Spiritualita | Společně a přitom originálně

Jedna z nejsmutnějších věcí v typickém životě lidí je fakt, že všichni jsme se narodili jako originální bytosti, ale většina z nás zemře jako kopie někoho jiného. Jen se nad tím zamysleme: každý člověk je autonomní bytost stvořená k Božímu obrazu, a jako taková má svou hodnotu a smysl. Součástí rozvoje vlastní osobnosti od svého dětství objevujeme svou identitu, poznáváme sami sebe, rozvíjíme své dary, schopnosti. Ale zároveň jsme sociální bytosti s vnitřní potřebou komunity, rodiny a přátelství. Již od útlého věku tak hledáme svůj kmen: lidi, se kterými si porozumíme a kteří nás přijmou mezi sebe. Tam nastává první krize identity. Kvůli tomuto žádoucímu přijetí usoudíme, že musíme skrýt některé své tužby, vlastnosti, přání. Musíme se stát součástí skupiny. Skupina pak definuje, kdo jsme. A do velké míry je to tak správně, Bůh nás takto stvořil, koneckonců rodina je prvním obrazem této komunity, jak báseň o stvoření jasně definuje, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu jako muže a ženu. Touha po spojení s dalšími lidmi „svého kmene“ je tedy správná a dokonce bych řekl, že je pro mnoho věcí v životě také nutná.

Přináší ovšem rovněž napětí: Vnitřně řešíme, jak být sami sebou a zároveň být integrální a přijímanou součástí skupiny. Jinými slovy, ptáme se, zda musíme obětovat svou identitu, abychom byli přijati. Na druhé straně se ptáme, zda za každou cenu musíme zachovat vlastní názor proti všem. To je reálné napětí, které řeší každý, kdo touží po vnitřním pokoji a klidu. Jak jsme si totiž již řekli, mnozí prožíváme neklidnou touhu. Na jedné straně toužíme po věcech nebo lidech nebo zážitcích nebo řešeních – chceme to co možná nejdříve, na druhé straně chceme mít svůj klid. Existuje tedy tenze mezi touhou po klidu a touhou po co nejrychlejších výsledcích svých přání. Tento neklid je zničující, a proto se díváme na různé stránky toho, jak může zaneprázdněný člověk pěstovat svou spiritualitu tím, že obrátí své nitro správným směrem.

Bůh není statický. Je dynamický a pohybuje se vstříc těm, kteří se pohybují k němu. Když uděláme k Bohu vědomý krok, vyjadřujeme tím důvěru – a to je přesně to, na co on čeká a co vyhlíží. Co se stane, když se k tobě Bůh přiblíží? Mezi jiným s sebou přinese více své přítomnosti, a tedy více svého pokoje a klidu – což je přesně ten lék na naši netrpělivost, který potřebujeme. Na té cestě jdeme společně a přesto originálně. Určitě máš nějaký svůj kmen, kam patříš. Je to přirozená součást lidské zkušenosti. Zároveň ale silně věřím tomu, že musíme přijmout sebe takové, jací jsme – bez snahy někoho kopírovat a být někým, kým nejsme. Chápejte, je správné se učit od jiných a nechat se jinými lidmi a jejich příběhem inspirovat. Nakonec ale každý z nás musí najít svou cestu, musí najít svůj hlas. Každý z nás nakonec musí najít svou vlastní identitu, se kterou se naučíme žít, přijímat ji a dokonce ji využívat správně pro užitek svého kmene, což v našem případě může být naše rodina, ale také kmen naší církve. Myslím si, že důležitou součástí této identity je najít svůj bod spojení s Bohem. Protože mluvíme o spiritualitě, mluvíme jinými slovy o duchovním životě. Pro naši osobnost a pro rozvoj svého vztahu s Bohem je velmi důležité, abychom dokázali jít po cestě společně a přitom originálně.

