Tahle série je o čtyřech hlavních nepřátelích našeho srdce, které se v průběhu doby uchytí v našem srdci. Každá z těchto čtyř emocí má moc nakazit a zničit naše vztahy, náš charakter a dokonce naší víru. Každá z těchto emocí ústí ke vztahu dlužníka a věřitele, což přináší nerovnováhu ve vztahu. Sociální dysfunkce je založena na tom, že mi někdo dluží, že já někomu dlužím. U dluhů jsou jen dvě možná řešení: Buď dluh někdo uhradí, nebo dluh někdo zruší. Ovšem nesplacený dluh nebo neodpuštěný dluh zničí vše od vztahů po celé státy.
Prvním dluhem, o kterém si dnes povíme, je vina. Vina říká: Dlužím ti. Je následkem nějakého skutku, který považujeme za špatný. Každá taková špatnost je svým způsobem krádež. Něco jsem ti vzal, a tak ti to dlužím. Vůbec se přitom nemusíme bavit o fyzických věcech. Muž může odejít od rodiny a ukrást tak svým dětem a své ženě jejich budoucnost, bezpečí, finanční jistoty a reputaci. Okradl je o Vánoce, zážitky a lásku. Samozřejmě, tento muž takto nepřemýšlí. Ve skutečnosti může mít pocit, že spíše získal něco nového, než že by ztratil něco, co měl. Ale pak se ho jednou jeho malá holčička zeptá, proč už maminku nemiluje a jeho srdce to sevře. Teď se cítí vinen. Tatínek dluží. Vztah dlužníka a věřitele je ustanoven, a navždy tento vztah poznamená, od touhy platit věcmi za lásku, až po nevyřešenou vinu. Takové chování však ničí sebeúctu dítěte a vytváří nový cyklus zranění.
Neříkáme snad, že někomu dlužíme omluvu? Odkud se pocit dluhu bere? Cítíme se vinni, a to dokonce i tehdy, když si racionálně dokážeme své chování vysvětlit a omluvit sami před sebou. Vina se týká naší minulosti. Minulost je jediná záležitost v našem životě, kterou nedokážeme změnit. Minulost se stala a my se s ní musíme naučit žít, můžeme měnit její následky, můžeme se učit ji neopakovat, můžeme se snažit ji ukrýt, ale už ji nikdy nedokážeme změnit. Jednou se stala, a navždy tady je.
Což je, upřímně řečeno, matoucí. Alespoň pro křesťany. Vždyť zdrojem naší identity je přece fakt, že jsme se stali v Kristu novým stvořením. Pavel píše, že staré věci pominuly, a je tu všechno nové. Jak je tedy možné, že by nás minulost mohla omezovat? Jsme-li nové stvoření, pak se na minulost přece nemusíme ohlížet! Neříká snad Pavel, že zapomíná na to, co bylo za ním, usilovně chvátá kupředu? Ano, ale Pavel také mnohokrát vypráví o své minulosti, říká, co byl, co dělal, a jak to ovlivňuje to, kde dnes je. Dokonce vypráví svou špatnou historii, jak pronásledoval Ježíšovy následovníky a nechal je zavírat a zabíjet. A koneckonců jde až do momentu, kdy říká, že si ho vlastně Bůh vyvolil již v lůně matky před vlastním narozením. Pokud na minulosti nezáleží, pak nezáleží ani na tom, že si jej Bůh vybral v lůně matky!
