Nedávno jsem při nějaké příležitosti vzpomínal, jaké to bylo v době, kdy jsme ještě neměli mobilní telefony. Já vím, že někteří si tuhle dobu nevybavujete a myslíte si, že s integrovaným mobilem se člověk rodí, ale skutečně existovala doba, kdy jsme si psali dopisy rukou a telefonovali se sluchátkem na drátě, které navíc nebylo jen tak někde. Ale s mobilními technologiemi nám přišla jedna věc, která pro mnohé z nás byla zásadní: smskování! Posílání krátkého textu bylo tak revoluční, že dnes celosvětově 74% majitelů telefonu (tedy zhruba 2,4 mld ze 3,3 mld) pravidelně smskuje, ale v mnoha evropských zemích, včetně ČR je to skoro 90%. Úplně nejvíce prý smskují Filipínci, kde to vychází na 27 poslaných textovek na člověka denně. A věřte tomu nebo ne, dokonce existují světové rekordy v posílání sms. Ten současný drží Sonja Kristiansen z Norska, která podle Guinessové knihy rekordů napsala bez chyby oficiální text soutěže za 37,28 sekund. Ptáte se, co je to za text? Tady je: The razor-toothed piranhas of the genera Serrasalmus and Pygocentrus are the most ferocious freshwater fish in the world. In reality, they seldom attack a human. Zkuste to sami, za jak dlouho to dokážete! Zkrátka smskování změnilo navždy způsob komunikace, zkrátilo slova, zničilo gramatiku, a ovlivnilo nás víc, než se na první pohled zdá.
Schválně, co uděláš, když se ti v kapse ozve zvuk příchozí zprávy? Pokud jsi jako většina z nás, uděláš přesně tohle: Podíváš se, kdo ti píše, případně si to hned přečteš. Není to tak? Je úplně jedno, že jsi právě na večeři s někým z rodiny nebo přítelem. Je jedno, že sedíš u stolu. Přišla zpráva a ty musíš vidět, co to je, protože co když je to velmi důležité? Vlastně tím nevědomky říkáš tomu, kdo sedí s tebou u stolu, že kdokoliv ti právě teď píše, je důležitější než on, a cokoliv ti chce říct, je více zásadní, než co říkáš ty. Necítíme se tak někdy, když to někdo udělá nám? My jsme ale ještě vychytanější. Když nám pípne zpráva, řekneme spolusedícímu, že se moc omlouváme, že jsme si to nevypnuli, rychle se snažíme hlasitost mobilu vypnout, ale při tom se nenápadně podíváme, kdo nám píše. Nemůžeme si pomoct, impuls je silnější než jsme my. Ti nejlepší z nás si pak odskočí na záchod, kdy důkladně zkontrolují, zda jim někdo nepsal! Proč je to tak silný impulz? Je to strach, abychom nepřišli o něco důležitého. Je to strach, abychom nezůstali napospas. Máme pocit, že kdykoliv nám tohle zacinká, děje se nějaká pohotovost! Umíte si představit, že jsem vyrůstal v domě bez telefonu? A pohotovost nepohotovost, byli mi jedno, jestli mi někdo chce volat. Vždyť nešlo o život a mohli mi to říct později, ne? Je to až neuvěřitelné, že když vám kdysi někdo volal, tak jste byli v pohodě.
Proč jsou tedy ty textovky tak zásadní a neodolatelné? Možná z těchto důvodů: Textuje ti pravděpodobně někdo, koho znáš. Málokdy dostaneš anonymní sms. Je to určitě něco, co se děje právě teď. Je to okamžité. Je srozumitelné, proč je to tak neodolatelné. Vždycky čteš textovku. Všimněte si, že se skoro nikdy neptáme: Četl jsi mou sms? Místo toho se ptáme: Dostal jsi mou sms? Víme, že když ji adresát dostal, určitě jsi ji přečetl. Jasně, může se stát, že si smsky nevšimneme a řekneme: Promiň, nevšiml jsem si, že jsem dostal smsku, měl jsem vypnutý/vybitý telefon. Nikdy jsem ale neslyšel někoho říct: Dostal jsem tvou smsku, ale nečetl jsem ji, protože mě nebaví číst. Víš, nejsem čtenář, tak jsem to nečetl. Raději bych si popovídal, prostě bych byl radši, abys mi zavolal. Kdyby nám tohle někdo řekl, připadal by nám hodně podivně, že?
Ale právě tyto výmluvy používáme tak často, když se jedná o textovku od Boha, ne? Bůh nám posílá svou zprávu, ale nečteme ji, protože nás nebaví číst. Přitom je jasné, že kdybychom tuhle textovu četli, životy většiny z nás by byly jiné, že? Kdybychom četli a chovali se podle toho, naše životy by vypadaly jinak, naše rodiny by vypadaly jinak, naše práce by vypadala jinak, naše rozhodnutí by vypadalo jinak, naše randění by vypadalo jinak, naše vztahy s tchýní a tchánem by vypadaly jinak. Ani bys pravděpodobně neměl tuhle tchýni a tchána… Kdybys jen dával pozor na zprávu, kterou Bůh posílá, kdybychom ji četli, a neignorovali ji. A víte co? Stejné věci lze aplikovat na sms a na text od Boha: Je to osobní (od Boha, který tě zná, který tě stvořil), je to relevantní (jsou plné nadčasových rad). Je to okamžité (zásadně by to měnilo tvé životy). Ta podobnost není vůbec náhodná. Víte, jak by vypadal jinak můj život, kdybych od svých dvanácti třinácti let nezačal číst zprávu od Boha? Neignoroval jsem ji a můj život je jiný.
Proto se tě v následujících třech týdnech budeme snažit přesvědčit, abys četl svou Bibli. A abys nedovolil výmluvám o tom, že nejsi čtenář, ti ji zabránit číst. Ty totiž jsi čtenář, pokud víš, že je to důležité. Budeme se snažit tě motivovat, abys Bibli četl. Pokud nevíš, jak ji porozumět nebo kde začít, pomůžeme ti a dáme nějaké dobré rady. Nabídnu ti plán čtení. Dokonce, i když ještě nevěříš v Ježíše, navrhneme ti plán čtení Bible jako ušitý pro ty, kdo v Ježíše nevěří. Prostě uděláme všechno, abychom ti to ulehčili a pomohli ti. A pokud náhodou Bibli nemáš a nemáš na ni, tak ti seženeme i tu Bibli. Nebo si ji můžeš zadara downoadovat do svého telefonu, počítače nebo tabletu třeba z YouVersion.
Víš, tvůj svět byl ovlivněn touto knihou. Dokonce když se cítíš vinen, nebo naopak v pohodě, je to ovlivněno touto knihou a dlužíš sám sobě, abys tuhle knihu znal. Dokonce když v Boha nevěříš, tahle kniha tvořila naši společnost a ty potřebuješ znát, co tam je, a ještě více, co tam není. Mnozí z nás totiž vyrostli v přesvědčení, že Bible něco říká, co vlastně neříká, a naopak. Budeš překvapený, jak moc na tom záleží. Mimochodem, víte, že jsou země, kde mít Bibli je nelegální? Kde stále je kniha pašována tajně. Jsou vlády, které se bojí, že jejich lidé začnou tuto knihu číst. Poslyš, nenech se oklamat tím, že je to těžká kniha! Ne, těžké je, když uděláš hloupá rozhodnutí ohledně svého života, ohledně svých vztahů a své budoucnosti. Dát několik minut denně čtení knihy, která nepatří vždy k oddechové literatuře, ale která ti může život zachránit, není těžké.
Možná si říkáš: Nečtu Bibli, protože v ní nevěřím. Ale ty nečteš nic proto, že tomu věříš! Copak čteš noviny, protože věříš všemu, co říkají? Ne, ty chceš vědět, co se děje, dokonce i kdyby si to novináři vymysleli, což se docela často stává při bulváru, ne? Copak čteš učebnici do školy, protože všemu věříš? Ne, ty chceš jen projít zkouškou a je ti jedno, jestli je to pravda nebo lež, hlavně aby to profesor uznal. Už vidím, že si kupuješ časáky s tím, že už dopředu všemu věříš! Nemusíš věřit, že Bible je pravda, abys ji četl. Prostě ji čti tak jako tak, jako normální knihu. Tahle kniha ovlivnila tvé myšlení a chování víc, než si myslíš, a ty si dlužíš její poznání.
Dneska se podíváme na pasáž, kterou v Bibli napsal David. Je to ten David z okřídleného příběhu o Davidovi a Goliáši. Zajímavé je to, že v době, kdy David psal tyto slova, měl pravděpodobně v rukou jen prvních sedm knih Bible (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deutronomium, Jozue a Soudců). Těchto sedm knih bylo dokonce napsáno stovky let předtím, než se narodil(není i to argument, proč Bibli nečíst: že je to stará kniha?), a navíc tyto knihy nepatřily k tomu nejzajímavějšímu, co v Bibli je.
Žalm 119:97-102
Jak velmi tvůj Zákon miluji - celý den o něm přemýšlím! Tvé přikázání stále se mnou je, moudřejším nad mé nepřátele činí mě. Nad všechny své učitele jsem nabyl moudrosti, protože přemýšlím o tvých svědectvích. Rozumnější jsem dokonce nad starce, neboť se držím tvých pravidel. Od každé zlé cesty své kroky zdržuji, abych se řídil slovem tvým. Od tvých pokynů neodvracím se, vždyť ty sám jsi můj učitel.
David je král, ale říká, že zná Boží slovo a přemýšlí nad ním po celý den. Což nás přivádí k otázce: O čem přemýšlím já celý den? Jak to ovlivňuje mé rozhodování? V Písmu vidíme, jak Bůh vidí svět a jak ho řídí. Vidíme, co funguje a nefunguje. David říká, že je moudřejší díky tomu, že zná Bibli. Já jsem nasytil svou hlavu Božím slovem tak, že když jsem v rozhodování, vím, co mám udělat. Rozumnost je schopnost spojit tečky do obrázku. Vidíš věci, které na první pohled nemají nic společného. David má více moudrosti než učitelé, má moudrost nad svůj věk, protože zná Bibli. A protože se drží jejich pravidel. Nejlepší způsob, jak chápat Boha, je dělat to, co on chce. Poslušnost je předpoklad pochopení Božích cest. Věci jsou jasné na druhé straně poslušnosti.
Když přemýšlím nad Božím slovem, je to jako by k nám mluvil Bůh sám přímo. Každý, kdo Bibli čte, to zná. Všichni se snažíme poznat, co si Bůh přeje udělat. Ale co když nám Bůh chce něco říct? Co když ti Bůh chce něco říct víc než pro tebe něco udělat. Co když je Bible primárním způsobem, jak nám Bůh mluví?
Žalm 119:105
Svíce mým krokům je slovo tvé, svítí mi na cestě.
Tohle je hodně osobní. Není to nějaká komplikovaná teologie, nepotřebuješ k tomu velké vzdělání. Tohle je tak jednoduché: Udělal jsem mnoho chyb, ale potřebuji, abys mluvil ke mně stejně, jak jsi mluvil k Mojžíšovi. Když svítíš na mou cestu, vidím sebe tak, jak mě vidíš ty. Není snad pravda, že Bible je jako zrcadlo? Když se divám do ní, vidím sebe tak, jak mě vidí Bůh. Když se do ní nedívám, vidím ostatní mnohem více. Když nečtu Bibli, zvětšuju problémy jiných, ale mé slabosti jsou menší. Když nečtu Bibli, hodnotím svět jen podle toho, co vidím, jako by neexistoval rozměr věčnosti, život po smrti, a Bůh. Když Bibli otevřu, pak jsem okamžitě postaven do rovnováhy a kontextu. Čím více Bibli čtu, tím více se zaměřuju na Boha. Boží slovo je světlem na mé cestě. Bez Bible jsem sobečtější. Bible mi totiž nastavuje zrcadlo.
Dostali jsme smsku od Boha. Nestačí se jen modlit a říkat Bohu, co chceme, aby udělal. Je načase mu naslouchat, co chce říct on tobě. Co kdyby se rozhodl přečíst několik veršů tento týden? Co kdyby sis pořídil tento týden Bibli? Já ti příští týden poradím, jak ji začít číst tak, abys ji rozuměl. Jak ji začít číst tak, abys chápal souvislosti a zjistil jsi, jak moc je Boží smska pro tvůj život relevantní. Najdeš odvahu se do toho pustit?
úterý, 21. února 2012
pondělí, 30. ledna 2012
Soundtrack: Tanec v rytmu
Vítejte u poslední části série Soundtrack, kde jsme se učili, že co a koho posloucháš, ovlivní to, co děláš. Sérii Soundtrack zakončíme trochu v pohybu. Budeme mluvit o tom, že když jsme se připravili naslouchat, je také potřeba se připravit pohybovat do rytmu našeho soundtracku. Víte, já nejsem žádný tanečník. Jsem tak mizerný tanečník (k lítosti mé ženy), že když jsem jednou byl pozván na svatbu, shodou okolností jsem tam s sebou musel vzít svého přítele z Anglie Simona, byl jsem vyzván k tanci nevěstou a já jako velké faux pax nabídku odmítl. Ale dohodil jsem do tance Simona, který do poslední chvíle nerozuměl slovo česky a tak se vůbec nemohl bránit! Jenže, u našeho životního soundtracku je zcela nezbytné se dát do pohybu.