Myslím tím především to, že neexistuje jediný způsob, jak se dotknout věčného života, jak se seznámit s Bohem, nebo jak cítit jeho blízkost. Ano, víra je cesta k Bohu, kde se Bůh přibližuje k tobě. Každý z nás se nachází někde na cestě životem a dokonce se vědomě nebo nevědomě vymezuje vůči Bohu. Bůh je v centru a každý člověk je na cestě k němu nebo od něj, ať už vědomě nebo ne. Svým způsobem nezáleží na tom, kde se právě na své cestě nachází. Mnohem více záleží na tom, kam směřuje. Zda k Bohu nebo od něj. Ale zároveň, udělat krok blíž k Bohu může pro každého člověka vypadat jinak. Někdo ten krok udělá tím, že se nechá pokřtít a začne studovat život Ježíše. Jiný člověk udělá masivní krok k Bohu tím, že začne sloužit Bohu. Další udělá krok ztišením v hlučném světě. A ještě jiný udělá krok k Bohu tím, že začne (podobně jako mnozí lidé v NZ, se kterými se setkal Ježíš) s nápravou věcí, které ve své minulosti pokazil. Krok k Bohu musíme udělat všichni, kdo chceme najít pokoj ve svém srdci. Ale konkrétní krok každého z nás bude vypadat jinak.

Starozákonní proroci předvídali, že jednoho dne se jeho lid vrátí ke svému Bohu a Bůh se vrátí k nim. Jedna z takových zajímavých pasáží je popsána u proroka Izajáše 35:3-8: Dodejte síly ochabujícím rukám, zpevněte podlomená kolena. Řekněte těm, kdo mají srdce bázlivé: „Nebojte se, vzchopte se! Hle - váš Bůh s pomstou přichází, se svou odplatou vás jde zachránit!“ Oči slepých tehdy prohlédnou, uši hluchých se otevřou, chromý tehdy vyskočí jak laň, jazyk němého se rozjásá. Na poušti vytrysknou vodní prameny, pustinou budou proudit potoky, kde byl žhavý písek, bude jezero a suchopár se stane studánkou. Doupata, kde odpočívali šakali, zarostou trávou, třtinou, rákosím. Povede tudy také stezka, která se Svatou cestou bude nazývat. Nepůjde po ní nečistý, bude určena jen pro poutníky – ani hloupí na té cestě nezbloudí.

Všimněte si celé té teologie cesty – její součástí budou vodní prameny v poušti a potoky v pustině! To je krásný příklad osvěžující spirituality, po které tak vnitřně toužíme. A na konci Izajáš tvrdí velmi zajímavou věc. Slibuje, že kdo půjde na Boží cestě, nemůže zabloudit, ani kdyby byl hloupý. Jinými slovy, je jedno, jak tě vidí ostatní - co je tvá zrcadlová identita ve tvém kmenu, ani kdybys byl hloupý, nezabloudíš na svaté cestě. Přesto mnoho křesťanů má pocit, že bloudí. Jak je to možné? Mnoho křesťanů vám řekne, že se necítí Bohu blízko, ale daleko. Jako by nás Bůh nechával žít samotné a ukázal se zcela nečekaně. Zároveň Ježíš říká, že je uprostřed nás, když se sejdeme v jeho jménu, a dokonce, že si jeho Duch udělal příbytek v našem těle. Pokud je tedy Bůh blízko, proč ho tedy necítíme?  Co když nevíme o hříchu, co když po Bohu toužíme a co když si na něj děláme čas a přesto ho necítíme a nevnímáme? Možná jsme zatím nenašli svou vlastní svatou pěšinku k Bohu. O čem to mluvím? Jsem rád, že se ptáš. Podíváme se na to příště.

Spiritualita | Teologie přiblížení

Bůh jedná ve svůj čas, a tak pozorujeme, že jedním z motivů biblických autorů je Boží čekání. K čemu ale dává čas? Věřím, že Bůh nám dává čas k přiblížení! Co to znamená? Věřím, že vztah s Bohem je cesta, ne jedna událost. Někdy si Kristovi následovníci mylně myslí, že víra je hlavně o destinaci: dosáhnout zaslíbení a dostat se do nebe. Jenže křesťanství je mnohem více cesta než destinace. Vždyť původní název křesťanství nebylo „křesťanství“, ale Cesta, jak koneckonců konstatoval apoštol Pavel, že pronásledoval tu Cestu. První křesťané si tak říkali, protože vycházeli z Ježíšových slov, že on je ta Cesta, Pravda i Život. Zároveň tím vyjadřovali, že víra v Boha je proces, ne událost. 

To znamená, že každý z nás je někde na své cestě životem a vědomě nebo nevědomě se vymezuje vůči Bohu. Obě strany podvědomě přitom uznávají Boha v centru, a každý člověk je na cestě k němu nebo od něj, ať už vědomě nebo ne. Svým způsobem nezáleží na tom, kde se právě na své cestě nachází. Mnohem více záleží na tom, kam směřuje - zda k Bohu či od něj. My někdy definujeme víru jako událost: „Uvěřil jsem“, ale když se podíváme podrobně, uvidíme, že ve skutečnosti se víra skládá z mnoha malých kroků poznávání, obdivu, pochopení, rozhodnutí a potvrzování. Je to cesta, ne událost. 

