Sešel se rok s rokem a znovu jsme tady měli Vánoce. Svátky, na které se obvykle moc těšíme (nejvíce se těší samozřejmě děti), ale jsou to svátky spojené také se stresem z blížícího se konce roku, a tudíž pracovním uzávěrkám, navíc do toho je potřeba nakoupit, uvařit, uklidit, ozdobit a nabalit. A víte, co? Pro lidi jako jsem já, který se živí tím, že mluví o Bohu, představují Vánoce ještě trochu jiný stres. Jak totiž vyprávět každý rok úplně stejný příběh tak, aby to bylo pokaždé jiné a zajímavé? Někteří z nás na to rezignují a vypráví tento příběh pokaždé stejně, oni tam jsou vždy taky nějací noví hosté, takže se do toho vlezeme. Jenomže, pak máme inflaci Vánočního příběhu, už ho skoro nevnímáme, navíc nám splývá se všemi pozlátky, posíláním dopisů Ježíškovi, a návštěvou Santa Clause v červeném hábitu sponzorovaném Coca-Colou. A tak jsem se rozhodl, že se podívám ke kolegům, jak o Vánocích mluví, a na co se zaměřují.
Myslím, že byste uhodli, co je obvykle téma dnešních Vánočních promluv od duchovních. Je to skoro vždy povzbuzení, abychom se nenechali zahltit materialismem a konzumem, abychom nebyli trvale ve stresu, ale našli si čas na rozjímání o smyslu Vánoc a na chvilku pro sebe a Boha. Upřímně vám říkám, že přesně to jsem mnohokrát také říkal. Nedávno jsme se s mou manželkou Ditou setkali s jednou paní, která není věřící, a ta nám řekla, že by ráda rozjímala, ale opravdu na to nemá vůbec čas! Musím přiznat, že ji rozumím. Ten čas totiž většinou nemají ani ti, kteří k rozjímání nabádají. Zamyslel jsem se znovu: Jak tedy mluvit o Vánocích každý rok, aby to nebylo bohapusté moralizování proti konzumu a materialismu, neboť konzum a materialismus jsou pro nás, duchovní, opravdu lehkými terči?
Pročetl jsem si znovu Vánoční příběh a najednou mi to docvaklo. Vánoční příběh, jak je popsán v evangeliích, není vůbec čas rozjímání a ticha a duchovních chvil s Bohem a s rodinou, a není to dokonce ani příběh o pokoji (přejeme si přece vždy pokojné Vánoce, pravděpodobně z lásky k ironii, když máme obvykle stresové Vánoce). Naopak, celý Vánoční příběh je ve své podstatě reflexí našeho dnešního stresu. Podívejte se na to sami:
Marie, která očekává narození zaslíbeného syna a její manžel Josef, dostanou nařízení, že musí cestovat do svého rodiště, aby se dali zapsat při sčítání lidu, vyhlášeného římským císařem. Cestování je náročné, když jste v devátém měsíci těhotenství, a to nemusím dodávat, že v té době žádné automobily nejsou, takže se cestuje chůzí, případně na oslu. Jeli jste někdy na oslovi? To není žádný Rolls-Royce! Navíc, po příjezdu s překvapením Josef s Marií zjistili, že v žádném hotelu není volný pokoj. Jen si to představte, přijedete namáhavě do Betléma, jste unaveni, a nemáte kde složit hlavu. To je stres sám o sobě. Ale Marie navíc měla každou chvíli rodit. Stres, stres, stres. Jste ve stresu z neumytých oken, nenakoupených dárků a nedopečeného cukroví? Zkuste to všechno dělat v devátém měsíci těhotenství, a pak vykládejte o stresu! Ježíšův Vánoční příběh je rozhodně stres a napětí, únava, a vypětí. Je to stejné, jak to zažíváme i my.