Touha znát, co nás čeká je vlastní každému člověku, někomu více a někomu méně. Protože právě to je hlubokou touhou každého člověka. Všichni toužíme po základních odpovědích jako: Proč se mi dějí tyto věci (dobré nebo špatné)? Proč existuji a kam jdu? Co způsobí, že budu šťastný? Co mě v životě čeká? Velmi málo z nás jsou skuteční fatalisté, kteří věci zásadně berou tak jak jdou a nikdy se nestarají, proč a kam to směřuje. A tak se většinou dělíme mezi dvě skupiny lidi: emocionálně založené a rozumově založené. Obě skupiny hledají budoucnost jinými způsoby: Nevěřící rozumoví čtou prognózy a statistiky. Nevěřící emocionální lidé navštěvují „prožitky“ (od Delfské věštírny až po horoskop v dnešních novinách). Toto hledání prožívají lidé po celou svou historii. Ve starověku se například vládcové obávali trestu za neuposlechnutí svého boha a proto až 80% starověkých spisů obsahuje podrobné návody a popisy, jak rozpoznat Boží vedení. Většina z nich vycházela z předpokladu, že zjistit, co si Bůh přeje je tak těžké, že hledání musí být hodně sofistikované. Proto jsme během historie viděli nárůst metod jako: vrhání losů; hepatoskopie (zkoumání jater – nejtěžšího orgánu v těle); rhabdomancie (šípy jako znamení – něco jako kolo štěstí); teratom (domácí bůžkové – modly a sochy); astrologie (horoskopy); hydromancie (používání vody k věštění – čajové lístky atd. kdy fyzický kontakt ukazuje duchovní stav); spiritismus (mluvení s duchy zemřelých).
Tím, že jsme křesťané, jsme tu touhu usměrnili směrem k Bohu: Věřící rozumoví hledají v Bibli, knihách a mezi přáteli. Věřící emocionální jezdí na prorocké konference a „prožívají a cítí“ Boží vedení. Většina z nás, dokonce i ti, kdo nejsme věřící, toužíme znát budoucnost a přeneseně Boží vůli. Dobrá zpráva je, že Boží vůle není zdaleka tak těžká k nalezení, jak se pohané starověku domnívali. A dobrá zpráva také je, že Bůh je živý a mluví k nám i dnes. Touha znát svou budoucnost docela ovlivňuje náš život. Za své léta mezi křesťany jsem poznal desítky lidí, kteří touží po dramatickém a nadpřirozeném Božím nasměrování, neustále přijímají „slova“ od Boha a neudělají nic, dokud nemají pocit, že to po nich Bůh takto chce. Ohledně církve říkají, že půjdou tam, kam je „dovede“ Bůh a ohledně služby, že jim to zkrátka musí Bůh „posvětit“. Ovšem má první otázka první zní: Opravdu je nám Bůh povinen sdělit vše, co nás čeká? Opravdu si můžeme nárokovat dostatek informací ohledně svého života? Není snad v Bibli až příliš mnoho příběhů lidí, kteří měli velmi neúplné informace a přesto šli kupředu ve svém osobním životě i ve službě? Není snad touha po informacích „stará“ touha z ráje vědět, co je pro nás dobré? A má druhá otázka zní: Opravdu bychom chtěli vědět všechno, co nás v životě potká? Opravdu byste chtěli dostat na papír, jako ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje, veškeré údaje o našem dni? Kde by bylo objevování, překvapení, radost, smutek, láska, prostě… život? A kde by byla víra?
Nikdo z nás není zrovna nadšený z množství rozhodnutí, které musíme každý den udělat. U některých věcí nám je Boží názor jasný (víme ho z Bible), ale stejně ho slyšet nechceme. Dá se říci, že 90% toho, co ke křesťanskému životu potřebujeme, už známe z Bible. Přesto se ale fixujeme na těch zbývajících 10% (koho si vzít, kam se přestěhovat, co dělat za školu či zaměstnání, atd.) a žijeme svůj život ve stresu, „abychom se náhodou neminuli Boží vůli“. Zatím jsme si v Soundtracku řekli, že je strašně důležité, kam zapojujeme svá sluchátka (kdo jsou lidé, kterým nasloucháme), jakou píseň posloucháme (zda používáme otázku moudrosti), a kdo je náš zdroj hudby (zda jsme se skrze modlitbu a poddání se připravili do pozice, abychom Boha slyšeli). Všechny tři body jsou absolutně nezbytné a vzájemně se doplňují. Potřebujeme se naučit mít je v rovnováze, protože pak budou tvořit navzájem základ pro správné rozsuzování. Bez Boha budeme pod tlakem světa a okolí; bez rozumu budeme pod tlakem pocitů a prožívání; a bez hlasů zvenčí budeme v nebezpečí soběstřednosti a zaslepenosti. Jak se ale můžeme rozhodnout o věcech, kde chceme dělat to, co se Bohu líbí, a nejsme si jisti, co vlastně On chce?
V jádru se dá říci, že veškeré učení v církvi o Božím vedení se dá shrnout do dvou možných myšlenkových „škol“: První říká: Nepohnu se, dokud mě Bůh nepovede. Druhá říká: Nečekám Boží vedení, dokud se nepohnu. Ti, kteří se modlí za Boží vedení a čekají s rozhodnutím, dokud od něj neuslyší, jsou jako turisté, kteří potřebují na mapě vyznačenou trasu. Ale příliš mnoho Božích lidí, o kterých čteme v Bibli to tak nemělo. Podívejme se například na Abraháma, který je nazýván otcem víry ještě v době, kdy se jmenoval Abram. Genesis 12,1-4: Bůh řekl Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." A Abram se vydal na cestu, jak mu Bůh přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu.
Nevíme-li, co dělat, stále se můžeme vydat správným směrem. Možná nevíme, co je nejlepší, ale to není výmluva pro nečinnost. Abram nevěděl, kam se přesně má vydat, a tak šel tam, kde se mu to zdálo nejlepší. Možná potřebujeme v církvi právě to. Léta pozitivního vyznávání nás nikam nedostala, možná se místo toho potřebujeme zkrátka jednoduše vydat na cestu.
V Exodu je další příběh se stejným poselstvím. Když Izrael odcházel z egyptského otroctví, a zastavil se u Rudého moře s hordou pronásledovatelů za ním, vidíme, že Bůh mu neřekl, aby lidé jen tak stáli. On je pobídl, ať se hýbou kupředu (Exodus 14,15: Hospodin řekl Mojžíšovi: "Proč ke mně úpíš? Pobídni Izraelce, ať táhnou dál.) Proč bys měl jít kupředu? Protože je pro Boha mnohem jednodušší tě vést, když se hýbeš, než když stojíš na místě. Krásně to jde vidět na autě. Otočit volantem stojícího auto je mnohem namáhavější, než točit volantem jedoucího auta.
Mnoho křesťanů ale v tomto okamžiku má v celku jasnou námitku: „Co když se minu toho, co Bůh se mnou zamýšlí?“ Jako řešení se můžeme naučit něco od apoštola Pavla, který předpokládal, že všude na světě je ano, dokud ho Bůh nezastaví. Ve Skutcích 16,4-10 čteme příběh o tom, jak Bůh zabraňoval Pavlovi kázat evangelium a on jednoduše šel dál. Nesvolával modlitební týmy, nevyhlašoval postní řetězy, Pavel byl prostě aktivní. A ano, Bůh ho nakonec dostal tam, kam ho potřeboval (tj. do Evropy), ale Pavel nebyl ve stresu a strachu. Pavel byl prostě aktivní.
Boží vůle není jednosměrka, ale spíše kopec s vrcholem. Někdy se naše cesta zamotá, někdy je delší, ale Bůh nás dovede na vrchol. Dnes se ale musíme rozhodnout pro jednu věc: Být aktivní. Nečekej, až dozní píseň ve tvých uších, ale začni se pohybovat do rytmu. Nečekej, až si poslechneš celé album svého života, ale začni se pohybovat do rytmu už teď. Nečekej, až ti bude všechno jasné, ale pro Boha živého, DĚLEJ NĚCO!
Touha znát, co nás čeká je vlastní každému člověku, někomu více a někomu méně. Protože právě to je hlubokou touhou každého člověka. Všichni toužíme po základních odpovědích jako: Proč se mi dějí tyto věci (dobré nebo špatné)? Proč existuji a kam jdu? Co způsobí, že budu šťastný? Co mě v životě čeká? Velmi málo z nás jsou skuteční fatalisté, kteří věci zásadně berou tak jak jdou a nikdy se nestarají, proč a kam to směřuje. A tak se většinou dělíme mezi dvě skupiny lidi: emocionálně založené a rozumově založené. Obě skupiny hledají budoucnost jinými způsoby: Nevěřící rozumoví čtou prognózy a statistiky. Nevěřící emocionální lidé navštěvují „prožitky“ (od Delfské věštírny až po horoskop v dnešních novinách). Toto hledání prožívají lidé po celou svou historii. Ve starověku se například vládcové obávali trestu za neuposlechnutí svého boha a proto až 80% starověkých spisů obsahuje podrobné návody a popisy, jak rozpoznat Boží vedení. Většina z nich vycházela z předpokladu, že zjistit, co si Bůh přeje je tak těžké, že hledání musí být hodně sofistikované. Proto jsme během historie viděli nárůst metod jako: vrhání losů; hepatoskopie (zkoumání jater – nejtěžšího orgánu v těle); rhabdomancie (šípy jako znamení – něco jako kolo štěstí); teratom (domácí bůžkové – modly a sochy); astrologie (horoskopy); hydromancie (používání vody k věštění – čajové lístky atd. kdy fyzický kontakt ukazuje duchovní stav); spiritismus (mluvení s duchy zemřelých).
Tím, že jsme křesťané, jsme tu touhu usměrnili směrem k Bohu: Věřící rozumoví hledají v Bibli, knihách a mezi přáteli. Věřící emocionální jezdí na prorocké konference a „prožívají a cítí“ Boží vedení. Většina z nás, dokonce i ti, kdo nejsme věřící, toužíme znát budoucnost a přeneseně Boží vůli. Dobrá zpráva je, že Boží vůle není zdaleka tak těžká k nalezení, jak se pohané starověku domnívali. A dobrá zpráva také je, že Bůh je živý a mluví k nám i dnes. Touha znát svou budoucnost docela ovlivňuje náš život. Za své léta mezi křesťany jsem poznal desítky lidí, kteří touží po dramatickém a nadpřirozeném Božím nasměrování, neustále přijímají „slova“ od Boha a neudělají nic, dokud nemají pocit, že to po nich Bůh takto chce. Ohledně církve říkají, že půjdou tam, kam je „dovede“ Bůh a ohledně služby, že jim to zkrátka musí Bůh „posvětit“. Ovšem má první otázka první zní: Opravdu je nám Bůh povinen sdělit vše, co nás čeká? Opravdu si můžeme nárokovat dostatek informací ohledně svého života? Není snad v Bibli až příliš mnoho příběhů lidí, kteří měli velmi neúplné informace a přesto šli kupředu ve svém osobním životě i ve službě? Není snad touha po informacích „stará“ touha z ráje vědět, co je pro nás dobré? A má druhá otázka zní: Opravdu bychom chtěli vědět všechno, co nás v životě potká? Opravdu byste chtěli dostat na papír, jako ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje, veškeré údaje o našem dni? Kde by bylo objevování, překvapení, radost, smutek, láska, prostě… život? A kde by byla víra?
Nikdo z nás není zrovna nadšený z množství rozhodnutí, které musíme každý den udělat. U některých věcí nám je Boží názor jasný (víme ho z Bible), ale stejně ho slyšet nechceme. Dá se říci, že 90% toho, co ke křesťanskému životu potřebujeme, už známe z Bible. Přesto se ale fixujeme na těch zbývajících 10% (koho si vzít, kam se přestěhovat, co dělat za školu či zaměstnání, atd.) a žijeme svůj život ve stresu, „abychom se náhodou neminuli Boží vůli“. Zatím jsme si v Soundtracku řekli, že je strašně důležité, kam zapojujeme svá sluchátka (kdo jsou lidé, kterým nasloucháme), jakou píseň posloucháme (zda používáme otázku moudrosti), a kdo je náš zdroj hudby (zda jsme se skrze modlitbu a poddání se připravili do pozice, abychom Boha slyšeli). Všechny tři body jsou absolutně nezbytné a vzájemně se doplňují. Potřebujeme se naučit mít je v rovnováze, protože pak budou tvořit navzájem základ pro správné rozsuzování. Bez Boha budeme pod tlakem světa a okolí; bez rozumu budeme pod tlakem pocitů a prožívání; a bez hlasů zvenčí budeme v nebezpečí soběstřednosti a zaslepenosti. Jak se ale můžeme rozhodnout o věcech, kde chceme dělat to, co se Bohu líbí, a nejsme si jisti, co vlastně On chce?
V jádru se dá říci, že veškeré učení v církvi o Božím vedení se dá shrnout do dvou možných myšlenkových „škol“: První říká: Nepohnu se, dokud mě Bůh nepovede. Druhá říká: Nečekám Boží vedení, dokud se nepohnu. Ti, kteří se modlí za Boží vedení a čekají s rozhodnutím, dokud od něj neuslyší, jsou jako turisté, kteří potřebují na mapě vyznačenou trasu. Ale příliš mnoho Božích lidí, o kterých čteme v Bibli to tak nemělo. Podívejme se například na Abraháma, který je nazýván otcem víry ještě v době, kdy se jmenoval Abram. Genesis 12,1-4: Bůh řekl Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." A Abram se vydal na cestu, jak mu Bůh přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu.
