Je to osobní: Na vlastní kůži

Doufám, že série, kterou dnes začínáme, bude užitečná především těm z vás, kteří do Elementu chodíte z různých důvodů, ale nejste si zatím jisti, že byste se měli rozhodnout zkusit se rozhodnout následovat Ježíše, věřit mu a být mu poslušný, jak jsme o tom mluvili v sérii Simple. Dnes na začátek bych se s vámi chtěl podívat na to, že víra není přenositelná ve smyslu, že věříš díky víře svých rodičů. Někdy lidé říkají: Víš, jsem věřící, protože moji rodiče jsou věřící a vedli mě k víře. To může být nápomocné, ale víra v Krista se nedá dědit. Bůh nemá vnuky, pouze děti. Ve své podstatě je víra silně osobní a jedinečná, je to něco, si každý musí prožít sám.

Už se vám někdy stalo, že vám někdo řekl: „Já Ježíše nechci, protože nevěřím pověrám!“ Co na tom, že pověra je podle slovníku víra, kterou máme navzdory důkazům, což je opak křesťanství? Právě takové námitky a intelektuální otázky všeho druhu se mohou stát překážkou k víře. Lidé, kteří překážky k víře mají, mohou být jako jistý Ježíšův následovník, kterému přezdíváme „nevěřící“ Tomáš. Dovolte mi zdůraznit, že Ježíš se na Tomáše nezlobil ani mu nevyčítal jeho pochyby, a stejně tak Bůh nevyčítá pochyby ani naším přátelům. On skutečně otevřeně zve lidi k tomu, aby ho prozkoumali a zakusili, aby si ho „ohmatali“.

Pokud tento blog dnes čteš a nejsi věřícím člověkem, nebo pokud někoho takového znáš, pak je zcela jasné, že pro to, že nejsi věřící, musí existovat nějaké důvody. Možná je to zklamání z církve, pokud jsi měl nějaký špatný zážitek. Nebo to jsou otázky, které si kladeš o víře jako takové: Můžu důvěřovat Bibli? Jak může být Ježíš jediná cesta k Bohu? Může to být emocionální důvod, nebo dokonce morální důvod: Zkrátka nechceš žít podle něčího plánu. Překážky mohou být opravdu velmi různorodé, a většina z nich jsou opravdové překážky, které je třeba brát vážně. Prostě nemáš touhu nebo potřebu věřit. Vlastně může existovat pět překážek k víře, nebo lépe řečeno pět kategorii překážek.

(1) NEDOKÁŽU VĚŘIT. To obvykle říkají lidé, kteří mají intelektuální nebo emocionální problém s Bohem. Pochybují o hodnověrnosti křesťanství. Pro takového člověka je velmi frustrující, když nějaký křesťan na jeho otázky odpovídá: „Prostě věř!“ a bere je na lehkou váhu. Považují to oprávněně za intelektuální neupřímnost.

(2) NECHCI VĚŘIT. Pár lidí bude upřímných a řekne na rovinu, že věřit nechce. Stalo se vám, že jste se někdy s někým bavili a on vám kladl neustále nové intelektuální argumenty a zdálo se, že to nemělo nikdy konce? Šance je velká, že skutečný problém nebude intelektuální, ale morální. Jinými slovy, intelektuální otázky jsou zástěrkou neochoty se vzdát svých návyků.

(3) NEVÍM, ČEMU MÁM VĚŘIT. Lidé dnešní doby vnímají dobře, že jsou různá náboženství a i mezi křesťany jsou různé proudy a směry. A samozřejmě se v tom běžně nevyznají, což jejich hledání komplikuje. (4) UŽ VĚŘÍM, COPAK TO NENÍ DOST? Někdy hovoříme s lidmi, kteří se za křesťany považují proto, že vyrostli v církvi nebo náboženském prostředí. Věří v Boha, ale nikdy s ním nenavázali bližší vztah. Ví o něm, ale neznají ho. Vztah je to spíše platonický. Poslední kategorie překážek je lahůdkou. Ně kteří lidé se podívají na věřící, které znají a zcela otevřeně říkají: (5) NECHCI VĚŘIT TOMU, ČEMU VĚŘÍ TIHLE!

Jednu věc ale víme o překážkách: Většina, ne-li všichni dospěli lidé, se nerozhodují následovat Krista poté, co si intelektuálně vyřeší všechny otázky nebo překážky k víře. Nikdy to nefunguje tak, že někdo řekne: „Hele, dokud si nevyřeším evoluci, nemohu následovat Krista.“, načež ty tomu člověku dáš knihu o stvoření a evoluci, která bude vysoce vědecká a intelektuální a filozofická, on si ji přečte a řekne: „Ty jo, už to mám vyřešené, mohu si odškrtnout tuhle překážku a jít na jinou.“ Takhle to nikdy nefunguje. Přesto v rozhovoru o víře tentýž člověk vytáhne argument evoluce jako důvod, proč nemůže věřit. Jak se tedy dospělí lidé obracejí k víře?

Dospělí většinou uvěří tehdy, když se v jejich životech stane něco, co zastíní překážky k víře. Někdy je to tragédie nebo naopak zcela pozitivní významná situace. Něco se jim stane, a najednou zjistí, že klečí u postele a dohadují se a smlouvají s Bohem, ve kterého ani nevěří, a je jim najednou úplně jedno, jaká přesně byla mechanika vzniku světa. Dospělý člověk hledá Boha, když osobní zkušenost přebije intelektuální otázky. Teď si možná říkáš: "Ha, je to tady! To je to slepé Jen věř!" Dříve než mě odsoudíš za intelektuální nečestnost, zamysli se nad tím, že v jiných oblastech života to už dávno přijímáš něco, co plně intelektuálně nechápeš, nebo kde nemáš zodpovězené všechny otázky.

