Slzy a smích

Podíval se na mě s upřímným otazníkem ve svých očích. Zrovna jsem dokončil přednášku o manželství pro studentskou organizaci působící na jedné pražské univerzitě, a po diskusi za mnou přišel a zeptal se mě: „Z přednášky to vypadá, že jste velmi racionální člověk. Což tedy ale vůbec nechápu – jak můžete věřit v Boha? Jak můžete jako inteligentní člověk věřit v Boha?“ Tohle je důležitá otázka, není-liž pravda? Zároveň ukazuje hluboké nepochopení základu křesťanství. Jak jistě víte, mnoho lidí si myslí, že křesťanství je něco jako nábožensko-eticko-morální systém. Myslí si, že vychází z touhy uspokojit Boha tím, že se budeme chovat slušně, svatě nebo zbožně (jakkoliv tomu říkáme). Zároveň si myslí, že k tomu musíme mít nějakou doprovodnou omáčku, nosný příběh, mýtus nebo pohádku, který nám tento morální imperativ může ustanovit. Proto – aspoň tak si to myslí – máme všechny ty příběhy nadpřirozené povahy nebo zázraky. Tomu mladému zvídavému muži jsem odpověděl: „Ano, jsem racionální člověk. Věřím v Boha z jednoho prostého důvodu: kvůli Ježíšovu vzkříšení z mrtvých. Křesťanství stojí a padá na této události, která má zázračnou povahu, a proto je neopakovatelná. Což je problém pro vědu, protože ta zkoumá věci pomoci testů a pokusů. Ale jak chcete otestovat historickou událost? Když se ale racionálně podíváme na hodnověrnost vzkříšení, nezbývá mi nic jiného, než se Bohu vzdát.“

Pokud je ovšem křesťanská víra nadpřirozené povahy, pak to znamená, že je mnohem víc než jen hodnotový a moralistický seznam a systém. Nejedná se jen o morální či filozofický základ životního stylu. Křesťanství není náboženství knihy, systému, dogmatu. Je to vzkříšená víra. Je to víra doufající v moc zmrtvýchvstání. Je to víra, která svou sílu, moc a etiku zakládá na faktu, že Bůh přivádí k životu to, co zemřelo. Jedná se doslova o nadpřirozenou víru, která má moc nás vnitřně proměnit a zajistit nám setkání se světem jiné dimenze. Právě z tohoto důvodu věříme, že moc Ducha svatého, která sestoupila na Ježíšovy následovníky – přesně ta moc, která Ježíše vzkřísila z mrtvých – má moc proměnit a zmocnit naše životy i dnes. Zmocnění a dotek jeho Ducha  je dostupný každému z nás, kdo Ježíše následujeme.

Když říkám, že křesťanství je nadpřirozená a proměňující víra, co to znamená v praxi? To je důležité. Jestli je víra nadpřirozená, můžeme očekávat působení Boha v našem životě – ať už ve formě vyslyšených modliteb, uzdravení, vysvobození, nasměrování. Můžeme očekávat, že se v našem životě budou dít zázraky - tedy doteky neviditelného světa do viditelného světa. Tyto zážitky, tyto zázraky, však nutně vzbuzují další otázky. Mělo by být normální je zažívat neustále? Některé církve si myslí, že ano. Dokonce podle množství zázraků (či řečech o zázracích - ty jsou, žel, častější než zázraky samotné) posuzují, kde je více Boha a kde je ho méně. Vím třeba o paní, která navštěvuje různé církve ve svém městě podle toho, kde cítí, že tam je zrovna dneska Bůh. Ale pokud bude zázrak normou, bude to stále ještě zázrak? Zázrak je z principu něco jedinečného a výjimečného - je to doslova střípek budoucího světa. 

