sobota 9. února 2019

Jak si vybírat knihy | Lekce z dvaceti let systematické četby

Již řadu let v lednu publikuji seznam mých deseti nejoblíbenějších knih předchozího roku. Blog o tom píšu proto, abych obecně inspiroval lidi k četbě a abych se dozvěděl, co čtou zase pro změnu oni. A také, abych těm nejlepším knihám udělal malou reklamu jako poděkování za to, že se mi líbily nebo mě nějak ovlivnily, posunuly, zaujaly a proměnily. Letošní článek najdete na zde

Jedna z otázek, kterou dostávám ohledně čtení knih úplně nejčastěji je podle čeho vybírám, co si budu číst. Je to proto, že při mém vyučování o vůdcovství nebo o kázání často říkám, že povzbuzuji vedoucí Elementu, aby četli alespoň dvě knihy měsíčně na téma teologie, sociologie, psychologie, historie a životopisů nebo leadershipu – to všechno jsou věci, které by vedoucí v církvi měli znát a měli by v nich mít přehled – pomůže to v jejich službě lidem, a rozhodně to zlepší jejich vyučování a veřejný přednes. Četba totiž rozněcuje části mozku a nejen zvyšuje množství informací, ale také zlepšuje kapacitu mozku konceptuálně přemýšlet. Bez pravidelné četby totiž kazatelé sklouznou k tomu, že kážou své zkušenosti nebo své emoce. Na tom není jistě nic špatného, ale naše vyučování by mělo být kristocentrické, praktické, inspirující, zapojující a informované. Naše zkušenosti a emoce jsou (a měly by být)součástí našeho vyučování, ale pokud jsou kázání jen o nich, lidé přestanou po chvíli dávat pozor. Jistě, jednou za čas – třeba jednou za rok – si můžeme dovolit poselství jen na tomto základě, ale jinak bychom měli především interpretovat do naší doby vyučování Ježíšovo a jeho apoštolů. Proto se potřebujeme naučit přemýšlet v konceptech a ve větším obrazu – a k tomu nám pomáhá pravidelná četba.

V roce 1999 jsem si začal dělat seznam přečtených knih – nejdříve jen pro mou zábavu (jsem ten typ, kterého baví vytvářet seznamy a systémy prakticky na cokoliv), ale později k tomu, abych měl přehled, jakým směrem se ubírá mé myšlení. Mám tedy za sebou 20 let seznamů – mohu díky tomu vidět, jak a kam jsem směřoval. Svým způsobem je to pro mě něco jako mentální deník. Rád bych se tedy podělil o několik myšlenek, které mě při pohledu na těch dvacet seznamů napadly. Nejdříve ale pár čísel. Za posledních dvacet let (1999-2018) jsem přečetl celkem 1189 knih. Nejčastějším tématem u mě bylo vůdcovství zastoupené 167 tituly (tady kromě mé práce pastora církve má toto číslo na svědomí také mé magisterské studium leadershipu v letech 2005-2010), těsně na druhém místě je teologie zastoupená 163 tituly, knihy o církvi se dostaly na 151 titulů, přes stovku má také oblast „křesťanského života“. Důležité pro mě je, že jsem přečetl 88 historických knih, 80 životopisů, a například 66 knih ze sociologie. Nyní tedy k samotným bodům:

(1) Četba se mění podle životní fáze. Není vůbec žádné překvapení, že dospělý člověk se učí nejlépe tehdy, když to potřebuje. Jinými slovy, budete-li se například učit principy leadershipu v době, kdy nic nevedete, spoustu myšlenek nebudete schopni nijak pojmout, protože vám chybí praktická zkušenost – některé dokonce pojmete chybně. Budete-li se ovšem tytéž principy učit v okamžiku, kdy něco vedete, uděláte úplně jiné pokroky, protože svou potřebu spojíte s tím, jak se rozvíjí vaše mysl ovlivněná vaší zkušeností. 

Když jsem se tedy podíval na seznam knih, uvědomil jsem si, že v něm jde krásně vidět zhruba pětileté fáze. V první pětiletce (1999-2003) jsem pracoval v Projektu zakládání nových církví v Chomutově a navíc jsem v průběhu této fáze přijal povolání jít založit Element do Hradce Králové. Vůbec tedy není překvapením, že nejčastějším tématem mé četby byla ekklesiologie – tedy různé formy církve a růstu církve. Mým nejčtenějším autorem tohoto období byl misiolog a odborník na růst církve C. Peter Wagner. Druhým nejčastějším tématem bylo vůdcovství. Obě témata ale měly kolem 40 titulů, protože jsem se na roli vedoucího místní církve teprve připravoval.

To se náramně změnilo v druhé pětiletce (2004-2008), kdy jsem církev založil – a uvědomil jsem si, že je toho tolik, co nevím. Především o vůdcovství, bez kterého se „church planter“ prostě neobejde. Tím toto téma vyskočilo nahoru a stalo se dominantním rysem pětiletky, četl jsem o tom 68 knih, a mým nejčtenějším autorem byl John C. Maxwell, který je dodnes autoritou v oblasti vůdcovství – je schopen složité myšlenky vysvětlit velmi jednoduchým stylem, a slouží tak jako poměrně lehce přístupný autor do celého světa leadershipu (což jsem si uvědomil, když jsem kvůli studiu začal číst akademické knihy na podobná témata).

V třetí pětiletce (2009-2013) zakoušel Element největší skokový růst a nutně se to odrazilo do mých témat – potřeba rozvoje teologického myšlení a celkového nastavení nové místní církve vyneslo na první místo tematického řebříčku teologické knihy, které následovaly témata církve, sociologie a vůdcovství. Mým nejčtenějším autorem v této pětiletce byl Andy Stanley, pastor skvělé církve NorthPoint, kam jsem také pravidelně jezdil na návštěvu. Andy reprezentuje styl vyučování, kdy teologické koncepty jsou podávány srozumitelně posluchačům na jakémkoliv bodě jejich duchovní cesty: ať už jsou věřícími na jedné straně nebo hledajícími, skeptiky či nevěřícími na straně druhé. Ti všichni chodí no NorthPointu a protože naše skladba nedělních setkání je podobná, tento styl myšlení mě velmi ovlivnil a pomohl mi kázat tak, abych oslovoval obě skupiny zároveň.

Ve čtvrté pětiletce (2014-2018) přišla zatím nejsilnější fáze teologického profilování Elementu a mě samotného, a na prvním místě tedy zůstala teologie, následována historickými knihami, které mi učení pomáhají zasadit do kontextu. Nejčtenějším autorem této pětiletky se stal teolog N. T. (Tom) Wright, od něhož jsem v tomto období přečetl celkem 16 knih. Tom reprezentuje mnoho dalších teologů, kteří doslova otevřeli okenice mé mysli – jsem za to vděčný.

Výběr knih tedy sleduje křivku profesního nebo osobního růstu a situace, ve které se nacházíme – a to je můj první princip pro vybírání si literatury: Studuji a čtu především to, co mi nejvíce pomáhá v situacích, které aktuálně řeším. Naše mysl je v těchto momentech nejvíce otevřená učit se nové věci a začít myslet jinak, nově. Tehdy probíhá největší proměna myšlení (paradigm shift). Praxe + četba jsou mocnými společníky proměny mysli.

