Co je těžší?

Velikonoce jsou na rozdíl od Vánoc svátky, které je těžké uchopit. Vánoce jsou hezké, narodilo se děťátko, pokoj lidem dobré vůle, mudrci z východu, Bůh se přiblížil lidem, radujme se, dávejme si dárky a veselme se. Ale Velikonoce? Pokud si vezmeme jejich původní základy, ani jeden příběh není moc „hezký“. V prvním, židovském, se jedná o obětování beránka a vybití prvorozených synů Egypta. Hodně krve. Na veřejích beránkovy, na zemi prolité od mrtvých synů. Křesťanský základ? Kristus na kříži, zbičován, zbit a zhanben. Křesťané, kteří slaví Ježíšovo vzkříšení? Pronásledováni od začátku právě pro tuto zvěst. Přesto jsou ale Velikonoce nevětšími křesťanskými svátky, protože dnes si připomínáme vzkříšení Ježíše z mrtvých, což je základ víry a smysl křesťanství. Vždyť Bible samotná jde tak daleko, že tvrdí, že pokud se příběh vzkříšení nestal, pak jsou křesťané těmi nejubožejšími lidmi na světě. Ale pokud se příběh popisovaný v evangeliích opravdu stal, pak to dramaticky mění situaci: svět má svůj smysl, lidé mají svou naději, a tvůj život může prožít nový start. Pokud příběh evangelií je pravdivý a Ježíš vstal z mrtvých, pak platí o něm všechno, co o sobě říkal: platí to, že je Pánem nad zákonem, že je Stvořitelem, že je Bohem. Ale s tím máme problém, ne? Protože svět obecně uznává Ježíše jako morální autoritu, ale zároveň nechce připustit, že by byl skutečně tím, za koho se prohlašoval. Hledají se tak alternativy jako například, že Ježíš vůbec neexistoval nebo že to byl „dobrý týpek“, který dělal kouzla a dokázal obalamutit lidi, ale rozhodně nebyl Bůh. Jenže, Ježíšovo učení, tak ceněné pro vysokou morálku, a jeho činy, tak oblíbené pro kouzelné zázraky, vycházelo z jeho identity jako někoho, kdo je Bůh.

Nikde to nejde vidět lépe, než v příběhu popisovaném v nejstarším evangeliu Marka 2:1-5: Po několika dnech opět přišel do Kafarnaum. Když se proslechlo, že je doma, shromáždilo se takové množství lidí, že už se nevešli ani ke dveřím. Zatímco k nim promlouval Slovo, přišli k němu čtyři muži a nesli ochrnutého. Kvůli davu ho ale k němu nemohli přinést, a tak odkryli střechu nad místem, kde byl, probořili ji a nosítka s tím ochrnutým spustili dolů. Když Ježíš uviděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Synu, tvé hříchy jsou odpuštěny." Dramatický příběh, kdy je přece jasné, co ten člověk potřebuje, chce přece to „kouzlo“, potřebuje zázrak, chce být zdravý. Ježíš však ví něco, co tento muž neví, že totiž má mnohem větší problém než je jeho nemoc. Hřích ovšem nejsou jen špatné věci, nebo zločiny, v pravém smyslu slova je to ignorování Boha, který nás stvořil. Hřích znamená vyjádření touhy po nezávislosti, nejlépe popsaném slovy: Budu si žít, jak já sám chci! Tohle je věc, kterou Ježíš považuje za největší problém člověka. Ježíš tomuto muži vlastně říká: „Chceš, abych tě uzdravil, ale nejdeš dost hluboko. Podcenil jsi hloubku tužeb svého srdce. Myslíš si, že když tě uzdravím, už nebudeš nikdy chtít nic víc, ale ve skutečnosti, až euforie opadne, zapomeneš na mě a na své uzdravení, začneš ho považovat za samozřejmost a nakonec budeš podobně nešťastný, jako jsi teď.“

Víte, za ta léta v církvi jsem viděl hodně lidí, kteří přicházeli k Ježíši s konkrétními problémy a prosili jej o pomoc. Ať je to nemoc, finanční tíseň, rodinné potíže nebo hluboký pocit viny, lidé mají pocit, že kdyby jim Bůh s jejich potížemi pomohl, už by byli vždycky šťastní a vděční. Jenže nebyli. Cynthia Heimelová z New Yorku, napsala článek o lidech, kteří se léta protloukali na umělecké scéně jako obyčejní lidé, a kteří se najednou stali slavnými. Jenže, naplnění jejich tužeb je neuspokojilo, naopak, stali se nesnesitelnými a nešťastnějšími, než byli předtím. Celá ta sláva, po které toužili, je měla učinit šťastnými, ale když se proslavili, zjistili, že jsou to pořád oni. Nic se nezměnilo. Následkem této deziluze propadli zoufalství a začali být nesnesitelnými. Heimelová pak dodala mrazivou větu: Myslím, že když Bůh chce provést člověku nějaký opravdu ošklivý žertík, vyplní mu jeho nejhlubší přání. Myslíme si, že víme přesně, co chceme, ale většinou nejdeme dost hluboko, většinou nechápeme skutečnou převrácenost našeho srdce, většinou nechápeme, jaký dopad hřích na naše tužby doopravdy má. Není divu, nikdo z nás nikdy nezažil společnost, která by byla bez hříchu. Nikdo z nás nezažil dokonalou a nesobeckou rodinu. Nikdo z nás nezažil společnost, kde se nemusíš nikdy ničeho bát. Nikdo z nás nebyl v situaci, kde se cítil plně sám sebou a přesto plně spokojený.

