Nevím, jestli jsem vám to vyprávěl (myslím si, že ano), ale osm let jsem chodil do lidové školy umění na malování a sochařinu. (Ne, to neznamená, že byste měli chtít, abych vás namaloval. Byl jsem dítě!) Ale za spolužáka jsem měl Jakuba Špaňhela, o kterém se dnes píše toto: „Jakub Špaňhel patří mezi špičku současného českého malířství. Pověst mimořádného talentu, která se mezi zasvěcenými šířila již za jeho studií.“ Takže bych měl mít k výtvarnému umění pozitivní a vřelý vztah. My ovšem nebudeme v této sérii mluvit o malování, alespoň ne o malování na papír nebo plátno.
Budeme mluvit o malování v naší mysli. Všichni si totiž malujeme svět růžovými, černými, abstraktními, fantastickými nebo realistickými barvami. A způsob, jak si svět okolo sebe malujeme, zásadně ovlivňuje náš vztah k tomuto světu. Způsob, jak si malujeme ve své mysli sami sebe, zásadně ovlivňuje náš postoj sebe samých (Například, vnímáme se ostudně, nebo namachrovaně nebo realisticky?). Malujeme si ale také pohledy na různé lidi. Některé vidíme v růžových brýlích, takže si je malujeme hodně vesele a barevně, jen aby nás zklamali a my je přemalovali sytě černou barvou. Myslím si, že všichni chápeme pointu, kterou se snažím říct. Jak tvrdí web pro portrétisty začátečníky: „Skuteční mistři portrétisti se dokážou tak vcítit do modelu, že zachytí i povahu – charakter a duši člověka. Charakter bývá vepsán do tváře – je to zrcadlo duše. Jak řekl Pablo Picasso: Umění kreslit znamená umění se dívat.“
Umění se dívat. To může být právě ten problém s našimi mentálními kresbami o sobě, světě, a také, o Bohu. Taky o Ježíši Kristu. Jak si ve své hlavě maluješ Boha, ovlivní tvůj pohled na něj víc, než je možná zdrávo. Jak známo, tvůj zrak funguje tak, že ve skutečnosti vidí tvůj mozek, protože tvé oči jsou oknem. Co vidí tvé oči, ovlivňuje tvůj rozum. Tvůj rozum pak ovlivňuje tvé očekávání a tím formuje tvou realitu. Zkus se teď chvíli zamyslet nad tím, jak si představuješ Ježíše. Ne, fakt to myslím doopravdy. Zkus popsat tři věci, které si představuješ na Ježíši, jak vypadá.
Víte, jaký je typický obrázek Ježíše Krista? Vysoký muž s dlouhými vlasy i vousy (i když ty nejsou nijak dlouhé, rozhodně ne tak, jako měl Usama Bin Ládin, Ježíš je měl pěstěné). A možná také modré oči, bledou tvář, a zcela určitě bílé roucho Tak bílé, že zářilo podobně, jako když se v Pánovi prstenů stal z Gandalfa šedého Gandal bílý. Pamatujete na tu scénu? Dovolte se mi teď zeptat na otázku, odkud ten obrázek máme. Byl snad někdo z nás tenkrát na místě a vyfotil si Ježíše? Víte, že obrazy Krista malovali lidé prakticky až ke konci druhého století a boj o to, zda je vůbec přípustné obrazy Krista malovat, se vedly až do čtvrtého století? Věděli jste, že představa Ježíše jako dlouhovlasého muže s plnovousem byla ustanovena až v šestém století na Východě a mnohem, mnohem později na Západě?
Proč je to tak důležité, jak si představujeme Krista? Protože charakter bývá vepsán do tváře. Ano, právě proto, že náš portrét Ježíše zásadně ovlivňuje to, jak si jej představujeme, co od něho očekáváme, jaký charakter má, a především, jaký postoj k nám bude mít. Zkuste se zamyslet nad tímhle: Ježíš byl především mladý člověk. Přemýšleli jste o Kristu jako mladíkovi? Nematou nás ty vousy natolik, že máme za to, že to byl nějaký moudrý a starý guru? Poslyšte, Ježíš zemřel, když mu bylo 33. To znamená, že Ježíš byl v posledním bodě své pozemské cesty mladší než já! Myslíte si, že byl za všech okolností smrtelně vážný? (Děti ho milovaly, a tím nemyslím vlastní děti, protože ty neměl. Když já přijdu do nějaké rodiny, kde jsou malé děti, a tvářím se přísně, formálně nebo vážně, myslíte si, že si se mnou děti chtějí hrát?!) Takže, pokud byl Ježíš mladý muž, který se rád smál, jak to ovlivní způsob, jak čteme příběhy v evangeliích o něm?
Zamyslete se ještě nad jedním příměrem. V jednom z nejslavnějších podobenství v Matouši 25. kapitole, mluví Ježíš o posledním soudu. Je to podobenství, kde mluví, že lidé budou rozdělení na ovce a kozly, první skupina bude přijatá Bohem a druhá odmítnutá. Měřítkem pak bylo to, jak se lidé chovali k potřebným a chudým. Ježíš ztotožňuje soudce z tohoto přirovnání k Bohu. A my si Boha-soudce představujeme jako nevyzpytatelnou postavu. Copak takový Bůh není? Představujeme si ho jako mocného vládce, u kterého si nemůžeme být jistí, jak moc nás přijme nebo odmítne, jak a za co nás potrestá. Jenomže, Bůh-soudce se v Ježíšově podobenství vykresluje v úplně jiný portrét. Maluje se zcela neočekávanými barvami. Říká tam o sobě (Matouš 25:35): Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a přijali jste mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocný a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. Bůh-soudce se vykresluje jako hladový, žíznivý, cizí, nahý, nemocný a uvězněný, dohromady jako „nejmenší“.
Problém, který máme při čtení evangelií, je to, že nedokážeme vidět výraz ve tváři. Čteme pouze slova. Je to totéž, jako když čteme sms nebo email oproti tomu, když mluvíš s někým tváří v tvář. Pokud si představujeme Ježíše jako vážného podivína, moudrého vousatého guru a vysokého a majestátného muže, pak jak uchopíme slova Izajáše, že na jeho vzhledu nebylo zcela nic výjimečného? Že byl prostě tak trochu nenápadný? Ovlivní to náš pohled na jeho charakter?
Pokud si Ježíše představuješ jinak než je realita, pak se také může stát, že ho nepoznáš ani když bude stát přímo vedle tebe. Neříkej si, že by se ti to nemohlo stát. Přihodilo se to větším borcům než jsme my. Přihodilo se to dokonce i těm, kteří s Ježíše trávili každý den několik let. Přesto stáli hned vedle Pravdy s velkým P a neviděli zhola nic. Ale o tom si povíme pozítří.
Žádné komentáře:
Okomentovat