Je mi jasné, že někteří z nás prožívají v současnosti těžké nebo stresové chvíle. A je mi jasné, že právě tyhle chvíle jsou někdy katalyzátorem otázek, které začínají slovem PROČ a končí otazníkem.
Žijeme v době, kdy je všechno zaměřeno na tady a teď. Někdy se tomu říká instantní doba, protože v jádru nikdo z nás nemá rád čekání. V našem životě není mnoho věcí, které by nás zastavily k přemýšlení. Ovšem bolest je jednou z nich. C.S. Lewis říkával: Bolest je Boží megafon hluchému světu. Bolest je jedna z mála příležitostí se zastavit a zhodnotit svůj život. Aby bylo jasno, nikdo nemá rád bolest, ale bolest nás přivádí k otázkám, především těm, kde se ptáme po smyslu utrpení a problémů. A je jasné, že hledáme příčiny problém: Je to snad nějaký hřích? Je to nedostatek víry? Je to ďáblův útok? Je to zkaženost světa? Je to prostě jen smůla? Víte, je mi jasné, že každý z nás má na různé problémy nějaké schéma odpovědi, která závisí na naši teologii, zkušenostech, očekáváních, představách, a tak dále. Když se pak díváme na konkrétní případ a konkrétní příběh, možné příčiny mohou být všechny, které jsem zmínil (dokonce i jejich kombinace), ale také to nemusí být ani jedna z toho. Tak jako tak, po chvíli začínáme být nervózní, když tato očekávání aplikujeme na Boha. Kde je tedy ten Bůh? Proč mu to někdy tak trvá? Jak to mohl dovolit? A proč se to vůbec děje? Kladli jste někdy v poslední době tyto otázky? Pokud ano, nejste sami. Ježíš jednou vyprávěl podobný fiktivní příběh:
Lukáš 18,1-8
Vyprávěl jim také podobenství, aby viděli, jak je třeba stále se modlit a neochabovat. Říkal: "V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z člověka si nic nedělal. V tom městě byla vdova, která k němu chodila a říkala: ,Zastaň se mě proti mému odpůrci.' Ale on dlouho nechtěl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a z člověka si nic nedělám, zastanu se té vdovy, protože mi působí mnohou nesnáz, aby mě nakonec nepřišla zpolíčkovat.'" Pán řekl: "Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! Nezastane se Bůh svých vyvolených, kteří k němu volají dnem i nocí? Bude s pomocí pro ně otálet? Pravím vám, že se jich rychle zastane. Jen až přijde Syn člověka, zdali nalezne víru na zemi?"
Víra je často pro lidi cizí koncept. Neví, jestli to znamená jen zatnout zuby, vypnout mozek a slepě důvěřovat tomu, co kdo říká; nebo co to vlastně je. Přesto víra je něco, co praktikujeme v nějaké formě každý den mnohokrát (kdy věříme věcem okolo nás). Jinými slovy: Víra je důvěra, že věci budou takové, jaké mají být. To zní velmi jednoduše, ale víra je skutečně spojena s tvým očekáváním. Pokud je tedy tvé očekávání založeno na nesprávných předpokladech, dostaneš také špatné výsledky. Bůh nikdy nespěchá. Bůh ovšem není nikdy pozdě a někdy zdánlivě řeší věci na poslední chvíli. Nicméně, rád bych ti dneska řekl, že důležitější než PROČ se tyhle věci ve tvém životě dějí, je to, KDO s tebou v té chvíli je. Protože, i když se to zdá někdy jako klička, pokud je s tebou Bůh, máš naději. Bůh Bible totiž není vzdálený kamenný bůh, před kterým se musíš ztišit a cítit tam jen úctu. Bůh Bible je někdo, kdo ti rozumí v okamžicích radosti, v okamžicích smutku, i v okamžicích hněvu. Je to přesně takový Bůh, kterého potřebuješ ve chvíli, jako je tato.
