Dnes končíme sérii o našem srdci. Tato série byla o našem druhém srdci, o té neviditelné části našeho já, o které básnici, filozofové a kazatelé neustále tak rádi mluví. Život může být k tomuto srdci krutý. Je v něm totiž mnoho vlivů, který mu způsobují srdeční arytmii, jinými slovy, toto srdce často bije mimo rytmus, pro který bylo stvořeno. V této sérii jsme si zatím ukázali na tři emoce a z nich vyplývající zlozvyky, a na posilovací zvyky dobrozvyků, které nám dokážou pomoc jednat s těmito monstry, které se vynořují z hlubin srdce. Prvním dluhem byla vina, která říká: Dlužím ti. Je následkem nějakého našeho provinění. Druhou emocí byl hněv, který vychází z toho, že jsme nedostali to, co jsme chtěli, hněv říká: Dlužíš mi. Třetí emocí, která otravuje naše životy, je chamtivost, což je předpoklad, že všechno, co se vyskytne v mé cestě, je určeno pro mou spotřebu. Chamtivost říká: Dlužím si. Dneska se podíváme na emoci, která má co do činění s Bohem, i když to na první pohled nevypadá.
Čtvrtá emoce, o které budeme mluvit, je žárlivost. Když se řekne žárlivost, hned si vybavíme, co můžeme závidět jiným: vzhled, schopnosti, příležitosti, zdraví, výška, dědictví, sociální status, národnost, rasu. Myslíme si, že problém je v těch, kdo mají to, co my nemáme. Ale kupodivu, když se nad tím zamyslíme, pak by Bůh, pokud v něho věříme, mohl všechny tyhle věci nějak pro nás udělat. Kdyby chtěl. Jenomže pokud je nemáme, pak to znamená, že nechtěl. Ale to znamená, že máme problém s ním. Dokonce, i když v něj nevěříme, podvědomě ho viníme z dluhu, a to dokonce i když za Boha dosadíme osud, štěstěnu, nebo postavení hvězd. Ve své podstatě žárlivost křičí: Bůh mi dluží. Žárlivost je tvůj konflikt, který máš s Bohem. Neudělal pro tebe to, co udělal pro jiné, a zcela jistě mohl udělat i pro tebe. Přesto je tahle myšlenka pro mnohé z nás absurdní. Jak bychom si mohli myslet, že nám Bůh něco dluží? Všimli jste si ale zvláštní věci? Když se těm, kterým závidíme, něco nepodaří, nebo selžou, nebo něco ztratí; cítíme jistý pocit uspokojení, který pramení přímo ze srdce. Ten ale netrvá moc dlouho, protože stejně nedokáže uspokojit náš nedostatek. Dokonce, i kdyby se tito lidé, kterým závidíme, k nám chovali hezky a pomáhali nám, nijak to nevyřeší naši žárlivost. Víte proč? Protože tito lidé a jejich situace pro nás nejsou a nikdy nebyli problémem. Naše srdce jím je. A v našem srdci se skrývá žárlivost nad věcmi, které nám Bůh mohl dát, ale nedal. Život není férový, že?
Možná jste viděli film Amadeus, který je příběhem života hudebního génia Wolfganga Amadea Mozarta, ve skutečnosti to je film o závisti. Dvorní skladatel Salieri velmi žárlí na Mozartovu velikost. Ve filmu je scéna, kdy Mozartova manželka přichází za Salierim, netuše, co je doopravdy zač, a přináší manželovy partitury s nadějí, že by mu pomohl získat práci. Salieri si listuje partiturami s úžasem a otázkou, zda jsou to původní listiny. V hlavě se mu odehrává hlas, který říká: To je neuvěřitelné. První a jediné koncepty. Nikde ani škrt, jakoby jen přepisoval hudbu, kterou už v hlavě měl hotovou. Je jasné, že tohle je opravdový Boží hlas. Civěl jsem na absolutní krásu. Salieri zachmuřeně odchází domů, sejme ze stěny krucifix a hodí ho do ohně se slovy: Od nynějška jsme nepřátelé, ty a já! Protože sis za svůj nástroj vybral toho nafoukaného, chlípného, dětinského kluka. Jsi nespravedlivý, nečestný, bezcitný! Budu ti stát v cestě. Jak jen budu moci, budu tady na zemi tvému stvoření škodit. Zničím tvé vtělení! (Potřásá pozvednutou pěst.) Žárlivost je boj s Bohem.
Žárlivost hrála hlavní roli od počátku stvoření. Kain žárlil na Ábela. Ezau na Jákoba. Josefovi bratři na Josefa. A většina z nás znají žárlivost jako závist, což je jeden z poznávacích znaků Čechů. Asi je nošení dříví do lesa, když řekneme, že závist je negativní emoce. Ale co je pro nás možná překvapením, je její spojení s Bohem. Všimněte si, co říká Jakub, bratr Ježíše: (Jakub 4:1-2) Odkud pocházejí boje a sváry mezi vámi? Nepůsobí je snad vaše choutky, které se ve vás perou? Dychtíte, ale nemáte, vraždíte a závidíte, ale nemůžete dosáhnout, bojujete a válčíte, ale nemáte, protože neprosíte. Jakub hovoří o neuhasitelné žízni po něčem víc. Jak všichni víme, chutě nebudou nikdy plně uspokojeny. Vždycky chtějí víc. Naše chutě po víc působí sváry. Jakub tady říká, že nemáme, protože neprosíme Boha. Petr na to říká (1. Petrova 5:7) Všechnu svou starost svěřte jemu, vždyť jemu na vás záleží. Je to zvláštní, ale vlastně nás tady Jakub a Petr nabádají, abychom řekli Bohu, kde se cítíme, že by nám měl něco dát. Místo, abychom válčili a žárlili a záviděli, máme to říct upřímně a otevřeně přímo Bohu.
Jakub ovšem dodává ještě jednu věc (Jakub 4:3) Prosíte, ale nedostáváte, protože prosíte zle, abyste uspokojili své vlastní choutky. Jakub říká, abychom přinesli prosby Bohu, ale pak říká, že Bůh může říct také ne. Celé je to totiž otázka důvěry. A našeho pocitu odmítnutí. Opravdu na mě Bohu záleží? Nebo mě odmítá, když mi nedá to, co chci?
Co však máme dělat, když se cítíme odmítnutí pořád? Odmítnutý člověk si začne stěžovat, nejprve aby si ulevil, ale později, aby ventiloval svou frustraci. Pro stěžování tohoto druhu existuje dokonce ještě lepší slovo: reptání. Najednou se zdá, jako by na nás svět zapomněl, a naše náplast na zranění z odmítnutí je reptání. Čím více si stěžujeme, tím více máme důvodů ke stěžování si na lidi okolo sebe. Začíná totiž fungovat náš mentální filtr. V naší mysli je totiž něco jako filtr, který nám umožňuje se soustředit na věci, které jsou okolo nás. Všimli jste si například, že když si koupíte nové auto, najednou máte pocit, že všude okolo vás jezdí to „vaše“ auto? Funguje to tak se vším: mobilem, vztahem, dokonce s křesťany a církví. Když totiž potkáš poprvé křesťany a poznáš je, pak najednou se to kolem tebe vyrojí s křesťany a ty s překvapením zjistíš, kdo že to vlastně všechno je křesťan. Oni tam byli vždy, ale neměl jsi v hlavě filtr na křesťany. Žel funguje to tak i na zranění. Čím více si stěžuješ, kritizuješ a reptáš, tím více máš důvodů se cítit odmítnutý. Je to princip, který John Maxwell popsal slovy, že zranění lidé zraňují lidi a jsou jimi lehce zranění. Lidé, kteří trvale a dlouhodobě prožívají pocit odmítnutí, jsou až příliš často těmi nejkritičtějšími, nejnespokojenějšími a nejodmítavějšími lidmi na světě. Čím více odmítají a reptají, tím více se cítí lidmi okolo sebe odmítnutí, a tím více odmítají. Zdá se to jako začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Ocitají se ve tmě, přesně tak, jak popisuje apoštol Pavel v Římanům 1:21: Ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha ani mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě.
Bible nám tady dává vodítko, jak se nad odmítnutí a žárlivost povznést díky dobrozvyku vděčnosti. Promiň, co jsi to říkal? Vděčnost? Jako za co? Za to, jak se mi nedaří to, odmítají mě tito, a vůbec, tobě se všechno daří! Ne, všichni zažíváme odmítnutí, a všichni máme důvod reptat a stěžovat si, všichni máme právo se cítit někým zranění. Ale co když zareagujeme obráceně? Co když vezmeme vážně, že Pavel také napsal v Koloským 3,15 Pokoj Kristův ať rozhoduje ve vašich srdcích; k němu jste byli také povoláni v jednom těle. A buďte vděčni. Co když místo reakce plné reptání, stěžování, zranění, sarkasmu a hněvu zareagujeme s vděčností za to, co máme? Co když si ve své hlavě ustanovíme nový filtr, tentokrát plný vděčnosti? S každou modlitbou, každou naději upnutou na Boha se naše kapacita zacházet s pocity odmítnutí zvětší a rozmnoží, protože naděje a vděčnost dokáže přemoci odmítnutí a reptání.
Dokážeš se nad odmítnutím povznést proto, že tvé srdce je měkké (reptání totiž zatvrzuje srdce). Jádro řešení na žárlivost? Je to oslava. Je to oslava úspěchu, velikosti a věcí těch, jimž máme tendenci závidět u lidí okolo sebe s vděčnosti za život, který máme. Bohu totiž na tobě opravdu záleží!
Žádné komentáře:
Okomentovat