Kdybys byl ty Bohem, který je reálný, ale neviditelný, co bys udělal pro to, aby ses dal poznat lidem? Pro náš rozum je nemožné si představit nekonečného Boha, který není spoután časoprostorem. V tomto měsíci ovšem mluvíme o tom, že Bůh se rozhodl se nám dát poznat skrze Ježíše, který se přistěhoval do našeho sousedství. "To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy", napsal apoštol Jan (Jan 1,14). Bůh přišel žít mezi nás. Message překlad Bible počátek tohoto verše překládá krásně srozumitelně: Slovo se stalo tělem a krví a přistěhovalo se do sousedství. Co byste udělali vy, kdybyste byli Bohem, a chtěli se dát poznat lidem s jejich omezenou zkušeností? Nevím. Ale vím, co udělal Bůh. Rozhodl se přistěhovat do tvého sousedství. Přistěhoval se jako člověk, vzal na sebe naší podobu, zakusil naší bolest, zakusil naše pokušení, doslova žil s námi, a představil nám Boží slávu. Přirovnali jsme si to k nálezu Rosettské desky. (viz předchozí blogy) Díky Rosettské desce odborníci nahlédli jasně do světa, který do té doby znali velmi mlhavě. Bůh nám připadá nepochopitelný a nepoznatelný, jenže on se rozhodl nám poslat podobnou desku, skrze kterou nahlédneme na chvíli do světa, kterého jsme znali mlhavě a jen v náznacích, do reality, která nás přesahuje. Bůh se doslova rozhodl vtělit na tuto zemi v podobě, kterou dokážeme pochopit, a přišel v nejzranitelnější podobě, jakou byste si mohli představit. Přišel na svět jako dítě.
Právě ve způsobu, jakým Bůh přišel, tkví velký paradox. Sedm set let před narozením Ježíše napsal prorok Izajáš, že Mesiáše, kterého čekáme, budou charakterizovat přezdívky jako (Izajáš 9,5) Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje. Ježíš, který se přistěhoval do tvého sousedství, je podivuhodný rádce, který ti touží pomoct ve tvém životě, je mocný Bůh, dává ti rozměr věčnosti a pokoj, který převyšuje porozumění fyzického, viditelného světa. Jenže, tento Ježíš se nechoval jako Mocný Bůh, alespoň podle našich představ o očekávání, které jsme o Mesiáši měli. Naopak, během vtělení se Boží Syn záměrně znevýhodnil. Vyměnil vševědoucnost za mozek, který se hlásku po hlásce učí aramejsky, všudypřítomnost za dvě nohy a příležitostně za osla, všemohoucnost za paže natolik silné, aby řezal dřevo, ale příliš slabé k sebeobraně. Místo, aby dohlížel na sto miliard galaxií najednou, díval se z okna na úzkou uličku v Nazaretu, na hromadu kamení na poušti, nebo na hemžení v Jeruzalémě. Apoštol Pavel to později popsal slovy (Filipským 2,5-8): "Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš: Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti - k smrti na kříži!"
Křesťanská víra je totiž vírou v paradoxy. Jen se nad tím zamysleme: Poslední budou první. Kdo ztratí život, ten jej nalezne. Uváděj své spasení ve skutek, neboť je to Bůh, který ho v tobě působí. Boží království přišlo, ale ještě ne v plnosti. Vstupte do něj jako dítě. Kdo slouží druhým, je největší. Kdo se skloní nejníže, vystoupí nejvýše. Kde se rozhojnil hřích, tam se rozhojnila milost. Jsme zachránění pouhou vírou, ale víra bez skutků je mrtvá. Přesto, nebo spíše právě proto nemusíme mít nikdy pochybnosti o tom, že Bůh chce důvěrný vztah. Skutečně? Ježíš se kvůli tomu vzdal nebe. Osobně obnovil spojení mezi Bohem a člověkem, viditelným a neviditelným světem. V tom tkví síla Vánočního paradoxu. V roce 1996 se na řebříček nejpopulárnějších písní dostala píseň Joan Osbornové One Of Us, kde se ptala, jaký by to byl rozdíl, kdyby Bůh byl jedním z nás, „prostě takový balík, jako my“, neznámý člověk na cestě domů v autobuse. Vyjadřovala tím touhu vědět, jaký by byl Bůh, kdyby byl jako my. Některým tato píseň přišla rouhavá, ale přesně tak reagovali Ježíšovi příbuzní a sousedé, kterým přišlo zatěžko si představit Boha jako jednoho z nás. Zamysleme se nad tím. Z pohledu hrdinských příběhů prožil Ježíš podle všeho tragický život. Ve městě kolovaly zprávy o jeho nemanželském původu, od rodinných příslušníků slyšel narážky na duševní vyšinutí, většina lidí jej nakonec odmítla, zradili jej dokonce i přátelé, dav jej chtěl zlynčovat, prošel řadou výslechů, jež byly výsměchem spravedlnosti, a nakonec byl popraven způsobem vyhrazený otrokům a těžkým zločincům. To je spíš příběh, který vzbuzuje soucit, a to je jádro našeho skandálu a paradoxu. Nečekáme, že nám bude líto Boha.
