Co duše potřebuje

Musím se přiznat, že téma duše není pro racionálního a pragmatického člověka, jako jsem já, úplně přirozené téma k rozhovoru. Mám rád plány, záměry, cíle, hodnocení, měření a vůbec racionální přístup k životu. Jenže, náš život ani životy lidí okolo nás nejsou přísně racionální, mají emocionální, vnitřní část, která nejde vidět, ale o to je důležitější, protože zcela iracionálně vyplývá na povrch v situaci, kdy to nejméně čekáme. Možná tomu nerozumíme, možná nevíme, proč se to děje. Je to ale volání naší duše po Bohu, který dává smysl, pravdu, světlo a naši duši uzdravuje, zoceluje, upevňuje a spojuje se sebou a s dalšími lidmi. Minulý týden jsme si řekli, že naše duše volá po Bohu doslova jako laň ve vyprahlé, vyschlé a bezvodé zemi touží po pramenu vody. Je to krásný obraz, který instinktivně všichni zažíváme. Každá duše potřebuje někam patřit. V konečném pohledu, naše duše potřebuje Boha, který ji stvořil. Když však nenalezne Boha, najde si něco jiného, kam může patřit. I kdyby to byla modla nebo jen představa. A to je ten problém, protože místo Boha můžeme najít jen náboženství, a to není totéž! Náboženství spočívá ve snaze zlepšit svůj život a je-li to možné, zlepšit život ostatních okolo nás. Takové náboženství nijak neohrožuje náš vnitřní narcismus – hlubokou oddanost vlastnímu prospěchu. Takové náboženství vypadá skvěle, ale nakonec je zcela ďábelským vynálezem: místo abychom se těšili z Boží lásky a na oplátku milovali ostatní, otevřeli jsme dveře touze vládnout svému životu pomoci naplňování tužeb a potřeb.

Po skončení minulé přednášky v Elementu jsem měl tu čest si popovídat s jedním hostem, který se k nám přijel podívat z jiného města. Vyprávěl mi svůj příběh. Před asi 40 lety ještě jako komunista a ateista četl proslulou Komenského knihu Labyrint světa a Ráj srdce a ke konci knihy došel ke kapitolám, kde se popisují námluvy s Kristem. Ptal jsem se jej, jak to prožíval, když to četl coby ateista. Říkal mi, že mu při četbě padaly slzy na tvář, a jediné na co myslel bylo, že by chtěl mít takového přítele! To je přece zcela iracionální reakce! Ale nemohl se ubránit, když četl, jak Ježíš poutníkovi říká: 

Vítej, vítej, můj synu a bratře milý! Kde jsi byl, synu můj? Kdes byl tak dlouho? Kudys chodil? Co jsi hledal ve světě? Potěšení? Kde jsi ho měl hledat jinde než v Bohu? A kde jinde Boha než v jeho chrámu? A jaký je chrám Boha živého? Copak to není chrám živý, který si pro sebe sám připravil, tvé vlastní srdce? Díval jsem se, můj synu, jak jsi bloudil, ale už jsem se na to nechtěl dívat dále, přivedl jsem tě k sobě a uvedl tě do sebe sama. Toto místo jsem zvolil za palác, kde budu přebývat, a chceš-li tu bydlet se mnou, nalezneš zde, co jsi marně hledal ve světě: pokoj, útěchu, slávu a hojnost všeho. A slibuji ti, synu můj, že nebudeš zklamán tak jako tam. 

Jinými slovy, Ježíš Komenského poutníkovi slibuje bezpečné místo jeho duše! Nevím, jak tento text působí na vás, ale na našeho hosta to působilo zcela iracionálně, protože tento text probudil volání jeho duše. Možná, že přesně to zažíváš i ty. Četl jsi něco podobného nebo slyšel o Kristu, a něco v tobě uvnitř rezonovalo, nedokázal jsi ovládat své slzy, ta tvá vnitřní laň volala po Bohu, ale tys to nevěděl. Co s tím uděláš? Co jsi udělal?