Měli bychom se tedy za zázraky modlit? Autoři Nového Zákona popisují církev, která se modlí a kde Bůh dělá zázraky. Takže, jednoznačně ano. Znamená to tedy, že všichni prožijeme zázraky? Pokud to myslíme v širší rovině (mnoho se v našem životě děje zázračného, včetně života samotného), pak ano. Pokud v úzké rovině konkrétní jednotlivé události, pak ne. Zázrak v tomto úzkém významu bude vždy výjimkou z pravidla – jako něco jedinečného. Pak je tu ale těžší otázka: Znamená to, že když ke mně Bůh nepromluví, nebo mě neuzdraví, nebo mi zázračně nepomůže, že mě nemá rád tolik jako ty, kteří něco zažili? Přestože chápu emoci v této otázce, je nutné říct, že to, zda zažijeme zázrak nebo ne, není záležitost lidové magie – tedy rituálu, kterým si nakláníme Boha na svou stranu, kde je Bůh nucen udělat to, co chceme, a kde je to o nás – jak moc se modlíme, jak moc věříme, co všechno uděláme. Není to samozřejmě jednoduchá otázka – přál bych si, aby každý člověk zakoušel nadpřirozené Boží hnutí, ale zároveň chápu, že na této straně věčnosti se zdá více otázek než odpovědí. 

Rád bych ovšem, abychom se naučili očekávat, byli otevření, a zůstávali za všech okolností vděční. A přitom byli autentickou komunitou Božích následovníků. Co tím myslím? Autentická církev je komunita lidí, kteří prožívají Boží přítomnost všemi způsoby – ať už ji cítíme nebo ne. Proto je arogantní nesmysl, když někdo posuzuje, zda je v nějaké církvi více Boha a v jiné méně. Člověk, který tvrdí, že nějakou církev opustil Duch svatý, je nejen arogantní, ale nebezpečně balancuje na hraně rouhání proti Duchu svatému, před čímž Ježíš důrazně varuje. Vycházíme koneckonců z Ježíšových slov, že když se scházíme v jeho jménu, je uprostřed nás. Učinil si z nás svůj příbytek, jsme chrámem Ducha svatého. Duch svatý přebývá ve svém lidu. Činí z nás uctívače Ježíše. 

Znamená to, že budeme Boha cítit a vnímat všichni stejně? Nebo že zakusíme jeho moc všichni stejně? Nebo že nás všechny stejně povede? Nebo že kdo zázrak neprožije, že je na tom špatně a odpadá od víry v Boha? Určitě ne. Podíváme-li se do knihy Skutků a do historie rané církve, uvidíme tam obojí ve vzájemné koexistenci:

Uvidíme lidi, kteří zažili zázračná uzdravení i ty, kteří umírali v bolestech a nemocech. Uvidíme lidi, kteří prožívali jasné nasměrování Duchem svatým i ty, kteří životem jen tak prošli. Uvidíme hrdinné mučedníky, kteří zázračně umírali plní slávy i ty, kteří se pod nátlakem a strachem z mučení víry vzdali. Uvidíme lidi, kteří zažívali slavná vítězství i ty, kteří trpěli prohry. A co mě na církvi fascinuje, bylo to, jak k tomu přistupovali. Neshazovali ty, kteří nic zázračného neprožili a nevyvyšovali ty, kteří ano. Naučili se pracovat s oběma skupinami. A obě milovali. A tak během několika veršů od sebe máme příběh rané církve a zázračného vysvobození a nevysvobození z vězení. Je to fascinující příběh. Příběh Petra a Jakuba. Skutky 12:1-19: 

V té době král krutě napadl některé z těch, kdo patřili k církvi. Jakuba, bratra Janova, popravil mečem, a když viděl, že se to Židům líbí, rozhodl se zatknout i Petra. (Bylo to během Svátku nekvašených chlebů.) Když se ho zmocnil, dal ho zavřít do vězení a hlídat čtyřmi čtveřicemi vojáků. Po Velikonocích ho totiž chtěl předvést k veřejnému slyšení. Petr byl takto hlídán ve vězení, ale církev se za něj vroucně modlila k Bohu. 

Noc předtím, než ho chtěl Herodes předvést, spal Petr mezi dvěma vojáky, spoután dvěma řetězy, a stráže přede dveřmi hlídaly vězení. Vtom vedle něj stanul Hospodinův anděl a v cele zazářilo světlo. Udeřil Petra do boku a vzbudil ho: „Rychle vstávej!“ Řetězy mu spadly z rukou a anděl mu řekl: „Oblékni se a obuj.“ Když to udělal, anděl pokračoval: „Vezmi si plášť a pojď za mnou.“ Petr ho následoval ven, ale nevěděl, že to s tím andělem je doopravdy; myslel si, že má vidění. Když minuli první i druhou stráž, přišli k železné bráně, která vedla do města, a ta se jim sama od sebe otevřela. Vyšli ven, přešli jednu ulici a vtom jej anděl opustil. 

