pondělí 19. prosince 2011

Portréty: Ty jsi můj Král!

Veselé Vánoce všem oficiálně. Myslím si, že většina lidí má ráda Vánoce, ale nutno říct, že Vánoce jsou komplikované. Čím jsi starší, tím je to komplikovanější. Čím víc dětí máš, tím je to komplikovanější. Pokud někde v rodině se někdo rozvedl, je to komplikace. Lidi berou k tobě domů s sebou lidi, které třeba nemáš rád. Zkrátka, Vánoce nejsou jednoduché. Nicméně, pro muže jsou obzvláště těžké. Je to proto, že nám většina žen o Vánocích lže. Pokud jsi ženatý nebo máš přítelkyni, často to funguje tak, že se zeptáš: „Co bys chtěla na Vánoce?“ Odpověď zní: „Já nic nechci. Nic nepotřebuji. Když tak, jen něco opravdu malého.“ Ale běda muži, který téhle lži věří! Pak pod stromkem nic není, a my říkáme: Vždyť jsi říkala, že nic nechceš. Před pár dny jsem viděl reklamu na dárek, který nějaký podnikavec začal vyrábět přesně pro tyto příležitosti. Tady to máte na obrázku.

Popisek k výrobku říká: Tento dárek obsahuje absolutní NIC. Tento dárek je vrchol minimalismu. Víceméně méně je více. Nic je vzácné. Nic je jednoduché. Nic je posvátné. Otevřete balení a nechte se fascinovat jak se NIC nestane. Dovolte ničemu proletět Vaší myslí a zklidnit Vaši duši. Vychutnejte si ten okamžik. Brzy zjistíte, že NIC je o tolik lepší než něco, cokoli jiného. Ale varujte se před tím to opravdu podarovat!

Další komplikace s dárky je touha překvapit lidi s dárky, které chtějí. To moc nejde dohromady, co? Buď je překvapíš, anebo jim koupíš to, co chtějí. Ale jak chceš upřímně překvapit někoho s něčím, co chce? Má manželka se mě jednou takto pokusila překvapit, celou dobu mi říkala, že mi koupila něco, co jsem si vždycky přál, ale že je to překvapení. Když jsem to rozbalil, zmohl jsem se na jedinou větu: „Tohle, že jsem si vždycky přál?“ Nebyla šťastná. Vlastně byla strašně zklamaná. Je to prostě těžké skloubit.

A pak máme celou tu věc s rodinou: Kde budeme trávit Vánoce. U našich nebo u vašich? A navíc, někde se někdo určitě rozvedl, takže máš víc najednou těch rodinných skupin víc, někdy tři, někde i pět. Je to komplikace. A do toho se muži zeptají jednu nevinnou otázku, která může zruinovat Vánoce. Ta otázka zní: „Miláčku, na jak dlouho tam jdeme?“ Víme, že bychom se tuhle otázku neměli ptát, ale taky víme, že budeme mnohem lepší hosté, když budeme znát časový rámec. Ne, neznamená to, že spěcháme, ale když mi řekneš, že to bude dvě hodiny, budu na dvě hodiny zábavným společníkem. Potřebuju ovšem vědět, jak dlouho to bude trvat, protože když nevím… Je to komplikace. Manželky na to obvykle mají jednoduchou odpověď, že jen chtějí, abychom se uvolnili a užili si to. Jasně, já si to užiju, ale potřebuju vědět, jak dlouho si to budu užívat, protože když nevím, pak si to nedokážu užívat. Vánoce mohou být velmi komplikovaným časem, a tak by se zdálo, že alespoň jedna věc je na Vánocích jednoduchá: poselství Vánoc.

Jasně, všichni jsme pravděpodobně slyšeli nějaké vysvětlení Vánoc nebo příběh o Ježíškovi. Naneštěstí i poselství Vánoc je někdy strašně komplikované, ale to je moje vina. Je to vina pastorů a kazatelů, kteří to strašně komplikují. Možná patříš k lidem, kteří chodí do církve víceméně jednou ročně na Vánoce, a přišel jsi teď o víkendu do Elementu. Aby bylo jasno, nemáme s tím problém, jsme moc rádi, že jsi tam byl. My tu jsme přes celý rok, ale i tak jsme rádi, že jsi tady alespoň jednou za rok. Někdy se takoví lidé objeví v církvi a potvrdí se jim všechny ty podezření, které o církvi měli. Jsou naprosto ohromeni, jak složité celé to náboženství může být.

Víte co? Když ve Vánočním příběhu přicházejí andělé k pastýřům, říkají jim, že jim zvěstují dobré zprávy pro všechny lidi. Jestli je cokoliv na příběhu Vánoc, co ti nepřipadá jako dobrá zpráva, možná je to proto, že někdo ti namaloval portrét Vánoc dost špatně. Když k tobě někdo přijde s dobrou zprávou, většinou tě jako první věc nenapadne, že teď budeš muset něco udělat, nebo že budeš muset něco platit. Dobrá zpráva je, že dostaneš příležitost, že něco nemusíš udělat, že nemusíš dělat zkoušku a dostaneš jedničku zadarmo. Dobrá zpráva je, že dostaneš něco nebo budeš na tom lépe. Když začíná příběh Ježíše, začíná jako dobrá zpráva. Je to 100% dobrá zpráva. Dobrá zpráva není: buď silný, snaž se víc, a přestaň hřešit. To není dobrá zpráva, to není ani žádná nová zpráva. Všechny náboženské systémy říkají, že máš přestat něco dělat, že si poneseš důsledky toho, co dělá špatně. To není nová ani dobrá zpráva. Proto bych dnes chtěl, abys viděl Ježíše jinak, než skrze komplikovaný svět náboženství.

Nedávno jsem četl stať jednoho amerického spisovatele, který se ve svých čtyřech letech ptal své maminky, proč vůbec slavíme Vánoce. Maminka mu řekla, že je slavíme, protože jsou to Ježíšovy narozeniny. A tak tento klučina řekl: „Mami to je super. Uděláme Ježíškovi dort se svíčkami, budeme mít papírové čepice, a vůbec všechno, co se dělá na narozeniny.“ A tak vznikla tradice, která trvá v této rodině již desítky let. Totiž, vždy na Vánoce slaví narozeniny s dortem a svíčkami. Každý rok se ptají jeden druhého dvě otázky: „Za co jsi v tomto roce vděčný Bohu?“ a druhá: „Když jsou to Ježíšovy narozeniny, co mu přineseš příští rok za dárek?“ A vlastně, proč ne? Co kdybychom místo typické adventní výzdoby měli doma narozeninový dort a jiné narozeninové dekorace?

Samozřejmě, historicky vzato se Ježíš skoro určitě nenarodil v prosinci, ale jde o to, co vlastně Vánoce znamenají. A pokud jsou to narozeniny Ježíše, neměli bychom spíš přinést dárek jemu? Kdo to kdy viděl, abys přišel na narozeninovou párty a oslavenec byl povinen darovat dárky svým návštěvníkům. Kdybyste přišli na moje narozeniny s očekáváním, že něco dostanete, asi bych Vás zase rychle vyprovodil pryč, nemyslíte? Tak, jak to, že očekáváme dárky od Ježíška (když jsme děti), ale dokonce i jako věřící dospělí lidé očekáváme, že nás Ježíš bude neustále obdarovávat, či (jak říkají křesťané), žehnat? Není to vůči Ježíši strašlivě nespravedlivé? To je otázka, kterou si kladu každé Vánoce. A vždy mám touhu říct ano, je to nespravedlivé a neférové vůči Ježíši. Měli bychom spíše přemýšlet, co uděláme pro něj, měli bychom utéct od materialismu, který o Vánocích vládne. Měl bych úplnou pravdu. Jenže to nedokážu říct. Ne snad proto, že by materialismus byl prima. Je mi moc líto, když vidím lidi, kteří se nedovedou bez něj radovat, a jsou ochotni se zadlužit jen proto, aby měli dárky. Nedokážu to však říct z úplně jiné příčiny. Ta příčina úzce souvisí s naším adventním tématem portrétů.

Než vám tedy řeknu, proč je v pořádku, že přicházíme k Ježíši s prosbami a touhami, uvedu vás trochu do děje, o čem jsme zatím mluvili a co jsme společně zjistili. Řekli jsme si, že na našem obrazu, který si v hlavě malujeme o Bohu, strašně záleží. Všichni si totiž vytváříme mentální obrazy o světě, sobě, ostatních, a také o Bohu. Žel, jsme ovlivněni náboženskými představami o podobě Krista, a tak si ho většina z nás představuje jako vysokého dlouhovlasého muže s pěstěným plnovousem, v bílém rouchu, který se moc nesměje, je trochu pobledlý, vždy se tváří svatě a nad věcí. Tento pohled na Ježíše je však spíše karikaturou, takový Ježíš je umělohmotný, jenže tato představa ovlivní tvůj pohled na něj a ten pak ovlivní tvé očekávání a zformuje tvou realitu. Charakter bývá vepsán do tváře, a tak náš portrét Ježíše zásadně ovlivňuje to, jak si jej představujeme, co od něho očekáváme, jaký charakter má, a především, jaký postoj k nám bude mít.

V minulých dvou týdnech jsem vám na několika příkladech ukázal, že Ježíš byl mladý muž, který měl rád legraci a byl hravý. Kromě toho jsem vám ukázal, že Ježíš měl emoce, plakal tehdy, když lidé odmítali lásku a radoval se, když lidé plakali z lásky vůči němu. Ukázali jsme si, že Ježíš byl životem s velkým „Ž“, a díky tomu my můžeme od něj brát sílu pro svůj vlastní život stejně, jako jsou větve vyživovány kmenem. Ježíš evangelií je tedy hodně živý mladý muž, který se neváhá smát a neváhá plakat, který je zcela opravdový a spolehlivý. Obraz Ježíše s osobností nám dává nové oči při četbě příběhů o něm, protože bez osobnosti jsou ty příběhy docela ploché, podobně jako smska nebo email bez možnosti vidět výraz ve tváři odesílatele.

Tady se dostáváme k tomu, proč je nejen snadné přicházet k Ježíši s prosbami a touhami, ale proč z toho nakonec má Ježíš i radost. Je to proto, že je to součást jeho charakteru. Jeho láska totiž má málo co do činění s pouhou emocí. Ježíš nestojí nad tebou a nerozplývá se nad tím, jak jsi rozkošný. Být Bohem je náročné, protože víš o těch druhých i to, co bys raději snad ani vědět nechtěl. Vidíš jim přímo do srdce a nebaštíš jejich výmluvy, jejich divadelní výstupy ani jejich zbožnost naoko. V tom spočívá síla Ježíšovy lásky: On totiž vidí mě i tebe takové, jací skutečně jsme, a přesto všechno nás miluje tak moc, že je ochotný za nás zemřít. Svými vlastními slovy tuto lásku popisuje jako (Jan 15:13), že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. A Pavel dodává (Římanům 5:8): Bůh dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci. Nemusíme hrát tu hru na to, že nejsme tak zlí, jako někdo jiný, protože v tom spočívá síla Ježíšovy lásky: On ví, kdo jsi doopravdy zač, kdo jsi pod povrchem, a přesto tě miluje.

Miluje tě tak moc, že neváhá porušit pravidla. Už jsme si řekli, že Ježíš je hravý, a že Ježíš pláče. Ježíš je ovšem také nekonvenčně svobodný! V Matouši 8:1-3 čteme: Když pak sestupoval z hory, šly za ním veliké zástupy. Vtom přišel jeden malomocný a klaněl se mu se slovy: "Pane, kdybys jen chtěl, dokážeš mě očistit." On vztáhl ruku a dotkl se ho se slovy: "Já to chci. Buď čistý!" A jeho malomocenství bylo ihned očištěno. Ježíš tě miluje tak moc, že je ochoten se tě dotknout, i když se od tebe ostatní odvracejí.

Nám tenhle příběh připadá hezký, ale neuvědomujeme si, co to doopravdy znamenalo, a to proto, že skoro nikdo z nás nikdy neviděl člověka s leprou. To je ale ošklivá nemoc. Není to synonymum pro chudáka. Dosaď si třeba AIDS, to je moderní lepra. Přemýšlej nad veřejným postojem k lidem s HIV, když celá epidemie v osmdesátých letech začínala. Lidé se štítili a báli. Představ si člověka v posledním stádiu AIDS, kdy se doslova rozpadal před očima. Tohle přesně byl postoj lidí k malomocným. Ti museli chodit a křičet: Nečistý! Být na méně než na dohoz kamenem daleko od malomocného znamenalo poskvrnit si svou vlastní pověst. Co v téhle situaci udělal Ježíš? Natáhl se a dotkl se ho. Ježíš ho mohl uzdravit jen slovem, to koneckonců udělal již dříve. Ale on se ho dotkl, přemožen soucitem.

Přesně tohle znamená, že Ježíš ví, co je uvnitř nás, co skrýváme pod povrchem, a přesto nás mít rád. Přesně tohle z něj dělá něco neuvěřitelného. Ježíši vůbec nezáleželo na jeho důvěryhodnosti, na tom, co řeknou ostatní. Ježíš dělal správnou věc. Ježíš byl až divoce svobodný. Když přemýšlíme o Ježíši zbaveného nánosu náboženskosti, uvědomujeme si, jak úžasná postava to je. Je to někdo, koho je snadné milovat a následovat jej. Je to dokonce někdo, koho chcete poslouchat a dělat mu radost.

Když vidíš portrét Ježíše zbaveného unylého výrazu, když vidíš jeho úsměv, jeho slzy, když vidíš jeho odvahu milovat navzdory pravidlům, pak nezbývá než říct: „Hezké narozeniny! Ty jsi totiž nepopsatelný, jsi můj přítel, který mě miluje navzdory tomu, co jsem udělal nebo neudělal, jsi nejlepší, jsi živý, a nadto všechno: ty jsi můj král!“

video

pondělí 12. prosince 2011

Portréty: Slzy života

V sérii Portréty píšu o malování mentálních obrazů o světě, sobě, ostatních, a o Bohu. Snažíme se nakreslit naší představu Krista, nebo spíše bych měl říct, že se snažíme tuto představu překreslit. To proto, že nás velmi ovlivnilo náboženství v naší představě Krista, a tak žel někdy věříme v umělohmotnou karikaturu Ježíše. Jenže to, jak si ve své hlavě maluješ Boha, ovlivní tvůj pohled na něj. Co vidí tvé oči, ovlivňuje tvůj rozum. Tvůj rozum pak ovlivňuje tvé očekávání a tím formuje tvou realitu. Proto je to tak důležité, jak si představujeme Krista.

