Překvapující Bible: Číst Bibli jako novou knihu

Předpokládám, že většina z nás už někdy držela její fyzickou podobu ve své ruce. Podle verze, kterou máme v ruce vypadá docela jako velká a dost tlustá kniha s maličkým písmem. Většina z nás ji četla, nebo se o to alespoň pokoušela. Ale někteří z nás (a bude nás více než se na první pohled zdá) to také po nějaké době vzdala, nebo se případně rozhodla číst z ní části nahodile. Důvodem, proč jsme to vzdali, může být u každého z nás něco jiného: Někdo například dostal do ruky dost nesrozumitelný překlad ze středověku. On srozumitelný byl – ale pro tehdejší lidi. Jazyk se posunul a nám připadá tento překlad archaický. Někdo další se do Bible pustil s odhodláním ji celou přečíst, ale hned na začátku se dostal do pasáží, kterým buď nerozumí, nebo nedokáže pochopit, co to znamená pro nás. Jsou tam nějaké předpisy o hygieně, stravování a rodinném právu, které dneska v naší kultuře vůbec neřešíme. Pochopitelně. Pro původní čtenáře to smysl dávalo velký, ale žijeme v jiné době. A tak s tím zápasíme. Co se týká dnešní doby? A co už ne? Když v části, které říkáme Starý Zákon čteme o zákazu tetování, platí to pro nás i dnes? Pokud je ve stejné kapitole (Lv 19) popsán zákaz nosit oděvy z více druhů látek (to bude splňovat asi 100% z nás), znamená to, že něco platí a něco už ne? Podle jakého klíče se pro to rozhodujeme?

Dovolte mi na začátek napsat jednu věc: Miluji Bibli. Přečet jsem ji celou mnohokrát a Nový Zákon ještě více. Četl jsem Bibli v různých překladech, a mnoho veršů se naučil nazpaměť. Když otevřu tuto knihu a začtu se do ní, slýchávám, že ke mně Bůh mluví. Bible povzbuzuje mou představivost a tak ji rád čtu. Ale taky s ní zápasím. Jsou tam pasáže, u kterých mám silné otázky. Jsou tam výroky, které podle mě nezachycují Boží charakter a jeho vůli. Jsou tam místa, která bych dokonce nejraději vynechal. Myslím si, že když budeš upřímný, i ty budeš mít podobné pocity, když Bibli čteš. Zároveň to nic nemění na tom, že ke mě Bůh skrze Bibli mluví, usvědčuje mě, potěšuje mě, a dává mi naději. Nemyslím si, že má víra v Ježíše po mě chce, abych se na nic neptal a vše slepě přijímal. Naopak, má-li má víra obstát otázkám a bouřím života, pak musí stát na subjektivním a nepřenositelném prožitku s Bohem, a zároveň na objektivních historických faktech. Věřit tedy neznamená odhodit svůj rozum, naopak. Znamená to, že se snažíme poznat Boha (subjektivně) a kontext jeho příběhu (objektivně) celou svou bytostí. Neřekl snad Ježíš (Lukáš 10:27): Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, ze vší své síly a celou svou myslí? Podívejte se pořádně, co je tam napsáno. Láska k Bohu se má projevit skrze naše srdce, naší duší, ze vší síly a celé své mysli! Tedy, žádné odhazování mysli! V hledání Boha zapojíme svůj vnitřní a ryze subjektivní svět (naše srdce a duše) spolu s vnějším hledáním a zkoumáním (naše vůle a rozum). Bůh se tvého rozumu nebojí, vždyť jej stvořil! Naopak, touží po tom, abys ho rozumem miloval. Jak začneme Boha poznávat čtení Bible jako nové knihy? Musíme začít tím, že pochopíme, co to vlastně Bible je a co Bible není. 

