pondělí 15. října 2018

Pod kapotou | Láska


Dnes se loučíme se sérii na téma úspěchu, ve které jsme se společně zamýšleli nad vlastnostmi úspěšného a dobře vyladěného života. Myslím si, že principy, které jsme probírali, se dají aplikovat pro úplně každého z nás – ať už jsme věřícím člověkem nebo nejsme. Platí bez ohledu na věk – vlastnosti úspěchu jsou nezbytné pro studenty (kteří něčeho chtějí dosáhnout), stejně jako platí pro pracující nebo podnikající dospělé, platí pro lidi v jakékoliv formě vztahu, i pro ty, kteří se chtějí v životě někam posunout. Principy, které jsme probírali, se dokonce uplatňují i na ty, kteří se nikam pohnout nechtějí, i když pro ně žel platí v té negativní podobě. Chci tím říct, že principy úspěchu, které jsme probírali, jsou docela univerzálně platné. Když si to rychle zopakujeme, mluvili jsme o odvaze, disciplíně a věrnosti. Bez odvahy není nic ostatního možné. Odvaha umožňuje ostatní vlastnosti, protože nás motivuje udělat krok do neznáma. Bez disciplíny zůstaneme trčet u první překážky, u prvního kopečku, když věci začnou být složitější nebo namáhavější. Úspěšný člověk se naučil umění odříkání se, vytrvalosti, houževnatosti. Bez věrnosti budeme stále a znovu podléhat pokušení z naší cesty odbočit, zastavit se, zpomalit.  Potřebujeme zůstat na dlouhé cestě stejným směrem, protože velké sny musí být zakotveny v malých životadárných návycích.

Než se podíváme na naší poslední vlastnost, uděláme trochu krok zpátky a zamyslíme se nad úspěchem jako takovým. Pojďme se nejdříve podívat na otázku: Co je to úspěch? Protože to je přece všem zcela jasné, ne? Všichni víme, jak vypadá úspěch. Nebo to snad nevíme? Divili byste se, ale není to vůbec tak jasné, jak by se zdálo. Gallupův ústav udělal před lety průzkum ohledně úspěchu, aby zjistil, co si lidé pod tímto pojmem doopravdy představují. Nejvíce lidí se identifikovalo (kupodivu) s dobrým zdravím. Ale je opravdu zdraví úspěchem? Jasně, na svém zdraví máme velký podíl, ale je to skutečně tak? Osobně neznám moc zdravých lidí, kteří by jen tento výchozí stav označili jako úspěch. Pak je tu samozřejmě odpověď, kterou bychom mohli charakterizovat slovem mít. Podle tohoto konceptu je úspěšný člověk ten, kdo zvyšuje svůj standart. Jenže, pokud je úspěch o tom „mít se lépe“ nebo „mít toho víc – věcí, peněz, zážitků“ – pak nutně vyvstává otázka: Kdy přesně budeme mít dost? Jinými slovy, kdy se budu cítit úspěšně? Kolik toho musím mít, abych ten pocit zažil? Všichni víme o těch milionářích, kteří stále chtějí ještě o trochu víc a nejsou nikdy spokojení. Další by úspěch charakterizovali slovem cítit. Myslí si, že je to zvláštní pocit štěstí, ta muška jenom zlatá. Jenže, jak říká John Maxwell: Neustálý shon po štěstí je hlavním důvodem, proč se tolik lidí cítí mizerně. A nepomůže ani dosáhnout něčeho významného – vzpomínky na dosaženou metu blednou v paměti a pocit úspěšného člověka nám nedají – taky proto, že to trvá docela dlouho dosáhnout další mety. 

Faktem zůstává, že pro mnoho lidí je úspěch těžce definovatelný pojem. Většinou mají za to, že prostě poznají, když budou úspěšní – až budou úspěšní. To se ovšem stává zřídkakdy. I ti nejúspěšnější lidé mají pocit, že ještě nemají dost, nezažili dost, nedosáhli dost. Vždy jsou lidé, kteří jsou na tom lépe, že? Znáte to, na druhé straně plotu je tráva vždy zelenější. Pokud je tak těžké definovat úspěch, jak budeme vědět, že jsme dorazili do cíle? Teolog James Carse napsal před nějakými čtyřiceti lety knížku Konečně a nekonečné hry, kde definoval odlišné typy her. Na letošním GLS o tomto tématu bude mluvit Simon Sinek. V jádru jde o to, že v konečné hře víme, kdo hraje, jsou daná pravidla a odsouhlasený cíl. Například hokej. Pravidla jsou jasně stanovena. Zápas má svůj počátek a konec. Kdo má na konci zápasu více gólů, vyhrál. To je dobrý příklad konečné hry. Když ale hrajete nekonečnou hru, hráči mohou být známí i neznámí, mohou naskakovat další v průběhu, pravidla se mohou měnit během hry a cílem je pokračovat ve hraní. Nedopustit, aby hra skončila, udržet ji do nekonečna. To je matoucí, pokud jediné hry, co známe, jsou konečné. V nekonečné hře není nic takového jako vítězství. Jen dojde chuť či zdroje k pokračování ve hře. Problém nastane, když proti sobě postavíte hráče konečné a nekonečné hry, protože hráči konečné hry chtějí vyhrát a hráči nekonečné hry nechtějí skončit. Budou se tak řídit odlišnou strategii. 

Proč to říkám? Protože mnoho z našich definic úspěchu jsou ve formě konečné hry: něčeho dosáhneme a konec hry. Jenže skutečný úspěch je mnohem více nekonečná hra a to v každém odvětví. Vezměte si třeba manželství. Můžeš si stanovit cíle, kterých bys chtěl dosáhnout. Jenže, hlavním cílem je hru manželství hrát co nejdéle, ne? Navíc tu vstupují další hráči (třeba děti), mění se pravidla, co fungovalo včera už dnes neplatí, je mnoho proměnných faktorů (třeba zdraví nebo finanční a pracovní situace). Je to klasický příklad nekonečné hry. Nemůžete si říct, že když si třeba pořídíte děti, dosáhli jste úspěchu – ještě na vás totiž čeká výchova a ta, jak všichni víme, nekončí nikdy… Podobně je to v každém odvětví, mění se podmínky a mění se naše prostředí. Sinek na to tedy říká: Neexistuje nic takového jako vyhrát v obchodním světě, nebo vyhrát v kariéře. Neexistuje výhra v životě. Nekonečné hry patří k naší existenci. Problémem je, že většina z nás neví, jak vést nekonečnou hru. Své organizace řídíme tak, abychom porazili svou konkurenci, abychom byli jedničky, nad všemi zvítězili a byli nejlepší. Problém je v tom, že nic takového neexistuje. Co z toho všeho vyplývá? Pokud je úspěch nikdy nekončící hra, není to destinace. Úspěch je cesta. Je to cesta, která nemá konečný cíl. Musíme změnit svou definici, a to následně promění naší strategii. Abychom se udrželi na úspěšné cestě, potřebujeme správný obrázek, jak vypadá úspěch a potřebujeme znát směr.

John Maxwell napsal, že po 25 letech analyzování úspěchu a úspěšných lidí došel k této jednoduché definici úspěchu, která je spíše cesta než destinace: Úspěch je znát smysl svého života, růst ke svému potenciálu a zasévat požehnání pro druhé. Zní to jako cesta, že? To je dobře. Znamená to, že pořád můžeme ve všech těchto oblastech růst. Znát své poslání dodává do života obrovské zadostiučinění. Odpovídá to na otázky: Co hledám? Proč jsem stvořen? Věřím svému potenciálu? Kdy začnu? Růst ve svém potenciálu nám pomáhá soustředit se na jeden cíl a snažit se neustále zlepšovat. Nedovolíme své minulosti, aby nás neustále stahovala dolů. Minulost musíme někdy dořešit, ale ve většině případů ji musíme pohřbít a jít dál. A pak je tu poslední část. Zasévat požehnání je nezbytnou součástí cesty úspěchu. Jak řekl Albert Schweitzer: Smyslem lidského života je sloužit a projevit soucit a vůli k pomoci druhým. Pro něj to bylo přestěhovat se do Afriky a založit tam medicinskou misi. Pro každého to může znamenat něco jiného, ale dokud nezapojíme do své definice druhé lidi, vždy nám bude něco chybět. Proto je poslední vlastnosti, která se skrývá pod kapotou láska. Jen připomínám, máme tam odvahu, disciplínu věrnost. Teď nám tam přibyla láska. Což je – jak by asi mělo být zřejmé – náš postoj k jiným lidem. Pokud máme měkké srdce (milujeme lidi), budeme chtít do jejich životů zasít nějaké konkrétní požehnání, nějakou hodnotu. Pokud ale naopak máme srdce tvrdé, budeme myslet primárně sami na sebe – protože mi taky přece nikdo nepomohl, ne?!? Člověk s tvrdým srdcem lidi vnímá buď jako nástroj k použití nebo jako potíž k vyřešení a k vyhnutí se jim. Přitom je základním křesťanským nastavením vědomí, že Bůh miluje každého člověka, každý je zván do komunity, a každý člověk v té komunitě odráží Boží lásku ve svých vztazích. Pro křesťana je tedy jeho životní úspěch vždy spojen s tím, jak se to projeví v jeho komunitě. Podle Ježíše by největší prioritou pro věřícího člověka měla být láska k Bohu a druhá největší láska k lidem.