Pokud jste četli Plavbu Jitřního poutníka z cyklu Letopisů Narnie, možná si pamatujete na scénu, kdy se mladý a protivný kluk Eustác, který se na loď dostal záhadným způsobem, dostane na ostrov, kde narazí na jeskyni plnou zlata. Raduje se, že je boháč, a že teď teprve všem ukáže, zač je toho loket. Co je netuší, je to, že tato hromada bohatství je dračí zlato, a když si ho někdo vezme, stane se drakem. Eustác usne, a když se probudí, je z něj velký a ošklivý drak. C.S.Lewis píše: Jak spal na dračím pokladu s chtivými dračími myšlenkami v srdci, proměnil se v draka sám. Nemůže se vrátit na loď, jeho život propadá zoufalství. Pak se ale objeví lev Aslan, hrdina Narnie, který jej přivede ke studni čisté vody a řekne Eustácovi, aby se svlékl a skočil do vody. Eustác pochopí, že může dračí kůži sundat, a tak začne ze sebe strhávat šupiny. Skutečně to jde, ale po sloupnutí kůže draka s hrůzou zjistí, že pod ní má další dračí kůži. Zkusí to znovu, ale narazí jen na další vrstvu. Aslan mu nakonec řekne: „Budeš se muset nechat svléknout ode mne.“ Jinými slovy, budeš mě muset nechat zajít do větší hloubky. Poslechněme si, co později Eustác vypráví, že se stalo: Když do mě poprvé zaťal drápy, myslel jsem, že mi je rovnou vrazil do srdce. A jak začal trhat kůži dolů, bolelo to víc než všecko, co jsem kdy v životě zažil. Vydržel jsem to jen kvůli té radosti, jakou člověk měl, když cítil, že to jde dolů. …Pak mě chytil a hodil do vody. Pálilo to, jak nevím co, ale jenom chviličku… Zase jsem se proměnil v kluka.

Myslíme si, že se zachráníme sami. A tak strháváme svou kůži, své zvyky, a své hříchy. Ale vždycky když sundáme jednu vrstvu, objeví se pod ní další dračí šupiny. Nejsme schopni se jich zbavit sami. Potřebujeme jít do mnohem větší hloubky, přímo k našemu srdci. Jenže to sami nezvládneme, potřebujeme někoho, kdo ví, co je až na dně našeho srdce. Potřebujeme někoho, kdo se nenechá ošálit našimi hezkými tužbami a krásnými modlitbami. Potřebujeme někoho, kdo nás zná a kdo vyřeší nejhlubší problémy, o kterých nevíme pořádně ani sami. Víte, touha být slavným a bohatým není zlá. A určitě, zcela rozhodně není zlá ani touha být zdravý! Vždyť zdravíčko si vzájemně přejeme všichni. Jenže problém je to, když si myslíme, že naplněné tužby nás zachrání a dají nám životní štěstí, po kterém tolik toužíme, a které nás vnitřně uzdraví z mezer našeho srdce. Jenže tuto mezeru může naplnit jen Bůh, my to však nevíme.

Náš příběh však pokračuje. Marek 2:6-8 Byli tu ale někteří ze znalců Písma. Seděli tam a v srdcích si říkali: "Jak to mluví? To je rouhání! Kdo může odpouštět hříchy než samotný Bůh?" Ježíš v duchu ihned poznal, co si pro sebe říkají… Je jasné, v čem je problém. Ježíš se právě postavil do situace, kdy hříchy jiných bere osobně a osobně je také odpouští. Zkuste si to představit. Máme tři chlapce: Honzu, Petra a Jana. Při hádce udeří Honza Petra, ale Jan se nakloní k Honzovi a řekne mu, že mu odpouští, že Petra uhodil. To nedává smysl, že? Pouze Petr může odpustit Honzovi, protože jen on je poškozená strana. Ledažeby… Když Ježíš pohlédne na chromého a odpustí mu hříchy, říká tím vlastně, že tento muž zhřešil proti němu, což dává smysl jen a jen v případě, že Ježíš je jeho Stvořitel. Takže, ano, náboženští vůdcové situaci pochopili zcela správně. Jen Bůh může odpouštět hříchy, a pokud Ježíš na sebe toto privilegium vztahuje, pak se označuje za mnohem více než učitele, za mnohem více než rabína, za mnohem více než kouzelníka nebo divotvůrce. Ježíš se skutečně právě prohlásil za Boha. A pak pokládá Ježíš velmi těžkou otázku:

