úterý 5. ledna 2021

Mých 10 nejlepších knih roku 2020

Každý rok v lednu nabízím svůj tradiční přehled 10 knih, které mě nejvíce oslovily v předcházejícím roce ze 105 knih, které jsem v roce 2020 přečetl.* Počet přečtených knih v roce byl pro mě rekordní, stejně jako počet přečtených stránek (21 457). Díky tomu bylo těžké vybrat Top 10 knih – je jich tolik, které by si tady zasloužily být, ale počet míst je prostě omezený. Pokud jde o témata, 24 mých knih se týkalo teologie, 21 historie, 12 úvah a esejí, 10 o církvi a 9 životopisů. Romány jsem přečetl tři, více jak sto knih tak zabrala literatura faktu. Ještě pro zajímavost, 6 knih bylo v elektronickém formátu, 99 papírových. A 57 knih jsem četl v angličtině, 48 v češtině. 

Zde je můj letošní seznam podle důležitosti:

 

1. Michal Kubal a Vojtěch Gibiš: Pandemie (Kniha Zlín, 650 stran). 

Je docela vypovídající, že za knihu roku 2020 označuji práci dvou českých novinářů, popisující první půlrok s pandemií v Česku i zahraničí. Jistě, snad by šlo zvolit veselejší téma, než něco, co nás celý rok štve. Nicméně pandemie covidu-19 je největší přerušení (disruption) za našeho života, kterému podlehlo již okolo dvou milionů lidí po celém světě a ovlivnilo to každou oblast našeho života. To vše ale není důvodem mé volby. Tato kniha je investigativní skvost. Kubal a Gibiš si rozdělili příběhy z první linie i za zákulisí, z politiky i byznysu, z Česka i z různých zemí od Itálie přes USA po Čínu, a tyto příběhy píšou s grácií, naléhavostí a důsledností. Podávají výmluvné svědectví prvních obětí, dojmou nás silnými zápletkami, kniha je emočně i faktografický zážitek. Více než 600 stran Pandemie se rozhodně četlo skoro samo, nemohl jsem ji odložit. Obecně mám rád investigativní žurnalistiku, zde jsem ovšem přímo nadšený, že takový skvost vznikl z pera dvou českých novinářů za tak poměrně krátkou dobu. K tématu jsem četl ještě pár dalších knih, za zmínku stojí zejména dvě. Teologická esej N.T. Wrighta Bůh v karanténě je tak skvělým shrnutím křesťanského postoje k epidemiích, že jsme ji koupili všem partnerům Elementu. Osobní esej Timothyho Snydera Nemocná Amerika se zabývá zdravotnictvím řízeným čirým kapitalismem. Kniha vzbudila hodně negativní ohlasy, ale je to především svědectví, ne vědecká práce. 

 

2. Rob Bell: Láska vítězí (Biblion, 248 stran).

Musím říct, že jsem nejdříve nebyl úplně nadšený, že ze všech Bellových knih je první český překlad rovnou jeho nejkontroverznější kniha. Četl jsem ji hned, jak kdysi vyšla, četl jsem tehdy taky řadu reakcí na ni, četl jsem o pár měsíců později vydaný studijní doplněk pod názvem Love Wins Companion, kde je řada studií a článků od různých dalších autorů, a studijních vysvětlivek, a četl jsem samozřejmě i nějaké knihy o pozadí vzniku této knihy. Nicméně, když jsem viděl některé recenze a reakce, které vyšly po českém vydání, začal jsem být hodně nadšený, že vyšla právě tato kniha. Rovnou jsem si ji tedy ještě jednou celou přečetl, tentokrát v češtině a musím říct, že se mi líbila ještě více než poprvé. Rád bych na ni udělal větší recenzi, protože si myslím, že ji lidé nečtou správně. Není primárně o pekle, to slouží jako kontroverzní vějička, na kterou se všichni chytnou. Láska vítězí je především kniha o evangeliu a evangelizaci: vede k tomu, abychom zhodnotili, co je přesně obsahem dobré zprávy. Na tom samotném není nic kontroverzního, to se kazatelé, spisovatelé a teologové snaží dělat celých dva tisíce let. Překvapuje mě, když kritici tvrdí, že nepřinesl nic nového (to ovšem autor říká sám hned na začátku knihy), nebo že nevěří v peklo (to autor vcelku jasně vyvrací), či snad, že je univerzalistou (to autor popírá, i když by si nejspíš přál věřit v křesťanský univerzalismus). Bell píše poutavě, není to ale teologické studium, kniha spíše působí jako psané kázání. Bere nás na cestu, nutí přemýšlet a klást otázky novým a čerstvým způsobem. Láska vítězí je teologickou básní psanou v próze (to není můj původní výrok). Když jsme u tématu, určitě doporučuji také knihu Jona Sweeneyho Inventing Hell, ve které velice poutavě probírá vliv Danteho básně na současnou představivost o pekle, příběh vzniku Inferna, zdroje Danteho inspirace, a konfrontuje to s tím, co se o pekle dočteme v Písmu.

 

3. N. T. Wright a Michael F. Bird: The New Testament in Its World (Zondervan, 987 stran). 

Tato kniha je výborným pokladem hned z několika důvodů. Jednak proto, že podává ucelený příběh Nového Zákona v historickém a prostorovém kontextu, ale také proto, že shrnuje nejzásadnější myšlenky a postupy dnes asi nejproslulejšího britského teologa N.T. Wrighta. Ve světle chápání kontextu NZ je poměrně důležité, že Wright je Brit a ne Američan, hlavně proto, že v dnešní době je globální církev velice ovlivněna americkou teologii, která tíhne k jednostrannému pojetí. Wright má od tohoto odstup. Pak je tady další důvod. Některé více vědecké knihy NTW nejsou úplně jednoduché čtení, a tady přichází velká chvíle spoluautora této knihy, Michaela Birda. Jednak je to Australan, ale hlavně, dokáže vzít Wrightovy myšlenky a převést je do čtivější polohy, přitom tam je schopen přidat vlastní erudovanou invenci, a výsledný efekt je velice čtivá teologie. A pak je tady ještě jedna důležitá věc. Wright byl léta pastorem, biskupem, pracoval v místní církvi. Nejlepší teologie se nerodí v čirém akademickém světě, ta nejlepší teologie je zrozena a opracována ve výhni konkrétní místní církve. V této knize jde vidět, že touhou obou autorů je pomoci vedoucím a kazatelům místních církví se lépe orientovat ve světě Nového zákona. Kéž by si ji každý pastor a učitel pořídil, přečetl, a používal.