Nevíme-li, co dělat, stále se můžeme vydat správným směrem. Možná nevíme, co je nejlepší, ale to není výmluva pro nečinnost. Abram nevěděl, kam se přesně má vydat, a tak šel tam, kde se mu to zdálo nejlepší. Možná potřebujeme v církvi právě to. Léta pozitivního vyznávání nás nikam nedostala, možná se místo toho potřebujeme zkrátka jednoduše vydat na cestu.
V Exodu je další příběh se stejným poselstvím. Když Izrael odcházel z egyptského otroctví, a zastavil se u Rudého moře s hordou pronásledovatelů za ním, vidíme, že Bůh mu neřekl, aby lidé jen tak stáli. On je pobídl, ať se hýbou kupředu (Exodus 14,15: Hospodin řekl Mojžíšovi: "Proč ke mně úpíš? Pobídni Izraelce, ať táhnou dál.) Proč bys měl jít kupředu? Protože je pro Boha mnohem jednodušší tě vést, když se hýbeš, než když stojíš na místě. Krásně to jde vidět na autě. Otočit volantem stojícího auto je mnohem namáhavější, než točit volantem jedoucího auta.
Mnoho křesťanů ale v tomto okamžiku má v celku jasnou námitku: „Co když se minu toho, co Bůh se mnou zamýšlí?“ Jako řešení se můžeme naučit něco od apoštola Pavla, který předpokládal, že všude na světě je ano, dokud ho Bůh nezastaví. Ve Skutcích 16,4-10 čteme příběh o tom, jak Bůh zabraňoval Pavlovi kázat evangelium a on jednoduše šel dál. Nesvolával modlitební týmy, nevyhlašoval postní řetězy, Pavel byl prostě aktivní. A ano, Bůh ho nakonec dostal tam, kam ho potřeboval (tj. do Evropy), ale Pavel nebyl ve stresu a strachu. Pavel byl prostě aktivní.
Boží vůle není jednosměrka, ale spíše kopec s vrcholem. Někdy se naše cesta zamotá, někdy je delší, ale Bůh nás dovede na vrchol. Dnes se ale musíme rozhodnout pro jednu věc: Být aktivní. Nečekej, až dozní píseň ve tvých uších, ale začni se pohybovat do rytmu. Nečekej, až si poslechneš celé album svého života, ale začni se pohybovat do rytmu už teď. Nečekej, až ti bude všechno jasné, ale pro Boha živého, DĚLEJ NĚCO!
středa, 25. ledna 2012
Soundtrack: Zdroj
Vítejte u třetí části série Soundtrack, která se dá v jádru shrnout do principu, že co a koho posloucháš, ovlivní to, co děláš. Řekli jsme si, že stejně jako soundtrack ovlivňuje náladu filmu, náš mentální soundtrack, který nám hraje v hlavě ve formě výrazů, výroků, světonázorů nebo obrazů, které jsme připustili, a díky nimž jsme odfiltrovali vše ostatní, ovlivňuje to, co v životě děláme. Náš soundtrack ovlivňuje náladu našeho života a v konečném důsledku naše chování. Dnes se podíváme na to, jak naslouchat Bohu.
Pokud věříš v Boha, pak je jasné, že Bůh je skvělý komunikátor a tak bychom přece neměli mít problém slyšet Boha. Ve skutečnosti však naslouchat Bohu není tak jednoduché, že? Možná jsi Boha nikdy neslyšel, a tak sám moc nevěříš, že by Bůh mluvil i dnes. A dokonce možná znáš nějaké lidi, kteří neustále mluví, že Boha slyší, kdykoliv s nimi mluvíš, říkají, že jim Bůh řekl, že mají udělat to či ono. Pokud se v církvi pohybuješ alespoň tak dlouho jako já, pak nejenže znáš takové lidi, ale pravděpodobně víš, že jsou to často zároveň ti největší podivíni, na jaké můžeš narazit. A kdybys potkal některé z nich v noci v temné uličce… Brrr. Raději si nepředstavovat. Já sice chápu, že prorok bývá podivín (alespoň největší z nich, podle Ježíše jím byl Jan Křtitel, takovým byl: rád se oblíkal do kůže a měl rád pouštní speciality), ale proč se do této role snaží stylizovat i dnešní proroci, to fakt netuším.
Ještě máme jednu kategorii, a to jsou lidé, kteří za tebou rádi přijdou a řeknou ti, že jim Bůh řekl něco, co mají říct tobě. Na to se nedá nic říct, protože pokud to byl doopravdy Bůh, a on skutečně mohl někoho poslat, aby k tobě promluvil, pak bys to měl poslechnout, že? Musím ale říct, že díky své skeptické povaze mám velký problém s tím, když mě někdo přesvědčuje, že mu Bůh pro mě něco vzkazuje, a přitom mi to nikdy neřekl. Mohl bych vám vyprávět příběhy, jak někdo zašel za dívkou svých snů, kterou sice pořádně neznal, ale moc se mu líbila, a řekl ji: „Bůh mi říká, že bys měla být mou ženou.“ A ta dívka se mile usmála, a řekla tomuto mladíkovi: „Dobrá tedy, já se zeptám svého manžela, co si o tom myslí.“ Nejlepší pak je, když se sejdou dva protichůdné hlasy, které se vzájemně vyvracejí. V jednu dobu za námi například přišli dva lidé, kdy jeden z nich říkal, že je Boží vůle, abychom měli děti (pokud možno hned) a druhý přišel na druhý den s tím, že nám Bůh vzkazuje, že je to v pořádku, že nemáme děti. Kdo má teda pravdu? Nemohli by se v nebi nějak dohodnout? Nebo že by každý poslouchal svůj soundtrack svých přání a zaměňoval je za Boží hlas? Co myslíte? Celá myšlenka, že Bůh mluví, a že mluví i dnes, může tedy být dosti strašidelná. Během dnešní části bych se chtěl tedy zamyslet nad tím, jak tradičně křesťané vnímali Boží hlas, zkrátka, kde se shodli, že Bůh mluví i dnes, pak se ovšem podívám na to, co je v naslouchání Bohu to nejdůležitější.
Tradičně věřící nejčastěji vnímá Boží hlas skrze přírodu. Možná jsi to zažil, byl jsi někde v krásném koutu přírody, která ti doslova vyrazila dech, a tak jsi tam zíral a cítil ses blízko Bohu. Není to zdaleka neobvyklé, ve skutečnosti je to jeden z nejčastějších způsobů, jak k nám Bůh mluví, koneckonců Bible samotná říká, že nebesa vypravují o Boží slávě, a že skrze pozorování přirozeného světa vnímáme nadpřirozeného Boha. Dalším klasickým způsobem, jak k nám Bůh mluví, jsou druzí lidé. Někdo přijde a něco prohodí, nebo ti někdo napíše, a to bylo zcela to, co jsi potřeboval slyšet, za co ses modlil, kde jsi hledal odpověď, a to přestože ten člověk vůbec neměl páru, že ti řekl něco, co ti Bůh potřeboval slyšet. Do této kategorie bychom mohli zahrnout i lidé s prorockým obdarováním, kteří ti řeknou, co jsi potřeboval slyšet (a nemusí přitom vypadat tak podivínsky jako ti, o kterých jsem před chvíli mluvil). Dalším klasickým způsobem je hlas moudrosti, o kterém jsme mluvili minulý týden. Bůh k nám může promluvit skrze svědomí, kdy nás vlastní svědomí zastavilo něco udělat. Klasickým způsobem naslouchání Bohu je také čtení Bible. Je to skoro, jako by při čtení Bible něco vyskočilo a udeřilo tě do očí. Koneckonců Bible říká, že Bible je něco jako svíce nohám mým a světlo stezce mé. Bible používá pravidla a principy. Zatímco Bible obsahuje pravidla, mnohem častěji nás Bůh vede skrze principy. Proto je ale nezbytné číst Bibli v jejím kontextu a nepraktikovat metodu „zabodnutého prstu“. Pravidla jsou jasně řečeny stanoviska jako „Vyhýbej se sexuální nečistotě“. Je to jako značka rychlosti „50“. Principy jsou doporučené oblasti „Boží pokoj“. Je to jako značka „Doporučená 40“. Křesťané se také shodují, že Bůh mluví skrze Ducha svatého. Pokud jsi naplněný Duchem svatým, on žije v tobě a uvádí tě v pravdu. Je to soundtrack malého tichého hlasu, jak Bible někdy o hlasu Ducha svatého mluví. Duch svatý zní jako svědomí, ale je to trochu jiné. Je to jako semafor, který ukazuje červenou a zelenou. Velmi často toto potvrzení nebo zastavení cítíme po modlitbě. To jsou tedy naše základní klasické způsoby.
Možná. Že k tobě Bůh promlouvá slyšitelným hlasem, možná také skrze anděly, vidění nebo sny. Mě se to zrovna často neděje, ale je fakt, že kdykoliv je v Bibli zmínka o těchto speciálních zkušenostech naslouchání Bohu, není to nějaká velká legrace. Když například lidé viděli anděly, padali hrůzou do mdlob (oni to totiž nebyli andělíčci ve formě tlustých děťátek, co se vznášejí na malých péřových křidýlkách). Když někdo slyšel Boha fyzicky svýma ušima, často ten příběh nedopadl úplně dobře. Mnoho křesťanů spoléhá, že Bůh je povede nadpřirozeným, někdy až obskurním způsobem. Chuck Swindoll tento způsob nazývá „teologie voo-doo“, jsou to totiž klasické pověry natřené křesťanským balakrylem. Příklady? Muži jedoucímu v Praze se před Filipínskou ambasádou porouchá auto a tak usoudí, že by tam měl být misionářem. Žena by ráda jela na výlet do Izraele, ale není si jistá. V informačním letáku si všimne, že zájezd poletí letadlem Boening 747. Ráno se probudí zrovna, když budík ukazuje 7:47, a tak usoudí, že je to znamení, že má jet. Fakt?
Jenže, nadpřirozené vedení bylo dáno lidem, kteří ho specificky nehledali. Spíše to bylo tak, že hledali Boží vedení, byli otevření na způsob, jakým je Bůh chce vést a někdy se Bůh sám svrchovaně rozhodl, že je povede nadpřirozeně. Tento typ vedení lidé zažívali tehdy, kdy dotyčného čekala těžká zkouška, a Bůh věděl, že tento způsob vedení bude pro něho velice důležitý. Někdy Bůh nadpřirozeně varoval ty, pro které to byla poslední šance ho poslechnout. Nadpřirozené vedení vůbec nemusí být znamení “duchovnosti”. Starozákonní prorok Bileám měl jednu z “nejduchovnějších” zkušeností s Božím vedením, a přesto byl hnán do záhuby vlastní žádostivosti. Zkrátka, úžasný nadpřirozený zážitek v Bibli někdy neznamenal zrovna terno. Je ovšem jedna důležitější věc. Důležitější než způsob jak Bůh mluví, je být v postoji naslouchání. Slovy soundtracku: co je tvůj zdroj, kam zapojuješ sluchátka? Kdo je zdroj tvého soundtracku?
Bůh k tobě bude mluvit, ale otázkou je, zda ho uslyšíš. Otázka je, zda neodfiltruješ i jeho hlas stejně jako filtrujeme hlasy lidí. Možná jste si všimli, že Ježíš často v evangeliích říká: Kdo má uši ke slyšení, slyš. Je to jako by Ježíš říkal: Moje poselství je pouze pro ty, kteří mi naslouchají. Moje poselství je pouze pro ty, kteří jsou připraveni naslouchat. Jenže, ne všichni mu chtěli naslouchat. Hezky to jde vidět v evangeliu Marka, ve 12. kapitole, kde se učení lidé různých směrů snaží nachytat Ježíše na nějakém hlavolamu. Nejprve se ho snažili farizejové nachytat na to, zda je správné platit daně císaři (to byla horká politická otázka), a pak přišli saducejové (kteří nevěřili ve fyzické vzkříšení z mrtvých) s dalším chytákem o ženě, jíž umřel manžel, a kterou si podle tehdejšího obyčeje vzal jeho bratr, ale ten taky umřel, a tak to šlo se všemi sedmými bratry. Čí tedy ta žena při vzkříšení bude, ptali se. Ježíš jim stejně jako předtím farizejům odpověděl, ale pak se najednou z davu ozve ještě jeden člověk. Ten se zeptá otázku, na kterou mu Ježíš odpoví, a pak reaguje slovy: (Marek 12:34): Nejsi daleko od Božího království. Jinými slovy Ježíš říká: Ty jsi byl připraven naslouchat. Všichni slyšeli, co říkám, ale nebyli připraveni naslouchat.
Víte, když Ježíš říká, že má někdo uši ke slyšení, cituje proroka Ezechiele, který říká (12:1-2) Dostal jsem slovo Hospodinovo: "Synu člověčí, bydlíš mezi bandou vzbouřenců. Mají oči k vidění, ale nevidí, mají uši k slyšení, ale neslyší, protože je to banda vzbouřenců. Když se bouříme proti Bohu, máme sice oči, ale nevidíme; máme sice uši, ale neslyšíme. Přejeme si, aby nám Bůh dal své požehnání, ale nechceme se mu poddat. Jenomže rebelie nás učiní hluchými ke zdroji, kterým Bůh pro tebe chce být.