(2) Rád čtu oblíbené autory. Druhou věcí, které jsem si všiml, je oddanost konkrétním autorům. Přestože jsem četl v tomto období knihy od celkem 587 autorů, zhruba 15 z nich má u mě na kontě 10 a více knih, top čtyři autoři pak 48, 37, 35 a 31 knih. Tři z nich jsem už zmínil: Wagner, Maxwell a Stanley. Tím čtvrtým oblíbeným autorem celých dvaceti let je John Grisham, což je prakticky jediný autor románů, kterého čtu – jeho styl právnických románů mě prostě baví. 

Celý tento bod u mě ukazuje na skutečnost, že když mě nějaký autor zaujme, rád si od něj přečtu něco dalšího a nakonec to u některých autorů skončí kompletním přehledem jejich díla. Někdy takový přehled literatury zahrnuje jejich díla v průběhu desítek let a pro mě jako jejich čtenáře je velice zajímavé sledovat vývoj a rozsah jejich myšlení. Díky tomu vidím, že poznávání je skutečně cesta (jak už psal apoštol Pavel), víme vždy jen část a naše poznání se mění jak díky dalším informacím, tak také díky prožitým zkušenostem. Pomáhá to také mému vlastnímu vývoji myšlení. To je tedy můj druhý princip pro výběr knih: Čtu knihy několika oblíbených autorů napsané v rozmezí desítek let, abych viděl příklad, jak se formuje mysl a názory. Někdy je na některém názoru nejzajímavější část právě ta cesta k výsledku, ne samotný výsledný názor. Tento bod mi pomáhá objevovat tyto cesty poznávání.

(3) Všímám si nakladatelůAť už se to někomu líbí nebo ne, na nakladatelství záleží. Některá jsou serióznější a důvěryhodnější než jiná – za ty roky už vypozorujete, kde si které stojí na škále důvěryhodnosti. Neříkám, že dobrou knihu nemůže vydat divné nakladatelství a naopak, za těch dvacet let jsem si ale všiml, že jsou to opravdu výjimky. Na nakladatelství záleží. Pro mě má tento bod ještě jeden rozměr – jsem mnohem náchylnější vyzkoušet mi zatím neznámého autora, pokud ho vydalo nakladatelství s jejichž produkcí mám předchozí opakovanou pozitivní zkušenost. U neznámého autora vydaného novým nebo divným nakladatelstvím většinou zkoumám ještě další body: recenze knihy třeba na Amazonu, kdo tu knihu podporuje a doporučuje, a především seznam použité literatury přímo v té knize. Taky se někdy jen tak v knihkupectví začtu a pokud mě něco zaujme, pokračuji dál tím, že si knihu koupím. A poslední věc u nakladatelů – například v teologii se moc hodí znát, do jakého teologického směru patří to či ono nakladatelství. U některých mi zatím neznámých autorů stačí jen vidět, kdo je vydal, abych věděl, jaká bude základní teze jejich knihy. Můj třetí princip pro výběr knih tedy zní: Čtu především knihy od důvěryhodných nakladatelství, se kterými mám předchozí opakované pozitivní zkušenosti. To je pro mě nejefektivnější cesta také k objevení nových autorů.

Tak tohle je několik lekcí z dvacetileté zkušenosti systematické četby na téma výběru knih. Pokud byste měli nějakou jinou otázku o čtení nebo knihách, napište – třeba to bude dobrý námět na pokračování. 

Přeji vám příjemnou četbu nějaké skvělé knihy!

pátek 11. ledna 2019

Mých 10 nejlepších knih roku 2018


Jako každý rok v lednu, i letos pokračuji s tradičním přehledem 10 knih, které mě nejvíce oslovily v předcházejícím roce ze 75 knih, které jsem přečetl.* Zde je můj letošní seznam podle důležitosti:

1. Pavel Kosatík: Jiný TGM (Paseka, 424 stran). Jiný TGM je již několikátou knihou historika a spisovatele Pavla Kosatíka, kterou jsem měl privilegium přečíst, a jako vždy musím konstatovat, že opravdu umí psát velmi poutavě. Co se mi na této knize kromě literárního a poutavého stylu líbilo hodně je pozice, kterou Kosatík k TGM zaujal. Nijak zvlášť ho neglorifikuje, je dost upřímný k jeho chybám, zarputilosti a tvrdohlavosti, a také pozdější sebestřednosti, a přitom mu přisuzuje opravdu velmi důležité místo v dějinách a vysvětluje, jak se to stalo, a jak nezbytnou úlohu TGM sehrál při vzniku Československa a jak výjimečnou osobností skutečně byl. Tato kniha mi tedy dokázala prezidenta Masaryka vybarvit poutavě, věrohodně a velmi lidsky. 

2. Gideon Hausner: Spravedlnost v Jeruzalémě (Paseka, 448 stran). A ještě jedna historická kniha z nakladatelství Paseka do mého letošního výběru! Každý, kdo se byť jen okrajově zajímá o Izrael, holocaust, druhou světovou válku, antisemitismus, právnické otázky nebo existenci zla si na tento titul o soudu nad Adolfem Eichmannem z pera jeho žalobce musí najít čas. Kniha je rozdělená do několika částí – od souhrnu „konečného řešení“ židovské otázky, přes Eichmannovu roli v nacistickém systému, a krátký popis, jak jej našli a zajali v Argentině, až po popis samotného soudu. Poslední část je velmi zajímavá, protože probírá jak strategii žaloby včetně konkrétních očitých svědectví, tak také linii obhajoby, její argumenty, a na závěr mediální ohlas celého soudu, a jeho podstatnou roli pro historické hodnocení holocaustu, pro sebe uvědomění a vnitřní smíření samotných Izraelců narozených po válce s předcházející generací, a pro izraelské uvědomění své pozice v dnešním blízkovýchodním konfliktu. Navíc, párkrát mě při čtení zcela přemohly emoce – toto rozhodně není suchý, dějinný přehled holocaustu, ale opravdové svědectví emocionální, dynamické, silné. Když jsme u historických děl s přesahem do politiky, rád bych při té příležitosti zmínil ještě knihu Grahama Allisona Osudová past, která na půdorysu peloponéské války mezi Aténami a Spartou probírá možný střet USA a Číny. Fascinující čtení.

3. Clark H. Pinnock: Most Moved Mover (Barker, 227 stran). Clark Pinnock byl jedním z nejvlivnějších evangelikálních teologů 20. století, a tato kniha je jeho teologickou obhajobou „otevřeného pohledu“ (open view, open theism) na Boží vševědoucnost a na důsledky, které otevřený teismus má do dalších teologických disciplín, protože způsob, jak chápeme a vnímáme Boha ovlivní všechny další doktríny. V knize odpovídá na základní a nejčastější námitky zejména z kalvinistických reformovaných kruhů, ale také z prostředí arminianismu, a poutavě dokazuje, jak většina evangelikálů žije jako „otevření teisté“ zatímco vyznávají klasický pohled na vševědoucnost ovlivněný řeckou filozofii, kde Boha vnímají jako nehybného hybatele, neměnného a stálého Boha, který nikdy nemění názor nebo není překvapený, zatímco židovská a křesťanská Písma hovoří o Bohu, který se nechává pohnout svým stvořením, který může být překvapen a zraněn. A který reaguje na naše modlitby proto, že je láskou. Protože již řadu let zastávám tento pohled, byl jsem nadšen způsobem a hloubkou této konverzace. Když jsme u teologických knih s neotřelým obsahem, rád bych ještě navíc zmínil titul Briana Zahnda Farewell to Mars, ve kterém se vypořádává s politickým a nacionálním americkým křesťanstvím, které podle něj je spíše fúzi uctívání Jahveho a řeckého boha Marse.