 

4. Richard Bauckham: Who is God? (Baker, 128 stran). 

Další teologická kniha na seznamu má speciální místo. Na poměrně malém prostoru podává Bauckham skvělý výkon, když na třech starozákonních zjeveních ukazuje, jak se Bůh dával poznat lidem, aby nakonec všechny tři zjevení se propojily v Kristu v Novém Zákonu. Kniha mě moc bavila, rozhodl jsem se ji použít jako základ naší novoroční série, kterou v Elementu právě pobíráme. 

 

5. Judith Schalansky: Atlas odlehlých ostrovů (65.pole, 142 stran).

Absolutně krásná kniha. Miluji ostrovy a miluji dálky. Německá autorka vytvořila nádhernou knihu o padesáti odlehlých ostrovech (je mezi nimi i Vánoční ostrov, jehož doménu .cx používáme v Elementu). Každý ostrov má jednu stránku příběhu, a na druhé stránce je krásná mapa ostrova. Judith Schalansky píše poutavě, její výběr příběhu ke každému ostrovu je rozmanitý, nápaditý a překvapivý. Některé příběhy na mě zanechaly hluboký dojem. A navíc je zodpovědná za celkovou grafickou úroveň knihy a nakreslila všechny mapy! Není divu, že se před nějakými deseti lety stala nejkrásnější německou knihou roku. 

 

6. N.T. Wright: Following Jesus (Eedermans, 138 stran).

Jedna z méně známých knih N.T. Wrighta je kolekcí kázání o následování Ježíše. V první polovině probírá několik novozákonních knih pomocí ptačího pohledu – jedna kapitola je základní přehled myšlenky celé biblické knihy. V druhé se pak zamýšlí nad uplatnění následování Ježíše do praktických oblastí křesťanského života, jako je třeba pokušení. Mimochodem, najdeme zde i dost zdařilou kapitolu na téma peklo! (To jen podotýkám k té velké diskusi, která teď běží díky Láska vítězí.) 

 

7. John Hersey: Hirošima (Leda, 199 stran).

Letos jsme „oslavili“ 75 let od svržení atomové bomby na město Hirošimu. V Respektu jsem si v týdnu tohoto výročí přečetl článek o americkém novináři Johnovi Herseyeovi, který napsal reportáž o 30 tisících slovech ze zasaženého města pomocí příběhů několika přeživších, kterou pak vcelku otiskl časopis New Yorker. V čísle časopisu nebylo nic jiného, žádné obvyklé rubriky. Byl to velký risk, ale toto číslo se stalo tak proslulým, že bylo okamžitě vyprodáno (všech 300 000 kopií). Albert Einstein se například pokusil koupit rovnou 1000 výtisků, aby je rozeslal kolegům vědcům. Za dva týdny se časopis přeprodával na černém trhu za 120ti násobek původní ceny. Není tedy divu, že reportáž vyšla opakovaně i knižně. Stydím si, že jsem o této knize neslyšel dříve. Hned po přečtení článku v Respektu jsem běžel do nejbližšího knihkupectví, koupil si nejnovější vydání, a ještě ten den jsem ho přečetl. A pak šel beze slova spát. Tato reportáž zcela definovala poválečnou generaci. Všichni by si ji měli přečíst. I dnes. Bez výjimek.

 

8. Fredrik Backman: Muž jménem Ovi  (Host, 333 stran).

Moje letní láska. Tuhle fantasticky dojemnou a vtipnou knihu zároveň jsem přečetl jedním dechem během letní dovolené. Se slzami v očích jsem se hystericky smál a po návratu si pořídil pár dalších knih od Backmana. Tento švédský autor dokáže kombinovat sentimentalitu s rázným vtipem. Když se mě Dita ptala, o čem to je, řekl jsem ji, že je to o neúspěšných pokusech o sebevraždu. To zní šíleně, že? (PS. Vím, že existuje film, ale nechci se na něj dívat. Jsem si jistý, že by mi zkazil vzpomínky na skvělou knihu.)

 

9. Lee C. Camp: Scandalous Witness (Eedermans, 192 stran).

Nejlepší kniha o politice z křesťanského pohledu, co jsem kdy četl. Psáno osvěžujícím a neotřelým stylem (nejdříve hlavní myšlenka a pak rozbor této myšlenky), Camp píše teologii křesťana v politice – jaké hodnoty a přístupy by měl mít. Je poměrně kritický k oběma hlavním proudům americké politiky a je velmi kritický ke křesťanskému nacionalismu, který v současné Americe dominuje. U nás máme docela jiné východiska, nicméně, jelikož znám celou řadu křesťanů ovlivněných americkou politikou, je to vhodná kniha i pro nás. Rozhodně největší překvapení na mém seznamu.

 

10. Thomas Jay Oord: Questions and Answers for God Can’t (SacraSage, 201 stran).

Číslo 7 na seznamu TOP 10 knih roku 2019 obsadila kniha amerického teologa Oorda s názvem God Can’t. Kniha se týká Boží všemohoucnosti, a jak ji chápat. Především se zabývala teologií utrpení a zla – Proč Bůh dovoluje zlo, bolest a utrpení? Sleduje nějaké větší cíle? Nechce pro mě něco udělat? Nebo to nemůže udělat? Oord systematicky ukazuje, že autoři Bible tvrdí, že jsou jisté věci, které Bůh udělat nemůže. Kniha vzbudila velký ohlas a přinesla celou řadu otázek: Například, jaká je tedy role modlitby? Jsou vůbec možné zázraky? Pokud Bůh stvořil svět, proč nemůže zastavit zlo? Není tedy divu, že o rok později přišlo pokračování knihy, které na tyto otázky odpovídá. Zejména kapitoly o zázracích a modlitbě jsou skvělé. Oord by měl v tomto roce dorazit do České republiky, moc se na to těším a doufám, že to pandemie nezhatí.

 

Doufám, že tyto knihy budou pro vás inspirací, co byste si třeba mohli přihodit na svůj seznam literatury. Těším se na knihy, které přečtu v tomto roce. Jaká byla vaše kniha roku, kterou jste v roce 2020 přečetli? 

 

* Poznámka: 

Podotýkám, že je to seznam knih, které jsem četl já, není to tedy reprezentativní vzorek knih vydaných v tomto roce. V přehledu také chybí Bible, kterou čtu průběžně celý život a je tak v kategorii sama o sobě. Na závěr pro zajímavost přehled medailistů z minulých ročníků.

