Zápasy duše

Musím se vám k něčemu přiznat. Nevím, jak vy, ale někdy, ne úplně moc často, ale někdy se cítím zdánlivě bezdůvodně smutný. Jako by bez nálady. A to, prosím pěkně, jsem spíše rozumový než emocionální typ. Máte to někdo podobně? Smutek je zajímavá emoce, kterou obecně nemáme rádi, a kterou považujeme prakticky vždy za negativní. Chápu, proč ho nemáme rádi. Máme pocit, že smutek zasahuje do našeho nitra, až na dno naší duše. Jako by to byla předzvěst smrti. Neřekl snad Ježíš před svým ukřižováním při modlitbě v zahradě Getsemane, kdy se najednou, slovy evangelisty Matouše, začal rmoutit a znepokojovat a řekl: “Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou.” Chápete? Ježíš, Boží Syn, někdo, kdo by měl být vždy nad věcí (alespoň tak si ho představujeme), tady říká, že jeho duše je smutná až ke smrti! Samozřejmě, byl v situaci, kdy na rozdíl od svých učedníků věděl, že jeho smrt číhá doslova za dveřmi, protože jeho zrádce s chrámovou stráží již byli na cestě, aby jej zatkli, vydali Římanům a popravili. Ke smutku měl tedy důvod. Smutek totiž není nutně negativní emocí. Může být přirozenou reakcí na ztrátu, ať už uskutečněnou nebo očekávanou. Kdykoliv ztratíme něco, čeho jsme si vážili, nebo koho jsme měli rádi, cítíme smutek. Když mi v sedmnácti letech zemřela maminka, cítil jsem smutek, ale ten nebyl bez příčiny. Každému, komu někdy zemřel blízký člověk, je pocit smutku známý, a je zcela na místě. Dokonce v Bibli najdeme verš, abychom se radovali s radujícími a plakali s plačícími. V našem životě je tedy místo pro obojí, radost i smutek, a od našeho okolí se dokonce očekává, že budou plakat spolu s námi, stejně tak, jako že se budou radovat, když máme radost my. V takových chvílích je jasné, že nás stejně jako autora Žalmů napadá výkřik: Do hloubi duše jsem vyděšen – Hospodine, jak dlouho ještě?! Obrať se, Hospodine, život mi zachovej, pro svoji lásku zachraň mě! Tento výkřik je nám důvěrně známý: Jak dlouho to mám ještě snášet? V takové chvíli chceme slyšet zaslíbení, které zaznamenal Jeremiáš: Ano, občerstvím duši znavených a duši chřadnoucích nasytím. 

Co se ale děje, když litujeme ztráty, která se nikdy nestala? Můžeme třeba hledat něco, co jsme zdánlivě ztratili, a přitom nevědět, že to ještě máme. Ztratit věc je ovšem jedna věc, ale co takhle ztratit vztah? Ztratíme vztah se svou rodinou, ztratíme přítele, ztratíme vztah s Bohem? Ale co když je náš smutek jen domnělý? Co když si myslíme, že jsme vztah ztratili jen proto, že jsme si nechali někým nebo něčím do hlavy nakukat, že už není možnost vztah zachránit? Platí to jak v mezilidských vztazích, tak i s Bohem. Co když cítíme, že na nás Bůh zapomněl, nebo že nás opustil jen proto, že jsme uvěřili lži o svém vztahu a o povaze Boha? Víte, jak málo křesťanů ví, co jsou v Kristu? Co Bůh říká o nich a o sobě? O své věrnosti a vztahu s námi? Pokud to nevíme, pak se lehce může stát, že jsme smutní bez příčiny. V takovém případě je apoštol Pavel nekompromisní a píše Radujte se v Pánu vždycky, znovu řeknu: radujte se! Možná si říkáš: Kdyby to bylo vždy tak jednoduché. Přikázat své duši radost. Možná to je možné v situaci, kdy jsme smutní bez jakékoliv příčiny nebo snad proto, že jsme uvěřili lži. Co však dělat, když nás smutek ze ztráty vztahu je opravdový? Co když náš smutek symbolizuje poškození naší duše? Co když ukazuje, že naše duše je oddělená, v rozporu, zkrátka, že nejsme spojení s Bohem, s druhými lidmi nebo sami v sobě?

