Element Vision Sunday: Inspirujeme lidi, aby následovali Ježíše

Pokud jste přišli do Elementu v posledních několika letech, možná jste si všimli, že neděláme některé věci, které dělají jiné církve, a místo nich děláme zase jiné, které jiné církve nedělají, nebo některé věci děláme jinak. Je to proto, že máme nějakou vizi. Věděli jste, že přesně to je jedním z hlavních klíčů porozumění lidskému chování? Všechno, co děláme a neděláme, má svůj konkrétní důvod (někdy vědomý a jindy podvědomý). Tyto důvody vyplývají (nebo by měly vyplývat) z konkrétní vize. Starověký král Šalamoun považovaný svými vrstevníky za nejmoudřejšího člověka na světě (měl všeobecný a velmi hluboký přehled o mnoha disciplínách), napsal knihu plnou krátkých a výstižných přísloví, které ilustrovaly moudré pozorování světa, jaký je a jak funguje. V Přísloví 29:18 Kde chybí zjevení, lid ztrácí zábrany, kdo ale plní Zákon, ten je blažený. Slovo zjevení se taky někdy překládá jako vize nebo prorocký vhled. Bez tohoto zjevení nebo vize lidé žijí bez zábran a bez směru, dokonce můžeme říct, že žijí bez záměru. Vize je obraz vysněné budoucnosti, který nás vnitřně zapaluje. Jistě to znáte, když máte cíl nebo plánujete vysněnou dovolenou, nebo plánujete skončit školu, nebo se chystáte nastoupit do nového zaměstnání. Jste nadšeni a doslova chcete vyskočit z postele, protože se nemůžete dočkat. Oproti tomu, když nemáte vizi nebo nadšení, směr či záměr, jen se tak z postele vyválíte. Chybí vám motivace. Dny jen přežíváte. Skutečně každý z nás potřebuje vizi, cíl nebo směr pro svůj život. Samozřejmě, když máte vizi a chcete jít nějakým směrem, o kterém jste přesvědčeni, že vám ho dává Bůh, pak je jasné, že je také mnoho věcí, kterým musíte říct ne. Vize totiž omezuje. Vize dává směr, ale znemožňuje bezbřehou svobodu. Vize dělá z naších kroků cílené postupy.

Dobrou zprávou je, že Bůh má plány a záměry pro nás a pro naší budoucnost, jak napsal starozákonní prorok Jeremiáš v nejtemnějších momentech izraelské budoucnosti. Pokud patříte mezi ty, kteří v Boha věří, pak byste neměli kráčet jen tak “nazdařbůh”. (Zajímavé české slovo, že? Podle slovníku znamená “pohyb bez určeného cíle”. Všimněte si, z čeho je ale toto slovo stvořeno - říkáš “nazdar Bohu”.) Ne, Bůh má pro nás mnohem lepší budoucnost, než je žít “nazdařbůh”. Proto potřebujeme vizi, zjevení, abychom mohli jít jasným směrem. Platí to také pro nás jako pro celek. Také Element potřebuje mít jasnou vizi nebo zjevení, kam jdeme a proč děláme to, co děláme. A potřebujeme vědět, k čemu nás Bůh specificky volá. To je důvod, proč jsme se rozhodli dělat Vision Sunday. 

Začít ovšem musíme trochu s naší historii, protože Element začal s konkrétní vizí. Před 14 lety nás s Ditou Bůh nezávisle na sobě vedl k nápadu se přestěhovat do Hradce Králové a začít tady církev pro lidi, co nemají rádi církev, co nechodí rádi do církve (církví jen pro křesťany je přece jen docela dost). Oba jsme prožili toto povolání různě a jiným způsobem, oba však velmi silně. Když mi Bůh dál vidění ohledně toho, co se později stalo Elementem, řekl mi, že mi dává velmi specifickou vizi pro církev. Později jsme tuto vizi, tento obraz, který jsem viděl, zachytili do hesla, které provází Element celých 12 let: Srozumitelná církev, která rozumí lidem. Byl to obraz církve, která se bude snažit vše, co dělá, dělat maximálně relevantně a srozumitelně, aby každý, kdo ji navštíví, rozuměl tomu, o čem mluvíme, bez ohledu na to, na kterém bodě své duchovní cesty právě je: ať je ateista, agnostik, hledající člověk, zmatený nebo věřící. Nechtěli jsme souhlas s tím, co říkáme, chtěli jsme porozumění. Proto jsme chtěli vytvořit prostředí, kde každý může poznávat Boha svým vlastním způsobem a svou vlastní rychlostí. Chtěli jsme vytvořit neodolatelné prostředí, které bude inspirovat lidi, aby následovali Ježíše. Proto jsme sem přišli a proto jsme Element začali. 