Mimochodem, když jsme u těch představ, víte, jaké přirovnání o sobě Ježíš říká sám? Jaký obraz o sobě kreslí a co to říká o jeho charakteru? Ježíš se přirovnává mimo jiné ke kvočně, k pastýři, k vodě, k chlebu, ke dveřím. Co to říká o jeho charakteru? A co mají tyto přirovnání společné? Jsou ze života jeho posluchačů. Jsou praktické. A nemají punc náboženskosti. Když jsem se připravoval na tuto sérii, přečetl jsem mimo jiné knihu profesora Pelikana s názvem Ježíš v proměnách staletí. V této knize autor popisuje to, jak Ježíše vnímali lidé různých dob a kultur posledních dvou tisíce let. Ježíš je určitě historicky nejvýznamnější postava dějin, ale nevýhodou tohoto stavu je to, že si ho různé hnutí a doby chtěly unést pro svou ideologii a své představy. Pelikan popisuje i tyto obrazy Krista v průběhu staletí: Rabbi, Bod obratu v dějinách, Světlo pohanů, Kristus Pantokratór, Kosmický Kristus, Pravý obraz, Mnich vládnoucí světu, Ženich duše, Božský vzor, Univerzální člověk, Zrcadlo věčného, Učitel zdravého rozumu, Básník ducha, Osvoboditel. Až se chce říct: Mohl by se opravdový Ježíš, prosím, postavit? Co mají tyto představy společné? Už nejsou tak příbuzné našemu životu, že? Ani praktické. Jsou… nábožné.

Když jsem tak tu knihu četl, uvědomil jsem si s hrůzou, že v každé době lidé měli a mají tendenci si Ježíše přizpůsobovat sobě a svým očekáváním. Jenomže pak se z Ježíše stává typická modla. Mít modlu, nebo propadat modloslužbě (to jsou výrazy, které jsme sice asi slyšeli, ale pravděpodobně nikdy nepřemýšleli nad jejich významem) znamená, že máme touhu ovládat Boha, aby dělal to, co potřebujeme. Je to tendence, které já říkám touhu mít Boha v kapse. Takový kapesní Bůh se totiž velmi hodí. Touha mít Boha v kapse je vyjádřením podvědomé touhy Boha ovládat, a projevuje se podmíněnou vírou: tedy tím, co se děje v našem životě. Když se daří, říkáme si, že je to úžasné, co Bůh dělá; ale když se nedaří, říkáme si: „Kde je Bůh?“ Náš portrét Boha závisí na naší schopnosti vidět ho aktivního v okamžiku, kdy to potřebujeme. Chtěli bychom, aby Bůh reagoval na naše potřeby způsobem, jakým chceme my, a v čase, který se nám hodí. Kapesního Boha můžeme vytáhnout z kapsy kdykoliv se nám to hodí, a zandat kdykoliv se nám to nehodí. Takový Bůh se nám moc často do života neplete (chceme dělat věci, u kterých si někdy Boží přízní moc jistí nejsme), ale zároveň je vždy aktivní v okamžicích potřeb a krizí. Bůh v kapse je krásná odpověď na naše touhy. Jenže víra v takového Ježíše je víra v modlu, ne v živou bytost. Tyhle modloslužebné obrazy Krista a všechny ty nánosy, které jsme si během staletí na něj přidali, způsob, jak jsme si ho doslova domestikovali (ochočili) k našim potřebám, zcela zastírá skuečného Ježíše. Nánosy staletí nesmí narušit náš vztah k němu. Byl to autor Židům, který napsal: (Židům 13:8-9) Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky. Nenechte se unášet všelijakým podivným učením. Nedovol, aby tě hloupé představy o Kristu vzdálily tomu, jaký Ježíš doopravdy byl – protože on zůstává stále stejný i dnes – jeho charakter není domestikovaný, není ochočený a není zpacifikovaný.

Jenže, jaký je Ježíš? Samozřejmě, nejlepší obrázek o něm získáme při čtení evangelií, ale i naši četbu poznamenává naše kultura a nánosy představ, jak jsme si dokázali už minule při vyprávění o Ježíšově hravosti. Potřebujeme totiž ještě něco víc, než je čtení o Kristu. Potřebujeme se s ním poznat osobně. Což, jak mi asi řeknete, není vůbec tak jednoduché udělat, jak je to říct. Upřímně, většinou se snažím vyhnout frázím o tom, že se máme poznat s Kristem osobně, protože jen málo z nás si pod tím vybaví něco konkrétního, a navíc, svádí to k mystickým a emocionálním zážitkům, které jsou těžce uchopitelné, nevysvětlitelné, a hlavně, pro skeptiky mého formátu, jsou poněkud nebezpečné. Jenže když učedníkům, kteří se setkali s Kristem na cestě do Emauz, podle jejich slov hořelo srdce, bylo to v intelektuální rovině? Těžko, co? Byl to emoční, duchovní zážitek. Když lidé v Ježíšově přítomnosti plakali láskou, studem nebo vděčností, bylo to silně emocionální, ne? Protože, když se doopravdy setkáme s Kristem, poznáme to. A nakonec to poznají i ti okolo, stejně jako viděli, že tito bývali s Ježíšem. Toto setkání ovlivní naše emoce. Možná zažijeme vichřici radosti. Možná nevyslovitelný úžas. A možná budeme plakat, aniž bychom věděli přesně proč.

Koneckonců, Ježíš sám plakal. Celkem třikrát máme zachycené příběhy, kdy plakal a nestyděl se za to. Celkem při třech příležitostech viděli svého Pána, jak je dojat k slzám. Když přišel ke hrobu svého přítele Lazara, nenasadil odvážný obličej plný pravé charismatické víry v jeho vzkříšení. Ježíš skryl svou tvář v pláči. Vlastně ani nevíme, proč přesně plakal u hrobu Lazara, když učedníkům řekl dopředu, že ho přivede zpět k životu. Někteří učenci říkají, že jeho pláč byl vyjádřením hněvu. Jindy Ježíš vzhlédl a uviděl Izraelce a plakal, protože jsou ztraceni jako ovce bez pastýře. Ježíš neproklamoval ani nesvazoval, Ježíš plakal. Ježíš procházel údolími smutku. Zakoušel zradu a odmítnutí. A ani jednou nenasadil umělohmotný úsměv s poznámkou, že vše je v pohodě. Místo toho prosí své nejbližší o modlitbu, když pláče v Getsemane v úzkosti. Když se podíváme na důvody Ježíšova pláče, jeden důvod vyvstává jako hlavní: nezájem. Více než cokoliv jiného dokáže Ježíše rozplakat náš nezájem. Ten, který prošel peklem, a to jak obrazně, tak doslova, je smutný, když odmítáme jeho život proto, že nemáme ani zájem to vyzkoušet. G. K. Chesterton říká: Křesťanství nebylo vyzkoušeno a shledáno nedostatečným. Bylo shledáno náročným, a proto nebylo vyzkoušeno.

Při čtení evangelií si nemůžete nevšimnout, kolikrát tam Ježíš mluví o životě s velkým „Ž“, kterým je on sám, a do kterého se musíme dostat. Dává přirovnání s jídlem (chleba, co máme jíst a voda, co máme pít). Mluví o tom, že je vinný kmen a my ratolesti, které berou mízu a sílu z něj. Mluví o tom, že v něm se pohybujeme a jsme. Prostě, Ježíš není modla od vedle, Ježíš je oceán, v němž máme plavat; je vzduch, který máme dýchat; je život, který máme žít. A když se s tímto Životem setkáme, možná budeme plakat. Víte, říká se, že kluci nebrečí (což je docela pitomost), ale jedním z nejvíce formujících zážítků pro mě bylo, když jsem se setkal s Kristem a plakal jsem. Hodiny. Bez příčiny. Když se setkáme se Životem, je to jako bychom prožili vzkříšení elektrickým šokem. Pláč bývá častou reakcí. Za kterou se nemusíš stydět. Ježíš pláč z lásky oceňoval. V jednom z nejkrásnějších příběhů evangelií čteme o tom, jak je jeden z farizeů pozval na večeři. Lukáš 7:37-38: A hle, jedna městská hříšnice se dozvěděla, že Ježíš stoluje v domě toho farizea. Přinesla alabastrovou nádobku s mastí, poklekla s pláčem zezadu u jeho nohou, začala mu skrápět nohy slzami a vlastními vlasy je utírala; líbala mu nohy a mazala je mastí.

Farizeus Ježíše okamžitě odsoudil myšlenkou: "Kdyby to byl prorok, věděl by, co je to za ženu, která se ho dotýká. Copak neví, jaká je to hříšnice?!" Lukáš 7:40: "Šimone," oslovil ho Ježíš, "chci ti něco říci." "Jen mluv, mistře," odpověděl farizeus. "Jistý věřitel měl dva dlužníky. Jeden dlužil pět set denárů a druhý padesát. Když ale neměli čím zaplatit, oběma odpustil. Pověz mi, který z nich ho bude mít raději?" "Řekl bych, že ten, kterému víc odpustil," odpověděl Šimon. "Správně," řekl Ježíš. Tohle je Ježíš v tom nejlepším. Pomocí příběhu ukáže na sílu odpuštění, ale všimněte si, co přišlo pak. Lukáš 7:44-47: Otočil se k té ženě a zeptal se Šimona: "Vidíš tu ženu? Když jsem přišel do tvého domu, nepodal jsi mi vodu na nohy, ale ona mi skrápěla nohy slzami a utírala je svými vlasy. Nepolíbil jsi mě, ale ona mi od chvíle, kdy jsem vešel, nepřestala líbat nohy. Nepomazal jsi mi hlavu olejem, ale ona mi pomazala nohy mastí. Proto ti říkám: Je jí odpuštěno hodně hříchů, proto hodně miluje. Komu se odpouští málo, miluje málo."

Terapeut Erich Fromm říká, že dítě z vyrovnané rodiny přijímá dva druhy lásky. Mateřská láska bývá bezpodmínečná, přijímá dítě, ať se děje cokoliv, bez ohledu na jeho chování. Otcovská láska je spíše přechodnější, vyjadřuje uznání, když dítě dodrží určité zásady chování nebo se mu něco povede. V ideálním případě by mělo dítě zažívat a vstřebávat oba druhy lásky. V tomto pojetí je Boží láska ve Starém zákoně především otcovským vyjádřením lásky, což vidíme na lásce, která se projevuje mimo jiné v dodržování přikázání a nařízení a cestou ke svatosti. Ježíš pak přinesl do našeho vztahu s Bohem více mateřský typ bezpodmínečné lásky a přijetí. Ježíš plakal, když taková láska je odmítnutá. A Ježíš se radoval, když někdo lásku k němu projevil. Dokázal by si někdo z nás vymyslet Boha, který miluje a touží být milován? Láska nikdy nebyla běžnou souřadnicí ve spojení lidí a Boha nebo bohů. Korán ani jednou slovo láska nespojuje s Bohem. Aristoteles bez obalu řekl, že by bylo výstřední, kdyby někdo prohlašoval, že miluje Dia, nebo že by Zeus miloval nějakého člověka. S tím oslnivě kontrastuje Bible, která říká, že Bůh je láska a tvrdí, že to byl jediný důvod, proč Ježíš přišel, protože v tom se ukázala jeho láska, že Bůh poslal svého jediného Syna, abychom skrze něj měli život (1 Jan 4:9). Ježíš, a nemyslím tím umělohmotnou karikaturu bez úsměvu a emocí, ale opravdového Ježíše. Tento Ježíš touží po tvé lásce, touží po tvém portrétu lásky, a sám ti nabízí svou lásku a přístup k Životu! Co víc chtít?

čtvrtek 8. prosince 2011

Portréty: Stát vedle a nevidět nic

Předevčírem jsme napsal malý úvod k dnešnímu blogu: Na našem mentálním portrétu, který si o Ježíši malujeme, moc záleží, protože náš portrét ovlivní naše očekávání a náš vztah. Je to důležité, protože se nám jinak může stát, že uvěříme v karikaturu Krista více než Krista opravdového. Uvěříme v náboženskou představu bledého, vysokého muže s pěstěným plnovousem, který se nikdy moc nesměje, má vznešený a svatý výraz ve tváří a hlavně je vždycky nad věcí. Je to umělohmotný Ježíš, který je na hony vzdálený realitě. Tak, jakého Ježíše vidíš ty? A poznáš ho doopravdy, když bude stát vedle tebe?

To, co se snažím říct, je, že v našem portrétu Krista potřebujeme zachytit nejen jeho slova, ale také jeho osobnost. Protože osobnost je přesně to, co odlišuje román od telefonního seznamu, hudbu ve výtahu od skutečné hudby, od facebooku a skutečného času u čaje tváří v tvář. Číst evangelia bez pochopení Ježíšovy osobnosti, je jako sledovat televizi bez zvuku. Jasně, dokážeš pochopit, o čem to asi je, ale budeš mít z toho zvláštní požitek? Těžko, že?

Krásným příkladem, kde se můžeme naučit rozpoznávat opravdovou osobnost Ježíše, jsou jeho tři setkání po svém vzkříšení s lidmi, kteří mu byli celé ty roky zcela nejblíže. Když vám budu tyto příběhy vyprávět a místy číst z evangelií, zkuste se u nich zamyslet, co mají všechny ty příběhy společného. První příběh je z evangelia Janova. Ježíš je ukřižovaný a pohřbený, a tak se ráno po víkendu vydala Marie Magdaléna ještě za tmy k hrobu. Jenže kámen byl odvalen a nikde nikdo. Poté, co situaci zmateně zkontrolovali další učedníci, Marie zůstala venku u hrobu a plakala. V pláči se naklonila do hrobu a na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, uviděla sedět dva anděly v bílém rouchu, kteří se jí zeptali: Proč pláčeš, ženo? Odpověděla: Vzali mého Pána a nevím, kam ho dali. A teď se dostáváme k jádru příběhu:

Jan 20:14-16: Po těch slovech se obrátila a uviděla tam stát Ježíše (nevěděla ale, že je to on). "Proč pláčeš, ženo?" zeptal se jí Ježíš. "Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, odpověděla: "Pane, jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, ať si ho mohu odnést." "Marie!" řekl jí Ježíš. Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabboni!" (což znamená "Učiteli"). V domnění, že je to zahradník?!? Nevěděla, že je to on? Stála vedle a nepoznala ho? Jak se Ježíš podle vás tvářil, když ji oslovil jménem? Díval se přísně, že ho nepoznala? Nebo to řekl měkce s úsměvem na tváři? Počkej, Ježíš právě přemohl smrt a peklo a to není žádná legrace! Jak by sis mohl myslet, že se smál? To je pravda, ale počkej…

V dalším příběhu jen o pár hodin později se chová Ježíš ještě podivněji. Téhož dne se dva z Ježíšových následovníků vydali do vesnice jménem Emauzy a povídali si o všem, co se stalo. Zatímco si povídali a probírali to, sám Ježíš se přiblížil a připojil se k nim.