Lidé říkají, že Bible je jako Příručka Stvořitele, ve smyslu Návodu k používání. No, nevím, jestli někdy nějaký návod četli. Návod má většinou jasnou strukturu (popis výrobku, jak ho zapojíme a spustíme, pak je tam oddíl popisující možné potíže a jejich řešení a případně informace o opravách), a Bible (ať se snažím jakkoliv) tam žádnou podobnou strukturu nemá. Přál bych si, aby měla, ale místo toho musíme všechno hledat v úplně jiném kontextu: Začíná to příběhem nějaké rodiny na Blízkém Východě před tisíci lety, následuje poezie a ohniví proroci varující před Babyloňany a Asyřany. Pak skočíme do čtyřikrát popsaného příběhu o Ježíši, co řekl, jak zemřel a vstal z mrtvých, co následně udělali jeho učedníci, jaké dopisy si vzájemně psali. Zhruba na místě, kde je v návodu pasáž o řešení problémů, v Bibli máme knihu Zjevení s vícehlavými šelmami a draky. Ne, na příručku to opravdu nevypadá. Jiní k Bibli přistupují jako k losovací truhličce, která funguje na podobném principu jako házení mincí. Když se neumíme rozhodnout, hodíme si a podle toho, jestli padne orel nebo panna budeme vědět, co dělat, jakou práci vzít, na jakou školu se hlásit a za jakého partnera se provdat. Někteří takto přistupují k Bibli. Hledají náhodný verš, který je má nasměrovat, zcela vytržený z kontextu. Další k Bibli přistupují jako k učebnici systematické teologie, kde každý verš má nějaký význam pro doktrínu a dogma. Jenže, zatímco je křesťanská teologie postavená na Bibli, zřídkakdy je nějaká teologická definice popsaná v nějakém verši. A to včetně takových základních tvrzení, jako je učení o Trojici, nebo dvojí přirozenosti Krista. Jiní k Bibli přistupují jako k učebnici biologie a historie, i když tak Bible nepůsobí. Někteří chápou Bibli jako knihu přání nebo zaslíbení od Boha, a na tomto základě vyznávají, že Bůh je něco „nucen splnit, protože mi to slíbil v Bibli“, aniž bych se obtěžovali sledovat komu byly zmíněné sliby skutečně napsány. Pak se diví, že působí více jako kniha zlomených přání.

Obávám se, že tohle nebude nejlepší způsob proč a jak číst Bibli. Bible je totiž především příběh. Nebo, jak si za chvíli ukážeme, je to příběh s komentářem. Pozadí biblického příběhu je území úrodného půlměsíce (dnešního Irák, Sýrie, Libanon, Izrael, až do Egypta), kde se objevují první moderní města a kde se díky vynálezu kola rozvíjí i obchod. Biblický příběh se zaměřuje na muže, který se jmenuje Abrahám, žijícího někdy mezi lety 2250 a 1800 před Kristem. Příběh se od počátku soustředí na malý kousek pozemku, který byl strategický díky své poloze: táhly tudy hlavní obchodní cesty mezi Mezopotámii a Egyptem, proto o něj velké mocnosti vždy stály. Bůh tuto zemi slibuje Abrahámovi a o 500 let později ji po smrti Mojžíše dobývá Jozue. Právě na tomto území vyrostl, žil a působil Ježíš, což je hlavní postava druhé části Bible, které my říkáme Nový Zákon. Bible tedy není učebnice, vědecká literatura, encyklopedie a historický archív. Je to příběh o nás (proč na tom jsme tak, jak na tom jsme) a příběh o Bohu (kdo je a co s námi hodlá udělat).

Pokud jste přemýšleli, o čem tedy je první část, které křesťané říkají Starý Zákon a Židé ji říkají Písmo, dám vám krátký přehled celého SZ a jak ho chápat. Problém s knihami Bible je, že nejsou vždy seřazeny chronologicky. Máme tak dějovou linku a máme tam komentáře k událostem, které se děly. Je to podobné, jako by sis udělal album fotek svého života (to by byla ta dějová linka), ale ke každé fotce bys ještě přiložil nějakou písemnou zprávu, deník, žurnál, kde bys popisoval, co jsi zrovna během těch událostí prožíval, případně jaké jsi měl emoce nebo za co ses modlil. To dělá z Bible jedinečnou knihu: zachycuje nejen příběh, ale také vnitřní pocity aktérů příběhu. Když se podíváš, vidíš příběh a zároveň deník králů, a modlitby proroků. SZ je rozdělen do 4 částí: Tóra (Zákon), Historie, Spisy a Proroci. Genesis 1-11 jsou prastaré a prehistorické příběhy, protože popisují dobu před tím, než lidé začínají zachycovat historii a většinou ukazují na větší příběh. Vypráví příběh, ale mluví k nám o nás a našem stavu. Příběhy stvoření a potopy popisují boj s pokušením, žádostivost zakázaného ovoce a lidskou náklonosti ke zlu a pýše. 