 

2019

1. Andy Stanley: Irresistible (Zondervan)

2. N.T. Wright: Podstata křesťanství (Biblion)

3. Pete Enns a Jared Byas: Genesis for Normal People (B4NP)

 

2018

1. Pavel Kosatík: Jiný TGM (Paseka) 

2. Gideon Hausner: Spravedlnost v Jeruzalémě (Paseka)

3. Clark H. Pinnock: Most Moved Mover (Barker)

 

2017

1. Brian Zahnd: Sinners in the Hands of a Loving God (Waterbrook)

2. N. T. Wright: Jednoduše Ježíš (Návrat domů)

3. Rob Bell: What is the Bible? (HarperOne)

 

2016

1. N. T. Wright: The Day Revolution Began (HarperOne)

2. Brent Schlender: Steve Jobs: Zrození vizionáře (Grada) 

3. Timothy Snyder: Černá zem (Prostor)

 

2015

1. Keith Lowe: Zdivočelý kontinent (Paseka)

2. Adam Hamilton: Making Sense Out of Bible (HarperOne) 

3. Pavel Kosatík: Emil Běžec 00:100 (Prostor)

 

2014

1. N.T. Wright: Surprised by Scripture (HarperCollins)

2. Gregory Boyd: Is God to Blame? (IVP)

3. Philip Yancey: The Vanishing Grace (Zondervan)

 

2013

1. Rodney Stark: The Triumph of Christianity (HarperOne)

2. Larry Osborne: Innovation's Dirty Little Secret (Zondervan)

3. Ken Segall: Šíleně jednoduché (Cpress)

 

2012

1. Andy Stanley: Deep and Wide (Zondervan)

2. Patrick Lencioni: The Advantage (Jossey-Bass)

3. Tim Keller: Králův kříž (Biblion)

 

2011

1. Henry Cloud: Neccessary Endings (Harper Business)

2. Andy Stanley: Enemies of the Heart (Multnomah)

3. John Eldredge: Beautiful Outlaw (FaithWords)

 

2010

1. Larry Osborne: The Sticky Teams (Zondervan)

2. George W. Bush: Decision Points (Century)

3. Andre Agassi: Open (Kopf)

 

2009

1. Andy Stanley: The Principle of the Path (Thomas Nelson)

2. Geoff Surratt: 10 Stupid Things that Keep Church from Growing (Zondervan)

3. Christopher Witt: Real Leader Don't Do Powerpoint (Crown)

 

2008

1. Jim Kouzes & Barry Posner: The Leadership Challenge (Jossey-Bass)

2. Craig Groeschel: It (Zondervan)

3. Bill Hybels: Just Walk Across the Room (Zondervan)

 

2007

1. C. Peter Wagner: Your Spiritual Gifts Can Help Your Church Grow (Regal)

2. Michael Duduit: Preaching with Power (Baker)

3. Elmer Towns, Bird, Stetzer: 11 Innovations in Today´s Church (Regal)

 

2006

1. Andy Stanley: Communication for a Change (Multnomah)

2. Craig Groeschel: The Confessions of a Pastor (Multnomah)

3. Larry Crabb: Rozbité sny (Návrat domů)

 

2005

1. Andy Stanley: The Best Question Ever (Multnomah)

2. Mishka Assayas: Bono: in conversation (Riverhead)

3. John C. Maxwell: Winning with People (Thomas Nelson)

 

2004

1. Bill Hybels: The Courageous Leadership (Zondervan)

2. Andy Stanley: Seven Practices of Effective Ministry (Multnomah)

3. C. Peter Wagner: Churchquake (Regal)

 

2003

1. Rick Warren: The Purpose Driven Life (Zondervan)

2. George Barna: Grow Your Church from the Outside In (Regal)

3. Bill Hybels: Courageous Leadership (Zondervan)

 

2002

1. George Barna: User Friendly Churches (Regal)

2. Ted Haggard: The Life Giving Church (Regal)

3. Ralph Moore: Starting a New Church (Regal)

 

2001

1. George Barna: The Habbits of Highly Effective Churches (Regal)

2. C. Peter Wagner: Acts of the Holy Spirit (Regal)

3. Philip Yancey: Nekončící milost (Návrat domů)

 

2000

1. John C. Maxwell: 21 Irrefutable Laws of Leadership (Thomas Nelson)

2. C. Peter Wagner: Churchquake (Regal)

3. Larry Crabb: Uvnitř (Návrat domů)

 

1999

1. C. Peter Wagner: Leading Your Church to Growth (Regal)

2. Bill Hybels: Honest to God (Zondervan)

3. Jaro Křivohlavý: Sdílení naděje (Návrat domů)

 

úterý 9. června 2020

Brian Zahnd: Můj problém s Biblí



Mám problém s Biblí. Tady je… 

Jsem starověký Egypťan. Jsem pohodlný Babyloňan. Jsem Říman ve své vile. 

To je můj problém. Vidíte, snažím se číst Bibli, ať to stojí cokoli, ale nejsem hebrejským otrokem trpícím v Egyptě. Nejsem poraženým Judejcem deportovaným do Babylonu. Nejsem Židem z prvního století žijícím pod římskou nadvládou. 

Jsem obyvatelem supervelmoci. Narodil jsem se mezi dobyvateli. Žiji v impériu. Chci ale číst Bibli a myslet si, že ke mně mluví. V tom je ten problém.

Jednou z nejpozoruhodnějších věcí ohledně Bible je to, že v ní najdeme příběhy vyprávěné z perspektivy chudých, utlačovaných, zotročených, podmaněných, obsazených a poražených. To z ní dělá prorockou knihu. Víme, že dějiny píší vítězové. Je to pravda – s výjimkou Bible, tam je to opačně! To je převratné nadání hebrejských proroků. Píšou z perspektivy zdola nahoru. 

Představte si historii osidlování Ameriky napsanou indiány kmene Čerokí a africkými otroky. Byl by to jiný způsob vyprávění příběhu! A přesně toto dělá Bible. Je to příběh Egypta vyprávěný otroky. Příběh Babylonu vyprávěný vyhnanci. Příběh Říma z pohledu okupovaných lidí. Co ty krátké momenty, kdy se Izraelité ocitli na vrcholku? V takových případech proroci vyprávěli příběh Izraele z pohledu chudých venkovanů, jako kritiku královské elity. Třeba když Amos odsuzoval manželky izraelské aristokracie jako „tlusté bášanské krávy“. Každý příběh je vyprávěn z jistého úhlu pohledu; je předpojatý. Předpojatost Bible je z pohledu spodní vrstvy. Co se ale stane, když ztratíme ze zřetele prorocky převratný úhel pohledu Bible? Co se stane, když ti, co jsou nahoře, vidí v příběhu sebe sama ne jako vznešeného Egypťana, Babyloňana nebo Římana, ale jako Izraelitu? Odtud se bere ten bizarní jev elity a používání Bible k nárokování jejich převahy jako Boží vůle. Toto je římské křesťanství po Konstantinovi. Křesťanství na křížové výpravě. Kolonizátoři, kteří vidí Ameriku jako svou zaslíbenou zemi a domorodé obyvatele jako Kanaánce, které musí porazit. Celá historie evropského kolonialismu je taková. Takové byly zákony tzv. Jima Crowa. Takové je americké evangelium prosperity. Je to domestikace Písma. Nutíme Bibli k tanci pro naši vlastní zábavu. 