Lukáš 24:16-19: Něco však bránilo jejich očím, aby ho poznali. Ježíš se jich zeptal: "O čem si to cestou povídáte, že jste tak smutní?" Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: "Ty jsi snad jediný návštěvník Jeruzaléma, který neví o tom, co se tam v těchto dnech stalo!" "O čem?" zeptal se jich. "O Ježíši Nazaretském," odvětili. "Byl to prorok mocný ve skutcích i slovech před Bohem i přede vším lidem. Následuje Ježíšův proslov o významu všeho, co se stalo, a jak to všechno bylo předpověděno, zatímco kráčí pěšky kilometry. Jakou měl Ježíš podle tebe náladu? Před pár hodinami přemohl ďábla a teď má čas na dlouhý proslov při dlouhé chůzi? Ale počkej na závěr.

Lukáš 24:28-32: Když došli k vesnici, do níž mířili, naznačil, že půjde dál. Oni ho však přemlouvali: "Zůstaň s námi, už se připozdívá; chýlí se už k večeru." Šel tedy dovnitř, že s nimi zůstane. Když byli za stolem, vzal chléb, požehnal, lámal a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho, ale on jim náhle zmizel. Tehdy jeden druhému řekli: "Copak nám nehořelo srdce, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?" Naznačil, že půjde dál? Kam tak asi chtěl jít? Celé to na ně hrál! Když čteš tento příběh bez předem daného portrétu, buď to vypadá, že se chová buď bizarně, nebo má nějakou opravdu tajnou duchovní pravdu, kterou chce sdělit, nebo že si zkrátka s nimi hrál. Hrál? Chceš snad říct, že Ježíš byl hravý? Myslíte si, že měl rád legraci a popcornovou bitvu? A myslíte si, že by se jí zúčastnil?

Poslední příklad se stane jen o pár dní později. Jan 21:3-6: "Jdu na ryby," řekl jim Šimon Petr. "Půjdeme s tebou," odpověděli. A tak šli a nastoupili na loď. Té noci ale nic nechytili. Za svítání stál na břehu Ježíš (učedníci ale nevěděli, že je to on). "Nemáte něco k jídlu, hoši?" zavolal na ně. "Nemáme," odpověděli. "Hoďte síť napravo od lodi a něco najdete," řekl jim. Hodili tedy síť a už ji ani nemohli utáhnout, kolik v ní bylo ryb. Všimněte si, jak zlehka a bez zvláštních cavyků přichází Ježíš na scénu. Máte něco k jídlu, hoši? Úplně ho vidím, ruce v kapsách, a volá na ně zdaleka, takže ho (znovu) nerozpoznali. A pak přichází pravé dejá vú. Když se Petr potkal s Ježíšem poprvé, poradil mu stejný trik s házením sítí na druhou stranu, jako by snad pod člunem byla zeď. Je to Ježíš, okamžitě ví osazenstvo lodě. A tak Petr na sebe hodí oblečení a plave k Ježíši.

Jan 21:11-12 Šimon Petr tedy šel a vytáhl na břeh plnou síť - 153 velkých ryb! A přestože jich bylo tolik, síť se neroztrhla. "Pojďte snídat," řekl jim Ježíš. Malý dotaz. Jak to, že Jan věděl, že tam bylo 153 ryb? A co to znamená? Jsou jen dvě možnosti: buď to spočítali (zatímco Ježíš, vzkříšený Bůh a Stvořitel, trpělivě čeká, až jeho kamarádi rybáři propočítají ryby), nebo druhá možnost je, že Ježíš řekl: Tak by mě zajímalo, kolik jste chytili ryb, a pak dříve než něco udělali, dodal: Nemusíte je počítat, je jich 153. A učedníci na sebe mrkli s jasným významem: Ano, Ježíš je zpátky. Ježíš je totiž opravdu zpátky. Nonšalantní, pohodový, a hravý mladý muž je zpět. Jenomže, poznáme jej? I když stojí hned vedle nás? Nebo budeme mít tak jasně namalovaný portrét v hlavě, že neuvidíme Pravdu, ani když bude stát hned vedle nás? Co myslíte?

úterý 6. prosince 2011

Portréty: Jak vypadá tvůj portrét?

Nevím, jestli jsem vám to vyprávěl (myslím si, že ano), ale osm let jsem chodil do lidové školy umění na malování a sochařinu. (Ne, to neznamená, že byste měli chtít, abych vás namaloval. Byl jsem dítě!) Ale za spolužáka jsem měl Jakuba Špaňhela, o kterém se dnes píše toto: „Jakub Špaňhel patří mezi špičku současného českého malířství. Pověst mimořádného talentu, která se mezi zasvěcenými šířila již za jeho studií.“ Takže bych měl mít k výtvarnému umění pozitivní a vřelý vztah. My ovšem nebudeme v této sérii mluvit o malování, alespoň ne o malování na papír nebo plátno.

Budeme mluvit o malování v naší mysli. Všichni si totiž malujeme svět růžovými, černými, abstraktními, fantastickými nebo realistickými barvami. A způsob, jak si svět okolo sebe malujeme, zásadně ovlivňuje náš vztah k tomuto světu. Způsob, jak si malujeme ve své mysli sami sebe, zásadně ovlivňuje náš postoj sebe samých (Například, vnímáme se ostudně, nebo namachrovaně nebo realisticky?). Malujeme si ale také pohledy na různé lidi. Některé vidíme v růžových brýlích, takže si je malujeme hodně vesele a barevně, jen aby nás zklamali a my je přemalovali sytě černou barvou. Myslím si, že všichni chápeme pointu, kterou se snažím říct. Jak tvrdí web pro portrétisty začátečníky: „Skuteční mistři portrétisti se dokážou tak vcítit do modelu, že zachytí i povahu – charakter a duši člověka. Charakter bývá vepsán do tváře – je to zrcadlo duše. Jak řekl Pablo Picasso: Umění kreslit znamená umění se dívat.

Umění se dívat. To může být právě ten problém s našimi mentálními kresbami o sobě, světě, a také, o Bohu. Taky o Ježíši Kristu. Jak si ve své hlavě maluješ Boha, ovlivní tvůj pohled na něj víc, než je možná zdrávo. Jak známo, tvůj zrak funguje tak, že ve skutečnosti vidí tvůj mozek, protože tvé oči jsou oknem. Co vidí tvé oči, ovlivňuje tvůj rozum. Tvůj rozum pak ovlivňuje tvé očekávání a tím formuje tvou realitu. Zkus se teď chvíli zamyslet nad tím, jak si představuješ Ježíše. Ne, fakt to myslím doopravdy. Zkus popsat tři věci, které si představuješ na Ježíši, jak vypadá.

Víte, jaký je typický obrázek Ježíše Krista? Vysoký muž s dlouhými vlasy i vousy (i když ty nejsou nijak dlouhé, rozhodně ne tak, jako měl Usama Bin Ládin, Ježíš je měl pěstěné). A možná také modré oči, bledou tvář, a zcela určitě bílé roucho Tak bílé, že zářilo podobně, jako když se v Pánovi prstenů stal z Gandalfa šedého Gandal bílý. Pamatujete na tu scénu? Dovolte se mi teď zeptat na otázku, odkud ten obrázek máme. Byl snad někdo z nás tenkrát na místě a vyfotil si Ježíše? Víte, že obrazy Krista malovali lidé prakticky až ke konci druhého století a boj o to, zda je vůbec přípustné obrazy Krista malovat, se vedly až do čtvrtého století? Věděli jste, že představa Ježíše jako dlouhovlasého muže s plnovousem byla ustanovena až v šestém století na Východě a mnohem, mnohem později na Západě?

Proč je to tak důležité, jak si představujeme Krista? Protože charakter bývá vepsán do tváře. Ano, právě proto, že náš portrét Ježíše zásadně ovlivňuje to, jak si jej představujeme, co od něho očekáváme, jaký charakter má, a především, jaký postoj k nám bude mít. Zkuste se zamyslet nad tímhle: Ježíš byl především mladý člověk. Přemýšleli jste o Kristu jako mladíkovi? Nematou nás ty vousy natolik, že máme za to, že to byl nějaký moudrý a starý guru? Poslyšte, Ježíš zemřel, když mu bylo 33. To znamená, že Ježíš byl v posledním bodě své pozemské cesty mladší než já! Myslíte si, že byl za všech okolností smrtelně vážný? (Děti ho milovaly, a tím nemyslím vlastní děti, protože ty neměl. Když já přijdu do nějaké rodiny, kde jsou malé děti, a tvářím se přísně, formálně nebo vážně, myslíte si, že si se mnou děti chtějí hrát?!) Takže, pokud byl Ježíš mladý muž, který se rád smál, jak to ovlivní způsob, jak čteme příběhy v evangeliích o něm?

Zamyslete se ještě nad jedním příměrem. V jednom z nejslavnějších podobenství v Matouši 25. kapitole, mluví Ježíš o posledním soudu. Je to podobenství, kde mluví, že lidé budou rozdělení na ovce a kozly, první skupina bude přijatá Bohem a druhá odmítnutá. Měřítkem pak bylo to, jak se lidé chovali k potřebným a chudým. Ježíš ztotožňuje soudce z tohoto přirovnání k Bohu. A my si Boha-soudce představujeme jako nevyzpytatelnou postavu. Copak takový Bůh není? Představujeme si ho jako mocného vládce, u kterého si nemůžeme být jistí, jak moc nás přijme nebo odmítne, jak a za co nás potrestá. Jenomže, Bůh-soudce se v Ježíšově podobenství vykresluje v úplně jiný portrét. Maluje se zcela neočekávanými barvami. Říká tam o sobě (Matouš 25:35): Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a přijali jste mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocný a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. Bůh-soudce se vykresluje jako hladový, žíznivý, cizí, nahý, nemocný a uvězněný, dohromady jako „nejmenší“.

Problém, který máme při čtení evangelií, je to, že nedokážeme vidět výraz ve tváři. Čteme pouze slova. Je to totéž, jako když čteme sms nebo email oproti tomu, když mluvíš s někým tváří v tvář. Pokud si představujeme Ježíše jako vážného podivína, moudrého vousatého guru a vysokého a majestátného muže, pak jak uchopíme slova Izajáše, že na jeho vzhledu nebylo zcela nic výjimečného? Že byl prostě tak trochu nenápadný? Ovlivní to náš pohled na jeho charakter?

Pokud si Ježíše představuješ jinak než je realita, pak se také může stát, že ho nepoznáš ani když bude stát přímo vedle tebe. Neříkej si, že by se ti to nemohlo stát. Přihodilo se to větším borcům než jsme my. Přihodilo se to dokonce i těm, kteří s Ježíše trávili každý den několik let. Přesto stáli hned vedle Pravdy s velkým P a neviděli zhola nic. Ale o tom si povíme pozítří.

středa 9. listopadu 2011

Buď bohatý!

Všichni máme představu, jak vypadá bohatý člověk. Zcela určitě má pořádnou haciendu, suprový bourák, krásnou modelku po boku (Všimli jste si, že je tam vždycky modelka po boku? Nevím, co mají po boku bohaté ženy. Asi oduševnělé pány). Možná, že opravdu bohatý člověk je ten, kdo nejde z automatu vybírat peníze, ale rovnou zlato, jak to ostatně můžete udělat v nákupním centru v Dubaji (kde jsem to viděl na vlastní oči, žel neměl dost na výběr :-)



Většina z nás ví přesně, jaké to je být bohatý. Málokdo z nás se za bohatého považuje. Ale málokdo z nás je také chudým člověkem. Víte, opravdu bohatý člověk se projevuje i jinak, než pouze tím, že má haciendu, fáro a modelku. Ve skutečnosti, Bible přímo říká pokyny pro život bohatého člověka, jenomže protože se my necítíme bohatými, máme tendenci ty verše podvědomě přeskakovat, protože se týkají přece těch pracháčů, což my nejsme. Doufám ve dvě věci. Za prvé, že si uvědomíš, že za prvé se některé body týkají tebe, a za druhé, je fajn se naučit být bohatým. Všichni přece známe bohaté lidi, kteří se neumějí chovat, jsou lakomí, podráždění, vystrašení, jsou nesnesitelní a tak dále, a mnozí z nás si říkají, kdybych je já měl takové možnosti, jako má on, jako má ona, nikdy bych se takhle nechoval. Abychom krátce na to dělali stejné věci. V této sérii se naučíme praktikovat, jaké to je být bohatým, protože jednoho dne třeba budeš bohatým, a budeš umět žít jako bohatý člověk. Budeš v tom dobrý, být bohatým. To stojí za to, ne?

Relativita chudoby

Musím se přiznat, že se vždycky šklebím, když nějaký politik v televizi řekne, že když bude přijatý ten či onen zákon, nevyhnutelně mnoho lidí padne do chudoby. Strašák chudoby je běžně používaný, spíše nadužívaný, takže běžný člověk se považuje za chudého, i když třeba ani není. Co je to vlastně chudoba? Jak říká wikipedie, chudoba označuje sociální status člověka vyznačující se hmotným nedostatkem. Chudobu lze v zásadě rozdělit na dvě skupiny. Horším stadiem chudoby je absolutní chudoba, o které hovoříme v případě, že se člověk dostane do stavu, kdy není schopen uspokojit své nejzákladnější potřeby, jako je zajištění potravy a ošacení. Tento druh chudoby může dojít až do stavu, kdy je ohrožen život takto postižené osoby. Druhým druhem je relativní chudoba, což je stav, kdy jedinec nebo rodina uspokojují své sociální potřeby na výrazně nižší úrovni než je průměrná úroveň v dané společnosti. A v této definici leží problém. Všichni totiž máme pocit, že jsme chudší než lidé okolo nás.