Možná sis ovšem Boha nikdy nepředstavoval jako smějícího se nebo jako plačícího a už vůbec ne jako rozzlobeného. On je přece tak vznešený, že by tyto vlastnosti nemohl mít. Přece bychom Bohu nepřipisovali lidské vlastnosti, že? Pokud je Bůh vznešený a bez emocí, a my se budeme snažit být jako on, hrozí nám zcela reálně, že budeme žít nemilosrdný a chladný život. Každou radost okolo nás budeme vyvažovat svým sarkasmem, každý smutek budeme srovnávat chladnokrevností a každému hněvu se budeme vysmívat pohrdáním. Budeme dokonalí, ale velmi, opravdu velmi neopravdoví. Jak to ale myslel Pavel, když nás nabádá, abychom se smáli se smějícími a plakali s plačícími? Jinými slovy, je možné pro následovníky Krista být plní radosti a nebýt zároveň tak trochu divní? Je možné, abychom byli smutní, a zároveň nás nikdo nenařkl z nevíry nebo z toho, že jsme morousové? Je možné, abychom se dokázali zlobit a přitom nepáchali hřích? Odpověď na tyto otázky najdeme právě v tom, jakého Boha ukazuje Bible.
Když si představujeme Boha, bojíme se mu přisuzovat emoce radosti, smutku a hněvu, protože se bojíme, že bychom ho tak zlidštili. Ale opak je pravdou. Ve skutečnosti Bible ústy Mojžíše říká, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu. Tedy, ne, že my přisuzujeme Bohu lidské vlastnosti, ve skutečnosti my odrážíme Boží vlastnosti na sobě jako jeho obraz. Samozřejmě, náš obraz je pokřivený hříchem, ale původní emoce, o kterých dnes mluvíme, jsou neutrální. U radosti je to jasné, ta je dokonce v seznamu ovoce Ducha. Tam myslím nikdo nepochybuje. Ale co smutek? A co hněv? Je možné držet smutek, plakat a prožívat bolest bez vnitřního obvinění z nedůvěry vůči Bohu? A je možné se zlobit, hluboce být naštvaný, a přitom nehřešit?
Boží radost. Jaká je Boží radost? Kdyby Bůh hrál fotbal a dal by nádherný gól, myslíte si, že by jen způsobně podal míč rozhodčímu, nebo by křepčil jako letadlo po hřišti s roztaženýma rukama, jak to dělají fotbalisté? Co myslíte? Otevřete-li Bibli hned na začátku v Genesis, čtete tam, jak Bůh stvořil svět a po každém stvořitelském dni se radoval ze svého díla. Díval se na to jako umělec, který pozorně sleduje svůj výtvor, cítí pýchu a hrdost nad tím, jak to udělal a říká si: „To je ale hezké.“ Prostě, Bůh se po každém dni pochválil, že to bylo dobré. A když stvořil člověka, řekl, že to bylo velmi dobré a dopřál si za odměnu volno. A od té doby, když budete číst dále, uvidíte, že Bůh Bible je Bohem úsměvů. Má radost, když ho lidé uctívají, když udělají správnou věc a když mu věří za všech okolností. Jak podotýká žalmista v Žalmu 2,4 Ten, jenž trůní v nebesích, se směje.
Boží smutek. Ale Bůh se nejenom směje. Bůh také pláče. Prožívá smutek a rozumí našemu smutku. Když Ježíš přišel ke hrobu svého přítele Lazara, nenasadil odvážný obličej plný pravé charismatické víry v jeho vzkříšení. Ne, ani omylem. Ježíš skryl svou tvář v pláči. Ježíš vzhlédl a uviděl Izraelce a plakal, protože jsou ztraceni jako ovce bez pastýře. Ježíš neproklamoval ani nesvazoval, Ježíš plakal. Ve skutečnosti, Ježíš procházel údolími smutku jako nikdo z nás. Zakoušel zradu a odmítnutí. A ani jednou, ani jednou nenasadil umělohmotný úsměv s poznámkou, že musí dostat svou víru zpátky. Ani omylem. Místo toho prosí své nejbližší o modlitbu a říká jim: Matouš 26,38 Tehdy jim řekl: "Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!"