Ježíš ve svých kázáních o příchodu Božího království často zdůrazňoval revoluční charakter Boží vlády tím, že říkal věci jako: „Poslední budou první a první budou poslední“. Jak Ježíšův aforismus první – poslední působí na vás? Nevím, co vy, ale Římana moderní doby to trochu znervózňuje. 

Představte si: mocná charismatická postava přichází na světovou scénu a shromažďuje davy tím, že oznamuje nastolení nového pořádku na světě, kde ti dole budou povýšeni a těm nahoře bude jejich životní styl „restrukturalizován“. Jak to lidé přijímají? Umím si představit lidi v Bangladéši, jak říkají: „Kdy začínáme?!“ a Američany říkat: „Počkejte chvíli, nenechte se unést!“

Teď si představte, jak Ježíš oznamuje příchod Božího království proklamací svých blahoslavenství, která jsou proti veškerému očekávání. Když Ježíš říká: „Blaze mírným, neboť dostanou zemi za dědictví“, jak to bylo přijato? Dobře, záleží na tom, kdo to slyší. Chudý galilejský rolník by to považoval za dobrou zprávu (evangelium), zatímco Říman by to ve své vile poslouchal s hlubokým podezřením. (Vím, že je to anachronismus, ale umím si představit Klaudia, když říká něco jako „připadá mi to jako socialismus!“)

Tohle je výzva, které čelím při čtení Bible. Nejsem galilejský rolník. Dělám si legraci? Jsem Říman ve své vile a musím ohledně toho být upřímný. Mohu také slyšet evangelium o království jako dobrou zprávu (protože takové je!), nejdřív ale musím přiznat jeho radikální povahu a nesnažit se ho zkrotit, abych schválil svůj zděděný nárok.

Jsem (poměrně) bohatý americký běloch. To je v pořádku, ale znamená to, že se musím hodně snažit, abych četl Bibli správně. Musím vidět sebe sama v podstatě ve stejné rovině jako faraona, Nebukadnesara nebo Cézara. O co mě Bible v tom případě žádá? O dobrovolnou chudobu? Ne nutně. Určitě mě ale Bible volá k hluboké pokoře – pokoře projevené pohostinností a štědrostí. Není na tom nezbytně nic špatného, být poměrně bohatý americký běloch, budu ale raději pokorný, pohostinný a štědrý!

Pokud Bibli čtu s odpovídající perspektivou a pokorou, nepoužívám příběh o bohatém muži a Lazarovi jako důkaz k odsouzení ostatních do pekla. Použiju ho jako připomenutí, že jsem bohatý muž a Lazar leží u mých dveří. Nepoužívám příběhy o dobývání Jozuem k ospravedlnění zjevného osudu. Místo toho vidím sebe sama jako Rachab, která přijímá neznámé příchozí. Nepředstavuju si sebe jako Eliáše, který zavolal oheň z nebe. Jsem více jako Nebukadnesar, který se potřeboval pokořit, abych si zachoval zdravý rozum.

Mám problém s Biblí, ale není všechno ztraceno. Potřebuju ji číst a stát přitom na hlavě. Potřebuju změnit perspektivu. Pokud mohu přijmout, že se Bible snaží pozvednout ty, kdo nejsou jako já, pak ji snad mohu číst správně.

Přeloženo z laskavým svolením autora z jeho blogu: https://brianzahnd.com/2014/02/problem-bible/

Překlad: Jana Ćmielová

(The artwork is by Marc Chagall)

neděle 26. dubna 2020

Mountaintop Experience 7 | Hora návratu

Jsme na konci série Mountaintop Experience, ve které jsme mluvili o tom, že překvapivě veliké množství důležitých a formativních příběhů židovské části Bible a také příběhů Ježíše v křesťanské části Bible se odehrává na vrcholcích hor. Skoro jako by hrdinové těchto příběhů potřebovali jistou perspektivu z vrcholku hory. 

Ježíšův příběh jsme začali na hoře pokušení, kde byl Ježíš pokoušen ďáblem získat svět nelegální zkratkou, čímž by popřel sám sebe. Jeho vítězství nad pokušením ukazuje, že vždy můžeme najít zdroj své identity a naděje. Tak jsme si ukázali, že i dnes procházíme pokušením, kdy je otřásán zdroj naší naděje: materialismus, zážitky, pohoda. Z horu pokušení jsme se vydali na další cestu, tentokrát na horu, kde Ježíš přednesl své slavné kázání na hoře, ve kterém shrnul své základní poselství a důrazy a ukázal nám, že i v těžkostech máme na výběr, můžeme dovolit opravdovému lidství vykvést a zazářit. Kázání na hoře je dodnes považováno za skvost a to nejen Ježíšovými následovníky, ale také dalšími lidmi historie. Kázání na hoře nám někdy dává pocit, že celé křesťanství je hlavně etický nebo morální program. To ovšem není pravda, a hned další hora nás o tom přesvědčuje. Spolu s Petrem, Jakubem a Janem, přáteli Ježíšovými, jsme vystoupali na vysokou horu Tabor, kde se ve zvláštní zkušenosti Ježíš setkal s reprezentanty Staré smlouvy Mojžíšem a Eliášem a mluvil s nimi o své smrti. Kvůli tomu, že se celý rozzářil, tuto horu nazýváme horou proměnění. Na této hoře Ježíš převzal projekt záchrany lidstva, ukončil dobu reprezentovanou Starým Zákonem, a své učedníky Bůh naučil, že Ježíš je centrem jejich víry a poslušnosti, a že nám plně stačí. Od hory proměnění Ježíšův příběh mílovými kroky spěje ke konci na hoře ve tvaru lebky, Golgotě, na které je ukřižován. Jeho kříž a vzkříšení je vítězstvím nad zotročujícími silami temnoty, které si používají smrt a hřích jako své nástroje. Ježíšův příběh tady neskončil. Po 40 dnech, které strávil se svými učedníky je pozval na konkrétní horu v Galileji, aby se s nimi rozloučil a zároveň jim předal úkol, který nazýváme Velkým posláním, který zahrnuje globální misi. Tuto horu tedy nazýváme horou poslání. Tady se zdá, že Ježíšův příběh končí, ale opak je pravdou. Nastává doba církve, kterou Ježíš duchovně vede i nadále. Ale především, je tu poslední hora, na kterou se podíváme. Tuto horu nazveme horou návratu.