Máloco je větší radost, než vidět lidi, kteří se obracejí od ateismu k víře, aniž by je někdo tlačil, manipuloval nebo nějak tvrdě přesvědčoval. Jsem také potěšen, že můžeme na našich setkáních vidět lidi doslova všech generací, přitom průměr Elementu je stále okolo 30 let. Dosáhli jsme toho jen díky neúnavné práci a službě mnoha původních dobrovolníků, kteří k nám od počátku zvali své přátele, z nichž se mnozí vydali na cestu víry. To je velká radost. Máloco mi udělá radost jako křty lidí, kteří se rozhodli zemřít vnitřně sami sobě a začali žít s radikální láskou Ježíše. Platí tak pak slova Pavla (2. Tes 1:3) Bratři, musíme za vás stále děkovat Bohu. Je to jedině správné, neboť vaše víra úžasně roste a všichni máte stále více lásky k druhým. Tento verš shrnuje základní poslání církve: Pomoct růstu tvé víry, a rozvinout tvé vztahy, aby byly plné lásky. To se snažíme dělat. Ale Hradec Králové má mnohem více lidí, a drtivá většina z nich v životě chodí nazdařbůh. Co by se muselo stát, abychom najednou viděli se obracet k Bohu ne jednotlivce, ale stovky nebo tisíce lidí najednou? 

Potřebovali bychom pozvat všechny svoje známé do Elementu. Potřebovali bychom pro to také další stovky dobrovolníků. Potřebovali bychom obnovenou vizi toho, co děláme a proč to děláme. Když jsem přemýšlel a modlil se za to, co má být součástí této obnovené vize pro srozumitelnou církev, která rozumí lidem, měl jsem velmi silný dojem, že existuje jedna hodnota, kterou musíme zařadit mezi své klíčové hodnoty. Tato hodnota nám pomůže inspirovat lidi, aby následovali Ježíše. K tomu totiž potřebujeme více než jen skvělé nedělní setkání, potřebujeme k tomu lidi ochotné se otevřít na to, co pro ně Bůh chystá. Takhle zní ta hodnota: 

Otevřenost: Vedeme lidi k otevřeným očím (aby si všímali okolo sebe), otevřené mysli (aby hledali, zkoumali a kladli otázky), otevřenému srdci (aby rostli ve víře a byli otevřeni změně), a otevřeným rukám (aby byli ochotni udělat cokoliv je potřeba). 

Tato otevřenost vytvoří komunitu, která bude neodolatelná. Otevřené oči pomohou vytvořit komunitu zájmu, otevřená mysl vytvoří komunitu rozvoje, otevřené srdce vytvoří komunitu lásky, otevřené ruce vytvoří komunitu služby. Proto věřím, že nás Bůh volá k otevřenosti. Abychom se jako církev dostali na větší úroveň, potřebujeme otevřené ruce všech. Abychom jako církev rostli v Bohu, potřebujeme otevřená srdce k proměně. Abychom byli úspěšní osobně i společně, potřebujeme mít otevřenou mysl. Abychom vypěstovali komunitu lásky, potřebujeme si sebe vzájemně aktivně a odvážně všímat.

