Ježíšovi učedníci z toho všeho měli ohromně zamotanou hlavu - stále tomu všemu nemohli věřit a zároveň to nechápali - snažili se přijít tomu na kloub. Připadalo jim, že se jim z toho rozskočí hlava. Události nabraly ohromně rychlý spád. To, co dnes nazýváme událostmi Velikonočního víkendu pro ně bylo neuvěřitelné a dech beroucí. Abychom je pochopili, potřebujeme udělat krok zpátky a trochu se uvést do děje, který se nám trochu po dvou tisících letech stírá: Ježíš a jeho učedníci byli všichni Židé. To byl velmi specifický národ mající svůj původ v Abrahámovi, a věřící, že si je Bůh vyvolil jako svůj zvláštní lid. Když je Bůh vysvobodil z egyptského otroctví a slíbil jim zemi jako dědictví, uzavřeli spolu smlouvu. Součástí této smlouvy bylo, že kdyby se odvrátili od Boha, jiné národy si je podrobí. To se naplnilo několikrát. Proroci to předvídali. Národ byl opakovaně bit, několikrát vysídlen a přesídlen, vyhlazován a potírán, a nakonec vždy volal k Bohu, který je zachraňoval, vysvobozoval a sliboval Mesiáše, svého posla, který bude finálním Zachráncem. Koloběh vítězství, porážek a hořké okupace však neměl konce. V této době byli aktuálně okupovaní největší mocnosti, jakou jejich svět viděl – římskou mašinérií. Jejich čekání na Božího Zachránce se tedy stupňovalo, v zemi bujely vzpoury a neklid. A zároveň očekávání střetu a finálního vítězství.
Proto učedníky Velikonoční události tak zaskočily. Jejich představa mesiášství byla klasicky židovská: Mesiáš má být zachránce, osvoboditel a vítěz. Měl to být bájný Lev z Judy, vítězný typ osvoboditele. Místo toho ovšem jejich Mistr (o kterém věřili, že je to ten vyvolený Mesiáš) skončil popravený jako zločinec tím nejhorším možným způsobem – ukřižováním (nejenže to byl nejkrutější způsob popravy, ale také to bylo úplné zneuctění lidskosti). Byl to úplný výsměch jakýmkoliv mesiánským aspiracím. Ne nadarmo se takto popraveným buřičům lidé vysmívali slovy (jak nám popsal evangelista Marek 15:31-32): Společně říkali: „Jiné zachránil, ale sám se zachránit nemůže! Ať ten Mesiáš, ten král Izraele, teď sleze z kříže, ať to uvidíme a uvěříme.“ Kříž byla smrtelná rána jakýmkoliv mesiánským ambicím.To v plánu nebylo. A rozhodně to rušilo jejich očekávání. Krásně to shrnuli dva učedníci na cestě do Emauz, se kterými se nepoznán potkává Kristus po svém vzkříšení (Lukáš 24:20-21): Vrchní kněží a naši vůdcové ho vydali, aby byl odsouzen k smrti, a nechali ho ukřižovat. My jsme ale doufali, že to je on, kdo má vykoupit Izrael. Navíc je to už třetí den, co se to všechno stalo.
Ani si neumíme představit to zklamání. Silná víra a přesvědčení, že konečně našli toho, kdo má slova věčného života. Jasně, říkal znepokojující řeči o smrti, o krvi a tělu, a vůbec. Ale taky dělal divy, měl autoritu a polarizoval - vše tedy nasvědčovalo tomu, že uchopí vládu, že převezme moc a povede lid do finální vítězné bitvy. A najednou, během několika málo dní, jejich sen zemřel spolu s ním na kříži. Vypadalo to jako totální prohra. Ježíš - o kterém věřili, že obnoví království Izraele - byl zase jenom další obyčejný falešný mesiáš. Nikdo Ježíše v té chvíli nepovažoval za hrdinu a nikdo nespěchal k hrobu s očekáváním, že vlastně není ani mrtvý. Smrt měla zase poslední slovo. Jenže... v tomto případě neměla. Ale to ještě učedníci nevěděli. Jejich zklamání mělo za to, že je to konec, hořký konec příběhu. Pak je ovšem zaskočilo několik žen. Tvrdily, že viděly Ježíše živého: tři dny po jeho smrti! Nechtěli jim věřit, ale další a další z nich měli fantastický zážitek, kdy se jim Ježíš zjevil: a přitom ne jako duch, ale fyzický Ježíš, který s nimi jedl a který se jich dotýkal. Události nabraly překotný spád. Co ještě doslova před hodinami vypadalo jako zlý sen, totální prohra, se najednou úplně obrátilo vzhůru nohama. Ježíš byl mrtvý - viděli ho umřít a věděli, že římští vojáci jsou mistři svého oboru - když někoho popraví, je to navždy, je to konečná. Byli to profesionální zabijáci. Ale najednou byl tento Ježíš živý, a to doslova fyzicky, říkal zvláštní věci o Bohu, a jeho učedníci najednou měli hlubokou potřebu ho uctít jako Boha (viz Tomáš), což by za normálních okolností bylo pro ně (jako ortodoxní Židy) rouhání - smrtelný hřích.
