Tak jako loňský rok se chci pustit do dvou seznamů mých Top 10, nejprve mých 10 nejvýznamnějších událostí roku, respektive akcí, kterých jsem se zúčastnil, přidávám k tomu bonus 5 nejzajímavějších míst, kde jsem v roce 2010 sloužil nebo měl příležitost k networkingu. Druhý seznam bude 10 nejlepších knih, které jsem četl.
1. Vánoce v Centrálu byly tentokrát ve větší pohodě a klidu než loni, přišlo 150 lidí, měli jsme skvělou atmosféru a já jsem byl extrémně pyšný na všechny Elemenťáky, kteří zvali jako diví své přátelé, sousedy, spolupracovníky i kolegy z práce.
2. První Willow Creek Global Leadership Summit, který jsme organizovali v listopadu v Elementu, byl velmi úspěšný, 200 účastníků z celé ČR i Slovenska chválilo atmosféru, organizaci a laskavý přístup dobrovolníků.
3. Výstava morčat v září, kterou zorganizovala Noemi Lisá, a díky níž vybrala 20,000 Kč na Mosambik, a další 2500 Kč na různé drobnější projekty, mi udělala velkou radost svou tvořivostí, a nakažlivou kreativitou, což dostalo Noemi až na stránky Života víry a představil jsem ji na Willow konferenci.
4. X-LARGE City Camp číslo 4 v červenci se skvělou atmosférou a zatím nejlepším hodnocením ze všech let.
5. Catalyst konference v Atlantě v říjnu, na kterou jsem se léta snažil dostat. 13,000 lidí a prudce inteligentní zábava a život měnící přednášky: co mohlo být lepší?
6. Drive konference v North Pointu v květnu, kterou jsem měl privilegium absolvovat s Radkem Ćmielem. North Point nikdy nezklame, inspiraci a strategické myšlení, které tam získávám, je pro mě nevyčerpatelným zdrojem.
7. All Access konference od skvělé organizace Association of Related Churches, která zakládá církve a pomáhá stávajícím. Jsem rád, že se ARC rozšířil pod názvem Advance Europe do Evropy, kde bude pomáhat zakladatelům církví, a že v tom Element bude hrát významnou roli, neboť jsem se v říjnu stal členem Lead Týmu.
8. U2 koncert ve Vídni, který jsem absolvoval s Radkem a Janou Ćmielovými.
9. EQUIP Forum v březnu, kde jsem se jako národní vedoucí pro Česko a Slovensko setkal s Johnem Maxwellem.
10. Několik možností sloužit a rozšiřovat síť spolupráce na těchto zajímavých místech:
a) Nové víno. V listopadu jsem byl jedním z hlavních řečníků na konferenci charismatické obnovy katolické církve na Slovensku. 450 nadšených mladých lidí, skvělé chvály a vřelé přijetí.
b) Bratislava City Church. Na Slovensku se cítím jako doma, protože podobně vřelého přijetí se mi dostalo v jedné z nejlepších středoevropských místních církví, Bratislava City Church. V neděli jsem kázal pro 400 lidí, v pondělí na mládeži pro dalších 300. Skvělá církev!
c) Konference KAM. V dubnu jsem byl pro změnu spolu s Pavlem Rausem pozvaný jako hlavní řečník na konferenci Křesťanské akademie mladých v Malenovicích. Tato organizace dělá neuvěřitelnou práci.
d) COTR Lubbock. V říjnu jsem byl poctěn možností kázat na třech víkendových setkáních Church on the Rock v Lubbocku, se kterou nás pojí letité přátelství a spolupráce. Ještě nadšenější jsem byl z možnosti vyučovat celý jejich tým vedoucích a na jejich biblické škole. Podobnými možnostmi kázat v neděli a vyučovat celé týmy vedoucích mě letos obdařily také New Covenant Church of Clyde a Shoreline Church v Southportu.
e) LifeChurch.tv. Návštěva LifeChurch patří k vrcholům roku. Skvělá církev, kde během naší návštěvy přišlo do církve ten víkend 33,000 lidí. Navíc, po osobním setkání s Craigem Groeschelem mohu říct, že opravdoví lídři jsou neuvěřitelně skromní.
pátek 31. prosince 2010
pondělí 20. prosince 2010
V sousedství: Bůh má jméno
Všimli jste si, že když jste byli děti, trvalo moc dlouho, než zase přišly Vánoce, ale když jste dospěli, ani se nenadějete, a zase jsou tady Vánoce?!? Je to zvláštní, ale kupodivu vědecky ověřený fakt, že čas nám ubíhá rychleji, když stárneme. Každopádně, čekání na Vánoce jsou pro některé z nás každoročním koloritem, někteří z nás se na ně připravuji již od léta. Začínají poslouchat Vánoční koledy, pomalu vytahují dekorace, poohlížejí se po dárcích. Když jsme u těch dárků, čekání se u dětí projevuje různě. Zahrajeme si na děti ve škole, a zeptám se vás na pár otázek, můžete na mě mávnout, pokud se vás to týká. Kdo z vás se těšil na dárky? Dobrá, kdo hledal, kde rodiče dárky u vás v domě ukryli? Buďme upřímní! Dobrá, teď otázka pro ty odvážné. Kdo nejenže hledal dárky, ale také si s nalezenými tajně hrál? Ano, já jsem jednou našel knihu, kterou jsem měl dostat, tak jsem ji přečetl ještě před Vánocemi. A poslední otázka: Kdo si s nalezenými dárky hrál tak dobře, až je rozbil? Pak pod stromečkem jsme si rozbalili dárky a řekli: Hm, je to rozbitý!!!
Jak vidíte, každý z nás se s čekáním vyrovnával jinak, ale všeobecně platilo, že jsme se nemohli dočkat. Vánoční příběh je vlastně příběh o naplněném očekávání. Židovský národ po staletí čekal na příchod zaslíbeného Mesiáše. Byl to národ, který se považoval za vyvolený Bohem, ale přesto na první pohled s ním kde kdo zametal. V historii byli okupování nebo vyhnáni celkem pětadvacetkrát, a přestože židovští proroci předvídali slavné příchozí dny, kdy bude Bůh vládnout, v praxi to vypadalo spíše tak, že místní bohové okupujících národů jsou silnější než Jahve. Sedm set let před narozením Ježíše napsal jeden z nejslavnějších proroků Izajáš, že se skutečně narodí někdo, kdo zachrání národ a vlastně celý svět. Izajáš pak dodává, že tento příchozí Mesiáš bude mít přezdívky, které ho budou charakterizovat: (9,5) "Vždyť se nám narodilo dítě, byl nám dán syn; na jeho ramenou spočine vláda a bude nazýván: Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje." Syn, který se narodí, bude podivuhodný rádce, který ti touží pomoct ve tvém životě, mocný Bůh, dá ti rozměr věčnosti a pokoj, který převyšuje porozumění fyzického, viditelného světa. Jenomže, pak se zdálo, že se Bůh na stovky let odmlčel, a přestal mluvit, dokonce i k prorokům. Sen o záchraně, sen o svobodě, sen o pokoji, sen o Spasiteli se pomalu rozplýval, až jednoho dne dostali místní pastýři zprávu…
Pastýři? Zprávu? To nevypadá na nejdůvěryhodnější zdroj. Proč vůbec tu zprávu nedostali první novináři, pohlaváři nebo alespoň náboženský establishment své doby, který přece Mesiáše čekal? Proč obyčejní lidé? Možná, možná tím Bůh něco sledoval. Možná tím Bůh sledoval právě způsob, jakým na tento svět přišel. Přišel obyčejně mezi obyčejné lidi. Během letošního adventu jsme v Elementu připravili seriál přednášek, který jsme nazvali V sousedství. Nazvali jsme ho na základě jednoho velice zajímavého verše, který nám popisuje, co udělal Bůh, který je reálný, ale neviditelný, aby se dal poznat lidem. Apoštol Jan napsal (Jan 1,14): "To Slovo se stalo tělem a přišlo bydlet mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy." Anglický překlad Message to popisuje slovy: Slovo se stalo tělem a krví a přistěhovalo se do sousedství. Nevím, co byste udělali vy, kdybyste byli Bohem, a chtěli se dát poznat lidem, jako jsme my. Bůh se ovšem rozhodl přistěhovat se do našeho sousedství a bydlet s námi. Přistěhoval se jako člověk, vzal na sebe naší podobu, zakusil naší bolest, zakusil naše pokušení a představil nám Boží slávu. Bůh se přiblížil tak, že blíž už to opravdu nejde. Ježíš je obraz Boha neviditelného, řekl Pavel. Chcete-li vidět, jaký je Bůh, prostě se podívejte na Ježíše.
Je to trochu paradox. Lidé očekávali Mesiáše, který přijde jako Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje, ale místo těchto přezdívek, jejichž význam se naplnil až mnohem později, přišel Mesiáš s úplně jinou přezdívkou, takovou, která všechny jiné úplně přebíjí. Když budoucí manžel Marie přemýšlel, co udělá s nenadálým těhotenstvím své nastávající, která muže zatím neměla, a přesto čekala dítě, o kterém Josefovi říkala něco hodně zvláštního: prý na ni sestoupil Duch svatý a stvořil dítě přímo v jejím lůně. Josefovi to nedávalo smysl, ale protože byl dobrý chlap, nechtěl Marii vystavit posměchu, a proto ji chtěl propustit potají. V noci však měl zvláštní návštěvu. Boží anděl mu potvrdil slova Marie, a k tomu dodal, že (Matouš 1,21-23): „Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on zachrání svůj lid od jejich hříchů." To vše se stalo, aby se naplnilo, co Hospodin řekl ústy proroka: "Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel," což se překládá: Bůh je s námi." Ano, zmíněný prorok byl stejný Izajáš (7,14), který předpověděl příchod Mesiáše jako Podivuhodného rádce, Mocného Boha, Otce věčnosti, Knížete pokoje; ale tentokrát dává zcela jinou přezdívku: Immanuel, což znamená Bůh je s námi! Bůh přišel jako obyčejný člověk, a jako první se o tom dozvěděli obyčejní lidé. Bůh je s námi. Bůh je v sousedství. Bůh je tvůj nový soused.