Když si totiž budeme všímat, uvidíme potřeby a příležitosti, o kterých jsme ani nevěděli, že jsou. Když budeme mít otevřenou mysl, nic pro nás nebude nemožné – proč by taky mělo? Když budeme mít otevřené srdce, budeme otevření na změnu, proměnu Boží láskou a Boží mocí a budeme otevření na lidi. Když budeme mít otevřené ruce, dokážeme společně mnohem více než sami. Bůh má pro tebe směr a úlohu, kterou máš hrát ty. Budeš k tomu ochotný? Stane se pro tebe otevřenost očí, mysli, srdce a rukou tvým životním stylem? Pokud ano, myslím, že spolu uvidíme v Elementu skvělé období.

Velikonoce v Elementu | †=♥ | Život v moci zmrtvýchvstání

Proč vůbec je Velikonoční víkend tak jedinečný, abychom jej měli slavit? Ukřižování a zmrtvýchvstání Krista je zásadním zlomem celého Ježíšova příběhu. Ale proč? Bylo přece ukřižováno mnoho lidí (například v roce 4 př.K bylo ukřižováno římským generálem Varusem celkem dva tisíce Židů), ale dnes si připomínáme jen toto jedno ukřižování. Čím bylo výjimečné? Bylo jiné kvůli tomu, kdo visel na kříži. Byl nevinný. Ale je to opravdu tak zvláštní věc? Nevinných bylo přece ke smrti v historii odsouzeno mnoho. Čím bylo toto ukřižování výjimečné? Když se na to podíváme tímto pohledem, pak musíme říct, že ničím. Ale přesto toto jediné ukřižování změnilo běh dějin. Jak to?

Výjimečné bylo tím, co se stalo potom: vzkříšením Ježíše z mrtvých. Proč je představa tělesného vzkříšení tak vzácná a zvláštní, dokonce bychom mohli říct, že pobuřující? Zdá se, že dnes je to jednoduché: jsme sofistikovaná generace, která nevěří v zázraky a proto jim připadá, že vzkříšení se nemohlo stát. Myslíme si, že kdysi byli lidé jednodušší, a věřili v zázraky jen proto, že si neuměli vysvětlit jevy, které dnes pomocí vědy vysvětlit dokážeme. Proto dnes v zázraky věřit nemusíme. Možná se s tímto vysvětlením spokojíme, ale u Ježíšova vzkříšení to neplatí: Poselství Ježíšova vzkříšení bylo vždy radikální, nepřijatelné a dokonce vysmívané. Víte proč? Protože nikdo nepřipouštěl možnost vzkříšení z mrtvých. Řekové měli různé pohledy na život po smrti (podle svého filozofického rámce): Buď pro ně smrt nebyla vůbec vítaným konceptem a vyhýbali se ji, nebo ji naopak vítali jako vysvobození z klece svého těla. Vzkříšení pro ně nebyla vůbec možnost. 

Krásně to jde vidět na Pavlově návštěvě Atén, které byly centrem pohanství a řeckého náboženství. Pavel byl až překvapen, když se Aténami procházel, kolik oltářů a symbolů, a soch a míst pro uctívání různým bohům tam našel. Našel tam také oltář s nápisem „neznámému Bohu“, protože Atéňané si chtěli být jistí, že nezapomněli uctít dokonce ani boha, o kterém nic neví. Každopádně, protože se proslechlo, že přicestoval nějaký nový filozof s novým náboženstvím (a Atéňané byli opravdu zvědaví po novotách), požádali jej, aby přišel na Areopag a řekl jim více. Pavel začal svou řeč zajímavě s odkazem na onen oltář neznámému Bohu. Začal vyprávět o Bohu Stvořiteli, o tom, jak si po generace snažil k sobě přitáhnout lidi pomocí vodítek, které jim dal v přírodě a filozofii; dokonce jim řekl, že přehlédl časy nevědomosti a poslal muže, který bude spravedlivě soudit svět. Až do té chvíle je to velmi zajímalo. Ale pak Pavel prohlásil jednu konkrétní větu, která to vše zruinovala. Skutky 17:31-32 Určil totiž den, v němž bude spravedlivě soudit svět skrze muže, kterého k tomu ustanovil, o čemž podal každému důkaz, když ho vzkřísil z mrtvých." A jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se začali posmívat, ale jiní řekli: "Poslechneme si to od tebe někdy jindy."

Jak to, že Atéňané reagovali takto posměšně? Vždyť je přece zajímaly nové věroučné principy. Jenže, učení o vzkříšení se tak naprosto vymykalo všemu, čemu věřily a dodnes věří světová náboženství, že je to pro ně výsměšné učení, které plodí opovržení. Křesťanství se totiž narodilo do světa, ve kterém mimo judaismus nikdo nevěřil ve fyzické vzkříšení. Nikdo v něho nevěřil, nikdo ho neočekával a nikdo ho nezažil. V pohanské mysli se vzkříšení stát nemohlo, v židovské byla naděje, že se jednou na konci věků stane masově, ale křesťané prohlašovali, že se již stalo Ježíši Kristu, a stane se také jim v budoucnu díky Kristu. To byla radikální věta, o to víc podepřená tvrzením, že pokud Kristus z mrtvých nevstal, křesťanství je prázdné a falešné. Pavel později napsal (1. Korintským 15:17+19):  A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, vaše víra je marná - ještě jste ve svých hříších… Máme-li v Kristu naději pouze pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí. Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, naše víra je marná, zbytečná a hloupá. Neexistuje odpuštění hříchů, neexistuje radost ze vztahu s Bohem, neexistuje ani Bůh. Je to všechno jen učení dalšího mrtvého muže, filozofa, který ale smrt nepřemohl, a proto nemůže být dárcem života ani pro nás. A žít podle jeho slov jen v tomto životě (naděje pro tento svět)? Jsme nejubožejší ze všech lidí. Silné to výroky, ale strašně důležité. 

Pokud totiž Ježíš vstal z mrtvých, pak potvrdil svou identitu, kterou o sobě od začátku prohlašoval: Je Božím Synem. Jeho vzkříšením Bůh započal něco nového, na čem spočívá celá budoucnost a naděje světa. Díky jeho vzkříšení můžeme očekávat svou vlastní proměnu – budeme doslova pohlceni životem. Jenže, zatímco ukřižování Ježíše je historicky dokazatelný fakt, jeho vzkříšení je záležitost víry, a tedy i pochybností. Neznamená to, že není historické, ale znamená to, že pochybnosti o vzkříšení budou definujícím prvkem lidí ve vztahu k Ježíši: Tím totiž není Ježíšovo učení a etika (kdy by byl jen skvělým a morálním učitelem), není to ani jeho život a smrt (aby byl naším prorokem a mučedníkem, který položil život za pravdu). Ne, pokud vstal z mrtvých, pak je zázračný, božský, a jedinečný - a my ho musíme brát vážně. Ale pochyby jsou průvodním jevem víry - někteří stále pochybovali. Ježíšovo vzkříšení totiž nečekali ani jeho učedníci. Co tedy změnilo jejich pohled? Jak to, že křesťanství vůbec vzniklo a přežilo první staletí? Proč tedy i dnes věříme ve vzkříšení Krista?

Hezky od začátku. Co vlastně je vzkříšení? Vzkříšení z mrtvých ve smyslu, jak o něm mluvíme o Kristu, není oživení. Oživení je, když vstane z mrtvých někdo, kdo zemřel, ale pak znovu umře. Příkladem by mohl být třeba Lazar, kterého Ježíš povolal k životu, ale Lazar znovu zemřel. Vzkříšení neoznačuje ani život po smrti. Když zemřeme, náš vnitřní člověk (duch/duše) se oddělí od našeho těla, a duše věřících půjde k Bohu, kde bude čekat na dokončení spasení: na vzkříšení našeho těla a život ve věčnosti, kdy budeme navěky s Bohem proměněni a pohlcení jeho životem. Vzkříšení nebylo ani jiné označení Ježíšova odchodu k Bohu Otci. Ne, první křesťané tvrdili, že viděli vzkříšeného Krista ve fyzické podobě (a to navzdory faktu, že jeho tělo mělo zvláštní nadpřirozené schopnosti). Vzkříšení z mrtvých je tedy nový a proměněný fyzický život po období smrti. Pohanská náboženství nic takového neznaly, pro ně smrt byla jednosměrka. Všechna hlavní náboženství věří v život po smrti, a mnohé mají propracovaný způsob a popis takového života, ale představa, že člověk povstane znovu ve svém těle, je pro tyto náboženství neznámá, kromě židovství, které očekává jedno společné vzkříšení na konci věků. Představa vzkříšení jednotlivce, Ježíše, je i pro Židy zcela neznámá. To je překvapující. Možná jste slyšeli, že některá náboženství oslavují vzkříšení z mrtvých. Při podrobnějším studiu se však ukazuje, že v původní verzi vzkříšení nebylo, a tyto kulty se později inspirovaly u křesťanství, které rychle rostlo.

U Ježíše se stalo něco radikálně zvláštního. Ježíš své vzkříšení předvídal, ale učedníci v evangeliu na sebe prozrazují, že mu nevěřili, protože to byl pro ně natolik cizí koncept, že nechápali, o čem mluví. Proto ho nikdo u hrobu třetí den nečekal. Ježíš totiž opravdu zemřel. To může být překvapující poznámka, ale odpůrci křesťanství měli vždy oblíbenou verzi, že ve skutečnosti nezemřel, ale byl jen v kómatu. Zdá se, že to dává smysl. Jenže, představa, že Ježíš přežil bičování, bití, ukřižování, zamotání do látky, tři dny v hrobě bez tekutin, jídla a ošetření, pak ještě navíc odvalil sám kámen, přemohl vojáky a odešel po svých, vyžaduje více víry ve schopnosti Ježíše než věřit ve vzkříšení. Představa, že by to vše přežil, je neuvěřitelná. Jeho smrt byla potvrzena profesionálním popravčím, z boku se mu po probodnutí vyřinula krev a voda, což bylo potvrzením smrti. Dobrá, řeknete si, jeho tělo se prostě ztratilo – někdo ho třeba ukradl. Ježíš však byl pohřben ve snadno dohledatelném hrobě. Neměl vlastní hrob a není známo, že by měl peníze na speciální hrob. „Náhodou“ mu byl hrob propůjčen bohatým Josefem z Aritmeje. Díky tomu ale všichni mohli jeho hrob najít, nebyla to nějaká tajná jáma v lese, kde se každý ztratí. Navíc, ta krádež: Vojáci prý usnuli, a učedníci tělo ukradli. Jenomže si to zkuste představit. Přestože je to bude stát život, všichni vojáci najednou usnou, a nikdo z nich se neprobudí, když je těžký kámen odvalován a Ježíš vynášen ven. Navíc, jak vyřešíme ty stovky lidí, co tvrdí, že se s Ježíšem setkali? Je to jasné, to byla halucinace! Zní to hezky, ale halucinace je privátní, ne veřejná záležitost, přesto se Ježíš zjevil pěti stům lidí na různých místech a v různý čas. Někteří lidé jsou náchylnější na halucinace, ale takový výběr od choleriků, přes sangviniky až po flegmatiky? Navíc se halucinace děly 40 dní, ale pak jakoby z ničeho přestaly. Jen na okraj, halucinace jsou projekcí představy, ale když Židé nevěřili ve vzkříšení, kde k tomu Ježíšovi učedníci přišli? Tvrdili, že tři dny po své smrti se Ježíš zjevil fyzicky, ne duchovně. Jeho učedníci s ním jedli, dotýkali se ho, později tvrdili, že se jejich ruce dotýkaly vzkříšeného Pána. Sami si to nevymysleli, měli víru tak akorát na to duchovní zjevení. Učedníci jej poznali, Marie z Magdaly poznala jeho hlas. Jeho ruce byly zjizvené. Zároveň na něm bylo něco zvláštního (Pavel to později nazývá duchovním tělem), co budilo úžas a tajemství.

Popis Kristova vzkříšení byl zaznamenán krátce poté, co se stal a od počátku církev slavila Ježíšovo vzkříšení. Bylo to tak centrálním bodem víry, že Ježíšovo vzkříšení přesvědčilo jeho vlastní rodinu, aby jej uctívala. Upřímně? Přesvědčit vlastní rodinu, že vy jste Boží Syn? Nemožné! Přesto se Marie, Ježíšova matka, stala členkou církve, která Ježíše uctívala jako Božího Syna, stejně jako Jakub, bratr Ježíše, který v něj za jeho života nevěřil. Ten se dokonce stal později vůdcem církve v Jeruzalémě. Další bratr Juda napsal podobně jako Jakub svou epištolu, která je v NZ. Ale jsou tady další momenty k zamyšlení: Změna v chování učedníků. Petr zapře Ježíše před bezvýznamnou služkou, aby o pár dní později riskoval svůj život kázáním před tisíci lidmi, které přímo obvinil ze zabití Mesiáše? Co se stalo? Navíc, tito učedníci zůstali nepohnutí ve své víře v Krista, a to v celém svém životě, a přestože za to mnozí zaplatili mučením a smrtí. Nikdo přece neumírá za vědomou lež. Tito lidé tvrdili, že nemohou mlčet o tom, co viděli, slyšeli, a čeho se dotýkali. Změna uctívání. První následovníci Krista byli Židé, kteří moc dbali na dodržování zákona a všech přikázání. Najednou se ale rozhodli porušit sabat, a začali slavit Krista v neděli, která byla od začátku označována za Pánův den. Neděle totiž byla dnem vzkříšení. Navíc se změnil objekt uctívání, církev začala slavit Ježíše jako Boha, což potvrzují historické záznamy jak Židů, tak Římanů, kteří to svorně považovali za herezi a úlet. Církev kromě toho začala vysluhovat Večeři Páně a křest v Ježíšově jménu. 

Navíc tady máme problém žen. Tedy, ne že by ženy snad byly problémem, ale v Ježíšově dobách byly ženy považovány za méně hodnověrné svědky, je tedy zvláštní, že autoři evangelii popisují ženy, které objevily prázdný hrob a jako první se setkaly se vzkříšeným Kristem. Navíc nám zcela chybí svaté poutní místo. V judaismu bylo normální, že když zemřel svatý muž, prorok, jeho hrob byl proměněn ve svatyni, kde si lidé připomínali, jak si jej Bůh použil. To je koneckonců běžné ve všech světových náboženstvích postavených na konkrétním zakladateli. Judaismus se odkazuje k hrobu Abraháma, který zemřel před 4 tisíci lety, Buddhův hrob můžete navštívit i dnes, stejně jako Mohamedův, který zemřel 8.6.632. Křesťanství jako jediné nemá místo, kde by byly oslavovány ostatky zakladatele. Je tu také obří nárůst církve. V naší zemi nám to nepřijde, ale několik miliard lidí se v historii přihlásilo k víře ve vzkříšeného Krista. To není málo a není to ani mimochodem, když uvážíme, že ke křesťanství se lidé hlásí vědomě, ne narozením v určitém náboženském systému, jako je to třeba u hinduismu nebo islámu. Navíc má křesťanství příznivce ve všech kulturách. Není moc podobných (vlastně žádné) hnutí, které by něco podobného dokázaly.

Pavel napsal, že jsme s Kristem spojeni skrze jeho zmrtvýchvstání a dokonce zakoušíme moc stejného Ducha, který Ježíše vzkřísil z mrtvých. Navíc, a to je pro nás skutečně důležité, je to Ježíšovo vzkříšení, které nám zajišťuje odpuštění hříchů a sílu k novému životu, naději a smysl života. Tvůj život není marný, protože Kristovo vzkříšení mu dalo sílu a smysl. Právě proto na vzkříšení vše stojí a padá. Pokud Ježíš vstal z mrtvých, pak to znamená, že nám dává nejen naději na vlastní proměnu, ale také moc naděje, kdy nás a naše konečné životy pohlcuje nadpřirozený život - žijeme v moci zmrtvýchvstání. Je to tak zásadní přelom, že apoštol Pavel napsal (Filipským 3:7-11) Cokoli však pro mě bylo ziskem, to teď pro Krista pokládám za ztrátu. A vůbec všechno pokládám za ztrátu vzhledem k té nevýslovné hodnotě poznání Krista Ježíše, mého Pána. Pro něj jsem to všechno ztratil a pokládám to za hnůj, abych získal Krista! V něm se ocitám bez vlastní spravedlnosti založené na Zákoně, ale zato s tou, která vyplývá z víry v Krista, s tou spravedlností, jež přichází od Boha a zakládá se na víře. Chci ho znát, znát moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení! Chci se s ním ztotožnit i v jeho smrti, abych, ať už jakkoli, dospěl ke vzkříšení z mrtvých.

Proč letos v Elementu slavíme Velikonoce v sérii setkáních #CrossEqualsLove

Tento týden slavíme největší křesťanské svátky, které jsou v Česku (zejména díky volnému pondělí) zatlačeny v nových církvích (tedy v těch, které se neřídí pravidelným liturgickým kalendářem a tradičními setkáními) do pozadí mnohem více než Vánoční svátky. Což je škoda. Ale je to docela pochopitelné, jen se zamysleme:

Velikonoce jsou na rozdíl od Vánoc svátky, které je těžké uchopit. Vánoce jsou hezké, narodilo se děťátko, pokoj lidem dobré vůle, mudrci z východu, Bůh se přiblížil lidem, radujme se, dávejme si dárky a veselme se. Ale Velikonoce? Pokud si vezmeme jejich původní základy (schválně v množném čísle), ani jeden příběh není moc „hezký“. V prvním, židovském, se jedná o obětování beránka a vybití prvorozených synů Egypta. Hodně krve. Na veřejích beránkovy, na zemi prolité od mrtvých synů. A křesťanský základ? Kristus na kříži, zbičován, zbit a zhanoben. A křesťané, kteří slaví Ježíšovo vzkříšení? Pronásledováni od začátku právě pro tuto zprávu.

Velikonoce jsou ovšem největšími křesťanskými svátky, protože si u nich připomínáme vzkříšení Ježíše z mrtvých, což je historický základ víry a smysl křesťanské naděje v obnovu hříchem a zlem poničeného světa. Vždyť Bible samotná jde tak daleko, že tvrdí, že pokud se příběh vzkříšení nestal, pak jsou křesťané těmi nejubožejšími lidmi na světě. Ale pokud se příběh popisovaný v evangeliích opravdu stal, pak to dramaticky mění situaci: svět má svůj smysl, lidé mají svou naději, a tvůj život může prožít nový start. Pokud příběh evangelií je pravdivý a Ježíš vstal z mrtvých, pak platí o něm všechno, co o sobě říkal: platí to, že je Pánem nad zákonem, že je Stvořitelem, a že je Bohem. Jeho slova platí.

Pak také platí jeho slova o lásce. Ježíš vyučoval o lásce a dával ji na první místo. Lásku považoval za hlavní poznávací znamení svých učedníků, bylo to nové přikázání, které jim dal. Navíc po nich nechtěl jen vzájemnou lásku, ale chtěl také rozhodnutí milovat jejich nepřátele. Poselství lásky se možná v průběhu času vytratilo a nahradila ji touha „mít pravdu“ ve formě doktrín a kréd popisujících správnost víry. Jako bychom se lásky báli. Jako by to bylo málo. Jenže, Ježíšovo pojetí lásky však nebylo ve smyslu hipisácké verze všeobjímající květinové lásky s přáním světového míru. Slovy Andy Stanleyho, jeho láska byla na něm vykreslena jeho vlastní krví a slinami jiných lidí. Jan (15:13) zachycuje Ježíšova slova: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Jaká obrovská hloubka tohoto výroku! Ježíš totiž lásku nejen vyučoval, ale žil – až tak, že položil život za své přátele. Proto jsou Velikonoce oslavou Ježíšovy lásky.

Proto jsme se pro letošní Velikonoce v Elementu inspirovali kampaní církve Hillsong (†=♥), která je postavena na obrazu, že kříž se rovná lásce. Na kříži totiž Ježíš demonstroval svou ochotu lásku nejen učit, ale žít tak radikálně, až ke smrti. A díky jeho lásce dnes můžeme žít a milovat i my, jeho následovníci. A protože naší letošní hodnotou (představenou na Vision Sunday) je otevřená mysl, otevřené srdce, otevřené oči a otevřené ruce, rozhodli jsme se zkusit něco, co jsme v Elementu zatím nikdy nedělali: Oslavíme Velikonoce v sérii setkání, kdy budeme slavit jeho lásku podobně, jako křesťané různých generací a různých kultur dělali po dva tisíce let.

Mimochodem (když už jsme u toho), věděli jste, že církev nevznikla před sto nebo dvě stě lety? Věděli jste, že stojíme na ramenou Ježíšových věrných následovníků, z nichž mnozí za svou víru zaplatili také svým životem? Tyto Velikonoce se tedy spojíme i s naší minulostí a budeme slavit Ježíše, který zemřel, vstal z mrtvých, a který se znovu vrátí, společně s oblakem svědků (viz Židům 12:1), kteří kráčeli touto cestou před námi. Zároveň však nejsme poutání žádnou konkrétní tradici nebo liturgií, takže máme svobodu některé věci spojit, nebo je dát v jiný den, nebo celkově celé setkání upravit. Co tedy budeme dělat na Velikonoce v Elementu?

Čtvrtek 2.4. 19:00 Zelený čtvrtek

Na zelený čtvrtek si církev tradičně připomíná ustanovení poslední Ježíšovy večeře s učedníky. My si však tento den připomeneme Ježíšův triumfální vjezd do Jeruzaléma a jeho poslední dny se svými učedníky. Byl to právě ten moment, kdy lidé volali Hosana, a kdy oslavovali Ježíše jako přicházejícího Mesiáše. Ježíš jejich chválu přijímal. Zároveň však moc dobře věděl, že jeho slova o radikální lásce a oběti se brzy naplní jeho vlastní obětí. Na tomto setkání tedy vyjádříme vděčnost Kristu za jeho lásku.

Pátek 3.4. 19:00 Velký pátek

Velký pátek je nádherným vyvrcholením Ježíšovy radikální lásky: Kristus položil svůj život za nás. Ježíš si doslova s námi vyměnil místo. Jeho kříž vypadal jako porážka, ale díky jeho kříži můžeme být zachráněni od hříchu a smrti, díky jeho kříži jsme uzdraveni, díky jeho kříži máme pokoj, který převyšuje tento svět. S láskou ke Kristu tedy na tomto setkání oslavíme jeho oběť památkou Večeře Páně.

Sobota 4.4. 19:00 Bílá sobota

Ve východní církvi je zvykem na Bílou sobotu slavit liturgii připomínající pomazání Kristova těla, uložení do hrobu a rozvíjející tajemství Kristova „sestoupení do říše mrtvých“. My si však uvědomujeme, že právě ty těžké chvíle mezi Ježíšovou smrtí a jeho vzkříšením jsou symbolem snu, který zemřel. Všichni to známe: Jsme nadšeni ze zaslíbení a smutní, když se dlouho nic neděje. Učedníci ještě netušili, že je čeká neděle a Ježíšovo vzkříšení. Jediné, co viděli, byla jejich vlastní bolest ze snu o Mesiáši, který zemřel. Možná jsme právě teď v podobné situaci, kdy se některé věci v našem životě vůbec nehýbají. Náš sen umřel. Ale neděle je blízko. Proto se na tomto setkání budeme modlit jeden za druhého s očekáváním, že Bůh uvede v život svá zaslíbení v našem životě.

Neděle 5.4. 10:00 Velikonoční neděle

Ježíšovo vzkříšení je centrálním bodem křesťanské víry: je to historické potvrzení Ježíšovy identity a jeho poslání, a je to zaslíbení naděje obnovy zničeného a ztraceného světa, který je poddán marnosti. Ježíšovo vzkříšení započalo něco zcela nového, novou naději a nový život, ke kterému v moci jeho zmrtvýchvstání můžeme vkročit spolu s Ježíšem i dnes. Na Velikonoční neděli oslavíme Ježíšův život, na kterém můžeme mít podíl dnes i my.

Tohle budou Velikonoce v Elementu. Protože †=♥