Najednou jim začaly zapadat Ježíšovy výroky o sobě, Bohu, smrti a vzkříšení dohromady. Zároveň z toho měli velkou hlavu. Co se vlastně stalo? Proč se to stalo? A tak se začali snažit různými obrazy vysvětlit, co se onoho slavného velikonočního víkendu stalo. Používali obrazy, které znali. Například oběť za hříchy (jako obětní beránek při chrámové bohoslužbě). Nebo prvotina vzkříšení (které Židé čekali na konci věků). Zároveň si byli vědomi, že tyto obrazy jsou jejich pokusem dát smysl tomu, co zažili a čeho byli očitými svědky. Otázka zůstávala: Proč musel Mesiáš zemřít? Co se jeho smrtí stalo? A co teď bylo jiné? Jejich odpověď nakonec spočívala ve slovech vítězství a svoboda. Nad čím nebo nad kým Ježíš zvítězil? A jak nám tím získal svobodu? Kříž je epicentrum křesťanství. Kříž je také skandálem křesťanství. Apoštol Pavel později napíše v 1. Korintským 1:23, že kážeme Krista ukřižovaného - pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství. Křesťanství je jediné náboženství, kde je středem víry utrpení a degradace vlastního Boha! Ale proč? Co se na kříži stalo, že se stal základním středem jejich poselství? Nový Zákon s Ježíšovým příběhem ukřižování v naprostém středu svého zájmu je o Božím království přicházejícím na zemi stejně jako je v nebi. Židé věřili, že Boží sféra bytí (nebe) a naše sféra (země) nejsou od sebe zase tak odděleny. Že se potkávají a někdy splývají dohromady. Pro ně to místo byl chrám. Křesťané věřili, že Ježíš Kristus se stal osobně ve své osobě místem, kde se nebe a země protnuly. Kristův kříž je přitom obrovským paradoxem. Vítěz, který umírá jako poražený, a který vyhrál.
Kříž vypadá jako dokonalý výsměch tomu, který o sobě řekl, že je dává život v hojnosti. Toho, kterého jen několik dní předtím vítali palmovými ratolestmi při příjezdu do Jeruzaléma jako budoucího krále, nyní pověsili jako zločince. Velký paradox. Jak podotkl Bohuslav Wojnar: Lidská ironie je však překryta Boží ironií. Dokonce i na cedulce na kříži bylo: „Ježíš Nazaretský, král židovský“. Pilát to jistě nemyslel vážně, ale sarkasticky. Dal tím najevo, za koho se Ježíš měl a proč musel být popraven - nemůžeme tolerovat takovou rebelii vůči autoritě Říma! Pilát ovšem netušil, jak se trefil. Nenapadlo by ho, že pokud jednou bude v dějinách zmiňován, pak jen proto, že dal ukřižovat Krále králů. Ježíš se svým poselstvím o Božím království, radikálně proměňující tento svět nutně provokoval mocnosti tohoto světa. A tak impérium vrátilo úder. Mocnosti a síly měly zájem udržet svět takový jako vždy – svět, kde vládnou elity a drží ostatní v poddanosti a otroctví. Není divu, že Kaifáš (velmi náboženský), Herodes (velmi bohatý) a Pilát (velmi mocný) se spojili, aby toho galilejského buřiče poslali tam, kam podle nich patří – na kříž.
Prvním učedníkům nezůstal tento paradox skrytý. Mocnosti světa sloužící duchovní mocnosti zla v pozadí poslaly Ježíše na kříž, aby se ho zbavili, ale kříž se stal jejich porážkou. Jako Židé si uvědomovali, že zlo má svou tělesnou podobu. Je tady mnohem temnější strana zla, než tu, kterou kolem sebe vidíme přirozeně. Ježíš sám nás nabádá ve své vzorové modlitbě, abychom prosili Boha, aby nás vysvobodil od Zlého. Autoři Bible velmi otevřeně popisují „toho Zlého“ jako satana nebo ďábla - reálnou bytost, která vládne zlému světu a přetváří jej ke svému obrazu. Jak to, že dobrý Bohem stvořený svět je dnes pod vládou Zlého? Autoři Bible popisují, že kdysi dávno, v daleké minulosti, možná před stvořením tohoto světa, vznikla vzpoura proti Bohu. Jistý anděl zpyšněl v touze povýšit se nad Boha. Vedl další anděly do bitvy proti Bohu a stal se z něj satan: žalobce a pokušitel. V příběhu z Ráje přichází ďábel v podobě hada k lidem a svede je pomoci lži. Zpochybní Boží slova a přesvědčí lidi, že se Bohu nedá věřit. Tím, že člověk na tuto lež přistoupil, odevzdal to, co mu patřilo právě ďáblu, který se díky tomu stal bohem tohoto světa, vládcem, který uplatňuje svou autoritu nad stvořením s jediným záměrem: zranit Boha tím, že od něj odvrátí dobré stvoření, které ta vydá marnosti.