4. Přemysl Pitter: Duchovní revoluce v srdci Evropy (Kalich, 136 stran). Krásně popsané fascinující příběhy z duchovní historie českého národa, které nejsou laděny nacionalisticky, ale zároveň vedou k vděčnosti. Pitter tuto knihu napsal pro čtenáře v západní Evropě po obsazení Československa Sovětskou armádou, a po vzedmutí zájmu o svou bývalou vlast. Chtěl tak ukázat, že český národ má hluboké dědictví skryté v duchovních průkopnicích – a zdaleka se nejedná jen o notoricky známé Husa a Komenského. Tuto knihu jsem koupil celému LeadTeamu Elementu jako jednu z povinných knih letošní sezóny. Velmi osvěžující a povzbudivé čtení. 

5. Karl Vaters: Small Church Essentials (Moody, 255 stran). Drtivá většina knih o vedení a růstu církve jsou psány z pozice velké církve nebo přímo megacírkve (to je takové místní společenství, kde se o víkendu schází více než dva tisíce lidí). Což je jistě prima, sám jsem řadu takových knih přečetl a mnohé mě velmi obohatily. Většina z nich není psána stylem nějakého hloupého a bezduchého návodu, nebo snad dokonce arogantně a povýšeně. Přesně naopak. Přesto je ale veliký problém jejich myšlenky, zkušenosti a metodiku aplikovat, a není to kvůli odlišné kultuře. Je to kvůli odlišnému prostředí, ve kterém se nachází velká a malá církev. Každá malá církev (takové místní společenství, kde se o víkendu schází do 250 lidí) je natolik jedinečná a odlišná, že nemůže jednoduše ani aplikovat způsoby a zkušenosti jiných malých církví – každá maličkost, každý rozdíl vychýlí jejich vlastní zkušenost jinam (na rozdíl od velkých církví, které jsou si navzdory jiné teologii a jinému stylu docela vnitřně strukturálně podobné). Karl Vaters si této dynamiky všiml a z frustrace, že pro pastory malých církví není dost literatury zabývající se jejich situací (a navíc bez pocitů viny v případě, že zůstávají malými církvemi, nebo naopak bez prázdných sebevědomých řečí o růstu), napsal toto mistrovské dílo, které by si podle mě měli přečíst všichni pastoři malých církví – tedy v česku skoro úplně všichni. PS. Koneckonců, 95% všech místních církví na světě je malých, do 250 lidí na víkendových bohoslužbách…

6. Stanley Grenz: The Millenial Maze (IVP, 239). Eschatologie je teologický název pro učení o posledních věcech, tedy především o druhém příchodu Krista a světě po tomto příchodu. Všichni křesťané věří, že se Ježíš vrátí, aby soudil a obnovil svět. V čem se ale liší, je kdy to proběhne, za jakých okolností to proběhne, jak bude vypadat vzkříšení z mrtvých, zda bude církev u Ježíšova příchodu na zemi, zda bude existovat mezi druhým příchodem Krista a věčností také nějaké období tisíce let, a tak dále. Pro mnoho křesťanů je eschatologie nejoblíbenější disciplínou (což je škoda), ale jiní se ji zase vyhýbají seč mohou (a to je také škoda). Jedním z důvodů, proč se ji někteří vyhýbají je zkrátka to, že nechápou rozdíly mezi jednotlivými postoji, přijde jim to složité. Takoví by milovali knihu Stanleyho Grenze, ve které poskytuje základní přehled všech čtyřech hlavních směrů, včetně jejich silných a slabých stránek a v čem mohou obohatit církev jako celek. Kniha prý vyjde v češtině, doufám, že si ji co nejvíce vedoucích v církvi přečte. A když jsme u teologických knih, ještě bych zmínil dvě, které mě zaujaly v roce 2018. Jednou je kniha Rogera Olsona Against Calvinism, ve které podává strhující teologický úder kalvinismu, a druhou je kniha Johna Waltona Ztracený svět první kapitoly první knihy Mojžíšovy, kde popisuje svůj funkční pohled na popis stvoření, což je pro mnohé české křesťany úplné zjevení, jak se dá chápat biblický text. Velmi čtivé a mysl probouzející.

7. J. R. R. Tolkien: Hobit (Argo, 253 stran). Už hodně dlouho jsem si na Hobita brousil zuby! O Vánocích k tomu konečně došlo a byl jsem velmi rád. Je to fantastický kus literatury. Tolkienův Hobit je natolik známý, že se nemusím ani nějak zvlášť rozepisovat, napíšu tedy snad alespoň jeden citát: Ale srdce jim při jeho vážných slovech poklesla a všichni pocítili, že jejich dobrodružství je daleko nebezpečnější, než se až dosud domnívali, a že po celou dobu, i když překonají rizika cesty, čeká na jejím konci drak. V roce 2018 jsem četl ještě dva romány, které si zaslouží alespoň malou zmínku: Fantastický příběh o stárnutí a umírání A každé ráno je cesta domů delší a delší od Fredericka Backmana a politický špionážní thriller Pohřešuje se prezident, který společně napsal bývalý prezident USA Bill Clinton se spisovatelem Jamesem Pattersonem.

8. N. T. Wright: Paul, A Biography (HarperOne, 480 stran). Ani letos v mých Top Ten nechybí úžasný anglikánský teolog N. T. Wright, tentokrát ovšem trochu v jiném žánru než u něj bývá obvyklé. Wright je jedním z nejznámějších autorů tzv. Nové perspektivy na Pavla, která se pokouší pozdvihnout Pavlovy dopisy z luteránsko-reformovaného rámce porozumění a vykládat je spíše podle porozumění judaismu prvního století. Tato kniha však nepatří k teologické obhajobě tohoto pohledu. Je to životopis. Samozřejmě, je to teologický životopis, protože Pavel byl teolog. Ale stále je to životopis, který pomáhá pochopit myšlení, práci a psaní muže, který stál za rozmachem křesťanství.

9. Alexandr Flek: Parabible (Biblion, 192 stran). Parabible je projekt Alexandra Fleka, jinak teologa a překladatele Bible21, který parafrázuje klíčová místa evangelijního příběhu. Parafráze jsou svým způsobem kázání – snaží se aktualizovat poselství Bible do současné doby a současné situace posluchačů. Dělá to asi každý kazatel, byť k tomu používá různé prostředky. Cílem vyučování totiž není pouhá znalost nebo povědomí o biblických časech, cílem je aktivní život v současnosti formovaný biblickou zvěstí. Právě proto se v církvi nespokojíme jen se samotnou četbou Bible, ale máme k tomu nějaké vyučování. Aktualizujeme zvěst pro nás. Pro mě osobně je Parabiblepřínosná v tom, že některá notoricky známá místa, která jsem četl v různých překladech podává svěže, nově a neotřele. Pro časopis Život v Kristu jsem napsal celou recenzi, kterou najdete zde.

10. Phil Knight: Umění vítězit (IKAR, 432 stran). Ještě jeden životopis na závěr letošního seznamu. Phil Knight je zakladatelem značky Nike a jeho kniha je fascinující příběh podnikání, odvahy, odolnosti a vůdcovství. Navíc Knight píše vtipně a čtivě, takže jsem se bavil. Přitom jsem se také ovšem učil, protože se Knight nevyhýbá ani svým pádům nebo neúspěchům. Nejlepší byznys kniha, kterou jsem v roce 2018 četl.