Jenže pak se to jednoho dne zlomí, a my začneme Boha hledat. Začneme zoufale hledat jeho hlas kvůli bolesti zlomení, které přichází jako následek naší rebelie. To vysvětluje, proč tak často slyšíme Boha, až když dojdeme na konec svého provazu. Ve chvílích zlomenosti slyšíme Boha jako nikdy. Slovy spisovatele C. S. Lewis: Bůh k nám potichu mluví uprostřed našich rozkoší, hovoří v našem špatném svědomí, ale nahlas křičí, cítíme-li bolest. Je to jeho megafon, kterým burcuje hluchý svět. Všimli jste si, že když trpíme, je Bůh skoro vždy součástí naší konverzace? Není to tak, že slavná modlitba Páně začíná slovy (Matouš 6:9-10): Otče náš, který jsi v nebesích, ať se posvětí tvé jméno! Ať přijde tvé království! Ať se stane tvoje vůle jako v nebi, tak i na zemi. Víš, co ta modlitba znamená? Je to, jako bys Bohu podepsal prázdný šek: zaplatím, cokoliv si řekneš. Ať je tvoje vůle v mém životě přesně tak, jak si to přeješ. Není snad ale naším největším problémem neochota se poddat Bohu? Kapesní Bůh, kterého používáme na rady nebo otázky nebo přání, je málo, když se dostaneme opravdu do problému. Tehdy chceme, aby Bůh byl ten největší a nejsilnější.
Tvůj nebeský Otec, ne jen nějaký neosobní Bůh, říká, abys volal, on ti totiž odpoví. Budeš ale připraven Bohu naslouchat?
Pokud věříš v Boha, pak je jasné, že Bůh je skvělý komunikátor a tak bychom přece neměli mít problém slyšet Boha. Ve skutečnosti však naslouchat Bohu není tak jednoduché, že? Možná jsi Boha nikdy neslyšel, a tak sám moc nevěříš, že by Bůh mluvil i dnes. A dokonce možná znáš nějaké lidi, kteří neustále mluví, že Boha slyší, kdykoliv s nimi mluvíš, říkají, že jim Bůh řekl, že mají udělat to či ono. Pokud se v církvi pohybuješ alespoň tak dlouho jako já, pak nejenže znáš takové lidi, ale pravděpodobně víš, že jsou to často zároveň ti největší podivíni, na jaké můžeš narazit. A kdybys potkal některé z nich v noci v temné uličce… Brrr. Raději si nepředstavovat. Já sice chápu, že prorok bývá podivín (alespoň největší z nich, podle Ježíše jím byl Jan Křtitel, takovým byl: rád se oblíkal do kůže a měl rád pouštní speciality), ale proč se do této role snaží stylizovat i dnešní proroci, to fakt netuším.
Ještě máme jednu kategorii, a to jsou lidé, kteří za tebou rádi přijdou a řeknou ti, že jim Bůh řekl něco, co mají říct tobě. Na to se nedá nic říct, protože pokud to byl doopravdy Bůh, a on skutečně mohl někoho poslat, aby k tobě promluvil, pak bys to měl poslechnout, že? Musím ale říct, že díky své skeptické povaze mám velký problém s tím, když mě někdo přesvědčuje, že mu Bůh pro mě něco vzkazuje, a přitom mi to nikdy neřekl. Mohl bych vám vyprávět příběhy, jak někdo zašel za dívkou svých snů, kterou sice pořádně neznal, ale moc se mu líbila, a řekl ji: „Bůh mi říká, že bys měla být mou ženou.“ A ta dívka se mile usmála, a řekla tomuto mladíkovi: „Dobrá tedy, já se zeptám svého manžela, co si o tom myslí.“ Nejlepší pak je, když se sejdou dva protichůdné hlasy, které se vzájemně vyvracejí. V jednu dobu za námi například přišli dva lidé, kdy jeden z nich říkal, že je Boží vůle, abychom měli děti (pokud možno hned) a druhý přišel na druhý den s tím, že nám Bůh vzkazuje, že je to v pořádku, že nemáme děti. Kdo má teda pravdu? Nemohli by se v nebi nějak dohodnout? Nebo že by každý poslouchal svůj soundtrack svých přání a zaměňoval je za Boží hlas? Co myslíte? Celá myšlenka, že Bůh mluví, a že mluví i dnes, může tedy být dosti strašidelná. Během dnešní části bych se chtěl tedy zamyslet nad tím, jak tradičně křesťané vnímali Boží hlas, zkrátka, kde se shodli, že Bůh mluví i dnes, pak se ovšem podívám na to, co je v naslouchání Bohu to nejdůležitější.
Tradičně věřící nejčastěji vnímá Boží hlas skrze přírodu. Možná jsi to zažil, byl jsi někde v krásném koutu přírody, která ti doslova vyrazila dech, a tak jsi tam zíral a cítil ses blízko Bohu. Není to zdaleka neobvyklé, ve skutečnosti je to jeden z nejčastějších způsobů, jak k nám Bůh mluví, koneckonců Bible samotná říká, že nebesa vypravují o Boží slávě, a že skrze pozorování přirozeného světa vnímáme nadpřirozeného Boha. Dalším klasickým způsobem, jak k nám Bůh mluví, jsou druzí lidé. Někdo přijde a něco prohodí, nebo ti někdo napíše, a to bylo zcela to, co jsi potřeboval slyšet, za co ses modlil, kde jsi hledal odpověď, a to přestože ten člověk vůbec neměl páru, že ti řekl něco, co ti Bůh potřeboval slyšet. Do této kategorie bychom mohli zahrnout i lidé s prorockým obdarováním, kteří ti řeknou, co jsi potřeboval slyšet (a nemusí přitom vypadat tak podivínsky jako ti, o kterých jsem před chvíli mluvil). Dalším klasickým způsobem je hlas moudrosti, o kterém jsme mluvili minulý týden. Bůh k nám může promluvit skrze svědomí, kdy nás vlastní svědomí zastavilo něco udělat. Klasickým způsobem naslouchání Bohu je také čtení Bible. Je to skoro, jako by při čtení Bible něco vyskočilo a udeřilo tě do očí. Koneckonců Bible říká, že Bible je něco jako svíce nohám mým a světlo stezce mé. Bible používá pravidla a principy. Zatímco Bible obsahuje pravidla, mnohem častěji nás Bůh vede skrze principy. Proto je ale nezbytné číst Bibli v jejím kontextu a nepraktikovat metodu „zabodnutého prstu“. Pravidla jsou jasně řečeny stanoviska jako „Vyhýbej se sexuální nečistotě“. Je to jako značka rychlosti „50“. Principy jsou doporučené oblasti „Boží pokoj“. Je to jako značka „Doporučená 40“. Křesťané se také shodují, že Bůh mluví skrze Ducha svatého. Pokud jsi naplněný Duchem svatým, on žije v tobě a uvádí tě v pravdu. Je to soundtrack malého tichého hlasu, jak Bible někdy o hlasu Ducha svatého mluví. Duch svatý zní jako svědomí, ale je to trochu jiné. Je to jako semafor, který ukazuje červenou a zelenou. Velmi často toto potvrzení nebo zastavení cítíme po modlitbě. To jsou tedy naše základní klasické způsoby.
Možná. Že k tobě Bůh promlouvá slyšitelným hlasem, možná také skrze anděly, vidění nebo sny. Mě se to zrovna často neděje, ale je fakt, že kdykoliv je v Bibli zmínka o těchto speciálních zkušenostech naslouchání Bohu, není to nějaká velká legrace. Když například lidé viděli anděly, padali hrůzou do mdlob (oni to totiž nebyli andělíčci ve formě tlustých děťátek, co se vznášejí na malých péřových křidýlkách). Když někdo slyšel Boha fyzicky svýma ušima, často ten příběh nedopadl úplně dobře. Mnoho křesťanů spoléhá, že Bůh je povede nadpřirozeným, někdy až obskurním způsobem. Chuck Swindoll tento způsob nazývá „teologie voo-doo“, jsou to totiž klasické pověry natřené křesťanským balakrylem. Příklady? Muži jedoucímu v Praze se před Filipínskou ambasádou porouchá auto a tak usoudí, že by tam měl být misionářem. Žena by ráda jela na výlet do Izraele, ale není si jistá. V informačním letáku si všimne, že zájezd poletí letadlem Boening 747. Ráno se probudí zrovna, když budík ukazuje 7:47, a tak usoudí, že je to znamení, že má jet. Fakt?
Jenže, nadpřirozené vedení bylo dáno lidem, kteří ho specificky nehledali. Spíše to bylo tak, že hledali Boží vedení, byli otevření na způsob, jakým je Bůh chce vést a někdy se Bůh sám svrchovaně rozhodl, že je povede nadpřirozeně. Tento typ vedení lidé zažívali tehdy, kdy dotyčného čekala těžká zkouška, a Bůh věděl, že tento způsob vedení bude pro něho velice důležitý. Někdy Bůh nadpřirozeně varoval ty, pro které to byla poslední šance ho poslechnout. Nadpřirozené vedení vůbec nemusí být znamení “duchovnosti”. Starozákonní prorok Bileám měl jednu z “nejduchovnějších” zkušeností s Božím vedením, a přesto byl hnán do záhuby vlastní žádostivosti. Zkrátka, úžasný nadpřirozený zážitek v Bibli někdy neznamenal zrovna terno. Je ovšem jedna důležitější věc. Důležitější než způsob jak Bůh mluví, je být v postoji naslouchání. Slovy soundtracku: co je tvůj zdroj, kam zapojuješ sluchátka? Kdo je zdroj tvého soundtracku?
Bůh k tobě bude mluvit, ale otázkou je, zda ho uslyšíš. Otázka je, zda neodfiltruješ i jeho hlas stejně jako filtrujeme hlasy lidí. Možná jste si všimli, že Ježíš často v evangeliích říká: Kdo má uši ke slyšení, slyš. Je to jako by Ježíš říkal: Moje poselství je pouze pro ty, kteří mi naslouchají. Moje poselství je pouze pro ty, kteří jsou připraveni naslouchat. Jenže, ne všichni mu chtěli naslouchat. Hezky to jde vidět v evangeliu Marka, ve 12. kapitole, kde se učení lidé různých směrů snaží nachytat Ježíše na nějakém hlavolamu. Nejprve se ho snažili farizejové nachytat na to, zda je správné platit daně císaři (to byla horká politická otázka), a pak přišli saducejové (kteří nevěřili ve fyzické vzkříšení z mrtvých) s dalším chytákem o ženě, jíž umřel manžel, a kterou si podle tehdejšího obyčeje vzal jeho bratr, ale ten taky umřel, a tak to šlo se všemi sedmými bratry. Čí tedy ta žena při vzkříšení bude, ptali se. Ježíš jim stejně jako předtím farizejům odpověděl, ale pak se najednou z davu ozve ještě jeden člověk. Ten se zeptá otázku, na kterou mu Ježíš odpoví, a pak reaguje slovy: (Marek 12:34): Nejsi daleko od Božího království. Jinými slovy Ježíš říká: Ty jsi byl připraven naslouchat. Všichni slyšeli, co říkám, ale nebyli připraveni naslouchat.
Víte, když Ježíš říká, že má někdo uši ke slyšení, cituje proroka Ezechiele, který říká (12:1-2) Dostal jsem slovo Hospodinovo: "Synu člověčí, bydlíš mezi bandou vzbouřenců. Mají oči k vidění, ale nevidí, mají uši k slyšení, ale neslyší, protože je to banda vzbouřenců. Když se bouříme proti Bohu, máme sice oči, ale nevidíme; máme sice uši, ale neslyšíme. Přejeme si, aby nám Bůh dal své požehnání, ale nechceme se mu poddat. Jenomže rebelie nás učiní hluchými ke zdroji, kterým Bůh pro tebe chce být.
Jenže pak se to jednoho dne zlomí, a my začneme Boha hledat. Začneme zoufale hledat jeho hlas kvůli bolesti zlomení, které přichází jako následek naší rebelie. To vysvětluje, proč tak často slyšíme Boha, až když dojdeme na konec svého provazu. Ve chvílích zlomenosti slyšíme Boha jako nikdy. Slovy spisovatele C. S. Lewis: Bůh k nám potichu mluví uprostřed našich rozkoší, hovoří v našem špatném svědomí, ale nahlas křičí, cítíme-li bolest. Je to jeho megafon, kterým burcuje hluchý svět. Všimli jste si, že když trpíme, je Bůh skoro vždy součástí naší konverzace? Není to tak, že slavná modlitba Páně začíná slovy (Matouš 6:9-10): Otče náš, který jsi v nebesích, ať se posvětí tvé jméno! Ať přijde tvé království! Ať se stane tvoje vůle jako v nebi, tak i na zemi. Víš, co ta modlitba znamená? Je to, jako bys Bohu podepsal prázdný šek: zaplatím, cokoliv si řekneš. Ať je tvoje vůle v mém životě přesně tak, jak si to přeješ. Není snad ale naším největším problémem neochota se poddat Bohu? Kapesní Bůh, kterého používáme na rady nebo otázky nebo přání, je málo, když se dostaneme opravdu do problému. Tehdy chceme, aby Bůh byl ten největší a nejsilnější.
