Určitě každý z nás zažil situaci, kdy nás někdo zaskočí otázkou, na kterou nejsme
připraveni. Nevím, jak je tomu u vás, ale mě napadne opravdu
skvělá a jednoduchá odpověď na tuto nečekanou otázku nebo komentář. Mám
jediný problém. Napadne mě to většinou až doma nebo na cestě domů. Celý život pracuju na tom, abych si zlepšil tu
pohotovost – někdy se mi to i podaří. Jen to vždy není zrovna moudrá věc, co
jsem řekl… A každému z nás, kdo jsme aktivně věřící lidé,
se přesně tohle stává s otázkami či komentáři o víře. Pokud
jsme například věřícími ne moc dlouho a lidé si nás ještě docela dobře pamatují
jako „neznabohy“ (myslím to slovo ne jako nadávku, ale jako technický popis
někoho, kdo Boha nezná), pak se klidně může stát, že se při nějaké příležitosti
„prokecneme“ a překvapíme své spolupracovníky nebo spolustudenty nebo rodinu
svou vírou. Klidně se pak může stát to, co mi řekl krátce po mém obrácení ke
Kristu můj učitel fyziky v podobné situaci, když prohlásil: „No, Targoszi,
podle tvého chování bych nikdy netušil, že jsi věřící!“ Touhle větou mě zastihl
zcela nepřipraveného! Měl totiž recht – ani já bych podle svého chování a mluvy
netušil, že jsem věřící. Snad bylo jen omluvou to, že jsem byl obrácený krátce,
ale to mě napadlo až dlouho po jeho pichlavému komentáři. Nebyla to totiž
pozvánka ke konverzaci, byl to jednouchý komentář, který popisoval aktuální
stav – můj stav.
Někdy nás takto lidé ke konverzaci ovšem pozvou. Je jasné, že pokud má
někdo zájem o hlubší rozhovor nebo se o nějaký problém (třeba vzniku světa,
problém bolesti nebo věrohodnost evangelia) zajímá opravdu hlouběji – vždy jim
můžeme nabídnout nějakou zajímavou knihu k tématu nebo se s nimi
můžeme domluvit na klidném a delším setkání, kde ty věci probereme. Většina
příležitosti (a skoro všechny první
příležitosti), které máme, jsou ovšem v povaze rychlého údivu
(Cože, ty jsi věřící? Proč jako?), komentáře (No, jako křesťan se moc
nechováš!) nebo popíchnutí (Všechna náboženství jsou stejně opium lidstva). Co
můžeš říct v situaci, kdy máš málo času a ještě méně opravdového
zájmu o odpověď?
Naše odpověď v takovém případě je důležitá – může vzbudit
větší zájem, který třeba může vyústit v pozvání k návštěvě církve,
nebo ještě lépe, k pozvání poznat toho, ve kterého jsme uvěřili – tedy do
koho jsme vložili svou důvěru. Nebo se můžeme natolik zamotat s odpovědí,
že už příště hodíme ten lehký údiv, komentář nebo popíchnutí rovnou do autu.
Nebudeme chtít o tom mluvit. A začneme se otázkám na svou víru vyhýbat. Začneme
se skrývat za výmluvu, že beztak o víře ještě víme málo, a tak nemá cenu,
abychom se o ní bavili s lidmi okolo. Aniž bychom se pro to vědomě
rozhodli, začneme oddělovat svůj „normální“ svět od světa víry. V neděli
chodíme do kostela (v našem případě do kina), ale jinak víra zůstává velmi
privátní a skrytou záležitostí. Jenže, křesťanská víra není určena jako
privátní záležitost a nedá se žít skrytě. Pokud totiž opravdu následujeme
Ježíše, dříve nebo později to ovlivní naše myšlení, názory, chování a vztahy.
Skutečná víra se nedá oddělit od celkového středu našeho života, takže skrývat
ji by vyžadovalo stále větší úsilí, až bychom nakonec zjistili, že žádnou víru
nemáme. Kromě toho, většina z nás se do
Elementu dostala jedním konkrétním způsobem: Někdo nás pozval. Tak se
drtivá většina křesťanů na světě a v historii (týká se to mimochodem i
Ježíšových prvních následovníků, kterým říkáme apoštolové) stala křesťany –
někdo je pozval k následování. Někdo je pozval k seznámení
s někým úžasným – Ježíšem Kristem. Někdo je pozval mezi jiné křesťany. Je
to tedy jedině správné, když stejně tak zveme i své rodinné příslušníky,
kamarády, spolužáky nebo kolegy.