Ne, když se staneme novým stvořením, staré věci pominuly, ale naše paměť se nevymazala. Co tedy vlastně pominulo? Pominul důvod pro starý životní styl. Pominula zeď, která nás oddělovala od Boha. Zmizel příkop, který nás odděloval od naděje a od Boha v tomto světě. Ale zůstala nám naše osobnost, dokonce zůstaly naše charakterové vlastnosti (ano, i ty špatné), zůstaly nám problémy, ve kterých jsme byli. Můžou zmizet nebo se změnit? Jistě, ale ne proto, že někdo mávne kouzelným proutkem, ale proto, že jsme získali novou strategii a novou sílu. Co tím myslím? Získali jsme novou strategii, jak se svým životem nakládat: to je obsaženo v Bibli. A získali jsme novou sílu, jak to zvládnout: to díky Duchu svatému, kterého Ježíš dává svým následovníkům, aby žili v jeho moci, z jeho síly a pod jeho autoritou. Tím, že jsme se stali novým stvořením, naše problémy nezmizely, ale získali jsme moc se s nimi vypořádat. Je tady ovšem jedna věc, která je pro vypořádání se s minulostí naprosto zásadní. A bez této věci je vypořádání s vinou nutně neúplné.
Víte, vina sama o sobě nemusí být špatná věc. Vina nás může vést k upřímnosti a vyznání. Musí být ale uzavřena. Co tím myslím? Nevyřešená vina se stává destruktivní záležitostí. Nevyznaný hřích se stane omezením současnosti a zničením budoucnosti. Tajný hřích totiž nemůže existovat společně s vnitřním pokojem. Dr. Belgum v knize Guilt napsal, že 75% hospitalizovaných lidí s psychickými potížemi mají svou nemoc zakořeněnou v emocionálních problémech. Říká, že jejich fyzické symptomy a zhroucení jsou pro mnohé něčím jako nedobrovolným vyznáním viny. Ve své nejčistší podobě je totiž vina Bohem daný dar jako emoce, která nám ukazuje, s námi není vše v pořádku. Pokud je ovšem vina nevyznaná a neodpuštěná, pak se z ní stává krutá sestřenice jménem Hanba.
Hanba vinu zesílí útokem na jádro člověka a jeho identitu a tak se za sebe stydíme a považujeme se za zbytečné a hnusné. To se stane jádrem naší identity natolik, že si říkáme, že nás nikdo nebude mít rád, když se dozví, jací doopravdy jsme, a tak začínáme kolotoč divadla, aby nikdo na opravdový stav našeho srdce nepřišel. Mezi vinou a hanbou je rozdíl. Vinu cítíme za to, co děláme. Hanbu cítíme za to, co jsme. Bůh nám však dává cestu, jak se s vinou i hanbou vypořádat.
Jan napsal: (1. Jan 1,8.9) Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti. Tady vidíme, co máme udělat nejprve: vyznat to Bohu. Ale u toho to nekončí. Důvod, proč pořád cítíš vinu i když jsi vyznal hřích Bohu, je ten, že Bůh nebyl jediná poškozená strana. Odpuštění nevymazalo potřebu věci napravit. Ve skutečnosti by odpuštění mělo být základem touhy k nápravě.
Jakub ukazuje ještě druhý stupeň vyznání. Nejprve říká, abychom se za sebe modlili, když máme starosti nebo jsme nemocní, a pak dodává (Jakub 5,16): Vyznávejte si navzájem své hříchy a modlete se jedni za druhé, abyste byli uzdraveni. Tohle se netýká jen fyzického uzdravení, ale také uzdravení naší minulosti. Veřejné vyznání řeší vinu, ukončuje koloběh hříchu a přináší nám odpuštění a proto také svobodu. V Bibli je totiž opravdové pokání vždy spojeno s veřejným vyznáním a restitucí. Zacheus okamžitě spojil změnu svého života s restitucí (Lukáš 19:8: Zacheus potom vstal a řekl Pánu: "Podívej se! Polovinu svého majetku teď dávám chudým, Pane, a kohokoli jsem nespravedlivě odíral na daních, vrátím mu to čtyřnásobně). Veřejné vyznání a restituce přináší světlo do tvého života, které uzdraví tvé srdce z pocitu viny. Je to snadné? Těžko! Ale je to návyk pro zdravé srdce.
Žádné komentáře:
Okomentovat