Tvůj nebeský Otec, ne jen nějaký neosobní Bůh, říká, abys volal, on ti totiž odpoví. Budeš ale připraven Bohu naslouchat?
úterý, 17. ledna 2012
Soundtrack: Píseň moudrosti
Minulý týden jsme začali sérii Soundtrack, protože jsme se začali společně učit, že stejně tak, jako soundtrack ovlivňuje náladu filmu, náš mentální soundtrack, který nám hraje v hlavě ve formě výrazů, výroků, světonázorů nebo obrazů, které jsme připustili, a díky nimž jsme odfiltrovali vše ostatní, ovlivňuje to, co v životě děláme. Náš soundtrack ovlivňuje náladu našeho života a v konečném důsledku naše chování. Je to proto, že co a koho posloucháš, ovlivní to, co děláš. Minule jsem vám vyprávěl o svých sluchátkách, která ruší hluk zvenčí. Pokud používáte podobná, asi se vám někdy stalo, že jste si zazpívali písničku se svým oblíbeným interpretem, a protože jste se neslyšeli, měli jste pocit, že vám ten duet opravdu slušel. Pokud jste ovšem byli těmi, kdo takový pěvecký výkon poslouchal, pak jste zjistili několik věcí: za prvé, jen málo lidí umí zpívat. Za druhé, ještě méně lidí umí texty písniček. Většinou známe jen nápěvy a melodii, ale ne text. Pamatuji se, jak jsem jako teenager byl na školní diskotéce, kde uprostřed písničky Joyride od Roxette (znáte je vůbec někdo?) vypnul DJ aparát, a tak jste slyšeli jekot několika desítek žáků osmé třídy: „Džojjjjjrrááááájjjjddddd!“ Říkám vám, nebylo to hezké! Všichni jsme měli za to, že to známe, ale ve skutečnosti jsme znali jen tu náladu.
V naší sérii Soundtrack jsme se minule zamýšleli nad tím, jak je důležité, abychom zapojili svá sluchátka do správných vztahů. Abychom naslouchali správným lidem. Abychom nenaslouchali jen těm, kteří nám chtějí říct to, co chceme slyšet, ale abychom si definovali: Komu naslouchám? Komu potřebuju přestat naslouchat? Komu bych měl naslouchat? Dnes se ovšem podíváme na další důležitý hlas zvenčí, kterému bychom měli naslouchat. Tento hlas můžeme nazvat hlas moudrosti. Já se vás budu snažit naučit tuto píseň do vašeho soundtracku. Podíváme se do knihy v Bibli, která se jmenuje Přísloví, a kterou z velké části napsal nejmoudřejší muž historie, Šalamoun. Kniha Přísloví je plná moudrých přísloví, je rozdělená do 31 kapitol, a je výborným úvodem do Bible i pro ty, kteří křesťané nejsou, Bibli neznají a neví ani, kde začít.
Na začátku této knihy Přísloví mluví Šalamoun o moudrosti, ale tuto moudrost personifikuje: mluví o ní, jako by to byla osoba ženského rodu. Vidíte? Moudrost je žena! Myslím si, že to pro nás není překvapivé. A tato žena volá, křičí na ulici, aby oslovila kohokoliv, kdo poslouchá. Moudrost je poznání, co máš dělat na základě toho, jak život funguje. Jsi moudrý, když dostuduješ, protože svět funguje tak, že pak dostaneš práci. Jsi moudrý, když se snažíš mít dobrý vztah s tchýní, protože tak svět funguje. Jsi moudrý, když si nepůjčuješ na projídání, protože víš, že v normálním světě se dluhy platí: buď finančně, nebo společensky a vztahově. Zkrátka, moudrost je praktické rozhodnutí na základě toho, jak svět funguje. Moudrost je snadno dosažitelná tomu, kdo je ochoten naslouchat. Moudrost je snadno dosažitelná tomu, kdo svá sluchátka zapojí do její písně. Pojďme se tedy podívat na to, co Šalamoun říká: Přísloví 1:20-22 Moudrost pronikavě volá na ulici, na náměstích vydává svůj hlas. Volá na nároží plném hluku, pronáší své výroky u vchodů do městských bran: "Dokdy budete, vy prostoduší, milovat prostoduchost, dokdy posměvači budou mít zálibu v posmívání, hlupáci poznání nenávidět?
Moudrost oslovuje tři skupiny lidí. Jedna skupina jsou naivní lidé, druzí jsou posměvači, a třetí skupina jsou hlupáci. Těmto třem skupinám lidí, těmto lidem bez zkušeností; těmto lidem, kteří na všechno kašlou; těmto lidem, kteří se vysmívají těm, kdo se snaží žít moudře; právě těmto lidem říká moudrost, že poznání je jim dosažitelné kdekoliv, jen pokud se rozhodnou moudrosti naslouchat. A slibuje: Přísloví 1:23 Obraťte se, když vám domlouvám. Hle, nechám na vás proudit svého ducha, uvedu vám ve známost svá slova: Moudrost říká, že když se rozhodneš zapnout svá sluchátka do toho, co říká, pak je více než ochotná ti dát nasměrování, nápady, moudrost. Nebyli bychom jako lidé, jako národ, na tom lépe, kdybychom naslouchali moudrosti a ptali se na to, co je ve světle moudrosti to nejlepší udělat? Jenomže my jsme neposlouchali hlas moudrosti, ale naslouchali jsme hlasu chtění. Často je to tak, že jsme chtěli slyšet pouze hlas toho, co jsme viděli, o čem jsme slyšeli. Chtěli jsme větší, chtěli jsme novější, chtěli jsme krásnější, chtěli jsme mladší, chtěli jsme vymakanější, chtěli jsme něco jiného, protože naše chtění je silnější hlas než hlas moudrosti.
Je úžasné to, že Šalamoun předpovídal, kam cesta nemoudrosti vede. Poslouchejte dál. Přísloví 1:24-27 Protože jsem volala, a vy jste odmítali, ruce jsem vztahovala, a nikdo na to nedbal, každé mé radě jste se vyhýbali, nedali jste na mé domlouvání, i já se budu smát, až budete v bídě, budu se vysmívat, až na vás přijde strach, až na vás přijde strach jako ničivá bouře a vaše bída se přižene jako vichřice, až na vás přijde soužení a tíseň. To není zrovna příjemná řeč, co říkáte? Pamatujte ovšem na to, že to neříká Bůh, ani to neříká Šalamoun, ale říká to Moudrost. Moudrost říká, že tě varovala, abys na tuhle cestu nešel, že ti říkala, abys udělal něco jiného. Ale tys neposlouchal, tys nereagoval, ty ses vysmíval moudrosti, a říkal sis: Takhle přece už nikdo nežije. Říkal sis: Všichni to přece dělají. Je to jako soundtrack ve tvé hlavě, který hraje a nechce pustit žádnou jinou píseň. Rytmus tě zcela pohltil a najednou to prasklo. Najednou se to pokazilo, najednou nevíš, kudy kam.
V té chvíli moudrost, ne Bůh, a ne Šalamoun, ale moudrost říká: Dobrá, žij si tak, jak chceš. Ale až přijde pohroma, až budeš mít strach, až se ocitneš v bídě (a ty se v tom skutečně ocitneš, když budeš hloupý, naivní a vysmívající se), pak já se ti budu smát. Je to slib, že když nebudeme naslouchat hlas moudrosti, když nebudeme naslouchat realitě, pohroma přijde. Ne, to nejsou Boží soudy. To jsou následky toho, že ses rozhodl nenaslouchat hlasu moudrosti. Je to varování, že Bůh vymyslel principy toho, jak svět funguje v moudrosti, ale když to odmítáš, pak neseš následky. To není Bůh, kdo tě trestá, to není Bůh, kdo se ti směje, to jsi ty sám se svými rozhodnutími. Protože ve své podstatě si chceme žít tak, jak sami uznáme za vhodné, a když se to nepovede, jdeme k Bohu se žádostí, aby to za nás vyžehlil. Asi mi ani neuvěříte, jak často se bavím s nějakým člověkem, který prožívá životní kalamitu, a tvrdí, že se přimknul k Bohu a teď by mu měl Bůh ty jeho problémy zahladit.
Může to být někdo, kdo zanedbával rodinu, a NAJEDNOU se to hroutí, bouře zuří, a on se přimyká k Bohu, modlí se jako o život, ale nic se neděje. Může to být někdo, kdo podobně léta zanedbával své zdraví, a NAJEDNOU se mu hroutí a on se modlí a postí a prosí a navštěvuje různé lidi, co by se za něj mohli modlit, ale nic se zdá, že nefunguje. Může to být někdo, kdo léta zanedbával svůj život, a NAJEDNOU neví kudy kam. Přál bych si to umět vysvětlit lépe, že zkrátka, když budeš zanedbávat moudrost, pohroma skutečně přijde.
Všichni víme, že pak až pohroma udeří, přijde jedno slovo, a to slovo je TEHDY. Až když udeří pohroma, až když nevíš kudy kam, až když se hroutí život, až když se hroutí zdraví, až když se hroutí rodina, až ti bude hrozit vyhazov ze studií, TEHDY se vracíš k Bohu, TEHDY navštívíš doktora, TEHDY se začneš konečně učit, TEHDY navštívíš manželského poradce. TEHDY tě bolest následku hlouposti dohnala k hledání moudrosti. TEHDY se snažíš najít moudrost za každou cenu. TEHDY chceš najít cestu ven. Přísloví 1:28 Tehdy mě budou volat. Víte, pokud přijdeš k Bohu TEHDY, on tě opravdu přijme stejně, jako ve známém Ježíšově podobenství přijal otec marnotratného syna, který se ho zřekl, ale otec ho vždy vyhlížel zpátky. Bůh ti odpustí a přijme tě zpět. A církev se ti bude snažit pomoci. Ale život nese následky. Bolest jde ne vždy utišit. Návyky nelze lehce přerušit. Vzpomínky nelze jednoduše vymazat.
Přísloví 1:28-30 Tehdy mě budou volat, a neodpovím, budou mě hledat za úsvitu, a nenaleznou, protože měli poznání v nenávisti a bázeň před Hospodinem si nezvolili, nedali na mou radu, každou mou domluvu znevážili. Tyto verše nemluví o Božím odpuštění, nemluví o Boží dobrotě, nemluví o jeho přijetí. Tyto verše mluví zkrátka o tom, že jestliže se rozhodneme moudrost ignorovat a žít si jak sami chceme, pak to bude mít cenu, kterou budeme platit. Bude to mít následky podobně, jak tvrdil nápis v jedné tělocvičně: Buď budeš platit teď a hrát si později, nebo si budeš hrát teď a platit později. Každopádně ale zaplatíš. Je to skoro, jako bys musel začít úplně nanovo.
Víte, tohle je tak těžké, když za vámi přijde někdo v problémech, a řekne: Jsem připraven se změnit. Co si má přečíst za verš? Jakou modlitbu se mám modlit? Kolik mám hodit do sbírky? A já mu musím říct, že přestože Boží odpuštění je zcela pro každého a jeho přijetí rovněž, neexistuje zázračná pilulka, neexistuje zázračný lék, neexistuje zázračná modlitba, neexistuje zázračný verš, který si vezmeš, a všechno bude v pohodě. Věci se vrátí do normálu, jako by se nic nestalo. Víte, někteří v téhle situaci právě teď jste. Pokazili jste si v něčem svůj život, a tajně doufáte, že se to nějak vyvrbí, a ono nic. Možná bojujete s hořkostí vůči Bohu, protože máte za to, že by měl napravit vaše rozhodnutí. Jenže stejně tak, jako jsi strávil měsíce a léta tím, že jsi ignoroval hlas moudrosti, stejně tak dlouho může trvat, než se z toho vyhrabat. Moudrost říká, že ses mohl mnoha těmto problémům vyhnout, pokud bys naslouchal jejím radám. Přísloví 1:31-33 Budou jíst plody své cesty, přesytí se svými plány. Prostoduché zavraždí jejich odmítavost, hlupáky zahubí jejich netečnost. Ale kdo mě poslouchá, v bezpečí bude bydlet a žít klidně, beze strachu z něčeho zlého.
Moudrost říká, že zaslíbení se týká kohokoliv. Dokonce, i když nejsi věřící. Moudrost slibuje, že když se rozhodneš naslouchat jejímu hlasu, budeš žít bezpečně. To znamená, že je pro tebe naděje, pokud se rozhodneš naslouchat moudrosti, i když jsi ji léta ignoroval. Právě proto je otázka moudrosti tak důležitá. Přísloví 28,26 říká: Kdo spoléhá na svůj rozum, je hlupák, ale kdo žije moudře, unikne zlému. Nikdo neplánuje dostat se do potíží, že ano? Problém je, že ani neplánujeme to, jak se nedostat do potíží. Místo toho se ptáme jinak: Jak daleko je moc daleko? Jak blízko nemorálnosti se můžeme dostat, aniž bychom se stali nemorálními? Jak blízko hříchu se můžeme dostat bez toho, že bychom zhřešili? Jak moc mohu porušit zákon, aniž bych ho porušil? Jak se dostat do těžkostí aniž bych je zakusil?