Když Petr přišel k sobě, řekl si: „Teď vidím, že to bylo doopravdy! Pán poslal svého anděla a vytrhl mě z Herodovy ruky a ze všeho, co židovský lid očekával.“ Když to pochopil, šel do domu Marie, matky Jana Marka, kam se mnozí sešli k modlitbám. Petr zatloukl na dveře brány a přišla otevřít služka jménem Rhodé. Když poznala Petrův hlas, samou radostí neotevřela bránu, ale běžela dovnitř se zprávou, že Petr stojí před branou. Říkali jí: „Blázníš?!“ Když ale tvrdila, že je to pravda, řekli: „To musí být jeho anděl.“ 

Petr však nepřestával tlouci. Když konečně otevřeli a spatřili ho, byli ohromeni. Pohybem ruky je utišil a vyprávěl jim, jak ho Pán vyvedl z vězení. Potom řekl: „Povězte to Jakubovi a bratrům.“ Vyšel ven a zamířil jinam. Když se rozednilo, mezi vojáky vypukl nemalý rozruch nad tím, co se stalo s Petrem. Herodes ho marně hledal. Stráže nechal po výslechu popravit a odebral se z Judska do Cesareje, kde zůstal.

Když tento příběh čtete, nutně vás napadne: Co Jakub udělal špatně, že zemřel, kdežto Petr byl vysvobozen? Kdo ví, třeba ho neměli tak rádi a proto se za něj modlili méně. Takhle se církev ovšem neptala. Modlili se za něj víc, protože situace s Jakubem je překvapila. Herodes udeřil nečekaně a tvrdě. Brala jako fakt, že Petr stále ještě má nějaký úkol. Prožil zázrak proto, že mu Bůh dává ještě nějakou zodpovědnost. Pohodlí života nebyl ten důvod, proč byl Petr vysvobozen. Když na to přijde, o zhruba 20 let později je ukřižován v Římě, takže mučednické smrti stejně neutekl. Jde mi o to, že církev měla ve svém středy vždy ty vítězné i poražené, slabé i silné, pochybující i neochvějné. To se mi na církvi moc líbí, to na ni oceňuji. Autentická církev bude jásat s Petrem a děkovat Bohu za jeho vysvobození. A bude plakat nad Jakubem a s jeho příbuznými a děkovat Bohu za Jakubovu věrnost. Proto nás apoštol Pavel později vede v dopise Římanům 12:15, že máme plakat i smát se zároveň: Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Ve svém středu budeme mít obě skupiny. Jen to je pravá církev, komunita přítomnosti ve všech rozměrech a situacích.

Chtěl bych, abyste se připravili: Bůh některým z vás pomůže zázračně. Některé možná uzdraví. Jiným dá nadpřirozené ujištění o směru, kam se máte vydat. Jiným dá slovo povzbuzení a proroctví. Ale někteří budou i nadále plakat. Někdo prožije vysvobození, jiný ne. Dohromady jsme ovšem církev, která má Boží přítomnost bez ohledu na to, co cítíš – je totiž založena na Ježíšově slibu. Buďte v očekávání, že se vás Bůh dotkne. Co když to bude právě tvůj den! Právě tvůj rok! Ale ať už něco prožiješ nebo ne, budeme plakat s tebou nebo se s tebou budeme smát. Protože církev je a vždy byla nadpřirozená komunita smíchu i pláče.

Element Retreat | Cesta odpuštění

Poznámka na úvod: Přidávám slíbené poznámky ze semináře o odpuštění, který jsem měl na Element Retreatu. Většina poznámek pochází a je inspirována knihou jihoafrického biskupa Desmonda Tutua s názvem Kniha odpuštění, kterou také velmi doporučuji k četbě a studiu. Ještě se pár kusů dá sehnat i českého vydání.