Doufám ale, že tyto knihy budou pro vás inspirací, co byste si třeba mohli přihodit na svůj seznam literatury. Těším se na knihy, které přečtu v tomto roce.Jaká byla vaše kniha roku, kterou jste v roce 2018 přečetli? 

* Poznámka: 
Podotýkám, že je to seznam knih, které jsem četl já, není to tedy reprezentativní vzorek knih vydaných v tomto roce. V přehledu také chybí Bible, kterou čtu průběžně celý život a je tak v kategorii sama o sobě. Na závěr pro zajímavost přehled medailistů z minulých ročníků.

2017
1. Brian Zahnd: Sinners in the Hands of a Loving God (Waterbrook)
2. N. T. Wright: Jednoduše Ježíš (Návrat domů)
3. Rob Bell: What is the Bible? (HarperOne)

2016
1. N. T. Wright: The Day Revolution Began (HarperOne)
2. Brent Schlender: Steve Jobs: Zrození vizionáře (Grada) 
3. Timothy Snyder: Černá zem (Prostor)

2015
1. Keith Lowe: Zdivočelý kontinent (Paseka)
2. Adam Hamilton: Making Sense Out of Bible (HarperOne) 
3. Pavel Kosatík: Emil Běžec 00:100 (Prostor)

2014
1. N.T. Wright: Surprised by Scripture (HarperCollins)
2. Gregory Boyd: Is God to Blame? (IVP)
3. Philip Yancey: The Vanishing Grace (Zondervan)

2013
1. Rodney Stark: The Triumph of Christianity (HarperOne)
2. Larry Osborne: Innovation's Dirty Little Secret (Zondervan)
3. Ken Segall: Šíleně jednoduché (Cpress)

2012
1. Andy Stanley: Deep and Wide (Zondervan)
2. Patrick Lencioni: The Advantage (Jossey-Bass)
3. Tim Keller: Králův kříž (Biblion)

2011
1. Henry Cloud: Neccessary Endings (Harper Business)
2. Andy Stanley: Enemies of the Heart (Multnomah)
3. John Eldredge: Beautiful Outlaw (FaithWords)

2010
1. Larry Osborne: The Sticky Teams (Zondervan)
2. George W. Bush: Decision Points (Century)
3. Andre Agassi: Open (Kopf)

2009
1. Andy Stanley: The Principle of the Path (Thomas Nelson)
2. Geoff Surratt: 10 Stupid Things that Keep Church from Growing (Zondervan)
3. Christopher Witt: Real Leader Don't Do Powerpoint (Crown)

2008
1. Jim Kouzes & Barry Posner: The Leadership Challenge (Jossey-Bass)
2. Craig Groeschel: It (Zondervan)
3. Bill Hybels: Just Walk Across the Room (Zondervan)

2007
1. C. Peter Wagner: Your Spiritual Gifts Can Help Your Church Grow (Regal)
2. Michael Duduit: Preaching with Power (Baker)
3. Elmer Towns, Bird, Stetzer: 11 Innovations in Today´s Church (Regal)

2006
1. Andy Stanley: Communication for a Change (Multnomah)
2. Craig Groeschel: The Confessions of a Pastor (Multnomah)
3. Larry Crabb: Rozbité sny (Návrat domů)

2005
1. Andy Stanley: The Best Question Ever (Multnomah)
2. Mishka Assayas: Bono: in conversation (Riverhead)
3. John C. Maxwell: Winning with People (Thomas Nelson)

2004
1. Bill Hybels: The Courageous Leadership (Zondervan)
2. Andy Stanley: Seven Practices of Effective Ministry (Multnomah)
3. C. Peter Wagner: Churchquake (Regal)

2003
1. Rick Warren: The Purpose Driven Life (Zondervan)
2. George Barna: Grow Your Church from the Outside In (Regal)
3. Bill Hybels: Courageous Leadership (Zondervan)

2002
1. George Barna: User Friendly Churches (Regal)
2. Ted Haggard: The Life Giving Church (Regal)
3. Ralph Moore: Starting a New Church (Regal)

2001
1. George Barna: The Habbits of Highly Effective Churches (Regal)
2. C. Peter Wagner: Acts of the Holy Spirit (Regal)
3. Philip Yancey: Nekončící milost (Návrat domů)

2000
1. John C. Maxwell: 21 Irrefutable Laws of Leadership (Thomas Nelson)
2. C. Peter Wagner: Churchquake (Regal)
3. Larry Crabb: Uvnitř (Návrat domů)

1999
1. C. Peter Wagner: Leading Your Church to Growth (Regal)
2. Bill Hybels: Honest to God (Zondervan)
3. Jaro Křivohlavý: Sdílení naděje (Návrat domů)

pátek 30. listopadu 2018

Parabible | Recenze & reflexe

Během nedělní bohoslužby jsem přišel na podium mezi písněmi, modlil jsem se, udělal sbírku a pak jsem lidi povzbudil k poslední písní slovy Parabible. Tuto neděli jsme v Elementu právě končili seriál přednášek KudyKam, ve kterém jsme prozkoumávali to, jak se rozhodovat na životních křižovatkách mnoha možností. Použil jsem proto parafrázovaná slova Ježíše (Já jsem ta cesta, pravda i život, Jan 14:6): „Ve světě, kdy často nevíme KudyKam, kdy stojíme na křižovatkách otevřené budoucnosti, dnes tu stojíme, abychom uctívali toho, kdo řekl: Já jsem navigace, adresa i plná nádrž. On je skutečně vším, co potřebujeme k tomu, abychom dojeli ke správnému cíli.“ Po shromáždění jsem mluvil s jedním hledajícím hostem, který zatím v Boha nevěří. Tato slova, která jsem použil, ho prý motivovala k tomu, aby si příběh o Ježíšovi přečetl znovu a znovu se mu snažil porozumět. Úplně jinak totiž „slyšel“ stejnou evangelijní myšlenku, ovšem řečenou moderním a pro něj srozumitelným způsobem.

Tohle je asi nejsilnější stránka Parabible, nejnovějšího projektu Alexandra Fleka, jinak teologa a překladatele Bible21. Parafráze jsou svým způsobem kázání – snaží se aktualizovat poselství Bible do současné doby a současné situace posluchačů. Dělá to asi každý kazatel, byť k tomu používá různé prostředky. Cílem vyučování totiž není pouhá znalost nebo povědomí o biblických časech, cílem je aktivní život v současnosti formovaný biblickou zvěstí. Právě proto se v církvi nespokojíme jen se samotnou četbou Bible, ale máme k tomu nějaké vyučování. Aktualizujeme zvěst pro nás. 

Co se mi na Parabibli moc líbí je způsob, jak se Saša Flek vypořádal s jednotlivými příběhy evangelií. Parabible se tak snaží aktualizovat poselství evangelia tak, jako by se odehrávalo v dnešní době v České republice. Je vidět, že nad tím strávil hodně času a přemýšlení, aby to do sebe zapadlo. Galilea, v evangeliích odlehlý kout Izraele se silným nářečím a specifickou kulturou je v Parabibli Slezsko, Betlém městečko při Jeruzalému, je tady Beroun. Ježíš do Jeruzeléma, tedy do Prahy, nepřijede na oslovi, ale na kole. Dobré je povolání učedníků, zatímco v evangeliu spravují jako rybáří sítě, v Parabibli jsou správci sítě a Ježíš je povolává raději spojovat lidi, aby vybudovali takový Network, jaký to ještě nebyl. Mohl bych pokračovat s dalšími příklady, ale nechci čtenáře okrádat o zážitek, kterým čtení biblické parafráze je.