Celé je to o pocitu, který máme. Jsem přesvědčen, že kdybychom tady postavili několik lidí do řady a všem dali stejnou částku na investici, někteří by se s touto částkou cítili chudí a jiní bohatí. Záleželo by na tom, z jakého prostředí pocházíme, z jaké země, z jaké rodiny, jaké máme návyky a jaké máme sny o své budoucnosti. Abychom si to přiblížili prakticky, dovolte mi několik otázek, na které můžeš zvednout ruku. Jestli máš peníze v kapse nebo peněžence, zvedni ruku. Je mi jedno kolik, jen jestli nějaké máš. Teď zvedni ruku, jestli víš přesně, kolik tam máš? Dobrá, teď zvedni ruku, jestli máš doma prasátko nebo skleničku, kam dáváš drobné peníze? A teď jestli víš, kolik tam máš. A posledně. Kdo z vás má účet u banky? A jestli víš přesně, kolik tam máš. Víš, jen bohatí lidé mají peníze, aniž by věděli, kolik přesně těch peněz mají. Ne, necítíš se bohatým, ve skutečnosti ses cítil bohatým jen tehdy, když jsi dostal první výplatu. Většina z nás má ovšem víc než přesně nutně potřebujeme.

Nedávno jsem objevil jednu zajímavou webovou stránku. Jmenuje se www.globalrichlist.com. Zadáte na ni váš celkový hrubý příjem za rok, a stránka vám spočítá, kolikátí na světě jste. Zajímavé, co? Se svým příjmem jsem 660,069,322 nejbohatší člověk na světě. Jasně, je tady 660 milionů bohatších, než jsem já, ale také tu je 6 miliard a 340 milionů lidí chudších než jsem já. Možná si říkáš, že se mám až moc dobře. Dobrá, pokud máš průměrný příjem v ČR, pak jsi na řebříčku tady (12%) a jsi 725,074,263 nejbohatší člověk na světě. Pár statistik ti možná ukáže relativitu našeho pocitu chudoby. Na světě žije nově 7 miliard lidí. Kdyby fotky všech lidí na světě byly v knize po deseti na jedné stránce 0,1 mm tlustého papíru, máme z toho knihu tlustou 35 km. Kdyby si někdo v takové knize listoval 16 hodin denně, a na každou stránku se podíváme 1 vteřinu, potřeboval by na celou knihu 33,25 let, jenomže za tu dobu by přibyly další 2 miliardy lidí. Kdyby se všichni lidé postavili za sebe tak, aby každý zabral jen 30 cm, udělali by řadu dlouhou 1.960.000 km, tedy 49x by obtočili rovník.

To je hodně lidí. Ale kdybychom všechny lidi dali do vesnice o pouhých 100 lidech, takhle by vypadala:
• Svět by obsahoval 61 Asiatů, 14 Afričanů, 9 Evropanů, 5 Severoameričanů, 9 Latinoameričanů, 2 na zbytek světa
• Mužů a žen by bylo půl na půl, ale ve skutečnosti, mužů by bylo 4,81 a žen 5,19
• 33 křesťanů, 18 muslimů, 13 hinduistů, 6 buddhistů a 5 ateistů. Ostatní by věřili v různé duchy a podobně.
• 25 lidí by bylo bělochů, 75 ostatních barev
• 16 by neumělo číst ani psát
• 50 by bylo podvyživených a 1 umíral na hlad
• 33 by nemělo přístup k čisté vodě
• 39 by nemělo přístup k pořádné kanalizaci
• 24 by nemělo žádnou elektřinu (a ze 76 těch, kdo ano, by většina používala elektřinu jen na svícení v noci)
• 8 by mělo přístup k internetu
• 1 by studoval vysokou školu
• 1 by byl nakažený virem HIV
• 2 by se skoro narodili, 1 právě umíral
• 5 by kontrolovalo 32% celé ekonomiky (všech pět by bylo z USA)
• 48 by žilo za méně než 2 dolary denně
• 20 by žilo za méně než 1 dolar denně

Pokud jsi nikdy nezakusil válku, uvěznění nebo mučení hladem, pak jsi šťastnější než 500 milionů lidí na světě. Pokud můžeš navštěvovat církev bez strachu z pronásledování, věznění, mučení nebo smrti, jsi šťastnější než 3 miliardy lidí na světě. Pokud máš jídlo v ledničce, máš oblečení na výměnu a boty, pokud máš postel a střechu nad hlavou, jsi na tom lépe než 75% světa. Jsou-li tví rodiče naživu a stále spolu, jsi rarita. Máš-li peníze na kontě v bance, nebo v prasátku nebo peněžence, patříš k pouhým 8% dobře zaopatřených lidí na světě. V naší modelové vesnici dostává 20 lidí 75% všech příjmů a 20 jen 2% příjmů. Jen 7 lidí má auto. 10 lidí má atomovku a ostatních 90 se na to dívá se strachem.

Vlna štědrosti

Buď bohatý je kampaň štědrosti, přesně tak, jak to děláme v Elementu, kdy vybíráme peníze na Mosambik, ale i na další projekty: vzdělávaní na školách, zakládání církví, podpora chudých. Element při svém vzniku udělal strategické rozhodnutí, že budeme štědrými, a budeme podporovat misii a chudé. Během následujících několika týdnů se podíváme na slova apoštola Pavla, který napsal svému žáku Timoteovi pokyny pro bohaté lidi. 1 Timoteovi 6:17-19: Těm, kdo jsou v tomto světě bohatí, klaď na srdce, ať nejsou domýšliví. Ať nespoléhají na nejisté bohatství, ale na Boha, který nám dává hojnost všeho k užívání. Ať se věnují dobročinnosti, bohatnou v dobrých skutcích, jsou štědří a dělí se s ostatními. Tak si nastřádají dobrý základ pro budoucnost a chopí se opravdového života.

Budeme mluvit o tom, že opravdu bohatí lidé bohatnou v důvěře v Boha; ve štědrosti; a v dobrých skutcích. Dnes se ovšem na chvíli zamyslím nad motivací k vlně štědrosti. Štědrost určuje, zda ve svém životě přežíváš nebo přetékáš. A má svůj původ přímo u Ježíše samotného.

Když vznikla církev, štědrost byla jediná platforma, kterou měli první křesťané pro sdílení své víry. Bylo to proto, že to učil Ježíš, a bylo to ve velkém protikladu k tomu, jak fungovala společnost prvního století. Řekové a Římané věřili v panteon nemilosrdných bohů, což působilo, že lidé kopírovali tyto postoje. Ženy neměly žádné práva, děti byly vyhazovány ven, soucit a spravedlnost byly naprosto neobvyklé hodnoty. Ale Ježíš učil, že každý muž, žena i dítě jsou stvoření k Božímu obrazu. V kultuře, kde lidé neměli hodnotu, Ježíš učí: Lukáš 6:32-34 Když milujete ty, kdo milují vás, jaká je to zásluha? I hříšníci přece milují ty, kdo milují je. Chováte-li se dobře k těm, kdo se chovají dobře k vám, jaká je to zásluha? Totéž přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od nichž očekáváte, že vám to vrátí, jaká je to zásluha? I hříšníci půjčují hříšníkům, aby totéž dostali zpět. Vy však milujte své nepřátele a buďte k nim dobří; půjčujte a neočekávejte nic zpět. Tehdy bude vaše odplata veliká a budete synové Nejvyššího, neboť on je laskavý i k nevděčným a zlým.

První křesťané vzali tohle učení a začali to žít. Nejbezpečnějším místem pro ženu bylo být vdanou za křesťanského muže. Za 300 let se římské impérium otevřelo křesťanům. Něco úžasného se stalo okolo roku 360. Od Konstantina uběhli další dva císaři, přišel císař Juliánus Apostata Odpadlík (Julian Apostate), který se rozhodl, že musí obnovit pohanství. Začal podporovat pohanské kulty, stavět chrámy, ovšem celé to zkrachovalo. A víte proč? Díky křesťanské štědrosti. Julianus se stal zapáleným odpůrcem křesťanství. Usiloval o vytvoření jakési pohanské státní církve, která by sdružovala nejvýznamnější pohanské kulty zastřešené novoplatónskou filozofií, její vnitřní struktura by odpovídala organizaci křesťanské církve a stala by se tak její protiváhou. Především v oblasti charitativních opatření se měla Julianova pohanská církev přiblížit křesťanství a zbavit ho tak vlivu v sociální oblasti, jež jej činila tolik populární v očích prostého lidu. Tato Julianova víceméně teoretická konstrukce však nenacházela v pohanství žádné opory. Zachoval se nám však Juliánův dopis jednomu spolupracovníkovi, který se jmenoval Arsacius. V tomto dopise si Julián stěžuje na křesťanskou štědrost jako hlavní důvod, proč se pohanství tolik nedaří. Poslechněte si pár úryvků:

Proč si pak myslíme, že je to dostatečné a nepozorujeme, že je to laskavost křesťanů k cizím, jejich péče o pohřbívání svých mrtvých, a střídmost jejich života, co nejvíce pomáhá jejich záměrům? Všechny tyto věci by přece měly být praktikovány námi. Není dostatečné, abys to praktikoval ty sám, ale také všichni kněží v Galácii bez výjimky…

…Je to přece hrozné, když žádný Žid není žebrák a tito špinaví Galilejci podporují dokonce i naše chudé spolu se svými, všichni vidí, že naší souvěrci se od nás pomocí nedočkají…

…Jejich nedávný růst je způsoben jejich morálním charakterem, dokonce i když ho předstírají…

Edward J. Chinnock, A Few Notes on Julian and a Translation of His Public Letters (London: David Nutt, 1901)

Víte, když mluvíme o štědrosti, vždy se nutně ozve v naší hlavě skeptický hlásek, který říká, že stejně nevymýtíme chudobu, že stejně to nic velkého nezmění. Ale proč to děláme? Ne, není to snaha změnit svět. Je to jednoduchá odpověď na to, co Ježíš učil. Ježíš nás učil být štědrým. Přetékání vůči ostatním se jmenuje jinými slovy štědrost. Pokud žijete štědrým životním stylem, pak navenek působíte jako zdroj požehnání pro ostatní. Žijeme-li štědře, přetékáme, což ve světě přežívání je zcela radikální známka zralosti, kterou má opravdu bohatý člověk.

neděle 9. října 2011

Nepřátelé srdce: Žárlivost = Bůh mi dluží

Dnes končíme sérii o našem srdci. Tato série byla o našem druhém srdci, o té neviditelné části našeho já, o které básnici, filozofové a kazatelé neustále tak rádi mluví. Život může být k tomuto srdci krutý. Je v něm totiž mnoho vlivů, který mu způsobují srdeční arytmii, jinými slovy, toto srdce často bije mimo rytmus, pro který bylo stvořeno. V této sérii jsme si zatím ukázali na tři emoce a z nich vyplývající zlozvyky, a na posilovací zvyky dobrozvyků, které nám dokážou pomoc jednat s těmito monstry, které se vynořují z hlubin srdce. Prvním dluhem byla vina, která říká: Dlužím ti. Je následkem nějakého našeho provinění. Druhou emocí byl hněv, který vychází z toho, že jsme nedostali to, co jsme chtěli, hněv říká: Dlužíš mi. Třetí emocí, která otravuje naše životy, je chamtivost, což je předpoklad, že všechno, co se vyskytne v mé cestě, je určeno pro mou spotřebu. Chamtivost říká: Dlužím si. Dneska se podíváme na emoci, která má co do činění s Bohem, i když to na první pohled nevypadá.

Čtvrtá emoce, o které budeme mluvit, je žárlivost. Když se řekne žárlivost, hned si vybavíme, co můžeme závidět jiným: vzhled, schopnosti, příležitosti, zdraví, výška, dědictví, sociální status, národnost, rasu. Myslíme si, že problém je v těch, kdo mají to, co my nemáme. Ale kupodivu, když se nad tím zamyslíme, pak by Bůh, pokud v něho věříme, mohl všechny tyhle věci nějak pro nás udělat. Kdyby chtěl. Jenomže pokud je nemáme, pak to znamená, že nechtěl. Ale to znamená, že máme problém s ním. Dokonce, i když v něj nevěříme, podvědomě ho viníme z dluhu, a to dokonce i když za Boha dosadíme osud, štěstěnu, nebo postavení hvězd. Ve své podstatě žárlivost křičí: Bůh mi dluží. Žárlivost je tvůj konflikt, který máš s Bohem. Neudělal pro tebe to, co udělal pro jiné, a zcela jistě mohl udělat i pro tebe. Přesto je tahle myšlenka pro mnohé z nás absurdní. Jak bychom si mohli myslet, že nám Bůh něco dluží? Všimli jste si ale zvláštní věci? Když se těm, kterým závidíme, něco nepodaří, nebo selžou, nebo něco ztratí; cítíme jistý pocit uspokojení, který pramení přímo ze srdce. Ten ale netrvá moc dlouho, protože stejně nedokáže uspokojit náš nedostatek. Dokonce, i kdyby se tito lidé, kterým závidíme, k nám chovali hezky a pomáhali nám, nijak to nevyřeší naši žárlivost. Víte proč? Protože tito lidé a jejich situace pro nás nejsou a nikdy nebyli problémem. Naše srdce jím je. A v našem srdci se skrývá žárlivost nad věcmi, které nám Bůh mohl dát, ale nedal. Život není férový, že?

Možná jste viděli film Amadeus, který je příběhem života hudebního génia Wolfganga Amadea Mozarta, ve skutečnosti to je film o závisti. Dvorní skladatel Salieri velmi žárlí na Mozartovu velikost. Ve filmu je scéna, kdy Mozartova manželka přichází za Salierim, netuše, co je doopravdy zač, a přináší manželovy partitury s nadějí, že by mu pomohl získat práci. Salieri si listuje partiturami s úžasem a otázkou, zda jsou to původní listiny. V hlavě se mu odehrává hlas, který říká: To je neuvěřitelné. První a jediné koncepty. Nikde ani škrt, jakoby jen přepisoval hudbu, kterou už v hlavě měl hotovou. Je jasné, že tohle je opravdový Boží hlas. Civěl jsem na absolutní krásu. Salieri zachmuřeně odchází domů, sejme ze stěny krucifix a hodí ho do ohně se slovy: Od nynějška jsme nepřátelé, ty a já! Protože sis za svůj nástroj vybral toho nafoukaného, chlípného, dětinského kluka. Jsi nespravedlivý, nečestný, bezcitný! Budu ti stát v cestě. Jak jen budu moci, budu tady na zemi tvému stvoření škodit. Zničím tvé vtělení! (Potřásá pozvednutou pěst.) Žárlivost je boj s Bohem.

