Všimli jste si, že když jste byli děti, trvalo moc dlouho, než zase přišly Vánoce, ale když jste dospěli, ani se nenadějete, a zase jsou tady Vánoce?!? Je to zvláštní, ale kupodivu vědecky ověřený fakt, že čas nám ubíhá rychleji, když stárneme. Každopádně, čekání na Vánoce jsou pro některé z nás každoročním koloritem, někteří z nás se na ně připravuji již od léta. Začínají poslouchat Vánoční koledy, pomalu vytahují dekorace, poohlížejí se po dárcích. Když jsme u těch dárků, čekání se u dětí projevuje různě. Zahrajeme si na děti ve škole, a zeptám se vás na pár otázek, můžete na mě mávnout, pokud se vás to týká. Kdo z vás se těšil na dárky? Dobrá, kdo hledal, kde rodiče dárky u vás v domě ukryli? Buďme upřímní! Dobrá, teď otázka pro ty odvážné. Kdo nejenže hledal dárky, ale také si s nalezenými tajně hrál? Ano, já jsem jednou našel knihu, kterou jsem měl dostat, tak jsem ji přečetl ještě před Vánocemi. A poslední otázka: Kdo si s nalezenými dárky hrál tak dobře, až je rozbil? Pak pod stromečkem jsme si rozbalili dárky a řekli: Hm, je to rozbitý!!!
Jak vidíte, každý z nás se s čekáním vyrovnával jinak, ale všeobecně platilo, že jsme se nemohli dočkat. Vánoční příběh je vlastně příběh o naplněném očekávání. Židovský národ po staletí čekal na příchod zaslíbeného Mesiáše. Byl to národ, který se považoval za vyvolený Bohem, ale přesto na první pohled s ním kde kdo zametal. V historii byli okupování nebo vyhnáni celkem pětadvacetkrát, a přestože židovští proroci předvídali slavné příchozí dny, kdy bude Bůh vládnout, v praxi to vypadalo spíše tak, že místní bohové okupujících národů jsou silnější než Jahve. Sedm set let před narozením Ježíše napsal jeden z nejslavnějších proroků Izajáš, že se skutečně narodí někdo, kdo zachrání národ a vlastně celý svět. Izajáš pak dodává, že tento příchozí Mesiáš bude mít přezdívky, které ho budou charakterizovat: (9,5) "Vždyť se nám narodilo dítě, byl nám dán syn; na jeho ramenou spočine vláda a bude nazýván: Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje." Syn, který se narodí, bude podivuhodný rádce, který ti touží pomoct ve tvém životě, mocný Bůh, dá ti rozměr věčnosti a pokoj, který převyšuje porozumění fyzického, viditelného světa. Jenomže, pak se zdálo, že se Bůh na stovky let odmlčel, a přestal mluvit, dokonce i k prorokům. Sen o záchraně, sen o svobodě, sen o pokoji, sen o Spasiteli se pomalu rozplýval, až jednoho dne dostali místní pastýři zprávu…
Pastýři? Zprávu? To nevypadá na nejdůvěryhodnější zdroj. Proč vůbec tu zprávu nedostali první novináři, pohlaváři nebo alespoň náboženský establishment své doby, který přece Mesiáše čekal? Proč obyčejní lidé? Možná, možná tím Bůh něco sledoval. Možná tím Bůh sledoval právě způsob, jakým na tento svět přišel. Přišel obyčejně mezi obyčejné lidi. Během letošního adventu jsme v Elementu připravili seriál přednášek, který jsme nazvali V sousedství. Nazvali jsme ho na základě jednoho velice zajímavého verše, který nám popisuje, co udělal Bůh, který je reálný, ale neviditelný, aby se dal poznat lidem. Apoštol Jan napsal (Jan 1,14): "To Slovo se stalo tělem a přišlo bydlet mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy." Anglický překlad Message to popisuje slovy: Slovo se stalo tělem a krví a přistěhovalo se do sousedství. Nevím, co byste udělali vy, kdybyste byli Bohem, a chtěli se dát poznat lidem, jako jsme my. Bůh se ovšem rozhodl přistěhovat se do našeho sousedství a bydlet s námi. Přistěhoval se jako člověk, vzal na sebe naší podobu, zakusil naší bolest, zakusil naše pokušení a představil nám Boží slávu. Bůh se přiblížil tak, že blíž už to opravdu nejde. Ježíš je obraz Boha neviditelného, řekl Pavel. Chcete-li vidět, jaký je Bůh, prostě se podívejte na Ježíše.