Téma odpuštění je velmi důležité – řeší totiž způsob, jak budeme žít na této zemi. Většina křesťanů jistě velmi dobře zná příběh Petrovy otázky ohledně odpuštění (Matouš 18:21-35):

Tehdy k němu přistoupil Petr a řekl: „Pane, kolikrát proti mně může můj bratr zhřešit a já mu mám odpustit? Sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti, že sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát.

Nebeské království se totiž podobá králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty. A když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven. Když neměl čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh. Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: ‚Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím!‘ Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít. 

Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: ‚Zaplať, co dlužíš!‘ Ten padl na kolena a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení a zaplatím ti!‘ On ale nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží. Když jeho druhové viděli, co se stalo, byli zdrceni. Šli za svým pánem a pověděli mu všechno, co se stalo. 

Jeho pán ho tedy zavolal. ‚Ty zlý služebníku!‘ řekl mu. ‚Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil. Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!‘ Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh. Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru.“

Deset tisíc hřiven bylo ekvivalentem 340 tun stříbra, sto denárů 4 měsíční mzdy dělníka. Tady vidíme, jak obří nepoměr to byl. Ten velký dluh nemohl být splacen, přesto tento sluha není ochoten odpustit mnohonásobně menší částku, a nakonec se dostává do vězení.

Všem je nám jasné, že odpuštění je velmi důležité. Přesto někdy tápeme o tom, co doopravdy je, a hlavně jak můžeme odpustit. První věc, kterou si musíme říct je fakt, že odpuštění není pocit.

•        Odpuštění není známkou pasivity nebo slabosti.
•        Odpuštění není bránění spravedlnosti.
•        Odpuštění nás nezbaví vzpomínek.
•        Odpuštění neodstraňuje následky přestoupení.
•        Odpuštění automaticky neobnovuje důvěru.
•        Odpuštění nevede vždy ke smíření.
•        Odpuštění není vždy rychlý proces.

Neexistuje nic, co by člověk nemohl odpustit, a není nikdo, kdo by si odpuštění nezasloužil. Vždy jsem na křižovatce: Mohu odpustit nebo se pomstít. Lidé jsou vynalézaví ve způsobu ubližování druhým a dokážou najít stovky důvodů, jimiž své jednání ospravedlní. Skutečnost, že máme sklony k agresi nás ovšem ke mstě neopravňuje ani ji morálně neospravedlňuje. Člověk si myslí, že pomsta přinese zadostiučinění nebo úlevu, ale jen zřídka kdy tomu opravdu je.

Odpuštění může trvat dlouho, ale před každou cestou se člověk musí odhodlat k prvnímu kroku. Lidé, kteří odpouštějí, jsou zdravější, a žijí lepší život. Nabídneš-li odpuštění jako laskavost, shodíš řetězy, které tě poutají k provinilci a osvobodíš svou budoucnost.

Žádný člověk ale není trvale jen v táboře provinilců a žádný není pořád mezi oběťmi. Lidé se nerodí s nenávistí vůči druhým, ale dokáži se to rychle naučit. Děti nesní o tom, že vyrostou a stanou se násilníky nebo vrahy a přitom každý násilník a vrah byl kdysi dítětem.

Uzdravení vyžaduje poctivé zúčtování – Ježíš sám si po vzkříšení nezahojil rány od hřebů – aby je mohl ukázat.

Odpuštění neznamená, že viníkovi neřekneme, co jsme vytrpěli. Hanebné jednání musíme vystavit světlu pravdy. Pozvánka k odpuštění je pozvánka k hledání provinilcovy lidskosti. Odpustíme-li, uznáme, že nebýt Boží milosti, i my bychom mohli těžce chybovat. Odsuďme zavrženíhodné jednání, ale nezříkejme se naděje, že se pachatelé i těch nejodpornějších skutků změní. Naději se změnit mají i největší zločinci a každý má v sobě něco dobrého – původní střípky dobra Božího obrazu.