Marek 2:8 …zeptal se jich: "Jak to přemýšlíte? Co je snadnější? Říci ochrnutému: `Tvé hříchy jsou odpuštěny,´ anebo: `Vstaň, vezmi si lehátko a choď?´ Ale abyste věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy" - tehdy pověděl ochrnutému - "říkám ti, vstaň, vezmi si lehátko a jdi domů." On hned vstal, přede všemi vzal své lehátko a odešel. Všichni byli ohromeni a oslavovali Boha: "Nic takového jsme nikdy neviděli!" Co je těžší, říct, že se ti odpouštějí hříchy nebo někoho uzdravit? Přiznám se, že většinou jsem tuto pasáž chápal ve smyslu, že ano, je jednoduché říct, že tvé hříchy jsou odpuštěny, to umí říct každý, ale uzdravit někoho, to už ne. Takže, abych vám ukázal, že skutečně jsem Bůh, řeknu ti vstaň a choď.

Jenže, Ježíšova otázka není jednoduchá k odpovědi. Dá se na ní odpovědět zcela jinak. Ježíš také říká: Přátelé, odpustit hříchy bude mnohem, mnohem těžší, než si dokážete představit. Prohlásit „vezmi si své lehátko a choď“ umí říct kdejaký šarlatán, ale jen Spasitel světa může člověku říct: „Všechny tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“ Jak podotýká pastor Tim Keller, mnozí znalci Bible se shodují, že již tady, v druhé kapitole Marka, na Ježíše padl stín kříže. Stín vlastní smrti, protože se začne odhalovat ne jako nějaký prorok, ne jako učitel, ne jako náboženský vůdce, ale jako Spasitel. Jako Bůh, který se stal člověkem a za lidi byl ochotný zemřít.

Možná si ovšem říkáš, že jsi dobrý a Spasitele nepotřebuješ, protože dobří lidé se přece dostanou do nebe. To dává smysl, ne? Logika tohoto názoru je naprosto jasná: Existuje dobrý Bůh, který žije na dobrém místě, které připravil pro dobré lidi. Známe toho Boha různými jmény a je za každým hlavním náboženstvím. Proto všechny hlavní náboženství ukazují cestu k Bohu, tedy do nebe. Kritérium jak se tam dostat, je být dobrým (konat dobro). Každé náboženství má svou definici dobrého, ale mají společné to, že identifikují věci, které lidi dělat musí nebo nesmí pro to, aby si zajistili s Bohem to správné místo. Ve skutečnosti to smysl nedává. Protože, co je měřítkem dobroty? Kde je hranice? Kdo určil pravidla? Říkáš si: „Kdo to tady rozhoduje? Bůh?“ No, pokud je to on, tak by mohl dát trochu jasnější systém, jak to funguje a kdy je dost dobré být dobrým. Náboženství nám dává odpovědi, ale stejně nevíš, jestli jsi zkrátka dostatečně dobrý.

Proč jsme si nejistí? Protože nikdo nám nemůže říct, kdy už je našemu snažení dost. Jestli Bůh dovoluje dobrým lidem se do nebe dostat a zároveň nám žádný jasný a všemi přijatelný seznam neposkytl, pak jak dobrý Bůh to asi je?! Křesťanství učí, že dobří lidé se do nebe nedostanou. Nejsme totiž dost dobří. Křesťanství ukazuje, že potřebujeme Spasitele. Hned ale vyvstává otázka: Jak to může být fér prohlašovat, že pouze my máme pravdu? Že pouze Kristus je někdo, kdo dokázal zaplatit na hřích lidí? Většina náboženství a filozofii vytvořila seznam, který musíš dodržet, aby bylo s tebou zacházeno férově. Křesťanství je ale jiné. Hlavní hodnota tam není férovost, ale odpuštění. Křesťanství je založeno na předpokladu, že Bůh odložil férovost (co si zasloužíme nebo nezasloužíme) a místo toho si vybral milost.

Co kdyby nám Bůh skutečně dával to, co si zasloužíme? Já vlastně nechci, aby byl Bůh ke mně férový. Jsem rád, že mi Bible nabízí víc než spravedlnost: milost. Podívej, křesťanství nabízí (1) Přístup všem, (2) Se všemi je zacházeno stejným způsobem, (3) Všichni zvládnou to, co je potřebné k tomu stát se křesťanem. Totiž, chce to jedinou věc: uvěřit ve Spasitele. Jasně, Ježíš má moc uzdravit, Ježíš má moc ti požehnat, Ježíš má moc tě nasměrovat. Ale Ježíš také ví, že to všechno nejde dost do hloubky. On chce sundat tvou dračí kůži, on se chce zarýt až ke tvému srdci. On nechce jen splnit tvá přání, on chce odstranit hřích, který zotročuje a pokřivuje i krásné touhy.

Stručně řečeno, potřebujeme odpuštění. To je jediný opravdový lék na naši nespokojenost, na náš vnitřní hlad a na naše strádání po smyslu. Ježíš chce totiž jít do hloubky. Tak, co je těžší? Odpustit hříchy nebo uzdravit nemoci?