Nejlepší otázka zní: Je to moudré? To je mnohem těžší otázka než ty ostatní. Když se totiž rozhodujeme, máme tendenci se ptát na to, co je přijatelné; dovoleno; možné; morální; legální; správné či duchovní. Tuhle otázku si můžeme položit v kontextu naší minulosti, současnosti i budoucnosti. Jinými slovy: Ve světle mých minulých zkušeností, je moudré to udělat? Ve světle současné fáze mého života, je moudré to udělat? Ve světle mých budoucích snů, je moudré to udělat? Budeš ochotný, aby ses v každé oblasti svého života zeptal: Je moudré to udělat?
Budeš ochotný vypnout píseň kultury, píseň chtění, píseň davu, a alespoň na chvíli se zeptal Moudrosti: Co si myslíš ty? Je to moudré udělat? Dovolíš, aby ve tvém soundtracku hrála píseň moudrosti?
V naší sérii Soundtrack jsme se minule zamýšleli nad tím, jak je důležité, abychom zapojili svá sluchátka do správných vztahů. Abychom naslouchali správným lidem. Abychom nenaslouchali jen těm, kteří nám chtějí říct to, co chceme slyšet, ale abychom si definovali: Komu naslouchám? Komu potřebuju přestat naslouchat? Komu bych měl naslouchat? Dnes se ovšem podíváme na další důležitý hlas zvenčí, kterému bychom měli naslouchat. Tento hlas můžeme nazvat hlas moudrosti. Já se vás budu snažit naučit tuto píseň do vašeho soundtracku. Podíváme se do knihy v Bibli, která se jmenuje Přísloví, a kterou z velké části napsal nejmoudřejší muž historie, Šalamoun. Kniha Přísloví je plná moudrých přísloví, je rozdělená do 31 kapitol, a je výborným úvodem do Bible i pro ty, kteří křesťané nejsou, Bibli neznají a neví ani, kde začít.
Na začátku této knihy Přísloví mluví Šalamoun o moudrosti, ale tuto moudrost personifikuje: mluví o ní, jako by to byla osoba ženského rodu. Vidíte? Moudrost je žena! Myslím si, že to pro nás není překvapivé. A tato žena volá, křičí na ulici, aby oslovila kohokoliv, kdo poslouchá. Moudrost je poznání, co máš dělat na základě toho, jak život funguje. Jsi moudrý, když dostuduješ, protože svět funguje tak, že pak dostaneš práci. Jsi moudrý, když se snažíš mít dobrý vztah s tchýní, protože tak svět funguje. Jsi moudrý, když si nepůjčuješ na projídání, protože víš, že v normálním světě se dluhy platí: buď finančně, nebo společensky a vztahově. Zkrátka, moudrost je praktické rozhodnutí na základě toho, jak svět funguje. Moudrost je snadno dosažitelná tomu, kdo je ochoten naslouchat. Moudrost je snadno dosažitelná tomu, kdo svá sluchátka zapojí do její písně. Pojďme se tedy podívat na to, co Šalamoun říká: Přísloví 1:20-22 Moudrost pronikavě volá na ulici, na náměstích vydává svůj hlas. Volá na nároží plném hluku, pronáší své výroky u vchodů do městských bran: "Dokdy budete, vy prostoduší, milovat prostoduchost, dokdy posměvači budou mít zálibu v posmívání, hlupáci poznání nenávidět?
Moudrost oslovuje tři skupiny lidí. Jedna skupina jsou naivní lidé, druzí jsou posměvači, a třetí skupina jsou hlupáci. Těmto třem skupinám lidí, těmto lidem bez zkušeností; těmto lidem, kteří na všechno kašlou; těmto lidem, kteří se vysmívají těm, kdo se snaží žít moudře; právě těmto lidem říká moudrost, že poznání je jim dosažitelné kdekoliv, jen pokud se rozhodnou moudrosti naslouchat. A slibuje: Přísloví 1:23 Obraťte se, když vám domlouvám. Hle, nechám na vás proudit svého ducha, uvedu vám ve známost svá slova: Moudrost říká, že když se rozhodneš zapnout svá sluchátka do toho, co říká, pak je více než ochotná ti dát nasměrování, nápady, moudrost. Nebyli bychom jako lidé, jako národ, na tom lépe, kdybychom naslouchali moudrosti a ptali se na to, co je ve světle moudrosti to nejlepší udělat? Jenomže my jsme neposlouchali hlas moudrosti, ale naslouchali jsme hlasu chtění. Často je to tak, že jsme chtěli slyšet pouze hlas toho, co jsme viděli, o čem jsme slyšeli. Chtěli jsme větší, chtěli jsme novější, chtěli jsme krásnější, chtěli jsme mladší, chtěli jsme vymakanější, chtěli jsme něco jiného, protože naše chtění je silnější hlas než hlas moudrosti.
Je úžasné to, že Šalamoun předpovídal, kam cesta nemoudrosti vede. Poslouchejte dál. Přísloví 1:24-27 Protože jsem volala, a vy jste odmítali, ruce jsem vztahovala, a nikdo na to nedbal, každé mé radě jste se vyhýbali, nedali jste na mé domlouvání, i já se budu smát, až budete v bídě, budu se vysmívat, až na vás přijde strach, až na vás přijde strach jako ničivá bouře a vaše bída se přižene jako vichřice, až na vás přijde soužení a tíseň. To není zrovna příjemná řeč, co říkáte? Pamatujte ovšem na to, že to neříká Bůh, ani to neříká Šalamoun, ale říká to Moudrost. Moudrost říká, že tě varovala, abys na tuhle cestu nešel, že ti říkala, abys udělal něco jiného. Ale tys neposlouchal, tys nereagoval, ty ses vysmíval moudrosti, a říkal sis: Takhle přece už nikdo nežije. Říkal sis: Všichni to přece dělají. Je to jako soundtrack ve tvé hlavě, který hraje a nechce pustit žádnou jinou píseň. Rytmus tě zcela pohltil a najednou to prasklo. Najednou se to pokazilo, najednou nevíš, kudy kam.
V té chvíli moudrost, ne Bůh, a ne Šalamoun, ale moudrost říká: Dobrá, žij si tak, jak chceš. Ale až přijde pohroma, až budeš mít strach, až se ocitneš v bídě (a ty se v tom skutečně ocitneš, když budeš hloupý, naivní a vysmívající se), pak já se ti budu smát. Je to slib, že když nebudeme naslouchat hlas moudrosti, když nebudeme naslouchat realitě, pohroma přijde. Ne, to nejsou Boží soudy. To jsou následky toho, že ses rozhodl nenaslouchat hlasu moudrosti. Je to varování, že Bůh vymyslel principy toho, jak svět funguje v moudrosti, ale když to odmítáš, pak neseš následky. To není Bůh, kdo tě trestá, to není Bůh, kdo se ti směje, to jsi ty sám se svými rozhodnutími. Protože ve své podstatě si chceme žít tak, jak sami uznáme za vhodné, a když se to nepovede, jdeme k Bohu se žádostí, aby to za nás vyžehlil. Asi mi ani neuvěříte, jak často se bavím s nějakým člověkem, který prožívá životní kalamitu, a tvrdí, že se přimknul k Bohu a teď by mu měl Bůh ty jeho problémy zahladit.
Může to být někdo, kdo zanedbával rodinu, a NAJEDNOU se to hroutí, bouře zuří, a on se přimyká k Bohu, modlí se jako o život, ale nic se neděje. Může to být někdo, kdo podobně léta zanedbával své zdraví, a NAJEDNOU se mu hroutí a on se modlí a postí a prosí a navštěvuje různé lidi, co by se za něj mohli modlit, ale nic se zdá, že nefunguje. Může to být někdo, kdo léta zanedbával svůj život, a NAJEDNOU neví kudy kam. Přál bych si to umět vysvětlit lépe, že zkrátka, když budeš zanedbávat moudrost, pohroma skutečně přijde.
Všichni víme, že pak až pohroma udeří, přijde jedno slovo, a to slovo je TEHDY. Až když udeří pohroma, až když nevíš kudy kam, až když se hroutí život, až když se hroutí zdraví, až když se hroutí rodina, až ti bude hrozit vyhazov ze studií, TEHDY se vracíš k Bohu, TEHDY navštívíš doktora, TEHDY se začneš konečně učit, TEHDY navštívíš manželského poradce. TEHDY tě bolest následku hlouposti dohnala k hledání moudrosti. TEHDY se snažíš najít moudrost za každou cenu. TEHDY chceš najít cestu ven. Přísloví 1:28 Tehdy mě budou volat. Víte, pokud přijdeš k Bohu TEHDY, on tě opravdu přijme stejně, jako ve známém Ježíšově podobenství přijal otec marnotratného syna, který se ho zřekl, ale otec ho vždy vyhlížel zpátky. Bůh ti odpustí a přijme tě zpět. A církev se ti bude snažit pomoci. Ale život nese následky. Bolest jde ne vždy utišit. Návyky nelze lehce přerušit. Vzpomínky nelze jednoduše vymazat.
Přísloví 1:28-30 Tehdy mě budou volat, a neodpovím, budou mě hledat za úsvitu, a nenaleznou, protože měli poznání v nenávisti a bázeň před Hospodinem si nezvolili, nedali na mou radu, každou mou domluvu znevážili. Tyto verše nemluví o Božím odpuštění, nemluví o Boží dobrotě, nemluví o jeho přijetí. Tyto verše mluví zkrátka o tom, že jestliže se rozhodneme moudrost ignorovat a žít si jak sami chceme, pak to bude mít cenu, kterou budeme platit. Bude to mít následky podobně, jak tvrdil nápis v jedné tělocvičně: Buď budeš platit teď a hrát si později, nebo si budeš hrát teď a platit později. Každopádně ale zaplatíš. Je to skoro, jako bys musel začít úplně nanovo.
Víte, tohle je tak těžké, když za vámi přijde někdo v problémech, a řekne: Jsem připraven se změnit. Co si má přečíst za verš? Jakou modlitbu se mám modlit? Kolik mám hodit do sbírky? A já mu musím říct, že přestože Boží odpuštění je zcela pro každého a jeho přijetí rovněž, neexistuje zázračná pilulka, neexistuje zázračný lék, neexistuje zázračná modlitba, neexistuje zázračný verš, který si vezmeš, a všechno bude v pohodě. Věci se vrátí do normálu, jako by se nic nestalo. Víte, někteří v téhle situaci právě teď jste. Pokazili jste si v něčem svůj život, a tajně doufáte, že se to nějak vyvrbí, a ono nic. Možná bojujete s hořkostí vůči Bohu, protože máte za to, že by měl napravit vaše rozhodnutí. Jenže stejně tak, jako jsi strávil měsíce a léta tím, že jsi ignoroval hlas moudrosti, stejně tak dlouho může trvat, než se z toho vyhrabat. Moudrost říká, že ses mohl mnoha těmto problémům vyhnout, pokud bys naslouchal jejím radám. Přísloví 1:31-33 Budou jíst plody své cesty, přesytí se svými plány. Prostoduché zavraždí jejich odmítavost, hlupáky zahubí jejich netečnost. Ale kdo mě poslouchá, v bezpečí bude bydlet a žít klidně, beze strachu z něčeho zlého.
Moudrost říká, že zaslíbení se týká kohokoliv. Dokonce, i když nejsi věřící. Moudrost slibuje, že když se rozhodneš naslouchat jejímu hlasu, budeš žít bezpečně. To znamená, že je pro tebe naděje, pokud se rozhodneš naslouchat moudrosti, i když jsi ji léta ignoroval. Právě proto je otázka moudrosti tak důležitá. Přísloví 28,26 říká: Kdo spoléhá na svůj rozum, je hlupák, ale kdo žije moudře, unikne zlému. Nikdo neplánuje dostat se do potíží, že ano? Problém je, že ani neplánujeme to, jak se nedostat do potíží. Místo toho se ptáme jinak: Jak daleko je moc daleko? Jak blízko nemorálnosti se můžeme dostat, aniž bychom se stali nemorálními? Jak blízko hříchu se můžeme dostat bez toho, že bychom zhřešili? Jak moc mohu porušit zákon, aniž bych ho porušil? Jak se dostat do těžkostí aniž bych je zakusil?
Nejlepší otázka zní: Je to moudré? To je mnohem těžší otázka než ty ostatní. Když se totiž rozhodujeme, máme tendenci se ptát na to, co je přijatelné; dovoleno; možné; morální; legální; správné či duchovní. Tuhle otázku si můžeme položit v kontextu naší minulosti, současnosti i budoucnosti. Jinými slovy: Ve světle mých minulých zkušeností, je moudré to udělat? Ve světle současné fáze mého života, je moudré to udělat? Ve světle mých budoucích snů, je moudré to udělat? Budeš ochotný, aby ses v každé oblasti svého života zeptal: Je moudré to udělat?
