pondělí 1. června 2015

Největší výzva

V minulém blogu jsem na příběhu jistého mladého muže, jednoho z vedoucích církve a prvního mučedníka církve ukázal, jak moc jeden člověk dokáže ovlivnit svět a konkrétní lidi v něm, pokud je jeho srdce dobře nastavené a má jisté vlastnosti, které mu v tom pomohou. Štěpán byl plný Ducha svatého, byl plný moudrosti, plný víry, plný milosti a plný moci. Ale co je ještě důležitější, Štěpán byl spolehlivým člověkem. V jeho příběhu jsme viděli, že spolehlivost (tedy věrnost v ochotě něco pro Ježíše dělat po nějakou dobu) byla natolik důležitá, že apoštolové hledali především osvědčené lidi, a to ještě předtím, než se dívali na duchovní dary toho či onoho kandidáta. Jinými slovy: Můžeš být duchovní jak chceš, ale pokud nejsi spolehlivý, Bůh ti žádnou významnou službu k ovlivnění světa nesvěří. 

Zároveň má ale každý následovník Ježíše vnitřní touhu nechat nějakou stopu, ovlivnit svět, něco udělat pro Ježíše. Už od počátku totiž vidíme, že Bůh své následovníky volá ke dvěma vzájemně propojeným věcem: Aby byli s ním (měli s ním vztah – víra totiž stojí a padá na vlastní zkušenosti, kterou máme s Bohem – přijímáme jeho lásku, odpuštění, přijetí, a novou identitu), a aby plnili úkol, který Bůh pro nás na tomto světě má. To je důležité. Dokud se nenaplní naděje slávy skrze Ježíšův návrat, máme Ducha, kterého nám Ježíš poslal, abychom společně v komunitě církve mohli Bohu dělat radost a mohli splnit jeho záměryZároveň je potřeba říct, že tyto dvě povolání jsou v naprostém souhlasu, ani jedno není důležitější či snad přednější. Pokud opravdu budeme s Kristem, a budeme se k němu přibližovat, bude nás to zároveň táhnout ke službě a touze ovlivnit svět, ve kterém žijeme (pamatujeme si, že Ježíš tvrdil, že už jsme solí země a světlem světa). Nemůžeme to oddělit nebo popřít. A na druhé straně, čím více sloužíme tam, kde nás Bůh chce mít, tím ho máme radši a pomáhá to také naším vztahům v rodině, mezi přáteli a v církvi. Být a sloužit nejsou ve vzájemné konkurenci, a pokud jste zažili prostředí, kde vztah s Bohem byl potlačován na úkor služby, nebo kde jste naopak neměli příležitost něco pro Ježíše udělat (chtěla se po vás pouze pasivní účast), nebyli jste ve zdravém prostředí církve, která skutečně následuje Krista, a kde služba je přirozeným důsledkem lásky ke Kristu a k lidem. 

Zároveň však služba vyžaduje obří, doslova masivní proměnu. Když se člověk rozhodne následovat Krista, a dokonce když se rozhodne začít chodit do církve, je to velký přerod v mysli, ale pořád se to dá dělat hodně soukromě. Můžete si soukromě nebo privátně věřit, soukromě si studovat nebo poslouchat podcasty, můžete dokonce navštívit shromáždění církve a být tam zcela anonymní pozorovatel nebo konzument. Rozhodnutí pravidelně sloužit v církvi dalším lidem a také rozhodnutí pravidelně dávat do církve finance je ale obrovským, masivním přesunem v naší hlavě a v našem srdci. Díky tomu se od pozorovatele stáváte přispívatelem, od konzumenta se posunujete ke společníkovi. Tento přesun není jednoduchý (narušuje náš vnitřní narcismus a sobeckost) a neobejde se bez oběti. Oběť může mít různou povahu, ale zejména jde o časovou a finanční oběť. Jinými slovy, aby služba Bohu za něco stála, musí nás něco stát. Tenhle princip chápeme dobře v různých činnostech, ve kterých se chceme zlepšit: Budeš-li chtít být opravdu dobrým hudebníkem, bude tě to stát hodně času na zkouškách a také peněz na výbavu. Budeš-li chtít být umělcem, budeš muset pilovat svůj talent. Budeš-li chtít být vzdělaným učencem, nevyhneš se oběti studia (a to jak časové tak finanční). Budeš-li chtít prorazit ve sportu, bude tě to stát hodně odříkání a bolesti v tréninku. Chápeme to a nemáme s tím problém. Tak prostě věci fungují. Proč si ale myslíme, že v církvi to bude jiné? Proč si myslíme, že služba Bohu by měla být vždy lehká, nenáročná nebo snad jednoduchá? Stejný princip, který platí v umění, sportu a vzdělání, totiž platí také v církvi ve službě Bohu.