Je to trochu paradox. Lidé očekávali Mesiáše, který přijde jako Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje, ale místo těchto přezdívek, jejichž význam se naplnil až mnohem později, přišel Mesiáš s úplně jinou přezdívkou, takovou, která všechny jiné úplně přebíjí. Když budoucí manžel Marie přemýšlel, co udělá s nenadálým těhotenstvím své nastávající, která muže zatím neměla, a přesto čekala dítě, o kterém Josefovi říkala něco hodně zvláštního: prý na ni sestoupil Duch svatý a stvořil dítě přímo v jejím lůně. Josefovi to nedávalo smysl, ale protože byl dobrý chlap, nechtěl Marii vystavit posměchu, a proto ji chtěl propustit potají. V noci však měl zvláštní návštěvu. Boží anděl mu potvrdil slova Marie, a k tomu dodal, že (Matouš 1,21-23): „Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on zachrání svůj lid od jejich hříchů." To vše se stalo, aby se naplnilo, co Hospodin řekl ústy proroka: "Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel," což se překládá: Bůh je s námi." Ano, zmíněný prorok byl stejný Izajáš (7,14), který předpověděl příchod Mesiáše jako Podivuhodného rádce, Mocného Boha, Otce věčnosti, Knížete pokoje; ale tentokrát dává zcela jinou přezdívku: Immanuel, což znamená Bůh je s námi! Bůh přišel jako obyčejný člověk, a jako první se o tom dozvěděli obyčejní lidé. Bůh je s námi. Bůh je v sousedství. Bůh je tvůj nový soused.
Víte, věřím tomu (a možná se mnou nebudete souhlasit), že dříve nebo později každý hledá Boha. Je to paradoxní, ale dokonce i lidé, kteří se považují za kované nevěřící, se v určitých chvílích obracejí k Bohu. Dokonce mí ateističtí přátelé se mnou souhlasí, že jejich výrazný odpor proti náboženství vypovídá o něčem uvnitř nich, co nemůžou nechat být. Je to jakési pnutí, něco, co filozof Blaise Pascal nazval dírou, kterou může zaplnit jen Bůh. Projevuje se různě, v těžkostech, radostech, nebo dokonce nečekaných situacích. Dříve nebo později každý hledá Boha. Jenže kde ho naleznou? A pokud ho naleznou, jak se k němu postaví? Jak zareagují?
Před několika týdny jsme si vzali s Ditou pár dní volna a navštívili jsme Rakousko. Procházeli jsme vánoční trhy, a jak už to bývá, kvůli něčemu jsme se při tom rafli. Sice jsme to včas zastavili, ale znáte to, jaké to je, když se pohádáte se svou manželkou, manželem, nebo pokud jste ještě svobodní, jaké to bylo, když se pohádali vaší rodiče. Dusno. Lítost. Zmar. Každopádně, poté, co jsme ten spor zastavili, šli jsme zrovna okolo nějakého kostela, hlavního na náměstí, a tak jsme se rozhodli, že se podíváme dovnitř. Kostel byl docela slušně zaplněný, a za chvíli jsme uviděli proč. Během normálního turistického provozu tam byla velká skupina lidí, kteří stáli vepředu a zpívali v angličtině chrámovou hudbu. Byl to jakýsi americký pěvecký sbor na adventním turné, a tak se tito mladí lidé střídali na pódiu, přecházeli sem tam, podle písní, které zpívali. Bylo to velmi dojemné, silný zážitek. Lidé poslouchali a po každé skladně aplaudovali. Jak jsme tam seděli, oba jsme s mou manželkou cítili, jak naše rozhádané a rozlítostněné srdce zaplavuje pokoj: taková ta duševní hygiena.