Za ideální situace by nás měla parafráze vrátit zpátky k samotné Bibli. Měla by nás totiž učit kontextualizaci textu do naší situace a tak hledat způsoby, jak žít Ježíšovým životem i v dnešní době. Proto také autor uvedl na jedné straně text v řečtině a český text Bible21, na druhé pak znění Parabible. Čtenář tedy může lehce porovnávat originál s českým překladem a následnou kontextualizací do dnešního Česka. Pro mě osobně je Parabible přínosná v tom, že některá notoricky známá místa, která jsem četl v různých překladech podává svěže, nově a neotřele. Určitě ji budu používat v kázání nebo vyučování i v budoucnu, protože mým cílem je srozumitelně text přiblížit svým posluchačům a provokovat je k přemýšlení. Parabible mi k tomu může sloužit velmi dobře. Jen bych si přál další pokračování, třeba Paraskutky… 

Pro jisté české křesťany je Saša Flek kontroverzní postavou z různých důvodů. Předpokládám, že proto se budou snažit najít v Parabibli něco s čím nesouhlasí, aby to mohli rovnou celé shodit. Určitě tam „něco“ najdou. Je-li totiž Parabible kázáním, bude nutně reflektovat teologické důrazy autora, se kterými posluchači mohou nebo nemusí souhlasit. Jak tomu ostatně je v každém kázání. Můj názor je, že pokud naše kázání vůbec nikoho nevyprovokuje, pak je otázkou, zda kážeme tak, aby lidé slyšeli. Evangelijní poselství je totiž z principu skandální, neobvyklé a probouzející oba póly: nadšené přijetí nebo vášnivé odmítnutí. Mě se proto provokující a kontroverzní kazatelé a autoři líbí, probouzejí v nás totiž stejné emoce, jaké prožívali první čtenáři evangelií v řeckořímském světě, nebo první posluchačí apoštolů po celé tehdejší římské říši. Pro tyto důvody a pro silný evangelizační náboj, kterým Parabible disponuje, tuto knihu nejen doporučuji, ale také aktivně šířím. Doufám, že se s ní čtenáři poperou a budou motivováni číst evangelia s novým porozuměním. To je to, co v dnešní době v naší zemi opravdu potřebujeme.

Psáno pro Život v Kristu, časopis Apoštolské církve.


pondělí 15. října 2018

Pod kapotou | Láska


Dnes se loučíme se sérii na téma úspěchu, ve které jsme se společně zamýšleli nad vlastnostmi úspěšného a dobře vyladěného života. Myslím si, že principy, které jsme probírali, se dají aplikovat pro úplně každého z nás – ať už jsme věřícím člověkem nebo nejsme. Platí bez ohledu na věk – vlastnosti úspěchu jsou nezbytné pro studenty (kteří něčeho chtějí dosáhnout), stejně jako platí pro pracující nebo podnikající dospělé, platí pro lidi v jakékoliv formě vztahu, i pro ty, kteří se chtějí v životě někam posunout. Principy, které jsme probírali, se dokonce uplatňují i na ty, kteří se nikam pohnout nechtějí, i když pro ně žel platí v té negativní podobě. Chci tím říct, že principy úspěchu, které jsme probírali, jsou docela univerzálně platné. Když si to rychle zopakujeme, mluvili jsme o odvaze, disciplíně a věrnosti. Bez odvahy není nic ostatního možné. Odvaha umožňuje ostatní vlastnosti, protože nás motivuje udělat krok do neznáma. Bez disciplíny zůstaneme trčet u první překážky, u prvního kopečku, když věci začnou být složitější nebo namáhavější. Úspěšný člověk se naučil umění odříkání se, vytrvalosti, houževnatosti. Bez věrnosti budeme stále a znovu podléhat pokušení z naší cesty odbočit, zastavit se, zpomalit.  Potřebujeme zůstat na dlouhé cestě stejným směrem, protože velké sny musí být zakotveny v malých životadárných návycích.

Než se podíváme na naší poslední vlastnost, uděláme trochu krok zpátky a zamyslíme se nad úspěchem jako takovým. Pojďme se nejdříve podívat na otázku: Co je to úspěch? Protože to je přece všem zcela jasné, ne? Všichni víme, jak vypadá úspěch. Nebo to snad nevíme? Divili byste se, ale není to vůbec tak jasné, jak by se zdálo. Gallupův ústav udělal před lety průzkum ohledně úspěchu, aby zjistil, co si lidé pod tímto pojmem doopravdy představují. Nejvíce lidí se identifikovalo (kupodivu) s dobrým zdravím. Ale je opravdu zdraví úspěchem? Jasně, na svém zdraví máme velký podíl, ale je to skutečně tak? Osobně neznám moc zdravých lidí, kteří by jen tento výchozí stav označili jako úspěch. Pak je tu samozřejmě odpověď, kterou bychom mohli charakterizovat slovem mít. Podle tohoto konceptu je úspěšný člověk ten, kdo zvyšuje svůj standart. Jenže, pokud je úspěch o tom „mít se lépe“ nebo „mít toho víc – věcí, peněz, zážitků“ – pak nutně vyvstává otázka: Kdy přesně budeme mít dost? Jinými slovy, kdy se budu cítit úspěšně? Kolik toho musím mít, abych ten pocit zažil? Všichni víme o těch milionářích, kteří stále chtějí ještě o trochu víc a nejsou nikdy spokojení. Další by úspěch charakterizovali slovem cítit. Myslí si, že je to zvláštní pocit štěstí, ta muška jenom zlatá. Jenže, jak říká John Maxwell: Neustálý shon po štěstí je hlavním důvodem, proč se tolik lidí cítí mizerně. A nepomůže ani dosáhnout něčeho významného – vzpomínky na dosaženou metu blednou v paměti a pocit úspěšného člověka nám nedají – taky proto, že to trvá docela dlouho dosáhnout další mety. 

Faktem zůstává, že pro mnoho lidí je úspěch těžce definovatelný pojem. Většinou mají za to, že prostě poznají, když budou úspěšní – až budou úspěšní. To se ovšem stává zřídkakdy. I ti nejúspěšnější lidé mají pocit, že ještě nemají dost, nezažili dost, nedosáhli dost. Vždy jsou lidé, kteří jsou na tom lépe, že? Znáte to, na druhé straně plotu je tráva vždy zelenější. Pokud je tak těžké definovat úspěch, jak budeme vědět, že jsme dorazili do cíle? Teolog James Carse napsal před nějakými čtyřiceti lety knížku Konečně a nekonečné hry, kde definoval odlišné typy her. Na letošním GLS o tomto tématu bude mluvit Simon Sinek. V jádru jde o to, že v konečné hře víme, kdo hraje, jsou daná pravidla a odsouhlasený cíl. Například hokej. Pravidla jsou jasně stanovena. Zápas má svůj počátek a konec. Kdo má na konci zápasu více gólů, vyhrál. To je dobrý příklad konečné hry. Když ale hrajete nekonečnou hru, hráči mohou být známí i neznámí, mohou naskakovat další v průběhu, pravidla se mohou měnit během hry a cílem je pokračovat ve hraní. Nedopustit, aby hra skončila, udržet ji do nekonečna. To je matoucí, pokud jediné hry, co známe, jsou konečné. V nekonečné hře není nic takového jako vítězství. Jen dojde chuť či zdroje k pokračování ve hře. Problém nastane, když proti sobě postavíte hráče konečné a nekonečné hry, protože hráči konečné hry chtějí vyhrát a hráči nekonečné hry nechtějí skončit. Budou se tak řídit odlišnou strategii. 