Víte, věřím tomu (a možná se mnou nebudete souhlasit), že dříve nebo později každý hledá Boha. Je to paradoxní, ale dokonce i lidé, kteří se považují za kované nevěřící, se v určitých chvílích obracejí k Bohu. Dokonce mí ateističtí přátelé se mnou souhlasí, že jejich výrazný odpor proti náboženství vypovídá o něčem uvnitř nich, co nemůžou nechat být. Je to jakési pnutí, něco, co filozof Blaise Pascal nazval dírou, kterou může zaplnit jen Bůh. Projevuje se různě, v těžkostech, radostech, nebo dokonce nečekaných situacích. Dříve nebo později každý hledá Boha. Jenže kde ho naleznou? A pokud ho naleznou, jak se k němu postaví? Jak zareagují?
Před několika týdny jsme si vzali s Ditou pár dní volna a navštívili jsme Rakousko. Procházeli jsme vánoční trhy, a jak už to bývá, kvůli něčemu jsme se při tom rafli. Sice jsme to včas zastavili, ale znáte to, jaké to je, když se pohádáte se svou manželkou, manželem, nebo pokud jste ještě svobodní, jaké to bylo, když se pohádali vaší rodiče. Dusno. Lítost. Zmar. Každopádně, poté, co jsme ten spor zastavili, šli jsme zrovna okolo nějakého kostela, hlavního na náměstí, a tak jsme se rozhodli, že se podíváme dovnitř. Kostel byl docela slušně zaplněný, a za chvíli jsme uviděli proč. Během normálního turistického provozu tam byla velká skupina lidí, kteří stáli vepředu a zpívali v angličtině chrámovou hudbu. Byl to jakýsi americký pěvecký sbor na adventním turné, a tak se tito mladí lidé střídali na pódiu, přecházeli sem tam, podle písní, které zpívali. Bylo to velmi dojemné, silný zážitek. Lidé poslouchali a po každé skladně aplaudovali. Jak jsme tam seděli, oba jsme s mou manželkou cítili, jak naše rozhádané a rozlítostněné srdce zaplavuje pokoj: taková ta duševní hygiena.
Ale to nebylo nic proti tomu, co nás čekalo na konci. Při poslední písni se najednou všichni zpěváci dali do pohybu a šli rovnou mezi nás, posluchače, tam, kde jsme seděli nebo stáli. Zastavili se u různých lidí, a zatímco nepřestávali zpívat, položili ruce na ty, kdo jim byli nejblíže, a v angličtině zpívali: „Než ho uzříme tváří v tvář, žehnáme ti pokojem a láskou. Než se sejdeme v nebi, žehnáme ti životem ve svobodě.“ Při tom měli položené ruce na ramenou posluchačů a dívali se jim do očí a zpívali. Byl to silný zážitek. Ale já jsem si začal všímat reakcí posluchačů. Jakmile se zpěváci rozprchli mezi posluchače, viděli jste spoustu velmi rozdílných reakcí.
Někteří se jakoby vyhýbali. Přišli se sem jen podívat do kostela, a líbila se jim hudba, ale to je všechno, nechtěli to zduchovňovat, nechtěli opravdový dotek, chtěli jen smyslový zážitek. Jiní lidé zaraženě koukali před sebe a snažili se držet pravou pokerovou tvář, aby nikdo nepoznal, co se uvnitř nich děje. Zpěváci se jim dívali do obličeje, ale oni se snažili tvářit, jako by tam snad ani nikdo nestál. Jiní lidé plakali. Byli dojati a plakali. Další lidé si to viditelně užívali, když na ně zpěváci položili ruku, uvolnili se, usmívali se a očima komunikovali se zpěváky. Velmi rozdílné reakce na stejnou píseň. Uvědomil jsem si u toho, jak rozdílně reagujeme my na Boží dotek.
Dříve nebo později každý hledá Boha. Tento Bůh má ale jméno, má přezdívku: Immanuel, Bůh je s námi. Immanuel, Bůh je se mnou. Immanuel, Bůh je s tebou. Immanuel, Bůh je v sousedství. Bůh se přiblížil tak, že víc už to opravdu nejde. Jak na něho zareagujeme my? Stáhneme se, protože všechno, co chceme, je jen smyslový zážitek, ale nechceme opravdový Boží dotek? Budeme hrát svou pokerovou tvář, aby nikdo nepoznal, co se v nás děje, ani Bůh sám, aby nám náhodou nevzal naší hračku? Budeme plakat nad sebou a svou situací? Budeme plakat nad tím, kam jsme došli a jak to vypadá? Uvolníme se a dovolíme Bohu, aby se nás dotkl?
Reakce je čistě tvá. Minulý týden jsme si řekli, že je-li někdo předobrazem nejlepšího gentlemana, pak to je Ježíš. On je jemný a laskavý. On ti je Bohem, po kterém jsi vždycky toužil. Možná tvůj obraz Boha byl jen chladný Pán na nebi nebo pro změnu rozhněvaný Soudce. Ale Bůh je ve skutečnosti pevný, rozhodný a spravedlivý, ale jemný zároveň. Ježíš Kristus, je Bohem, po kterém jsi vždycky toužil! On se s tebou raduje, on s tebou pláče. On se zlobí nad nespravedlností a hříchem, ale on je plný milosti a laskavosti. Dříve nebo později každý hledá Boha. Ježíš je Bůh, po kterém jsi vždycky toužil. A k němu se můžeš natáhnout kdykoliv chceš. Protože on říká: Stojím u dveří a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou. Pokud mu otevřeš své dveře, on vejde dovnitř a požehná tě pokojem, protože on je divuplný rádce, mocný Bůh, otec věčnosti a kníže pokoje. A navíc je Bůh, který má jméno. Je Immanuel, Bůh, který je s tebou. Bůh, který se přistěhoval do sousedství.
Autor onoho verše o sousedství později napsal slova o tom, jakou naději chovají ti, kteří v Ježíše složili svou důvěru. Ve Zjevení 21,3-7 napsal: "Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: "Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly." Ten, který seděl na trůnu, řekl: "Hle, činím všechno nové."
Bůh se přistěhoval do tvého sousedství, a víš co? Dělá všechno nové! Protože je Immanuel, Bůh, který je se mnou, Bůh, který je s tebou! Přeji ti hezké Vánoce!
Jak vidíte, každý z nás se s čekáním vyrovnával jinak, ale všeobecně platilo, že jsme se nemohli dočkat. Vánoční příběh je vlastně příběh o naplněném očekávání. Židovský národ po staletí čekal na příchod zaslíbeného Mesiáše. Byl to národ, který se považoval za vyvolený Bohem, ale přesto na první pohled s ním kde kdo zametal. V historii byli okupování nebo vyhnáni celkem pětadvacetkrát, a přestože židovští proroci předvídali slavné příchozí dny, kdy bude Bůh vládnout, v praxi to vypadalo spíše tak, že místní bohové okupujících národů jsou silnější než Jahve. Sedm set let před narozením Ježíše napsal jeden z nejslavnějších proroků Izajáš, že se skutečně narodí někdo, kdo zachrání národ a vlastně celý svět. Izajáš pak dodává, že tento příchozí Mesiáš bude mít přezdívky, které ho budou charakterizovat: (9,5) "Vždyť se nám narodilo dítě, byl nám dán syn; na jeho ramenou spočine vláda a bude nazýván: Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje." Syn, který se narodí, bude podivuhodný rádce, který ti touží pomoct ve tvém životě, mocný Bůh, dá ti rozměr věčnosti a pokoj, který převyšuje porozumění fyzického, viditelného světa. Jenomže, pak se zdálo, že se Bůh na stovky let odmlčel, a přestal mluvit, dokonce i k prorokům. Sen o záchraně, sen o svobodě, sen o pokoji, sen o Spasiteli se pomalu rozplýval, až jednoho dne dostali místní pastýři zprávu…
Pastýři? Zprávu? To nevypadá na nejdůvěryhodnější zdroj. Proč vůbec tu zprávu nedostali první novináři, pohlaváři nebo alespoň náboženský establishment své doby, který přece Mesiáše čekal? Proč obyčejní lidé? Možná, možná tím Bůh něco sledoval. Možná tím Bůh sledoval právě způsob, jakým na tento svět přišel. Přišel obyčejně mezi obyčejné lidi. Během letošního adventu jsme v Elementu připravili seriál přednášek, který jsme nazvali V sousedství. Nazvali jsme ho na základě jednoho velice zajímavého verše, který nám popisuje, co udělal Bůh, který je reálný, ale neviditelný, aby se dal poznat lidem. Apoštol Jan napsal (Jan 1,14): "To Slovo se stalo tělem a přišlo bydlet mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy." Anglický překlad Message to popisuje slovy: Slovo se stalo tělem a krví a přistěhovalo se do sousedství. Nevím, co byste udělali vy, kdybyste byli Bohem, a chtěli se dát poznat lidem, jako jsme my. Bůh se ovšem rozhodl přistěhovat se do našeho sousedství a bydlet s námi. Přistěhoval se jako člověk, vzal na sebe naší podobu, zakusil naší bolest, zakusil naše pokušení a představil nám Boží slávu. Bůh se přiblížil tak, že blíž už to opravdu nejde. Ježíš je obraz Boha neviditelného, řekl Pavel. Chcete-li vidět, jaký je Bůh, prostě se podívejte na Ježíše.