Problémem je, že spousta křesťanů z tohoto pozvání udělala
systém a strukturu, kterou nazvala evangelizace. To slovo pochází
z řečtiny a znamená „sdílet se s dobrou zprávou“. Zahrnovalo pozvání k Ježíši. Přesně jak se zvali první
apoštolové. Ježíšův bratranec Jan, zvaný Křtitel, označil Ježíše za toho
přicházejícího Mesiáše a pozval své následovníky, aby Ježíše následovali. Ti
měli dobrou zkušenost a proto pozvali další lidi. A ti pozvali další lidi. Jak to, že se ze sdílení dobré zprávy o přicházejícím Králi stalo
suchopárné přesvědčování o tom, kdo má větší pravdu a lepší víru? Jak to, že se
z pozvání evangelizace zredukovala na nucení a vysvětlování? Jak to, že
místo k pozvání ke Kristu někteří křesťané začali jako svou strategií
strašit peklem? Jak to, že se z pozvání k následování stala
struktura, ve které se někdo má modlit předepsanou modlitbu (někteří křesťané
ji dokonce dali jméno – modlitba hříšníka),
aby se stal křesťanem? Křesťanství přece není islám, ve kterém se někdo stane
příslušníkem tohoto náboženstvím vyřčením nějaké formulky. Křesťanská víra není
o formulce, ale vždy byla o vztahu, proto evangelizace byla vždy pozváním do
vztahu – s Ježíšem a s jeho církví. Není o naučených konverzacích. Proto se také mnozí následovníci Krista vyhýbají sdílení se o své
víře. Není to vždy jen proto, že uvěřili lži o tom, že víra musí být privátní
nebo skrytá záležitost. Jen prostě nechtějí být ve škatulce „Seš snad nějakej
jehovista?“ (kteří pro mnoho Čechů ztělesňují někoho, kdo přesvědčuje a nutí
svou víru) ani nechtěji působit jako arogantní všeználci, když mají pocit, že
je toho tolik, co sami ještě nevědí. Zároveň by ovšem rádi také zvali ostatní,
protože jim toto pozvání změnilo život. Jak to tedy vyřešit?
Dnes se pokusím
dát jednoduchou odpověď, kterou můžete říct, když někdo prohodí s údivem
či popíchnutím komentář s otázkou: „Jak prosím tě, můžeš věřit
v Boha? Proč jako?“ S odpovědí na tuto otázku nám dnes pomůže Petr,
Ježíšův hlavní apoštol. Původně byl rybářem, ale na Ježíšovo pozvání se stal
jeho blízkým přítelem a učedníkem, a později jedním z hlavních vedoucích
církve. Po Ježíšově smrti jeho víra rychle zakolísala, ale když se setkal se
vzkříšeným Kristem, zcela ho to proměnilo. Učinilo ho to radikálním, a když na
konci jeho života jej Římané chtěli popravit ukřižováním, řekl jim, že si
nezaslouží smrt jako jeho Pán. Ukřižovali jej tedy vzhůru nohama. Petra musíte
mít rádi, je aktivní, ochotný, a někdy dost mluví. Později, když už byl
vedoucím církve, napsal nějaké dopisy Ježíšovým následovníkům, ve kterých píše
skvělou radu ohledně toho, jak být připravený na konverzace o naší víře,
především v kontextu rozhovoru s někým, kdo naší víru nesdílí, nebo
je vůči ní nastavený nepřátelsky. To je důležité vědět, protože Petr sám byl
v prostředí, které bylo křesťanům laděno nepřátelsky. Nebylo divu.
Křesťané byli považováni za nepřátele Říše. Jejich postoj totiž nebyl: „Vy máte
své bohy a my zase své.“ Jejich postoj byl: „Vy věříte bohům, kteří bohové
vůbec nejsou, ale my věříme v jediného pravého Boha.“ V Říši, kde je
císař považovaný za božského syna je to dost nebezpečné poselství. V tomto
kontextu tedy říká Petr, co máme dělat.
1. Petrova 3:13-15: Kdo by vám ublížil,
když budete horlivě konat dobro? I kdybyste však měli pro spravedlnost trpět,
blaze vám. „Nemějte strach z toho, čím vás straší, nenechte se tím vylekat.“
Zasvěťte svá srdce Pánu Kristu a buďte připraveni podat odpověď každému, kdo se
vás zeptá na důvod vaší naděje. Všimněte si, co tady píše. Nebojte se, nenechte se
vylekat. Nemějte strach z toho, čím vás straší. Vaše poselství je
nebezpečné, ale nebojte se. Zasvěťte srdce Pánu znamená, že skutečně víš, že
následuješ Krista, je to tvůj život a tvé rozhodnutí. A pak říká: Buďte
připraveni podat odpověď každému, kdo se vás zeptá na důvod vaší naděje.