Ovšem, na cestě nás čekají překážky a zkoušky. Jakub, bratr Ježíše, k tomu píše (Jakub 1:2-4): Mějte z toho jen radost, bratři moji, kdykoli upadáte do různých zkoušek. Víte přece, že zkoušení vaší víry přináší vytrvalost. Nechte však vytrvalost dozrát, abyste byli dokonalí a úplní a nic vám nescházelo. Radost ze zkoušek? To se snad Jakub zbláznil, ne? Přežít zkoušku: možná. Ale radovat se z ní? Víte, jen zkouška dokáže otestovat jádro naší víry, protože když se daří, věřit je jednoduché. Zkouška působí vytrvalost – a tedy také trpělivost. Vytrvalost neznamená smíření s něčím, ale znamená být stálý, stále stejný, bez ohledu na okolnosti. Jinými slovy, znamená to mít klidnou spiritualitu uprostřed bouře.

Cesta víry je o pohybu, Bůh je sice neměnný, ale není statický. Je dynamický a pohybuje se vstříc těm, kteří se pohybují k němu. Víra je dynamickou aktivitou: pohybujeme se k Bohu s očima upřenými na Krista, ale Bůh nečeká, až k němu dojdeme, naopak, pohybuje se směrem k nám. Právě tento pohyb nám pomáhá překonat nepřítele víry, ďábla, což je realita zla v personifikované podobě. Jakub má konkrétní nápad, jak můžeme na své cestě víry za Bohem obstát, když se proti nám staví ďábel (Jakub 4:7-8): Poddejte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se Bohu a přiblíží se vám. Všimněte si zejména posloupnosti: poddání se Bohu (on je zdrojem víry), vzepření se ďáblu (který klade překážky), a přiblížení se k Bohu, který se přiblíží k nám. Bůh je tedy dynamický a přibližuje se k těm, kteří se přibližují k němu. 

To je tak důležitý princip, že jsem ho vtělil dokonce do svého instagramového jména a motta na blogu: Pomoc lidem se posunout o krok blíže k Bohu. Nevím, jak vás, ale já jsem z toho úplně nadšený! Bůh slibuje, že když k němu uděláme krok (dokonce i uprostřed zkoušek, zaneprázdněnosti, dokonce uprostřed ďáblových útoků), on udělá krok blíž k nám! Když totiž uděláme k Bohu vědomý krok se zvídavostí, vyjadřuješ tím Bohu důvěru – a to je přesně to, na co on čeká a co vyhlíží. Jakmile uvidí, že děláš k němu krok, on dělá krok zase k tobě! Co se stane, když se k tobě Bůh přiblíží? Mezi jiným s sebou přinese více své přítomnosti, a tedy více svého pokoje a klidu – což je přesně ten lék na naši netrpělivost, který potřebujeme. Který já potřebuji! 

Umíte si představit uspěchaný svět, kde navzdory pilné práci a mnoha povinnostem jsou Ježíšovi následovníci plní pokoje? To by byl skvělý příklad spirituality pro zaneprázdněné lidi! Rád bych tě dnes požádal o domácí úkol. Zkus si zodpovědět na otázku: Jaký konkrétní krok blíž k Bohu mohu v tomto týdnu udělat?

Spiritualita | Čekání a důvěra

Jedním z hlavních znaků zaneprázdněného člověka je netrpělivost charakterizována neklidnou touhou. Jelikož jsme obklopeni životem ve znamení „tady a teď“, jsme pak nepříjemně překvapeni, když Bůh nefunguje stejně. Jenže, Bůh může sledovat ještě jiné zájmy, než jen okamžité naplňování našich rychlých modliteb. To nás nutně přivádí (hlavně v časech krizí) k otázkám: Kde je tedy ten Bůh? Proč mu to někdy tak trvá? Ptali jste se někdy tyto otázky? Pokud ano, nejste rozhodně sami. Ježíš jednou vyprávěl tento příběh, který měl zdůraznit, že je potřeba se modlit vytrvale i v situaci, kdy se zdá, že nevidíme výsledek.