Je to trochu paradox. Lidé očekávali Mesiáše, který přijde jako Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje, ale místo těchto přezdívek, jejichž význam se naplnil až mnohem později, přišel Mesiáš s úplně jinou přezdívkou, takovou, která všechny jiné úplně přebíjí. Když budoucí manžel Marie přemýšlel, co udělá s nenadálým těhotenstvím své nastávající, která muže zatím neměla, a přesto čekala dítě, o kterém Josefovi říkala něco hodně zvláštního: prý na ni sestoupil Duch svatý a stvořil dítě přímo v jejím lůně. Josefovi to nedávalo smysl, ale protože byl dobrý chlap, nechtěl Marii vystavit posměchu, a proto ji chtěl propustit potají. V noci však měl zvláštní návštěvu. Boží anděl mu potvrdil slova Marie, a k tomu dodal, že (Matouš 1,21-23): „Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on zachrání svůj lid od jejich hříchů." To vše se stalo, aby se naplnilo, co Hospodin řekl ústy proroka: "Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel," což se překládá: Bůh je s námi." Ano, zmíněný prorok byl stejný Izajáš (7,14), který předpověděl příchod Mesiáše jako Podivuhodného rádce, Mocného Boha, Otce věčnosti, Knížete pokoje; ale tentokrát dává zcela jinou přezdívku: Immanuel, což znamená Bůh je s námi! Bůh přišel jako obyčejný člověk, a jako první se o tom dozvěděli obyčejní lidé. Bůh je s námi. Bůh je v sousedství. Bůh je tvůj nový soused.
Víte, věřím tomu (a možná se mnou nebudete souhlasit), že dříve nebo později každý hledá Boha. Je to paradoxní, ale dokonce i lidé, kteří se považují za kované nevěřící, se v určitých chvílích obracejí k Bohu. Dokonce mí ateističtí přátelé se mnou souhlasí, že jejich výrazný odpor proti náboženství vypovídá o něčem uvnitř nich, co nemůžou nechat být. Je to jakési pnutí, něco, co filozof Blaise Pascal nazval dírou, kterou může zaplnit jen Bůh. Projevuje se různě, v těžkostech, radostech, nebo dokonce nečekaných situacích. Dříve nebo později každý hledá Boha. Jenže kde ho naleznou? A pokud ho naleznou, jak se k němu postaví? Jak zareagují?
Před několika týdny jsme si vzali s Ditou pár dní volna a navštívili jsme Rakousko. Procházeli jsme vánoční trhy, a jak už to bývá, kvůli něčemu jsme se při tom rafli. Sice jsme to včas zastavili, ale znáte to, jaké to je, když se pohádáte se svou manželkou, manželem, nebo pokud jste ještě svobodní, jaké to bylo, když se pohádali vaší rodiče. Dusno. Lítost. Zmar. Každopádně, poté, co jsme ten spor zastavili, šli jsme zrovna okolo nějakého kostela, hlavního na náměstí, a tak jsme se rozhodli, že se podíváme dovnitř. Kostel byl docela slušně zaplněný, a za chvíli jsme uviděli proč. Během normálního turistického provozu tam byla velká skupina lidí, kteří stáli vepředu a zpívali v angličtině chrámovou hudbu. Byl to jakýsi americký pěvecký sbor na adventním turné, a tak se tito mladí lidé střídali na pódiu, přecházeli sem tam, podle písní, které zpívali. Bylo to velmi dojemné, silný zážitek. Lidé poslouchali a po každé skladně aplaudovali. Jak jsme tam seděli, oba jsme s mou manželkou cítili, jak naše rozhádané a rozlítostněné srdce zaplavuje pokoj: taková ta duševní hygiena.
Ale to nebylo nic proti tomu, co nás čekalo na konci. Při poslední písni se najednou všichni zpěváci dali do pohybu a šli rovnou mezi nás, posluchače, tam, kde jsme seděli nebo stáli. Zastavili se u různých lidí, a zatímco nepřestávali zpívat, položili ruce na ty, kdo jim byli nejblíže, a v angličtině zpívali: „Než ho uzříme tváří v tvář, žehnáme ti pokojem a láskou. Než se sejdeme v nebi, žehnáme ti životem ve svobodě.“ Při tom měli položené ruce na ramenou posluchačů a dívali se jim do očí a zpívali. Byl to silný zážitek. Ale já jsem si začal všímat reakcí posluchačů. Jakmile se zpěváci rozprchli mezi posluchače, viděli jste spoustu velmi rozdílných reakcí.
Někteří se jakoby vyhýbali. Přišli se sem jen podívat do kostela, a líbila se jim hudba, ale to je všechno, nechtěli to zduchovňovat, nechtěli opravdový dotek, chtěli jen smyslový zážitek. Jiní lidé zaraženě koukali před sebe a snažili se držet pravou pokerovou tvář, aby nikdo nepoznal, co se uvnitř nich děje. Zpěváci se jim dívali do obličeje, ale oni se snažili tvářit, jako by tam snad ani nikdo nestál. Jiní lidé plakali. Byli dojati a plakali. Další lidé si to viditelně užívali, když na ně zpěváci položili ruku, uvolnili se, usmívali se a očima komunikovali se zpěváky. Velmi rozdílné reakce na stejnou píseň. Uvědomil jsem si u toho, jak rozdílně reagujeme my na Boží dotek.
Dříve nebo později každý hledá Boha. Tento Bůh má ale jméno, má přezdívku: Immanuel, Bůh je s námi. Immanuel, Bůh je se mnou. Immanuel, Bůh je s tebou. Immanuel, Bůh je v sousedství. Bůh se přiblížil tak, že víc už to opravdu nejde. Jak na něho zareagujeme my? Stáhneme se, protože všechno, co chceme, je jen smyslový zážitek, ale nechceme opravdový Boží dotek? Budeme hrát svou pokerovou tvář, aby nikdo nepoznal, co se v nás děje, ani Bůh sám, aby nám náhodou nevzal naší hračku? Budeme plakat nad sebou a svou situací? Budeme plakat nad tím, kam jsme došli a jak to vypadá? Uvolníme se a dovolíme Bohu, aby se nás dotkl?
Reakce je čistě tvá. Minulý týden jsme si řekli, že je-li někdo předobrazem nejlepšího gentlemana, pak to je Ježíš. On je jemný a laskavý. On ti je Bohem, po kterém jsi vždycky toužil. Možná tvůj obraz Boha byl jen chladný Pán na nebi nebo pro změnu rozhněvaný Soudce. Ale Bůh je ve skutečnosti pevný, rozhodný a spravedlivý, ale jemný zároveň. Ježíš Kristus, je Bohem, po kterém jsi vždycky toužil! On se s tebou raduje, on s tebou pláče. On se zlobí nad nespravedlností a hříchem, ale on je plný milosti a laskavosti. Dříve nebo později každý hledá Boha. Ježíš je Bůh, po kterém jsi vždycky toužil. A k němu se můžeš natáhnout kdykoliv chceš. Protože on říká: Stojím u dveří a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou. Pokud mu otevřeš své dveře, on vejde dovnitř a požehná tě pokojem, protože on je divuplný rádce, mocný Bůh, otec věčnosti a kníže pokoje. A navíc je Bůh, který má jméno. Je Immanuel, Bůh, který je s tebou. Bůh, který se přistěhoval do sousedství.
Autor onoho verše o sousedství později napsal slova o tom, jakou naději chovají ti, kteří v Ježíše složili svou důvěru. Ve Zjevení 21,3-7 napsal: "Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: "Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly." Ten, který seděl na trůnu, řekl: "Hle, činím všechno nové."
Bůh se přistěhoval do tvého sousedství, a víš co? Dělá všechno nové! Protože je Immanuel, Bůh, který je se mnou, Bůh, který je s tebou! Přeji ti hezké Vánoce!
pondělí 13. prosince 2010
V sousedství: Abba, tatínek
Kdybys byl ty Bohem, který je reálný, ale neviditelný, co bys udělal pro to, aby ses dal poznat lidem? Během letošního Adventu mluvíme v Elementu o tom, že Bůh se rozhodl přistěhovat se do našeho sousedství. Jan napsal (Jan 1,14): "To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.", Message překládá první část jako: "Slovo se stalo tělem a krví a přistěhovalo se do sousedství." Co byste udělali vy, kdybyste byli Bohem, a chtěli se dát poznat lidem s jejich omezenou zkušeností? Nevím. Ale vím, co udělal Bůh. Rozhodl se přistěhovat do tvého sousedství. Přistěhoval se jako člověk, vzal na sebe naší podobu, zakusil naší bolest, zakusil naše pokušení, doslova žil s námi, a představil nám Boží slávu. Bůh se nám přiblížil tak, že víc už to opravdu nejde. Ježíš je obraz Boha neviditelného, řekl Pavel. Chcete-li vidět, jaký je Bůh, prostě se podívejte na Ježíše.
Před mnoha léta, když ještě v Iránu vládl šáh, pozval místní ajatolláh švýcarského křesťanského lékaře Paula Tourniera (jehož mnohé knihy vyšly rovněž v češtině), aby pronesl řeč o křesťanství v mešitě v Teheránu. Tournier pozorným posluchačům nejprve řekl, že se jim on, protestant z Ženevy, cítí blízko, protože právě v Ženevě předal protestantům Jan Kalvín, jeden z reformátorů, obraz a silné vědomí Boží nezměrné velikosti, který je tolik podoben Alláhu. To však představuje určité nebezpečí, protože člověk, který je si vědom obrovské propasti mezi velkým Bohem a malým člověkem, směřuje k fatalismu. Vše je totiž Boží vůle. Tournier jim ovšem řekl, že křesťanství na rozdíl od islámu nabízí rovnováhu v podobě důvěrného vztahu s Ježíšem, který nás naučil oslovovat Boha „Abba“, neboli tati, tatínku.
