vcelku samozřejmě a u smutku to dokážeme přijmout, s hněvem míváme největší potíže. Jistě, radostný Bůh nám vyhovuje, protože je i pro nás zdrojem radosti; a smutný Bůh je skvělý, protože nám rozumí. Ale rozzlobený Bůh? Kdo by chtěl rozzlobeného Boha? Budete překvapeni, ale hodně lidí. Protože bolest a nespravedlnost je tak silně integrální součástí našeho života, ve skutečnosti nechceme slabého Boha, který si nechá všechno líbit. Chceme Boha, na kterého je spolehnutí a kromě Přítele je i Rozhodčím a Soudcem. A tak nám vnitřně rezonuje, když Ježíš uplete bič a vyžene zkorumpované obchodníky z chrámu, nebo když se hádá s nábožnými farizei. Ale tady pozor, zatímco někteří mají problém si představit rozzlobeného Boha, jiní znají jen rozzlobeného Boha. Zatímco někteří mají problém s hněvem jako Boží emocí, jiní si myslí, že to je jediná Boží emoce. Žijí pak ve strachu, že když udělají něco nesprávného, Bůh je klepne přes prsty. Neuvědomují si to, co říká žalmista v Žalmu 103,8: Bůh je slitovný a milostivý, shovívavý (pomalý k hněvu), nejvýš milosrdný. Bůh se dokáže rozzlobit, ale je pomalý k hněvu. Jeho hněv je realitou, ale není to jeho první emoce vůči tobě. Jeho první emoce je jemnost.

Víš, život není lehký. Ve skutečnosti je těžký a nemá cenu si hrát na to, že tomu nevěříme. Ale Bůh Bible, Ježíš Kristus, je Bohem, po kterém jsi vždycky toužil! Tento týden si připomínáme Velikonoční příběh, kde vidíme, že on se s tebou raduje, on s tebou pláče. On se zlobí nad nespravedlností a hříchem, ale on je plný milosti a laskavosti. Dříve nebo později každý hledá Boha. Ježíš je Bůh, po kterém jsi vždycky toužil. On je Bohem smíchu, pláče i hněvu. On je Bohem, kterého právě teď všichni velmi potřebujeme!