Budeš ochotný vypnout píseň kultury, píseň chtění, píseň davu, a alespoň na chvíli se zeptal Moudrosti: Co si myslíš ty? Je to moudré udělat? Dovolíš, aby ve tvém soundtracku hrála píseň moudrosti?
středa, 11. ledna 2012
Soundtrack: Sluchátka
Tak jako mnozí z vás, i já rád poslouchám hudbu ze svého přehrávače. Za dobu, co ho používám, jsem vyzkoušel různá sluchátka: od klasických špuntů, co mi vždycky z uší vypadávají, po clipáče, co zaháknu za ucho, až po klasiky na hlavu. Jenomže pak jsem jednou vyzkoušel pecky do uší s funkcí „noice cancelling“, to znamená, že tyto sluchátka vyplní zvukovou trubici tak dobře, že nejenže slyšíte skvěle, co vám hraje v přehrávači, ale zároveň neslyšíte skoro nic zvenčí. Úplně jste odfiltrovali šum, hluk a zvuk zevnějšku. To jsem u svých bývalých sluchátek nezažil. Je to tak pohodlné, že dokonce například v letadle nebo autobuse či vlaku, když mi dojde baterka v přehrávači a není co poslouchat, nechám si tyhle sluchátka na uších, abych měl svůj klid. Jsem totiž dokonale hermeticky uzavřený ve svém vlastním světě. Dokázal jsem odfiltrovat realitu okolo sebe, a v závislosti na tom, co posloucháme, jsme vedeni nějakým směrem.
Jak jste si už asi všimli, v Elementu začínáme sérii Soundtrack, kterou jsme nazvali podle hudby, která zní ve filmech jako podklad, díky kterému vnímáme náladu obrázků filmu zcela jinak, než kdybychom tam měli němý film. Pokud mi nevěříte, jak moc soundtrack ovlivňuje náladu filmu, zkuste si vzít DVD s oblíbeným filmem a podívejte se na něj beze zvuku. Dívejte se pouze na obraz, a protože jste ten film už viděli dříve, dokážete uslyšet soundrack jednotlivých scén, protože film bez nich prostě neladí. Ať chceme nebo ne, tohle není jen princip ohledně filmu. V naší hlavě se odehrává životní soundtrack, který dává atmosféru a náladu našemu životu, a navíc dokáže ovlivňovat naše rozhodování. Jaký soundtrack sis pustil do své hlavy, ovlivní, jakou náladu budeš mít, a jaká rozhodnutí budeš dělat. Jako pastor se někdy bavím s lidmi o jejich některých hloupých rozhodnutích, a nedokážu si pomoci, ale mám někdy chuť říct: Kdo ti tohle řekl? Kdo ti nakukal do tvé hlavy, že tohle je dobrý nápad? Kdo ti řekl, že takhle jedná manžel nebo manželka? Kdo ti řekl, že tohle je rozumné? Co to posloucháš? Copak nedáváš pozor? Tohle přece nikdy nikomu nefungovalo. Ale lidi někdy filtrují realitu okolo a místo toho poslouchají hlasy, které nám nepomáhají. Mají pecky v uších. Jenže co a koho posloucháš, ovlivní to, co děláš.
Všichni to známe, ne? Zkuste si třeba představit situaci dospívající dívky, která je zamilovaná do stejně starého kluka, který je typický loser, prostě pakoš, a všichni naši kamarádi ji říkají: Pusť ho k vodě. Rodiče ji říkají: Pusť ho k vodě. Všichni okolo říkají: Pusť ho k vodě. Ale co uděláš ty? Budeš hledat někoho, do koho můžeš zastrčit svoje ušní pecky tak, abys slyšela, co slyšet chceš. Zajdeš za někým, kdo chce být hlavně nekonfliktní, a ten člověk ti poradí: Naslouchej svému srdci. V šestnácti naslouchat svému srdci? To je trochu jako ladění stanic v rádiu, ne? Víte, jak je to nestálé? Je to proto, že soundtrack naší kultury říká: Dělej to, co je ti příjemné. Vezměte si třeba předmanželský sex. Nedávno se mě jedna dospívající dívka, která není věřící, ptala: Proč vy jako křesťané jste proti předmanželskému sexu? Vzpomněl jsem si na všechny důvody, které jsem říkal během série SexEd před rokem, jak sexuální vztah před svatbou ničí pravděpodobnost dlouhotrvajícího manželství, atd. Ale pak mě napadla jedna věc.
Víte, tahle dívka byla v létě na našem kempu X-LARGE, kde Michael a Hannah Hanningovi měli seminář o chození. Během toho semináře vyprávěli, jak se dali dohromady. Protože to jsou inteligentní, zábavní a kreativní, a navíc dobře vypadající mladí lidé, hlavně děvčata to zajímalo. Byl jsem ve vedlejší místnosti, a když seminář probíhal, sem tam jsem nahlédnul dovnitř. Michael s Hannou vyprávěli svůj příběh, který je tak kontra-kulturní (Hannah prakticky s nikým předtím nechodila, byla panna, atd). Děvčata seděla trochu zakaboněně a já si říkal, že je to na ně asi husté kafe. Jenže, po semináři nám většina děvčat řekla, že by si moc přála prožít svou lásku, chození a manželství jako Michael s Hannou. A navíc, všechny děvčata v hodnocení daly tomuto semináři čistou jedničku. Takže jsem se té dívky zeptal, zda tenkrát byla na semináři s Hanningovými. Ona říkala, že ne, ale že její sestra tam byla a byla velmi nadšená. Já jsem na to reagoval: To je přesně ono. Všechny děvčata by chtěla prožít romantický příběh podobně, ale to má své podmínky. Kdyby Hannah chodila a spala s kdekým, kdyby ve svém životním stylu měla zakódováno, že si chce užívat, pak by tento příběh takto nikdy v reálu neprožila. Takže, přestože děvčata chtějí prožít romantiku stejně jako Hanningovi, když přijde na lámání chleba, když budou v pokušení dát na misku vah okamžité potěšení versus dlouhodobé potěšení, většina z nich pravděpodobně poslechne soundtrack běžného romantického filmu, kde se zpívá: Všichni to dělají!
Ale to vůbec neznamená, že rušíš hlas zvenku a stáváš se hluchým k realitě, jen když jsi teenager. Naopak! S věkem se to zhoršuje. Jako dospělý jednoho dne uslyšíš reklamu, která ti říká, že by sis měl koupit něco velkého a skvělého teď. Že by sis měl udělat Vánoce na splátky, že by sis měl půjčit na dovolenou. Nebo jednoho dne uslyšíš v hlavě soundtrack na téma, že když si s manželkou nerozumíš, měl bys najít nějakou jinou, která tě pochopí. Anebo uslyšíš populární český song, který máme zařazený v soundtracku, a v něm se zpívá: Kdo nekrade, okrádá svou rodinu. Na soundtracku záleží, protože co a koho posloucháš, ovlivní, co děláš. A všichni známe chvíle, kdy jsme měli poslouchat někoho jiného.
Dnes se podíváme na jeden příběh ze Starého Zákona, který je popsán v 2. knize Letopisů 18. Příběh se odehrává zhruba 930 před Kristem, kdy se Izrael rozdělil na dvě království: Severní část se jmenovala Izrael a jižní byla známá jako Judsko. V té době v severním království vládl král Achab, který měl za manželku královnu Jezábel. Králem jižního království byl král Jošafat. Na začátku příběhu se dozvíme, že Jošafat a Achab uzavřeli spojenectví. Když s někým uzavřeš s někým alianci (od členství v klubu, přes nějaké partnerství), tvůj spojenec má na tebe vliv. Začínáš poslouchat jeho soundtrack, přestože si myslíš, že se to tobě stát nemůže. Jenomže spojenectví jakéhokoliv druhu vytváří prostor pro to, aby jeho hudba zněla ve tvých uších. A přesně takto začíná náš dnešní příběh. 2. Letopisů 18:1-2 Když Jošafat dosáhl velikého bohatství a slávy, uzavřel sňatkem svého syna spojenectví s Achabem. Po několika letech Achaba navštívil v Samaří a ten pro něj a pro jeho doprovod porazil spoustu ovcí, koz a telat. Potom ho začal podněcovat k tažení proti Rámot-gileádu. Rámot-gileád bylo malé hraniční město mezi Izraelem a Aramem, které mělo strategický vliv. "Potáhneš se mnou na Rámot-gileád?" ptal se izraelský král Achab judského krále Jošafata. "Udělám to, co ty," odpověděl mu Jošafat. "Můj lid je jako tvůj, mí koně jako tví! Půjdu do boje s tebou." Jošafat ale izraelského krále požádal: "Vyptej se dnes prosím na slovo Hospodinovo." Tahle iritující otázka byla ekvivalentem otázky: Modlil ses za to? V Bibli není žádná hranice mezi světem sekulárním a světem církve. Prostě jste se modlili za věci v každé oblasti svého života. Jošafat prostě chce slyšet, co si o tom myslí Bůh.
6-7 Jošafat ale naléhal: "To už tu není žádný Hospodinův prorok, abychom se zeptali jeho?" "Vlastně tu jeden takový je," řekl izraelský král. "Skrze něj se lze ptát Hospodina, ale já ho nesnáším, protože mi neprorokuje nic dobrého, jen samé neštěstí. Je to Michajáš, syn Jimlův." Neptal jsem se rodičů, přece vím, co mi řeknou. Neptám se jiného křesťana, přece vím, co mi řekne. Neptám se přítele, přece vím, co mi řekne. Nemodlím se za to, protože docela vím, co by mi na to Bůh řekl. Já nechci slyšet pravdu, já chci najít někoho, kdo mi potvrdí to, co už dávno vím. Ani nevíte, jak často se mě někdo na něco ptá, ale když slyší to, co slyšet nechce, jak to odmítá a hledá si jinou autoritu. Nikdy totiž nešlo o pravdu, ale o potvrzení toho, co už dávno chtěl.
Každopádně, v našem příběhu posílají pro Michajáše, a mezitím se tam státní proroci vyřádí, dělají skvělou show, aby ukázali, jak to bude skvělé vítězství. Posel přichází k Michajášovi a říká mu: 12 "Podívej se, všichni proroci jako jeden muž předpovídají králi dobré věci. Raději mluv jako oni. Řekni mu něco dobrého." Poslouchej, náš soundtrack už hraje, takže se nesnaž pokazit to skvělé momentum, které už máme. Když čteme příběh, jako je tento, říkáme si, že byli tak hloupí, ale sami víte, že někteří z nás dělají přesně tuhle věc právě teď. Znáš některé hodně chytré lidi, kterých ses nezeptal schválně. 13-17 "Jakože je živ Hospodin," odpověděl Michajáš, "budu mluvit jen to, co řekne můj Bůh. A tak přišel ke králi. Ten se ho zeptal: "Michajáši, máme jít do války o Rámot-gileád, nebo ne?" "Jděte," odpověděl. "Čeká vás úspěch. Padnou vám do rukou." Král ho však přerušil: "Kolikrát tě mám zapřísahat, abys mi ve jménu Hospodinově neříkal nic než pravdu!" Michajáš mu tedy řekl: "Viděl jsem všechen Izrael jak ovce po horách rozptýlen, jak ovce bez svého pastýře. Hospodin řekl mi: Pány nemají, ať vrátí se domů každý v pokoji!" "Vždyť jsem ti to říkal," obrátil se izraelský král k Jošafatovi. "Neprorokuje mi nic dobrého, jen samé neštěstí."
25-27 Nato izraelský král rozkázal: "Seberte Michajáše a odveďte ho k veliteli města Amonovi a královskému synu Joašovi. Řeknete: `Takto praví král: Tohoto muže vsaďte do vězení a odměřujte mu chleba a vodu, dokud se v pořádku nenavrátím.´" Michajáš ale řekl: "Jestli se vrátíš v pořádku, nemluvil skrze mě Hospodin." A dodal: "Slyšte to, všichni lidé!" V příběhu jako je tento, víme, kam to spěje mnohem dříve, než se tam dostaneme, že? Je to jako ve filmu. Aniž byste znali tento příběh, víte, jak dopadne. Všichni víme, že hlas lidu, který je závislý na správné odpovědi, řekne to, co slyšet chceme. Ale tento soundtrack odflitruje realitu.
Ale ještě něco se děje. Achab je tak přesvědčivý, že? Ale v jeho srdci zní pochyby, slova Michajáše mají dopad. 28-29 Izraelský král pak s judským králem Jošafatem táhli na Rámot-gileád. Izraelský král Jošafatovi řekl: "Já půjdu do bitvy v přestrojení, ty ale zůstaň ve svém rouchu." A tak se král Izraele před bitvou přestrojil. Někdy dokážeme přesvědčit všechny okolo a dokonce i sebe, ale uvnitř srdce máme pochybnost, která má původ ve slovech toho člověka, který neměl co získat tím, že ti řekne pravdu. Proč ale do boje šel za těchto okolností Jošafat? Protože když máš s někým alianci, když jsi s někým uzavřel partnerství či spojenectví, pak jsi emociálně vázán, abys tančil podle jejich soundtracku.
30-34 Aramejský král rozkázal svým vozatajům: "Nebojujte s malým ani s velkým, jedině s králem izraelským!" Když potom vozatajové uviděli Jošafata, řekli si: "To je izraelský král." Obklíčili ho tedy, aby ho napadli. Když ale Jošafat vykřikl, Hospodin mu pomohl. Bůh je od něj odlákal. Vozatajové poznali, že to není izraelský král, a nechali ho být. Někdo tehdy náhodně vystřelil z luku a zasáhl izraelského krále mezi pláty a pancíř. Nepomohlo, že jsi chtěl být opatrný, že? "Zpátky!" rozkázal král svému vozatajovi. "Odvez mě z boje! Jsem raněn!" Bitva ale zuřila celý den, a tak izraelský král musel zůstat před Aramejci podepřen na svém voze až do večera. Zemřel při západu slunce. Možná jsi na hraně ztráty, protože ti hraje v hlavě soundtrack a potřebuješ hlas pravdy. Ale ty ho znáš, že? Je to skoro, jako by Bůh byl k tobě laskavý a poslal ti toho jednoho. Ale co s tím uděláš ty? Možná se můžeš zamyslet nad třemi otázkami:
Komu nasloucháš?