Důvěrný vztah s Bohem přirovnaný ke vztahu s dobrým otcem (říkám dobrým, protože někdy máme tendenci přirovnávat Boha ke svému pozemskému otci, ale to není zrovna vždy věrohodný obraz) rozhodně nebyla samozřejmá myšlenka. Pokud sledujete starodávná náboženství a filozofické systémy, musíte si nutně všimnout, že v jádru všech těchto náboženství byly dva principy: Bůh byl daleko, vzdálený, mocný, svatý, hrozný, silný, a proto existovali lidé, kterým se říkali kněží, kteří měli za úkol reprezentovat Boha na zemi a také reprezentovat Bohu lidi. Druhý princip spočíval v přinášení obětí, které si měly bohy usmířit nebo přikrýt hřích a provinění těch, kteří k Bohu přistupují. Kněz stál na vrcholku všech náboženských aktivit, měl velkou moc, protože i králové chodili za kněžími se dotazovat na budoucnost ze strachu před posmrtným životem. Epicentrum života tak spočíval u kněze. Lidé totiž chtěli a potřebovali někoho, kdo má je reprezentovat Bohu.
Podobná touha nám zůstává i dnes, ne? Lidé někdy za mnou přicházejí s prosbou o modlitbu s tím, že mě musí Bůh slyšet lépe, když vedu církev, a jsem pastor. Jakoby pastor byl zvláštní člověk se zvláštním přístupem k Bohu. (Proto v naší církvi nemáme kněze (vím, že v některých tradicích kněží jsou), protože Ježíš je naším knězem.) V římském náboženství byl kněz považován za velkého stavitele mostu mezi člověkem a Bohem, protože i Římané si uvědomovali, že potřebují někoho, kdo by se postavil mezi lidi a Boha. Druhý princip spočíval v prolévání krve zvířat k přikrytí hříchu: tyto dvě věci mají všechny kultury také společné. Musíme mít prostředníka a musíme prolít krev.
Ale do tohoto světa přichází Ježíš, který se stal naplněním a ukončením nejen židovské víry, ale také všech světových náboženství tím, že se stal prostředníkem mezi Bohem a námi, stal se cestou k Bohu. Ježíš obětoval sám sebe jako krvavou oběť, a usmířil nás s Bohem. Jeho příchod a jeho oběť je to největší přiblížení k Bohu, které kdy můžeš dostat. Blíž už to fakt nepůjde. Podle autora knihy Židům, Ježíš obětoval sám sebe jednou provždy jako finální oběť, ne pouze pro Židy, ale také pro Řeky. Ježíš je kulminace všech náboženství, a skrze něho se Bůh stává tvým Otcem. Bůh už pro tebe není vzdálená mocnost, už nemusíš dělat potě do svatých míst, už nemusíš přinášet oběti, už nemusíš hledat kněze pro zástupný vztah s Bohem. Ježíš ti dává vztah s Bohem založený na něm. Pavel později napsal, že (Římanům 8,15) "jsme nepřijali ducha otroctví, abychom se znovu báli, ale přijali jsme Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče!", a později tvrdil, že (Galatským 4,6) "jsme synové a Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, volajícího: "Abba, Otče!"
"Pohleďte, jakou láskou nás Otec zahrnul: smíme se nazývat Božími dětmi - a také jimi jsme!" (1. Jan 3,1), napsal apoštol Jan ve svém dopise. Všechno kolem nás nám říká pravý opak: že nestojíme za nic, že jsme selhali, že jsme nesplnili očekávání. Jako by to Jan tušil, hned také dodává (1. Jan 3,2) "Milovaní, teď jsme Boží děti, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se ukáže, budeme podobní jemu..." Část našeho já je skrytá, a Duch svatý na ni pracuje uvnitř nás, takže se díky tomu stáváme podobnými jemu. Bůh nás přijímá jako nositele svého obrazu. Naše srdce nás někdy obviňuje, píše Jan jinde, ale Bůh ví všechno, i tajemství našeho srdce. Na Vánočním příběhu, který si budeme zanedlouho připomínat, je poetická věc ne to, že se Bůh rozhodl s námi navázat vztah, ale poetický je způsob, jak to udělal. Bůh každého z nás miluje tak, jako kdyby tu byl k milování jen jeden z nás, napsal Augustin. Bůh v Kristu doslova umřel touhou po nás. Pokud vnímáš Boha jako starozákonní autoritu vždy připravenou trestat tvé provinění, pak jen stěží dokážeš pochopit skutečnost, že se Bůh k tobě sklonil, žije v tobě a posiluje tě zevnitř ven.
Jenomže nemůžeme nevidět, že toho na nás není zrovna mnoho k milování. Pokud nejsme nesoudní, známe své vlastní tajemství, která si tak úzkostlivě střežíme ze strachu, aby to někdo na nás nepoznal; známe svá omezení, svá pokušení, své pády a selhání, a všechny věci, které ničí naši vlastní sebeúctu, jak bychom tedy mohli uvěřit, že nás Bůh miluje bezvýhradně? Jenže, jak řekl jeden starý profesor, některé věci milujeme proto, že mají velkou hodnotu, ale některé věci mají velkou hodnotu proto, že je milujeme.
Všichni víme, že jsou skvělé věci a skvělí lidé, kteří mají velkou hodnotu: nadaní sportovci, vynikající vědci, krásní lidé, nepřekonatelní umělci. Ale přesto někdy milujeme malé nevýznamné věci kvůli emocionálnímu poutu, které jsme si k nim vytvořili. Dítě může mít hromady hraček a přesto milovat odrbanou panenku, která symbolizuje vztah s otcem, který od rodiny odešel. Můžeš napsat a dostat stovky dopisů, ale necháváš si jeden od milované osoby, a vždy když ho čteš, rozpláčeš se. Můžeš si nechávat schovaný suvenýr nebo fotografii, které ti připomínají nejlepší místa a události svého života. Zkrátka, láska se ne vždy zakládá na opravdové hodnotě, ale na emocionálním spojení, které vytváří pouto lásky, která navzdory tomu, že je zdarma, tuto věc obohacuje do nevyčíslitelné hodnoty.
Boží láska k nám se naštěstí nezakládá na naší opravdové hodnotě, ale na Božím rozhodnutí nás milovat, přestože na nás nebylo toho k milování zrovna moc. Bůh miloval svět natolik, že za něj poslal zemřít svého Syna, když jsme ještě byli hříšní. A nejen to, tuto velkou záchranu nám Ježíš dává jako dar, nedá se koupit, nedá se vyměnit, nedá se odpracovat, dá se jen přijmout jako dar. Dar Boží milosti znamená, že nemůžeme udělat nic k tomu, aby nás přijal. Musíme tento dar zkrátka přijmout. Nestačí dobře žít, nestačí mít duchovní zkušenosti, nestačí se modlit až do aleluja, nestačí vůbec nic. Jen a jen přijmout tento dar milosti, který Ježíš nabízí všem bez rozdílu.
Vyrostl jsem v prostředí, kde se zdůrazňovala Boží síla, jeho majestát. Ale v Kristu se Bůh přiblížil jemně a s láskou. Neustále zdůrazňování Boží moci může vést k fatalismu extrémních muslimů nebo hinduistů, kteří věří, že ať děláš cokoliv, stejně se stane Boží vůle. Div, že se Bůh k nám sklonil, a jeho pokorná ochota sdílet s námi moc a nabídnout nám plné partnerství v misi za proměnu světa, je daleko působivější. V angličtině se mi líbí slovo gentleman. Označuje toho nejlepšího muže, který je prostě jemný, ale ne změkčilý. Je rozhodný, ale ne zbrklý. Je to zkrátka… gentleman. Je-li někdo předobrazem nejlepšího gentlemana, pak to je Ježíš. Ježíš, Bůh, který přišel na svět v těle, je puncem a originálem gentlemanství. On je jemný a laskavý. On ti je Bohem, po kterém jsi vždycky toužil. Možná tvůj obraz Boha byl jen chladný Pán na nebi nebo pro změnu rozhněvaný Soudce. Ale Bůh je ve skutečnosti pevný, rozhodný a spravedlivý, ale jemný zároveň. Nikde to nevidíme lépe než v tom, jak se Ježíš dotýkal a uzdravoval malomocné, kteří byli pro svou vysokou nakažlivost opovrhováni všemi okolo. Dříve nebo později každý hledá Boha. Ježíš je Bůh, po kterém jsi vždycky toužil. A k němu se můžeš natáhnout kdykoliv chceš. Protože on říká: (Zjevení 3,20) "Hle, stojím u dveří a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou." Abba, tatínek. Otec věčnosti.
Před mnoha léta, když ještě v Iránu vládl šáh, pozval místní ajatolláh švýcarského křesťanského lékaře Paula Tourniera (jehož mnohé knihy vyšly rovněž v češtině), aby pronesl řeč o křesťanství v mešitě v Teheránu. Tournier pozorným posluchačům nejprve řekl, že se jim on, protestant z Ženevy, cítí blízko, protože právě v Ženevě předal protestantům Jan Kalvín, jeden z reformátorů, obraz a silné vědomí Boží nezměrné velikosti, který je tolik podoben Alláhu. To však představuje určité nebezpečí, protože člověk, který je si vědom obrovské propasti mezi velkým Bohem a malým člověkem, směřuje k fatalismu. Vše je totiž Boží vůle. Tournier jim ovšem řekl, že křesťanství na rozdíl od islámu nabízí rovnováhu v podobě důvěrného vztahu s Ježíšem, který nás naučil oslovovat Boha „Abba“, neboli tati, tatínku.
Důvěrný vztah s Bohem přirovnaný ke vztahu s dobrým otcem (říkám dobrým, protože někdy máme tendenci přirovnávat Boha ke svému pozemskému otci, ale to není zrovna vždy věrohodný obraz) rozhodně nebyla samozřejmá myšlenka. Pokud sledujete starodávná náboženství a filozofické systémy, musíte si nutně všimnout, že v jádru všech těchto náboženství byly dva principy: Bůh byl daleko, vzdálený, mocný, svatý, hrozný, silný, a proto existovali lidé, kterým se říkali kněží, kteří měli za úkol reprezentovat Boha na zemi a také reprezentovat Bohu lidi. Druhý princip spočíval v přinášení obětí, které si měly bohy usmířit nebo přikrýt hřích a provinění těch, kteří k Bohu přistupují. Kněz stál na vrcholku všech náboženských aktivit, měl velkou moc, protože i králové chodili za kněžími se dotazovat na budoucnost ze strachu před posmrtným životem. Epicentrum života tak spočíval u kněze. Lidé totiž chtěli a potřebovali někoho, kdo má je reprezentovat Bohu.