Ježíšův příběh jsme minulý týden opustili v momentě, kdy své učedníky požádal, aby počkali na zmocnění Ducha. Slíbil jim, že bude skrze svého Ducha s nimi až na sám konec světa a do skonání světa. O čem tady mluví? Říká, že svět je lineární, ne cyklický. Mnoho národů věřilo v cyklické dějiny, kdy se věci neustále opakují. Často si navíc myslí, že svět vždy byl a vždy bude. My dnes víme, že svět má svůj počátek a co má svůj počátek, má také svůj konec. Dějiny nejsou cyklické a my nejsme hříčkou osudu. Směřujeme od někde někam. Bůh je průvodce a máme cíl před sebou. Ježíš svým učedníkům řekl (Skutky 1:8-9): Přijmete moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa. Zmocnění Ducha potřebujeme proto, abychom mohli žít cílevědomý život jako Ježíšovi následovníci, svědkové, učedníci. Je to globální mandát, Ježíš si přál, aby jeho hnutí, které založil, se hýbalo neustále kupředu. To je skutečný cíl před námi. Učedníky ale popadla nostalgie. Tolik si na Ježíše zvykli! Tolik s ním zažili. A když už prošli krutým vystřízlivěním z jeho smrti, o to větší byla jejich radost (doslova radostný šok), když se s Ježíšem setkali po jeho vzkříšení. A pak, jako by toho bylo málo, se s nimi Ježíš loučí. Rychlé zvraty v několika týdnech. Přesně tu se do našeho příběhu zase vrátíme.

Skutky 1:9-11 Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a zmizel jim z očí v oblaku. Zatímco se upřeně dívali, jak odchází do nebe, hle, přistoupili k nim dva muži v bílém rouchu a řekli jim: 11 „Co tu stojíte a hledíte k nebi, Galilejci? Tento Ježíš, který od vás byl vzat do nebe, se vrátí právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ Nechme dopadnout slova těchto dvou andělů (jak jim křesťané říkali). Ježíš se vrátí! Jeho návrat je od této chvíle jedním z hlavních motivů poselství prvních křesťanů, a zároveň to bylo – a stále je – nebezpečné a revoluční poselství

Jde totiž o to, že je-li Ježíš králem, jak o něm křesťané mluvili, pak jeho návrat bude návrat krále (slyšíte znovu echo Pána prstenů?). A pokud je Ježíš božským králem, jaká je to zpráva pro impéria všeho druhu? Vždy v historii, a i dnes, to impérium vnímá jako vyhlášení války. To bylo důvodem pronásledování křesťanů v prvních staletích. Ne proto, že kázali o nebi nebo náboženství. Obojího měli Římané dost. Pronásledování byli ne kvůli nebeskému poselství, ale kvůli velice pozemskému poselstvíJe-li Ježíš Pánem, pak jím císař nemůže být. Víte, platí to i dnes. Nedávno jsem četl knihu Hvězda na Východě o neuvěřitelném růstu křesťanství v komunistické Číně, především mezi vzdělanými lidmi. Když se čínští komunisté pokoušeli vytvořit státem kontrolované církve (komunisté vždy z principu musí kontrolovat), těmto povoleným církvím ovšem zakázali kázat o Ježíšově návratu, a vůbec cokoliv z knihy Zjevení. Tolik se báli radikálního poselství o králi, který při svém návratu ukončí impéria a nastolí řád, ve kterém nebude existovat vláda zla, bolesti a utrpení.Ve kterém hřích ztratí moc a smrt již nebude.

Všimněte si ještě jedné věci, kterou tady andělé říkají. Ježíš se vrátí na zemi přesně tak, jak ho vidíte odcházet. Touto jedinou větou jednou provždy ukončili spekulace o tom, že tento svět je natolik zkažený, že ho Bůh ukončí nějakou katastrofou. Říkám to proto, že tak si – také díky různým apokalyptickým hollywoodským trhákům – lidé představuji konec světa. Díky tomu vznikají divoké spekulace. Teď jsme to viděli u příležitosti COVID-19. Jenže, když se podíváme do historie, podobných a často větších ran lidstvo zažilo celou řadu. Někteří křesťané věří v jistou verzi platonismu a gnosticismu, kde je tělo (a tento svět) zkažené natolik, že Bůh své věrné vytrhne pryč z této země, aby ji pak mohl násilně ukončitBoží záchrana je vnímána jako útěk z těžce zkoušeného světa. Jenže, pamatujete si minulý týden? Bůh svět miluje. Bůh nemá svět v nenávisti. Ale svět je skutečně těžce zkoušený. Jen místo slova zkažený bych raději použil slovo pokažený. Vlastně bych to řekl takto: Bůh nezničí zkažený svět, Bůh napraví pokažený svět. Až se Ježíš vrátí – přesně tak, jak ho vidíte odcházet –udělá to, co vždy slíbil, že udělá. 

Vrátí svět do podoby, jako by ho zlo nepoznamenalo. To bude finální hora vykoupení, a Ježíšův projekt záchrany dojde k úspěšnému konci. Ježíšův návrat není o násilném konci světa, ale o konci násilného světa. Je to příběh o tom, že systémy světa poháněné temnotou se finálně zhroutí, a vysvobození započaté na kříži Velikonoc se stane zcela naplněným. Bůh bude bydlet se svým lidem. Proto se církev staletí modlí Maranatha!, což znamená „Pane přijď!“ Izajáš to předpověděl ve své prorocké knize, Jan to popsal v knize Zjevení, Petr hlesl ve svém dopise (2. Petrova 3:13) …vyhlížíme nové nebe a novou zemi – domov spravedlnosti. Z toho je jasně patrné, že tento svět bude proměněn, ale bude to pořád tento svět. Jan Vidoucí to ve Zjevení popsal jako úžasné nebeské město – které ovšem sestoupí na zem. Zjevení 21:1-4: Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo. Uviděl jsem svaté město, Nový Jeruzalém, jak sestupuje od Boha z nebe, připravený jako nevěsta okrášlená pro svého muže. Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: „Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem.  On jim setře každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly.“

Náš příběh končí Ježíšovým návratem, ustanovením království, nápravou světa. Nehledáme nějaký únik, nečekáme vytržení, nečekáme katastrofu a apokalyptický konec. Čekáme na vykoupení, nápravu a Nový Jeruzalém. Proto tolik záleží na tom, aby ses už dnes vydal na vrcholky hor, kde tě Bůh promění, zmocní, vyšle a kde ti dá nový smysl. 

neděle 19. dubna 2020

Mountaintop Experience 6 | Hora poslání

Pokud do Elementu chodíte nebo nás sledujete nějakou chvíli, pak víte, že od svého vzniku před skoro 17 lety mluvíme o globální zodpovědnostiJe to proto, že globální rozměr je příběh Ježíšovy páté hory v našem seriálu. V seriálu Mountaintop Experience mluvíme o tom, že velké množství důležitých a formativních příběhů židovské části Bible a příběhů Ježíše v křesťanské části Bible se odehrává na vrcholcích hor. V seriálu jsme tak mluvili o několika formativních momentech Ježíšova života, které se odehrávaly na různých kopcích nebo horách. 

