Kdybys byl ty Bohem, který je reálný, ale neviditelný, co bys udělal pro to, aby ses dal poznat lidem? Během letošního Adventu mluvíme v Elementu o tom, že Bůh se rozhodl přistěhovat se do našeho sousedství. Jan napsal (Jan 1,14): "To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.", Message překládá první část jako: "Slovo se stalo tělem a krví a přistěhovalo se do sousedství." Co byste udělali vy, kdybyste byli Bohem, a chtěli se dát poznat lidem s jejich omezenou zkušeností? Nevím. Ale vím, co udělal Bůh. Rozhodl se přistěhovat do tvého sousedství. Přistěhoval se jako člověk, vzal na sebe naší podobu, zakusil naší bolest, zakusil naše pokušení, doslova žil s námi, a představil nám Boží slávu. Bůh se nám přiblížil tak, že víc už to opravdu nejde. Ježíš je obraz Boha neviditelného, řekl Pavel. Chcete-li vidět, jaký je Bůh, prostě se podívejte na Ježíše.
Před mnoha léta, když ještě v Iránu vládl šáh, pozval místní ajatolláh švýcarského křesťanského lékaře Paula Tourniera (jehož mnohé knihy vyšly rovněž v češtině), aby pronesl řeč o křesťanství v mešitě v Teheránu. Tournier pozorným posluchačům nejprve řekl, že se jim on, protestant z Ženevy, cítí blízko, protože právě v Ženevě předal protestantům Jan Kalvín, jeden z reformátorů, obraz a silné vědomí Boží nezměrné velikosti, který je tolik podoben Alláhu. To však představuje určité nebezpečí, protože člověk, který je si vědom obrovské propasti mezi velkým Bohem a malým člověkem, směřuje k fatalismu. Vše je totiž Boží vůle. Tournier jim ovšem řekl, že křesťanství na rozdíl od islámu nabízí rovnováhu v podobě důvěrného vztahu s Ježíšem, který nás naučil oslovovat Boha „Abba“, neboli tati, tatínku.
Důvěrný vztah s Bohem přirovnaný ke vztahu s dobrým otcem (říkám dobrým, protože někdy máme tendenci přirovnávat Boha ke svému pozemskému otci, ale to není zrovna vždy věrohodný obraz) rozhodně nebyla samozřejmá myšlenka. Pokud sledujete starodávná náboženství a filozofické systémy, musíte si nutně všimnout, že v jádru všech těchto náboženství byly dva principy: Bůh byl daleko, vzdálený, mocný, svatý, hrozný, silný, a proto existovali lidé, kterým se říkali kněží, kteří měli za úkol reprezentovat Boha na zemi a také reprezentovat Bohu lidi. Druhý princip spočíval v přinášení obětí, které si měly bohy usmířit nebo přikrýt hřích a provinění těch, kteří k Bohu přistupují. Kněz stál na vrcholku všech náboženských aktivit, měl velkou moc, protože i králové chodili za kněžími se dotazovat na budoucnost ze strachu před posmrtným životem. Epicentrum života tak spočíval u kněze. Lidé totiž chtěli a potřebovali někoho, kdo má je reprezentovat Bohu.
Podobná touha nám zůstává i dnes, ne? Lidé někdy za mnou přicházejí s prosbou o modlitbu s tím, že mě musí Bůh slyšet lépe, když vedu církev, a jsem pastor. Jakoby pastor byl zvláštní člověk se zvláštním přístupem k Bohu. (Proto v naší církvi nemáme kněze (vím, že v některých tradicích kněží jsou), protože Ježíš je naším knězem.) V římském náboženství byl kněz považován za velkého stavitele mostu mezi člověkem a Bohem, protože i Římané si uvědomovali, že potřebují někoho, kdo by se postavil mezi lidi a Boha. Druhý princip spočíval v prolévání krve zvířat k přikrytí hříchu: tyto dvě věci mají všechny kultury také společné. Musíme mít prostředníka a musíme prolít krev.
Ale do tohoto světa přichází Ježíš, který se stal naplněním a ukončením nejen židovské víry, ale také všech světových náboženství tím, že se stal prostředníkem mezi Bohem a námi, stal se cestou k Bohu. Ježíš obětoval sám sebe jako krvavou oběť, a usmířil nás s Bohem. Jeho příchod a jeho oběť je to největší přiblížení k Bohu, které kdy můžeš dostat. Blíž už to fakt nepůjde. Podle autora knihy Židům, Ježíš obětoval sám sebe jednou provždy jako finální oběť, ne pouze pro Židy, ale také pro Řeky. Ježíš je kulminace všech náboženství, a skrze něho se Bůh stává tvým Otcem. Bůh už pro tebe není vzdálená mocnost, už nemusíš dělat potě do svatých míst, už nemusíš přinášet oběti, už nemusíš hledat kněze pro zástupný vztah s Bohem. Ježíš ti dává vztah s Bohem založený na něm. Pavel později napsal, že (Římanům 8,15) "jsme nepřijali ducha otroctví, abychom se znovu báli, ale přijali jsme Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče!", a později tvrdil, že (Galatským 4,6) "jsme synové a Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, volajícího: "Abba, Otče!"
