úterý 27. září 2011

Nepřátelé srdce: Hněv - Dlužíš mi

V sérii Nepřátelé srdce nemluvíme, jak jsme si ukázali minulý týden, o cholesterolu a jeho přátelích, ale mluvíme o našem druhém srdci, o té neviditelné části našeho já, o které básníci, filozofové a kazatelé neustále a rádi mluví. Bůh slíbil, že člověku dá nové srdce (Ezechiel 36:26). Zajímavé je, že to řekl lidem, kteří již od něho dříve dostali top deset principů chování, kterému také někdy říkáme Desatero. Vypadá to ale, že chovat se správně nezměnilo jejich srdce, spíše potřebovali nové srdce nejprve. No jo, řekneš si ale, vždyť tohle místo se odkazuje na obrácení se k Bohu. Když přece uvěřím, Bůh mi vymění kamenné srdce a dá mi nové, ne? Máš úplnou pravdu. Zapomínáme ale na jednu důležitou věc. Co Bůh začal v okamžiku spasení, není dokončeno v tomto okamžiku. Ježíš byl pozván do našeho domu, ale možná jsme mu ještě nedali plný přístup do všech komnat našeho domu. Proto, přestože jsi nadšený, že ti bylo odpuštěno, to neznamená, že dokážeš snadno okamžitě odpouštět jiným. Je to srdeční záležitost. Stále jsi v procesu přerodu, stále se na tvém srdci ještě pracuje.

Co jsou tedy ty hlavní nepřátelé našeho srdce, na které se v této sérii díváme? Vina. Hněv. Chamtivost. Žárlivost. Zamysli se. Prakticky každý vztahový konflikt, který si kdy zakusil nebo se na něm podílel, se dá vystopovat k jedné z těchto čtyř emocí. Každá z těchto emocí ústí ke vztahu dlužníka a věřitele, což přináší nerovnováhu ve vztahu. Sociální dysfunkce je založena na tom, že mi někdo dluží, že já někomu dlužím.

Prvním dluhem, o kterém jsme si povídali, byla vina. Vina říká: Dlužím ti. Hněv, což je emoce, na kterou si posvítíme dnes, říká: Dlužíš mi. Zlobíme se, když nedostaneme to, co chceme. Následkem toho se u nás vyvinou touhy a očekávání, které jsou zhusta nenaplněny, a my reagujeme hněvem. Ten má samozřejmě různé podoby, vždyť záleží mimo jiné na typu naší osobnosti. Já jsem například cholerik, a proto reaguji výbuchem. Když bouchnu, taky se docela rychle uklidním. Říkáte si: Ještě, že nejsem cholerik? Počkej. Výbuch je jen jednou z reakcí. Další verzí je pomsta. A co ironie a sarkasmus? Jak asi vypadá potlačovaný hněv? Každopádně, lidé by ti měli zaplatit to, co ti dluží. Přece si jen zasloužíš lepší jednání. Ironii osudu však většina opravdových dluhů nemůže být nikdy splacena. Jak chceš například splatit svému dospělému synovi čas, který jsi mu nedal v jeho deseti letech? To není možné. Nedokážeš se potrestat extra časem. Mnoho věcí je nesplatitelných.

Naneštěstí, usazený hněv v našem srdci přináší dlouhodobé problémy. Co to jsou za problémy? Pokud svůj hněv ke konkrétní osobě neřešíme, nakonec si začneme myslet, že nám všichni něco dluží! Nic nás nedokáže uspokojit, protože nám nic není dost dobré. Znáte někoho takového? To nejsou zrovna lidi, se kterými chcete trávit čas, co? Plní zraňujícího sarkasmu, kritiky, zloby… Zraňující lidé mají tendenci zraňovat zase druhé, a tak tento kolotoč pomsty a hněvu nikdy nekončí.

Víte, co je ale legrační? Když se nazlobeného člověka zeptáte: Co ti je?, odpoví skoro vždy: Nic! Nic?!? Opravdu? Tak proč jsi vybuchl, proč jsi sarkastický, proč jsi pomstychtivý? „Nic mi není! Stejně bys to nepochopil.“ Proč se bojíš vyjít se svým příběhem, kdy tě někdo zranil, na světlo? Bojíš se, že když popíšeš, proč se zlobíš, že to bude naopak vypadat jako úplná prkotina? A víš, že ve většině vztahových konfliktů, které jsou založené na hněvu, je původní příčina doslova ona prkotina?