Podobná touha nám zůstává i dnes, ne? Lidé někdy za mnou přicházejí s prosbou o modlitbu s tím, že mě musí Bůh slyšet lépe, když vedu církev, a jsem pastor. Jakoby pastor byl zvláštní člověk se zvláštním přístupem k Bohu. (Proto v naší církvi nemáme kněze (vím, že v některých tradicích kněží jsou), protože Ježíš je naším knězem.) V římském náboženství byl kněz považován za velkého stavitele mostu mezi člověkem a Bohem, protože i Římané si uvědomovali, že potřebují někoho, kdo by se postavil mezi lidi a Boha. Druhý princip spočíval v prolévání krve zvířat k přikrytí hříchu: tyto dvě věci mají všechny kultury také společné. Musíme mít prostředníka a musíme prolít krev.
Ale do tohoto světa přichází Ježíš, který se stal naplněním a ukončením nejen židovské víry, ale také všech světových náboženství tím, že se stal prostředníkem mezi Bohem a námi, stal se cestou k Bohu. Ježíš obětoval sám sebe jako krvavou oběť, a usmířil nás s Bohem. Jeho příchod a jeho oběť je to největší přiblížení k Bohu, které kdy můžeš dostat. Blíž už to fakt nepůjde. Podle autora knihy Židům, Ježíš obětoval sám sebe jednou provždy jako finální oběť, ne pouze pro Židy, ale také pro Řeky. Ježíš je kulminace všech náboženství, a skrze něho se Bůh stává tvým Otcem. Bůh už pro tebe není vzdálená mocnost, už nemusíš dělat potě do svatých míst, už nemusíš přinášet oběti, už nemusíš hledat kněze pro zástupný vztah s Bohem. Ježíš ti dává vztah s Bohem založený na něm. Pavel později napsal, že (Římanům 8,15) "jsme nepřijali ducha otroctví, abychom se znovu báli, ale přijali jsme Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče!", a později tvrdil, že (Galatským 4,6) "jsme synové a Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, volajícího: "Abba, Otče!"
"Pohleďte, jakou láskou nás Otec zahrnul: smíme se nazývat Božími dětmi - a také jimi jsme!" (1. Jan 3,1), napsal apoštol Jan ve svém dopise. Všechno kolem nás nám říká pravý opak: že nestojíme za nic, že jsme selhali, že jsme nesplnili očekávání. Jako by to Jan tušil, hned také dodává (1. Jan 3,2) "Milovaní, teď jsme Boží děti, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se ukáže, budeme podobní jemu..." Část našeho já je skrytá, a Duch svatý na ni pracuje uvnitř nás, takže se díky tomu stáváme podobnými jemu. Bůh nás přijímá jako nositele svého obrazu. Naše srdce nás někdy obviňuje, píše Jan jinde, ale Bůh ví všechno, i tajemství našeho srdce. Na Vánočním příběhu, který si budeme zanedlouho připomínat, je poetická věc ne to, že se Bůh rozhodl s námi navázat vztah, ale poetický je způsob, jak to udělal. Bůh každého z nás miluje tak, jako kdyby tu byl k milování jen jeden z nás, napsal Augustin. Bůh v Kristu doslova umřel touhou po nás. Pokud vnímáš Boha jako starozákonní autoritu vždy připravenou trestat tvé provinění, pak jen stěží dokážeš pochopit skutečnost, že se Bůh k tobě sklonil, žije v tobě a posiluje tě zevnitř ven.
Jenomže nemůžeme nevidět, že toho na nás není zrovna mnoho k milování. Pokud nejsme nesoudní, známe své vlastní tajemství, která si tak úzkostlivě střežíme ze strachu, aby to někdo na nás nepoznal; známe svá omezení, svá pokušení, své pády a selhání, a všechny věci, které ničí naši vlastní sebeúctu, jak bychom tedy mohli uvěřit, že nás Bůh miluje bezvýhradně? Jenže, jak řekl jeden starý profesor, některé věci milujeme proto, že mají velkou hodnotu, ale některé věci mají velkou hodnotu proto, že je milujeme.
Všichni víme, že jsou skvělé věci a skvělí lidé, kteří mají velkou hodnotu: nadaní sportovci, vynikající vědci, krásní lidé, nepřekonatelní umělci. Ale přesto někdy milujeme malé nevýznamné věci kvůli emocionálnímu poutu, které jsme si k nim vytvořili. Dítě může mít hromady hraček a přesto milovat odrbanou panenku, která symbolizuje vztah s otcem, který od rodiny odešel. Můžeš napsat a dostat stovky dopisů, ale necháváš si jeden od milované osoby, a vždy když ho čteš, rozpláčeš se. Můžeš si nechávat schovaný suvenýr nebo fotografii, které ti připomínají nejlepší místa a události svého života. Zkrátka, láska se ne vždy zakládá na opravdové hodnotě, ale na emocionálním spojení, které vytváří pouto lásky, která navzdory tomu, že je zdarma, tuto věc obohacuje do nevyčíslitelné hodnoty.
Boží láska k nám se naštěstí nezakládá na naší opravdové hodnotě, ale na Božím rozhodnutí nás milovat, přestože na nás nebylo toho k milování zrovna moc. Bůh miloval svět natolik, že za něj poslal zemřít svého Syna, když jsme ještě byli hříšní. A nejen to, tuto velkou záchranu nám Ježíš dává jako dar, nedá se koupit, nedá se vyměnit, nedá se odpracovat, dá se jen přijmout jako dar. Dar Boží milosti znamená, že nemůžeme udělat nic k tomu, aby nás přijal. Musíme tento dar zkrátka přijmout. Nestačí dobře žít, nestačí mít duchovní zkušenosti, nestačí se modlit až do aleluja, nestačí vůbec nic. Jen a jen přijmout tento dar milosti, který Ježíš nabízí všem bez rozdílu.
Vyrostl jsem v prostředí, kde se zdůrazňovala Boží síla, jeho majestát. Ale v Kristu se Bůh přiblížil jemně a s láskou. Neustále zdůrazňování Boží moci může vést k fatalismu extrémních muslimů nebo hinduistů, kteří věří, že ať děláš cokoliv, stejně se stane Boží vůle. Div, že se Bůh k nám sklonil, a jeho pokorná ochota sdílet s námi moc a nabídnout nám plné partnerství v misi za proměnu světa, je daleko působivější. V angličtině se mi líbí slovo gentleman. Označuje toho nejlepšího muže, který je prostě jemný, ale ne změkčilý. Je rozhodný, ale ne zbrklý. Je to zkrátka… gentleman. Je-li někdo předobrazem nejlepšího gentlemana, pak to je Ježíš. Ježíš, Bůh, který přišel na svět v těle, je puncem a originálem gentlemanství. On je jemný a laskavý. On ti je Bohem, po kterém jsi vždycky toužil. Možná tvůj obraz Boha byl jen chladný Pán na nebi nebo pro změnu rozhněvaný Soudce. Ale Bůh je ve skutečnosti pevný, rozhodný a spravedlivý, ale jemný zároveň. Nikde to nevidíme lépe než v tom, jak se Ježíš dotýkal a uzdravoval malomocné, kteří byli pro svou vysokou nakažlivost opovrhováni všemi okolo. Dříve nebo později každý hledá Boha. Ježíš je Bůh, po kterém jsi vždycky toužil. A k němu se můžeš natáhnout kdykoliv chceš. Protože on říká: (Zjevení 3,20) "Hle, stojím u dveří a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou." Abba, tatínek. Otec věčnosti.
středa 8. prosince 2010
V sousedství: Paradox moci
Kdybys byl ty Bohem, který je reálný, ale neviditelný, co bys udělal pro to, aby ses dal poznat lidem? Pro náš rozum je nemožné si představit nekonečného Boha, který není spoután časoprostorem. V tomto měsíci ovšem mluvíme o tom, že Bůh se rozhodl se nám dát poznat skrze Ježíše, který se přistěhoval do našeho sousedství. "To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy", napsal apoštol Jan (Jan 1,14). Bůh přišel žít mezi nás. Message překlad Bible počátek tohoto verše překládá krásně srozumitelně: Slovo se stalo tělem a krví a přistěhovalo se do sousedství. Co byste udělali vy, kdybyste byli Bohem, a chtěli se dát poznat lidem s jejich omezenou zkušeností? Nevím. Ale vím, co udělal Bůh. Rozhodl se přistěhovat do tvého sousedství. Přistěhoval se jako člověk, vzal na sebe naší podobu, zakusil naší bolest, zakusil naše pokušení, doslova žil s námi, a představil nám Boží slávu. Přirovnali jsme si to k nálezu Rosettské desky. (viz předchozí blogy) Díky Rosettské desce odborníci nahlédli jasně do světa, který do té doby znali velmi mlhavě. Bůh nám připadá nepochopitelný a nepoznatelný, jenže on se rozhodl nám poslat podobnou desku, skrze kterou nahlédneme na chvíli do světa, kterého jsme znali mlhavě a jen v náznacích, do reality, která nás přesahuje. Bůh se doslova rozhodl vtělit na tuto zemi v podobě, kterou dokážeme pochopit, a přišel v nejzranitelnější podobě, jakou byste si mohli představit. Přišel na svět jako dítě.
