Vánoce naruby

Sešel se rok s rokem a znovu jsme tady měli Vánoce. Svátky, na které se obvykle moc těšíme (nejvíce se těší samozřejmě děti), ale jsou to svátky spojené také se stresem z blížícího se konce roku, a tudíž pracovním uzávěrkám, navíc do toho je potřeba nakoupit, uvařit, uklidit, ozdobit a nabalit. A víte, co? Pro lidi jako jsem já, který se živí tím, že mluví o Bohu, představují Vánoce ještě trochu jiný stres. Jak totiž vyprávět každý rok úplně stejný příběh tak, aby to bylo pokaždé jiné a zajímavé? Někteří z nás na to rezignují a vypráví tento příběh pokaždé stejně, oni tam jsou vždy taky nějací noví hosté, takže se do toho vlezeme. Jenomže, pak máme inflaci Vánočního příběhu, už ho skoro nevnímáme, navíc nám splývá se všemi pozlátky, posíláním dopisů Ježíškovi, a návštěvou Santa Clause v červeném hábitu sponzorovaném Coca-Colou. A tak jsem se rozhodl, že se podívám ke kolegům, jak o Vánocích mluví, a na co se zaměřují.

Myslím, že byste uhodli, co je obvykle téma dnešních Vánočních promluv od duchovních. Je to skoro vždy povzbuzení, abychom se nenechali zahltit materialismem a konzumem, abychom nebyli trvale ve stresu, ale našli si čas na rozjímání o smyslu Vánoc a na chvilku pro sebe a Boha. Upřímně vám říkám, že přesně to jsem mnohokrát také říkal. Nedávno jsme se s mou manželkou Ditou setkali s jednou paní, která není věřící, a ta nám řekla, že by ráda rozjímala, ale opravdu na to nemá vůbec čas! Musím přiznat, že ji rozumím. Ten čas totiž většinou nemají ani ti, kteří k rozjímání nabádají. Zamyslel jsem se znovu: Jak tedy mluvit o Vánocích každý rok, aby to nebylo bohapusté moralizování proti konzumu a materialismu, neboť konzum a materialismus jsou pro nás, duchovní, opravdu lehkými terči?

Pročetl jsem si znovu Vánoční příběh a najednou mi to docvaklo. Vánoční příběh, jak je popsán v evangeliích, není vůbec čas rozjímání a ticha a duchovních chvil s Bohem a s rodinou, a není to dokonce ani příběh o pokoji (přejeme si přece vždy pokojné Vánoce, pravděpodobně z lásky k ironii, když máme obvykle stresové Vánoce). Naopak, celý Vánoční příběh je ve své podstatě reflexí našeho dnešního stresu. Podívejte se na to sami:

Marie, která očekává narození zaslíbeného syna a její manžel Josef, dostanou nařízení, že musí cestovat do svého rodiště, aby se dali zapsat při sčítání lidu, vyhlášeného římským císařem. Cestování je náročné, když jste v devátém měsíci těhotenství, a to nemusím dodávat, že v té době žádné automobily nejsou, takže se cestuje chůzí, případně na oslu. Jeli jste někdy na oslovi? To není žádný Rolls-Royce! Navíc, po příjezdu s překvapením Josef s Marií zjistili, že v žádném hotelu není volný pokoj. Jen si to představte, přijedete namáhavě do Betléma, jste unaveni, a nemáte kde složit hlavu. To je stres sám o sobě. Ale Marie navíc měla každou chvíli rodit. Stres, stres, stres. Jste ve stresu z neumytých oken, nenakoupených dárků a nedopečeného cukroví? Zkuste to všechno dělat v devátém měsíci těhotenství, a pak vykládejte o stresu! Ježíšův Vánoční příběh je rozhodně stres a napětí, únava, a vypětí. Je to stejné, jak to zažíváme i my.

Nakonec tedy skončí Josef s Marií ve slamníku, respektive ve chlévě. Vánoční betlémy s celou nádherou se v tom trochu pletou. Ono to vypadá poeticky na obrázku, můžeme dokonce fantazírovat o tom, že zvířata zahřívaly Marii svým dechem, ale upřímně, byli jste někdy v chlívku? (Nemluvím o dětském pokoji vašeho potomka, ale v opravdovém chlévě se vší vůni a zápachem, který k tomu patří!) Mě by se ani nenapadlo v chlívku ubytovat, ale bylo to jediné místo, kde bylo trochu teplo, kde mohla Marie uložit svou hlavu. Máte porodit dítě v chlévě? Co hygiena? Říkáte, že to není stres?

Aby bylo jasno, ono to poetické je. Pokud má Bible pravdu v tom, že Ježíš skutečně je Spasitel světa, že on je skutečně tím Slovem, které bylo Bohem, a které přišlo na zem mezi nás, aby nám ukázalo na Otce, pak je nesmírně poetické, že se tento Spasitel, Stvořitel a Původce života narodil v chlévě jako bezbranné dítě. Kdokoliv ho může zničit hned v zárodku, místní vladař Herod se o to také pokusí a udělá z Ježíše hned po narození uprchlíka, přesně takového, jakých máme i dnes miliony na tomto světě. Stres před narozením, stres při narození, stres po narození. Ježíšovy Vánoce byly plné stresu, a pokud zažíváš stres u svých Vánoc i ty, pak si jeho situaci připomínáš vlastně úplně nejlépe!

Teď si možná říkáš, že to jsi tedy opravdu nečekal, že zrovna od vedoucího církve uslyšíš o tom, jak je vlastně dobré prožívat o Vánocích stres. Ale ještě nám tady pořád zůstává to varování před konzumem a materialismem. Jenomže, i toho je Vánoční příběh plný. Není to snad tak, že už před Ježíšovým narozením viděli jacísi mudrcové, astronomové, hvězdu, která je dovedla až do Betléma? Nehledali oni snad právě narozeného krále? A co udělali, když ho našli? Ano, přesně. Dali mu dárky! A ne jen tak ledajaké, žádné tři oříšky pro Popelku, nebo pomeranč a mandarinky. Dali mu zlato, kadidlo a myrhu, všechno to drahé věci, které se budoucímu uprchlíkovi budou v nové zemi dost dobře hodit. Jsme naštvaní, když si naši blízcí přeji drahé dárky, ale má to původ kde? Vím, neměl bych to říkat. Má to původ ve vánočním příběhu.

Jejda, to je opravdu vánoční poselství naruby. Neměl bych raději mluvit o tom duchovním rozjímání nad smyslem Vánoc? Neměli bychom si najit čas být jen sami se sebou a rozjímat nad tím úžasným darem Boží přítomnosti, kterou jsme v Kristu dostali? Nechci vás zklamat, ale při pozorném čtení evangelia si nemůžeme nevšimnout, že veřejná a společná oslava je do vánočního příběhu plně zapojena a dokonce očekávaná.

První lidé, kteří se o této události dozvěděli, byli pastýři nedaleko. Najednou je ozářilo velké světlo a postavila se tam jakási tajemná bytost, byl to Pánův anděl a Boží sláva je ozářila. Zmocnil se jich veliký strach. Každý rok tito prostí pastýři slýchávali o tom, že už brzy přijde do Izraele Mesiáš, Bohem poslaný Spasitel, který je osvobodí. K němu upínali svou naději, ale roky utíkaly a čím byli starší, tím méně naděje v Mesiáše měli. Anděl jim řekl: Nebojte se. Zvěstuji vám dobrou zprávu o veliké radosti, která bude pro všechen lid, že se vám dnes narodil Zachránce, který je Kristus Pán. A pak se s andělem objevilo množství nebeského vojska, které chválilo Boha a říkalo: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi Božího zalíbení. Vánoční příběh má být příběhem radosti, protože se narodil Zachránce! Vánoční příběh je spojen s veřejnou slávou Bohu a přáním pokoje, protože do Vánočního stresu a následných potíží, které malý Ježíš má zakusit, je zakódované semínko naděje. Naděje o pokoji, který se nedá popsat ani vysvětlit, ale dá se zažít. Je to poselství o budoucím pokoji, a budoucím vztahu s tím, který vše stvořil, a který nás teď zachraňuje.

Co ovšem udělali naši pastýři? Šli do sebe a začali nad touto slávou a duchovním smyslem Vánoc rozjímat a přemýšlet? Nechci vás zklamat, ale pastýři rozhodně nešli do sebe. Místo toho neváhali a pospíšili si do Jeruzaléma, nalezli Marii i Josefa a Ježíše, ležícího v jeslích. Oznámili slovo, které jim bylo o tom děťátku řečeno. Všichni užasli nad tím, co slyšeli. Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co uslyšeli a uviděli, jak jim to bylo řečeno. Vánoce jsou prostě časem veřejné oslavy.

Až příliš často slýcháváme v církvi nabádání k rozjímání nad smyslem Vánoc, a slyšíme varování před konzumem a nezřízeným veselím. Jenomže veřejná radost, zpěv, oslava, dokonce i dávání dárků má své opodstatnění ve vánočním příběhu. Začal jsem tento příběh vidět trochu naruby. Zrušit Vánoce by byla možná užitečná věc, která by nám ušetřila peníze a uchránila by nás od stresu. Ale zároveň bychom tak ztratili jedinečný čas, kdy s ostatními lidmi oslavujeme, a veselíme se. Klidně i bujaře. Vždyť jak se můžete veselit s vážnou tváří? Jak můžete oslavovat se vznešenými slovy bez toho, abyste vy byli vámi? Vždyť takové Vánoce by byly naruby!

Opravdové Vánoce jsou totiž časem, kdy radost přehluší stres, ve kterém žijeme. Stres tuto radost ovšem paradoxně posilňuje, protože radost, kterou prožíváme ve stresu, ční jako útes v rozbouřeném moři. Kdybychom zrušili Vánoce se vším, co k tomu patří, náš život by byl jednodušší, ale zároveň trochu plošší. Něco zásadního by mu chybělo, a není to rozjímání. Chyběl by mu totiž příběh. Zrušit Vánoce vypadá lákavě, ale co když milujeme právě to, co na nich nejvíce nenávidíme? A co když právě tento stres nás nejvíce přibližuje k originálnímu příběhu Vánoc?

Pokud jste čekali konvenční poselství o Vánocích, jste možná zklamaní. Já vám ovšem přeji za sebe i celý náš tým v Elementu, aby letošní Vánoce byly pro vás dočista naruby, než jste zvyklí!