"Pohleďte, jakou láskou nás Otec zahrnul: smíme se nazývat Božími dětmi - a také jimi jsme!" (1. Jan 3,1), napsal apoštol Jan ve svém dopise. Všechno kolem nás nám říká pravý opak: že nestojíme za nic, že jsme selhali, že jsme nesplnili očekávání. Jako by to Jan tušil, hned také dodává (1. Jan 3,2) "Milovaní, teď jsme Boží děti, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se ukáže, budeme podobní jemu..." Část našeho já je skrytá, a Duch svatý na ni pracuje uvnitř nás, takže se díky tomu stáváme podobnými jemu. Bůh nás přijímá jako nositele svého obrazu. Naše srdce nás někdy obviňuje, píše Jan jinde, ale Bůh ví všechno, i tajemství našeho srdce. Na Vánočním příběhu, který si budeme zanedlouho připomínat, je poetická věc ne to, že se Bůh rozhodl s námi navázat vztah, ale poetický je způsob, jak to udělal. Bůh každého z nás miluje tak, jako kdyby tu byl k milování jen jeden z nás, napsal Augustin. Bůh v Kristu doslova umřel touhou po nás. Pokud vnímáš Boha jako starozákonní autoritu vždy připravenou trestat tvé provinění, pak jen stěží dokážeš pochopit skutečnost, že se Bůh k tobě sklonil, žije v tobě a posiluje tě zevnitř ven.
Jenomže nemůžeme nevidět, že toho na nás není zrovna mnoho k milování. Pokud nejsme nesoudní, známe své vlastní tajemství, která si tak úzkostlivě střežíme ze strachu, aby to někdo na nás nepoznal; známe svá omezení, svá pokušení, své pády a selhání, a všechny věci, které ničí naši vlastní sebeúctu, jak bychom tedy mohli uvěřit, že nás Bůh miluje bezvýhradně? Jenže, jak řekl jeden starý profesor, některé věci milujeme proto, že mají velkou hodnotu, ale některé věci mají velkou hodnotu proto, že je milujeme.
Všichni víme, že jsou skvělé věci a skvělí lidé, kteří mají velkou hodnotu: nadaní sportovci, vynikající vědci, krásní lidé, nepřekonatelní umělci. Ale přesto někdy milujeme malé nevýznamné věci kvůli emocionálnímu poutu, které jsme si k nim vytvořili. Dítě může mít hromady hraček a přesto milovat odrbanou panenku, která symbolizuje vztah s otcem, který od rodiny odešel. Můžeš napsat a dostat stovky dopisů, ale necháváš si jeden od milované osoby, a vždy když ho čteš, rozpláčeš se. Můžeš si nechávat schovaný suvenýr nebo fotografii, které ti připomínají nejlepší místa a události svého života. Zkrátka, láska se ne vždy zakládá na opravdové hodnotě, ale na emocionálním spojení, které vytváří pouto lásky, která navzdory tomu, že je zdarma, tuto věc obohacuje do nevyčíslitelné hodnoty.
Boží láska k nám se naštěstí nezakládá na naší opravdové hodnotě, ale na Božím rozhodnutí nás milovat, přestože na nás nebylo toho k milování zrovna moc. Bůh miloval svět natolik, že za něj poslal zemřít svého Syna, když jsme ještě byli hříšní. A nejen to, tuto velkou záchranu nám Ježíš dává jako dar, nedá se koupit, nedá se vyměnit, nedá se odpracovat, dá se jen přijmout jako dar. Dar Boží milosti znamená, že nemůžeme udělat nic k tomu, aby nás přijal. Musíme tento dar zkrátka přijmout. Nestačí dobře žít, nestačí mít duchovní zkušenosti, nestačí se modlit až do aleluja, nestačí vůbec nic. Jen a jen přijmout tento dar milosti, který Ježíš nabízí všem bez rozdílu.
Vyrostl jsem v prostředí, kde se zdůrazňovala Boží síla, jeho majestát. Ale v Kristu se Bůh přiblížil jemně a s láskou. Neustále zdůrazňování Boží moci může vést k fatalismu extrémních muslimů nebo hinduistů, kteří věří, že ať děláš cokoliv, stejně se stane Boží vůle. Div, že se Bůh k nám sklonil, a jeho pokorná ochota sdílet s námi moc a nabídnout nám plné partnerství v misi za proměnu světa, je daleko působivější. V angličtině se mi líbí slovo gentleman. Označuje toho nejlepšího muže, který je prostě jemný, ale ne změkčilý. Je rozhodný, ale ne zbrklý. Je to zkrátka… gentleman. Je-li někdo předobrazem nejlepšího gentlemana, pak to je Ježíš. Ježíš, Bůh, který přišel na svět v těle, je puncem a originálem gentlemanství. On je jemný a laskavý. On ti je Bohem, po kterém jsi vždycky toužil. Možná tvůj obraz Boha byl jen chladný Pán na nebi nebo pro změnu rozhněvaný Soudce. Ale Bůh je ve skutečnosti pevný, rozhodný a spravedlivý, ale jemný zároveň. Nikde to nevidíme lépe než v tom, jak se Ježíš dotýkal a uzdravoval malomocné, kteří byli pro svou vysokou nakažlivost opovrhováni všemi okolo. Dříve nebo později každý hledá Boha. Ježíš je Bůh, po kterém jsi vždycky toužil. A k němu se můžeš natáhnout kdykoliv chceš. Protože on říká: (Zjevení 3,20) "Hle, stojím u dveří a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou." Abba, tatínek. Otec věčnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat