Vision Sunday 2016 | To nejlepší je teprve před námi

To nejlepší je teprve před námi. Netuším, zda tomu tvrzení věříte. Všimli jste si, že je součástí lidské zkušenosti, a to zcela bez ohledu na náš vrozený optimismus nebo pesimismus, že v jakékoliv době žijeme, jsme fixováni na současné krize a problémy? Jedno z mých velkých hobby je četba (jak mnozí víte) a někdy se dostanu k četbě starších knih nebo článků. Co mě při četbě těchto starších materiálů fascinuje, je neustálé očekávání problémů na všelijaké úrovní: politické, ekonomické, morální, mravní, náboženské, klimatické. Vždy existuje permanentní krize, kterou je třeba řešit nebo před ní varovat. Při četbě amerických knih ze sedmdesátých let minulého století jsem fascinovaný jistotou autorů, že do několika let Sovětský Svaz zaútočí na Izrael a tak vznikne Třetí světová válka, která nás dovede ke konci světa – to byly ty náboženské knihy. V sekulárních zase bylo mnoho výkřiků o konci světa díky velkému hladu, kam nás nutně dovede přelidněná planeta a naprosto vyčerpané zdroje. Vlastně jsme se podle autorů z obou stran spektra ani neměli dožít roku 2000. A vidíte, dnes jsme tady. Přesluhujeme už nejméně o 16 let. V dnešní době jsme pro změnu v krizi náboženské – bojíme se přemalování map díky islámu a z něj vyvěrajícího terorismu. Ten nám zcela nahradil strach z komunismu, což prý tehdy měl být ten světový Antikrist. Nesmíme také zapomenout na klimatické změny, ty zase pro změnu nahradily mezi „odborníky“ strach z přemnožení a hladomoru.

Snažím se říct, že je součástí naší lidské zkušenosti vidět problémy své doby jako zcela dominantní, jedinečné a proto definující naší budoucnost. První křesťané na tom byli podobně: viděli pronásledování církve, utrpení světa okolo sebe, a díky tomu věřili, že jsou v poslední hodině tohoto světa. Jejich naděje na vykoupení světa – na Ježíšův druhý příchod, a na smíření ve slávě – jim dávala eschatologický rozměr, který formoval jejich identitu. Tato naděje je důležitým prvkem naší víry i dnes, i dnes církev volá: „Ježíši, přijď brzy.“ Zároveň ale stejně jako první křesťané, a všechny generace potom, i my se necháme ovlivňovat svou aktuální geopolitickou situací, aby definovala naše očekávání a doslova náš běh tímto životem. A to není správné. Úplně totiž zapomínáme na slova Ježíše, který řekl (Jan 16:33): Na světě zakoušíte soužení, ale buďte stateční – já jsem přemohl svět. 

Ježíš se tím nijak netajil, dávno předtím svým následovníkům řekl, že každý den má dost svého trápení. Proč si tedy myslíme, že bychom se měli mít pohodlně, že bychom měli žít v klidu ve světě, který nás nebude nijak ohrožovat? Jak toto očekávání jde dohromady s Ježíšovými slovy? Proč nás současné krize odvádějí od dobrých věcí, které se v naší době dějí? Vždyť žijeme v Evropě, kde sedmdesát let nebyla pořádná válka – to je historická anomálie. Žijeme v době, kdy máme co jíst a většina nemocí je léčitelná – to dosud nebylo nikdy. Česká republika má nejmenší nezaměstnanost v EU, poprvé jsme v situaci, že žádný náš přímý soused nemá válečné plány na naše zničení. Žijeme dokonce v době, kdy se obrací ke Kristu celosvětově největší počet lidí v historii, a kdy je zároveň nejmenší procento chudých ve světové populaci, jaké kdy bylo. Skoro by se dalo říct, že prožíváme skvělé časy, ale nikdo o tom neví. 

Jsme totiž fixováni na problémy, jaké podle nás tento svět ještě nezažil! Tyto problémy nás tak okrádají o pokoj, že začínáme ztrácet ze zřetele něco velmi důležitého. Poslední dobou často vzpomínám na mého přítele Kariho Harriho, finského misionáře v Indii, se kterým jsem před lety spolupracoval. Vždy, když vzal do Kalkaty skupinu mladých Zápaďáků, všichni mu říkali, jak tam cítí ducha smrti, a on jim na to říkal, že on naproti tomu cítí Ježíšovu přítomnost. Na Ježíše se totiž rozhodl zůstat zaměřený. Ten Ježíšův verš z Janova evangelia má ještě jednu část (Jan 16:33): Toto vše jsem vám pověděl, abyste ve mně nalezli pokoj. Na světě zakoušíte soužení, ale buďte stateční – já jsem přemohl svět.