Možná jsi udělal to, co náš host: hledal církev, ale dostal jen náboženství. Trvalo léta, než skutečně prožil onu proměnu, tu transformaci svého srdce. Protože to je to, na čem záleží. Proměna srdce. Uzdravení duše. Spojení. Starověký prorok Jeremiáš při pohledu na zkaženost člověka prohlásil (17:9): Lidské srdce je ze všeho nejzrádnější, je nenapravitelné – kdo mu rozumí? a jiný prorok Ezechiel citoval Boží slib, kterým tuto proměnu jednoho dne slíbil (Ezechiel 11:19): Dám jim jedno srdce a do nitra jim vložím nového ducha. Vezmu jim z těla srdce z kamene a dám jim srdce z masa. To je zajímavý obraz, co říkáte? Srdce z kamene – není to fráze, kterou používáme vůči tvrdým a nemilosrdným lidem? „Ty máš úplně srdce z kamene!“ Když se ale Bůh podívá na nás na všechny, ať jsme sebelepší a sebelaskavější, vidí jen kamenná srdce. Srdce, kde není život. Srdce, která nás tíží. Srdce, která jsou bez možnosti vývoje a zlepšení. Není snad právě to důvodem, proč programy sebezdokonalování tak bolestně selhávají? Mění návyky, mění rétoriku, ale nedokáži změnit vnitřní obsah bolavé a rozpojené duše. A jako u Komenského poutníka, Bůh říká: „Díval jsem se, můj synu, jak jsi bloudil, ale už jsem se na to nechtěl dívat dále, přivedl jsem tě k sobě a uvedl tě do sebe sama.“ Ezechiel tomu říká: „Vyměním tvé srdce.“ Jen proto později apoštol Pavel píše, že Bůh si zvolil naše tělo jako chrám Ducha svatého. Jako místo, kde přebývá. Srdce se stalo masitým, plným života, pulzující. Krásné.

A tady by naše přednáška a série mohla skončit. Jenže, nekončí... Protože tohle není, žel, celý příběh lidského srdce. Možná jste si kladli otázku, jak někdo, komu Ježíš vyměnil srdce, mohl znovu odpadnout od Boha a jít svou cestou. Asi nám je jasné, že stejně jako Komenského poutník našel Krista, mohl jej znovu opustit a odejít na druhou stranu. Všichni jsme totiž na cestě. Ale naše srdce bylo proměněno, jak to, že bychom mohli ztratit víru a smysl, po kterém tak toužíme? Inu, autor knihy Židům mluví přesně na toto téma (3:6-11 ČSP): Ale Kristus jako Syn je nad Božím domem. Jeho domem jsme my, zachováme-li si až do konce pevnou důvěru a chloubu naděje. Proto, jak praví Duch Svatý: "Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce jako při onom rozhořčení ve dni pokušení v pustině, kdy mě pokoušeli vaši otcové tím, že mě zkoušeli, a viděli mé skutky po čtyřicet let. Proto jsem se na toto pokolení rozhněval a řekl jsem: Stále bloudí srdcem; oni nepoznali mé cesty. Jak jsem přísahal ve svém hněvu: Jistě nevejdou do mého odpočinutí. "

V téhle pasáži autor Židům popisuje starozákonní Izrael, který Bůh ve své lásce zachránil z otroctví a beznaděje, ale místo lásky k Bohu tito lidé „zatvrdili svá srdce“. Proto nám, církvi, píše: Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce. V okamžiku, kdy ses rozhodl následovat Ježíše, v okamžiku, kdy jsi prožil odpuštění svých hříchů a vzdal se do Božích rukou, Bůh provedl operaci tvého srdce a vyměnil srdce z kamene, bez života a bez naděje, na srdce z masa, plné života a pulzující. Ale později se může stát, že své srdce zatvrdíš stejně jako Izrael při svém putování po poušti.

Jsem jiný, řekneš mi. Jsem přece křesťan a moje povaha vztahu s Bohem je jiná než ve Starém Zákoně. Rozumím. Jenže autor Židům to píše církvi, a navíc dodává (3:12 ČSP): Hleďte, bratři, aby snad v někom z vás nebylo zlé a nevěrné srdce, takže by odpadl od živého Boha. Tady mluví přímo k nám. Dávejte si pozor na to, aby ve vás nebylo zlé a nevěrné srdce, protože to způsobí, že můžeš od Boha odpadnout. Tvé srdce skutečně může zatvrdnout a můžeš ztratit ono vitální spojení své duše s Bohem, který ji dává. Je tedy nějaká šance, nějaký plán, nějaká naděje, co můžeme udělat proto, abychom své srdce nezatvrdili a neztratili Boží cestu? 