Víte, jsem přesvědčen, že žijeme v obrovském omylu, který je následkem života v naší kultuře založené na úspěchu, výkonu a kráse. Jsme přesvědčeni, že každý z nás má právo být úspěšný, bohatý, zdravý, krásný, a že by se nám tak celkově mělo zkrátka dařit. Že zkrátka krása, úspěch, prosperita a zdraví je prostě normalita života. Ale život okolo nás dnes a denně přesvědčuje, že život je plný bolesti. Někdy si říkáme, že pokud následujeme Krista, pak přece on musí z našeho života udělat to pravé nebe na zemi a nechápeme, proč tomu tak není. Zapomínáme na to, že jednoho dne skutečně budeme žít ve světě bez bolesti, trápení, hříchu, nemoci a chudoby; ale ne dnes. Dnes žijeme v pokřiveném světě, ve kterém je každé uzdravení, každý úspěch a každé požehnání jen předzvěstí a zaslíbením na ten lepší svět. Máme se tedy vzdát? Rozhodně ne! Ale nemysleme si, že se ďáblu líbí, co Element dělá. Nemysleme si, že se nám nemůže stát nic zlého. Nemysleme si, že život nemůže být těžký, když žiješ s Bohem. Jestliže Ježíš, který měl dokonalý vztah se svým Otcem, žádá své učedníky o modlitby, je snad projevem slabosti, když vás žádám o modlitby a bdění v těžkých chvílích? Abys mohl žádat o modlitby, musíš zhodnotit, jak na tom jsi. Ježíš řekl, že jeho duše je smutná až k smrti. Být smutný není neduchovní, ale je to opravdové. Budeš se modlit spolu s námi?
Boží hněv. Zatímco u radosti to bereme vcelku samozřejmě a u smutku to dokážeme přijmout, s hněvem míváme největší potíže. Jistě, radostný Bůh nám vyhovuje, protože je i pro nás zdrojem radosti; a smutný Bůh je skvělý, protože nám rozumí. Ale rozzlobený Bůh? Kdo by chtěl rozzlobeného Boha? Budete překvapeni, ale hodně lidí. Protože bolest a nespravedlnost je tak silně integrální součástí našeho života, ve skutečnosti nechceme slabého Boha, který si nechá všechno líbit. Chceme Boha, na kterého je spolehnutí a kromě Přítele je i Rozhodčím a Soudcem. A tak nám vnitřně rezonuje, když Ježíš uplete bič a vyžene zkorumpované obchodníky z chrámu, nebo když se hádá s nábožnými farizei. Ale tady pozor, zatímco někteří mají problém si představit rozzlobeného Boha, jiní znají jen rozzlobeného Boha. Zatímco někteří mají problém s hněvem jako Boží emocí, jiní si myslí, že to je jediná Boží emoce. Žijí pak ve strachu, že když udělají něco nesprávného, Bůh je klepne přes prsty. Neuvědomují si to, co říká žalmista v Žalmu 103,8: Bůh je slitovný a milostivý, shovívavý (pomalý k hněvu), nejvýš milosrdný. Bůh se dokáže rozzlobit, ale je pomalý k hněvu. Jeho hněv je realitou, ale není to jeho první emoce vůči tobě. Jeho první emoce je jemnost.
Víš, život není lehký. Ve skutečnosti je těžký a nemá cenu si hrát na to, že tomu nevěříme. Ale Bůh Bible, Ježíš Kristus, je Bohem, po kterém jsi vždycky toužil! Tento týden si připomínáme Velikonoční příběh, kde vidíme, že on se s tebou raduje, on s tebou pláče. On se zlobí nad nespravedlností a hříchem, ale on je plný milosti a laskavosti. Dříve nebo později každý hledá Boha. Ježíš je Bůh, po kterém jsi vždycky toužil. On je Bohem smíchu, pláče i hněvu. On je Bohem, kterého právě teď všichni velmi potřebujeme!
Žádné komentáře:
Okomentovat