Začali jsme na hoře pokušení, kde byl Ježíš pokoušen získat svět nelegální zkratkou, kde by popřel sám sebe. Vydali jsme se na horu, kde Ježíš přednesl své slavné kázání na hoře, ve kterém shrnul své základní poselství a důrazy a ukázal nám, že i v těžkostech máme na výběr, můžeme dovolit opravdovému lidství vykvést a zazářit. Spolu se třemi Ježíšovými přáteli jsme také vystoupali na vysokou horu Tabor, kde se ve zvláštní a mystické zkušenosti Ježíš setkal s reprezentanty Staré smlouvy Mojžíšem a Eliášem a mluvil s nimi o své smrti. Při rozhovoru s nimi se jeho vzhled zvláštně rozjasnil, této hoře říkáme hora proměněníSkutečně, od této chvíle Ježíš kráčí směrem ke kříži, k hoře ve tvaru lebky, Golgotě, na které je ukřižován. Jeho kříž a vzkříšení je vítězstvím nad zotročujícími silami temnoty, které si používají smrt a hřích jako své nástroje. Ježíšův příběh tady ale nekončí. Před námi jsou ještě dvě hory Ježíšova příběhu, a ta první je hora s globálním přesahem. Po svém vzkříšení zůstává Ježíš se svými učedníky ještě dalších 40 dní a otevíral jim Písma. Pak jim řekne, aby šli na konkrétní horu v Galileji. Tam se s nimi rozloučil a zároveň jim řekl, že má pro ně úkol, proto tuto horu nazveme horou poslání

Podívejme se na ni. Evangelista Matouš o celé události píše (28:16-20): Jedenáct učedníků pak odešlo do Galileje na horu, kterou jim Ježíš určil. A když ho spatřili, klaněli se mu, i když někteří pochybovali. Ježíš k nim přistoupil a řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“ 

Když čteme tato slova, všimněme si několik vedlejších motivů, které jsou také velmi zajímavé: Jeho učedníci se mu klaněli. To vůbec není mezi Židy obvyklé a ukazuje to, že uctívání Ježíše bylo velmi záhy a není to nějaká pozdní legenda. Ještě více se mi ale líbí, že Matouš píše: Někteří učedníci pochybovali. Pochyby totiž nikdy nejsou překážkou k víře, jsou jejím průvodním jevem. Dokonce nejbližší Ježíšovi přátele, kteří se setkali se vzkříšeným Kristem, měli stále pochybnosti. Nedávalo jim to smysl. Líbí se mi, že to Matouš zaznamenal. Křesťanská víra si nemusí nic nalhávat. Ježíš je nepřesvědčuje, dává jim úkol. Křesťané tento úkol po staletí nazývají Velké poslání. Součástí toho poslání má být získávání učedníků, křest a učení. Jiní evangelisté dodávají například modlitby za nemocné. Tedy, popisují základní role církve. Tak jako na počátku svého působení říká Ježíš v Kázání na hoře své poselství a záměry, tady na poslední hoře svého příběhu představuje další kroky své církve. Velké poslání zahrnuje cíl, úkol a zmocnění.

Cíl je jasný: Svět. Ježíš říká, abychom získávali učedníky ze všech národů. Proč? Bůh miluje celý svět a proto svou církev posílá do celého světa. Poselství církve je dobrá zpráva o Boží lásce ke světu. Možná jste někdy slyšeli, že křesťané mluví dvou „velkých“ Ježíšových výrocích, které se týkají jejich života. První je Velké přikázání a vychází z Ježíšových slov o tom, co je největší přikázání ze všech. Na tuto otázku řekl, že to je láska k Bohu a láska k lidem. Později svým učedníkům krátce před křížem u Poslední večeře řekl, že mají milovat tak, jak miloval on. Velký standard a příklad. Ve Velkém přikázání nám Ježíš říká, že láska je základním étosem a významem celé víry. Bůh je láska, a láska je tedy základní vlastností Boha. A tedy taky základním rysem světa, který funguje tak, jak má. Velké poslání z toho logicky vyplývá. Máme-li zkušenost s Boží láskou, je pro nás zcela přirozené, že se s touto zkušeností chceme podílet (slovně i prakticky) s celým světem. Láska je tedy základem misie

Úkol je celoživotní: Učednictví. To slovo dnes moc v běžné praxi nepoužíváme, nejvíce se mu blíží slovo učeň. Na rozdíl od studentachápeme učně jako někoho, kdo se učí prakticky nějaké řemeslo. A tak to má také být. Křesťan není především student (který se učí hlavně teorii s trochou praxe), ale je to spíše učeň (který se učí hodně praxe s trochou teorie). Ježíš nás nepovolává k získávání studentů, ale učňů. Náplň křesťanské praxe je především život víry projevovaný vzájemnou láskou a ukotvený v nehynoucí naději. To je také důvod, proč učedníkovi nikdy nestačí život bez církve. Potřebujeme vzájemné společenství a vzájemné shromáždění, a to nejen virtuální, ale fyzické a blízké. Jen v rámci opravdových vztahů můžeme žít v lásce a společné víře. Jen dohromady se můžeme učit praxi víry. Samozřejmě, nyní se scházíme online, protože společně potíráme epidemii, ale online není naše budoucnost.

Zmocnění je nutné: Duch svatý. Křesťané jsou lidem Ducha. Bůh je duch a díky tomu může Ježíš splnit svůj slib z Velkého poslání, totiž, že je s námi po všechny dny až do skonání světaDuch svatý nás uschopňuje nad strop našich přirozených schopností.Posilňuje v nás charakter a dává nám dary. Vede nás, říká nám ano nebo ne. Proto také Lukáš připomíná roli Ducha ve své verzi Velkého poslání. Duch je totiž globální. Ježíš svým učedníkům tedy řekl (Skutky 1:8): Přijmete moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa. Moc, nebo zmocnění, Ducha je nutné proto, abychom mohli svědčit o tom, co jsme s Ježíšem zažili ve svém okolí, až na sám konec světa. Ježíš v této větě říká: Váš úkol je u nás doma, ale nejen tam. Také v celé krajině, dokonce i těm, kteří se proti nám vymezují (Samaří), až k těm, co neznáme (svět).