Dnešním příkladem úspěšného člověka, ze kterého bychom si všichni měli vzít příklad, je jistá žena, jejichž příběh máme zaznamenaný v Novém Zákoně, v knize Skutků. Tam je napsáno (9:36-42): V Joppě pak žila jedna učednice jménem Tabita (což je v překladu Dorkas), která oplývala dobrými skutky a almužnami. V těch dnech však onemocněla a zemřela. Omyli ji a položili do horní místnosti. Lydda je blízko Joppy, a když se učedníci doslechli, že Petr je v Lyddě, poslali k němu dva muže s prosbou, aby k nim bez meškání přišel. Petr vstal a šel s nimi. Když přišel, zavedli ho do horní místnosti, kde ho s pláčem obstoupily všechny vdovy a ukazovaly košile a pláště, které jim Dorkas dělala, dokud byla s nimi. Petr poslal všechny ven, poklekl a modlil se. Potom se obrátil k jejímu tělu a řekl: „Tabito, vstaň!“ Otevřela oči, a když uviděla Petra, posadila se. On jí podal ruku a pomohl jí vstát. Potom zavolal svaté i vdovy a ukázal jim ji živou. Rozneslo se to po celé Joppě a mnozí uvěřili v Pána.To je skvělý příklad úspěšné ženy, která se rozhodla zasévat požehnání do druhých lidí: v našem případě šlo o vdovy, což byla jedna z nejohroženějších skupin lidí ve starověkém světě.

Těžká chudoba byla obvyklou zkušeností vdov ve východní kultuře. V dobách, kdy byla psána Bible, bylo pro ženu neskutečně těžké ztratit manžela a nemít dospělé  syny nebo bratry, kteří by se o ní postarali. Vdovy z města Joppe měly ale štěstí. Do jejich mizérie vstoupila jistá učednice jménem Tabita, která zasvětila svůj život k snižování utrpení těchto osamělých žen. Část jejich problémů bylo to, že jim vyráběla oblečení. Co tyto nové šaty znamenaly pro vdovy? Především teplo, důstojnost a naději. Bylo to víc než oděv sám o sobě. Když vdova dostala oděv, byl to pro ní skoro jako šepot, který říkal: „Někdo se o tebe stará. Nejsi na to všechno sama.“ Teplo, důstojnost, naděje. Tabita byla v první církvi hrdinkou a její ztráta byla velmi tragická. Náš příběh dopadl dobře, Bůh skrze Petra Tabitu vzkřísil k životu. Podívej se ale na její příběh z odstupu. Co přesně Tabita udělala? Nenakoupila oděv. Ušila oděv. Tabita žila neobyčejný život tím, že se zasvětila docela obyčejné činnosti.Dnem za dnem seděla a šila. Její práce vypadá jako by byla opakující rutina. To, co tuto rutinu dělalo speciální, byla vnitřní motivace – láska. Velikost je zřídkakdy dosažena děláním velkých věcí, ale spíše děláním dobrých věcí opakovaně. Tragédie je, že zatímco čekáme na velké příležitosti, míjíme celý zástup dobrých příležitostí, které kolem nás kráčejí. Příležitostí zasít požehnání. Dobrota je ignorována, protože vypadá obyčejně. Všedně. Tabita dosáhla velikosti v konání obyčejné dobroty. To z ní dělá velmi úspěšnou ženu, jejichž ztráta byla pociťována její komunitou, jejími přítelkyněmi, její rodinou víry. 

Pokud si zvolíme život podle konečnosti, bude nás pohánět touha být nejbohatší, nejslavnější, nejmocnější, být povýšen dříve než naši přátelé, vydělat víc peněz než konkurence, stále se porovnávat s ostatními a předhonit je. A až zemřeme, prostě jen zemřeme. Nebo se rozhodneme žít svůj život s vědomím nekonečné existence. V takovém případě máme poslání, kterému věříme, a proto budujeme kolem sebe týmy plné důvěry, pečujeme o své přátele, staráme se o rodinu, žijeme život zaměřený na službu a až odejdeme, ostatní řeknou: Svět je lepším, protože jsi tu byl ty. Takový úspěch chceme doopravdy. Odvaha. Disciplína. Věrnost. Láska. To jsou vlastnosti dobře vyladěného života pod kapotou.

úterý 9. října 2018

Pod kapotou | Věrnost


Vítám vás u třetího dílu seriálu Pod kapotou, ve kterém se zamýšlíme nad vlastnostmi dobře vyladěného života. Probíráme několik vlastností, které potřebujeme, pokud chceme v životě jít kupředu. První vlastností, na kterou jsme se zaměřili, byla odvaha. Bez odvahy není nic ostatního možné. Odvaha umožňuje ostatní vlastnosti, protože nás motivuje udělat krok do neznáma. Druhou vlastností byla disciplína, která nám umožní dojet do cíle. Bez této vlastnosti zůstaneme trčet u první překážky, u prvního kopečku, když věci začnou být složitější nebo namáhavější. Úspěšný člověk se naučil umění odříkání se, vytrvalosti, houževnatosti. Dnes se podíváme na třetí, k oběma předchozím vlastnostem příbuznou věc. Odvaha nás nastartuje, disciplína nám umožní pohyb kupředu, dnešní vlastnost nás dovede do cíle. Tou dnešní vlastností je věrnost, bez které budeme stále a znovu podléhat pokušení z naší cesty odbočit, zastavit se, zpomalit. 

Věrnost by se dala charakterizovat nejlépe větou: Dlouhá cesta stejným směrem. Jistě, slovo „věrnost“ všichni známe především ze vztahů, například z manželství. Úspěšné manželství je opravdu dlouhá cesta stejným směrem, že? Jinak totiž manželství nemůže vydržet a přežít. Zastaví se, rozdělí se, vytratí se… V dalších vztazích je to podobné. Věrnost je ochota jít dlouho společně. Jak říká africké přísloví: Chceš-li cestovat rychle, cestuj sám. Chceš-li cestovat daleko, cestuj společně. Věrnost si všichni umíme představit ve vztahu, věrnost je ale vlastnost také pro jednotlivce: Jsme věrní svým záměrům? Jsme věrní sami sobě? Jsme věrní své vizi a svému poslání? Jsme věrní Bohu? Jisté je pouze to, že vytrvalá věrnost v průběhu delšího časového úseku se nedá vůbec ničím nahradit. Myslím, že Craig Groeschel má pravdu, když řekl: Pravděpodobně přeceňujeme, co dokážeme udělat za krátkou dobu a zároveň podceňujeme, co dokáže celý život věrnosti. To proto, že především zpočátku našeho života, kdy jsme ještě mladí, plní sil a ideálů, máme sny, co bychom chtěli získat, zvládnout, zažít. Později nás čeká deziluze, protože jednoho dne zestárneme, život půjde dál. Pokud ale věrně budeme dělat nějakou činnost nebo půjdeme jedním směrem, dojdeme k cíli, který je fantastický. Jen ta cesta vypadá někdy nezajímavě. Co chci říct je to, že velké sny musí být zakotveny v malých životadárných návycích. Podívejme se na to trochu podrobněji.

Ve Starém Zákoně, první části Bible, najdeme jednu velmi zajímavou knihu plnou moudrosti a různých chytrých přísloví. Většinu z nich napsal starověký izraelský král Šalamoun, ve své době považovaný za nejmoudřejšího člověka, který kdy žil. Ta kniha se jmenuje (poněkud nepřekvapivě) Přísloví. Šalamoun tam pobízí každého, kdo chce vědět, jak vypadá moudrost a jak vypadá ztělesněný úspěch, aby se šel podívat na …mraveniště. Vybízí k tomu zejména ty, kteří si myslí, že úspěch přijde snadno, bez úsilí, jen díky snům. Přísloví 6:6-8: Jdi za mravencem, pecivále, pozoruj ho a zmoudříš hned! Žádného vůdce mravenec nemá, dozorce ani vládce jemu netřeba; v létě si ale potraviny chystá, o žních zásoby pilně ukládá. Všimněte si, co tady říká nejmoudřejší člověk na světě: Budeš-li pozorovat mravence, zmoudříš. Bez dozoru, bez vládců, bez zákonů, mravenec poctivě a věrně dře. Díky tomu se v zimě má dobře. A aby bylo jasno, jak to Šalamoun myslí, ještě k tomu dodává jedním dechem (Přísloví 6:9-11): Jak dlouho, lenochu, budeš polehávat, kdy už se konečně ze snu probudíš? Chvilku si pospíš, chvilku zdřímneš, na chvilku složíš ruce a spočineš? Vtom jako tulák bída navštíví tě, jako loupežník tě nouze přepadne! Později se k tématu ještě vrací a tvrdí, že mravenci jsou mudrci nad mudrce.Přísloví 30:24-25 Tito čtyři jsou na zemi nepatrní, nad mudrce jsou ale moudřejší: mravenci, národ nepříliš silný, v létě si ale chystají zásoby…Šalomoun mluví o mravenčí moudrosti proto, že jejich stálá práce a opakovaná činnost vytváří konzistenci. Životní změna se nikdy nestane přes noc. Některé z největších růstových záležitostí se týkají měsíců a let. Vyžaduje to (opravdu) dlouhou cestu jedním směrem.