Od 12. kapitoly začíná příběh Izraelců a jejich jedinečného vztahu s Bohem. Je to příběh o smlouvě s Bohem a o potížích tuto smlouvu dodržovat. Bůh je vysvobozuje z egyptského otroctví, ale nastává neustálý koloběh: Když se daří dobře, na Boha lehce zapomínají a zajímají se jen o sebe a své potěšení. Bůh je nechrání, takže padnou do rukou nepřátel. K Bohu volají, kají se a prosí o pomoc. Bůh je vysvobodí. Začne se jim dařit dobře a na Boha zapomínají. Takhle to běží po většinu historie a v roce 722 před Kristem padne severní část Izraele Asyřanům do rukou, obyvatelé jsou přesídleni a asimilováni. O 130 let později padne jižní část (Judsko) do rukou Babyloňanů a jsou přesídleni, nicméně tentokrát se odmítnou asimilovat. Pokryli jsme SZ až do 2. Letopisů. Některé knihy popisuji stejné příběhy, ale z jiných úhlů pohledu, protože záleží na autorově teologické a historické perspektivě. Po 50 letech v exilu Bůh Izrael vysvobozuje, vede zpět do zaslíbené země a k obnově chrámu a hradeb. To je příběh Ezdráše, Nehemiáše a Ester. Od Gen 12 do Ester jsme pokryli dobu 2000-430 pK. Od Nehemiáše nastává 400 let ticha až do doby NZ. Všechny ty slavné antické příběhy, které jsme se učili ve škole (Peršané, Alexander Veliký), to všechno se stalo v tomto období čtyři sta let. Skoro se zdá, jako by se pak Bůh zcela odmlčel.

Od Joba po Píseň písní se dostáváme k poezii. Židovská poezie se nerýmuje, ale opakuje: Začne tvrzením a v druhém řádku opakuje nebo oponuje tvrzení. Poezie zahrnuje radostné chvíle života, ale také těžké chvíle života. Nejvíce je to vidět v modlitební knize, v Žalmech. Job je vyvážení historických knih SZ: Tam je utrpení následkem odvrácení od Boha, ale Job nás učí, že tomu tak není vždy. Přísloví se zabývá moudrostí a Píseň láskou a erotikou. Pak následují Velcí a Malí proroci (700-400 pK), což nebyli věštci budoucnosti, ale spíše ohniví kazatelé, kteří kritizovali poměry a přinášeli naději Božího vykoupení. Ke konci svých knih proroci mluví o tom, že Bůh jednou provždy vyřeší tento neustálý koloběh odpadání od něj tím, že pošle pomazaného vládce. Hebrejsky je pomazaný Mesiáš, řecky překládáme jako Kristus. Jeden příklad z Malachiáše 3:1 Hle, už posílám svého posla, aby připravil cestu přede mnou. Pak náhle přijde do svého chrámu Panovník, po němž se ptáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, už přichází, praví Hospodin zástupů. Bůh přijde znenadání, náhle, s překvapením. Po dlouhých 400 letech se Bůh ukáže mladé teenagerce jménem Marie, a této drobné dívce řekne: Vracím se zpět. Narodí se ti Syn, který bude Spasitelem světa. 400 let nic a pak najednou se objeví podivný muž ve velbloudí kůži, který vyhlašuje: Připravte se, Boží království je blízko, připravte se! To se nestalo dlouhé roky, proto se náboženští vůdcové tak ošívali, ale Jan Křtitel říká: Já nejsem Mesiáš, já jsem jen předskokan. A pak najednou přichází k řece jeho bratranec Ježíš, a Jan říká: Hle, konečně, předskokan může jít, protože ten, o kom to celé je, Mesiáš, Spasitel, ten právě teď přichází. A tím se dostáváme do části Bible, které říkáme Nový Zákon.