Právě ve způsobu, jakým Bůh přišel, tkví velký paradox. Sedm set let před narozením Ježíše napsal prorok Izajáš, že Mesiáše, kterého čekáme, budou charakterizovat přezdívky jako (Izajáš 9,5) Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje. Ježíš, který se přistěhoval do tvého sousedství, je podivuhodný rádce, který ti touží pomoct ve tvém životě, je mocný Bůh, dává ti rozměr věčnosti a pokoj, který převyšuje porozumění fyzického, viditelného světa. Jenže, tento Ježíš se nechoval jako Mocný Bůh, alespoň podle našich představ o očekávání, které jsme o Mesiáši měli. Naopak, během vtělení se Boží Syn záměrně znevýhodnil. Vyměnil vševědoucnost za mozek, který se hlásku po hlásce učí aramejsky, všudypřítomnost za dvě nohy a příležitostně za osla, všemohoucnost za paže natolik silné, aby řezal dřevo, ale příliš slabé k sebeobraně. Místo, aby dohlížel na sto miliard galaxií najednou, díval se z okna na úzkou uličku v Nazaretu, na hromadu kamení na poušti, nebo na hemžení v Jeruzalémě. Apoštol Pavel to později popsal slovy (Filipským 2,5-8): "Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš: Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti - k smrti na kříži!"
Křesťanská víra je totiž vírou v paradoxy. Jen se nad tím zamysleme: Poslední budou první. Kdo ztratí život, ten jej nalezne. Uváděj své spasení ve skutek, neboť je to Bůh, který ho v tobě působí. Boží království přišlo, ale ještě ne v plnosti. Vstupte do něj jako dítě. Kdo slouží druhým, je největší. Kdo se skloní nejníže, vystoupí nejvýše. Kde se rozhojnil hřích, tam se rozhojnila milost. Jsme zachránění pouhou vírou, ale víra bez skutků je mrtvá. Přesto, nebo spíše právě proto nemusíme mít nikdy pochybnosti o tom, že Bůh chce důvěrný vztah. Skutečně? Ježíš se kvůli tomu vzdal nebe. Osobně obnovil spojení mezi Bohem a člověkem, viditelným a neviditelným světem. V tom tkví síla Vánočního paradoxu. V roce 1996 se na řebříček nejpopulárnějších písní dostala píseň Joan Osbornové One Of Us, kde se ptala, jaký by to byl rozdíl, kdyby Bůh byl jedním z nás, „prostě takový balík, jako my“, neznámý člověk na cestě domů v autobuse. Vyjadřovala tím touhu vědět, jaký by byl Bůh, kdyby byl jako my. Některým tato píseň přišla rouhavá, ale přesně tak reagovali Ježíšovi příbuzní a sousedé, kterým přišlo zatěžko si představit Boha jako jednoho z nás. Zamysleme se nad tím. Z pohledu hrdinských příběhů prožil Ježíš podle všeho tragický život. Ve městě kolovaly zprávy o jeho nemanželském původu, od rodinných příslušníků slyšel narážky na duševní vyšinutí, většina lidí jej nakonec odmítla, zradili jej dokonce i přátelé, dav jej chtěl zlynčovat, prošel řadou výslechů, jež byly výsměchem spravedlnosti, a nakonec byl popraven způsobem vyhrazený otrokům a těžkým zločincům. To je spíš příběh, který vzbuzuje soucit, a to je jádro našeho skandálu a paradoxu. Nečekáme, že nám bude líto Boha.
Nevýhoda Kristova vtělení spočívá totiž v tom, že jen málo z lidí rozpoznalo jeho božský původ. Tím, že přišel v podobě zranitelného dítěte riskoval Ježíš to, že zůstane nerozpoznán. Lidé od svého Boha neočekávají bezmoc, ale moc; ne slabost, ale sílu; ne malost, ale velikost. Jen si vzpomeňte, jak ve Starém Zákoně Bůh slyšitelně promluvil. Třeba v knize Job v osmatřiceti kapitolách teoretizovali o významu utrpení, aby pak Bůh zaburácel ze smrště a hned prvnímu slovy je všechny srazil k zemi, a Joba k pokání. Vezměte si, jak se Bůh projevoval na hoře Sínaj, což budilo takovou hrůzu, že se Boží lid bál dokonce i přiblížit k hoře, na které byl ohnivý sloup. Ve srovnání s tím působí Ježíšovo mlčení při výslechu před Herodem a Pilátem zvláštně. Působí totiž slabě, tento Ježíš nevypadá jako mocný Bůh.
Ježíšův příběh působí slabošsky, protože je vystavěn na paradoxu. Mocný Bůh, který ale podle měřítek světa vypadá bezmocně. Bezmocně se někdy cítíme ovšem my, když stojíme tváří v tvář nemoci, rodinným neshodám, finančním tlakům, problematické práci. Bezmocně se cítíme před zkouškou ve škole, před oslovením dívky, která se nám líbí. Oprávněně hledáme sílu u Boha, vždyť prorok Izajáš přece říká, že (Izajáš 40,29 a 31): "(Bůh) dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému…ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení." Tento mocný Bůh ale díky svému přistěhování do našeho sousedství zažil bezmoc, díky které ale, paradoxně, dává sílu nám.
Víte, je to zvláštní. Francouzský filozof René Girard zkoumal Ježíšův příběh natolik důkladně, že se ke zděšení svých sekulárních kolegů stal následovníkem Krista. Girardovi došlo, že Ježíšův příběh jde proti podstatě starověkých bájí. Mýty Babylona, Řecka a odjinud oslavovaly silné hrdiny, ne slabé oběti. Ježíš se ale od počátku zastával vyvrženců: chudých, utlačovaných, nemocných, hříšných. Sám si vybral, že se narodí do chudoby, bude uprchlíkem, prožije svůj život v okupované zemi a zemře jako nespravedlivě obviněný vězeň. Nikde ve starověkém světě se nedočtete o nevinné a přitom hrdinské oběti odvlečené na smrt. Pro starověké národy byly hrdinové hrdinští a oběti opovrženíhodné. Jenže, Ježíš to obrátil naruby a přinesl do světa něco, co tady ještě před ním nebylo: objevila se schopnost vcítit se do situace oběti. Ženy, chudí, menšiny, postižení, obhájci lidských práv, ti všichni čerpají morální sílu z moci evangelia, kde na kříži se Bůh postavil na stranu oběti. Girard dospěl k závěru, že jestliže svět oceňuje lidi na okraji a zbavené práv, pak se jedná o přímý důsledek kříže Ježíše Krista.
Kým ovšem tento Ježíš je pro tebe? Jednou jsem četl, jak známý novinář Philip Yancey vypráví o Oxfordském slovníku angličtiny, kde jsou všechna anglická slova. Tento slovník se dá pořídit ve dvaceti svazcích za 3000 dolarů. Yancey si však koupil jednosvazkové dílo za 40 dolarů, které obsahuje všechna slova natištěná tak malým písmem, že ho nikdo na světě nepřečte jinak, než pomoci lupy. Já jsem si tady taky jednu lupu přinesl. Víte, jak lupa funguje? Když ji zaměříte na nějaké slovo, to uprostřed se zcela jasně ukáže velké a jasné, kdežto slova u okraje lupy jsou rozostřená a dokonce pokroucená. V tomto ohledu je Ježíš ohniskem naší víry a my se učíme držet svou lupu zaměřenou na něj.
Kolem nás je mnoho neznámých, mnoho otázek, na které nemáme odpovědi, třeba o problému bolesti. Když se ale zaměříme na Ježíše, vidím v něm, jeho chování, a v jeho postojích, že Bůh není původcem konkrétního trápení. Díky Ježíši vidím Boha jako Boha veškeré útěchy. Se svými pochybami si učím jednat tak, že se zaměřím na Ježíše. Přesně tak se celý Nový Zákon točí okolo Krista, začínáme u něj jako u autora a ohniska naší víry, a to nám dodá jiný pohled na okraj lupy. Díky Kristu vím, že věci, které mě na této planetě trápí, jako třeba chudoba, nespravedlnost, rasismus, nerovnoprávnost, zneužití moci, nemoci, to vše trápilo Boha stejně tak. Když se dívám na Ježíše, dostávám vhled do toho, jak se cítí Bůh, když vidí tento svět. Díky Kristu mám touhu a ochotu tento svět změnit a natrvalo poznamenat.
Síla Vánočního příběhu spočívá v prostém faktu, že Bůh Stvořitel, přišel v lidském těle na tento svět. Přistěhoval se do sousedství, a byl jako jeden z nás. Bůh Syn dokonale vyjádřil Boží charakter, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, jak napsal autor Židům. On je obraz Boha neviditelného, řekl Pavel. Chceš-li vidět, jaký je Bůh, prostě se podívej na Ježíše. Koho vidíš ty, když se na něj podíváš? Bible říká, že on zůstává stejný včera, dnes i navěky. Lidé, kteří Krista potkali za jeho pozemského života, prožili něco, co je navždy změnilo, v čem našli sílu, a to navzdory své bezmoci: Tomáš plakal: „Můj Pán a můj Bůh“ Marie Magdaléna vyznala: „Viděla jsem Pána“ Jan napsal: „Viděli jsme jeho slávu“ Ale Petr to shrnul nejlépe: „Jsme očití svědkové jeho majestátu“
Právě ve způsobu, jakým Bůh přišel, tkví velký paradox. Sedm set let před narozením Ježíše napsal prorok Izajáš, že Mesiáše, kterého čekáme, budou charakterizovat přezdívky jako (Izajáš 9,5) Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje. Ježíš, který se přistěhoval do tvého sousedství, je podivuhodný rádce, který ti touží pomoct ve tvém životě, je mocný Bůh, dává ti rozměr věčnosti a pokoj, který převyšuje porozumění fyzického, viditelného světa. Jenže, tento Ježíš se nechoval jako Mocný Bůh, alespoň podle našich představ o očekávání, které jsme o Mesiáši měli. Naopak, během vtělení se Boží Syn záměrně znevýhodnil. Vyměnil vševědoucnost za mozek, který se hlásku po hlásce učí aramejsky, všudypřítomnost za dvě nohy a příležitostně za osla, všemohoucnost za paže natolik silné, aby řezal dřevo, ale příliš slabé k sebeobraně. Místo, aby dohlížel na sto miliard galaxií najednou, díval se z okna na úzkou uličku v Nazaretu, na hromadu kamení na poušti, nebo na hemžení v Jeruzalémě. Apoštol Pavel to později popsal slovy (Filipským 2,5-8): "Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš: Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti - k smrti na kříži!"
