Je to osobní: Šeptanda

Jak jsem minulý týden naťukl, přestože je víra silně osobní záležitostí, není to privátní záležitost. Mezi osobní a privátní je veliký rozdíl. Osobní znamená, že se to týká tebe, privátní znamená, že by to mělo zůstat v soukromé sféře nebo dokonce v tajnosti. To je dnes oblíbený názor, který říká: Věř si, čemu chceš, ale neotravuj mě s tím. Jenže, jak říká Petr (Skutky 4:20): Neboť my nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli. Ve skutečnosti, v našich životech to funguje obecně tak, že kdykoliv zažijeme něco nového, kdykoliv poznáme někoho zajímavého, kdykoliv se podíváme na pěkné místo; prostě kdykoliv máme jakoukoliv pozitivní i negativní zkušenost s člověkem, akcí, organizací nebo prostě čímkoliv, rádi o tom vyprávíme jiným lidem. Vůbec si svou nechceme držet pro sebe. Na tomto principu je založeno běžné klábosení, v negativním smyslu i pomluvy, a zcela jistě je právě tohle smyslem všech sociálních sítí, blogů a diskusí. Je na tom založená také virální reklama (kdy se věci šíří šeptandou). Tato šeptanda ti může zachránit život!

Pokud skutečně poznáme Boha, nedokážeme svou víru udržet privátní, i kdybychom chtěli. To je nejen v pořádku, ale zároveň tak pomáháš své víře i těm, komu o ní říkáš. Chceme lidem pomoci objevit jejich vlastní hledání, pak už je to jejich cesta, na kterou se musí vydat osobně sami. Všechno, co děláme, je to, že doslova lidi pošťouchneme směrem k Bohu, který už tam na ně čeká. To je důležitý koncept, protože někdy křesťané vypadají, jako by chtěli Boha prodávat. Smlouvají s nevěřícími jako prodavač na trhu, který se snaží prodat jablka. Není divu, že tento způsob odrazuje nejen nevěřící, ale také mnoho hledajících a dokonce křesťanů. Bůh však nepotřebuje prodávat. On už v životě našeho přítele pracuje. My ho pouze pošťouchneme směrem, kam. A to bývá někdy velmi překvapivý směr. Ale je to směr, který mu může změnit život. Dříve nebo později totiž každý hledá pomoc, bude ovšem nablízku někdo, kdo ho pošťouchne? Víra je osobní, ale není privátní, a zcela určitě není pasivní. Boha poznáš, když na šťouch směrem k němu zareaguješ. Dnes se totiž podíváme na to, že víra funguje nejlépe, když není pasivní, ale aktivní a praktická.

Nevím, zda jste si toho všimli, ale většina z nás se dříve nebo později dostane do stádia, kdy chceme po Bohu nějaké vysvětlení: Proč dělá to, co dělá; proč dovoluje to, co dovoluje; a proč od nás očekává to, co od nás očekává. Nevím přesně, co je zdrojem tohoto očekávání. Možná je to díky obřímu pokroku v technice a vědě, kdy jsme dokázali rozbít a přečíst genetickou informaci, počasí, reprodukci, a umíme vysvětlit neuvěřitelné množství divů, které pro nás dříve bylo zdrojem úžasu. Možná nám celá ta věda okolo, a skepticismus s ní spojený, dává pocit, že jsme chytřejší, než doopravdy jsme. A možná se cítíme trochu jako dítě, které věří, že dárky nosí Ježíšek (nebo Santa Claus, záleží na vaší kulturní tradici), ale jednoho roku přistihnete rodiče, jak pod stromek rvou dárky sami, a Vánoce najednou ztratí to pravé kouzlo. Jste stále rádi za všechno, ale prohlédli jste.

Podobně přicházíme k Bohu a otázce víry. Ptáme se: Bože, proč jsi udělal tuhle věc; nebo proč bych měl plnit tvé slovo, proč bych měl věřit? Říkáme si, že nám Bůh dluží vysvětlení. Co když je ale Bůh někdo, kdo nám vysvětlení nemusí podávat? Co když víra jde za vysvětlování? Co když se ovoce víry a skutečnost, pravé probuzení, projeví, když uděláš to, co po tobě Bůh chce? Co když celá víra ve tvém životě začne dávat smysl až tehdy, když zareaguješ na pošťouchnutí nějakého křesťana, abys něco udělal?

Tvůj život se v takovém případě může změnit víc, než si dnes dokážeš představit. V příběhu, který si dnes povíme, uslyšíme o muži, který byl generálem, mocným mužem, ale měl problém. Byl vážně nemocný. Měl lepru. Byl to generál aramejské armády v době, kdy Aramejci byli nepřátele Izraele, který již ztratil svůj velmocenský status a trpěl tak pod nájezdy těchto národů okolo. Přesto se Námanovi, jak se náš hrdina jmenuje, podařilo přiblížit k Bohu neuvěřitelným způsobem, protože reagoval hned na několik šťouchů. Pojďme si ten příběh přečíst. 2. Královská 5:1-3 Náman byl vojevůdce aramejského krále. Byl to muž důležitý a velmi vážený v očích svého pána, neboť skrze něj Hospodin Aramejcům daroval vítězství. Tento udatný válečník ale onemocněl malomocenstvím. Při jednom ze svých nájezdů na izraelské území si odtud Aramejci přivedli mladou dívku, která pak sloužila u Námanovy manželky. Jednou řekla své paní: "Kdyby se tak můj pán dostal k prorokovi, který žije v Samaří. Ten by ho jistě malomocenství zbavil."

2. Královská 5:4-6 Náman pak šel za svým pánem a vyprávěl mu, co ta dívka z izraelské země říkala. "Vydej se na cestu!" odpověděl aramejský král. "Já zatím pošlu list izraelskému králi." Náman se tedy vypravil na cestu. Vzal s sebou deset talentů stříbra, šest tisíc šekelů zlata a desatero slavnostních šatů. Izraelskému králi doručil list tohoto znění: "Posílám ti tento list po svém služebníku Námanovi. Zbav ho malomocenství." Aramejský král logicky předpokládal, že někdo, kdo dokáže uzdravit lepru, musí být buďto králem samotným, nebo alespoň na jeho dvoře. Proto poslal tento dopis. A protože byli ve válečném vztahu, věděl, že to nebude zadarmo, poslal tedy i neuvěřitelné množství darů.

Reakce Izraelského krále se dala čekat. 2. Královská 5:7 Jakmile si izraelský král ten list přečetl, roztrhl své roucho a zvolal: "Copak jsem Bůh, který bere nebo dává život? Tak on mi vzkazuje, ať někoho zbavím malomocenství! Posuďte sami - zjevně si proti mně hledá záminku!" Musíme chápat, že tohle se stalo během několik dní, kdy král hledal příběh za příběhem. Ale pak přichází zvrat v příběhu. 2. Královská 5:8 Když Boží muž Elíša uslyšel, že izraelský král roztrhl své roucho, vzkázal mu: "Proč jsi roztrhl své roucho? Pošli ho za mnou, ať pozná, že v Izraeli je prorok."

Ale to není důvod, proč Náman přišel do Izraele, ne? Náman chtěl uzdravení, ale Bůh má větší věci na mysli, Bůh má svůj příběh. 2. Královská 5:9-10 Když pak Náman dorazil se svým vozem a spřežením a zastavil se u vchodu do Elíšova domu, Elíša mu po svém poslu vzkázal: "Jdi a sedmkrát se omyj v Jordánu. Tak se tvé tělo uzdraví a budeš čistý."

Dělá si legraci? To nemá ani trochu úcty, aby se přišel podívat ven? Námanova reakce byla zcela předvídatelná. 2 Kings 5:11-12 Námana to tak popudilo, že šel pryč. "Myslel jsem, že ke mně aspoň vyjde ven!" rozčiloval se. "Myslel jsem, že bude vzývat jméno svého Boha Hospodina a mávat rukou nad nemocným místem, aby malomocenství odehnal. Copak nejsou damašské řeky Amana a Parpar lepší než všechna voda v Izraeli? Copak jsem se nemohl umýt v nich, abych byl očištěn?" S tím se otočil a rozčilen odjel. Stejně tak i my reagujeme, když nám někdo řekne, abychom věřili, nebo něco udělali, nebo se modlili, nebo prostě a jednoduše byli poslušní Bohu, který po nás chce, ale my mu nerozumíme.

2. Královská 5:13-14 Jeho služebníci ale přistoupili a řekli mu: "Otče, kdyby ti prorok uložil něco těžkého, neudělal bys to? Kdyby chtěl, abys zabil pět lvů, prostě udělal nějakou chlapskou věc, udělal bys to? Je něco víc kromě pýchy a toho, že budeš mokrý, co ti brání poslechnout Boha? Čím spíše tedy, když ti řekl: Omyj se, a budeš čistý." A tak sestoupil a sedmkrát se ponořil v Jordánu, jak mu Boží muž řekl, a jeho tělo se uzdravilo - bylo čisté jako tělo malého chlapce!

Hned se tedy s celým svým doprovodem vydal zpátky k Elíšovi. Předstoupil před něj a řekl: 2. Královská 5:15 "Hle, teď jsem poznal, že na celém světě není Bůh jako v Izraeli. V momentu zvláštní poslušnosti Bohu má Náman zkušenost s Bohem, kterou ani nehledal. Takovou zkušenost s Bohem nebudeš mít jinak, než když poslechneš a uděláš něco, co po tobě Bůh chce, i když to nedává žádný smysl. Tohle mění vše. Náman poznal Boha.

O 850 let později se objeví Ježíš na scéně a učí stejný princip (Jan 14:21) Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A kdo mě miluje, bude milován mým Otcem a já ho budu milovat a dám se mu poznat. Když se odvážíš udělat to, co Ježíš říká, poznáš ho způsobem, o kterém jsi ani nevěděl, že existuje. Ne proto, že rozumíš tomu Proč nebo Jak, ale proto, že je Bůh. Co když Bůh je Bůh? Víte jak příběh končí? Náman se snažil dát Elíšovi své dary, ale ten je odmítl, protože nic neudělal. Byl to Bůh, ne metoda.

Náman pak požádal o zvláštní prosbu: 2. Královská 5:17 Dovol prosím, ať si tvůj služebník alespoň naloží dva mezky zdejší půdou. Tvůj služebník už totiž nechce přinášet zápaly ani oběti žádným bohům kromě Hospodina. Náman nepotřebuje další vysvětlení, protože se setkal s Bohem. Jak Bůh klepe na tvé dveře? Co uděláš? Poslechneš ho? Kde začneš?