Jak jsme si řekli minulý týden, duše je jedním z nejdůležitějších slov v Bibli, ne vždy si však představíme zcela jasně, co to duše vlastně je. I když neznáme definici, instinktivně víme, že nás někdy naše duše bolí, protože nejsme duševně v pohodě. Na sobě jasně vidíme, že nejsme jen tělo – i v situaci, kdy ho dobře živíme, kdy jsme relativně zdraví a spokojení se svým vzhledem, stejně to nezaručuje pohodu našeho vnitřního světa. Místa, kde žijí mé tajné myšlenky, naděje a přání, a kde na rozdíl od vnějšího světa plného úspěchu, reputace, práce a vnější krásy, nemusíme nic předstírat, protože jsme tam sami sebou, až do (někdy temných hlubin) naší duše. Naše duše má schopnost zahrnout všechny části do jednoho celistvého života. Chce spojit naši vůli, mysl a tělo do celistvé osobnosti, a touží po spojení s dalšími lidmi, se stvořením a s Bohem, který nás učinil a chce, abychom v něm zakořenili jako strom u životodárného pramene. Duše je popis naší nejhlubší bytosti. Proto ve Starém i Novém Zákoně, a dokonce i v další starověké literatuře je duše jednoduše synonymem pro celého člověka. Naše duše zahrnuje naší vůli (osobnost, záměry), mysl (myšlenky, pocity, hodnoty a svědomí) a tělo (tvář, řeč těla a skutky) do jednoho celistvého života. Zdravá duše integruje, spojuje. Jenže, pokud tvá duše je nemocná, je to proto, že zakouší oddělení. Je to doslova rozpojená. 

Co když tedy náš smutek je ukazatelem tohoto vnitřního rozpojení? Co když je indikátorem jakési vnitřní války? Apoštol Petr napsal (1 Petr 2:11 CSP): Milovaní, prosím vás jako cizince a příchozí: zdržujte se tělesných žádostí, které vedou boj proti duši. Tělesné žádosti, které jsou ve válce proti naší duši? Jak mohou rozpojené žádosti těla vést boj proti naší duši? Je tu zpátky to slovo hřích. Hříšné touhy totiž dokážou přechytračit naší vůli a zabránit Bohu v uzdravení naší duše. Hřích vždy působí rozdělení naší duše: nejprve nás oddělí od Boha, hřích nás také oddělí od dalších lidí, a nakonec oddělí jednotu mezi naší vůli, myslí a tělem. V té chvíli začneme žít rozsypání, bez hlubšího smyslu. Je to jakoby každá součást našeho života táhla jiným směrem: naše tělo nás táhne někam jinam než naše vůle, naše pocity a myšlenky se stávají protichůdnými, nerozumíme sami sobě. A nerozumí nám ani nikdo jiný. Cítíme ztrátu vztahu s Bohem, lidmi i se sebou. Co máme dělat v takovém okamžiku? Cítíme smutek, ale ne ze ztráty milovaného nebo vzácné? Cítíme smutek, ale ne bez příčiny kvůli nějaké lži. Cítíme smutek kvůli vnitřnímu rozporu, který působí hřích. Ale ten rozpor se smutkem nemizí. Jak v sobě toto napětí řešíme?

Před nějakou dobou jsem četl třetí knihu amerického sociologa Dana Arielyho, která v češtině vyšla pod názvem Jak drahá je nepoctivost? Kniha pojednává o dopadech našeho vnitřního rozporu. Ariely popisuje dvě primární motivace chování: První je sobecky získat to, co chceme. Chceme se například vyhnout bolesti, utrpení a nepohodlnosti. Pro to, co doopravdy chceme, jsme schopni lhát, podvádět a být celkově nepoctivými. Druhá motivace je touha být sami se sebou spokojeni. Chceme se podívat do zrcadla a mít o sobě dobré mínění. Chceme se vnímat jako dobří, čestní a ctění lidé. Je jasné, že tyto dvě motivace jsou vůči sobě ve vnitřním konfliktu. Pokud chceme sobecky získat cokoliv si zamaneme, pak by nám z nás mělo být špatně, ne? Ariely tvrdí, že v této chvíli nastupuje „úžasná kognitivní flexibilita“. Zkrátka, dokud podvádíme jen trochu, můžeme získat z nepoctivosti sobecké výhody a i nadále se cítit jako skvělé bytosti. Samozřejmě, co Ariely nazývá úžasnou kognitivní flexibilitou, apoštol Pavel nazývá bezbožností a nepravostí lidí, kteří svévolně potlačují pravdu. Každopádně, když ale nepoctivého člověka dožene jeho hřích, co byste čekali, že udělá? No, možná bychom čekali omluvu nebo, že půjde zkrátka do sebe. Ariely ale dokazuje, že je to přesně naopak. Když člověk hřeší a je nepoctivý (a projde mu to díky tomu, že hřích racionalizuje a vysvětlí – omluví si ho před sebou), výsledkem je naprosté uvolnění mravů. Je to jako byste byli na dietě, kterou porušíte, a pak si řeknete: „Stejně jsem ji porušil, to už se mohu rovnou pořádně nadlábnout!“ A následně se totálně přežerete. Možná jste si říkali, jako to, že lidé byli třeba při nějaké genocidě tak zlí. Copak to neviděli? Ale ano, jenže se dostali do fáze, kdy jejich duše byla natolik oddělená od jejich morálky, že si řekli: „No a co?“ Když už jsem zabil tyhle, mohu rovnou zabít i támhlety. Tomuto efektu se říká „What-the-Hell“ efekt. No-a-co? 