Nakonec tedy skončí Josef s Marií ve slamníku, respektive ve chlévě. Vánoční betlémy s celou nádherou se v tom trochu pletou. Ono to vypadá poeticky na obrázku, můžeme dokonce fantazírovat o tom, že zvířata zahřívaly Marii svým dechem, ale upřímně, byli jste někdy v chlívku? (Nemluvím o dětském pokoji vašeho potomka, ale v opravdovém chlévě se vší vůni a zápachem, který k tomu patří!) Mě by se ani nenapadlo v chlívku ubytovat, ale bylo to jediné místo, kde bylo trochu teplo, kde mohla Marie uložit svou hlavu. Máte porodit dítě v chlévě? Co hygiena? Říkáte, že to není stres?
Aby bylo jasno, ono to poetické je. Pokud má Bible pravdu v tom, že Ježíš skutečně je Spasitel světa, že on je skutečně tím Slovem, které bylo Bohem, a které přišlo na zem mezi nás, aby nám ukázalo na Otce, pak je nesmírně poetické, že se tento Spasitel, Stvořitel a Původce života narodil v chlévě jako bezbranné dítě. Kdokoliv ho může zničit hned v zárodku, místní vladař Herod se o to také pokusí a udělá z Ježíše hned po narození uprchlíka, přesně takového, jakých máme i dnes miliony na tomto světě. Stres před narozením, stres při narození, stres po narození. Ježíšovy Vánoce byly plné stresu, a pokud zažíváš stres u svých Vánoc i ty, pak si jeho situaci připomínáš vlastně úplně nejlépe!
Teď si možná říkáš, že to jsi tedy opravdu nečekal, že zrovna od vedoucího církve uslyšíš o tom, jak je vlastně dobré prožívat o Vánocích stres. Ale ještě nám tady pořád zůstává to varování před konzumem a materialismem. Jenomže, i toho je Vánoční příběh plný. Není to snad tak, že už před Ježíšovým narozením viděli jacísi mudrcové, astronomové, hvězdu, která je dovedla až do Betléma? Nehledali oni snad právě narozeného krále? A co udělali, když ho našli? Ano, přesně. Dali mu dárky! A ne jen tak ledajaké, žádné tři oříšky pro Popelku, nebo pomeranč a mandarinky. Dali mu zlato, kadidlo a myrhu, všechno to drahé věci, které se budoucímu uprchlíkovi budou v nové zemi dost dobře hodit. Jsme naštvaní, když si naši blízcí přeji drahé dárky, ale má to původ kde? Vím, neměl bych to říkat. Má to původ ve vánočním příběhu.
Jejda, to je opravdu vánoční poselství naruby. Neměl bych raději mluvit o tom duchovním rozjímání nad smyslem Vánoc? Neměli bychom si najit čas být jen sami se sebou a rozjímat nad tím úžasným darem Boží přítomnosti, kterou jsme v Kristu dostali? Nechci vás zklamat, ale při pozorném čtení evangelia si nemůžeme nevšimnout, že veřejná a společná oslava je do vánočního příběhu plně zapojena a dokonce očekávaná.
První lidé, kteří se o této události dozvěděli, byli pastýři nedaleko. Najednou je ozářilo velké světlo a postavila se tam jakási tajemná bytost, byl to Pánův anděl a Boží sláva je ozářila. Zmocnil se jich veliký strach. Každý rok tito prostí pastýři slýchávali o tom, že už brzy přijde do Izraele Mesiáš, Bohem poslaný Spasitel, který je osvobodí. K němu upínali svou naději, ale roky utíkaly a čím byli starší, tím méně naděje v Mesiáše měli. Anděl jim řekl: Nebojte se. Zvěstuji vám dobrou zprávu o veliké radosti, která bude pro všechen lid, že se vám dnes narodil Zachránce, který je Kristus Pán. A pak se s andělem objevilo množství nebeského vojska, které chválilo Boha a říkalo: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi Božího zalíbení. Vánoční příběh má být příběhem radosti, protože se narodil Zachránce! Vánoční příběh je spojen s veřejnou slávou Bohu a přáním pokoje, protože do Vánočního stresu a následných potíží, které malý Ježíš má zakusit, je zakódované semínko naděje. Naděje o pokoji, který se nedá popsat ani vysvětlit, ale dá se zažít. Je to poselství o budoucím pokoji, a budoucím vztahu s tím, který vše stvořil, a který nás teď zachraňuje.
Co ovšem udělali naši pastýři? Šli do sebe a začali nad touto slávou a duchovním smyslem Vánoc rozjímat a přemýšlet? Nechci vás zklamat, ale pastýři rozhodně nešli do sebe. Místo toho neváhali a pospíšili si do Jeruzaléma, nalezli Marii i Josefa a Ježíše, ležícího v jeslích. Oznámili slovo, které jim bylo o tom děťátku řečeno. Všichni užasli nad tím, co slyšeli. Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co uslyšeli a uviděli, jak jim to bylo řečeno. Vánoce jsou prostě časem veřejné oslavy.
Až příliš často slýcháváme v církvi nabádání k rozjímání nad smyslem Vánoc, a slyšíme varování před konzumem a nezřízeným veselím. Jenomže veřejná radost, zpěv, oslava, dokonce i dávání dárků má své opodstatnění ve vánočním příběhu. Začal jsem tento příběh vidět trochu naruby. Zrušit Vánoce by byla možná užitečná věc, která by nám ušetřila peníze a uchránila by nás od stresu. Ale zároveň bychom tak ztratili jedinečný čas, kdy s ostatními lidmi oslavujeme, a veselíme se. Klidně i bujaře. Vždyť jak se můžete veselit s vážnou tváří? Jak můžete oslavovat se vznešenými slovy bez toho, abyste vy byli vámi? Vždyť takové Vánoce by byly naruby!
Opravdové Vánoce jsou totiž časem, kdy radost přehluší stres, ve kterém žijeme. Stres tuto radost ovšem paradoxně posilňuje, protože radost, kterou prožíváme ve stresu, ční jako útes v rozbouřeném moři. Kdybychom zrušili Vánoce se vším, co k tomu patří, náš život by byl jednodušší, ale zároveň trochu plošší. Něco zásadního by mu chybělo, a není to rozjímání. Chyběl by mu totiž příběh. Zrušit Vánoce vypadá lákavě, ale co když milujeme právě to, co na nich nejvíce nenávidíme? A co když právě tento stres nás nejvíce přibližuje k originálnímu příběhu Vánoc?
Pokud jste čekali konvenční poselství o Vánocích, jste možná zklamaní. Já vám ovšem přeji za sebe i celý náš tým v Elementu, aby letošní Vánoce byly pro vás dočista naruby, než jste zvyklí!
sobota 26. prosince 2009
pondělí 14. prosince 2009
pátek 4. prosince 2009
Křesťané v kultuře
Dlouhodobý spor křesťanů ohledně jejich vztahu ke kultuře se ve skutečnosti týká naší identity jako svatého a odděleného lidu, a naší touhy a povolání k evangelizaci. Zdá se, že tyto dva principy jsou v našem případě neustále v napětí, protože jakmile se ponoříme do světa, abychom byli přátelé s hříšníky a hledajícími stejně, jak to dělal Ježíš, hned se ozývají kritici, kteří poukazují na naše povolání k čistotě a příkladnému životu. A tak zápasíme s tím, jak moc, a zda vůbec by měl svět ovlivnit naši metodologii a strategii. Přiznávám, že Element je kritizovaný mnohem duchovnějšími lidmi, než jsem já, protože se prý připodobňujeme světu. Nevím přesně, co tím naši kritici myslí, ale pravděpodobně narážejí na rockovou hudbu, klubovou atmosféru v přítmí, neotřelý jazyk bez duchovních názvosloví, kafe jako integrální součást nedělního setkání, džíny na podiu a absenci mluvení v jazycích. Pokud je tomu tak, rovnou se přiznávám, že jsem vinen ve všech bodech obžaloby.
Dovolte mi ovšem říct, jak jsem se dostal na takovou šikmou plochu. Vyrostl jsem v křesťanské rodině a chodil do tradičně laděné církve, kde byla populární kultura zakázaná ve všech ohledech. Chodit do kina? Poslouchat nekřesťanskou hudbu? Nebo klidně i křesťanský rock? Jít v džínech do církve? Číst knihy, které nejsou o Bohu? Chodit se dívat na sport nebo ho přímo hrát? Mnoho z toho jsem dělal tak jako tak, ale s pocitem viny a tajně. Jenomže, je pak divu, že jsem skoro neměl opravdové kamarády mezi nekřesťany? Vždyť jsem trávil svůj čas skoro jen mezi věřícími. Ale zároveň jsem byl od svého obrácení před dvaceti lety vždy evangelizačně laděný. Jenomže jak to skloubit? Církev je totiž slepě vedena dvěma cíli: ochránit se za každou cenu před hříšnou kulturou; a snažit se prosadit křesťanské cíle do kultury tak, aby reflektovala křesťanské hodnoty. Jenomže nevěřící lidé naše hodnoty nesdílejí stejně tak, jako jsme je dříve nesdíleli my.
Problém je, že jakmile něco víme, nedokážeme si představit, jaké to bylo nevědět. Naše poznání nás "proklelo". Stává se stále těžší sdílet se s naším poznáním, protože si nedokážeme účinně v hlavě vytvořit dojem, jaké je to nevědět. A tak vytváříme bohoslužby a programy pro lidi, co ví; pro ty, kteří nejen znají naší kulturu, ale také souhlasí s ní. Vytváříme ghetto a ani si toho nejsme vědomi. Svět totiž vnímáme pomocí vnitřních filtrů, křesťanství se pro nás také stává oním filtrem. Zapomínáme na to, že i ryze nevěřící lidé jsou stále duchovní bytosti se svým vlastním hledáním pravdy a smyslu.
V následující části vám popíšu příběh pěti církví ve fiktivním příběhu popsaném Timem Stevensem. Součástí příběhu bude také vaše vlastní zamyšlení, jak byste na náš příběh reagovali vy ve vaší církvi.
Všichni o tom mluvili v malém městě uprostřed zapadákova ve východní Nebrasce, skutečně všichni. Poté, co se v okolí Glenmoru zavřela poslední továrna a ve městě nastal úbytek pracovních příležitostí, se město zmenšilo na polovinu na pouhých 20 tisíc obyvatel, a věci šly od deseti k pěti. Každopádně, tato zpráva léta dávala lidem pocit vzrušení, protože se zdálo, že se věci přece jen pohnou jinam. Zvěsti se začaly šířit před třemi měsíci, ale představa, že tito lidé do Glenmoru opravdu přijedou, byla spíše z říše fantazie. Vždyť to byl opravdový zapadákov. Nicméně, minulý týden to starosta oficiálně oznámil, a potvrdil kolující zvěsti.
A bylo to lepší, než se čekalo. Nejenže tito lidé měli do Glenmoru přijet, ale měli tu zůstat celé tři měsíce. Ano, Tom Cruise měl spát v jejich hotelech a jíst v jejich restauracích. A spolu s ním Kate Hudson, Angelina Jolie, Marisa Tomei a Clive Owen. Někteří se ptali, proč se vůbec má točit film v Glenmoru, na což jim ostatní rychle řekli: „Co na tom? Prostě buď vděčný a neptej se.“ Jiní vysvětlili, že režisér chtěl mít opravdový feel zapadákova ze Středozápadu, aby byl autentický, a proto se rozhodl celý film natočit v Nebrasce. Ať už byl důvod jakýkoliv, na tři měsíce se stanou pupkem popkultury. Budou tady stovky filmařů a pomocných herců. Asi to pomůže ekonomice města a možná ji to dokonce nakopne dopředu.
Každopádně, v průběhu času jsme se dozvěděli, že film bude ve skutečnosti mládeži nepřístupný, a že hlavní zápletka je o chlápkovi z továrny, který ztratí práci, a skrze sérii promiskuitních vztahů najde cestu k sebepoznání. Nebude to úplně rodinný film, ve skutečnosti to bude asi hodně nemravné, ale nadšení ve městě to neuhasilo. Netrvalo dlouho, a některé místní církve začaly uvažovat nad tím, jak na tuto zprávu reagovat. Některé reagovaly podle předpokladů, ale jiné všechny překvapily. Jak byste reagovali vy?
Odsouzení kultury – co je silnější Boží vlastnost: svatost nebo láska?
Jako první zareagoval pastor Bill Jackson z Církve Milosti. Velmi ho rozzlobila podpora městské rady celému projektu. Zlobil se na lidi ve městě, že s tím souhlasí, a na Hollywood, že vůbec točí takové nemravné snímky. Navíc to chtějí točit v jeho městě. Začal ovlivňovat svou církev s nesouhlasem a kritikou, mluvil o nich v kázáních jako o něčem, co město znečistí a zničí jejich rodinné hodnoty. Získal seznam všech obchodníků, restauratérů a hoteliérů, kteří se na filmu budou podílet, a kázal v neděli kázání o tom, že netáhneme společné jho s nevěřícími. Požádal svou církev, aby tyto obchodníky bojkotovala stejně jako on.
Oddělení od kultury – ve světě, ale ne ze světa
Na druhé straně města začal pastor Diebers v Církvi Uhelného Kamene sérii poselství o biblickém oddělení. Věděl, že filmaři obrátí město naruby a chtěl svůj sbor na to dobře připravit. Několik týdnů je vyučoval o důležitosti čistoty, která zahrnuje útěk před nemorálností, což obsahuje i útěk před nepřístupnými filmy. Ale věděl, že pokušení jít na film bude velké, protože se přece jen natáčel v místech, která jsou všem tak dobře známá; proto svou sérii zaměřil na princip „ve světě, ale ne z tohoto světa“.
Přijmutí kultury – účel světí prostředky
Na druhé straně spektra se ocitl pastor Bob Franklin z církve Glenmor Central, což byl sbor známý svými progresivními názory a pohledy. Slogan pastora Franklina vždy byl „Otevřené ruce“, a dokonce se o něm tvrdilo, že jen zřídkakdy káže z Bible. Nadšený z tolika celebrit ve městě se Bob rozhodl otevřít brány své církve doširoka a udělat cokoliv bude potřeba, aby tento velký dav přitáhl do církve. Začal tím, že oslovil známého z LA, aby mu zkusil sehnat na každou neděli v létě nějakého jiného herce, který by u něj mohl kázat. Jeho kamarád se ptal, co přesně hledá, a na jaké téma. Musí to být křesťan? „Nic z toho není podstatné,“ řekl Bob, „tyto známé osobnosti prostě přitáhnou velký dav. O čem budou mluvit, to se rozhodneme později. Můžeme najít něco, co bude pro ně přijatelné. Třeba s nimi mohu udělat interview.“
Ignorovat kulturu – věnujeme se svým potřebám
Melissa Ellsworth vedla První Baptistickou Církev již od osmdesátých let. Byla dost stará a moudrá na to, aby se řídila nějakými novinovými titulky. Svůj malý sbor vedla už přes dvacet let, a oni k ní vzhlíželi pro radu a inspiraci. Obvykle kázala postupně skrze celou Bibli a bylo ji jedno, co se děje okolo sboru. Celý tento rok se rozhodla věnovat knize Rút, a nikdy nezmínila celé to šílenství s natáčením filmu, dokonce ani v modlitbě ne. Několik jejich členů ji děkovalo za to, že mohli najít bezpečné útočiště před tímto blázincem aspoň v církvi.