Velké poslání je výzvou pro celou církev. Jaká bude naše reakce? Jak odpovíme na Ježíšovo povolání? V židovské části Bible najdeme tři obvyklé reakce, když Bůh někoho volal. První odpověď reprezentuje prorok Jonáš. Bůh ho posílá kázat Boží soud nad zlem to Ninive, velkého, vlivného a zkaženého města. Jonášova odpověď na povolání je ovšem útěk. Říká, jinými slovy, Tady jsem Pane, ale nepůjdu. Druhou odpověď reprezentuje Mojžíš. Když slyší Boží povolání, naplněn vlastními nejistotami začne rychle popisovat, proč to nejde, proč to nedokáže. Jeho postoj je: Tady jsem Pane, pošli někoho jiného. Třetí odpověď reprezentuje Izajáš. Jeho odpověď je jiná, lepší, riskantní, odvážná. Jeho příběh začíná, když umřel milovaný a vlivný král jeho národa, který upadl v zármutek a chaos. Měl vidění, kde slyšel Boha se ptát: Koho pošleme? Izajáš reagoval rychle, jeho postoj byl: Tady jsem Pane, pošli mě

Kéž bychom měli Izajášovu odvahu, když nás Ježíš posílá do celého světa, abychom řekli: Tady jsme, pošli nás. Když budeme číst příběh Boha a jeho lidu, všimneme si, jak často si požíval nepravděpodobné kandidáty. Lidi, kteří měli perspektivu učňů: chtěli se naučit žít jako jejich Mistr. Jak napsal Craig Groeschel: Hnusí se ti polovičaté a vlažné křesťanství? Pak se modli nebezpečnou modlitbu: Pane, tady jsem. Pošli mě. Použij si mě. Na hoře poslání nám Ježíš dává cíl, úkol a zmocnění, jaká bude naše reakce? 

úterý 14. dubna 2020

Mountaintop Experience 5 | Hora ve tvaru lebky

Příběh Ježíšovy smrti a vzkříšení je zdánlivě všeobecně známý – bez ohledu na to, zda mu věříme nebo ne. My se na Velikonoční příběh dnes podíváme perspektivou vrcholků hor. V seriálu Mountaintop Experience mluvíme o tom, že překvapivě velké množství důležitých a formativních příběhů židovské části Bible a také hodně formativních příběhů Ježíše v křesťanské části Bible se odehrává na vrcholcích hor. V seriálu jsme tak mluvili o několika formativních momentech Ježíšova života, které se odehrávaly na různých kopcích nebo horách. Mluvili jsme o hoře pokušení, kde byl Ježíš pokoušen získat svět nelegální zkratkou, kde by popřel sám sebe. Vydali jsme se na horu, kde Ježíš přednesl své slavné kázání na hoře, ve kterém shrnul své základní poselství a důrazy a ukázal nám, že i v těžkostech máme na výběr, můžeme dovolit opravdovému lidství vykvést a zazářit. Spolu se třemi Ježíšovými přáteli jsme také vystoupali na horu Tabor, kde se ve zvláštní a mystické zkušenosti Ježíš setkal s reprezentanty Staré smlouvy, zákonodárcem Mojžíšem a prorokem Eliášem. Při rozhovoru s nimi se jeho vzhled zvláštně rozjasnil, této hoře tedy říkáme hora proměnění. V rozhovoru s Ježíšem Mojžíš a Eliáš hovořili na konkrétní téma (Lukáš 9:30-31): A hle, mluvili s ním dva muži. Byli to Mojžíš a Eliáš, kteří se ukázali ve slávě a mluvili o jeho odchodu, k němuž mělo dojít v Jeruzalémě. A skutečně, od tohoto zvláštního momentu v Ježíšově příběhu začíná znít jiný soundtrack, jsou to tóny očekávání. Jsou to tóny nervózního očekávání, které všichni známe z různých zkušeností svého života: tréma před prvním rande, před prvním veřejným vystoupením, tréma před něčím velkým, čehož budeme možná svědky. Je to tréma očekávání něčeho, co má nevyhnutelně přijít.

Ježíšovi učedníci „mají jasno“. Jejich očekávání je stoprocentně zaměřeno na mesiášské očekávání vysvobození. Nový exil, tentokrát ne útěk z otroctví Egypta, ani ne návrat z babylonského zajetí, ale svoboda od Říma a pohanů, který Řím reprezentuje. To je docela často i naše očekávání. Čekáme, že nás Bůh vysvobodí od „nečistých“ lidí nebo národů. Má přece pro nás plán. My jsme vyvolení, nás má raději. On má přitom úplně jiný plán. Učedníci čekají, že to „brzy praskne“. Asi podobně, jako když na konci osmdesátých let dvacátého století mnozí všímavější občané cítili, že „něco je ve vzduchu“. Okolo nás se v Evropě začal hroutit komunistický režim, sovětský vůdce Gorbačov vysílal nejednoznačné signály, začaly častější demonstrace. „Určitě to praskne, jen nevíme kdy a jak.“ Tohle byl velice podobný pocit Ježíšova okolí. Ježíš má také očekávání, a kdo ví, byl také nervózní? Taková představa se nám příčí, protože máme za to, že byl v nějakém až nadpozemském zenovém klidu. Jeho úpěnlivá modlitba odevzdání se Bohu v getsemanské zahradě, kdy doslova potil krev však nasvědčuje, že i Ježíš měl silné emoce z budoucnosti. Na rozdíl od svých učedníků však věděl, kam jeho příběh směřuje. 

Jeho učedníci byli podobní sportovním fanouškům, kteří navzdory tomu, že vidí, kam sezóna spěje, pořád věří v zázračný obrat. Tak to mám ve sportu i já. Ježíš s nimi začíná mluvit o smrti. Ale oni mu nerozumějí. Ba, ani rozumět nechtějí. Dokonce se odváží Ježíše napomenout, aby neměl depresivní řeči. Lidé v očekávání se stávají slepými k jiným než vysněným scénářům. Ježíš přitom také očekává vítězný střet, ale ne s „nečistými lidmi, ale se silami temnoty. Právě to probírá s Mojžíšem a Eliášem na hoře proměnění, a od této chvíle nezadržitelně kráčí ke svému kříži. Lidem požadujícím znamení, zda je opravdu Mesiášem, říká zvláštní slova. Přirovnává sebe k chrámu, odkazuje se na příběh Jonáše. Ještě zvláštněji působí jeho slova židovskému učiteli Nikodémovi (Jan 3:14-15): Jako Mojžíš vyzdvihl hada na poušti, tak musí být vyzdvižen Syn člověka, aby žádný, kdo věří v něj, nezahynul, ale měl věčný život. 

