Lukáš Targosz

Věřím v evoluční omyl

Lidé si tě budou pamatovat kvůli tvým problémům – buď těm, které jsi vytvořil, nebo kvůli těm, které jsi vyřešil. Všichni známe lidi, kteří jsou skutečnou osinou v našem životě, protože jsou zdrojem problémů nebo dokonce bolesti. Nicméně, takto si nemusí lidé z našeho okolí pamatovat nás. Můžeme se do jejich paměti zapsat jinak, pokud jim naopak pomůžeme jejich problémy řešit. Ale proč bychom měli? Proč bychom se měli zajímat o problémy někoho jiného, nebo potažmo jeho problémy řešit? Nemáme snad každý dost vlastních starostí? Neměl by si koneckonců každý vyřešit problémy svého života sám, a to ať už je zavinil nebo ne? Víte co? Máte úplnou pravdu! Není jediný důvod, proč bychom se měli zajímat o kohokoliv, než o sebe, svou manželku, své děti a svého psa! Každý je svého štěstí strůjce a nemáme povinnost se jakkoliv angažovat v životě kohokoliv ve svém okolí. Úplně s tím souhlasím. Je tu však jedna malá, drobná, ale přitom nezanedbatelná potíž. Jsme schopni vyznávat tuto svou filozofii neangažovanosti jen tehdy, když žijeme relativně spokojený život. Jenomže v okamžiku, kdy se sami dostaneme do jakýchkoliv potíží, kdy se nám do našeho života přižene nějaká ta příslovečná bouře života, povodeň a hurikán, pak máme velký problém této filozofii věřit. Tehdy se chytáme stébla a doufáme, že se o někoho budeme moci opřít.

Před několika týdny vyšel v příloze Věda v sobotní Mladé Frontě DNES článek s názvem „10 záhad lidského těla a chování“, který se týkal záhad toho, jak vypadáme v určitých situacích, a jak se chováme. Každou situaci rozebírali z vědeckého hlediska a u mnoha z nich konstatovali, že k tomu vědecké opodstatnění chybí, nebo je nedostatečné. Při četbě mě zaujal jeden z bodů nejvíce, a ten se týkal altruismu, neboli schopnost a ochotě konat dobro pro jiné lidi. Ještě nedávno totiž vědci zastávali hypotézu, že člověk není schopný konat dobro nezištně. Například Richard Dawkins, jeden z nejznámějších ateistů současnosti měl za to, že dobro konané pro jiné je podvědomě ze zištných důvodů, protože očekáváme formu revanše nebo výměny. Obdržíme lepší vztahy a z nich plynoucí výhody.

Navzdory tomu ale altruismus existuje a lidé jsou tak schopni pomoci někomu, u koho je jasné, že ho již nikdy více nepotkají a nemohu tedy čekat žádnou platbu zpátky. Altruismus mohl mít tenhle zpětný význam v malé uzavřené komunitě, kde se všichni znali, ale rozhodně ne v dnešním globalizovaném světě, kdy je splátka nemožná. Poslechněte si, co autoři tohoto článku doslova napsali: Investice do pomoci druhému se tak nevrátí, což vede evolucionisty k názoru, že altruismus (tedy ochota a schopnost konat dobro) je evolučním omylem. To je velmi zajímavé. Víte, co je největší překážkou ateistů i agnostiků k víře? Pokud pomineme morální nebo etické důvody (že zkrátka nechtějí, aby se jim Bůh pletl do života), pak z racionálních důvodů je nejtvrdším oříškem otázka zla a utrpení ve světě. Všichni známe tuto kritickou otázku, která zní zhruba takto: „Pokud Bůh je, a je milující a mocný, proč se na světě dějí tyto špatné věci?“

Pro ty, kteří Boha hledají a snaží se najít svou duchovní cestu, je existence utrpení tou největší překážkou. Ateisté argumentují, že protože je zlo, nemůže existovat Bůh. Existuje-li ale zlo, pak musí existovat také dobro. Pokud je totiž reakce na zlo a utrpení oprávněná, pak to musí znamenat, že existuje objektivní dobro a mezi těmito dvěma položkami je opravdový rozdíl. Abyste mohli o něčem říct, že je to zlé, potřebujete to porovnat s dobrem. Jak ale víme, že existuje dobro? Existence dobra ukazuje na morální zákon. Existuje-li morální zákon, kdo ho ustanovil? Je-li schopnost konat dobro evolučním omylem, pak je to evoluční omyl, ve který hluboce věřím! Ale co když schopnost konat dobro je pozůstatek obrazu, který Bůh do člověka vtiskl? Co když hluboká vnitřní touha po dobru a kráse ukazuje na krásu života, který přetéká? Všichni přece známe lidi, kteří se snaží především přežít. Někdy i na úkor lidí okolo sebe. Své okolí využívají, myslí především na sebe. Mistry v přežívání jsou naši politici, ale abychom na ně nebyli příliš přísní, v podobných situacích bychom se možná chovali podobně. Jaký je to ale rozdíl oproti těm, kteří přetékají vůči ostatním!

Přetékání vůči ostatním se jmenuje jinými slovy štědrost. Pokud žijete štědrým životním stylem, navenek působíte jako zdroj požehnání pro ostatní. Navíc se zdá, že štědrého člověka si dokonce všimne i Bůh. Lukáš v knize Skutků popisuje příběh Římana Kornélia. (Jednoho dne) měl kolem třetí hodiny odpoledne vidění, v němž jasně spatřil Božího anděla, jak k němu vchází a volá na něj: "Kornélie!" Pohlédl na něj a pln bázně řekl: "Co si přeješ, Pane?" Anděl odpověděl: "Bůh přijal tvé modlitby a almužny a pamatuje na tebe. Bůh si Kornélia všiml, protože se modlil, a protože dával almužny, tedy byl štědrým vůči chudým lidem. Možná si ovšem říkáš, no jo, ale já toho sám moc nemám, a vůbec, svět je plný potřeb. To je pravda. Potřeba v tomto světě je ohromná, ale společně dokážeme zlepšit a změnit životy alespoň některých. Bůh je ovšem mocen rozhojnit v nás své dary, abychom měli dost pro své potřeby, a navíc přetékali pro každý dobrý skutek, pro každý dobrý evoluční omyl.