Ale to nebylo nic proti tomu, co nás čekalo na konci. Při poslední písni se najednou všichni zpěváci dali do pohybu a šli rovnou mezi nás, posluchače, tam, kde jsme seděli nebo stáli. Zastavili se u různých lidí, a zatímco nepřestávali zpívat, položili ruce na ty, kdo jim byli nejblíže, a v angličtině zpívali: „Než ho uzříme tváří v tvář, žehnáme ti pokojem a láskou. Než se sejdeme v nebi, žehnáme ti životem ve svobodě.“ Při tom měli položené ruce na ramenou posluchačů a dívali se jim do očí a zpívali. Byl to silný zážitek. Ale já jsem si začal všímat reakcí posluchačů. Jakmile se zpěváci rozprchli mezi posluchače, viděli jste spoustu velmi rozdílných reakcí.
Někteří se jakoby vyhýbali. Přišli se sem jen podívat do kostela, a líbila se jim hudba, ale to je všechno, nechtěli to zduchovňovat, nechtěli opravdový dotek, chtěli jen smyslový zážitek. Jiní lidé zaraženě koukali před sebe a snažili se držet pravou pokerovou tvář, aby nikdo nepoznal, co se uvnitř nich děje. Zpěváci se jim dívali do obličeje, ale oni se snažili tvářit, jako by tam snad ani nikdo nestál. Jiní lidé plakali. Byli dojati a plakali. Další lidé si to viditelně užívali, když na ně zpěváci položili ruku, uvolnili se, usmívali se a očima komunikovali se zpěváky. Velmi rozdílné reakce na stejnou píseň. Uvědomil jsem si u toho, jak rozdílně reagujeme my na Boží dotek.
Dříve nebo později každý hledá Boha. Tento Bůh má ale jméno, má přezdívku: Immanuel, Bůh je s námi. Immanuel, Bůh je se mnou. Immanuel, Bůh je s tebou. Immanuel, Bůh je v sousedství. Bůh se přiblížil tak, že víc už to opravdu nejde. Jak na něho zareagujeme my? Stáhneme se, protože všechno, co chceme, je jen smyslový zážitek, ale nechceme opravdový Boží dotek? Budeme hrát svou pokerovou tvář, aby nikdo nepoznal, co se v nás děje, ani Bůh sám, aby nám náhodou nevzal naší hračku? Budeme plakat nad sebou a svou situací? Budeme plakat nad tím, kam jsme došli a jak to vypadá? Uvolníme se a dovolíme Bohu, aby se nás dotkl?
Reakce je čistě tvá. Minulý týden jsme si řekli, že je-li někdo předobrazem nejlepšího gentlemana, pak to je Ježíš. On je jemný a laskavý. On ti je Bohem, po kterém jsi vždycky toužil. Možná tvůj obraz Boha byl jen chladný Pán na nebi nebo pro změnu rozhněvaný Soudce. Ale Bůh je ve skutečnosti pevný, rozhodný a spravedlivý, ale jemný zároveň. Ježíš Kristus, je Bohem, po kterém jsi vždycky toužil! On se s tebou raduje, on s tebou pláče. On se zlobí nad nespravedlností a hříchem, ale on je plný milosti a laskavosti. Dříve nebo později každý hledá Boha. Ježíš je Bůh, po kterém jsi vždycky toužil. A k němu se můžeš natáhnout kdykoliv chceš. Protože on říká: Stojím u dveří a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou. Pokud mu otevřeš své dveře, on vejde dovnitř a požehná tě pokojem, protože on je divuplný rádce, mocný Bůh, otec věčnosti a kníže pokoje. A navíc je Bůh, který má jméno. Je Immanuel, Bůh, který je s tebou. Bůh, který se přistěhoval do sousedství.
Autor onoho verše o sousedství později napsal slova o tom, jakou naději chovají ti, kteří v Ježíše složili svou důvěru. Ve Zjevení 21,3-7 napsal: "Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: "Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly." Ten, který seděl na trůnu, řekl: "Hle, činím všechno nové."
Bůh se přistěhoval do tvého sousedství, a víš co? Dělá všechno nové! Protože je Immanuel, Bůh, který je se mnou, Bůh, který je s tebou! Přeji ti hezké Vánoce!
Žádné komentáře:
Okomentovat