Dám ti příklad. Pamatuješ si například (teď mluvím k ženatým mužům) na všechny své rozumné důvody, proč je dobré se neženit? Když se tě někdo zeptal, měl jsi spoustu důvodů, proč je dobré zůstat svobodný. Například: Chceš svobodu, nechceš se vázat, nemůžeš si to dovolit (nemám dost peněz ani na to, abych si koupil to, co chci já, natož abych měl peníze ještě pro ni), jiným manželským párům to nefunguje, radši svobodný než mizerný, jsem příliš mladý, co když potkám někoho lepšího o pár dní později… Kolik důvodů jsi vyřešil předtím, než ses oženil? Žádný, co? Možná jsou nějací takoví lidé, ale kolik znáš chlapů, kteří si své důvody sepsali a pak je řešili jeden po druhém: Tak jsem si vyřešil tu věc se svobodou. Přečetl jsem si nějaké knihy a už vím, že to je v pohodě. Pak jsem si vyřešil strach ze závazků. Pak jsem si moc našetřil, a když mi bylo 55, tak jsem si řekl, že mám dost peněz na to, abych se oženil s někým, kdo má hodně malé nároky. Pak jsem potkal dost dlouho na to, aby se mi zkazil zrak, abych si už nevšiml žádné jiné šťabajzny. Jak to, že jsme se tedy oženili, když jsme nevyřešili překážky? Z jednoho konkrétního důvodu. Zamiloval ses. Než ses zamiloval, manželství byla kategorie, ale pak se to stalo živým vztahem. Už to nebylo „to“ manželství, najednou to byla „ona“. Stalo se to velmi osobním a ty ses oženil navzdory všem překážkám! Překážky nezmizely, jen se zmenšily ve světle té ženy.

Křesťanství funguje zcela stejně. Nikdo se nestává křesťanem proto, že si vyřešil všechny otázky nebo pochybnosti ohledně Krista, Bible a víry, ale proto, že se pro něho víra stala osobní. Celý princip můžeme krásně vidět na jednom příkladu z Janova evangelia, kde Jan popisuje, jak se dávala dohromady originální skupina Ježíšových následovníků. Jan 1:43-46 Dalšího dne se Ježíš chtěl vydat do Galileje. Našel Filipa a řekl mu: "Pojď za mnou." (Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova.) Filip našel Natanaela a řekl mu: "Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně a proroci - Ježíše, syna Josefova z Nazaretu!" Hodně lidí čekalo na Mesiáše, hodně Židů to už vzdávalo, a najednou přijde mladík, který svému příteli říká: My jsme toho Mesiáše našli! Můžeš nám věřit!

Natanael je poněkud skeptický. A je to pochopitelné. Kamarád mu přijde na návštěvu a tvrdí mu, že našli Mesiáše. Navíc, že je z Nazaretu. Jakmile Natanael slyšel o Nazaretu, úplně mu to stačilo k odmítnutí. Nazaret měl špatnou pověst, i když vlastně nevíme proč. Prostě, nikdo významný nepřijde z Nazaretu. A teď se tváříš, že jsi našel Mesiáše z Nazaretu? Kámo, nemáš to moc vychytaný. A tak není divu, že řekl (Jan 1:46): "Co dobrého může být z Nazaretu?" opáčil Natanael.

Filip mohl říct: Hele, jestli máš problém s Nazaretem, pojďme se na to podívat. Mohli strávit celý den diskusí, na jejichž konci by pravděpodobně bylo uznání, že je možné, i když ne pravděpodobné, že by Mesiáš přišel z Nazaretu. Konec diskuse. O nic blíž k Ježíši. Ale Filip to řekl mnohem lépe: "Pojď se podívat," řekl mu Filip. Nazaret? Nedokážu to doopravdy vysvětlit, ale jedinou věc po tobě chci: Pojď a uvidíš. Až ho potkáš, třeba ti to vysvětlí. Bible uznává tvou intelektuální upřímnost.

Když Natanael přišel k Ježíši, tohle uslyšel: Jan 1:47-49 Když Ježíš uviděl Natanaela, jak jde k němu, řekl o něm: "Hle, opravdový Izraelita, v němž není žádná lest!" "Odkud mě znáš?" zeptal se Natanael. Tohle je nejdůležitější otázka: osobní vztah. "Viděl jsem tě pod fíkovníkem," řekl mu Ježíš, "ještě než tě Filip zavolal." "Rabbi!" zvolal Natanael, "Ty jsi Boží Syn, ty jsi král Izraele!"

Jakmile se víra stala osobní, Nazaret už nebyl žádný problém! Přál bych si, aby tvé otázky, které máš, byly zastíněny osobním vztahem s Bohem, protože Ježíš tě zve k lásce a víře. Pak se to stane osobním. Protože osobní, to je to, co sami tak moc chceme od svých vztahů, které máme. Je to otisk Božího vztahu. A ve vztahu se mnoho otázek vyřeší. Bůh však mnohem více chce, abys ho poznal, než abys mu plně rozuměl. Když ho poznáš, tvé otázky nezmizí. Zmenší se však, budou zastíněny, protože se víra stane osobní. "Pojď a uvidíš."