Jenže, co je vlastně služba Bohu? Co všechno služba je a co do ní opravdu patří? To je důležitá otázka. Vysvětlím vám, poněkud zkráceně, jak jsme se k téhle diskusi vlastně dostali. Na začátku církve byly místní komunity, které toho moc neměly, scházely se v domech bohatších členů, a všichni byli připraveni něco pro Ježíše udělat. Vzájemně si sloužili. Jenže jak církev rostla a získávala si vliv, začali se do ní zapojovat i lidé, kteří Ježíše moc nemilovali (do církve přišli kvůli konexím a vlivu). Tito lidé se stávali pasivní součástí církve, těžiště služby se přesunulo na „odborníky“, kteří službu udělali za lidi. Církev zkopírovala systémy kněžské služby z věroučných systémů, které s prvními křesťany měly jen málo společného, ale po staletí tím vytvořili pasivní většinu a aktivní duchovenstvo. Reformace před pěti sty lety přinesla teologický důraz na všeobecné kněžství věřících, řečeno moderně: Rozdělení na duchovní a laiky je nesmysl. Znovu se začalo mluvit o službě všech, ale zpočátku se o tom opravdu jen mluvilo. I protestanské církve převzaly kněžský model a tak, i když byli lidé motivováni ke službě, neměli žádnou příležitost do ní opravdu vstoupit, snad jen když odjeli na misii. Lidé byli ke službě motivování, ale ne uvolněni. Nebylo tedy divu, že tento rozpor vypůsobil postupně ve 20. století hnutí, které zdůrazňovalo, že protože jsou všichni povoláni ke službě, znamená to, že služba se neděje jen ve zdech kostela, nebo modlitebny, nebo kina, ale všude, kde jsme, protože křesťany jsme všude. To je pravda, jenže církve se dostaly do druhého extrému. Najednou služba bylo úplně všechno, co děláme.

Chodíme do práce? Sloužíme tím Bohu. Vychováváme děti? Sloužíme tím Bohu. Jsme poctiví? Sloužíme tím Bohu. Zveme lidi na návštěvu? Sloužíme tím Bohu. Z extrému, kde nikdo nemohl opravdu sloužit jsme se dostali do druhého extrému, kde se všechno stalo službou. Jen na vysvětlenou, v každém z příkladů je možné za určitých okolností mluvit o službě, jinak ale platí, že chodíme do práce, protože se tím staráme o sebe a svou rodinu; vychováváme děti, protože je to naše rodičovská povinnost; jsme poctiví, protože je to projev ovoce Ducha a dobrého charakteru; zveme lidi, protože praktikujeme křesťanskou roli pohostinnosti. Nic z toho tedy službou jako takovou být také nemusí. Navíc, aby to nebylo jednoduché, skutečně máme pracovat, vychovávat děti, pěstovat charakter a být s lidmi jako by to byla služba Bohu, i když to služba sama o sobě není! Co tedy služba je? Abychom si na tuto otázku odpověděli, podíváme se na pasáž, kterou o službě napsal apoštol Pavel v Římanům 12:1-8 (ČSP). Pojďme se na to postupně podívat.

1 Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to je vaše rozumná služba Bohu. Na začátku pasáže Pavel píše, že by Ježíšovi následovníci, jeho rodina, měli dát Bohu svá těla jako živou oběť. Lidé Pavlovy doby chápali oběť doslovně, ne abstraktně jako my dnes. My vidíme v oběti naši snahu, náš čas a naše finance, oni viděli skutečná zvířata (a v některých degenerovaných kulturách rovněž lidi), přinesená na oltář, zabitá a obětována Bohu nebo bohům. Obětování zvířat, jak nepochopitelné se nám dnes může zdát, vnímali jako zástupnou smrt, aby sami mohli žít. Křesťané neobětovali, protože chápali Ježíšovu zástupnou smrt jako jednu finální oběť za všechny v minulosti, současnosti i budoucnosti. Místo toho přinášejí nový koncept: Na oltář se máš dobrovolně položit ty sám. Ne proto, aby tě tam někdo zapíchl, ale proto, že tím symbolizuješ, že umíráš sobě a žiješ pro Boha. Tvá oběť je tak živá – a přímo vede ke službě Bohu. 