Žárlivost hrála hlavní roli od počátku stvoření. Kain žárlil na Ábela. Ezau na Jákoba. Josefovi bratři na Josefa. A většina z nás znají žárlivost jako závist, což je jeden z poznávacích znaků Čechů. Asi je nošení dříví do lesa, když řekneme, že závist je negativní emoce. Ale co je pro nás možná překvapením, je její spojení s Bohem. Všimněte si, co říká Jakub, bratr Ježíše: (Jakub 4:1-2) Odkud pocházejí boje a sváry mezi vámi? Nepůsobí je snad vaše choutky, které se ve vás perou? Dychtíte, ale nemáte, vraždíte a závidíte, ale nemůžete dosáhnout, bojujete a válčíte, ale nemáte, protože neprosíte. Jakub hovoří o neuhasitelné žízni po něčem víc. Jak všichni víme, chutě nebudou nikdy plně uspokojeny. Vždycky chtějí víc. Naše chutě po víc působí sváry. Jakub tady říká, že nemáme, protože neprosíme Boha. Petr na to říká (1. Petrova 5:7) Všechnu svou starost svěřte jemu, vždyť jemu na vás záleží. Je to zvláštní, ale vlastně nás tady Jakub a Petr nabádají, abychom řekli Bohu, kde se cítíme, že by nám měl něco dát. Místo, abychom válčili a žárlili a záviděli, máme to říct upřímně a otevřeně přímo Bohu.

Jakub ovšem dodává ještě jednu věc (Jakub 4:3) Prosíte, ale nedostáváte, protože prosíte zle, abyste uspokojili své vlastní choutky. Jakub říká, abychom přinesli prosby Bohu, ale pak říká, že Bůh může říct také ne. Celé je to totiž otázka důvěry. A našeho pocitu odmítnutí. Opravdu na mě Bohu záleží? Nebo mě odmítá, když mi nedá to, co chci?

Co však máme dělat, když se cítíme odmítnutí pořád? Odmítnutý člověk si začne stěžovat, nejprve aby si ulevil, ale později, aby ventiloval svou frustraci. Pro stěžování tohoto druhu existuje dokonce ještě lepší slovo: reptání. Najednou se zdá, jako by na nás svět zapomněl, a naše náplast na zranění z odmítnutí je reptání. Čím více si stěžujeme, tím více máme důvodů ke stěžování si na lidi okolo sebe. Začíná totiž fungovat náš mentální filtr. V naší mysli je totiž něco jako filtr, který nám umožňuje se soustředit na věci, které jsou okolo nás. Všimli jste si například, že když si koupíte nové auto, najednou máte pocit, že všude okolo vás jezdí to „vaše“ auto? Funguje to tak se vším: mobilem, vztahem, dokonce s křesťany a církví. Když totiž potkáš poprvé křesťany a poznáš je, pak najednou se to kolem tebe vyrojí s křesťany a ty s překvapením zjistíš, kdo že to vlastně všechno je křesťan. Oni tam byli vždy, ale neměl jsi v hlavě filtr na křesťany. Žel funguje to tak i na zranění. Čím více si stěžuješ, kritizuješ a reptáš, tím více máš důvodů se cítit odmítnutý. Je to princip, který John Maxwell popsal slovy, že zranění lidé zraňují lidi a jsou jimi lehce zranění. Lidé, kteří trvale a dlouhodobě prožívají pocit odmítnutí, jsou až příliš často těmi nejkritičtějšími, nejnespokojenějšími a nejodmítavějšími lidmi na světě. Čím více odmítají a reptají, tím více se cítí lidmi okolo sebe odmítnutí, a tím více odmítají. Zdá se to jako začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Ocitají se ve tmě, přesně tak, jak popisuje apoštol Pavel v Římanům 1:21: Ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha ani mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě.

Bible nám tady dává vodítko, jak se nad odmítnutí a žárlivost povznést díky dobrozvyku vděčnosti. Promiň, co jsi to říkal? Vděčnost? Jako za co? Za to, jak se mi nedaří to, odmítají mě tito, a vůbec, tobě se všechno daří! Ne, všichni zažíváme odmítnutí, a všichni máme důvod reptat a stěžovat si, všichni máme právo se cítit někým zranění. Ale co když zareagujeme obráceně? Co když vezmeme vážně, že Pavel také napsal v Koloským 3,15 Pokoj Kristův ať rozhoduje ve vašich srdcích; k němu jste byli také povoláni v jednom těle. A buďte vděčni. Co když místo reakce plné reptání, stěžování, zranění, sarkasmu a hněvu zareagujeme s vděčností za to, co máme? Co když si ve své hlavě ustanovíme nový filtr, tentokrát plný vděčnosti? S každou modlitbou, každou naději upnutou na Boha se naše kapacita zacházet s pocity odmítnutí zvětší a rozmnoží, protože naděje a vděčnost dokáže přemoci odmítnutí a reptání.

Dokážeš se nad odmítnutím povznést proto, že tvé srdce je měkké (reptání totiž zatvrzuje srdce). Jádro řešení na žárlivost? Je to oslava. Je to oslava úspěchu, velikosti a věcí těch, jimž máme tendenci závidět u lidí okolo sebe s vděčnosti za život, který máme. Bohu totiž na tobě opravdu záleží!

úterý 4. října 2011

Nepřátelé srdce: Chamtivost = Dlužím si

Vina říká: Dlužím ti. Hněv říká: Dlužíš mi. Naší třetí emocí, která je nepřátelská ke tvému srdci, je chamtivost. Ta tvrdí: Dlužím si. Tahle emoce je opravdu těžká ze dvou důvodů. Za prvé, myslíme si, že chamtivost se týká pouze těch, kteří mají hodně peněz, a my se necítíme jako bohatí lidé, a ani si nemyslíme, že máme moc a vliv na to, abychom byli chamtiví. Příklad? Nedávno svět zachvátila ekonomická krize, a jedna z nejčastějších reakcí lidí byla kritika bankovního sektoru a jejich chamtivosti a vztyčený ukazováček, že právě banky mohou za krizi. My za to samozřejmě nemůžeme. A s tím souvisí druhý problém s chamtivostí. Nikdo si nemyslí, že je chamtivý. Tohle je emoce, kterou nedokážeš vysledovat v zrcadle, jen ji vidíš u jiných. Ale lidi okolo tebe uvidí, že jsi chamtivý. Projeví se to totiž v okamžiku, kdy se někdo dotkne tvých věcí, projeví se to, když bys měl někomu něco dát, nebo se s někým o něco podělit, projeví se to kdykoliv se mluví o změnách v ekonomice, protože tě zachvátí strach. Strach, že nebudeš mít dost. Strach, že se na tebe nedostane spravedlivý podíl, který si zasloužíš. A přesně to je jádro chamtivosti: strach, že nebudeš mít to, co si zasloužíš. Protože si to zasloužíš. Protože si to dlužíš…

Chamtivci si říkají, že si zaslouží všechny ty věci, které se jim na jejich životní cestě naskytly. Jejich mantra je: Je to moje, protože jsem si na to vydělal – a ještě hodně toho přijde navíc. Oddělit chamtivce od jejich věcí, peněz a majetku je těžké. Zasloužili si to. Chamtivost se bojí o bezpečí, bojí se, že už nebude příležitost, a bojí se ztráty. To je tak strašně těžké vidět u sebe. Zatímco vinu a hněv jsme schopni rozpoznat vcelku lehce i u sebe, chamtivci nikdy o sobě netvrdí, že jsou chamtivci. Už to slovo zní tak strašně negativně. Ne, chamtivec není chamtivec. Je pouze opatrný člověk. Je pouze šetřílek. Dává si jen pozor na to, co by mohlo přijít. Bezpečí je přece jen dobrá věc, ne? Jenomže chamtivost docela snadno rozpoznáme u druhých, že? Starý Disneyovský strýček Skrblík by mohl vykládat. Chamtivci jsou lakomci. Nepodělí se. Nedávají. Neradi prohrávají. Mluví vždy tak, jakoby sotva vycházeli s penězi. Jsou tajemní. Nikdy díky nim nezapomeneš, co pro tebe udělali. Nikdy nebudou úplně spokojeni s tím, co mají. Chtějí ovládat ostatní svými penězi (nebo jejich nedostatkem). Kupodivu, vůbec nejde o to, kolik peněz mají. Není to totiž finanční problém, je to srdeční nastavení. Více nebo méně peněz nic nezmění, protože chamtivost pramení ze srdce. Je-li to tvůj problém, tvá rodina mívá pocit, že bojuje o tvou pozornost s tvými věcmi. Někdy mají pocit, že si vážíš věcí víc než jich. Mají pocit, že ti není nic dost dobré. Silou za chamtivostí není nic jiného než starý a obyčejný strach se slovy „Co když…“

Zároveň je cvik na naše srdce v případě chamtivosti pravděpodobně nejjednodušším řešením díky své praktičnosti. Chamtivost porazíš zcela jednoduše: neobyčejnou štědrostí. Chamtivost porazíš tím, že se podělíš. Chamtivost oslabíš svou pravidelnou, procentuální i příležitostnou štědrostí. Pravidelná štědrost znamená, že si ustanovíš návyk dávat své pryč. Může to být finanční návyk, kdy dáváš pravidelně na charitu, do církve nebo na chudé. Může to být ale také návyk praktický, kdy se rozhodneš pravidelně provětrat skříně a rozdat své oblečení. Může to být návyk koupit CD nebo knihu navíc, abys ji někomu podaroval. Může to být návyk dělit se o jídlo a pravidelně někoho na něj zvát. Procentuální štědrost je, když se rozhodneš dávat pravidelnou část svého příjmu pryč do církve, na charitu nebo pro chudé. Mnozí z nás věří v tzv. desátky, kdy dáváme 10% svých příjmů Bohu do církve. Ale upřímně nejde o to, zda je to 10%. Začni klidně se 3% a přidávej je v průběhu let. Důležité ale je, aby sis tento návyk štědrosti vypěstoval. Mimochodem, vůbec se nemusíš zastavit na 10%. Já jsem s tímto principem začal ve 14 letech a dnes dávám spíše okolo 15%, ale víte, kolikrát jsem viděl, jak mi to pomáhá porazit mou sobeckost? Příležitostná štědrost jsou momenty, kdy se rozhodneš dát něco navíc nečekaně mimo své pravidelné a procentuální návyky. Třeba tě zastaví někdo, že má hlad. Koupíš mu jídlo? To jsou momenty, kdy se někde ve světě stane katastrofa a my najednou objevíme, že být štědrým je strašně fajn, protože to čistí naše srdce.

Mohu se tě na něco zeptat? Když jsi teď četl o dávání a štědrosti, cítil jsi ve svém srdci tlak? Tlak, který by se dal shrnout do slov: Už zase mluví o penězích! Pořád ze mě někdo chce tahat peníze! Jsou to MOJE peníze! Pokud ano, je to emoce, která se dostává z tvého srdce na povrch. Je to emoce, které se říká... chamtivost. Tady se začínáme cítit nepohodlně. Víme totiž, že Bible také mluví moc o štědrosti, ale jsou to přece „naše“ peníze, tak si o nich chceme rozhodnout sami. Mnozí křesťané tak žijí ve zvláštním nastavení. Věří, že se o ně Bůh postará ohledně věčného života (odpustí jim hříchy, dostane je do nebe, dá jim spojení se sebou), ale mají problém v praxi věřit, že se o ně postará. Zamyslete se, není to iracionální věřit Bohu ohledně věčnosti, kterou nedokážeme nahmatat, ale odmítáme jeho pozvání být Pánem našich financí? Proč je to tak těžké? Kdyby nás zastavil lupič se slovy: Peníze nebo život!, hned víme, jak se rozhodnout.

Jak to, že víme, co si zvolit, když to po nás chce zloděj, ale ne Bůh?

Dávat peníze, když jsem byl dítě a dospívající, a nic jsem nevydělával, bylo vcelku jednoduché. Dát 5 korun z padesáti nebyl tak velký problém. Dokonce dát padesát z pěti stovek nebyl problém. Tohle dělám od svých raných let dospívání, zhruba od svých čtrnácti let. Ale později jsem zjistil, že je to těžší. Dát totiž 500 korun z pěti tisíců nebo pět tisíc z padesáti tisíců je určitě těžší než dát z mála.

V naší kultuře hrají strachy „co kdyby“ velkou roli. Ale to je právě ten problém. Ze strachu před kolapsem naší osobní ekonomiky se snažíme šetřit nebo investovat, jenže vložit svou důvěru do bohatství je hodně nejisté, protože majetek je dnes tady a zítra fuč. Existuje ještě jiná možnost? Jsem přesvědčen, že ano, pokud investujeme do věčného portfolia, neboli pokud bohatneme v Bohu. Každý křesťan dříve nebo později ve své štědrosti narazí do zdi, kterou je strach. Skutečně věřím, že Bůh je tím, kým říká, že je? Nebo věřím, že tím je, ale v praxi se chci spolehnout na svůj cash. Nakonec, v církvi pozoruji dva druhy dárců: ty, kteří dávají z toho, co zbylo; a ti, kteří žijí z toho, co jim zbude po dávání. Není to ovšem proto, že by byli lakomí, je to o prioritách: tedy o věcech, které mají přednost. Problém je totiž v tom, že pokud dáváš jen z toho, co ti zbude, skoro nikdy nic to není. Pavel napsal, že (2. Korintským 9,6-7) Říkám vám, že kdo skoupě rozsévá, bude skoupě sklízet, ale kdo rozsévá štědře, bude sklízet štědře. Každý ať dává, jak se v srdci rozhodl, ne s lítostí anebo z povinnosti. Vždyť Bůh miluje ochotného dárce. V téhle pasáži, ve které Pavel píše, že úroda je přímo úměrná tomu, jak a kolik jsme zaseli. Pokud zaséváme hodně, sklízíme hodně, pokud málo, máme malou úrodu. Zasévání na první pohled vypadá jako odevzdávání úrody, ale ve skutečnosti je to princip, jak rozmnožit to, co máme. Pavel nabízí myšlenku, že Bůh ti svěří tolik, nakolik jsi schopen fungovat jako správce. Správce je totiž zodpovědný majiteli. Správce si uvědomuje, že život není zajištěn bohatstvím.