Koho potřebuješ přestat naslouchat?
Komu bys měl naslouchat?
Jak jste si už asi všimli, v Elementu začínáme sérii Soundtrack, kterou jsme nazvali podle hudby, která zní ve filmech jako podklad, díky kterému vnímáme náladu obrázků filmu zcela jinak, než kdybychom tam měli němý film. Pokud mi nevěříte, jak moc soundtrack ovlivňuje náladu filmu, zkuste si vzít DVD s oblíbeným filmem a podívejte se na něj beze zvuku. Dívejte se pouze na obraz, a protože jste ten film už viděli dříve, dokážete uslyšet soundrack jednotlivých scén, protože film bez nich prostě neladí. Ať chceme nebo ne, tohle není jen princip ohledně filmu. V naší hlavě se odehrává životní soundtrack, který dává atmosféru a náladu našemu životu, a navíc dokáže ovlivňovat naše rozhodování. Jaký soundtrack sis pustil do své hlavy, ovlivní, jakou náladu budeš mít, a jaká rozhodnutí budeš dělat. Jako pastor se někdy bavím s lidmi o jejich některých hloupých rozhodnutích, a nedokážu si pomoci, ale mám někdy chuť říct: Kdo ti tohle řekl? Kdo ti nakukal do tvé hlavy, že tohle je dobrý nápad? Kdo ti řekl, že takhle jedná manžel nebo manželka? Kdo ti řekl, že tohle je rozumné? Co to posloucháš? Copak nedáváš pozor? Tohle přece nikdy nikomu nefungovalo. Ale lidi někdy filtrují realitu okolo a místo toho poslouchají hlasy, které nám nepomáhají. Mají pecky v uších. Jenže co a koho posloucháš, ovlivní to, co děláš.
Všichni to známe, ne? Zkuste si třeba představit situaci dospívající dívky, která je zamilovaná do stejně starého kluka, který je typický loser, prostě pakoš, a všichni naši kamarádi ji říkají: Pusť ho k vodě. Rodiče ji říkají: Pusť ho k vodě. Všichni okolo říkají: Pusť ho k vodě. Ale co uděláš ty? Budeš hledat někoho, do koho můžeš zastrčit svoje ušní pecky tak, abys slyšela, co slyšet chceš. Zajdeš za někým, kdo chce být hlavně nekonfliktní, a ten člověk ti poradí: Naslouchej svému srdci. V šestnácti naslouchat svému srdci? To je trochu jako ladění stanic v rádiu, ne? Víte, jak je to nestálé? Je to proto, že soundtrack naší kultury říká: Dělej to, co je ti příjemné. Vezměte si třeba předmanželský sex. Nedávno se mě jedna dospívající dívka, která není věřící, ptala: Proč vy jako křesťané jste proti předmanželskému sexu? Vzpomněl jsem si na všechny důvody, které jsem říkal během série SexEd před rokem, jak sexuální vztah před svatbou ničí pravděpodobnost dlouhotrvajícího manželství, atd. Ale pak mě napadla jedna věc.
Víte, tahle dívka byla v létě na našem kempu X-LARGE, kde Michael a Hannah Hanningovi měli seminář o chození. Během toho semináře vyprávěli, jak se dali dohromady. Protože to jsou inteligentní, zábavní a kreativní, a navíc dobře vypadající mladí lidé, hlavně děvčata to zajímalo. Byl jsem ve vedlejší místnosti, a když seminář probíhal, sem tam jsem nahlédnul dovnitř. Michael s Hannou vyprávěli svůj příběh, který je tak kontra-kulturní (Hannah prakticky s nikým předtím nechodila, byla panna, atd). Děvčata seděla trochu zakaboněně a já si říkal, že je to na ně asi husté kafe. Jenže, po semináři nám většina děvčat řekla, že by si moc přála prožít svou lásku, chození a manželství jako Michael s Hannou. A navíc, všechny děvčata v hodnocení daly tomuto semináři čistou jedničku. Takže jsem se té dívky zeptal, zda tenkrát byla na semináři s Hanningovými. Ona říkala, že ne, ale že její sestra tam byla a byla velmi nadšená. Já jsem na to reagoval: To je přesně ono. Všechny děvčata by chtěla prožít romantický příběh podobně, ale to má své podmínky. Kdyby Hannah chodila a spala s kdekým, kdyby ve svém životním stylu měla zakódováno, že si chce užívat, pak by tento příběh takto nikdy v reálu neprožila. Takže, přestože děvčata chtějí prožít romantiku stejně jako Hanningovi, když přijde na lámání chleba, když budou v pokušení dát na misku vah okamžité potěšení versus dlouhodobé potěšení, většina z nich pravděpodobně poslechne soundtrack běžného romantického filmu, kde se zpívá: Všichni to dělají!
Ale to vůbec neznamená, že rušíš hlas zvenku a stáváš se hluchým k realitě, jen když jsi teenager. Naopak! S věkem se to zhoršuje. Jako dospělý jednoho dne uslyšíš reklamu, která ti říká, že by sis měl koupit něco velkého a skvělého teď. Že by sis měl udělat Vánoce na splátky, že by sis měl půjčit na dovolenou. Nebo jednoho dne uslyšíš v hlavě soundtrack na téma, že když si s manželkou nerozumíš, měl bys najít nějakou jinou, která tě pochopí. Anebo uslyšíš populární český song, který máme zařazený v soundtracku, a v něm se zpívá: Kdo nekrade, okrádá svou rodinu. Na soundtracku záleží, protože co a koho posloucháš, ovlivní, co děláš. A všichni známe chvíle, kdy jsme měli poslouchat někoho jiného.
Dnes se podíváme na jeden příběh ze Starého Zákona, který je popsán v 2. knize Letopisů 18. Příběh se odehrává zhruba 930 před Kristem, kdy se Izrael rozdělil na dvě království: Severní část se jmenovala Izrael a jižní byla známá jako Judsko. V té době v severním království vládl král Achab, který měl za manželku královnu Jezábel. Králem jižního království byl král Jošafat. Na začátku příběhu se dozvíme, že Jošafat a Achab uzavřeli spojenectví. Když s někým uzavřeš s někým alianci (od členství v klubu, přes nějaké partnerství), tvůj spojenec má na tebe vliv. Začínáš poslouchat jeho soundtrack, přestože si myslíš, že se to tobě stát nemůže. Jenomže spojenectví jakéhokoliv druhu vytváří prostor pro to, aby jeho hudba zněla ve tvých uších. A přesně takto začíná náš dnešní příběh. 2. Letopisů 18:1-2 Když Jošafat dosáhl velikého bohatství a slávy, uzavřel sňatkem svého syna spojenectví s Achabem. Po několika letech Achaba navštívil v Samaří a ten pro něj a pro jeho doprovod porazil spoustu ovcí, koz a telat. Potom ho začal podněcovat k tažení proti Rámot-gileádu. Rámot-gileád bylo malé hraniční město mezi Izraelem a Aramem, které mělo strategický vliv. "Potáhneš se mnou na Rámot-gileád?" ptal se izraelský král Achab judského krále Jošafata. "Udělám to, co ty," odpověděl mu Jošafat. "Můj lid je jako tvůj, mí koně jako tví! Půjdu do boje s tebou." Jošafat ale izraelského krále požádal: "Vyptej se dnes prosím na slovo Hospodinovo." Tahle iritující otázka byla ekvivalentem otázky: Modlil ses za to? V Bibli není žádná hranice mezi světem sekulárním a světem církve. Prostě jste se modlili za věci v každé oblasti svého života. Jošafat prostě chce slyšet, co si o tom myslí Bůh.
6-7 Jošafat ale naléhal: "To už tu není žádný Hospodinův prorok, abychom se zeptali jeho?" "Vlastně tu jeden takový je," řekl izraelský král. "Skrze něj se lze ptát Hospodina, ale já ho nesnáším, protože mi neprorokuje nic dobrého, jen samé neštěstí. Je to Michajáš, syn Jimlův." Neptal jsem se rodičů, přece vím, co mi řeknou. Neptám se jiného křesťana, přece vím, co mi řekne. Neptám se přítele, přece vím, co mi řekne. Nemodlím se za to, protože docela vím, co by mi na to Bůh řekl. Já nechci slyšet pravdu, já chci najít někoho, kdo mi potvrdí to, co už dávno vím. Ani nevíte, jak často se mě někdo na něco ptá, ale když slyší to, co slyšet nechce, jak to odmítá a hledá si jinou autoritu. Nikdy totiž nešlo o pravdu, ale o potvrzení toho, co už dávno chtěl.
Každopádně, v našem příběhu posílají pro Michajáše, a mezitím se tam státní proroci vyřádí, dělají skvělou show, aby ukázali, jak to bude skvělé vítězství. Posel přichází k Michajášovi a říká mu: 12 "Podívej se, všichni proroci jako jeden muž předpovídají králi dobré věci. Raději mluv jako oni. Řekni mu něco dobrého." Poslouchej, náš soundtrack už hraje, takže se nesnaž pokazit to skvělé momentum, které už máme. Když čteme příběh, jako je tento, říkáme si, že byli tak hloupí, ale sami víte, že někteří z nás dělají přesně tuhle věc právě teď. Znáš některé hodně chytré lidi, kterých ses nezeptal schválně. 13-17 "Jakože je živ Hospodin," odpověděl Michajáš, "budu mluvit jen to, co řekne můj Bůh. A tak přišel ke králi. Ten se ho zeptal: "Michajáši, máme jít do války o Rámot-gileád, nebo ne?" "Jděte," odpověděl. "Čeká vás úspěch. Padnou vám do rukou." Král ho však přerušil: "Kolikrát tě mám zapřísahat, abys mi ve jménu Hospodinově neříkal nic než pravdu!" Michajáš mu tedy řekl: "Viděl jsem všechen Izrael jak ovce po horách rozptýlen, jak ovce bez svého pastýře. Hospodin řekl mi: Pány nemají, ať vrátí se domů každý v pokoji!" "Vždyť jsem ti to říkal," obrátil se izraelský král k Jošafatovi. "Neprorokuje mi nic dobrého, jen samé neštěstí."
25-27 Nato izraelský král rozkázal: "Seberte Michajáše a odveďte ho k veliteli města Amonovi a královskému synu Joašovi. Řeknete: `Takto praví král: Tohoto muže vsaďte do vězení a odměřujte mu chleba a vodu, dokud se v pořádku nenavrátím.´" Michajáš ale řekl: "Jestli se vrátíš v pořádku, nemluvil skrze mě Hospodin." A dodal: "Slyšte to, všichni lidé!" V příběhu jako je tento, víme, kam to spěje mnohem dříve, než se tam dostaneme, že? Je to jako ve filmu. Aniž byste znali tento příběh, víte, jak dopadne. Všichni víme, že hlas lidu, který je závislý na správné odpovědi, řekne to, co slyšet chceme. Ale tento soundtrack odflitruje realitu.
Ale ještě něco se děje. Achab je tak přesvědčivý, že? Ale v jeho srdci zní pochyby, slova Michajáše mají dopad. 28-29 Izraelský král pak s judským králem Jošafatem táhli na Rámot-gileád. Izraelský král Jošafatovi řekl: "Já půjdu do bitvy v přestrojení, ty ale zůstaň ve svém rouchu." A tak se král Izraele před bitvou přestrojil. Někdy dokážeme přesvědčit všechny okolo a dokonce i sebe, ale uvnitř srdce máme pochybnost, která má původ ve slovech toho člověka, který neměl co získat tím, že ti řekne pravdu. Proč ale do boje šel za těchto okolností Jošafat? Protože když máš s někým alianci, když jsi s někým uzavřel partnerství či spojenectví, pak jsi emociálně vázán, abys tančil podle jejich soundtracku.
30-34 Aramejský král rozkázal svým vozatajům: "Nebojujte s malým ani s velkým, jedině s králem izraelským!" Když potom vozatajové uviděli Jošafata, řekli si: "To je izraelský král." Obklíčili ho tedy, aby ho napadli. Když ale Jošafat vykřikl, Hospodin mu pomohl. Bůh je od něj odlákal. Vozatajové poznali, že to není izraelský král, a nechali ho být. Někdo tehdy náhodně vystřelil z luku a zasáhl izraelského krále mezi pláty a pancíř. Nepomohlo, že jsi chtěl být opatrný, že? "Zpátky!" rozkázal král svému vozatajovi. "Odvez mě z boje! Jsem raněn!" Bitva ale zuřila celý den, a tak izraelský král musel zůstat před Aramejci podepřen na svém voze až do večera. Zemřel při západu slunce. Možná jsi na hraně ztráty, protože ti hraje v hlavě soundtrack a potřebuješ hlas pravdy. Ale ty ho znáš, že? Je to skoro, jako by Bůh byl k tobě laskavý a poslal ti toho jednoho. Ale co s tím uděláš ty? Možná se můžeš zamyslet nad třemi otázkami:
Komu nasloucháš?
Koho potřebuješ přestat naslouchat?
Komu bys měl naslouchat?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)