Víte, obvykle oceňujeme zejména ty, kteří dojdou do cíle, nicméně v průběhu jejich cesty se toho obvykle moc nedělo. Byla to doslova mravenčí práce. Bez dozoru, bez pochvaly si nakládali na svá bedra břemena a pilně je ve skrytu nosili. Víte, někdy jsme v úžasu z lidí velkých vizí a velký slov. A jistě, k velkým věcem potřebujeme velké vize. Jen nesmíme zapomenout, že velké sny jsou mocné jen tehdy, když jsou zakotveny v každodenní disciplíně. Platí to skutečně v každé oblasti: ve vztazích, v manželství, ve škole, v práci, v podnikání, v církvi, v duchovním životě. Koneckonců, byl to apoštol Pavel, který napsal v 1. Korintským 4:1-2: Považujte nás tedy za Kristovy služebníky a za správce Božích tajemství. Od správce se žádá jen jedno – aby byl shledán věrným. Jsme správci svých životů, a žádá se od nás věrnost, konzistence, stálost. Bez konzistentnosti skončíme v průměru, jak si všiml Jim Collins: Podpis průměrnosti je chronická nekonzistence. Co tím myslím? Myslím tím takové to nadšení střídané s unuděnou nespokojeností.

Konzistentní člověk dělá věrně svou práci ať už se na to cítí nebo necítí. To nebývá jednoduché, ale pro úspěšnou jízdu je to zcela nezbytné. Vytrvalost je těžká, vždy je jednodušší být netrpělivými, nespokojenými a znuděnými. Pokud je toto náš případ, pak se nadchneme k  činnosti jen v případech neobvyklé motivace nebo děláme náhodné aktivity, řídíme se svými pocity. Úspěch ale není otázkou náhodné aktivity, kdy se na to cítíme a máme zrovna náladu, ale je to záležitost trvalého a pravidelného pohybu vpřed. To je mravenčí moudrost. Tato věrnost nudné opakující se činnosti produkuje nakonec skvělé ovoce, skvělé výsledky. Okolnosti nás prostě nedokážou ovlivnit v trvalém pohybu. Trochu mi to připomíná slova apoštola Pavla ohledně financí, když řekl (Filipským 4:11-13): Neříkám to proto, že bych trpěl nedostatkem; naučil jsem se totiž být za všech okolností spokojen. Umím se uskromnit a umím užívat hojnost. Do všeho jsem v každém ohledu zasvěcen: být sytý i hladový, mít nadbytek i nedostatek. Všechno mohu v Kristu, který mě posiluje. Tohle je postoj člověka, který se nenechá ničím odradit – nadbytkem ani nedostatkem. 

Takže, snažím se říct, že podíváme-li se na úspěšné lidi, oceňujeme jejich výsledky, ale cesta k nim je opakující rutina. Bible je plná takových příběhů: Davidův příběh registrujeme až od jeho bitvy s Goliášem, ale dávno předtím se David formoval ve věrné práci pastýře ovcí svého otce, kdy je musel ochránit před lvem i medvědem. Goliáš tedy nebyl první predátor, kterého porazil – to už byl ten medvěd a lev. Jen to bylo ve skrytu, kdy to nikdo neviděl. Jeho skrytá věrnost dláždila jeho pozdější veřejný úspěch. Stejné to bylo s Ježíšem. Při četbě evangelií si samozřejmě všímáme jeho velkých zázraků – o nich koneckonců rádi mluvíme a rozebíráme je. Když se ale zaměříme na to, co se dělo mezi těmi zázraky, všimneme si docela obyčejné činnosti: Ježíš vyučuje, sdílí se, stoluje a cestuje. Ve skutečnosti, zázraky se často staly uprostřed obyčejné činnosti. Můžeme si říct, že i v našem životě výjimečné okamžiky rostou z obyčejné rutiny. Pokud je to tak, pak věrnost v cestě za úspěchem znamenánajít energii a nadšení v denní rutině.

S tím samozřejmě souvisí jedna důležitá věc. Jak řekl Jeff Manion: Chceme-li sloužit věrně v dlouhém úseku, musíme se stát odborníky na obnovu unavené duše. Jinými slovy, musíme si vytvořit návyk určitého rytmu sabatu: cíleného dne odpočinku, kdy nejsme řízení seznamem povinností, ale kdy dovolíme, aby se naše duše obnovila. Pokud se rozdáváme jiným, budeme se cítit vyprahlí. Očekáváme to a připravujeme se na to pomocí cíleného rytmu vytváření volných okrajů. Nedovolíme, aby nám touha po úspěchu znemožnila každodenní obyčejný život, a zároveň nedovolíme, aby nám každodenní život zabránil snít o velkých věcech. Učíme se rytmu rutiny, cílených mezer a zároveň otevřenosti na velké věci, které přijdou. Víte, mnozí z nás sní o skvělých zážitcích, které nás občerstvují. Sám to dělám. Je zdravé pravidelně vypadnout z rutiny a dělat nové věci a navštívit nová místa a lidi. Nicméně, věrný a úspěšný život je ukotven v rutinních záležitostech. Věrná služba nebo práce je dávat sama sebe stejným lidem dnem za dnem. Zní to jako opakování, ale v tomto leží většina trvalého vlivu a úspěchu. Chceme-li zažít úspěch, děláme skutky služby znovu a znovu.

Skvělým příkladem věrného člověka byl starozákonní prorok Samuel. Je to jedna z nejpozitivnějších postav Bible. Stejně jako Samson, o kterém jsme mluvili minulý týden, i Samuel se narodil rodičům, kteří nemohli mít děti. A podobně jako Samson byl i Samuel zasvěcen od malička Bohu, tentokrát ale jako služebník kněze. Později ho Bůh povolal za jednoho z největších proroků – vidoucích, jak se jim říkalo – Izraele. Byl velmi úspěšný a oblíbený a to tak, že když zemřel, celý národ truchlil. (1. Samuelova 25:1) Samuel pak zemřel. Všichni Izraelci se sešli, aby ho oplakávali a pohřbili ho v Rámě, kde bydlel. Byl jsem na docela pár pohřbech a vím, že se tam většinou o zesnulých mluví dobře. Jen málokdy se ale sejde celá společnost, aby někoho oplakávala. Ukazuje to na hloubku lásky, kterou k němu cítili. Když se ale podíváme na jeho život, zdá se, že běžel docela obyčejně.

Na začátku jeho příběhu čteme o tom, jak jej Bůh povolal už jako malého chlapce ve službách kněze Elího. Slyšel Boha volat svůj hlas, ale nevěděl, co má dělat. 1. Samuelova 3:8-9 Tehdy Elí pochopil, že chlapce volá Hospodin. Proto Samuelovi řekl: „Jdi spát, a když tě zavolá, řekni: ‚Mluv, Hospodine; tvůj služebník poslouchá.‘“ Samuel objevil své povolání, soudil, vedl a prorokoval k lidu Izraele. O pár kapitol je tady najednou verš 1. Samuelova 8:1: Když potom Samuel zestárl, ustanovil za soudce v Izraeli své syny. Co se stalo? Jen tak zestárnul? Není to málo? Nebylo – viděli jsme, že jeho činnost byla úspěšná a zanechala velkou stopu, která byla patrná na Samuelově pohřbu. Co ale přesně tak významného Samuel udělal?