Příběh SZ je příběhem Izraele a jejich víry v Boha. Je to také příběh Boha a jeho záměrů pro svůj lid. Nevypadá to jako diktovaný sloh z nebe, ale spíše jako různorodá a multižánrová kolekce spisků, které psali lidé zamýšlející se nad svým vlastním příběhem ve světle své víry. A tak uprostřed Izraelského příběhu nacházíme náš vlastní příběh. Díky jejich příběhům a zamyšlením o Bohu tak dokážeme slyšet Boha, jak mluví přímo k nám i dnes. 

NZ je trochu jednodušší k pochopení. Obsahuje podobně historickou linku a komentáře k věcem, které se udály. NZ má podobnou strukturu jako SZ. První část, Evangelia jsou čtyři portréty jednoho příběhu o Kristu, jeho smlouvě a přikázání. Každé popisuje příběh ze svého pohledu a mluví k jiným posluchačům. Matouš byl očitým svědkem, stejně jako Jan. Marek se ptal především Petra, jemuž sloužil, a Lukáš je považován za nejlepšího historika biblické doby (jak sám píše, zjistil si velmi kvalitní podklady pro své evangelium od očitých svědků). V rukou máme evangelia jako nejzákladnější výčet (především) třech posledních Ježíšových let. Centrálním poselstvím Ježíšova kázání je Boží království. Vztahuje se k SZ, kde čteme o vzpouře proti Bohu a vytvoření lidského království bez Boha. Násilí, války, nespravedlnost a nenávist jsou průvodními jevy tohoto království. Ježíšovo poselství naproti tomu oznamuje dobrou zprávu, že Bůh je stále král a zve lidi k pokání – tedy odvrácení se od vzpoury a přimknutí k Božímu království. Každý člověk, který tak učiní, toho království Boží rozšiřuje. Ježíš v evangeliích zjevuje Boží charakter a záměry s člověkem. Jeho smrt symbolizuje soud nad lidským hříchem a jeho vzkříšení vítězství nad hříchem, zlem, beznadějí a smrtí. 

Ježíšovi následovníci jsou pak naplněni Duchem svatým a pokračuji v Ježíšově díle. Kniha Skutků pak je historií církve někdy do konce šedesátých let. Dopisy v Novém Zákoně jsou komentáře zachycených 30 let popsaných v knize Skutků. Můžeme například číst o návštěvě Pavla v Efezu, a dopis, který později napsal do církve, kterou tam založil. Poslední kniha Bible je Zjevení, která podobně jako SZ proroci (koneckonců z několika z nich čerpá) vyzývá první křesťany k věrnosti Bohu, varuje před přicházejícím soudem a nabízí naději těm, kteří vydrží až do konce. Ve Zjevení se mluví o Ježíši, který se znovu vrátí. Bůh utře každou slzu z očí, a nebude již utrpení, bolest, hřích a smrt.

Podobně jako Židé po Nehemiášovi žili v období očekávání, i my dnes žijeme v období očekávání, kdy Bůh slíbil, že se vrátí, ale nám se to zdá, jako by to byl už starý (a nemožný) sen. Ale jednoho dne Bůh přijde znovu s překvapením. Starý i Nový Zákon je příběh vykoupení. Je to tvůj příběh. Ty máš své místo v tomto příběhu. Samozřejmě, Bible byla napsána více než 40 lidmi, ale způsobem, kdy bez domluvy byli schopni najít příběh Božího hledání. V celé Bibli se tato nit vine, stejný Ježíš, který přišel jako dítě Marii, který zemřel, to je stejný Ježíš, o kterém psal dopředu Izaiáš, je to ten, koho vyhlížel Abrahám. A stejný Ježíš se stal natolik mocným předělem dějin, že město zodpovědné za jeho smrt se na dlouhá staletí stalo vůdčím městem následovníků Ježíše. Víte, kolik lidí Římané popravili? Kolik z těchto popravených změnilo město zodpovědné za jeho smrt? Nikdo. 

Bible je však Boží příběh a ty v něm máš místo. Autoři Bible píší příběh vykoupení. Příběh, jak si Bůh znovu získává srdce vzbouřené rasy. Příběh otce, jehož syn utekl s majetkem, ale otec s láskou na syna čeká. Je to poezie, proroctví, akce, reakce, a všechno, co správný příběh má být. Je to jeden příběh, který je napsán v obrovském časovém úseku, který na sebe navazuje jako by se domluvili. A to je jedinečné!