Křesťanská víra je totiž vírou v paradoxy. Jen se nad tím zamysleme: Poslední budou první. Kdo ztratí život, ten jej nalezne. Uváděj své spasení ve skutek, neboť je to Bůh, který ho v tobě působí. Boží království přišlo, ale ještě ne v plnosti. Vstupte do něj jako dítě. Kdo slouží druhým, je největší. Kdo se skloní nejníže, vystoupí nejvýše. Kde se rozhojnil hřích, tam se rozhojnila milost. Jsme zachránění pouhou vírou, ale víra bez skutků je mrtvá. Přesto, nebo spíše právě proto nemusíme mít nikdy pochybnosti o tom, že Bůh chce důvěrný vztah. Skutečně? Ježíš se kvůli tomu vzdal nebe. Osobně obnovil spojení mezi Bohem a člověkem, viditelným a neviditelným světem. V tom tkví síla Vánočního paradoxu. V roce 1996 se na řebříček nejpopulárnějších písní dostala píseň Joan Osbornové One Of Us, kde se ptala, jaký by to byl rozdíl, kdyby Bůh byl jedním z nás, „prostě takový balík, jako my“, neznámý člověk na cestě domů v autobuse. Vyjadřovala tím touhu vědět, jaký by byl Bůh, kdyby byl jako my. Některým tato píseň přišla rouhavá, ale přesně tak reagovali Ježíšovi příbuzní a sousedé, kterým přišlo zatěžko si představit Boha jako jednoho z nás. Zamysleme se nad tím. Z pohledu hrdinských příběhů prožil Ježíš podle všeho tragický život. Ve městě kolovaly zprávy o jeho nemanželském původu, od rodinných příslušníků slyšel narážky na duševní vyšinutí, většina lidí jej nakonec odmítla, zradili jej dokonce i přátelé, dav jej chtěl zlynčovat, prošel řadou výslechů, jež byly výsměchem spravedlnosti, a nakonec byl popraven způsobem vyhrazený otrokům a těžkým zločincům. To je spíš příběh, který vzbuzuje soucit, a to je jádro našeho skandálu a paradoxu. Nečekáme, že nám bude líto Boha.
Nevýhoda Kristova vtělení spočívá totiž v tom, že jen málo z lidí rozpoznalo jeho božský původ. Tím, že přišel v podobě zranitelného dítěte riskoval Ježíš to, že zůstane nerozpoznán. Lidé od svého Boha neočekávají bezmoc, ale moc; ne slabost, ale sílu; ne malost, ale velikost. Jen si vzpomeňte, jak ve Starém Zákoně Bůh slyšitelně promluvil. Třeba v knize Job v osmatřiceti kapitolách teoretizovali o významu utrpení, aby pak Bůh zaburácel ze smrště a hned prvnímu slovy je všechny srazil k zemi, a Joba k pokání. Vezměte si, jak se Bůh projevoval na hoře Sínaj, což budilo takovou hrůzu, že se Boží lid bál dokonce i přiblížit k hoře, na které byl ohnivý sloup. Ve srovnání s tím působí Ježíšovo mlčení při výslechu před Herodem a Pilátem zvláštně. Působí totiž slabě, tento Ježíš nevypadá jako mocný Bůh.
Ježíšův příběh působí slabošsky, protože je vystavěn na paradoxu. Mocný Bůh, který ale podle měřítek světa vypadá bezmocně. Bezmocně se někdy cítíme ovšem my, když stojíme tváří v tvář nemoci, rodinným neshodám, finančním tlakům, problematické práci. Bezmocně se cítíme před zkouškou ve škole, před oslovením dívky, která se nám líbí. Oprávněně hledáme sílu u Boha, vždyť prorok Izajáš přece říká, že (Izajáš 40,29 a 31): "(Bůh) dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému…ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení." Tento mocný Bůh ale díky svému přistěhování do našeho sousedství zažil bezmoc, díky které ale, paradoxně, dává sílu nám.
Víte, je to zvláštní. Francouzský filozof René Girard zkoumal Ježíšův příběh natolik důkladně, že se ke zděšení svých sekulárních kolegů stal následovníkem Krista. Girardovi došlo, že Ježíšův příběh jde proti podstatě starověkých bájí. Mýty Babylona, Řecka a odjinud oslavovaly silné hrdiny, ne slabé oběti. Ježíš se ale od počátku zastával vyvrženců: chudých, utlačovaných, nemocných, hříšných. Sám si vybral, že se narodí do chudoby, bude uprchlíkem, prožije svůj život v okupované zemi a zemře jako nespravedlivě obviněný vězeň. Nikde ve starověkém světě se nedočtete o nevinné a přitom hrdinské oběti odvlečené na smrt. Pro starověké národy byly hrdinové hrdinští a oběti opovrženíhodné. Jenže, Ježíš to obrátil naruby a přinesl do světa něco, co tady ještě před ním nebylo: objevila se schopnost vcítit se do situace oběti. Ženy, chudí, menšiny, postižení, obhájci lidských práv, ti všichni čerpají morální sílu z moci evangelia, kde na kříži se Bůh postavil na stranu oběti. Girard dospěl k závěru, že jestliže svět oceňuje lidi na okraji a zbavené práv, pak se jedná o přímý důsledek kříže Ježíše Krista.
Kým ovšem tento Ježíš je pro tebe? Jednou jsem četl, jak známý novinář Philip Yancey vypráví o Oxfordském slovníku angličtiny, kde jsou všechna anglická slova. Tento slovník se dá pořídit ve dvaceti svazcích za 3000 dolarů. Yancey si však koupil jednosvazkové dílo za 40 dolarů, které obsahuje všechna slova natištěná tak malým písmem, že ho nikdo na světě nepřečte jinak, než pomoci lupy. Já jsem si tady taky jednu lupu přinesl. Víte, jak lupa funguje? Když ji zaměříte na nějaké slovo, to uprostřed se zcela jasně ukáže velké a jasné, kdežto slova u okraje lupy jsou rozostřená a dokonce pokroucená. V tomto ohledu je Ježíš ohniskem naší víry a my se učíme držet svou lupu zaměřenou na něj.
Kolem nás je mnoho neznámých, mnoho otázek, na které nemáme odpovědi, třeba o problému bolesti. Když se ale zaměříme na Ježíše, vidím v něm, jeho chování, a v jeho postojích, že Bůh není původcem konkrétního trápení. Díky Ježíši vidím Boha jako Boha veškeré útěchy. Se svými pochybami si učím jednat tak, že se zaměřím na Ježíše. Přesně tak se celý Nový Zákon točí okolo Krista, začínáme u něj jako u autora a ohniska naší víry, a to nám dodá jiný pohled na okraj lupy. Díky Kristu vím, že věci, které mě na této planetě trápí, jako třeba chudoba, nespravedlnost, rasismus, nerovnoprávnost, zneužití moci, nemoci, to vše trápilo Boha stejně tak. Když se dívám na Ježíše, dostávám vhled do toho, jak se cítí Bůh, když vidí tento svět. Díky Kristu mám touhu a ochotu tento svět změnit a natrvalo poznamenat.
Síla Vánočního příběhu spočívá v prostém faktu, že Bůh Stvořitel, přišel v lidském těle na tento svět. Přistěhoval se do sousedství, a byl jako jeden z nás. Bůh Syn dokonale vyjádřil Boží charakter, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, jak napsal autor Židům. On je obraz Boha neviditelného, řekl Pavel. Chceš-li vidět, jaký je Bůh, prostě se podívej na Ježíše. Koho vidíš ty, když se na něj podíváš? Bible říká, že on zůstává stejný včera, dnes i navěky. Lidé, kteří Krista potkali za jeho pozemského života, prožili něco, co je navždy změnilo, v čem našli sílu, a to navzdory své bezmoci: Tomáš plakal: „Můj Pán a můj Bůh“ Marie Magdaléna vyznala: „Viděla jsem Pána“ Jan napsal: „Viděli jsme jeho slávu“ Ale Petr to shrnul nejlépe: „Jsme očití svědkové jeho majestátu“
středa 1. prosince 2010
V sousedství: Nový soused
Můžeme Boha opravdu osobně poznat? Dá se vůbec naší lidskou zkušeností a našimi schopnostmi poznat Boha, který nás přesahuje? Kdybys byl ty Bohem, který je reálný, ale neviditelný, co bys udělal pro to, aby ses dal poznat lidem? Jde to vůbec? Pro náš rozum je nemožné si představit nekonečného Boha, který není spoután časoprostorem. Jenže, stejné omezení prožívá Bůh zase zpětně k nám. Jak má s námi mluvit, abychom si rozuměli, když naší zkušenost a rozsah překračuje? Kdybychom byli Bohem my, co bychom udělali? Pokaždé, když se Bůh rozhodne k nám promluvit, musí přijmout naše omezení. „Sníží se“ k našemu pohledu na svět, doslova se k nám skloní. Zkuste si to představit takhle: Představte si, že jednoho se naučíme velrybí řeč. Budeme se moci spustit pod hladinu a pomoci pískání a mlaskání si dokážeme s velrybami porozumět. Jenže se můžeme vyjadřovat jen směrem dolů, což je pro nás omezující. Velryby nám sice budou rozumět, ale nedokážou pochopit celou naši zkušenost. Jinými slovy, můžeme si povídat s nimi o rybách, planktonu, a oceánu, ale už ne o počítači, facebooku, mrakodrapech a hokeji. Zhruba tak se asi cítí všemocný a vševědoucí Bůh, když se snaží popsat nám realitu, která nás přesahuje, a se kterou jsme neměli žádnou předchozí zkušenost. Kdybychom byli tedy na jeho místě, co bychom udělali?