Odpověď najdeme v sedmé kapitole. 1. Samuelova 7:15-17: Samuel soudil Izrael po všechny dny svého života. Rok co rok se vydával na cestu a obcházel Bet-el, Gilgal i Micpu a na všech těchto místech soudil Izrael. Potom se vracel do Rámy, kde bydlel, a soudil Izrael i tam. Pozorně si to přečtěte. Rok co rok se vydával na cestu do stejných míst. Považte, celý život dělal okružní cestu na první pohled s obyčejnou službou. Nečteme o velkých vítězstvích a explozivních momentech. Čteme jen o kruhu věrnosti. Tato místa máme tendenci rychle přeskočit. Je to jen rutina. Nic se tam nedělo, tak rychle čteme dál. Samuel ovšem nabízí spravedlnost, konzistenci a věrnost. A nakonec upřímný zármutek, protože jeho smrt byla opravdovou ztrátou pro celý národ. Kéž bychom byli my tak úspěšnými lidmi, že na našem pohřbu bude náš národ prožívat upřímný zármutek. Věrnost je dlouhá cesta jedním směrem. Je to kolotoč rutiny a rytmu – platí to v rodině, práci, službě. Život a láska se překládá jako nekonečný cyklus opakovaných aktivit. To je život věrnosti, které nám umožní dojet do cíle. Je to svatá rutina. A je to úplně skvěle vyladěný motor pod kapotou!

sobota 6. října 2018

Pod kapotou | Disciplína


Vítám vás u druhého dílu seriálu Pod kapotou, kde se společně zamýšlíme, jaké vlastnosti má úspěšný a správně vyladěný život. Jako motto jsme si vybrali auto, které nám pomáhá v pohybu vpřed. To je totiž hnací síla našeho života – chceme se vyvíjet, chceme být úspěšnější, chceme objevovat, chceme poznávat, chceme bez problémů jít kupředu. Máloco nás dlouhodobě odpuzuje, když někdo blízký, na kom nám záleží, na vše rezignoval a odmítl pohyb kupředu. Stojaté vody páchnou, a my víme, že život není statický, takže když se zastavíme, svět okolo nás běží dál. Fakticky se tedy nezastavíme, ale vlastně začneme propadat dozadu. V této sérii probíráme několik vlastností, které potřebujeme, pokud se chceme v životě jít kupředu. Díváme se, co se skrývá pod kapotou vyladěného života. První vlastností, na kterou jsme se zaměřili, byla odvaha. Bez odvahy není nic ostatního možné. Odvaha umožňuje ostatní vlastnosti, protože nás motivuje udělat krok do neznáma. Dnes se podíváme na druhou vlastnost. Pokud nám odvaha umožňuje se vůbec dopředu vydat, tato vlastnost nám umožní dojet do cíle. Bez této vlastnosti totiž zůstaneme trčet u první překážky, u prvního kopečku, když věci začnou být složitější nebo namáhavější. Vlastnost, o které mluvím, je disciplínaKaždý úspěšný člověk, který v něčem vynikl nebo prorazil byl disciplinovaným člověkem, který se naučil umění odříkání se, vytrvalosti, houževnatosti. Je to vlastnost, která nám pomůže vydržet i v nepříznivých okolnostech a těžkostech. Proto je tak důležitá a nezbytná.

O čem se bavíme, když řekneme slovo „disciplína“? Líbí se mi trefný citát Johna C. Maxwella: Disciplína je dělání toho, co opravdu dělat nechcete, abyste díky tomu mohli dělat to, co doopravdy dělat chcete. Je to placení ceny za malé věci, abychom jednou mohli mít velké věci. Nikdo nemůže uspět bez ochoty začínat v malém a dělat malé a na první pohled neviditelná rozhodnutí, která se týkají charakteru, píle, snahy tehdy když nás nikdo nevidí. Každá sklizeň začíná zaséváním. Slovy H. P. Liddona: Co uděláme ve skvělém okamžiku bude nejspíše záviset na tom, kým už jsme; a kým jsme je výsledkem předchozích let disciplinovaného života. Člověk s disciplínou je naučil jednu důležitou vlastnost: Zjistil, že úspěch je větší a potěšení sladší, když si odloží okamžité uspokojení svých potřeb na později. Říkám tomu princip pozdrženého potěšení. Disciplína je proces při kterém si splníme bolestivé povinnosti dříve než ochutnáme plody potěšení – tím se ovšem potěšení zvětšuje. Kde to funguje? Například v rodině. Manželé, kteří si uvědomují tento proces nečekají na řešení svých nedorozumění nebo problémů až když budou mít na to sílu, chuť nebo kapacitu. Raději kráčí těžkostmi hned a řeší věci hned, omlouvají se brzy, odpouštějí včas a řeší věcí za pochodu. Díky tomu se dostanou do období „sweet spotu“, kdy se jejich manželství zkrátka daří. Funguje to ve výchově dětí, funguje to v práci, funguje to ve financích (tam je princip pozdrženého potěšení zcela nezbytný, pokud chceme žít bez dluhů), funguje to ve všech oblastech života. Jistě, všichni tomu principu rozumíme, ale není jednoduché ho žít. 

Disciplína je sportovní vlastnost (sport se bez ní nedá dělat), ale platí v jakémkoliv odvětví života: Nemůžeme se naučit hrát na hudební nástroj bez disciplíny, nemůžeme dokončit školu bez disciplíny, nemůžeme se naučit nic nového bez disciplíny… Apoštol Pavel si byl vědomý síly disciplíny pro svůj život. V 1. Korintským 9:24-27 napsal: Copak nevíte, že všichni závodníci běží, ale jen jeden zvítězí a získá odměnu? Běžte tak, abyste ji získali. Každý závodník má přísnou sebekázeň – oni to dělají pro věnec, který zvadne, my ale pro ten, který nezvadne. Takto tedy běžím, ne jako bych neměl cíl; takto bojuji, ne jako bych rozrážel jen vzduch. Raději své tělo tužím a podmaňuji, abych snad, když kážu druhým, sám nebyl vyřazen. Sportovec ví, že bez disciplíny, bez sebekázně, nikdy nic nevyhraje. Proto si odříká, aby zaběhl závod. Pavel tvrdí, že přesně tak žije. Má cíl, trénuje, dává do toho všechno, zápasí a nenechá se odradit problémy, podřizuje své tělo. Jeho pointa? Sportovec to dělá pro pomíjivé vítězství, ale my takto běžíme pro celou věčnost. Proto je disciplína tak důležitá. 

Ve Starém Zákoně máme příběh muže, který měl poslání a potenciál, ale chyběla mu disciplína a nedokázal si odepřít žádné okamžité potěšení. Jeho příběh je pro nás varováním. Jmenoval se Samson. Jeho rodiče nemohli mít děti,což byl v jejich kultuře a době opravdu problém. Jednoho dne se jim ukázal Boží anděl s oznámením, že počnou a porodí syna, který bude od své kolébky zasvěcen Bohu jako nazír. Nazírové byli muži, kteří si na znamení oddanosti Bohu nestříhali vlasy, vypadali tedy trochu jako příslušníci hnutí hippie ze 60. let. Ne nadarmo se tedy kdysi v Izraeli zpívalo, že „Vlas bojovníků v Izraeli volně vlaje“. Být nazírem byla oběť. Nazírové nesměli pít nic kvašeného, nesměli přijít do styku se zemřelým, a to ani v případě, že by onen zemřelý byl příslušníkem jejich vlastní blízké rodiny. Z tohoto je jasné, že nazírové byli pouze lidé, kteří své poslání brali vážně. Samson měl poslání. Měl ale také problém. Když něco chtěl, nedokázal počkat. Musel to mít hned. A když to hned nedostal, velmi se rozzlobil. 

Budete-li číst Samsonův příběh, zaskočí vás, kolikrát reagoval prudce nebo prchlivě na to, co mu kdo udělal. Jen namátkou z jeho příběhu: Když Samson vyrostl, šel se podívat mezi Filištínce, dávné nepřátele Izraele. Líbí se mu tam dívka, a i přes nesouhlas svých rodičů se rozhodne si ji vzít za ženu. Po cestě do města kde bydlela ho přepadl mladý a hladový lev plný síly. Samson se lekne, ale holýma rukama lva roztrhne jako hada, tedy spíše jako kůzle. Žena se mu líbila, tak se rozhodl, že si ji vezme. Po cestě na svatbu se rozhodne podívat na mrtvého lva, a všiml si, že se ve zdechlině lva usadilo včelstvo a tak si nabral med a šel dál, aniž by se pozastavil nad tím, že právě přestoupil nazírské pravidlo, že se nesmí dotknout ničeho zemřelého. Naopak, celou událost použije jako příležitost dát hádanku družbům na své svatbě. Pokud by hádanku vyřešili, Samson jim slíbil každému košili (bylo jich třicet), v opačném případě mu každý měl dát jednu košili. Jenomže družbové na hádanku nemohou přijít, a proto pod hrozbou přinutí Samsonovu manželku, aby to z něj vytáhla; což ona pomocí slz a obviňování z málo lásky dokáže. Samson musí družbům dát třicet košil. Co udělá? Jde do jiného města, pobije třicet mužů, svlékne je, a šaty dá vítězům hádanky. A takhle to bylo pořád.