Ve světě spoutaném strachem, v době fixované na zásadní krize, v diskusích plných ironických zesměšňování se můžeme plně spolehnout na toho, který nám dává pokoj v soužení, protože je větší než tento svět. Přemohl jej. Proto se mi tak líbí slova apoštola Pavla z Filipským 3:10-15 Chci ho znát, znát moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení! Chci se s ním ztotožnit i v jeho smrti, abych, ať už jakkoli, dospěl ke vzkříšení z mrtvých. Ne že bych už toho dosáhl anebo už byl dokonalý, ale ženu se vpřed, abych přece jen uchvátil to, k čemu jsem byl uchvácen Kristem Ježíšem. Nemyslím si, bratři, že bych to už získal, ale jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou. Ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího nebeského povolání v Kristu Ježíši. Všichni, kdo jsme dospělí, tedy sdílejme tento postoj. Slovy jiného, staršího překladu Bible: usilovně chvátám kupředu, abych dostal to, co je přede mnou! Ženu se vpřed, abych uchvátil přesně ten život, pro který mě sám Ježíš uchvátil! Taková intenzita. Tohle slovo zahrnuje hned několik velmi důležitých částí:

(1) Abych se dostal k budoucnosti, kterou pro mě Ježíš má, musím zapomínat na to, co je za mnou. Poslyšte, to je slovo dnes pro některé z vás – zapomeň na to, co je za tebou a rozběhni se vpřed. Už příliš dlouho jsi dovolil, aby tě tvá minulost a dokonce tvá současnost definovala! To nejlepší je ale před tebou. Vybodni se na svou minulost, uzavři ji, odpusť nebo požádej o odpuštění, ukonči to nebo to obnov, každopádně ale otoč svou hlavu do budoucnosti! 

(2) Budoucnost, kterou pro mě Ježíš má, nebude bez utrpení a těžkostí. Je snad takové překvapení? Opravdu chceš hlavně pohodlný život, kde nemusíš tvrdě pracovat? Bez práce nejsou koláče. Proč je to jasné sportovcům, ale není to jasné nám? Opravdu si myslíš, že jednou dokážeš velké věci a Bůh si tě použije, když je pro tebe těžká práce přijít ráno pomoci tahat bedny s aparaturou? Opravdu si myslíš, že nepotřebuješ disciplínu a ochotu pro něco trpět a pro něco se obětovat? Opravdu si myslíš, že se stačí pomodlit a přemluvit Boha, aby tě požehnal a přitom se nechtěl vydat místní církvi, kterou on miluje a buduje? 

(3) Abych se dostal k budoucnosti, kterou pro mě Ježíš připravil, musím běžet usilovně. Musím doslova chvátat a natahovat se do budoucnosti. Co to znamená? Pomohou nám slova autora, jehož jméno neznáme, ale který napsal velmi hluboký a bohatý dopis Židům (12:1-2): Když jsme tedy obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme i my každou přítěž i hřích, který nás tak snadno svazuje, a vytrvale pokračujme v běhu, ležícím před námi. Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu. Usilovný běh zahrnuje odhazování toho, co nás svazuje a činí náš běh nemožným: specificky tady čteme o různé přítěží a o hříchu. Co tě zdržuje a svazuje ve tvém usilovném běhu za Ježíšem? Co máš odhodit, abys mohl běžet usilovně? 

(4) Abych se dostal k budoucnosti, kterou pro mě Ježíš připravil, musím mít oči upřené na něj. V Ježíši najdeme pokoj pro budoucnost, kterou pro nás připravil, a která je mnohem lepší, než co jsi dosud viděl. Platí to pro každého z nás individuálně, ale platí to také pro Element jako pro celek. To nejlepší je teprve před námi, proto poběžíme s očima upřenými na Krista, nenecháme se zastavit strachy nebo hříchy, budeme přinášet oběti a trpět, ale nezastavíme se. Nenecháme lidi, které už máme, definovat to, jak získat lidi, které ještě nemáme. Nedovolíme, aby složitost zničila jednoduchost. A nepřipustíme, aby zákon a pravidla zničily milost. Naše budoucnost je mnohem lepší, než co jsme dosud viděli a já vás chci pozvat k běhu za Ježíšem!