Ježíš vypráví v Lukáši 12,13-21: Mějte se na pozoru a střezte se před každou chamtivostí, neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co vlastní." Řekl jim podobenství: "Jednomu bohatému člověku přinesla země hojnou úrodu. A on v sobě o tom rozvažoval a říkal: ‚Co budu dělat? Vždyť nemám, kam bych svou úrodu shromáždil.' Řekl: ,Udělám toto: Zbořím své stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí a zásoby. A řeknu své duši: Duše, máš hodně zásob na mnoho let; odpočívej, jez, pij, raduj se.' Bůh mu však řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají od tebe tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?' Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady, a není bohatý v Bohu. Není otázka, jestli to, co máme, někdo dostane, jediná otázka je kdy a jak. Tento muž trpěl nemocí SVS (Syndrom větších stodol).

Touha vlastnit nebude nikdy plně ukojená. V naší kultuře se totiž mnohem více zaměřujeme na to, co nemáme, než na to, co máme. Když nemáme dost, divíme se proč. Proč se tedy nedivíme, když máme více než dost? Obecně řečeno, čím více peněz člověk nashromáždí, tím více se o ně bojí. Jenže, bez ohledu na to, kolik někdo vydělává, nebude mít pokoj v mysli. Chamtivost je poražena štědrostí. Štědrost je místo, které tě nutí změnit svůj životní styl. Když si totiž vytvoříš návyk dávat pravidelně, procentuálně a příležitostně, posilní to tvé srdce.

pondělí 3. října 2011

Nepřátele srdce - PAUZA - Na každý zlozvyk je tu dobrozvyk

Pro ty z vás, kteří jste tady dnes poprvé, právě jsme uprostřed série blogů, kterou jsme nazvali Nepřátelé srdce, ve které mluvíme o našem druhém srdci, o té neviditelné části našeho já, o které básnici, filozofové a kazatelé neustále mluví. To je srdce, které nelze fyzicky nahmatat, ale bolí někdy víc než to fyzické srdce. Navíc ovšem se v tomto srdci skrývají monstra, která sem tam vylezou a všechny, včetně nás, překvapí. Říkáme si: Páni, odkud se tohle ve mně vzalo? Kde se jen ve mně vzala taková zloba? Kde se jen ve mně vzaly tyhle zraňující slova? Kde se jen ve mně vzaly tyhle chamtivé myšlenky? Byly tam. Celou dobu. Schované, tajemné, neřešené, rostoucí. V našem srdci. Tahle série je o čtyřech emocích, které mají moc nakazit a zničit naše vztahy, náš charakter a naší víru. Tyto emoce jsou: Vina. Hněv. Chamtivost. Žárlivost. Prakticky každý vztahový konflikt, který si kdy zakusil nebo se na něm podílel, se dá vystopovat k jedné z těchto čtyř emocí. Každá z těchto emocí ústí ke vztahu dlužníka a věřitele, což přináší nerovnováhu ve vztahu. Sociální dysfunkce je založena na tom, že mi někdo dluží, že já někomu dlužím. Nepřátele srdce jsou dluhové vztahy.

Pokud máš nějaký srdeční problém, nejlepším lékem je pravidelné cvičení. Srdce je totiž sval, který posiluješ stejně jako kterýkoliv sval: napneš a uvolníš. Pokud ale nejsi hloupý, chápeš, že nemůžeš čekat na to, abys byl zdravý pro to, abys mohl cvičit; naopak. Cvičíš proto, abys byl zdravý. Naše druhé srdce není výjimkou. I u něj potřebuješ trochu cviku. Víte, je to zajímavé. Všude po světě křesťané zpívají písně, ve kterých se modlí: Bože, dej mi čisté a nové srdce. Jenže to zřídkakdy funguje takto jednoduše. Ve většině případů je proces komplikovanější a delší. A bolestivější. A vyžadující větší úsilí. Změněné srdce je výsledkem nových návyků. Jasně, dostali jsme nové srdce, když jsme se rozhodli následovat Krista, ale i toto nové srdce si nese staré jizvy, které vytvořily zlozvyky a vzorce chování, kterých jsme se jen tak lehce nezbavili. Bible mluví o těchto dvou veličinách jako o starém člověku a starém těle. Zatímco starý člověk bylo synonymum pro člověka, který žil bez Boha; staré tělo bylo synonymum pro návyky, zlozvyky a vzorce chování, které jsme si vypěstovali. Starý člověk, řečeno duchovně, zemřel spolu s Kristem právě proto, aby tělo hříchu bylo zbaveno sil a my už hříchu neotročili (Ř 6:6). Zbavování sil ovšem může trvat pomalu, že? Staré zvyky umírají docela těžce. Zlozvyky je ale možno porazit, když si vypěstujeme nové návyky.

No, a tuto neděli, když jsem v Elementu přednášel o třetí emoci (to bude další blog zítra ráno) a vysvětloval jsem výše popsaný princip starého těla (soubor zlozvyků a návyků), které porážíme novými návyky, tak mě napadlo, že je to vlastně strašně jednoduché! Na každý zlozvyk je totiž nějaký dobrozvyk! Pokud jste toto slovo nikdy neslyšeli, já taky ne. Vymyslel jsem ho včera ráno během přednášky v Elementu. Ale je to ono. Dobrozvyky, které se naučíme, jsou právě ony posilující cvičení na zvozvyky našeho srdce. Dobrozvyk na zlozvyk viny je vyznání a restituce. Dobrozvyk na zlozvyk hněvu je odpuštění. A dobrozvyk na chamtivost a žárlivost je... (to se dozvíte v dalších dvou pokračováních).

úterý 27. září 2011

Nepřátelé srdce: Hněv - Dlužíš mi

V sérii Nepřátelé srdce nemluvíme, jak jsme si ukázali minulý týden, o cholesterolu a jeho přátelích, ale mluvíme o našem druhém srdci, o té neviditelné části našeho já, o které básníci, filozofové a kazatelé neustále a rádi mluví. Bůh slíbil, že člověku dá nové srdce (Ezechiel 36:26). Zajímavé je, že to řekl lidem, kteří již od něho dříve dostali top deset principů chování, kterému také někdy říkáme Desatero. Vypadá to ale, že chovat se správně nezměnilo jejich srdce, spíše potřebovali nové srdce nejprve. No jo, řekneš si ale, vždyť tohle místo se odkazuje na obrácení se k Bohu. Když přece uvěřím, Bůh mi vymění kamenné srdce a dá mi nové, ne? Máš úplnou pravdu. Zapomínáme ale na jednu důležitou věc. Co Bůh začal v okamžiku spasení, není dokončeno v tomto okamžiku. Ježíš byl pozván do našeho domu, ale možná jsme mu ještě nedali plný přístup do všech komnat našeho domu. Proto, přestože jsi nadšený, že ti bylo odpuštěno, to neznamená, že dokážeš snadno okamžitě odpouštět jiným. Je to srdeční záležitost. Stále jsi v procesu přerodu, stále se na tvém srdci ještě pracuje.

Co jsou tedy ty hlavní nepřátelé našeho srdce, na které se v této sérii díváme? Vina. Hněv. Chamtivost. Žárlivost. Zamysli se. Prakticky každý vztahový konflikt, který si kdy zakusil nebo se na něm podílel, se dá vystopovat k jedné z těchto čtyř emocí. Každá z těchto emocí ústí ke vztahu dlužníka a věřitele, což přináší nerovnováhu ve vztahu. Sociální dysfunkce je založena na tom, že mi někdo dluží, že já někomu dlužím.

Prvním dluhem, o kterém jsme si povídali, byla vina. Vina říká: Dlužím ti. Hněv, což je emoce, na kterou si posvítíme dnes, říká: Dlužíš mi. Zlobíme se, když nedostaneme to, co chceme. Následkem toho se u nás vyvinou touhy a očekávání, které jsou zhusta nenaplněny, a my reagujeme hněvem. Ten má samozřejmě různé podoby, vždyť záleží mimo jiné na typu naší osobnosti. Já jsem například cholerik, a proto reaguji výbuchem. Když bouchnu, taky se docela rychle uklidním. Říkáte si: Ještě, že nejsem cholerik? Počkej. Výbuch je jen jednou z reakcí. Další verzí je pomsta. A co ironie a sarkasmus? Jak asi vypadá potlačovaný hněv? Každopádně, lidé by ti měli zaplatit to, co ti dluží. Přece si jen zasloužíš lepší jednání. Ironii osudu však většina opravdových dluhů nemůže být nikdy splacena. Jak chceš například splatit svému dospělému synovi čas, který jsi mu nedal v jeho deseti letech? To není možné. Nedokážeš se potrestat extra časem. Mnoho věcí je nesplatitelných.

Naneštěstí, usazený hněv v našem srdci přináší dlouhodobé problémy. Co to jsou za problémy? Pokud svůj hněv ke konkrétní osobě neřešíme, nakonec si začneme myslet, že nám všichni něco dluží! Nic nás nedokáže uspokojit, protože nám nic není dost dobré. Znáte někoho takového? To nejsou zrovna lidi, se kterými chcete trávit čas, co? Plní zraňujícího sarkasmu, kritiky, zloby… Zraňující lidé mají tendenci zraňovat zase druhé, a tak tento kolotoč pomsty a hněvu nikdy nekončí.

Víte, co je ale legrační? Když se nazlobeného člověka zeptáte: Co ti je?, odpoví skoro vždy: Nic! Nic?!? Opravdu? Tak proč jsi vybuchl, proč jsi sarkastický, proč jsi pomstychtivý? „Nic mi není! Stejně bys to nepochopil.“ Proč se bojíš vyjít se svým příběhem, kdy tě někdo zranil, na světlo? Bojíš se, že když popíšeš, proč se zlobíš, že to bude naopak vypadat jako úplná prkotina? A víš, že ve většině vztahových konfliktů, které jsou založené na hněvu, je původní příčina doslova ona prkotina?

V dopise církvi v Efezu píše Pavel (Efezským 4:31): Veškerá hořkost, hněv, zuřivost, křik i urážky ať vás opustí spolu s veškerou záští. Slovo „opustí“ znamená doslova oddělit se od něčeho nebo zbavit se něčeho. Je to, jako bys vešel do dveří, kde je pavučina, která je namotaná v rohu a ty do ní omylem vrazíš hlavu. Stalo se ti to někdy? Mě při mé výšce docela často. Co uděláš? Začneš to ze sebe trhanými pohyby rychle sundávat. Zažili jste to někdy? Tak to přesně je význam slova „opustit“. A všimli jste si slova „veškerá“? Pavel píše o všech možných negativních vztahových emocích, na které si vzpomene, a pak, snad aby pokryl případně něco, na co by zapomněl, zmiňuje „veškerou zášť“. Zášť je obecně zlý postoj k druhému. Prostě, Pavel pokrývá všechny vztahové případy. A co radí na vyřešení těchto emocí? Efezským 4:32: Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám. Jako kontrast k hořkosti a urážkám Pavel navrhuje laskavost a milosrdenství. Pak ovšem oddává slovo, které je jádrem našeho řešení: odpuštění. A ne ledajaké odpuštění, ale stejného typu, jaké k nám projevil Kristus! Máme prostě odrazit na sobě odpuštění podobně jako bychom to promítli zrcadlem.

Aby Ježíš ilustroval, jak si máme odpustit, vyprávěl podobenství, což je smyšlený fiktivní příběh, o jednom králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty. Když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven. Deset tisíc hřiven bylo více peněz, než by dokázal vydělat za svůj život. Obrovský dluh. Když neměl sluha čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh, jak tomu v té době bylo zvykem. Ale tu se stalo něco neuvěřitelného a absurdního: (Matouš 18:26-27) Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: `Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím!´ Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít. Odpuštění ruší dluh. Pán v tomto příběhu symbolizuje Boha, který se slitoval a zrušil dluh.

Jenže příběh, žel, nekončí. Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, což je v kontrastu s jeho právě odpuštěným dluhem prkotina, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: Zaplať, co dlužíš! Ten také padl na kolena a prosil ho: Měj se mnou strpení a zaplatím ti! Jenomže, náš dlužník, co mu byl odpuštěný majlant, nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží. Lidé byli zdrceni, a není divu, že se o tom pán rychle dozvěděl. Nechal si ho okamžitě zavolat, a řekl mu: (Matouš 18:32-33) Ty zlý služebníku! Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil. Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!

Možná si řekneme, že jsme byli v právu. Možná nám připadá, že naše velké dluhy by měly být odpuštěny, ale malé splátky budeme vyžadovat od jiných o to přísněji. Jenomže, Ježíš dodává mrazivá slova ke svému podobenství, která jsou varováním a hlavní pointou jeho příběhu: (Matouš 18:34-35) Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh. Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru. Pokud neodpustíme těm, kdo nám ublížil, pak nakonec my budeme ti, kdo budou platit. Když my odpustíme dluh, pak jsme i my svobodni.

Ve světle našeho zranění je odpuštění skoro jako rozhodnutí odměnit mého nepřítele. Ale ve stínu kříže je odpuštění pouze dar od jednoho člověka, který si to nezasloužil, k druhému.

Proces takového odpuštění zahrnuje několik kroků:
Identifikuj, na koho se zlobíš. Ne, zapomenutí není totéž jako zrušení dluhu.
Urči, co ti dluží. Obecné odpuštění neuzdravuje specifická zranění.
Zruš dluh. Udělej něco fyzického nebo viditelného, co ti pomůže identifikovat, že jsi to udělal.
Opusť případ. Když budeš stát na křižovatce, rozhodni se neotvírat případ, místo toho, aby ses pustil do něho znovu.

Odpuštění jako životní styl je jediným posilovacím cvikem, který porazí náš hněv.

úterý 20. září 2011

Nepřátelé srdce: Vina = Dlužím ti

Tahle série je o čtyřech hlavních nepřátelích našeho srdce, které se v průběhu doby uchytí v našem srdci. Každá z těchto čtyř emocí má moc nakazit a zničit naše vztahy, náš charakter a dokonce naší víru. Každá z těchto emocí ústí ke vztahu dlužníka a věřitele, což přináší nerovnováhu ve vztahu. Sociální dysfunkce je založena na tom, že mi někdo dluží, že já někomu dlužím. U dluhů jsou jen dvě možná řešení: Buď dluh někdo uhradí, nebo dluh někdo zruší. Ovšem nesplacený dluh nebo neodpuštěný dluh zničí vše od vztahů po celé státy.