Samsonovým problémem byly ženy. Měl ženy rád, dokonce více než bylo zdrávo, byl ve vztazích stejně neřízená střela. Na druhou stranu, když s někým měl vztah, úplně se mu vydal navzdory nebezpečí, které mu v něm hrozilo, a navzdory se opakujícímu vzoru. Pamatujete na jeho první ženu, která z něj vymámila tajemství? Samson se nepoučil. O několik let později se zamiloval do další ženy, která se jmenovala Dalila. Ta se nechala koupit Filištínci, kterým pořád vrtalo hlavou, kde je zdroj Samsonovy síly. Soudců 16:6 Dalila se tedy Samsona vyptávala: „Prozraď mi, prosím, v čem je ta tvoje veliká síla? Čím bys mohl být spoután a zkrocen?“ Víte, dost mě překvapuje, že po dřívějších zkušenostech s podobnými otázkami Samsona nenapadlo nic podezřelého. Každopádně ji to ale říct nechtěl, takže se vymluvil na to, že musí být spoutaný tětivami, které ještě nevyschly. Pak usnul, ona ho spoutala a zvolala „Samsone, Filištíni jdou na tebe!“ On ale ty tětivy roztrhal, jako se trhá koudel, když se jí dotkne plamen. Soudců 16:10: Dalila pak Samsonovi vyčítala: „Ach, tys mě oklamal, říkal jsi mi lži! Teď už mi ale pověz, čím bys mohl být spoután.“ Proč to tak asi chceš vědět, drahoušku? Ne, nic ho nenapadá. Samson se vymlouvá na nové provazy a pak potřetí na spoutané vlasy. Ani v jednom případě to nebyla pravda, ve všech případech ho přepadli Filištínci, ale Samson nevidí vůbec nic. 

Když šlo o ženy, tento silný chlap byl slabý jako třikrát převařený čajíček. Soudců 16:15-17: A tak mu vyčítala: „Jak můžeš říkat, že mě miluješ, když u mě nemáš srdce? Už třikrát jsi mě oklamal! Copak mi nepovíš, v čem je ta tvoje veliká síla?“ Těmi řečmi ho mučila den co den, až jednou měl toho dotírání k smrti dost. Tehdy jí všechno prozradil. Potom uspala Samsona na klíně a zavolala někoho, ať mu oholí hlavu. Tak ho ovládla a podmanila; jeho síla ho opustila. Když se pak Samson probudil, síla byla pryč a Filištínci ho dostali, oslepili, zajali a zničili. Jeho příběh končí tak, že ještě jednou naposledy požádal Boha o sílu a pomstil se svým věznitelům tím, že na ně i sebe shodil celý dům. Více než cokoliv jiného je příběh Samsona příběhem nenaplněného potenciálu. Muž obdařený silou a moudrostí vést celý národ své povolání zahodil výbuchy hněvu, naivitou ve vztazích a neposlušností. Svou nedisciplinovaností si zničil život. Jeho příběh začíná pohádkově, ale končí jako antická tragédie. Už vidíte, proč je disciplína tak důležitá? 

Potřebujeme disciplínu ve svém myšlení. Abychom udrželi mysl čerstvou a aktivní, musíme přijmout mentální výzvy, potřebujeme rozšiřovat svou mentální mozkovou kapacitu. Proto v Elementu tolik fandíme čtenářům. Ne proto, abychom více věděli, ale také proto, aby naše mysl byla tak doširoka otevřená, že budeme schopni tvořivého a neotřelého myšlení, které ještě nikdo neměl. Pavel povzbuzuje ve Filipským 4:8: Závěrem, bratři, cokoli je pravdivé, ušlechtilé, spravedlivé, čisté, milé, cokoli má dobrou pověst, je-li nějaká ctnost a nějaká chvála – o tom přemýšlejte. Pavel své posluchače zve k tomu, aby cíleně zaměřovali svou mysl na konkrétní ctnosti. Zároveň to znamená, že máme cíleně odvracet svou mysl od věcí, které jsou opakem: máme odvracet svou mysl od lží, nespravedlnosti, špíny, nenávisti, lhostejnosti, pomluv… 

Potřebujeme disciplínu ve svých emocíchLidé mají jen dvě možnosti ohledně svých emocí: Buď se je naučí zvládat nebo emoce začnou vládnout nad nimi. Všichni máme těžké dny a složité chvíle. Úspěšní lidé nedovolí, aby je porazila každá emoce, která kolem nich zavane. Samozřejmě, i oni mají chvíle pro radost nebo pro zármutek (tyto emoce potřebujeme prožívat, protože pročišťují duši), mluvím spíše o emocích permanentního naštvání nebo zklamání, což jsou paralyzující emoce. V ničem nás neposouvají, jen působí trvalou frustraci a přešlapování na místě. 

Potřebujeme disciplínu ve svých skutcích. Skutky oddělují vítěze od poražených. Můžeme myslet skvěle, a mít srovnané pocity, ale pokud nedokážeme naše myšlení a emoce přesunout k akci, pak nás to nikam nedovede. Součástí takových skutků je plánJádrem disciplíny je pozdržené potěšení a jádrem pozdrženého potěšení je plánování

Co to může pro nás znamenat prakticky? Jeden z nejlepších způsobů pro návyk disciplíny je vytvořit si systémy a rutiny v oblastech, které jsou důležité pro náš dlouhodobý dopad. Například, spisovatelé si neustále shromažďují a třídí informace a citáty. Já si do poznámkového bloku píšu jakýkoliv nápad, který mi přijde na mysl ohledně témat nebo osnovy přednášek. Všichni máme takové nápady, ale málokdo si je okamžitě zapíše, a pak je samozřejmě hned zapomene. Je tady ještě jedna věc, kterou potřebujeme udělat: Musíme se přestat vymlouvat. Jedna z nejdůležitějších fází v životě úspěšného člověka je dojít do momentu, kdy se přestane na všechno vymlouvat a přestane utrácet energii na věci, které nemůže změnit. Každému se dějí věci mimo dosah jeho kontroly a představ, ale úspěšný člověk se podle těchto věcí neřídí. Vymlouvající se člověk hledá podvědomě alibi pro svůj neúspěch. Disciplinovaný člověk se nevymlouvá. Není naštvaný, že vždy nemá všechno hned. Myslí nově – myslí dlouhodobě. Není Samsonem.

pondělí 1. října 2018

Pod kapotou | Odvaha


Vítám vás u prvního dílu nového seriálu s názvem Pod kapotou, kde se společně podíváme, jaké vlastnosti má život, který je úspěšný a správně vyladěný. Nevím, kdo z vás by sám sebe označil za klasický technický typ, který by byl schopen si sám opravit motor pokaženého auta. Co vím ale zcela určitě je to, že já mezi ně nepatřím! Když zvednu kapotu svého auta, uvidím tam motor, který funguje dohromady dobře a vyladěně. Samozřejmě, pamatuji si ze školy různé názvy částí motoru a asi bych si dokonce i vybavil jejich vzájemnou součinnost. Nicméně, to nic nemění na tom, že jsem nadšený, když mi motor šlape, a rychle spěchám za odborníky do servisu, když mám pocit, že všechno není jak má být. Ve své podstatě jsem nadšený, když mi auto jede bez potíží tam, kam ho řídím. Naopak, trochu panikařím, když naopak v něm rachotí něco navíc. Znáte ten pocit? Podobný pocit máme i ze svého života, není-liž pravda? 

Dokud všechno funguje tak, jak má; dokud máme pocit, že vše je vyladěno; dokud nikde nic nerachotí – vesele upalujeme dopředu. Jenže, někdy se rachot ozve, někdy začne náš život škytat, někdy se něco zadrhne. Pak hledáme odborníky, aby nám poradili, co dál. Nebo na to kašleme a jedeme na sílu dál, dokud to aspoň trochu jede – i za cenu, že motor definitivně zadřeme. Možná by nám pomohlo vědět, co se skrývá pod kapotou vyladěného života. Jistě není náhoda, že jsme si jako motto této série vybrali auto, které nám pomáhá v pohybu vpřed. To je totiž hnací síla našeho života – chceme se vyvíjet, chceme být úspěšnější, chceme objevovat, chceme poznávat, chceme bez problémů jít kupředu. Máloco nás dlouhodobě odpuzuje, když někdo blízký, na kom nám záleží, na vše rezignoval a odmítl pohyb kupředu. Stojaté vody páchnou, a my víme, že život není statický, takže když se zastavíme, svět okolo nás běží dál. Fakticky se tedy nezastavíme, ale vlastně začneme propadat dozadu. Z toho míváme obavy, ale zároveň nevíme, co by mělo pod kapotou našeho života být vyladěno pro úspěšnou jízdu vpřed. V této sérii se podíváme na několik vlastností, které opravdu potřebujeme, pokud se chceme v životě pohnout dál, pokud chceme jít kupředu.