Proto také přichází Ježíš (1. Jan 3:8) Proto se ukázal Boží Syn, aby zrušil skutky ďábla. Vládne-li ďábel pomocí lží, Ježíš je cesta, pravda a život. Ježíš je totiž obrazem Boha, zjevuje tedy pravý obraz Boha a my dnes vnímáme Boha skrze Ježíše. Kristovova smrti je tedy porážka tohoto Božího arcinepřítele. Svým uzdravováním a vysvobozováním Ježíš demonstroval aktivitu Božího království proti silám temna. Jeho smrt a vzkříšení pak satanovu porážku završilo. Pavel to popisuje slovy (Koloským 2:13-15): Odpustil nám všechny viny a smazal ten nepřátelský dlužní úpis, jehož předpisy byly proti nám. Navždy jej zrušil, když jej přibil na kříž! V něm odzbrojil vlády a mocnosti, veřejně je odhalil a slavil nad nimi vítězství! Kristův kříž ustanovuje Boží království tím, že nese a odstraňuje tíhu hříchu a smrti. Bůh porazil smrt tím, že do ní plně vstoupil. Porazil satana jeho vlastní zbraní. Kříž je skutkem lásky, záchrannou operací pro stvoření zotročené satanovou nadvládou. Je to dar dobrovolné lásky. Ježíšova smrt na kříži nás vysvobodila z moci ďábla. Slovy Židům 2:14-15: Svou smrtí zlomil moc toho, který měl moc smrti (to jest ďábla), a osvobodil ty, které strach ze smrti po celý život držel v otroctví. Co to znamená pro tebe? Znamená to, že už nemusíš žít ve strachu, nemusíš podléhat hříchu, a nemusíš propadnout věčné smrti – věčnému oddělení od Boha. Díky tomuto vítězství tě nic, ani žádná síla zla nemůže držet od Boží lásky. Římanům 8:38-39: Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!
Možná si teď říkáš, proč satanem inspirované mocnosti světa Ježíše poslaly na kříž, když to znamenalo jejich porážku? Ďábel se v tom ztratil, nerozumí tomu, protože toužil být jako Bůh, chtěl ho převýšit a nechápal, že cesta k slávě je skrze kříž. Bůh je láska, která má ve středu oběť. Ďábel je doslova anti-láska, proto mu také zcela uniká význam oběti z lásky. Nechápe dobrovolnou smrt za druhého. Je zmatený z bezpodmínečné lásky. Proto tolik proměňujeme svět, když bezpodmínečnou láskou milujeme. Ďábel má vždy podmínky. Proto nemohl kříž nikdy pochopit. A nechápali to ani mocní tohoto světa. Apoštol Pavel napsal (1. Korintským 2:8): Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy.
Velikonoce jsou plné paradoxů. Na začátku víkendu pláčeme u kříže, na jeho konci se radujeme u prázdného hrobu. Kříž a vzkříšení totiž dávají smysl dohromady. Pokud by byl kříž jen platbou za náš hřích, stačila by oběť. Díky vzkříšení ovšem víme, že tato oběť je vítězstvím. Je nenásilnou mocí, je výzvou všem mocnostem světa, ať už duchovním nebo těm, které je reprezentují. Kříž je navždy paradoxem. Symbol popravy a smrti je symbolem vítězství.Trnová koruna se stala odvracenou stranou palmových ratolestí vítězství. Ježíš umírá, aby žil. Ježíš zdánlivě prohrává, aby plně zvítězil. Jeho smrt a vzkříšení tak osvobozuje od temných sil hříchu a smrti, aby nikdo, kdo jeho oběť přijímá, nemusel těmto temným silám podléhat. To je základní poselství Velikonoc - vítězství a svoboda. Svoboda ve vítězství. Naše svoboda v jeho vítězství. Proto uctíváme Krále, jehož trůnem je kříž. Uctíváme Krále, který umírá za své poddané. Při památce večeře Páně budeme zvěstovat odpuštění a vítězství v jeho krvi a v jeho oběti. Jeho oběť nás proměňuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat