Minulý týden jsme začali sérii nazvanou Je to osobní, protože ve své podstatě je křesťanská víra silně osobní. Nicméně, nikdo se nestává křesťanem proto, že si vyřešil všechny otázky nebo pochybnosti ohledně Krista, Bible a víry. Dospělí totiž většinou uvěří tehdy, když se v jejich životech stane něco, co zastíní překážky k víře. Víra je tak velmi osobní záležitostí. A přesně tak to Bůh také chtěl. Reflektuje to totiž jeho charakter. Koneckonců, přečteme-li si shrnutí křesťanství v Janovi 3:16, zjistíme, že je neobyčejně osobní. Bůh tak miloval svět…
Bůh miloval svět, proto inicioval vztah. Našel místo ve svém příběhu, které můžeš naplnit a prožít pouze ty. A zároveň tento Bohem připravený příběh vytvořil v našem nitru vakuum, které nebude nikdy úplně uspokojeno, dokud nenajdeš své místo v jeho příběhu. Filozof Blaise Pascal psal o člověku, který hledal opravdové štěstí, ale uvnitř měl jen prázdnou díru a snažil se ji zaplnit vším možným okolo sebe. Pascal dodává: Všechny tyto věci ale byly neadekvátní, protože tato prázdnota může být zaplněná jen něčím nekonečným a věčným, což je jen Bůh sám. Z toho citátu vyvozujeme tu známou větu, že Bůh naplňuje prázdnotu, kterou do velké míry pociťuje každý jeden z nás. Připomíná mi to jeden příměr, který mi vyprávěl jeden člověk, který léta žil v Asii. Prý mu tam často říkali, že Číňané mají dva žaludky, jeden na rýži, a druhý na všechno ostatní. Pokud se nají jakéhokoliv jídla, naplní to pouze jejich běžný žaludek, dokud ale nenaplní svůj rýžový žaludek, budou mít vždycky hlad. Velmi podobně to máme s oním vakuem po Božím příběhu. Můžeme zažívat jakékoliv příběhy, ale dokud neprožijeme ten Boží příběh, budeme mít vždy pocit, že se stále honíme za větrem, že stále pronásledujeme stíny, že stále hledáme něco, i když vlastně nevíme co přesně.
Dnes máme na dosah skvělé moderní technologie, ať už v komunikaci nebo při vědeckých průzkumech a objevování, jak svět funguje. Pravda, vědou nezjistíme, proč funguje, ale určitě nám věda pomáhá pochopit mechanismus, jak funguje. Díky těmto technologiím máme pocit, že jsme chytřejší, než ve skutečnosti jsme. Skoro v každé oblasti života jsme schopni vysvětlit věci, nad kterými si lámali naši předkové hlavu. Vedlejší efekt je pak to, že máme za to, že nic není platné, pokud to nejsme vědecky schopni vysvětlit. Jako výsledek se mnozí lidé mylně domnívají, že nemohou v něco věřit, pokud k tomu nemají zjištěné všechna fakta, a nemohou vysvětlit, jak ty věci do sebe vzájemně zapadají. Nicméně, tento postup úplně nefunguje u víry. Ať jsme jakkoliv chytří, vždy budou věci ohledně života a smrti, které nedokážeme vysvětlit, protože nás přesahují. Naštěstí, křesťanství není víra stojící na věroučném systému. Je to víra, která stojí na historickém faktu události: na smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ve své podstatě je křesťanství subjektivní vírou založenou na zkušenosti. Bez zkušenosti se totiž můžeme jen přít.
Vždy když mluvíme o Bohu, běžného člověka hned napadne otázka, zda vůbec Bůh existuje, když jsme ho nikdy neviděli? V našem životě ovšem existují věci, které jsme nikdy neviděli, a přesto pevně věříme v jejich existenci: Nemusíme například nikdy v životě navštívit Austrálii, abychom věřili, že existuje (můžeme ale potkat Australany nebo ty, kdo tam byli, a pokud jsou důvěryhodní, pak jim můžeme uvěřit, že skutečně existuje země, kde skáčou zvláštní zvířata s vakem na hrudi, dlouhým ocasem a nohama jako trampolína). Nemusíme ani nikdy v životě vidět radiové vlny, abychom věřili v rádio nebo mobil (stačí tyto vlny používat). Nikdy v životě neuvidíme fyzicky své vlastní srdce, a přesto věříme, že ho máme (vnímáme jeho tlukot ve své hrudi).
Věříme tak ve spoustu věcí, které nevidíme, protože nám je dosvědčuje: (1) Zkušenost jiných lidí okolo nás (to s tou Austrálii); (2) Reálný dopad v životě (mobil); a (3) Citové a smyslové vnímání (srdce). Být křesťanem a věřit v existenci Boha nevyžaduje nic více. Není to obětování mozku, jak si myslí někteří skeptici, je to jen úplně stejný přístup: Můžeme věřit v Ježíše kvůli existenci téměř dvou miliard lidí na světě, kteří tvrdí, že se s ním setkali a mají s ním vztah. Můžeme věřit v Ježíše kvůli reálnému dopadu našich vlastních zkušeností třeba s vyslyšenou modlitbou. Můžeme věřit v Ježíše kvůli vnímání jeho přítomnosti a blízkosti v určitých chvílích a situacích v našem životě.
Dnes vám budu vyprávět jeden příběh o muži, který se setkal s Ježíšem a potvrdil, že k víře stačil jeho zážitek, přestože neznal fakta, nevěděl vlastně vůbec nic. Je to svým způsobem jeden z nejlegračnějších příběhů z evangelií, ve kterém nikdo nic neví. Je popsán v evangeliu Jana, deváté kapitole. Ježíš někam jde se svými učedníky, to byla skupina jeho pomocníků a následovníků. Cestou uviděl člověka slepého od narození. Jeho učedníci se ho zeptali, kdo zhřešil, že se narodil slepý, zda on sám, nebo jeho rodiče. Vycházeli z klasického principu karmy: tedy máš, co si zasloužíš. A případně, můžeš za to vinit rodiče. Jenomže Ježíš jim řekl, že nezhřešil ani on ani jeho rodiče, mají se prý na něm zjevit Boží skutky. Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, pomazal mu tím blátem oči a poslal se ho umýt do rybníka Siloe. Slepec to udělal a prohlédl, byl uzdravený. Sousedé a známí ho viděli, a říkali si: Není to ten, kdo tu sedával a žebral? Jedni říkali: ‚Je to on!' Jiní říkali: ‚Není, ale je mu podobný.' On říkal: ‚Jsem to já.' Zeptali se ho tedy, jak to, že vidí, a on odpověděl: Jan 9,11-12 Člověk, který se jmenuje Ježíš, udělal bláto, potřel mi oči a řekl mi: ‚Jdi do Siloe a umyj se.' Šel jsem tedy, umyl jsem se a vidím." Řekli mu: "Kde je ten člověk?" Řekl: "Nevím." Nesmíme zapomenout, že tento člověk vlastně Ježíše nikdy neviděl. Prohlédl až tehdy, kdy si umyl oči v rybníce, kam ho Ježíš poslal. A tak odpovídá: Nevím.
Byla ovšem sobota, kdy se podle židovského obyčeje nesmělo pracovat, a tak ho přivedli k představitelům zákona, a ti ho podrobili dalšímu výslechu. Znovu se jej ptali, jak prohlédl. Znovu jim vypráví svůj příběh, ale oni mu nevěří. Jednak pochybují, že by Ježíš byl od Boha, když nedodržuje jejich pravidla a zákony; ale nemohli popřít, že se tu stal zázrak. Začali se hádat a tak si znovu zavolali našeho hrdinu a ptali se jej: Jan 9,17-22 Řekli tedy opět tomu slepému: "Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?" On řekl: "Je to prorok." Židé neuvěřili tomu, že býval slepý a prohlédl, dokud si nezavolali jeho rodiče a nezeptali se jich: "Je toto váš syn, o kterém říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že nyní vidí?" Jeho rodiče odpověděli: "Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Jak to, že nyní vidí, to nevíme; nevíme také, kdo otevřel jeho oči. Jeho se zeptejte, je dospělý, ať mluví sám za sebe."
J 9,24-29 Zavolali tedy podruhé toho člověka, který byl dříve slepý, a řekli mu: "Vzdej slávu Bohu! Víme, že ten člověk je hříšný." On odpověděl: "Nevím, je-li hříšný; jedno však vím, že jsem byl slepý, a teď vidím." Řekli mu: "Co ti učinil? Jak otevřel tvé oči?" Odpověděl jim: "Již jsem vám to řekl, a neslyšeli jste. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?" Osopili se na něho a řekli: "Ty jsi jeho učedník, my jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomto však nevíme, odkud je."
J 9,30-34 Ten člověk jim řekl: "To je právě divné, že vy nevíte, odkud je - a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší; kdo je však zbožný a činí jeho vůli, toho slyší. Od pradávna nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči člověka od narození slepého. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by dělat nic." Řekli mu: "Celý ses v hříších narodil, a nás chceš poučovat?" A vyhnali ho ven.
Ježíš uslyšel, že ho vyhnali ven, a tak ho nalezl a řekl: "Ty věříš v Syna člověka?" Jan 9,36 On odpověděl: "A kdo to je, Pane, abych mohl v něho věřit?" Ježíš mu řekl: "Viděl jsi ho; je to ten, kdo s tebou mluví." On řekl: "Věřím, Pane." A poklonil se mu.
Tento muž toho mnoho nevěděl. Nevěděl, kde je Ježíš. Nevěděl, co je zač. Nevěděl, jak se to uzdravení přesně stalo. Nevěděl, zda je Ježíš opravdu hříšný, jak tvrdili Židé, nebo je to prorok. Nevěděl, proč mu nikdo nechce věřit. A nakonec ani nevěděl, kdo je Ježíš. Přesto mu neznalost nezabránila věřit, a to z jediného důvodu: věřil v nevyvratitelnou věc. Byl jsem slepý, a teď vidím! Můžete si říkat, co chcete, můžete mít důkazy, jaké chcete, já jsem byl slepý a vidím!
Víra není nic jiného. Právě proto Jan později napsal: 1. List Janův 1,3 Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste také vy měli společenství s námi. Naše společenství je s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. Všimněte si, že tady Jan nepíše: Co jsme se naučili. Co nám řekli. Co jsme si vydedukovali. Co jsme si vymysleli. Říká jednoznačně: Co jsme viděli a slyšeli, to vám zvěstujeme. Víra je založena na zkušenosti, ne na schopnosti vše vysvětlit a vědět. Když se totiž zaměříme na nevyvratitelné, naše víra není ohrožená nevysvětlitelným.
Žádné komentáře:
Okomentovat