Pokud se podíváme do životopisů prakticky kohokoliv, kdo se někdy v životě posunul opravdu dopředu a ovlivnil při tom i další lidi, najdeme tam jednu konkrétní vlastnost. Je to vlastnost, která umožňuje všechny ostatní fungovat tak, jak mají. Je to vlastnost podobná motorovému oleji – bez ní se motor zadře. Olej umožní, aby všechny části motoru fungovaly jak mají, a aby se nepřehříval. Jakmile v motoru chybí olej, nemůžeme kupředu. Co je olejem našeho životního motoru? Je to odvaha. Tato jedna vlastnost je pro tvůj pohyb kupředu zcela nezbytná. Byl to Winston Churchill, který řekl: Odvaha je správně považována za první z lidských kvalit… protože je to kvalita, která zaručí všechny ostatní. Skutečně, při hledání jedné konkrétní vlastnosti, která posouvala hrdiny Bible kupředu a která posouvala kupředu všechny hrdiny dějin a dokonce, která posouvala v různých životních situacích nás, je to odvaha! Kde bychom byli bez odvahy? 

A pozor, nemluvím o odvaze jako absenci strachuv životě (k tomu se ještě dostaneme), ani o absenci pochyb. Strach i pochyby jsou životní emoce, které všichni prožíváme v závislosti na našich zkušenostech a minulosti. Když mluvím o odvaze, myslím tím onu ochotu udělat krok do neznáme navzdory svému strachu a svým pochybnostem! O odvaze obvykle slyšíme jen při hrdinských výkonech nebo v naprosto krizových situacích (například, když někdo zachrání dítě z hořícího domu nebo pomůže někomu, na koho útočí gang mladistvých delikventů) – dává to jistě smysl. Jenže to trochu stírá nezbytnost odvahy pro nás pro všechny. Každý den totiž všichni děláme rozhodnutí založené na odvaze nebo na zbabělosti. Vybíráme si mezi správnou a lehkou věcí, držíme se přesvědčení nebo hledáme pohodlí, chamtivost a povolení dělat si, co chceme. Tyto volby máme před sebou dennodenně, je to odvaha, co nás posouvá kupředu.

Abych dal konkrétní příklad. Předevčírem jsem oddal jeden manželský pár – mnozí jste na svatbě byli. Manželství chce odvahu, jistě. Ale jak každý, kdo někdy navazoval vážný vztah moc dobře ví, ochota udělat krok kupředu a požádat tu konkrétní dívku o ruku, nebo ochota nabídku přijmout a udělat krok k tomu chlapci, vyžaduje skutečnou odvahu: Nemůžeme si být jistí výsledkem (pochyby) a bojíme se odmítnutí (strach). Přesto, pokud tento krok neuděláme, zůstane nám jediné: Buď život o samotě s platonickými sny o tom, co by mohlo být, nebo série povrchních vztahů založených na sexuální přitažlivosti, které se po nějaké době začnou vyčerpávat uvnitř. Odvaha těch dvou lidí umožní začátek něčeho nového: zázraku čerstvě vznikajícího manželství, které má ohromný potenciál. Strach je přitom přirozenou lidskou reakci na krok do neznáme. Možná právě proto máme v Bibli celkem 189x napsáno: „Nebojte se“. Autoři těchto biblických spisů si moc dobře uvědomovali, jak nás strach může ochromit, takže místo, abychom šli kupředu, jsme paralyzováni. Možná proto apoštol Pavel napsal svému žákovi Timoteovi (2. Tm 1:7): Bůh nám nedal ducha strachu, ale ducha síly, lásky a rozvahy. Když čtu příběhy hrdinů historie i Bible, vidím, že v životě měli momenty, kdy je podobně jako Pavel někdo povzbuzoval, aby šli kupředu navzdory neznámému území a přirozeného strachu z neznáma. Kéž bychom mohli vidět, že Bůh povzbuzuje i nás dnes k odvaze! Je to důležité, protože každý strach, kterému se postavíme a překonáme ho, se stává stavebním blokem na naší cestě vzhůru. Proměňuje to naši mysl. Díky tomu dostáváme naději na to, co je možné!

Odvaha je tedy nezbytným předpokladem pro pohyb kupředu a pokud chceme mít svůj životní motor vyladěný, musíme odvahu najít. Možná by nezaškodilo se na chvíli zamyslet nad tím, co vlastně odvaha je. Už jsem řekl, že odvaha není absence strachu, naopak strach předpokládá. To je opravdu důležité. Pokud totiž čekáme, až si budeme ve všem jisti, nikdy se nikam nepohneme. Jistota je v nejistém světě nemožná. Bůh nás koneckonců nepovolal k jistotě, povolal nás k důvěře. Pokud bychom si ve všem byli jisti, nepotřebovali bychom na nic ani víru. Moc se mi líbí výrok švýcarského teologa z období 2. světové války Karla Bartha, který řekl: Odvaha je strach, který se pomodlil. Odvaha vždy začíná vnitřním bojem – místo abychom strach neměli, děláme to, z čeho máme strach. Je to ochota opustit známé území a jít do nové budoucnosti, která je nejasná. 

Řeknu to ještě jednou: Člověk, který čeká na to, až strach pomine, nikdy nevykročí do budoucnosti. Kromě toho můžeme říct, že odvaha je dělání správných věcí i tehdy, když to není pohodlné. Odvaha je dělání věcí správně, ne se snažit je ohnout ke svému prospěchu. Míra člověka nespočívá ve chvílích, kdy se mu daří, ale ve chvílích, kdy stojí v kontroverzích. Každý případ odvážného rozhodnutí nepodvádět, nepomlouvat, neškodit jiným vytváří životodárné hodnoty. Náš život se zvětšuje v závislosti na tvé odvaze. Vždy si můžeme vybrat odvahu nebo bezpečí, nemůžeme mít ovšem oboje najednou. Ironii osudu se ti, kteří se vyhýbají risku, se bojí v životě stejně jako ti, kteří riskují. Jediný rozdíl je ohledně čeho se bojí, jsou strašpytlové ohledně triviálních věcí. 

Poslední věc, kterou bych o odvaze zmínil je to, že odvaha je nakažlivá, a proto je to vůdcovská kvalita. Nejsou to slova, která na lidi okolo nás působí. Je to naše odvaha riskovat, zkoušet, jít do neznáma. Jak říkají někteří odborníci na vůdcovství: Různí efektivní vedoucí toho nemají vlastně moc společného. Žijí v jiných podmínkách a to co funguje u jednoho, nefunguje u druhého. Jednu věc ale mají společnou: ochotu riskovat. Odvaha vedoucích působí vydání u následovníků. Odvaha je totiž nakažlivá, posilňuje páteř ostatních. Jen ti vedoucí, kteří odvážně jednají v časech krize a změn jsou ochotně následování. Jen vidět, co se má udělat nic neznamená. Skutečnými průkopníky jsou lidé, kteří najdou odvahu podle toho jednat, proto je odvaha jednat vlastně definicí vedoucího. Usiluješ-li o respekt a aspiruješ-li na vůdcovství v jakémkoliv oboru, pak zcela určitě potřebuješ ochotu riskovat – touto odvahou nakazíš lidi okolo sebe. V Bibli vidíme mnoho příkladů odvážných lidí, kteří vykročili do neznáma. Skvělým případem je Mojžíš, starověký vůdce Izraele, kterého nejvíce známe jako prince egyptského, který vedl svůj opravdový zotročený lid do zaslíbené země.

Jeho příběh zní přímo pohádkově. Narodil se navzdory smutnému osudu mnoha izraelských chlapců jeho doby, kteří ze strachu byli zabíjení hned po narození. Přežil díky odvaze své maminky, která ho uložila do skořápky a nechala plavat po Nilu, a díky odvaze jeho sestry, která ho sledovala a viděla jeho záchranu dcerou faraona. Vyrostl na královském dvoře, ale když došel k tomu, že je ve skutečnosti příslušníkem zotročeného národa, rozhodl se vzít svůj osud do svých rukou tak nešťastně, že byl přinucen uprchnout do vyhnanství a dalších 40 let se živil jako pastýř midjanského velmože. Když pak měl nadpřirozený zážitek Božího poslání, musel překonat svou minulosti, přítomnost i budoucnost. Bůh ho povolal z pohodlí jeho rutiny. Jenže Mojžíš se už na to necítil. Byl to už starý člověk. Neměli by se spíše snažit mladší? A tak se Boha ptá: Kdo jsem? Co jim řeknu? Co když neuvěří? Namítal, že neumí mluvit a nakonec Bohu říká: Pošli raději někoho jiného

Jak vidíte, Mojžíš rozhodně netrpěl absencí strachu a pochybností. Přesto nakonec udělal krok do neznáma a díky němu se rozvinuly dějiny Izraele jako svébytného národa. Co nás může Mojžíš naučit o odvaze? Určitě by nám řekl, že si musíme uvědomit, že bezpečnou zónu neopouštíme přirozeně. Náš růst ale vždy začíná tehdy, když bezpečnou zónu opustíme. Bezpečná zóna nás okrádá o největší momenty života. Myslím si, že by Mojžíš řekl něco ve smyslu: Dvacet let ode dneška ti bude více líto riskantních momentů, do kterých jsi nevkročil, než těch, do kterých ses vydal. Můžeš selhat, když budeš riskovat? Samozřejmě. Ale co? Není život příliš krátký jen na bezpečí?