Prvním dluhem, o kterém si dnes povíme, je vina. Vina říká: Dlužím ti. Je následkem nějakého skutku, který považujeme za špatný. Každá taková špatnost je svým způsobem krádež. Něco jsem ti vzal, a tak ti to dlužím. Vůbec se přitom nemusíme bavit o fyzických věcech. Muž může odejít od rodiny a ukrást tak svým dětem a své ženě jejich budoucnost, bezpečí, finanční jistoty a reputaci. Okradl je o Vánoce, zážitky a lásku. Samozřejmě, tento muž takto nepřemýšlí. Ve skutečnosti může mít pocit, že spíše získal něco nového, než že by ztratil něco, co měl. Ale pak se ho jednou jeho malá holčička zeptá, proč už maminku nemiluje a jeho srdce to sevře. Teď se cítí vinen. Tatínek dluží. Vztah dlužníka a věřitele je ustanoven, a navždy tento vztah poznamená, od touhy platit věcmi za lásku, až po nevyřešenou vinu. Takové chování však ničí sebeúctu dítěte a vytváří nový cyklus zranění.

Neříkáme snad, že někomu dlužíme omluvu? Odkud se pocit dluhu bere? Cítíme se vinni, a to dokonce i tehdy, když si racionálně dokážeme své chování vysvětlit a omluvit sami před sebou. Vina se týká naší minulosti. Minulost je jediná záležitost v našem životě, kterou nedokážeme změnit. Minulost se stala a my se s ní musíme naučit žít, můžeme měnit její následky, můžeme se učit ji neopakovat, můžeme se snažit ji ukrýt, ale už ji nikdy nedokážeme změnit. Jednou se stala, a navždy tady je.

Což je, upřímně řečeno, matoucí. Alespoň pro křesťany. Vždyť zdrojem naší identity je přece fakt, že jsme se stali v Kristu novým stvořením. Pavel píše, že staré věci pominuly, a je tu všechno nové. Jak je tedy možné, že by nás minulost mohla omezovat? Jsme-li nové stvoření, pak se na minulost přece nemusíme ohlížet! Neříká snad Pavel, že zapomíná na to, co bylo za ním, usilovně chvátá kupředu? Ano, ale Pavel také mnohokrát vypráví o své minulosti, říká, co byl, co dělal, a jak to ovlivňuje to, kde dnes je. Dokonce vypráví svou špatnou historii, jak pronásledoval Ježíšovy následovníky a nechal je zavírat a zabíjet. A koneckonců jde až do momentu, kdy říká, že si ho vlastně Bůh vyvolil již v lůně matky před vlastním narozením. Pokud na minulosti nezáleží, pak nezáleží ani na tom, že si jej Bůh vybral v lůně matky!

Ne, když se staneme novým stvořením, staré věci pominuly, ale naše paměť se nevymazala. Co tedy vlastně pominulo? Pominul důvod pro starý životní styl. Pominula zeď, která nás oddělovala od Boha. Zmizel příkop, který nás odděloval od naděje a od Boha v tomto světě. Ale zůstala nám naše osobnost, dokonce zůstaly naše charakterové vlastnosti (ano, i ty špatné), zůstaly nám problémy, ve kterých jsme byli. Můžou zmizet nebo se změnit? Jistě, ale ne proto, že někdo mávne kouzelným proutkem, ale proto, že jsme získali novou strategii a novou sílu. Co tím myslím? Získali jsme novou strategii, jak se svým životem nakládat: to je obsaženo v Bibli. A získali jsme novou sílu, jak to zvládnout: to díky Duchu svatému, kterého Ježíš dává svým následovníkům, aby žili v jeho moci, z jeho síly a pod jeho autoritou. Tím, že jsme se stali novým stvořením, naše problémy nezmizely, ale získali jsme moc se s nimi vypořádat. Je tady ovšem jedna věc, která je pro vypořádání se s minulostí naprosto zásadní. A bez této věci je vypořádání s vinou nutně neúplné.

Víte, vina sama o sobě nemusí být špatná věc. Vina nás může vést k upřímnosti a vyznání. Musí být ale uzavřena. Co tím myslím? Nevyřešená vina se stává destruktivní záležitostí. Nevyznaný hřích se stane omezením současnosti a zničením budoucnosti. Tajný hřích totiž nemůže existovat společně s vnitřním pokojem. Dr. Belgum v knize Guilt napsal, že 75% hospitalizovaných lidí s psychickými potížemi mají svou nemoc zakořeněnou v emocionálních problémech. Říká, že jejich fyzické symptomy a zhroucení jsou pro mnohé něčím jako nedobrovolným vyznáním viny. Ve své nejčistší podobě je totiž vina Bohem daný dar jako emoce, která nám ukazuje, s námi není vše v pořádku. Pokud je ovšem vina nevyznaná a neodpuštěná, pak se z ní stává krutá sestřenice jménem Hanba.

Hanba vinu zesílí útokem na jádro člověka a jeho identitu a tak se za sebe stydíme a považujeme se za zbytečné a hnusné. To se stane jádrem naší identity natolik, že si říkáme, že nás nikdo nebude mít rád, když se dozví, jací doopravdy jsme, a tak začínáme kolotoč divadla, aby nikdo na opravdový stav našeho srdce nepřišel. Mezi vinou a hanbou je rozdíl. Vinu cítíme za to, co děláme. Hanbu cítíme za to, co jsme. Bůh nám však dává cestu, jak se s vinou i hanbou vypořádat.

Jan napsal: (1. Jan 1,8.9) Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti. Tady vidíme, co máme udělat nejprve: vyznat to Bohu. Ale u toho to nekončí. Důvod, proč pořád cítíš vinu i když jsi vyznal hřích Bohu, je ten, že Bůh nebyl jediná poškozená strana. Odpuštění nevymazalo potřebu věci napravit. Ve skutečnosti by odpuštění mělo být základem touhy k nápravě.

Jakub ukazuje ještě druhý stupeň vyznání. Nejprve říká, abychom se za sebe modlili, když máme starosti nebo jsme nemocní, a pak dodává (Jakub 5,16): Vyznávejte si navzájem své hříchy a modlete se jedni za druhé, abyste byli uzdraveni. Tohle se netýká jen fyzického uzdravení, ale také uzdravení naší minulosti. Veřejné vyznání řeší vinu, ukončuje koloběh hříchu a přináší nám odpuštění a proto také svobodu. V Bibli je totiž opravdové pokání vždy spojeno s veřejným vyznáním a restitucí. Zacheus okamžitě spojil změnu svého života s restitucí (Lukáš 19:8: Zacheus potom vstal a řekl Pánu: "Podívej se! Polovinu svého majetku teď dávám chudým, Pane, a kohokoli jsem nespravedlivě odíral na daních, vrátím mu to čtyřnásobně). Veřejné vyznání a restituce přináší světlo do tvého života, které uzdraví tvé srdce z pocitu viny. Je to snadné? Těžko! Ale je to návyk pro zdravé srdce.

pondělí 19. září 2011

Nepřátelé srdce: Monstrum uvnitř!

Doufám, že vás nikdy nepostihla nějaká srdeční slabost, je to prevít. Víte, co mě na srdečních slabostech překvapuje? Překvapuje mě, že to vůbec není odrazem skutečného fyzického stavu člověka, jak nám připadá na první pohled. Vždyť za poslední dobu máme hned několik vysoce trénovaných sportovců, fotbalistů nebo hokejistů, kteří se při svém utkání zničehonic sesypali k zemi. Někteří zemřeli, jiní, jako hokejista Fischer, byli zachráněni jen proto, že jim někdo poskytl okamžitou pomoc. A to byli sportovci! Na druhé straně tady máme lidi, kteří nežijí zrovna zdravě, ale srdce mají jako zvon. Srdce nás dokáže pořádně ošálit, že?

Tahle série článků však nebude o našem srdíčku, a tak nepřátelé srdce, které budeme probírat, nebudou cholesterol a jeho přátelé. Tato série je o našem druhém srdci, o té neviditelné části našeho já, o které básníci, filozofové a kazatelé neustále mluví. Ano, o té věci, která se tak dramaticky zlomila poté, co ti ta dívka „jak-se-jen-jmenovala“ v páté třídě řekla, že budete jen kamarádi. To je srdce, které nelze fyzicky nahmatat, ale bolí někdy víc než to fyzické srdce. Život může být k tomuto srdci krutý. Je v něm totiž mnoho vlivů, který mu způsobují srdeční arytmii, jinými slovy, toto srdce často bije mimo rytmus, pro který bylo stvořeno.

Jak to, že mu věnujeme tak málo pozornosti? Možná proto, že jsme se nikdy nenaučili ptát se, jak se daří našemu srdci. Naučili nás místo toho monitorovat své chování: když jsme se chovali dobře, přišly dobré věci; když zle, dostali jsme na zadek. Modifikovali jsme tak své chování se snahou vyhnout se bolesti, a začali se chovat lépe. Nijak to ale nezměnilo naše srdce. Jenže v tomhle se skrývá nebezpečí. Máme za to, že když se budeme navenek chovat správně, vše bude v pohodě. Jenže když se naše chování vzdálí stavu našeho srdce příliš, dostáváme se do nebezpečí: toto napětí se totiž někde projeví, někde to vybuchne, někde to praskne, a najednou je naše okolí zaplaveno břečkou, která se line z našeho srdce, o které nikdo ani netušil, že tady je.

A všichni jsme velice překvapeni, dokonce i my sami, a říkáme si: Páni, odkud se tohle ve mně vzalo? Kde se jen ve mně vzala taková zloba? Kde se jen ve mně vzaly tyhle zraňující slova? Kde se jen ve mně vzaly tyhle pomstychtivé myšlenky? Byly tam. Celou dobu. Schované, tajemné, neřešené, rostoucí. V našem srdci. Bylo to skryté monstrum uvnitř. Jen jsme se naučili stav našeho srdce schovat správně naučeným chováním. Tahle série bude o čtyřech hlavních nepřátelích našeho srdce, které se v průběhu doby uchytí v našem srdci, a přestože se můžeme naučit chovat správně, pokud je přímo neřešíme, jednoho dne se vyvalí ven a my budeme v šoku, co se to jen stalo. Každá z těchto čtyř emocí má moc nakazit a zničit naše vztahy, náš charakter a dokonce naší víru. Proto si v následujících blozích také ukážeme posilovací zvyky, které nám pomohou překonat tyto slabosti a dokonce je ze srdce vymýtit.

Při jedné příležitosti byl Ježíš a jeho učedníci obviněni, že si před jídlem neumyli ruce. To se netýkalo hygieny. Podle židovských zvyklostí si měli všichni umýt ruce až k lokti, aby se ani omylem nestali ceremoniálně nečistými. Ježíš na výtku reaguje obviněním, že to oni, farizejové, jsou schopni porušovat celý Zákon jen proto, aby splnili nějaká svá pravidla. Je to docela brutální proslov, po kterém se otáčí ke svým učedníkům a říká jim (Matouš 15:17-18): Nerozumíte, že všechno, co vchází do úst, jde do břicha a vypouští se do žumpy? Co ale z úst vychází, jde ze srdce a špiní to člověka. Bůh zdaleka není konsternován tím, co leze do našich úst, jako tím, co leze z nich. Opravdu? Všechno jde ze srdce? A pak je to ještě horší.

Matouš 15:19-20: Ze srdce totiž vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilnění, krádeže, křivá svědectví, urážky. Tyto věci špiní člověka. Ale jíst neumytýma rukama, to člověka nešpiní. Zlé myšlenky? Myslel jsem, že jsou z mé mysli. Ale pokud má Ježíš pravdu, zlé myšlenky ve skutečnosti jsou z hlubšího zdroje než je naše mysl, a tím je naše srdce. Srdce je tajemství. Kdo mu porozumí (Jeremiáš 17:9)? Jenže jsme překvapení, když najednou podá žádost o rozvod, když najednou se mu zkazí známky ve škole, když najednou je závislák, když najednou se mstí. Jenže to najednou se hromadilo celý život plný jizev, které nikdo neřešil, protože jsme se zaměřili na chování.

Co jsou tedy ty hlavní nepřátelé našeho srdce, na které se v této sérii podíváme? Jsou to emoce, které se schovají v našem srdci, a otráví naše vztahy, naší víru, a náš charakter. Jejich moc roste v temnotě. Tajemnost je největší přítel. Pokud jsou nechání napospas, jejich vliv a moc roste, podobně jako laboratorní experiment, který se vymkl kontrole. Stvoříme tím nevědomky Frankensteina. Když si na ně naopak posvítíme, jejich moc začne slábnout. Co jsou to za emoce? Vina. Hněv. Chamtivost. Žárlivost. Čekal jsi ještě něco jiného? Zamysli se. Prakticky každý vztahový konflikt, který si kdy zakusil nebo se na něm podílel, se dá vystopovat k jedné z těchto čtyř emocí. Možná si říkáš, ale chybí nám tam chtíč. Jenomže chtíč, což je negativní slovo pro sexuální touhu, není problém, ale chuť, kterou se musíme naučit zvládat. Jako každá chuť, i chtíč je Bohem stvořená chuť, která je dobrá, pokud je na půdě správného vztahu. Bez chtíče bychom tu koneckonců ani nebyli, že?

U viny, hněvu, chamtivosti a žárlivosti je to jinak, každá z těchto emocí ústí ke vztahu dlužníka a věřitele, což přináší nerovnováhu ve vztahu. Sociální dysfunkce je založena na tom, že mi někdo dluží, že já někomu dlužím. U dluhů jsou jen dvě možná řešení: Buď dluh někdo uhradí, nebo dluh někdo zruší. Ovšem nesplacený dluh nebo neodpuštěný dluh zničí vše od vztahů po celé státy.

Zítra si ukážeme, jak můžeme přemoci dluh viny.

úterý 6. září 2011

Co nás čeká v nové sezóně v Elementu?

Vždy, když nám každý rok během září a října začíná nová sezóna v Elementu, těšíme se na všechny novinky v programu, které nám slouží k jednomu (nebo rovnou oběma) ze dvou cílů, které máme: Být srozumitelnou církví, která rozumí lidem. Všechny inovace našeho programu tak slouží především k tomu, abychom vylepšovali relevantnost a přitažlivost našich programů zaměřených směrem k veřejnosti, a/nebo k tomu, abychom lépe propracovali vztahová prostředí, skrze která se můžeme lépe poznat a společně růst ve víře a zralosti. Relevance a vztahy jsou totiž to, co z Elementu dělá církev, jak ji znáte. Ale ještě zdaleka nejsme u cíle, ještě je stále co vylepšovat.

V této deváté sezóně Elementu, která právě začíná, je patrně největší inovací systém malých skupin, které se budou lišit podle věkové skupiny. Rád bych vám v tomto krátkém blogu představil základní rozdělení skupin a představil také nové názvy jednotlivých služeb. Více informací pak poskytneme a vaše otázky se pokusíme zodpovědět na setkání element+, které proběhne v Médiu ve středu 7.9. od 19:15. Určitě tam přijďte, bude to velmi zajímavé setkání.