Lukáš 18:2-8: „V jednom městě byl jeden soudce, který se Boha nebál a člověka si nevážil. V tom městě byla také jedna vdova. Chodila za ním a říkala: ‚Zjednej mi právo proti mému odpůrci!‘ Dlouho se mu nechtělo, ale potom si řekl: ‚Boha se nebojím, člověka si nevážím, ale ta vdova mi nedává pokoj. Zjednám jí právo, aby mi nakonec nezničila pověst!‘“ Tehdy Pán řekl: „Slyšeli jste, co řekl ten nespravedlivý soudce?! A Bůh snad nezjedná právo svým vyvoleným, kteří k němu volají dnem i nocí? Myslíte, že jim bude otálet pomoci? Říkám vám, že jim zjedná právo, a to rychle. Až ale přijde Syn člověka, najde na zemi víru?“

V tomto podobenství Ježíš zdůrazňuje několik věcí: Je třeba stále se modlit a nevzdávat se jen proto, že se zdá, že je to bušení na zavřené dveře. Bůh se chce lidí rychle zastat, ale je zde jedna věc na naší straně: VÍRA. Víra bývá pro lidi cizí koncept. Neví, jestli to znamená jen zatnout zuby, vypnout mozek a slepě přitakávat tomu, co kdo říká. Víra je ovšem něco, co praktikujeme v nějaké formě každý den mnohokrát (kdy věříme věcem okolo nás – věříme například, že nás unese židle, na kterou sedáme, nebo doveze auto, které řídíme). Jinými slovy: Víra je důvěra, že věci budou takové, jaké mají být. To zní velmi jednoduše, ale víra je skutečně spojena s tvým očekáváním. Víra není mystické přesvědčení o něčem, víra je důvěra v osobu. Bohu koneckonců jde mnohem více o vztah založený na důvěře, než o správnou teologii, skvělé chování, nebo krásnou duchovnost. To všechno jsou prima věci, ale důvěra je větší a lepší. 

Důvěra nás dostane přes temná údolí života, důvěra nás dostane přes pochybnosti, hříchy i starosti, protože důvěra je základem jakéhokoliv vztahu. Důvěra v Boha je založená na předpokladu, že uznáváš, že nevíš všechno, a že Bůh možná sleduje více zájmů zároveň, i ty, o kterých zatím nic nevíš. Proto se může zdát, že na některé modlitby neodpovídá vůbec a na jiné v úplně jiném čase, než bys potřeboval. Jisté je, že pokud očekáváme, že se Bůh bude řídit naším časem, budeme zklamán. Velké tajemství víry je důvěra, že Bůh nikdy nespěchá. Zároveň ovšem Bůh není nikdy pozdě. Proto se zdá, že někdy zdánlivě Bůh řeší věci na poslední chvíli. Přesně podle názvu jedné knihy: Bůh mě nikdy nezklamal, ale několikrát mě vyděsil ke smrti.

Bůh jedná ve svůj čas. Starověký Noe by mohl vyprávět. Jak jsme mohli krásně vidět před dvěma lety v kontroverzním filmu Noe, člověk byl zlý a Bůh tak litoval, že stvořil člověka. Rozhodl se proto zničit tento zlý svět. Když povolal Noa k záchraně lidstva v korábu, který měl postavit, neřekl mu některé základní věci: hlavně co a jak přesně udělá. Jen mu dal instrukce, jak postavil loď na místě. Noe tuto loď stavěl celkem 120 let (lidé se tehdy podle příběhu Genesis dožívali několika stovek let), a během celé té doby si mohl vyslechnout mnoho narážek na svou inteligenci stavitele lodi na suchu. Novozákonní autoři Bible ovšem říkají, že Bůh trpělivě čekal, než se postaví archa, v níž se skrze vodu zachránilo jen několik lidí. Bůh dával zkrátka lidem čas, který oni nevyužili ke své změně nebo ke své víře. Místo toho pokračovali v životě zla. Po 40 dnech povodňových lijáků přišla potopa, která celý tehdy známý svět zahubila. Příběh o potopě je popsán téměř v každém hlavním národě světa. Bůh konal ve svém čase, ale co mě osobně fascinuje je to, že dával lidem stále čas. Podobný motiv vidíme rovněž v jiných pasážích biblických spisů: Bůh dává čas. K čemu ale dává čas? Věřím, že Bůh nám dává čas k přiblížení! Co to znamená? Na to se podíváme příště.