Ovlivnit kulturu – přijmout je takové, jací jsou
John Bixby byl pastorem Církve River Point několik let, během níž pomohl lidem pochopit, proč existují jako církev, pomohl najít nové vyjádření poslání a změnili jméno sboru. Krátce poté, co starosta oznámil natáčení filmu s Tomem Cruisem, svolal vedení církve, aby se společně zamysleli nad tím, jak tuto výbornou příležitost využít. Jeden z vedoucích řekl: „Bude tady šest set lidí z Hollywoodu, kteří potřebují vědět, jak moc na nich Bohu záleží.“ Jiný vedoucí vyjádřil pochyby nad filmem jako takovým, ale dodal, že nejistě celé město bude pozorovat, aby vidělo, jak zareagují: budou ukazovat prstem na nemorálnosti nebo je přijmou tam, kde jsou? Starší paní v týmu navrhla, aby nosili lidem ze štábu nějaké lehké a studené občerstvení. A tak se zrodil plán. Každé ráno roznášeli noviny, které si nechali dovést z LA, aby měl štáb alespoň trochu pocit domova, a k tomu studený čaj a vychlazenou vodu. Dokonce nabídli starostovi, že by někteří lidé mohli přespat v domech jejich členů, protože bylo jasné, že v Glenmoru nebylo dostatek ubytovacích prostor. John začal novou sérii na téma pozitivního spojení víry s kulturou založenou na ostatních filmech s Tomem Cruisem.
Pět různých církví a pět různých odpovědí. Odsoudit kulturu, oddělit se od ní, přijmout ji bez výhrad, ignorovat ji nebo ji ovlivnit. Jak by ses rozhodl ty a tvá církev? A proč?
Dlouhodobý spor křesťanů ohledně jejich vztahu ke kultuře se ve skutečnosti týká naší identity jako svatého a odděleného lidu, a naší touhy a povolání k evangelizaci. Zdá se, že tyto dva principy jsou v našem případě neustále v napětí, protože jakmile se ponoříme do světa, abychom byli přátelé s hříšníky a hledajícími stejně, jak to dělal Ježíš, hned se ozývají kritici, kteří poukazují na naše povolání k čistotě a příkladnému životu. A tak zápasíme s tím, jak moc, a zda vůbec by měl svět ovlivnit naši metodologii a strategii. Přiznávám, že Element je kritizovaný mnohem duchovnějšími lidmi, než jsem já, protože se prý připodobňujeme světu. Nevím přesně, co tím naši kritici myslí, ale pravděpodobně narážejí na rockovou hudbu, klubovou atmosféru v přítmí, neotřelý jazyk bez duchovních názvosloví, kafe jako integrální součást nedělního setkání, džíny na podiu a absenci mluvení v jazycích. Pokud je tomu tak, rovnou se přiznávám, že jsem vinen ve všech bodech obžaloby.
Dovolte mi ovšem říct, jak jsem se dostal na takovou šikmou plochu. Vyrostl jsem v křesťanské rodině a chodil do tradičně laděné církve, kde byla populární kultura zakázaná ve všech ohledech. Chodit do kina? Poslouchat nekřesťanskou hudbu? Nebo klidně i křesťanský rock? Jít v džínech do církve? Číst knihy, které nejsou o Bohu? Chodit se dívat na sport nebo ho přímo hrát? Mnoho z toho jsem dělal tak jako tak, ale s pocitem viny a tajně. Jenomže, je pak divu, že jsem skoro neměl opravdové kamarády mezi nekřesťany? Vždyť jsem trávil svůj čas skoro jen mezi věřícími. Ale zároveň jsem byl od svého obrácení před dvaceti lety vždy evangelizačně laděný. Jenomže jak to skloubit? Církev je totiž slepě vedena dvěma cíli: ochránit se za každou cenu před hříšnou kulturou; a snažit se prosadit křesťanské cíle do kultury tak, aby reflektovala křesťanské hodnoty. Jenomže nevěřící lidé naše hodnoty nesdílejí stejně tak, jako jsme je dříve nesdíleli my.