Tady je tedy základní rozdělení vztahových prostředí v Elementu:

elementNEDĚLE
Nedělní setkání jsou základním prvkem naší služby, jsou to setkání zaměřená směrem ven. Během hodinového setkání nabízíme praktickou a přitažlivou přednášku na důležité téma; několik písní v současném stylu hudby; a společný čas u kafe na popovídání si a vzájemné seznámení. Jsme moc rádi, že toto setkání navštěvuje mnoho našich přítel a hostů na jakémkoliv bodě své životní cesty; ať už to jsou ateisté, agnostici, hledající nebo věřící. Nedělní setkání Elementu je místem stvořeným přesně pro ně.

element+
Každou první středu v měsíci (kromě prázdnin) se scházíme na setkání s podtitulem Blíže k Bohu a dále v životě. Toto setkání je určeno primárně věřícím, takže tam máme společný čas modliteb, prodloužených chval a vyučování Bible. Setkání je o něco málo delší než v neděli, jeho součástí je také památka večeře Páně. V průběhu týdne, kdy máme element+ se nekonají žádné další akce.

elementKIDS
Během nedělního setkání probíhá také kvalitní program pro naše nejmenší, který se od této sezóny nově nazývá elementKIDS. Je to program, který slouží malým dětem k tomu, aby se seznámily s vírou způsobem přitažlivým svému věku, a také se naučily zábavným způsobem praktické dovednosti. ElementKIDS také organizuje nejméně jednou za rok Dětský den.

elementCLICK
Nová skupina v Elementu je určena mladým lidem ve věku 12-18 let a nahrazuje tak dřívější program Roots. Tato skupina mládeže se schází jednou týdně na svůj program, který je zábavný, přátelský a srozumitelný. Koneckonců, především z této skupiny vychází náš letní příměstský kreativní kemp X-LARGE City Camp.

elementDRIVE
Tato nová skupina je zaměřena především na věkovou skupinu 18-25 let, a ve své podstatě to jsou malé skupiny podle jazyku (čeština/angličtina) a pohlaví (muži/ženy). Tyto skupiny se scházejí jednou za dva týdny, kdy se společně sdílejí a (jak by řekla fráze v angličtině) "do life together". Jednou za měsíc se pak všechny skupiny společně scházejí na sociální akci, která je dvoujazyčná a rozhodně vztahová a zábavná.

elementGROUPS
Pro všechny, kterým je už nad 25 (nebo tak nějak podobně :-) tady máme malé skupiny, které se budou scházet jednou za dva týdny (vždy v sudý týden). Skupiny budou různé: pro muže, pro ženy, pro manželské páry, a budou se společně sdílet a také probírat zajímavá témata. Tyto skupiny budou trvat vždy od září/října do června.

elementVIP
Element funguje jen díky dobrovolné práci a štědrosti lidí, kteří do něj pravidelně chodí. Jsme za všechny tyto dobrovolníky a dárce velmi vděčni a považujeme je za svůj VIP tým. Každý rok pro ně připravujeme tři tréninková setkání, kde zveme zajímavé hosty, a kde se společně učíme sloužit kvalitně. V nadcházející sezóně se tato setkání konají vždy v sobotu 1.10., 17.3. a 5.5. Kromě toho zveme dobrovolníky na VIP večeři v prosinci a na konferenci Willow Creek, kterou hostíme na podzim.

elementLABS
Minulý rok jsme zkusili jednou za měsíc připravit teologické vyučování na různá "horká" témata. Tento program byl velmi pozitivně přijat, takže od ledna 2012 připravujeme nový formát této série, tentokrát pod názvem elementLABS a s podtitulem Prozkoumej svou víru. Tyto setkání jsou vhodná pro všechny seriózní hledače odpovědí na těžké otázky.

Jak vidíte, čeká nás zajimavá sezóna, kterou připravujeme s modlitbou, abychom mohli udělat zase o jeden (klidně i obří) krok blíže k Bohu. Protože jsme na cestě, a zatím ještě stále nejsme u cíle...

pondělí 5. září 2011

Je to osobní: Šeptanda

Jak jsem minulý týden naťukl, přestože je víra silně osobní záležitostí, není to privátní záležitost. Mezi osobní a privátní je veliký rozdíl. Osobní znamená, že se to týká tebe, privátní znamená, že by to mělo zůstat v soukromé sféře nebo dokonce v tajnosti. To je dnes oblíbený názor, který říká: Věř si, čemu chceš, ale neotravuj mě s tím. Jenže, jak říká Petr (Skutky 4:20): Neboť my nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli. Ve skutečnosti, v našich životech to funguje obecně tak, že kdykoliv zažijeme něco nového, kdykoliv poznáme někoho zajímavého, kdykoliv se podíváme na pěkné místo; prostě kdykoliv máme jakoukoliv pozitivní i negativní zkušenost s člověkem, akcí, organizací nebo prostě čímkoliv, rádi o tom vyprávíme jiným lidem. Vůbec si svou nechceme držet pro sebe. Na tomto principu je založeno běžné klábosení, v negativním smyslu i pomluvy, a zcela jistě je právě tohle smyslem všech sociálních sítí, blogů a diskusí. Je na tom založená také virální reklama (kdy se věci šíří šeptandou). Tato šeptanda ti může zachránit život!

Pokud skutečně poznáme Boha, nedokážeme svou víru udržet privátní, i kdybychom chtěli. To je nejen v pořádku, ale zároveň tak pomáháš své víře i těm, komu o ní říkáš. Chceme lidem pomoci objevit jejich vlastní hledání, pak už je to jejich cesta, na kterou se musí vydat osobně sami. Všechno, co děláme, je to, že doslova lidi pošťouchneme směrem k Bohu, který už tam na ně čeká. To je důležitý koncept, protože někdy křesťané vypadají, jako by chtěli Boha prodávat. Smlouvají s nevěřícími jako prodavač na trhu, který se snaží prodat jablka. Není divu, že tento způsob odrazuje nejen nevěřící, ale také mnoho hledajících a dokonce křesťanů. Bůh však nepotřebuje prodávat. On už v životě našeho přítele pracuje. My ho pouze pošťouchneme směrem, kam. A to bývá někdy velmi překvapivý směr. Ale je to směr, který mu může změnit život. Dříve nebo později totiž každý hledá pomoc, bude ovšem nablízku někdo, kdo ho pošťouchne? Víra je osobní, ale není privátní, a zcela určitě není pasivní. Boha poznáš, když na šťouch směrem k němu zareaguješ. Dnes se totiž podíváme na to, že víra funguje nejlépe, když není pasivní, ale aktivní a praktická.

Nevím, zda jste si toho všimli, ale většina z nás se dříve nebo později dostane do stádia, kdy chceme po Bohu nějaké vysvětlení: Proč dělá to, co dělá; proč dovoluje to, co dovoluje; a proč od nás očekává to, co od nás očekává. Nevím přesně, co je zdrojem tohoto očekávání. Možná je to díky obřímu pokroku v technice a vědě, kdy jsme dokázali rozbít a přečíst genetickou informaci, počasí, reprodukci, a umíme vysvětlit neuvěřitelné množství divů, které pro nás dříve bylo zdrojem úžasu. Možná nám celá ta věda okolo, a skepticismus s ní spojený, dává pocit, že jsme chytřejší, než doopravdy jsme. A možná se cítíme trochu jako dítě, které věří, že dárky nosí Ježíšek (nebo Santa Claus, záleží na vaší kulturní tradici), ale jednoho roku přistihnete rodiče, jak pod stromek rvou dárky sami, a Vánoce najednou ztratí to pravé kouzlo. Jste stále rádi za všechno, ale prohlédli jste.

Podobně přicházíme k Bohu a otázce víry. Ptáme se: Bože, proč jsi udělal tuhle věc; nebo proč bych měl plnit tvé slovo, proč bych měl věřit? Říkáme si, že nám Bůh dluží vysvětlení. Co když je ale Bůh někdo, kdo nám vysvětlení nemusí podávat? Co když víra jde za vysvětlování? Co když se ovoce víry a skutečnost, pravé probuzení, projeví, když uděláš to, co po tobě Bůh chce? Co když celá víra ve tvém životě začne dávat smysl až tehdy, když zareaguješ na pošťouchnutí nějakého křesťana, abys něco udělal?

Tvůj život se v takovém případě může změnit víc, než si dnes dokážeš představit. V příběhu, který si dnes povíme, uslyšíme o muži, který byl generálem, mocným mužem, ale měl problém. Byl vážně nemocný. Měl lepru. Byl to generál aramejské armády v době, kdy Aramejci byli nepřátele Izraele, který již ztratil svůj velmocenský status a trpěl tak pod nájezdy těchto národů okolo. Přesto se Námanovi, jak se náš hrdina jmenuje, podařilo přiblížit k Bohu neuvěřitelným způsobem, protože reagoval hned na několik šťouchů. Pojďme si ten příběh přečíst. 2. Královská 5:1-3 Náman byl vojevůdce aramejského krále. Byl to muž důležitý a velmi vážený v očích svého pána, neboť skrze něj Hospodin Aramejcům daroval vítězství. Tento udatný válečník ale onemocněl malomocenstvím. Při jednom ze svých nájezdů na izraelské území si odtud Aramejci přivedli mladou dívku, která pak sloužila u Námanovy manželky. Jednou řekla své paní: "Kdyby se tak můj pán dostal k prorokovi, který žije v Samaří. Ten by ho jistě malomocenství zbavil."

2. Královská 5:4-6 Náman pak šel za svým pánem a vyprávěl mu, co ta dívka z izraelské země říkala. "Vydej se na cestu!" odpověděl aramejský král. "Já zatím pošlu list izraelskému králi." Náman se tedy vypravil na cestu. Vzal s sebou deset talentů stříbra, šest tisíc šekelů zlata a desatero slavnostních šatů. Izraelskému králi doručil list tohoto znění: "Posílám ti tento list po svém služebníku Námanovi. Zbav ho malomocenství." Aramejský král logicky předpokládal, že někdo, kdo dokáže uzdravit lepru, musí být buďto králem samotným, nebo alespoň na jeho dvoře. Proto poslal tento dopis. A protože byli ve válečném vztahu, věděl, že to nebude zadarmo, poslal tedy i neuvěřitelné množství darů.

Reakce Izraelského krále se dala čekat. 2. Královská 5:7 Jakmile si izraelský král ten list přečetl, roztrhl své roucho a zvolal: "Copak jsem Bůh, který bere nebo dává život? Tak on mi vzkazuje, ať někoho zbavím malomocenství! Posuďte sami - zjevně si proti mně hledá záminku!" Musíme chápat, že tohle se stalo během několik dní, kdy král hledal příběh za příběhem. Ale pak přichází zvrat v příběhu. 2. Královská 5:8 Když Boží muž Elíša uslyšel, že izraelský král roztrhl své roucho, vzkázal mu: "Proč jsi roztrhl své roucho? Pošli ho za mnou, ať pozná, že v Izraeli je prorok."

Ale to není důvod, proč Náman přišel do Izraele, ne? Náman chtěl uzdravení, ale Bůh má větší věci na mysli, Bůh má svůj příběh. 2. Královská 5:9-10 Když pak Náman dorazil se svým vozem a spřežením a zastavil se u vchodu do Elíšova domu, Elíša mu po svém poslu vzkázal: "Jdi a sedmkrát se omyj v Jordánu. Tak se tvé tělo uzdraví a budeš čistý."

Dělá si legraci? To nemá ani trochu úcty, aby se přišel podívat ven? Námanova reakce byla zcela předvídatelná. 2 Kings 5:11-12 Námana to tak popudilo, že šel pryč. "Myslel jsem, že ke mně aspoň vyjde ven!" rozčiloval se. "Myslel jsem, že bude vzývat jméno svého Boha Hospodina a mávat rukou nad nemocným místem, aby malomocenství odehnal. Copak nejsou damašské řeky Amana a Parpar lepší než všechna voda v Izraeli? Copak jsem se nemohl umýt v nich, abych byl očištěn?" S tím se otočil a rozčilen odjel. Stejně tak i my reagujeme, když nám někdo řekne, abychom věřili, nebo něco udělali, nebo se modlili, nebo prostě a jednoduše byli poslušní Bohu, který po nás chce, ale my mu nerozumíme.

2. Královská 5:13-14 Jeho služebníci ale přistoupili a řekli mu: "Otče, kdyby ti prorok uložil něco těžkého, neudělal bys to? Kdyby chtěl, abys zabil pět lvů, prostě udělal nějakou chlapskou věc, udělal bys to? Je něco víc kromě pýchy a toho, že budeš mokrý, co ti brání poslechnout Boha? Čím spíše tedy, když ti řekl: Omyj se, a budeš čistý." A tak sestoupil a sedmkrát se ponořil v Jordánu, jak mu Boží muž řekl, a jeho tělo se uzdravilo - bylo čisté jako tělo malého chlapce!

Hned se tedy s celým svým doprovodem vydal zpátky k Elíšovi. Předstoupil před něj a řekl: 2. Královská 5:15 "Hle, teď jsem poznal, že na celém světě není Bůh jako v Izraeli. V momentu zvláštní poslušnosti Bohu má Náman zkušenost s Bohem, kterou ani nehledal. Takovou zkušenost s Bohem nebudeš mít jinak, než když poslechneš a uděláš něco, co po tobě Bůh chce, i když to nedává žádný smysl. Tohle mění vše. Náman poznal Boha.

O 850 let později se objeví Ježíš na scéně a učí stejný princip (Jan 14:21) Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A kdo mě miluje, bude milován mým Otcem a já ho budu milovat a dám se mu poznat. Když se odvážíš udělat to, co Ježíš říká, poznáš ho způsobem, o kterém jsi ani nevěděl, že existuje. Ne proto, že rozumíš tomu Proč nebo Jak, ale proto, že je Bůh. Co když Bůh je Bůh? Víte jak příběh končí? Náman se snažil dát Elíšovi své dary, ale ten je odmítl, protože nic neudělal. Byl to Bůh, ne metoda.

Náman pak požádal o zvláštní prosbu: 2. Královská 5:17 Dovol prosím, ať si tvůj služebník alespoň naloží dva mezky zdejší půdou. Tvůj služebník už totiž nechce přinášet zápaly ani oběti žádným bohům kromě Hospodina. Náman nepotřebuje další vysvětlení, protože se setkal s Bohem. Jak Bůh klepe na tvé dveře? Co uděláš? Poslechneš ho? Kde začneš?