Čtyři fáze | Vyprávění příběhu

Vyprávění příběhů v rodině jsou důležitou součástí vyrovnávání se s traumaty - máme totiž explicitní a implicitní paměť. Řekněte pravdu – zabraňuje předstírání, že se nic nestalo. Začněte fakty. Když mlčíme, riskujeme, že se trauma prohloubí – ze studu nebo strachu z toho udělá tajemství, zůstane svázán s traumatem a nepřestane se cítit jako oběť. Rozhodněte se komu vyprávět (rozhovor s kajícím se viníkem). Buďte opatrní, pokud chcete mluvit s viníkem. Musíme si uvědomit, že on sám se nevidí jako lotr, ale jako hrdina. Případně můžete napsat dopis. Při poslouchání nezpochybňujte fakta, nevyslýchejte, vytvořte atmosféru bezpečí, uznejte, co se stalo, vciťte se do bolesti druhého. Veřejné vyprávění příběhu a útěcha, která z toho plyne.

Čtyři fáze | Pojmenování bolesti

Když se začneme uzdravovat, přestaneme být svým příběhem posedlí a vybíráme si, kdy se o něj znovu podělíme. Nemůžeme potlačit nebo umlčet své pocity – musíme být schopni vyjmenovat bolest, která v nás dříme. Nejsnazší bývá pojmenovat fyzickou bolest. Je zjevná a hmatatelná. Pojmenování psychické bolesti je těžší, může narušit pocit bezpečí, připravit nás o sebevědomí a sebeúctu a vzbudit strach z pohrdání. Postihne-li nás ztráta, začneme truchlit. Zármutek hraje důležitou roli. Má několik fází, kterou jsou pro udravení důležité: Popírání, Hněv, Smlouvání, Deprese, Smíření. Naděje je ve smíření a přijetí skutečnosti. Jak potvrdit bolest: Poslouchejte. Nevymlouvejte bolest. Nesnižujte ztrátu. Nenabízejte rady. Nereagujte vyprávěním o vlastní ztrátě a smutku. Nechce si to pro sebe. Ukažte lásku a pochopení. Projevte porozumění a nabídněte útěchu. Ideální je, když se viník kaje, ale málokdy žijeme v ideálním světě. Můžete si promluvit s někým důvěryhodným.

Čtyři fáze | Odpuštění

Promíjení drobných křivd – pokud to děláte, máte praxi a je vám lehčeji odpustit vážné prohřešky. Slova „Odpouštím ti“ jsou těžká vyslovit a ještě těžší je to myslet upřímně. Odpuštění je volba – v příběhu života se díky němu staneme z oběti hrdinou. Když jsme schopni vyprávět jiný příběh, máme jistotu, že se uzdravujeme.

Čtyři fáze | Obnova nebo ukončení vztahu

Až odpustíte, čeká vás ještě jeden krok . vztah s dotyčným člověkem obnovíte nebo ukončíte – musíte si vybrat, co se vztahem uděláte. Jestliže vztah obnovíme, sklidíme ovoce, jež dozrálo díky odpuštění. Nejde o spravení vztahu. Nevytvoříme kopii toho, co jsme měli předtím, než nám viník ublížil, ale vztah nový. Důležitou součástí je přijmout svůj díl odpovědnosti. Ukončení znamená, že dotyčnému nepřejeme nic zlého a pouze nedovolíte, aby nadále dlel ve vašich myšlenkách a srdcích. U obnovy nepředstíráme, že se nic nestalo. Píšeme jinou kapitolu knihy.

Omluva je známkou síly

Omluvou vracíte sebeúctu člověku, jemuž jste ji vzali. Uznáváte, že jste mu ublížili a berete na sebe zodpovědnost. Vyznávání znamená přiznat, že jsme něco udělali špatně, nebo jsme neudělali něco, co jsme udělat měli. Pokání znamená, že se vědomě odvracíme od zlého a začínáme jednat správně. Podle Garyho Chapmana má však omluva různé formy:

•      Vyjádření lítosti (je třeba říct, co má být prominuto)
•      Převzetí zodpovědnosti (je třeba říct, co jsem udělal za chybu)
•      Odškodnění (náhrada je především ujištěním, že na vztahu a lásce se nic nezměnilo)
•      Upřímné vyjádření touhy po změně vlastního chování (konkrétní plán, který brání opakování špatného jednání)
•      Prosba o odpuštění (žádost o nový start)