2 A nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé. Pavel pokračuje dál a vede nás k tomu, abychom nepodléhali tlakům světa, co ten pokládá za rozumné a správné (a jak víme, náš svět je motivovaný vnitřním sobectvím a žádostí), ale abychom místo toho hledali, co chce Bůh, protože to bude dobré, přijatelné a dokonalé. To ovšem neznamená, že bychom měli chtít dělat jen velké a významné věci, protože Bůh každého člověka obdaroval jinak a má pro něj jiný úkol. Proto nás Pavel vede ke střízlivosti: 

3 Skrze milost, která mi byla dána, pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. Každý následovník Krista tedy dostal konkrétní míru víry, nebo jinak řečeno míru obdarování, aby mohl jednat rozumně. Dohromady pak církev má plnost darů, kterými si vzájemně může sloužit. 

4-8 Jako máme v jednom těle mnoho údů a všechny ty údy nemají stejný úkol, tak i my, i když je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu, ale jednotlivě jsme údy jeden druhého. Máme rozdílné dary podle milosti, která nám byla dána: Má-li někdo proroctví, ať ho užívá v souhlase s vírou. Má-li službu, ať slouží. Jeli vyučující, ať učí. Má-li dar povzbuzování, ať povzbuzuje. Kdo rozdává, ať rozdává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí radostně. Když tedy dáme sami sebe Bohu jako oběť, on nám dá míru víry, dá nám rozdílné dary podle svého uvážení, kterými si začínáme vzájemně sloužit. Tato služba má smysl v kontextu církve, proto Pavel v NZ dává důraz na slova „služte si vzájemně.“


Kdybych měl Pavlovu pasáž shrnout do nějaké své vlastní definice služby, řekl bych to takto: Služba je oběť, funguje nejlépe na základě duchovních darů, a existuje pro potřeby a užitek Těla Kristova - místní církve. Všechny části jsou velmi důležité. Služba je (1) oběť: Vždycky tě to bude něco stát. Pokud sloužíš jen tak, aby tě to nic nestálo, abys nemusel nic investovat, aby ses nijak nemusel omezit, pak je to fajn dobrovolnictví, ale není to služba jak ji chápe Nový Zákon. Služba funguje nejlépe na základě (2) duchovních darů: Každý následovník Krista má duchovní dary, které by měl objevit, rozvíjet a používat. Duchovní dary ovšem nenajdeme tím, že se budeme pozorovat v zrcadle nebo na gauči. Dary najdeme jen tak, že začneme ochotně sloužit a tím se staneme osvědčenými nebo spolehlivými lidmi (jak jsme viděli na Štěpánově příkladu. Služba funguje (3) pro potřeby a užitek Těla Kristova, tedy církve. To může být pro některé křesťany nejméně snadnou částí mé definice, protože v církvi vyhořeli nebo se tam zklamali. Nicméně, Ježíš buduje církev, ne paracírkevní organizace, byznys skupiny, zájmové skupiny, nebo mezidenominační služby. Ty všechny mohou být užitečné, ale jejich hlavní smysl je ve službě církvi, ne v konkurenci církvi (jak se to žel docela často děje). Ježíš totiž buduje církev, a Nový Zákon popisuje službu Bohu jako něco, co se děje vzájemně v církvi.

Když říkám služba v církvi, nemyslím tím samozřejmě jen ve zdech kostela. Služba se může dít na různých místech, ale vždy zahrnuje komunitu a shromáždění. Církev je komunita věřících, kteří se společně scházejí – proto církev „ekklésia“ – shromáždění. Každá místní církev má ovšem nějakou svou primární službu, kterou dělá, a služba se v ní projeví - to může být různé a na různých místech. V Elementu je tímto místem pro nás nedělní setkání, proto se většina služby odehrává tam. Moc bychom si přáli, aby každý, kdo Element považuje za svou církev, měl konkrétní službu v některém z našich týmů v neděli: Abychom společně mohli vytvořit srozumitelnou církev, která rozumí lidem!

Žádné komentáře:

Okomentovat