Problém je, že jakmile něco víme, nedokážeme si představit, jaké to bylo nevědět. Naše poznání nás "proklelo". Stává se stále těžší sdílet se s naším poznáním, protože si nedokážeme účinně v hlavě vytvořit dojem, jaké je to nevědět. A tak vytváříme bohoslužby a programy pro lidi, co ví; pro ty, kteří nejen znají naší kulturu, ale také souhlasí s ní. Vytváříme ghetto a ani si toho nejsme vědomi. Svět totiž vnímáme pomocí vnitřních filtrů, křesťanství se pro nás také stává oním filtrem. Zapomínáme na to, že i ryze nevěřící lidé jsou stále duchovní bytosti se svým vlastním hledáním pravdy a smyslu.
V následující části vám popíšu příběh pěti církví ve fiktivním příběhu popsaném Timem Stevensem. Součástí příběhu bude také vaše vlastní zamyšlení, jak byste na náš příběh reagovali vy ve vaší církvi.
Všichni o tom mluvili v malém městě uprostřed zapadákova ve východní Nebrasce, skutečně všichni. Poté, co se v okolí Glenmoru zavřela poslední továrna a ve městě nastal úbytek pracovních příležitostí, se město zmenšilo na polovinu na pouhých 20 tisíc obyvatel, a věci šly od deseti k pěti. Každopádně, tato zpráva léta dávala lidem pocit vzrušení, protože se zdálo, že se věci přece jen pohnou jinam. Zvěsti se začaly šířit před třemi měsíci, ale představa, že tito lidé do Glenmoru opravdu přijedou, byla spíše z říše fantazie. Vždyť to byl opravdový zapadákov. Nicméně, minulý týden to starosta oficiálně oznámil, a potvrdil kolující zvěsti.
A bylo to lepší, než se čekalo. Nejenže tito lidé měli do Glenmoru přijet, ale měli tu zůstat celé tři měsíce. Ano, Tom Cruise měl spát v jejich hotelech a jíst v jejich restauracích. A spolu s ním Kate Hudson, Angelina Jolie, Marisa Tomei a Clive Owen. Někteří se ptali, proč se vůbec má točit film v Glenmoru, na což jim ostatní rychle řekli: „Co na tom? Prostě buď vděčný a neptej se.“ Jiní vysvětlili, že režisér chtěl mít opravdový feel zapadákova ze Středozápadu, aby byl autentický, a proto se rozhodl celý film natočit v Nebrasce. Ať už byl důvod jakýkoliv, na tři měsíce se stanou pupkem popkultury. Budou tady stovky filmařů a pomocných herců. Asi to pomůže ekonomice města a možná ji to dokonce nakopne dopředu.
Každopádně, v průběhu času jsme se dozvěděli, že film bude ve skutečnosti mládeži nepřístupný, a že hlavní zápletka je o chlápkovi z továrny, který ztratí práci, a skrze sérii promiskuitních vztahů najde cestu k sebepoznání. Nebude to úplně rodinný film, ve skutečnosti to bude asi hodně nemravné, ale nadšení ve městě to neuhasilo. Netrvalo dlouho, a některé místní církve začaly uvažovat nad tím, jak na tuto zprávu reagovat. Některé reagovaly podle předpokladů, ale jiné všechny překvapily. Jak byste reagovali vy?
Odsouzení kultury – co je silnější Boží vlastnost: svatost nebo láska?
Jako první zareagoval pastor Bill Jackson z Církve Milosti. Velmi ho rozzlobila podpora městské rady celému projektu. Zlobil se na lidi ve městě, že s tím souhlasí, a na Hollywood, že vůbec točí takové nemravné snímky. Navíc to chtějí točit v jeho městě. Začal ovlivňovat svou církev s nesouhlasem a kritikou, mluvil o nich v kázáních jako o něčem, co město znečistí a zničí jejich rodinné hodnoty. Získal seznam všech obchodníků, restauratérů a hoteliérů, kteří se na filmu budou podílet, a kázal v neděli kázání o tom, že netáhneme společné jho s nevěřícími. Požádal svou církev, aby tyto obchodníky bojkotovala stejně jako on.
Oddělení od kultury – ve světě, ale ne ze světa
Na druhé straně města začal pastor Diebers v Církvi Uhelného Kamene sérii poselství o biblickém oddělení. Věděl, že filmaři obrátí město naruby a chtěl svůj sbor na to dobře připravit. Několik týdnů je vyučoval o důležitosti čistoty, která zahrnuje útěk před nemorálností, což obsahuje i útěk před nepřístupnými filmy. Ale věděl, že pokušení jít na film bude velké, protože se přece jen natáčel v místech, která jsou všem tak dobře známá; proto svou sérii zaměřil na princip „ve světě, ale ne z tohoto světa“.
Přijmutí kultury – účel světí prostředky
Na druhé straně spektra se ocitl pastor Bob Franklin z církve Glenmor Central, což byl sbor známý svými progresivními názory a pohledy. Slogan pastora Franklina vždy byl „Otevřené ruce“, a dokonce se o něm tvrdilo, že jen zřídkakdy káže z Bible. Nadšený z tolika celebrit ve městě se Bob rozhodl otevřít brány své církve doširoka a udělat cokoliv bude potřeba, aby tento velký dav přitáhl do církve. Začal tím, že oslovil známého z LA, aby mu zkusil sehnat na každou neděli v létě nějakého jiného herce, který by u něj mohl kázat. Jeho kamarád se ptal, co přesně hledá, a na jaké téma. Musí to být křesťan? „Nic z toho není podstatné,“ řekl Bob, „tyto známé osobnosti prostě přitáhnou velký dav. O čem budou mluvit, to se rozhodneme později. Můžeme najít něco, co bude pro ně přijatelné. Třeba s nimi mohu udělat interview.“
Ignorovat kulturu – věnujeme se svým potřebám
Melissa Ellsworth vedla První Baptistickou Církev již od osmdesátých let. Byla dost stará a moudrá na to, aby se řídila nějakými novinovými titulky. Svůj malý sbor vedla už přes dvacet let, a oni k ní vzhlíželi pro radu a inspiraci. Obvykle kázala postupně skrze celou Bibli a bylo ji jedno, co se děje okolo sboru. Celý tento rok se rozhodla věnovat knize Rút, a nikdy nezmínila celé to šílenství s natáčením filmu, dokonce ani v modlitbě ne. Několik jejich členů ji děkovalo za to, že mohli najít bezpečné útočiště před tímto blázincem aspoň v církvi.
Ovlivnit kulturu – přijmout je takové, jací jsou
John Bixby byl pastorem Církve River Point několik let, během níž pomohl lidem pochopit, proč existují jako církev, pomohl najít nové vyjádření poslání a změnili jméno sboru. Krátce poté, co starosta oznámil natáčení filmu s Tomem Cruisem, svolal vedení církve, aby se společně zamysleli nad tím, jak tuto výbornou příležitost využít. Jeden z vedoucích řekl: „Bude tady šest set lidí z Hollywoodu, kteří potřebují vědět, jak moc na nich Bohu záleží.“ Jiný vedoucí vyjádřil pochyby nad filmem jako takovým, ale dodal, že nejistě celé město bude pozorovat, aby vidělo, jak zareagují: budou ukazovat prstem na nemorálnosti nebo je přijmou tam, kde jsou? Starší paní v týmu navrhla, aby nosili lidem ze štábu nějaké lehké a studené občerstvení. A tak se zrodil plán. Každé ráno roznášeli noviny, které si nechali dovést z LA, aby měl štáb alespoň trochu pocit domova, a k tomu studený čaj a vychlazenou vodu. Dokonce nabídli starostovi, že by někteří lidé mohli přespat v domech jejich členů, protože bylo jasné, že v Glenmoru nebylo dostatek ubytovacích prostor. John začal novou sérii na téma pozitivního spojení víry s kulturou založenou na ostatních filmech s Tomem Cruisem.
Pět různých církví a pět různých odpovědí. Odsoudit kulturu, oddělit se od ní, přijmout ji bez výhrad, ignorovat ji nebo ji ovlivnit. Jak by ses rozhodl ty a tvá církev? A proč?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)