Proč to říkám? Protože mnoho z našich definic úspěchu jsou ve formě konečné hry: něčeho dosáhneme a konec hry. Jenže skutečný úspěch je mnohem více nekonečná hra a to v každém odvětví. Vezměte si třeba manželství. Můžeš si stanovit cíle, kterých bys chtěl dosáhnout. Jenže, hlavním cílem je hru manželství hrát co nejdéle, ne? Navíc tu vstupují další hráči (třeba děti), mění se pravidla, co fungovalo včera už dnes neplatí, je mnoho proměnných faktorů (třeba zdraví nebo finanční a pracovní situace). Je to klasický příklad nekonečné hry. Nemůžete si říct, že když si třeba pořídíte děti, dosáhli jste úspěchu – ještě na vás totiž čeká výchova a ta, jak všichni víme, nekončí nikdy… Podobně je to v každém odvětví, mění se podmínky a mění se naše prostředí. Sinek na to tedy říká: Neexistuje nic takového jako vyhrát v obchodním světě, nebo vyhrát v kariéře. Neexistuje výhra v životě. Nekonečné hry patří k naší existenci. Problémem je, že většina z nás neví, jak vést nekonečnou hru. Své organizace řídíme tak, abychom porazili svou konkurenci, abychom byli jedničky, nad všemi zvítězili a byli nejlepší. Problém je v tom, že nic takového neexistuje. Co z toho všeho vyplývá? Pokud je úspěch nikdy nekončící hra, není to destinace. Úspěch je cesta. Je to cesta, která nemá konečný cíl. Musíme změnit svou definici, a to následně promění naší strategii. Abychom se udrželi na úspěšné cestě, potřebujeme správný obrázek, jak vypadá úspěch a potřebujeme znát směr.

John Maxwell napsal, že po 25 letech analyzování úspěchu a úspěšných lidí došel k této jednoduché definici úspěchu, která je spíše cesta než destinace: Úspěch je znát smysl svého života, růst ke svému potenciálu a zasévat požehnání pro druhé. Zní to jako cesta, že? To je dobře. Znamená to, že pořád můžeme ve všech těchto oblastech růst. Znát své poslání dodává do života obrovské zadostiučinění. Odpovídá to na otázky: Co hledám? Proč jsem stvořen? Věřím svému potenciálu? Kdy začnu? Růst ve svém potenciálu nám pomáhá soustředit se na jeden cíl a snažit se neustále zlepšovat. Nedovolíme své minulosti, aby nás neustále stahovala dolů. Minulost musíme někdy dořešit, ale ve většině případů ji musíme pohřbít a jít dál. A pak je tu poslední část. Zasévat požehnání je nezbytnou součástí cesty úspěchu. Jak řekl Albert Schweitzer: Smyslem lidského života je sloužit a projevit soucit a vůli k pomoci druhým. Pro něj to bylo přestěhovat se do Afriky a založit tam medicinskou misi. Pro každého to může znamenat něco jiného, ale dokud nezapojíme do své definice druhé lidi, vždy nám bude něco chybět. Proto je poslední vlastnosti, která se skrývá pod kapotou láska. Jen připomínám, máme tam odvahu, disciplínu věrnost. Teď nám tam přibyla láska. Což je – jak by asi mělo být zřejmé – náš postoj k jiným lidem. Pokud máme měkké srdce (milujeme lidi), budeme chtít do jejich životů zasít nějaké konkrétní požehnání, nějakou hodnotu. Pokud ale naopak máme srdce tvrdé, budeme myslet primárně sami na sebe – protože mi taky přece nikdo nepomohl, ne?!? Člověk s tvrdým srdcem lidi vnímá buď jako nástroj k použití nebo jako potíž k vyřešení a k vyhnutí se jim. Přitom je základním křesťanským nastavením vědomí, že Bůh miluje každého člověka, každý je zván do komunity, a každý člověk v té komunitě odráží Boží lásku ve svých vztazích. Pro křesťana je tedy jeho životní úspěch vždy spojen s tím, jak se to projeví v jeho komunitě. Podle Ježíše by největší prioritou pro věřícího člověka měla být láska k Bohu a druhá největší láska k lidem.

Dnešním příkladem úspěšného člověka, ze kterého bychom si všichni měli vzít příklad, je jistá žena, jejichž příběh máme zaznamenaný v Novém Zákoně, v knize Skutků. Tam je napsáno (9:36-42): V Joppě pak žila jedna učednice jménem Tabita (což je v překladu Dorkas), která oplývala dobrými skutky a almužnami. V těch dnech však onemocněla a zemřela. Omyli ji a položili do horní místnosti. Lydda je blízko Joppy, a když se učedníci doslechli, že Petr je v Lyddě, poslali k němu dva muže s prosbou, aby k nim bez meškání přišel. Petr vstal a šel s nimi. Když přišel, zavedli ho do horní místnosti, kde ho s pláčem obstoupily všechny vdovy a ukazovaly košile a pláště, které jim Dorkas dělala, dokud byla s nimi. Petr poslal všechny ven, poklekl a modlil se. Potom se obrátil k jejímu tělu a řekl: „Tabito, vstaň!“ Otevřela oči, a když uviděla Petra, posadila se. On jí podal ruku a pomohl jí vstát. Potom zavolal svaté i vdovy a ukázal jim ji živou. Rozneslo se to po celé Joppě a mnozí uvěřili v Pána.To je skvělý příklad úspěšné ženy, která se rozhodla zasévat požehnání do druhých lidí: v našem případě šlo o vdovy, což byla jedna z nejohroženějších skupin lidí ve starověkém světě.

Těžká chudoba byla obvyklou zkušeností vdov ve východní kultuře. V dobách, kdy byla psána Bible, bylo pro ženu neskutečně těžké ztratit manžela a nemít dospělé  syny nebo bratry, kteří by se o ní postarali. Vdovy z města Joppe měly ale štěstí. Do jejich mizérie vstoupila jistá učednice jménem Tabita, která zasvětila svůj život k snižování utrpení těchto osamělých žen. Část jejich problémů bylo to, že jim vyráběla oblečení. Co tyto nové šaty znamenaly pro vdovy? Především teplo, důstojnost a naději. Bylo to víc než oděv sám o sobě. Když vdova dostala oděv, byl to pro ní skoro jako šepot, který říkal: „Někdo se o tebe stará. Nejsi na to všechno sama.“ Teplo, důstojnost, naděje. Tabita byla v první církvi hrdinkou a její ztráta byla velmi tragická. Náš příběh dopadl dobře, Bůh skrze Petra Tabitu vzkřísil k životu. Podívej se ale na její příběh z odstupu. Co přesně Tabita udělala? Nenakoupila oděv. Ušila oděv. Tabita žila neobyčejný život tím, že se zasvětila docela obyčejné činnosti.Dnem za dnem seděla a šila. Její práce vypadá jako by byla opakující rutina. To, co tuto rutinu dělalo speciální, byla vnitřní motivace – láska. Velikost je zřídkakdy dosažena děláním velkých věcí, ale spíše děláním dobrých věcí opakovaně. Tragédie je, že zatímco čekáme na velké příležitosti, míjíme celý zástup dobrých příležitostí, které kolem nás kráčejí. Příležitostí zasít požehnání. Dobrota je ignorována, protože vypadá obyčejně. Všedně. Tabita dosáhla velikosti v konání obyčejné dobroty. To z ní dělá velmi úspěšnou ženu, jejichž ztráta byla pociťována její komunitou, jejími přítelkyněmi, její rodinou víry. 