Mojžíšova cesta neskončila jen vyjitím z Egypta. Cesta do zaslíbené země neměla trvat dlouho, ale Izraelcům se stalo to, co se lehce může přihodit nám. Cesta záhy přinesla překážky. První bylo pronásledování Egypťanů. Národ najednou začal ztrácet naději, vždyť nikdoz nich nebyl vojákem, ještě včera to byl národ otroků. Poslechneme si, co řekli Mojžíšovi. Exodus 14:11-15: Osopili se na Mojžíše: "Což nebylo v Egyptě dost hrobů, že jsi nás odvedl, abychom zemřeli na poušti? Cos nám to udělal, že jsi nás vyvedl z Egypta? Došlo na to, o čem jsme s tebou mluvili v Egyptě: Nech nás být, ať sloužíme Egyptu. Vždyť pro nás bylo lépe sloužit Egyptu než zemřít na poušti." Mojžíš řekl lidu: "Nebojte se! Vydržte a uvidíte, jak vás dnes Hospodin zachrání. Jak vidíte Egypťany dnes, tak je už nikdy neuvidíte. Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet." Hospodin řekl Mojžíšovi: "Proč ke mně úpíš? Pobídni Izraelce, ať táhnou dál. 

Tahle pasáž je jedna z mých nejoblíbenějších o Mojžíšovi. Bůh neříkal Izraelcům, aby jen stáli. On je pobídl, ať se hýbou kupředu, ať táhnou dál. To je nesmírně důležitý princip odvahy: Zklamal tě někdo? Jdi dál! Nevyšlo ti to? Jdi dál! Stojíš tváří tvář pochybnostem? Jdi dál! Ubývají ti síly? Jdi dál! 

Proč bys měl jít kupředu? Pro Boha je mnohem jednodušší nás vést, když se pohybujeme, než když stojíme na místěProto potřebujeme – my všichni – odvahu. Potřebujeme se naučit mít: 1. Odvahu říct ne. 2. Odvahu podívat se do očí skutečnosti. 3. Odvahu snít o tom, co by mohlo být. 4. A potřebujeme odvahu udělat první krok a táhnout dál! Díky tomu se náš vůz života bude moci pohybovat kupředu do lepší a alternativní budoucnosti.

pondělí 11. června 2018

Prolomení církevního tlumiče


Dnes končíme s přednáškovou sérii Prolomit ticho, kde jsem se pět týdnů snažil ukázat důležitost odvahy. Je to proto, že kdykoliv ve správný čas prolomíme ticho, otevřeme dveře alternativní budoucnosti. Díky tomu může jediný a zcela obyčejný člověk změnit dějiny. Naše slova, naše skutky, naše modlitby, naše zastání – to vše může změnit chod událostí, a spustit lavinu změn, nebo to může vytvořit nenápadnou díru do zdi, která se zdá být neprolomitelná. V sérii jsme se tedy podívali na roli křiku (nebo modliteb, chcete-li) utlačovaných, na vykoupení ze strachu bezvýznamnosti, na radikální výzvu, která Ježíšovi otevřela dveře ke službě pohanům, a na Ježíšovo povolání stát proti rozzlobenému davu. Dnes se podíváme dovnitř církve na prolomení církevního tlumiče. Abych vám vysvětlil, o čem budu mluvit, povyprávím vám vzpomínku na jednoho člověka, který nás krátce v Elementu navštěvoval. Byla to mladá žena z USA, která sem do Hradce přijela vyučovat angličtinu. Protože byla křesťanka, někdo ji poradil, aby k nám začala chodit. Když sem přišla, zhrozila se. Ne, nevadilo ji, že se scházíme v kině, s hudbou ani hlasitostí taky neměla problém. Byla ale z církve, kde upřímně věří tomu, že by žádná žena neměla kázat, vyučovat a vést. Když přišla k nám, s hrůzou zjistila, že u nás tohle všechno ženy dělají. A že dokonce máme více žen, které kážou a vyučují, než mužů. A že v LeadTeamu Elementu je více žen než mužů. Bylo to pro ni velmi nemilé překvapení.

Teď malé vysvětlení. Větší půlka z vás přišla do Elementu bez předchozí církevní zkušenosti, takže věci, které a jak je tu děláme, vám přijdou úplně normální. Pravděpodobně jste nad tím nikdy ani moc nepřemýšleli. Ale pokud za sebou máte nějakou církevní zkušenost, pak víte, že v docela dost církvích nasadili na větší polovinu svých lidí tlumič – ženám něco prostě nedovolí. Samozřejmě, i v takovýchto církvích se to liší, existuje tam různá škála toho, co zakazují a co povolují. V některých například ženám zakazují kázat, ale dovolí jim říct dlouhá svědectví podepřená biblickými verši. Jinde nesmí žena vůbec mluvit. Mají pro to biblické verše. Za chvíli se na ně podíváme. Ale zpět k našemu příběhu. Naše dívka z USA byla z takového typu církve a od prvního momentu ji tedy bylo jasné, že děláme něco zakázaného, nebo dokonce i hříšného – necháváme ženy mluvit. Požádala mě o schůzku, aby se pokusila napravit mé očividné teologické selhání. Šel jsem na schůzku i s Ditou. Na ni se odmítla ze celý rozhovor dokonce i podívat. Asi si myslela, že mě Dita drží pod svou železnou rukou! Důrazně mi vysvětlila, že děláme něco zakázaného a že si Bůh opravdu nepřeje, abychom dávali ženám prostor k vedení a vyučování. Já si vysvětlil, že na to máme jiný názor. Ona zpochybnila, že bychom nad tím fakt přemýšleli. Já ji ujistil, že opravdu ano. Nakonec se mě zeptala: „Kdybych ti přinesla všechny biblické důkazy, které by ti dokázaly, že se pleteš, jsi ochoten změnit názor?“ Já ji řekl: „Samozřejmě, že ne! Už jsem si svůj domácí úkol udělal a nebudu ho opakovat pokaždé, když s tím bude mít někdo problém.“ To bylo naposledy, co jsem ji viděl. Doma mě pak napadlo, že pokud doopravdy věřila, že žena nesmí ovlivňovat teologicky muže, pak měla být přece zticha a přijmout můj teologický názor! Ale kdo ví, třeba věřila, že výjimkou z pravidla, a že zrovna ona v církvi mluvit může.

Dnes se tedy podíváme na církevní tlumič, i když to není něco, co u nás praktikujeme. Opravdu máme rádi ženy! Ale pokud jste sem přišli z jiné církve nebo třeba jste byli navštívit jinou církev někde jinde, všimli jste si, že to není úplná samozřejmost. Pro mnohé křesťany je to silně kontroverzní, protože podle nich by ženy učit neměly a vlastně by měly být na shromáždění úplně ticho. I když, zpívat by asi mohly. Ty, kdo mají jiný pohled, kritizují jako liberály. Je potřeba, abyste věděli, že jsou důvody, pro které silně věříme, že tento tlumič musí být odstraněn z církve jako celku. Pro mě osobně je jedním z klíčových veršů Nového Zákona slova apoštola Pavla (Galatským 3:28): Nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena – všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Ve světě, který si zakládá na statusu, postavení a titulech, je to silné prohlášení. V Kristu není rozdílu, a všichni jsme v něm jedno, bez ohledu na svůj sociální, etnický nebo genderový status. Dnes se především díváme na to, že v Kristu není muž ani žena. Co to ale pro nás znamená? Pokud zastáváte podobné názory jako ona Američanka, budete to chápat asi jako potvrzení, že žena i muž jsou oba Kristem zachránění. Ale ten verš byl v kontextu dědictví, což už tak samozřejmé pro ženy nebylo. Já v tom tedy vidím prolomení genderových hranic, což je upřímně věc, která církvi historicky pomohla k růstu. 