Po celou dobu, co se moderní egyptologové zajímali o hieroglyfy, nevěděli, co vlastně znamenají. Nedokázali je rozluštit. Vypadaly zajímavě, ale naprosto nesrozumitelně. Jednoho památného dne, 15. července 1799, našel francouzský důstojník dělostřelectva Pierre-François-Xavier Bouchard při opevňovacích pracích u pevnosti Fort Jullien v rámci napoleonské výpravy do Egypta desku, která byla později pojmenována Rosettská deska podle města Rosetta (arabsky: ar-Rašíd) při ústí Nilu, kde byla nalezena. Na desce je na 166 znacích zaznamenán text ve třech shodných verzích: dvou egyptských (v hieroglyfickém a běžném písmu) a jednom řeckém překladu (v té době byla v Egyptě úředním jazykem řečtina). Konfrontace řeckého překladu s do té doby nečitelným hieroglyfickým textem umožnila rozluštění hieroglyfů. Díky Rosettské desce odborníci nahlédli jasně do světa, který do té doby znali velmi mlhavě. Bůh nám připadá nepochopitelný a nepoznatelný, jenže on se rozhodl nám poslat podobnou desku, skrze kterou nahlédneme na chvíli do světa, kterého jsme znali mlhavě a jen v náznacích, do reality, která nás přesahuje, ale přesto je reálná. Bůh se rozhodl poslat na zem svého Syna. Bůh se rozhodl doslova vtělit na tuto zemi v podobě, kterou dokážeme pochopit, a nutno říct, že skutečnost, že nepřišel s vládou a mocí, armádou a silou, ale v nejzranitelnější podobě, jakou byste si mohli představit. Přišel na svět jako dítě, narozené v nuzných podmínkách.
"To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy", napsal mnohem později apoštol Jan (Jan 1,14). Bůh přišel žít mezi nás. Message překlad Bible počátek tohoto verše překládá krásně srozumitelně: "Slovo se stalo tělem a krví a přistěhovalo se do sousedství." Co byste udělali vy, kdybyste byli Bohem, a chtěli se dát poznat lidem s jejich omezenou zkušeností? Nevím. Vím ale, co udělal Bůh. Rozhodl se přistěhovat do tvého sousedství. Přistěhoval se jako člověk, vzal na sebe naší podobu, zakusil naší bolest, zakusil naše pokušení, doslova žil s námi, a představil nám Boží slávu. "Pane," řekl mu Filip, "stačí, když nám ukážeš Otce." "Filipe," odvětil Ježíš, "tak dlouho jsem s vámi a nepoznal jsi mě? Kdo viděl mě, viděl Otce. (Jan 14,8-9) Na Vánočním příběhu, který si budeme zanedlouho připomínat, je poetická věc ne to, že se Bůh rozhodl s námi navázat vztah, ale poetický je způsob, jak to udělal. Bůh každého z nás miluje tak, jako kdyby tu byl k milování jen jeden z nás, napsal Augustin. Bůh v Kristu doslova umřel touhou po nás.
V následujících několika týdnech, které nás dovedou až k Vánočnímu setkání 19. 12. se společně zamyslíme nad tím, jaký tento Ježíš je. Skrze Krista totiž známe Boží tvář, a po jeho tváři se kutálejí slzy, když vidí tvou bolest, stejně jako se kutálely po Ježíšově, když viděl bolest Marie a Marty jejichž bratr Lazar zemřel. Na Boží tváři se rozjasní úsměv, když vidí tvou radost; na jeho tváři vidím hněv, když vidí nespravedlnosti světa a tvrdosti srdce; na jeho obličeji vidím nadšení, když se mu někdo rozhodne věřit. Když se podívám na Krista, vidím Boha. „Podívej se na mě, a vidíš Otce“, říká Ježíš. Co bys udělal ty, kdyby ses chtěl dát poznat těm, kteří nedokážou vnímat neviditelné nadpřirozeno? Přišel bys mezi ně v těle. Narodil by ses jako oni. Sedm set let před narozením Ježíše napsal prorok Izajáš tyto slova: (Izajáš 9,5) "Vždyť se nám narodilo dítě, byl nám dán syn; na jeho ramenou spočine vláda a bude nazýván: Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje."
Syn, který se narodí, bude mít přezdívky, které ho budou charakterizovat, přesně jak to přezdívky obvykle dělají. Bude nazýván Podivuhodným rádcem, Mocným Bohem, Otcem věčnosti, Knížetem pokoje. Ježíš, který se přistěhoval do tvého sousedství, není jen tak nějaký soused. Je to podivuhodný rádce, který ti touží pomoct ve tvém životě, je to mocný Bůh, dává ti rozměr věčnosti a pokoj, který převyšuje porozumění fyzického, viditelného světa. Co udělal Bůh, abys ho mohl poznat? Přistěhoval se do tvého sousedství.
Po celou dobu, co se moderní egyptologové zajímali o hieroglyfy, nevěděli, co vlastně znamenají. Nedokázali je rozluštit. Vypadaly zajímavě, ale naprosto nesrozumitelně. Jednoho památného dne, 15. července 1799, našel francouzský důstojník dělostřelectva Pierre-François-Xavier Bouchard při opevňovacích pracích u pevnosti Fort Jullien v rámci napoleonské výpravy do Egypta desku, která byla později pojmenována Rosettská deska podle města Rosetta (arabsky: ar-Rašíd) při ústí Nilu, kde byla nalezena. Na desce je na 166 znacích zaznamenán text ve třech shodných verzích: dvou egyptských (v hieroglyfickém a běžném písmu) a jednom řeckém překladu (v té době byla v Egyptě úředním jazykem řečtina). Konfrontace řeckého překladu s do té doby nečitelným hieroglyfickým textem umožnila rozluštění hieroglyfů. Díky Rosettské desce odborníci nahlédli jasně do světa, který do té doby znali velmi mlhavě. Bůh nám připadá nepochopitelný a nepoznatelný, jenže on se rozhodl nám poslat podobnou desku, skrze kterou nahlédneme na chvíli do světa, kterého jsme znali mlhavě a jen v náznacích, do reality, která nás přesahuje, ale přesto je reálná. Bůh se rozhodl poslat na zem svého Syna. Bůh se rozhodl doslova vtělit na tuto zemi v podobě, kterou dokážeme pochopit, a nutno říct, že skutečnost, že nepřišel s vládou a mocí, armádou a silou, ale v nejzranitelnější podobě, jakou byste si mohli představit. Přišel na svět jako dítě, narozené v nuzných podmínkách.
"To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy", napsal mnohem později apoštol Jan (Jan 1,14). Bůh přišel žít mezi nás. Message překlad Bible počátek tohoto verše překládá krásně srozumitelně: "Slovo se stalo tělem a krví a přistěhovalo se do sousedství." Co byste udělali vy, kdybyste byli Bohem, a chtěli se dát poznat lidem s jejich omezenou zkušeností? Nevím. Vím ale, co udělal Bůh. Rozhodl se přistěhovat do tvého sousedství. Přistěhoval se jako člověk, vzal na sebe naší podobu, zakusil naší bolest, zakusil naše pokušení, doslova žil s námi, a představil nám Boží slávu. "Pane," řekl mu Filip, "stačí, když nám ukážeš Otce." "Filipe," odvětil Ježíš, "tak dlouho jsem s vámi a nepoznal jsi mě? Kdo viděl mě, viděl Otce. (Jan 14,8-9) Na Vánočním příběhu, který si budeme zanedlouho připomínat, je poetická věc ne to, že se Bůh rozhodl s námi navázat vztah, ale poetický je způsob, jak to udělal. Bůh každého z nás miluje tak, jako kdyby tu byl k milování jen jeden z nás, napsal Augustin. Bůh v Kristu doslova umřel touhou po nás.
V následujících několika týdnech, které nás dovedou až k Vánočnímu setkání 19. 12. se společně zamyslíme nad tím, jaký tento Ježíš je. Skrze Krista totiž známe Boží tvář, a po jeho tváři se kutálejí slzy, když vidí tvou bolest, stejně jako se kutálely po Ježíšově, když viděl bolest Marie a Marty jejichž bratr Lazar zemřel. Na Boží tváři se rozjasní úsměv, když vidí tvou radost; na jeho tváři vidím hněv, když vidí nespravedlnosti světa a tvrdosti srdce; na jeho obličeji vidím nadšení, když se mu někdo rozhodne věřit. Když se podívám na Krista, vidím Boha. „Podívej se na mě, a vidíš Otce“, říká Ježíš. Co bys udělal ty, kdyby ses chtěl dát poznat těm, kteří nedokážou vnímat neviditelné nadpřirozeno? Přišel bys mezi ně v těle. Narodil by ses jako oni. Sedm set let před narozením Ježíše napsal prorok Izajáš tyto slova: (Izajáš 9,5) "Vždyť se nám narodilo dítě, byl nám dán syn; na jeho ramenou spočine vláda a bude nazýván: Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje."
Syn, který se narodí, bude mít přezdívky, které ho budou charakterizovat, přesně jak to přezdívky obvykle dělají. Bude nazýván Podivuhodným rádcem, Mocným Bohem, Otcem věčnosti, Knížetem pokoje. Ježíš, který se přistěhoval do tvého sousedství, není jen tak nějaký soused. Je to podivuhodný rádce, který ti touží pomoct ve tvém životě, je to mocný Bůh, dává ti rozměr věčnosti a pokoj, který převyšuje porozumění fyzického, viditelného světa. Co udělal Bůh, abys ho mohl poznat? Přistěhoval se do tvého sousedství.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)