Pokud si zvolíme život podle konečnosti, bude nás pohánět touha být nejbohatší, nejslavnější, nejmocnější, být povýšen dříve než naši přátelé, vydělat víc peněz než konkurence, stále se porovnávat s ostatními a předhonit je. A až zemřeme, prostě jen zemřeme. Nebo se rozhodneme žít svůj život s vědomím nekonečné existence. V takovém případě máme poslání, kterému věříme, a proto budujeme kolem sebe týmy plné důvěry, pečujeme o své přátele, staráme se o rodinu, žijeme život zaměřený na službu a až odejdeme, ostatní řeknou: Svět je lepším, protože jsi tu byl ty. Takový úspěch chceme doopravdy. Odvaha. Disciplína. Věrnost. Láska. To jsou vlastnosti dobře vyladěného života pod kapotou.

úterý 9. října 2018

Pod kapotou | Věrnost


Vítám vás u třetího dílu seriálu Pod kapotou, ve kterém se zamýšlíme nad vlastnostmi dobře vyladěného života. Probíráme několik vlastností, které potřebujeme, pokud chceme v životě jít kupředu. První vlastností, na kterou jsme se zaměřili, byla odvaha. Bez odvahy není nic ostatního možné. Odvaha umožňuje ostatní vlastnosti, protože nás motivuje udělat krok do neznáma. Druhou vlastností byla disciplína, která nám umožní dojet do cíle. Bez této vlastnosti zůstaneme trčet u první překážky, u prvního kopečku, když věci začnou být složitější nebo namáhavější. Úspěšný člověk se naučil umění odříkání se, vytrvalosti, houževnatosti. Dnes se podíváme na třetí, k oběma předchozím vlastnostem příbuznou věc. Odvaha nás nastartuje, disciplína nám umožní pohyb kupředu, dnešní vlastnost nás dovede do cíle. Tou dnešní vlastností je věrnost, bez které budeme stále a znovu podléhat pokušení z naší cesty odbočit, zastavit se, zpomalit. 

Věrnost by se dala charakterizovat nejlépe větou: Dlouhá cesta stejným směrem. Jistě, slovo „věrnost“ všichni známe především ze vztahů, například z manželství. Úspěšné manželství je opravdu dlouhá cesta stejným směrem, že? Jinak totiž manželství nemůže vydržet a přežít. Zastaví se, rozdělí se, vytratí se… V dalších vztazích je to podobné. Věrnost je ochota jít dlouho společně. Jak říká africké přísloví: Chceš-li cestovat rychle, cestuj sám. Chceš-li cestovat daleko, cestuj společně. Věrnost si všichni umíme představit ve vztahu, věrnost je ale vlastnost také pro jednotlivce: Jsme věrní svým záměrům? Jsme věrní sami sobě? Jsme věrní své vizi a svému poslání? Jsme věrní Bohu? Jisté je pouze to, že vytrvalá věrnost v průběhu delšího časového úseku se nedá vůbec ničím nahradit. Myslím, že Craig Groeschel má pravdu, když řekl: Pravděpodobně přeceňujeme, co dokážeme udělat za krátkou dobu a zároveň podceňujeme, co dokáže celý život věrnosti. To proto, že především zpočátku našeho života, kdy jsme ještě mladí, plní sil a ideálů, máme sny, co bychom chtěli získat, zvládnout, zažít. Později nás čeká deziluze, protože jednoho dne zestárneme, život půjde dál. Pokud ale věrně budeme dělat nějakou činnost nebo půjdeme jedním směrem, dojdeme k cíli, který je fantastický. Jen ta cesta vypadá někdy nezajímavě. Co chci říct je to, že velké sny musí být zakotveny v malých životadárných návycích. Podívejme se na to trochu podrobněji.

Ve Starém Zákoně, první části Bible, najdeme jednu velmi zajímavou knihu plnou moudrosti a různých chytrých přísloví. Většinu z nich napsal starověký izraelský král Šalamoun, ve své době považovaný za nejmoudřejšího člověka, který kdy žil. Ta kniha se jmenuje (poněkud nepřekvapivě) Přísloví. Šalamoun tam pobízí každého, kdo chce vědět, jak vypadá moudrost a jak vypadá ztělesněný úspěch, aby se šel podívat na …mraveniště. Vybízí k tomu zejména ty, kteří si myslí, že úspěch přijde snadno, bez úsilí, jen díky snům. Přísloví 6:6-8: Jdi za mravencem, pecivále, pozoruj ho a zmoudříš hned! Žádného vůdce mravenec nemá, dozorce ani vládce jemu netřeba; v létě si ale potraviny chystá, o žních zásoby pilně ukládá. Všimněte si, co tady říká nejmoudřejší člověk na světě: Budeš-li pozorovat mravence, zmoudříš. Bez dozoru, bez vládců, bez zákonů, mravenec poctivě a věrně dře. Díky tomu se v zimě má dobře. A aby bylo jasno, jak to Šalamoun myslí, ještě k tomu dodává jedním dechem (Přísloví 6:9-11): Jak dlouho, lenochu, budeš polehávat, kdy už se konečně ze snu probudíš? Chvilku si pospíš, chvilku zdřímneš, na chvilku složíš ruce a spočineš? Vtom jako tulák bída navštíví tě, jako loupežník tě nouze přepadne! Později se k tématu ještě vrací a tvrdí, že mravenci jsou mudrci nad mudrce.Přísloví 30:24-25 Tito čtyři jsou na zemi nepatrní, nad mudrce jsou ale moudřejší: mravenci, národ nepříliš silný, v létě si ale chystají zásoby…Šalomoun mluví o mravenčí moudrosti proto, že jejich stálá práce a opakovaná činnost vytváří konzistenci. Životní změna se nikdy nestane přes noc. Některé z největších růstových záležitostí se týkají měsíců a let. Vyžaduje to (opravdu) dlouhou cestu jedním směrem.

Víte, obvykle oceňujeme zejména ty, kteří dojdou do cíle, nicméně v průběhu jejich cesty se toho obvykle moc nedělo. Byla to doslova mravenčí práce. Bez dozoru, bez pochvaly si nakládali na svá bedra břemena a pilně je ve skrytu nosili. Víte, někdy jsme v úžasu z lidí velkých vizí a velký slov. A jistě, k velkým věcem potřebujeme velké vize. Jen nesmíme zapomenout, že velké sny jsou mocné jen tehdy, když jsou zakotveny v každodenní disciplíně. Platí to skutečně v každé oblasti: ve vztazích, v manželství, ve škole, v práci, v podnikání, v církvi, v duchovním životě. Koneckonců, byl to apoštol Pavel, který napsal v 1. Korintským 4:1-2: Považujte nás tedy za Kristovy služebníky a za správce Božích tajemství. Od správce se žádá jen jedno – aby byl shledán věrným. Jsme správci svých životů, a žádá se od nás věrnost, konzistence, stálost. Bez konzistentnosti skončíme v průměru, jak si všiml Jim Collins: Podpis průměrnosti je chronická nekonzistence. Co tím myslím? Myslím tím takové to nadšení střídané s unuděnou nespokojeností.