Tak daleko ale nemusíme dojít. Pokud podléháme ve válce proti naši duši a hřešíme, prožíváme smutek, který může být signálem umírání naší duše. Dokud se tváříme, že jsme v pohodě, ale nejsme, pak pouze předstíráme a trápíme vlastní duši. Ztrácíme vztah s Bohem, lidmi i sami se sebou. Stáváme se lidmi dvojí mysli, jsme rozdvojení mezi svými žádostmi a tím, co víme, že je správné. V tomto okamžiku to nejlepší, co můžeš udělat, je přijít ke Spasiteli své duše a vyznat mu to. To, co duše v zápase opravdu potřebuje, je smíření. Smutná duše totiž hledá smíření. Pokud je smutek oprávněný kvůli ztrátě, hledáme smíření sami se sebou a s nastalou situací. Pokud jsme smutní kvůli falešné představě a lži, naše duše hledá smíření s pravdou. Pokud je smutek reakcí na náš hřích, pak hledáme (vědomě nebo nevědomě) smíření s Bohem. Aby naše duše mohla být zdravá, aby mohla najít bezpečné místo, musí najít smíření. Tohoto smíření dosáhneme pomocí staré, a velmi důležité disciplíny schované za nábožně znějícím slovem, které se dnes již téměř nepoužívá, totiž pokání.

V církvi, kterou Pavel založil v městě Korintu, se děly věci jen pro silné žaludky. Jedna z nich byla, že jakýsi člověk, který patřil do církve, žil na hromádce s manželkou svého otce, což bylo chování pobuřující dokonce i mezi pohany, u kterých byl velký stupeň sexuální nevázanosti. Pavel celou tuto situaci, ale ještě víc neochotu církve s tímto člověkem jednat, velmi kritizoval. Bylo to nepřípustné, a proto Pavel požadoval po vedoucích církve jeho vyloučení z církve, což mělo za následek něco, co Pavel označuje termínem „vydáme jeho tělo ďáblu, aby duch byl zachován“. Bylo to, jakoby samotný akt vyloučení z církve u toho člověka vypůsobil tak dramatické problémy v jeho životě, že se rozhodl vrátit zpátky k Bohu. Může se nám to zdát drastické, ale pokud existuje život po smrti, a jako křesťané v něho věříme, pak je důležitější, kde budeš na věčnosti, než to, jak přesně vypadá tvůj život na této zemi. Pro život na věčnosti Pavel volil tvrdé řešení. Ale podařila se mu ještě jedna věc. Svým postojem a činem přinesl smutek celé církvi, a nejen to, Pavel to považuje za pozitivní, a vysvětluje rozdíl mezi zármutkem k životu a zármutkem ke smrti. 2. Korintským 7:8-10 Ačkoliv jsem vás ve svém dopise zarmoutil, nelituji toho - třebaže jsem toho i litoval - neboť vidím, že vás onen dopis - byť i nakrátko - zarmoutil. Teď se raduji ne proto, že jste byli zarmouceni, ale proto, že jste byli zarmouceni k pokání. Byli jste zarmouceni podle Boha, takže jste od nás v ničem neutrpěli škodu. Zármutek, který je podle Boha, působí pokání k záchraně, jehož nelze litovat, kdežto zármutek světa působí smrt. Podle Pavlových slov je zármutek podle Boha takový, který nás vede k pokání, a i když nám přináší smutek a lítost a trápení, je to jen dočasné. Z dlouhodobého hlediska je tento zármutek veskrze pozitivní a života přinášející. Co to tedy je to pokání?

Obvykle máme za to, že kaje se ten, komu je líto to, co udělal. Lítost je důležitá součást procesu pokání, ale není ta nejdůležitější. Když totiž děláme něco nesprávného a nějak se to provalí, může nám být líto spíše toho, že se to provalilo než toho, že jsme dělali něco nesprávného. Ale opravdové pokání zahrnuje více než jen lítost. Znamená lítost nad tím, co jsme udělali, spojená se změnou myšlení a opačným jednáním. Pravé pokání zahrnuje skutek, ne pouze lítost. Za pasáží dopisu, kterou jsme četli, Pavel oceňuje jakou akci, horlivost a změnu tento zármutek a následné pokání přineslo. Zármutek je ovšem většinou prvním možným ukazatelem stavu, kdy se musíme zamyslet, jestli není v našem vztahu něco, kde musíme udělat změnu a obrátit se naruby. Pokud je vztah s lidmi nebo Bohem narušený, a přináší nám smutek, musíme se zamyslet nad tím, jestli jsme neudělali něco, za co se musíme omluvit, ale kde také musíme začít dělat věci jinak a nově. Pravé pokání je totiž spojeno s restitucí, nápravou pokaženého. Tato náprava pak vyústí ke smíření, což je přesně to, co duše poškozená hříchem tak nutně potřebuje, aby našla bezpečný domov.