Před
několika lety popsaly noviny Los Angeles
Times zajímavou příhodu jedné
nehody. Devatenáctiletá řidička zřejmě krátce po půlnoci usnula za volantem
zrovna když jela na dálničním mostě, a po
nárazu do svodidel zůstala s autem viset z mostu dolů, sama zaklíněná
v dost pomačkaném a pokrouceném autě. Okamžitě po nehodě zastavili na
mostě další řidiči, kteří vytáhli lana a auto přivázali ke svým autům a
kamionům, aby se nepřevážilo a nespadlo dolů. Zavolali hasiče, kteří po
příjezdu auto podepřeli zespodu žebříkem a pak se společně dali do záchrany
této řidičky. Protože byla slisována ve svém pokrouceném autě, každý pohyb
jejich zachránců pro ní znamenal bolest a utrpení. Zároveň nebyla jiná cesta,
celá komplikovaná záchrana trvala dvě a půl hodiny a zapojilo se do ní celkem
25 mužů. Po skončení operace dělali rozhovor s náčelníkem hasičů, který
poznamenal, že po celou dobu své záchrany tato mladá žena neustále sténala
bolestí a křičela pořád dokola stejnou frázi: „Udělám to sama!“ Kde se to v nás bere, že i když prožíváme
bolest a utrpení, ve které potřebujeme pomoc a asistenci dalších lidí, neustále
máme pocit, že si to musíme vyřešit sami, a cítíme se ponížení nebo zahanbení
pomoc přijmout? Kde se v nás bere představa, že dokážeme velké věci sami o
sobě? Kde se vůbec vzal mýtus o tzv. self-made člověkovi, tedy o někom, kdo se
sám vypracoval nebo vypracovala k velikosti? Není to možné. Ale je to
oblíbený mýtus, že si vystačíme sami.
Jenže
nevystačíme. Prakticky v ničem, na čem jsme v naší společnosti
zvyklí. Vezměte si obyčejnou tužku.
Vidíte? I já používám slovo „obyčejná“ tužka, jako bych degradoval její
existenci na něco zcela samozřejmého. Jenže, každá tužka má svůj příběh.
V šestnáctém století učinili obyvatelé malé anglické vesničky Borrowdale
zvláštní objev. Poté, co během vichřice vyvrátil vítr strom, našli pastýři
černou hmotu u kořenů stromu. Tyto kameny vypadaly jako uhlí, ale nehořely.
Zanechávaly za sebou ovšem černou, smazatelnou stopu. Teprve o dvě století
později objevil jeden švédský chemik, že se jedná o formu uhlíku a o deset let
nato tuto látku jistý německý geolog pojmenoval grafit. To ale vesničané
v Borrowdale netušili. Hroudy grafitu nařezali na hranoly a obalili je
kůží nebo dřívky, aby se sami neumazali, a tyto „tužky“ používali
k označování svých ovcí. Takhle vznikla tužka, jejichž mnohem vylepšenou
verzi držím v ruce. Tato tužka je zároveň příkladem společné práce. Jistí
lidé porazili strom v lese, jiní lidé tento strom na pile nařezali na
desky, ze kterých se později budou tvořit hranoly. Další lidé vytěžili grafit
někde v Jižní Americe, a ještě jiní lidé ho přepravili k nám. Další
lidé dodali kaučukovou gumu někde z jihovýchodní Asie, ze které jsme
vytvořili mazací gumu na konci tužky. Zkrátka, na výrobě obyčejné tužky se podílely
stovky, ba dokonce tisíce lidí. Stále vám přijde obyčejná?
Zvláštní,
že v normálním životě nás tyto příběhy vždycky motivují, dokonce i
povzbuzují, že stavíme jeden na druhém, že na sobě závisíme, že se společně
podílíme na tom, jak tento svět vypadá, že naše práce není marná, a tak dále.
Ale v duchovním světě existuje celá velká skupina lidí, kteří říkají něco
ve smyslu: „Víru uznávám, mám ji v sobě vyřešenou, přijímám z ní to
dobré, ale církev k ní nepotřebuji.“ To je vskutku zajímavý výrok, který
by stál za rozbor. Když se těch lidí zeptám na to, jak si víru vyřešili, řeknou
něco ve smyslu (pokud mluvíme o sympatizantech s křesťanskou vírou): „Bibli
si můžu přečíst sám, pokud chci slyšet nějaké kázání, stačí si dnes jednoduše
stáhnout podcasty na internetu, a pokud si chci s někým promluvit, mám
přece své kámoše.“ Jenže, abychom si přečetli Bibli, musel ji někdo
z původních jazyků přeložit (přece jenom ne každý umí hebrejsky, aramejsky a řecky) a tento překlad musel někdo zaplatit. Abychom
si poslechli nějaké kvalitní podcasty, musí existovat nějaká místní církev,
která se schází na nějakém místě, které musel někdo zaplatit, a sloužit tam
jako dobrovolník, někdo to musel nahrát a na internet umístit, a museli tam být
nějací lidé, ke kterým onen skvělý řečník na místě mluvil. Do stěny totiž nikdo
kvalitní podcasty nenahrává. Co tím chci říct? Chci tím říct, že pokud si
myslíme, že ve svém duchovním životě si vystačíme sami, nechápeme svou
závislost na jiných stejně tak, jako ji nechápeme při každodenním používáním obyčejných
a běžných věcí, jako je tužka.
Jinými
slovy, křesťanská víra je sice věcí
osobního rozhodnutí, ale žije se veřejně a společně. Bez tohoto aspektu
nikdy nepochopíme, co opravdu křesťanská víra je. Dokonce bych se odvážil říct,
že pokud si myslíme, že nějakou svou vnitřní víru máme, ale ostatní lidi
k ní nepotřebujeme, obávám se, že z principu nemůžeme mít křesťanskou
víru, protože ta byla vždy určena ke komunálnímu (společenskému) žití. Bez
společného prožívání víry (za chviličku řeknu jak), budeme mít tendenci ze své
víry spíše udělat jen projev oné lidové magie (o čemž jsem psal na podzim),
tedy, uděláme si z ní náboženský rituál s cílem naklonit si Boha svým
směrem. Uděláme si z toho projev magie, která má sloužit pro naše blaho i
za cenu, že opravdového Boha nikdy nepoznáme a naše víra tak bude zcela
zbytečná a prázdná. Takže, přestože je víra
silně osobní záležitostí, není to privátní záležitost. Mezi osobní a
privátní je veliký rozdíl. Osobní znamená, že se to týká tebe, privátní
znamená, že by to mělo zůstat v soukromé sféře nebo dokonce v tajnosti.
Bible tento společný život nazývá slovem koinonia,
které obvykle překládáme jako obecenství,
společenství, sdílení, partnerství nebo podílnictví.
Není to přímo náboženské slovo, dá se použít například v byznyse nebo
obecně v životě, nicméně, autoři Nového Zákona mu vdechli nový význam
duchovního společenství, duchovního partnerství. Mluví o něm hodně, a ukazují
tím, že skutečně si v duchovním životě nikdy, opravdu nikdy, nemůžeme vystačit
sami. První výskyt najdeme ve Skutcích 2:42: Zůstávali v apoštolském učení a ve
společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Chápali bychom, že církev je především o vyučování
a modlitbách, ale jak vidíte, lámání chleba (které odkazuje jak na praxi
pohostinnosti, tak na vysluhování Památky Večeře Páně) a společenství patřila
k duchovnímu základu křesťanské
víry. Slovo zde použité pro společenství
je právě ta koinonia, a tedy to znamená i partnerství, běžně v tomto
významu používané klasickými Řeky v popisu obchodního partnerství.
Společenství tedy není pouze vzájemný sociální čas, prostě lidově řečeno nějaký
pokec, ale je to něco aktivního. Dalo by se to přeložit jako komunita v akci. Přesně to církev
byla. Byla to skupina následovníků Krista, kteří se vzájemně učili, modlili se
spolu, připomínali si Ježíšovu oběť a byli aktivní vůči sobě i svému okolí.
Společně žili a společně sloužili. Navíc se společně podíleli na potřebách,
Lukáš pak ve Skutcích popisuje vzájemnou štědrost a sdílnost. Nikdo totiž
nemůže být v opravdovém partnerství, pokud je neustále jen na přijímajícím
konci. V partnerství se všechny strany podílejí na dávání i přijímání.
Pokud
jsme následovníci Krista, pak nejenže partnerství je pro nás důležité, ale
dokonce je nezbytné pro zkušenost víry. Apoštol Pavel napsal v listu
Římanům 12:4-5 Jako máme v jednom těle
mnoho údů, ale všechny údy nemají stejný úkol, tak i nás je mnoho, ale v Kristu
jsme jedno tělo a jako jednotlivé údy patříme k sobě navzájem. Obraz těla
je Pavlovým oblíbeným příkladem pro církev. Tělo totiž vytváří obraz vzájemně
závislých částí. V tomto verši to ale Pavel posouvá ještě dál. Tvrdí tady,
že pokud jsi následovníkem Krista (pokud jsi v Kristu – mluví tedy jen ke
křesťanům), pak jsi s ostatními křesťany (ostatními těmi, kteří také patří
Kristu) jedno tělo a patříme k sobě
navzájem. Jinými slovy: ty patříš nám a my patříme tobě. Křesťanská víra se
nemůže žít v odloučení od ostatních křesťanů, protože bychom nebyli
schopni naplnit většinu pokynů pro následovníky Krista – ty jsou totiž pouze
v kontextu vzájemných vztahů v koinonia.
Pavel nám hned nato v následujících verších sděluje několik praktických
pohledů na to, jak společný život v partnerství vypadá. Řím 12:10 Milujte se navzájem bratrskou láskou,
projevujte si navzájem uctivost. Vzájemná láska a úcta jako základ
vzájemného poddání. Řím 12:13 Přispívejte
svatým v nouzi, věnujte se pohostinnosti. Řím 12:15 Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Vzájemná péče,
porozumění v radostech i soužení. To znamená, že církev je mnohem více než
místo, kam si přijdeš poslechnout přednášku. Je to skupina, shromáždění, těch,
kdo následují Krista, se kterými doslova děláš
vzájemně život: učíme se spolu, modlíme se spolu, pomáháme si, ctíme se,
hostíme se, radujeme se spolu, pláčeme spolu, patříme si. To dělá z církve
společenství naděje.
Na začátku tohoto roku jsme v Elementu hodně mluvili o naději, kterou máme v Bohu:
naději pro život a budoucnost, naději pro utrpení, pro umírání i pro vzkříšení.
Tato naděje, byť zaměřena do budoucnosti a proto vlastně neviditelná, je reálná
a pro náš život zásadní. Dává nám sílu jít dopředu a překonat překážky. V sérii Neviditelné království, která
na Naději navazuje, jsme pak mluvili
o tom, že potřebujeme kreativitu, abychom mohli tuto neviditelnou naději sdělit
lidem, kteří jsou okolo nás. Naše naděje spočívá v neviditelném, věčném a
neotřesitelném království, jak píše autor knihy Židům, ale na tomto světě se
dnes žije v místní církvi, což je fyzický projev tohoto neviditelného
království. V této církvi pak Bůh každému dává své dary, kterými si máme
sloužit, jak o tom mluvila Nancy Beach. Já bych chtěl dodat, že
opravdové společenství, opravdové partnerství, spočívá na dobrovolném vydání se
jeden druhému, jak jsme to dnes četli: patříme
k sobě navzájem. Pokud
jsi člověk hledající, jak to s vírou vlastně je, nebo jsi kdekoliv jinde
na své cestě životem, církev je pro tebe místem, kde můžeš poznávat a
pozorovat. Pokud jsi ale následovník Krista, přijal jsi jeho odpuštění, Duch
svatý do tvého srdce nalil Boží lásku, získal jsi nový život, a přijal jsi Boží
naději, pak pro tebe církev už nikdy nemůže být jen místem pozorování. Nejsi v ní totiž na návštěvě, jsi v ní
spojen vzájemným poutem koinonie a to
znamená, že se od tebe čeká mnohem více: vzájemná láska, vzájemné sdílení,
vzájemná úcta, vzájemná pohostinnost, vzájemná podpora, vzájemná služba,
vzájemná péče, vzájemné sdílení financí, zkrátka to znamená vzájemný život! A
já nechci nic menšího, než abych si kdykoliv na tebe vzpomněl, abych mohl říct
(Filipským 1:3-5): Kdykoli si na vás vzpomenu, musím děkovat svému
Bohu. Stále se za vás všechny modlím a při každé své modlitbě se raduji z toho,
jak se od prvního dne až doposud podílíte na evangeliu.
Moc
dobře si pamatuji, jak jsem prožil právě tyto slova ohledně Elementu, když jsem
při jedné cestě do zahraničí v letadle prožil dojetí z toho, jak
konkrétní lidé se zde se mnou podílejí na evangeliu. Musel jsem za ně děkovat Bohu.
Pavel to napsal své partnerské církvi, která se s ním na evangeliu podílela (to je ono slovo koinonia). Co
to znamená? V dopise to dále vidíme jasně: podporovala jeho službu
finančně, pravidelně se za něj modlila, sloužila s ním. To byl projev ryzího
partnerství, které chci také od tebe, pokud je pro tebe Element fyzickým
vyjádřením onoho neviditelného království, ke kterému upínáme svou naději. Jak
můžeš začít? Jednoduše. Staň se partnerem, zapoj se do služby, připoj se
k hlubším vztahům a začni pravidelně podporovat svou církev, kterou máš
rád, svými financemi. To je partnerství.
Žádné komentáře:
Okomentovat