V dopise církvi v Efezu píše Pavel (Efezským 4:31): Veškerá hořkost, hněv, zuřivost, křik i urážky ať vás opustí spolu s veškerou záští. Slovo „opustí“ znamená doslova oddělit se od něčeho nebo zbavit se něčeho. Je to, jako bys vešel do dveří, kde je pavučina, která je namotaná v rohu a ty do ní omylem vrazíš hlavu. Stalo se ti to někdy? Mě při mé výšce docela často. Co uděláš? Začneš to ze sebe trhanými pohyby rychle sundávat. Zažili jste to někdy? Tak to přesně je význam slova „opustit“. A všimli jste si slova „veškerá“? Pavel píše o všech možných negativních vztahových emocích, na které si vzpomene, a pak, snad aby pokryl případně něco, na co by zapomněl, zmiňuje „veškerou zášť“. Zášť je obecně zlý postoj k druhému. Prostě, Pavel pokrývá všechny vztahové případy. A co radí na vyřešení těchto emocí? Efezským 4:32: Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám. Jako kontrast k hořkosti a urážkám Pavel navrhuje laskavost a milosrdenství. Pak ovšem oddává slovo, které je jádrem našeho řešení: odpuštění. A ne ledajaké odpuštění, ale stejného typu, jaké k nám projevil Kristus! Máme prostě odrazit na sobě odpuštění podobně jako bychom to promítli zrcadlem.

Aby Ježíš ilustroval, jak si máme odpustit, vyprávěl podobenství, což je smyšlený fiktivní příběh, o jednom králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty. Když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven. Deset tisíc hřiven bylo více peněz, než by dokázal vydělat za svůj život. Obrovský dluh. Když neměl sluha čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh, jak tomu v té době bylo zvykem. Ale tu se stalo něco neuvěřitelného a absurdního: (Matouš 18:26-27) Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: `Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím!´ Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít. Odpuštění ruší dluh. Pán v tomto příběhu symbolizuje Boha, který se slitoval a zrušil dluh.

Jenže příběh, žel, nekončí. Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, což je v kontrastu s jeho právě odpuštěným dluhem prkotina, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: Zaplať, co dlužíš! Ten také padl na kolena a prosil ho: Měj se mnou strpení a zaplatím ti! Jenomže, náš dlužník, co mu byl odpuštěný majlant, nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží. Lidé byli zdrceni, a není divu, že se o tom pán rychle dozvěděl. Nechal si ho okamžitě zavolat, a řekl mu: (Matouš 18:32-33) Ty zlý služebníku! Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil. Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!

Možná si řekneme, že jsme byli v právu. Možná nám připadá, že naše velké dluhy by měly být odpuštěny, ale malé splátky budeme vyžadovat od jiných o to přísněji. Jenomže, Ježíš dodává mrazivá slova ke svému podobenství, která jsou varováním a hlavní pointou jeho příběhu: (Matouš 18:34-35) Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh. Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru. Pokud neodpustíme těm, kdo nám ublížil, pak nakonec my budeme ti, kdo budou platit. Když my odpustíme dluh, pak jsme i my svobodni.

Ve světle našeho zranění je odpuštění skoro jako rozhodnutí odměnit mého nepřítele. Ale ve stínu kříže je odpuštění pouze dar od jednoho člověka, který si to nezasloužil, k druhému.

Proces takového odpuštění zahrnuje několik kroků:
Identifikuj, na koho se zlobíš. Ne, zapomenutí není totéž jako zrušení dluhu.
Urči, co ti dluží. Obecné odpuštění neuzdravuje specifická zranění.
Zruš dluh. Udělej něco fyzického nebo viditelného, co ti pomůže identifikovat, že jsi to udělal.
Opusť případ. Když budeš stát na křižovatce, rozhodni se neotvírat případ, místo toho, aby ses pustil do něho znovu.

Odpuštění jako životní styl je jediným posilovacím cvikem, který porazí náš hněv.

Žádné komentáře:

Okomentovat