Konzistentní člověk dělá věrně svou práci ať už se na to cítí nebo necítí. To nebývá jednoduché, ale pro úspěšnou jízdu je to zcela nezbytné. Vytrvalost je těžká, vždy je jednodušší být netrpělivými, nespokojenými a znuděnými. Pokud je toto náš případ, pak se nadchneme k  činnosti jen v případech neobvyklé motivace nebo děláme náhodné aktivity, řídíme se svými pocity. Úspěch ale není otázkou náhodné aktivity, kdy se na to cítíme a máme zrovna náladu, ale je to záležitost trvalého a pravidelného pohybu vpřed. To je mravenčí moudrost. Tato věrnost nudné opakující se činnosti produkuje nakonec skvělé ovoce, skvělé výsledky. Okolnosti nás prostě nedokážou ovlivnit v trvalém pohybu. Trochu mi to připomíná slova apoštola Pavla ohledně financí, když řekl (Filipským 4:11-13): Neříkám to proto, že bych trpěl nedostatkem; naučil jsem se totiž být za všech okolností spokojen. Umím se uskromnit a umím užívat hojnost. Do všeho jsem v každém ohledu zasvěcen: být sytý i hladový, mít nadbytek i nedostatek. Všechno mohu v Kristu, který mě posiluje. Tohle je postoj člověka, který se nenechá ničím odradit – nadbytkem ani nedostatkem. 

Takže, snažím se říct, že podíváme-li se na úspěšné lidi, oceňujeme jejich výsledky, ale cesta k nim je opakující rutina. Bible je plná takových příběhů: Davidův příběh registrujeme až od jeho bitvy s Goliášem, ale dávno předtím se David formoval ve věrné práci pastýře ovcí svého otce, kdy je musel ochránit před lvem i medvědem. Goliáš tedy nebyl první predátor, kterého porazil – to už byl ten medvěd a lev. Jen to bylo ve skrytu, kdy to nikdo neviděl. Jeho skrytá věrnost dláždila jeho pozdější veřejný úspěch. Stejné to bylo s Ježíšem. Při četbě evangelií si samozřejmě všímáme jeho velkých zázraků – o nich koneckonců rádi mluvíme a rozebíráme je. Když se ale zaměříme na to, co se dělo mezi těmi zázraky, všimneme si docela obyčejné činnosti: Ježíš vyučuje, sdílí se, stoluje a cestuje. Ve skutečnosti, zázraky se často staly uprostřed obyčejné činnosti. Můžeme si říct, že i v našem životě výjimečné okamžiky rostou z obyčejné rutiny. Pokud je to tak, pak věrnost v cestě za úspěchem znamenánajít energii a nadšení v denní rutině.

S tím samozřejmě souvisí jedna důležitá věc. Jak řekl Jeff Manion: Chceme-li sloužit věrně v dlouhém úseku, musíme se stát odborníky na obnovu unavené duše. Jinými slovy, musíme si vytvořit návyk určitého rytmu sabatu: cíleného dne odpočinku, kdy nejsme řízení seznamem povinností, ale kdy dovolíme, aby se naše duše obnovila. Pokud se rozdáváme jiným, budeme se cítit vyprahlí. Očekáváme to a připravujeme se na to pomocí cíleného rytmu vytváření volných okrajů. Nedovolíme, aby nám touha po úspěchu znemožnila každodenní obyčejný život, a zároveň nedovolíme, aby nám každodenní život zabránil snít o velkých věcech. Učíme se rytmu rutiny, cílených mezer a zároveň otevřenosti na velké věci, které přijdou. Víte, mnozí z nás sní o skvělých zážitcích, které nás občerstvují. Sám to dělám. Je zdravé pravidelně vypadnout z rutiny a dělat nové věci a navštívit nová místa a lidi. Nicméně, věrný a úspěšný život je ukotven v rutinních záležitostech. Věrná služba nebo práce je dávat sama sebe stejným lidem dnem za dnem. Zní to jako opakování, ale v tomto leží většina trvalého vlivu a úspěchu. Chceme-li zažít úspěch, děláme skutky služby znovu a znovu.

Skvělým příkladem věrného člověka byl starozákonní prorok Samuel. Je to jedna z nejpozitivnějších postav Bible. Stejně jako Samson, o kterém jsme mluvili minulý týden, i Samuel se narodil rodičům, kteří nemohli mít děti. A podobně jako Samson byl i Samuel zasvěcen od malička Bohu, tentokrát ale jako služebník kněze. Později ho Bůh povolal za jednoho z největších proroků – vidoucích, jak se jim říkalo – Izraele. Byl velmi úspěšný a oblíbený a to tak, že když zemřel, celý národ truchlil. (1. Samuelova 25:1) Samuel pak zemřel. Všichni Izraelci se sešli, aby ho oplakávali a pohřbili ho v Rámě, kde bydlel. Byl jsem na docela pár pohřbech a vím, že se tam většinou o zesnulých mluví dobře. Jen málokdy se ale sejde celá společnost, aby někoho oplakávala. Ukazuje to na hloubku lásky, kterou k němu cítili. Když se ale podíváme na jeho život, zdá se, že běžel docela obyčejně.

Na začátku jeho příběhu čteme o tom, jak jej Bůh povolal už jako malého chlapce ve službách kněze Elího. Slyšel Boha volat svůj hlas, ale nevěděl, co má dělat. 1. Samuelova 3:8-9 Tehdy Elí pochopil, že chlapce volá Hospodin. Proto Samuelovi řekl: „Jdi spát, a když tě zavolá, řekni: ‚Mluv, Hospodine; tvůj služebník poslouchá.‘“ Samuel objevil své povolání, soudil, vedl a prorokoval k lidu Izraele. O pár kapitol je tady najednou verš 1. Samuelova 8:1: Když potom Samuel zestárl, ustanovil za soudce v Izraeli své syny. Co se stalo? Jen tak zestárnul? Není to málo? Nebylo – viděli jsme, že jeho činnost byla úspěšná a zanechala velkou stopu, která byla patrná na Samuelově pohřbu. Co ale přesně tak významného Samuel udělal?

Odpověď najdeme v sedmé kapitole. 1. Samuelova 7:15-17: Samuel soudil Izrael po všechny dny svého života. Rok co rok se vydával na cestu a obcházel Bet-el, Gilgal i Micpu a na všech těchto místech soudil Izrael. Potom se vracel do Rámy, kde bydlel, a soudil Izrael i tam. Pozorně si to přečtěte. Rok co rok se vydával na cestu do stejných míst. Považte, celý život dělal okružní cestu na první pohled s obyčejnou službou. Nečteme o velkých vítězstvích a explozivních momentech. Čteme jen o kruhu věrnosti. Tato místa máme tendenci rychle přeskočit. Je to jen rutina. Nic se tam nedělo, tak rychle čteme dál. Samuel ovšem nabízí spravedlnost, konzistenci a věrnost. A nakonec upřímný zármutek, protože jeho smrt byla opravdovou ztrátou pro celý národ. Kéž bychom byli my tak úspěšnými lidmi, že na našem pohřbu bude náš národ prožívat upřímný zármutek. Věrnost je dlouhá cesta jedním směrem. Je to kolotoč rutiny a rytmu – platí to v rodině, práci, službě. Život a láska se překládá jako nekonečný cyklus opakovaných aktivit. To je život věrnosti, které nám umožní dojet do cíle. Je to svatá rutina. A je to úplně skvěle vyladěný motor pod kapotou!