Ano! Autor Židům předkládá zcela jasný plán, který je nesmírně důležitý. Židům 3:13 ...a proto se navzájem napomínejte každý den, dokud se říká Dnes, aby nikdo z vás nebyl zatvrzen klamem hříchu. O čem tady mluví? Mluví o tom, že Boží plán pro udržování tvého srdce ve stavu života je komunita bratrů a sester, která se naučí mluvit pravdu v lásce a vzájemně se povzbuzují a napomínají. Slovo napomínání je tady důležité. Pravá komunita totiž není jen povídání si o počasí. Je to odvaha znát a být poznán. Aby naše srdce zůstalo živé, aby tvá duše zůstala spojená s Bohem, musí dojít také ke spojení s lidmi, kteří jsou tvou duchovní rodinou. Jinými slovy, potřebuješ se zapojit (a myslím tím opravdu zcela a úplně zapojit) do církve. Ne ji navštěvovat, ne poslouchat její produkty, ale zapojit se svým životem, svou službou a svými vztahy jako do rodiny. Jinými slovy, cílevědomé vztahy, které nevzniknou náhodně, ale tím, že za ně převezmeš iniciativu. Církev může vytvořit prostředí pro vztahy, ale je tvou zodpovědnosti je vypěstovat. To, co je důležité, totiž není jen konverzace nad kávou (byť ta je důležitá pro vzájemné poznání), ale také sdílené zkušenosti a společný čas služby.

Právě proto Ježíš zdůrazňuje, že největší přikázání je láska k Bohu (mimo jiné z celé duše) a láska k lidem. Právě proto Pavel oznamuje, že Bůh vylil skrze svého Ducha do našeho srdce lásku. Láska může být praktikována pouze ve vztahu. Proto je láska základním nastavením zdravé duše, která se projevuje láskou k Bohu a láskou k lidem. Spojení s Bohem přináší lásku k lidem, spojení s lidmi lásku k Bohu. Ve skutečnosti, nemůžeme milovat Boha, kterého nevidíme, když nedokážeme milovat jeho lid, který vidíme. Proto, říká Ježíš, je poznávacím znamením církve, poznávacím znamením jeho následovníkům ne správné učení, skvělá shromáždění nebo projevy, ale láska jeden k druhému. Proto Petr dodává (1P 1:22): Když jste poslušností pravdě očistili své duše k nepředstírané bratrské lásce, milujte vroucně jedni druhé z čistého srdce. Naše duše ze všeho nejvíce potřebuje spojení, které ji vede ke vzájemnému napomínání, povzbuzování, lásce, podpoře. Následkem je srdce, které neztvrdne. Duše, která zůstává zdravá.

Duchovní formování je vždy sociální záležitostí. Kdo chápe duchovní růst jako individuální záležitost, nic nepochopil. Jak říká Dallas Willard: 

Všechno, co skutečně je mezi mnou a Bohem, ovlivňuje to, kým jsem, což zase ovlivňuje mé vztahy ke všem lidem, které mám okolo sebe. A mé vztahy k ostatním lidem mě formují a hluboce ovlivňují můj vztah s Bohem. Mám-li se tedy proměnit, musí se proměnit i tyto vztahy. 

Larry Crabb k tomu poznamenává, že ke skutečné změně – k takové, která nás proměňuje v lidi, jakými toužíme být ze všeho nejvíce, a která mění svět v obecenství uctívající Boha – dochází, když Ježíšovi následovníci vnesou do svých vztahů lásku, jež vyvěrá z jejich nejhlubších hlubin. Málokteré lži věří lidé tolik jako lži, že můžeme znát Boha, aniž někdo druhý zná nás. Hluboká proměna předpokládá obecenství, které je vždy vzájemné. Musíme být ochotni vypovědět svůj příběh, očekáváme-li, že druzí povědí svůj příběh nám. Proto k naším kruhům osobnosti přidává Willard ještě jednu rovinu, která je pro celistvost duše zásadní: sociální rovinu, tedy vztahy. 

Potřebujeme patřit do komunity. Potřebujeme patřit konkrétním lidem. V církvi. Základním nastavením zdravé duše je znát a být poznán. To je ono spojení, které je následkem zdravé duše.

Jenže žijeme v silně individualistické společnosti. Jak můžeme vypěstovat opravdovou  komunitu v kultuře zaměřené na nás samotné? A jde to vůbec? Co nás to bude stát? A kde můžeme začít? Jsem rád, že ses zeptal, protože o tom bude příští série v Elementu, na jejiž upoutávku se můžete mrknout níže.