Nevýhoda Kristova vtělení spočívá totiž v tom, že jen málo z lidí rozpoznalo jeho božský původ. Tím, že přišel v podobě zranitelného dítěte riskoval Ježíš to, že zůstane nerozpoznán. Lidé od svého Boha neočekávají bezmoc, ale moc; ne slabost, ale sílu; ne malost, ale velikost. Jen si vzpomeňte, jak ve Starém Zákoně Bůh slyšitelně promluvil. Třeba v knize Job v osmatřiceti kapitolách teoretizovali o významu utrpení, aby pak Bůh zaburácel ze smrště a hned prvnímu slovy je všechny srazil k zemi, a Joba k pokání. Vezměte si, jak se Bůh projevoval na hoře Sínaj, což budilo takovou hrůzu, že se Boží lid bál dokonce i přiblížit k hoře, na které byl ohnivý sloup. Ve srovnání s tím působí Ježíšovo mlčení při výslechu před Herodem a Pilátem zvláštně. Působí totiž slabě, tento Ježíš nevypadá jako mocný Bůh.
Ježíšův příběh působí slabošsky, protože je vystavěn na paradoxu. Mocný Bůh, který ale podle měřítek světa vypadá bezmocně. Bezmocně se někdy cítíme ovšem my, když stojíme tváří v tvář nemoci, rodinným neshodám, finančním tlakům, problematické práci. Bezmocně se cítíme před zkouškou ve škole, před oslovením dívky, která se nám líbí. Oprávněně hledáme sílu u Boha, vždyť prorok Izajáš přece říká, že (Izajáš 40,29 a 31): "(Bůh) dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému…ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení." Tento mocný Bůh ale díky svému přistěhování do našeho sousedství zažil bezmoc, díky které ale, paradoxně, dává sílu nám.
Víte, je to zvláštní. Francouzský filozof René Girard zkoumal Ježíšův příběh natolik důkladně, že se ke zděšení svých sekulárních kolegů stal následovníkem Krista. Girardovi došlo, že Ježíšův příběh jde proti podstatě starověkých bájí. Mýty Babylona, Řecka a odjinud oslavovaly silné hrdiny, ne slabé oběti. Ježíš se ale od počátku zastával vyvrženců: chudých, utlačovaných, nemocných, hříšných. Sám si vybral, že se narodí do chudoby, bude uprchlíkem, prožije svůj život v okupované zemi a zemře jako nespravedlivě obviněný vězeň. Nikde ve starověkém světě se nedočtete o nevinné a přitom hrdinské oběti odvlečené na smrt. Pro starověké národy byly hrdinové hrdinští a oběti opovrženíhodné. Jenže, Ježíš to obrátil naruby a přinesl do světa něco, co tady ještě před ním nebylo: objevila se schopnost vcítit se do situace oběti. Ženy, chudí, menšiny, postižení, obhájci lidských práv, ti všichni čerpají morální sílu z moci evangelia, kde na kříži se Bůh postavil na stranu oběti. Girard dospěl k závěru, že jestliže svět oceňuje lidi na okraji a zbavené práv, pak se jedná o přímý důsledek kříže Ježíše Krista.
Kým ovšem tento Ježíš je pro tebe? Jednou jsem četl, jak známý novinář Philip Yancey vypráví o Oxfordském slovníku angličtiny, kde jsou všechna anglická slova. Tento slovník se dá pořídit ve dvaceti svazcích za 3000 dolarů. Yancey si však koupil jednosvazkové dílo za 40 dolarů, které obsahuje všechna slova natištěná tak malým písmem, že ho nikdo na světě nepřečte jinak, než pomoci lupy. Já jsem si tady taky jednu lupu přinesl. Víte, jak lupa funguje? Když ji zaměříte na nějaké slovo, to uprostřed se zcela jasně ukáže velké a jasné, kdežto slova u okraje lupy jsou rozostřená a dokonce pokroucená. V tomto ohledu je Ježíš ohniskem naší víry a my se učíme držet svou lupu zaměřenou na něj.
Kolem nás je mnoho neznámých, mnoho otázek, na které nemáme odpovědi, třeba o problému bolesti. Když se ale zaměříme na Ježíše, vidím v něm, jeho chování, a v jeho postojích, že Bůh není původcem konkrétního trápení. Díky Ježíši vidím Boha jako Boha veškeré útěchy. Se svými pochybami si učím jednat tak, že se zaměřím na Ježíše. Přesně tak se celý Nový Zákon točí okolo Krista, začínáme u něj jako u autora a ohniska naší víry, a to nám dodá jiný pohled na okraj lupy. Díky Kristu vím, že věci, které mě na této planetě trápí, jako třeba chudoba, nespravedlnost, rasismus, nerovnoprávnost, zneužití moci, nemoci, to vše trápilo Boha stejně tak. Když se dívám na Ježíše, dostávám vhled do toho, jak se cítí Bůh, když vidí tento svět. Díky Kristu mám touhu a ochotu tento svět změnit a natrvalo poznamenat.
Síla Vánočního příběhu spočívá v prostém faktu, že Bůh Stvořitel, přišel v lidském těle na tento svět. Přistěhoval se do sousedství, a byl jako jeden z nás. Bůh Syn dokonale vyjádřil Boží charakter, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, jak napsal autor Židům. On je obraz Boha neviditelného, řekl Pavel. Chceš-li vidět, jaký je Bůh, prostě se podívej na Ježíše. Koho vidíš ty, když se na něj podíváš? Bible říká, že on zůstává stejný včera, dnes i navěky. Lidé, kteří Krista potkali za jeho pozemského života, prožili něco, co je navždy změnilo, v čem našli sílu, a to navzdory své bezmoci: Tomáš plakal: „Můj Pán a můj Bůh“ Marie Magdaléna vyznala: „Viděla jsem Pána“ Jan napsal: „Viděli jsme jeho slávu“ Ale Petr to shrnul nejlépe: „Jsme očití svědkové jeho majestátu“
Žádné komentáře:
Okomentovat