O co jde? Jde o symbol. Znamení. Ukazatel. Nikodém byl teologem a učitelem, a židovská Písma tedy znal prakticky nazpaměť. Okamžitě věděl, na jaký příběh se Ježíš odkazuje. Když byl Izrael vysvobozený z egyptského otroctví a na cestě do zaslíbené země, neustále reptal a stěžoval si až do té míry, že v jejich životech nastala kalamita. Na jejich tábor začali útočit jedovatí pouštní hadi, a lidé rychle umírali uštknutí hadem. V okamžiku této pohromy si rychle spočítali, že je to zřejmě výsledek jejich hříchů a tak prosili Mojžíše, aby se u Boha přimluvil a před hady je ochránil. Hadi však nezmizeli. Místo toho nechal Bůh Mojžíše vytvořit bronzového hada a postavil ho na tyč. Když se na tohoto bronzového hada uštknutý člověk podíval, byl uzdraven. Nikodémovi tak Ježíš říká, že podobně má být Syn člověka vyvýšený, aby kdokoliv na něj pohlédl, byl uzdraven ze zničují pohromy, do které jsme se svým hříchem dostali. Lidstvo bylo stiženo útokem jedovatého hada, ale existuje lék. Když je Ježíš pověšený na kříž, nebo jak stojí v evangeliu vyvýšen, kříž je místem jeho oslavení, jeho vítězství. Uštknutí zlem se díváme na řešení, které nám v Ježíši Bůh nabízí. Křiž je projevem lásky, a stává se opravdovým žebříkem mezi nebem a zemí. Zlo není uzdraveno automaticky, stále vyžaduje naší část. Pozvednout své oči k horám, odkud mi přijde pomoc. Dívat se a důvěřovat

Učedníci všechny tyto symboly nechápou, protože jejich očekávání zaslepilo všechny jiné možnosti. A tak krátce po hoře proměnění dochází k situaci, kdy k nim Ježíš mluví (Marek 10:33-41): „Hle, blížíme se k Jeruzalému. Tam bude Syn člověka vydán vrchním kněžím a znalcům Písma. Odsoudí ho k smrti, vydají pohanům, budou se mu vysmívat, zbičují ho, poplivou a zabijí, ale třetího dne vstane z mrtvých.“ Tehdy k němu přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan se slovy: „Mistře, prosíme, abys nám splnil přání.“„Co pro vás mám udělat?“ zeptal se jich. „Nech nás sedět ve své slávě – jednoho po tvé pravici a druhého po tvé levici.“ „Nevíte, o co prosíte,“ řekl jim na to Ježíš. Ježíš se jim svěřuje, že ho čeká smrt, ale že po ní přijde vzkříšení, a oni mezitím mají starost, aby měli dobrou pozici, až Ježíš vyhlásí nové království a vysvobodí Izrael. Jejich očekávání je jasné: vítězství nad Římem! Není překvapivé, že to byli zrovna synové Zabedeovi, kteří patřili dříve k radikálům. Ale je vidět, že vůbec nepochopili, co se stalo na hoře proměnění. Ostatní učedníci se na bratry rozhořčili. Ne proto, že by měli starost o Ježíše, ale proto, že měli strach, že jim bratři vyfoukli to jejich místečko! Každý se už viděl v nové vládě. Taková opovážlivost!

Ježíš jim říká, že neví, co žádají. Proč to říká? Jejich přání bylo sedět vedle Ježíše, když vstoupí do své slávy. Jejich představa je, že to nastane při svržení Římanů a ustanovení nové vlády Mesiáše. Jenže, kdy Ježíš vstoupil do slávy? Kdy byl vyvýšen? Ježíšovým vyvýšením byl kříž na pahorku za městem, který se jmenoval Golgota, což v překladu znamená Lebka. Lukáš 23:33: Když přišli na místo zvané Lebka, ukřižovali ho tam, i ty zločince – jednoho po pravici a druhého po leviciKdyž Ježíše přivedli na Golgotu, a na této hoře ve tvaru lebky jej vyvýšili ukřižováním, místo po jeho pravici a levici obsadili dva zločinci. Proto řekl Janovi a Jakubovi, že neví, o co žádají. Zatímco v jejich představách byla Ježíšova sláva spojena s postavením, v Ježíšově pojetí byla spojená s utrpěním a křížem. Jakub a Jan vlastně žádali Ježíše, jestli by mohli být ukřižováni spolu s ním. Proto jim také tehdy Ježíš řekl (Marek 10:42-45): Ježíš je ale zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že věhlasní vládcové národů nad nimi panují a jejich velikáni nad nimi užívají moc. Tak to ale mezi vámi nebude. Kdo by mezi vámi chtěl být veliký, ať je vaším služebníkem. Kdo by mezi vámi chtěl být první, ať je otrokem všech. Ani Syn člověka přece nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

Na kříži postaveném na hoře ve tvaru lebky vypadá Ježíš jako ztělesnění prohry. Vypadá jako symbol smrti, protože podle židovských písem je prokletý každý, kdo vidí na kříži. A zatím je to jeho dar – kdy dává svůj život jako výkupné za mnohé. Až bude vyvýšen, přitáhne všechny k sobě. Jako bronzový had na poušti, který symbolizoval Boží uzdravení, Ježíšův kříž je znamením a ukazatelem Božího uzdravení pro celý svět – a také pro tebe. Proto nás také autorka listu Židům (12:2) nabádá: Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu. Tak jako Izraelci pohlédli na bronzového hada a nezemřeli, i my dnes musíme udělat totéž: pohlédnout na Ježíše, který je autorem naší víry, protože na kříži byl vyvýšen. Kříž na hoře ve tvaru lebky je finální vítězství maskované jako porážka

Ježíšovo vzkříšení v tomto smyslu není popření nebo zrušení kříže. Vzkříšení, které si o Velikonocích připomínáme, je potvrzení kříže a vítězství, které na kříži bylo jednou provždy dokonáno. Vzkříšení je svátek naděje, naděje uzdravení. Naděje, která je skrytá v pohledu upřeném na autora a završitele naší víry. Možná, že i ty se cítíš, že bojuješ na různých frontách, a některé tvé fronty jsou prolomené, a jedovatí hadi útočí na vše, co je ti drahé. Právě v této chvíli tě Ježíš zve k tomu, abys pohlédl vzhůru, ne k různým horám, ale k té jediné hoře, hoře ve tvaru lebky, a s důvěrou přijal své uzdravení! To jsou Velikonoce z perspektivy milníků na vrcholcích hor!