Všimněte si, že neříká: Buďte připraveni
bránit křesťanský světonázor. Ani: Buďte
připraveni vysvětlit Bibli, všechny obtížná místa tam, podat svědectví o vzniku
světa, jak dlouho to přesně trvalo a jakým způsobem, jestli existovala
celosvětová potopa, a jestli skutečně padly zdi Jericha. Dokonce ani neříká: Buďte připraveni bránit církev a
celou její historii, nebo nějaké jiné křesťany a jejich chování. Ne! Petr
říká, abychom byli připraveni podat odpověď každému, kdo se ptá na důvod naší
naděje. Jinými slovy: Máš být připravený poskytnout odpověď na
otázku, proč ses rozhodl následovat Krista. To je tvé svědectví. To je
tvůj příběh. Na těžké otázky existují dobré knihy a zajímavé kurzy. Tady je
ovšem jednoduchá otázka vyžadující jednoduchou odpověď. Proč věříš
v Ježíše?
Proč věřil Petr? Pro
Petra je to jasná otázka! Viděl jsem svého Pána zemřít na kříži, ale o pár
týdnu později jsme spolu měli snídani na pláži. Koneckonců, Petr sám říká na
začátku tohoto dopisu (1. Petrova 1:3): Požehnán
buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám ve svém velikém
milosrdenství daroval nový život, když vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých.
Povolal nás k živé naději. Zdrojem Petrovy naděje byla jeho zkušenost, ne
propracované teologické učení nebo příběh o stvoření. Muže, kterého jsem
následoval, a kterého jsem viděl zemřít, jsem viděl živého. Vzkříšení je
základem živé naděje. Proto se nebojím, protože moje naděje je ukotvena
v mé zkušenosti, v mém svědectví se vzkříšeným Ježíšem.
Pak ovšem
Petr pokračuje se svými instrukcemi, jak se o své naději sdílet (1. Petrova
3:16-16): Vždy ovšem s vlídností a úctou
a s dobrým svědomím, aby se ti, kdo vás pomlouvají, zastyděli, že napadali váš
poctivý život v Kristu. Je-li však Boží vůlí, abyste trpěli, je lepší trpět za
dobré činy nežli za zlé. Poděl se o své naději vlídně a s úctou. To
znamená jemně a s respektem. To je přesně to, co
některým moderním pojetím evangelizace schází, a díky tomu se evangelizaci
vyhýbají jak křesťané, tak i nevěřící. Nikdo nemá rád agitaci, a nikdo nemá rád
manipulaci k tak drahé věci, jako je víra. Petr ovšem říká ještě něco: Ať
nikdo nemá důvod kritizovat tvé chování, a tvou poctivost. Přidej ke svému ústnímu svědectví
také svědectví svým životem. Jak s oblibou říká Andy Stanley: Aby lidé, kteří nás poznají, řekli jinými
slovy: „Nevěřím tomu, čemu věří, ale jsou to dobří lidé a já doufám, že moje
dcera si jednou vezme někoho takového. Doufám, že takové lidi budu mít ve své
firmě, protože jsou poctiví a pracují skvěle. Není jim co vytknout.“
Proč
ses rozhodl následovat Ježíše ty? Já jsem začal následovat, protože jsem
uvěřil, že Ježíš chce být mým přítelem. Dodnes jsem mu za to vděčný. Možná máš
podobný důvod. Nebo úplně jiný. Je to náš příběh, naše svědectví. Myslím si
ovšem, že naše odpověď by měla také zahrnovat to, o čem mluví Petr – základem
našeho svědectví je to, že Ježíš je živý – proto jej následujeme. Proto jen
nevěříme jeho myšlenkám, proto následujeme osobu. Proto by naše
odpověď na otázku „Proč věříš?“ mohla znít podobně jako: Věřím, že Ježíš zemřel za moje
hříchy a vstal z mrtvých – proto s ním mohu mít vztah. Ať
jsou detaily našeho příběhu různé, tohle je nakonec základem každého našeho
svědectví. Tato věta může sloužit jako jednoduchá odpověď o naší naději. Která,
kdo ví, může vést k většímu a hlubšímu rozhovoru.
Žádné komentáře:
Okomentovat