Skutečně, církev byla od svého vzniku pro ženy bezpečným přístavem. Ve světě, kde se ženy ani nemohly pořádně nic naučit, je církev vzdělávala, zmocňovala a umožňovala jim sloužit a vést. Bylo to radikální. Například, Lukáš popisuje židovský pár jménem Priscilla a Akvila, se kterými se ve službě spojil Pavel. Tento pár velmi ovlivnil pozdějšího důležitého vedoucího církve Apolla. Pavel to popisuje ve Skutcích 18:24-26: Do Efesu zatím přišel jeden Žid jménem Apollo, výmluvný muž a znalec Písma, původem z Alexandrie. Byl obeznámen s Pánovou cestou, a tak vroucně mluvil a přesně učil o Ježíši. Znal však jenom Janův křest. Když začal směle mluvit v synagoze, uslyšeli ho Priscilla s Akvilou, vzali ho k sobě a vysvětlili mu Boží cestu ještě přesněji. Tento pár tedy vyučil Apolla, jednoho z pozdějších apoštolů a vůdců rané církve. Víte, co je zvláštní? Priscilla je jmenována jako první. Dnes nám to přijde běžné (dámy a pánové), ale ve starověku ženy nebyly uváděny první. Pořadí znamenalo hodně. Bylo znamením vůdcovství. V tomto páru vedla Priscilla. A kdo ví, třeba i napsala knihu Židům. 

A co teprve Junia? Tato Pavlem zmíněná žena neměla ponětí, že jednou budou o jejím pohlaví diskutovat různí teologové, když se objevila v Římanům 16:7: Pozdravujte Andronika s Junií, mé krajany a spoluvězně, významné apoštoly, kteří patřili Kristu dříve než já. Andronikus byl pravděpodobně manželem Junie, a společně byli považováni za „významné apoštoly“, a pravděpodobně patřili k těm prvním apoštolům, kteří ještě zažili na vlastní oči Ježíše, proto o nich Pavel mluví jako o těch, kdo patřili Kristu dříve než on. Některé překlady Bible ovšem mají: pozdravujte „Junia“, muže. Je historicky zdokumentovaný proces, kdy přesně a jak se ze ženy Junie stal muž, jak a kdy se Junia dostala pod čáru do poznámek, a kdy vypadla i z nich. Prvotní nadšené prolamování genderového ticha totiž církvi do dnešních dní nezůstalo. Linie byla totiž žel jasná: Ženy nemohou vést a kázat, a představa, že by nějaká žena byla významnou apoštolkou, některým teologům pozdější a dnešní doby působila bezesné noci. Jenže, nenašel se důkaz existence mužského jména Junias. První církev přitom nikdy neměla problém s akceptováním Junie jako významné apoštolky. Jan Zlatoústý například napsal ve čtvrtém století: Být apoštolem je veliká věc. Ale být někým jedinečným mezi apoštoly – jenom pomysli, jak úžasný to chvalozpěv! Jsou jedinečnými na základě svých skutků a dokonalých ctností. Vskutku, jak veliká musela být moudrost této ženy, že byla uznána za hodnou apoštolského titulu. Mohli bychom pokračovat, pointa je jasná: Ženy v první církvi vedly, kázaly, učily, byly významnými spolupracovníky apoštolů i apoštolkami.

Jak se tedy stalo, že s tím mají někteří křesťané problém? Mohou za to hlavně tyto dvě místa: 1. Korintským 14:-35: Vaše ženy ať při shromážděních zůstávají tiše. Nemají povídat, ale být poslušné, jak ostatně říká i Zákon. Když jim něco není jasné, ať se ptají doma svých manželů. Je to přece ostuda, když žena při shromáždění povídá. a 1. Timoteovi 2:11-13: Žena ať přijímá vyučování tiše a s veškerou poslušností. Nestrpím, aby žena poučovala nebo sekýrovala manžela. Ať je raději tiše, vždyť první byl stvořen Adam, teprve potom Eva. Samozřejmě, pasáže jsou to delší, ale tyto verše vyjádřují to hlavní. Ženy by podle nich měly být na shromáždění zticha!

Proč tady ty místa jsou? Samozřejmě, existuje mnoho výkladů a teorií. Základním principem Bible je schopnost vysvětlovat Bibli jinými místy Bible. Pokud tedy na jedné straně Pavel oceňuje přední apoštolku Junii, pochvalně mluví o Priscille, která učila Apolla, a mohli bychom pokračovat třeba o Foibé, kterou posílal předat svůj dopis Římanům, číst ho a vysvětlovat ho, určitě tyto místa neznamenají automatický zákaz vyučování žen. To by byl sám proti sobě. Musí existovat nějaký jiný důvod, proč tyto místa napsal. Teď tedy stručně, proč si myslím, že tam jsou.

Jedna z možností výkladu 1. Korintským je porozumění kontextu, ve kterém to Pavel psal. Jak jistě chápeme, jsou to dopisy do konkrétní situace a konkrétní církve. Pavel je nepsal jako Bibli. Církev později uznala, že principy a poselství těchto dopisů přesahují jen rámec jedné situace. To ovšem neznamená, že úplně vše je vždy přenositelné, zvláště když si to protiřečí s jinými místy, které Pavel píše. Například, Pavel píše Timoteovi (2Tm4:13-15): Až půjdeš, přines mi plášť, který jsem nechal v Troadě u Karpa, a knihy, zvláště pergameny. Kovář Alexandr mi velmi ublížil; Pán mu odplatí podle jeho skutků. Dávej si na něj pozor, protože tvrdě odporoval našim slovům. Jistě se ale shodneme, že si nemusíme dávat pozor na každého Alexandra ani na každého kováře. A nemusíme furt někde hledat Pavlův zapomenutý plášť. Musíme si tedy klást otázku, zda je to v souladu se zbytkem jeho spisů, především pokud se jedná o stejný dopis. No, a ve stejném dopise (1 Kor 11:2-11) Pavel píše, jak se mají ženy obléknout při veřejných projevech v církvi, což je samozřejmě nemožné, pokud zároveň mají v církvi být absolutně zticha. 

Takže ten kontext: Na Blízkém Východě sedávali muži a ženy v církvi odděleně (koneckonců jsem to měl tak i v církvi mého dětství). Bohoslužby v těchto částech světa se konaly v jazyce, který muži ovládali, ale ženy ne. Nezapomeňte, že jen minimum lidí mělo školy a umělo jazyky. Ženy byly většinou velmi nevzdělané a mluvily pouze místními dialekty a nářečími (zase církev mého dětství). Každopádně, během delšího kázání (a ty mohly být fakt dlouhé), ženy nerozuměly, co se děje a začaly se mezi sebou bavit (velmi běžné chování celou historii církve). Hluk se zvyšoval natolik, že kazatel musel napomenout, aby se ženy utišily. To pomohlo na chvíli, ale víte jak to je. A tak to pokračovalo s napomínáním a navíc kazatel dodal, že pokud něčemu nerozumí, aby se zeptaly doma svých mužů. Tohle vysvětlení nejlépe zapadá do celkového kontextu, kterým je pořádek na shromáždění. Ta pasáž je delší s dalšími detaily, ale všechna ty místa se takto dají pochopit.

A ona pasáž z Timotea? Na první pohled vypadá, že ženy jsou druhořadé. Nejlepší je, aby jen měly děti a byly zticha. Tak to ale čteme dnes. Pavel píše, že ženy se mohou učit v poslušnosti (ne mužům, ale evangeliu nebo Bohu). Následuje verš o autoritě, který může to znamenat: “Nechci, aby to vyznělo, že ženy jsou nyní nová autorita nad muži tím samým způsobem, jako muži dříve vykonávali autoritu nad ženami.” Proč by tohle Pavel řekl? Dopis byl poslán Timoteovi do Efesu, kde byl známý chrám bohyně Artemis, sloužily tam kněžky, muži byli ve městě na místě pod nimi. Pavel tedy říká: Nechceme zanechat špatný dojem, že pokračujeme v kultu žen. Z křesťanství se nestane podobný kult jako Artemis. Pavel říká, stejně jako Ježíš, že ženy mají mít svůj prostor k učení se - ne aby uchopily kult Artemis, ale aby se jako mužové a ženy sdíleli dary, které jim Bůh dal – Priscilla a Akvila jsou skvělým příkladem. Ženy se nemusí snažit být jako muži – mohou být samy sebou. Pavel řeší gnostické vlivy do církve. Koneckonců, v 1. Timoteovi 1:3 píše, co je důvodem psaní dopisu: Jak jsem tě už prosil cestou do Makedonie, zůstaň v Efesu a zakaž jistým lidem šířit odlišná učení. Co to bylo? Třeba kult ženskosti nebo že Eva osvobodila svět. Termín je tedy silně negativní: Nedovoluji ženě uzurpovat si kontrolu. Na jiném místě ve stejném dopise je ale Pavel stejně ostrý vůči mužům. 

Je tedy načase, abychom začali číst Bibli jako celek a zrušili církevní tlumič, který brání ženám sloužit dary od Boha. Tvrdíme, že muži a ženy jsou si rovni, a ženy mohou mít roli vedoucích, protože záleží na darech, které dává Bůh, jak sám chce – mužům i ženám. A proto jako Element prolomíme ticho!