Pouto jednoty

V Elementu jsme v červnu probírali téma církve jako duchovního domova. Mluvili jsme, co jsou vzájemná pouta, která nás k sobě vážou, jako je například pouto přátelství nebo vzájemné služby. Tím nejdůležitějším však je pouto jednoty. Jde o to, že přátelství a služba jsou velmi důležité pro každou místní církev: každá, kterou znám, oboje nabízí s větším či menším úspěchem. Navíc, co se týče služby, většina církví je má podobné, nedělní setkání vypadá podobně, stejně jako služby okolo a v průběhu týdne. Někdy se tak lidé ptají otázku: Proč tedy existuje tolik církví? To je důležitá otázka a stejně tak důležitá je i naše odpověď na tuto otázku. Pokud by naše odpověď zněla tak, že všechny církve se pletou a jen my jsme tou správnou církví, pak by se z nás nezbytně nutně stal dříve nebo později kult, sekta. Důvod, proč máme více církví je přitom docela prostý. Každý z nás je originál a má jiné preference. Co tím myslím je to, že nás odlišují vnitřní nuance, nastavení a důrazy. To není vůbec špatná věc. 

Upřímně, když dostanu otázku na existencí více církvi, vždy je to myšleno negativně (proč se prostě ty církve nedomluví!), a já na to vždy odpovídám protiotázkou: Byl bys rád, kdyby v našem městě existovala jen jedna restaurace (případně jeden řetězec restaurací se stejným menu)? Byla bys ráda, kdyby v celém městě existoval jen jeden obchod s oblečením? Jedna značka? Jeden styl? Nevím, někdo by možná byl rád, protože nesnáší rozhodování, co si dát k jídlu nebo nesnáší nakupování oblečení. Ale většina, drtivá většina lidí je ráda, že se může najíst a obléct podle toho, na co má chuť. Podle svých preferencí. Najde si značku nebo místo, které má ráda a tam chodí, tam patří, tuto značku hrdě nosí. Chápete, co chci říct? Všechny restaurace nabízejí jídlo, všechny mají stejné (nebo podobné) vybavení, všechny používají stejné suroviny – jejich kuchař, recepty, obsluha a fyzické prostředí však definuje to, jak tuto restauraci vnímáme. 

Element jsme nezačali proto, že bychom si snad mysleli, že v našem městě žádná jiná církev není nebo proto, že ty stávající nedělají svou práci dobře. Jiné církve nejsou našimi konkurenty. Vážíme si jejich práce. Ale náš kuchař, naše recepty, obsluha a prostředí definuje náš „feel“, to jak se tady lidé cítí. V tom se lišíme. Tomuto pocitu souhrnně a trochu technicky říkáme filozofie služby. Do této filozofie služby patří teologické důrazy (tak tomu u nás tady věříme), i praktické zvyky (tak to tady děláme). Je jasné, že všichni křesťané mají společný základ: tím není nikdo a nic jiného, než samotný Ježíš. Pavel píše v 1. Korintským 3:11: Nikdo nemůže položit jiný základ, mimo ten, který je již položen, a to je Ježíš Kristus. To, zda je někdo křesťanem, je tedy výhradně definováno postojem ke Kristu, a to zejména k jeho vzkříšení a panování, jak píše v Římanům 10:9: Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v živého vzkříšeného Krista a veřejné vyznávání jeho panství, to z nás dělá křesťany. Nic více, a nic méně. To mají všichni křesťané společné. Ve všem ostatním se ale liší. Převedeno do našeho jazyka kuchyně, Ježíš je základní potravinou, bez které není křesťanství křesťanstvím. To ale jaké koření použijeme, jak vaříme, a servírujeme, to je filozofii služby té které církve. To je důležité vědět, protože čas od času se někomu změní chuť nebo restaurace vymění kuchaře a my stojíme před rozhodnutím, zda si najít jinou nebo si zvyknout na jinou chuť. Vždy jsem říkal, že je lépe, aby ses zapojil v jiné než naší církvi, než se trápil u nás. Jinými slovy, není nic špatného nebo neobvyklého na tom, že přejdeš do jiné církve, když je potřeba, ale důležité je, abys byl zapojený v nějaké konkrétní komunitě víry.

Jako jednotlivé církve se totiž budeme lišit v teologických důrazech a praktických zvycích, které jiná církev bude odmítat. Samozřejmě, může to být nějaká oblast, na které zase tolik nezáleží, ale může to být také oblast, která definuje, jak moc se do té církve budeme moci zapojit. Jako příklad může sloužit postoj ke službě a vůdcovství žen. Před rokem jsem o tom přednášel v sérii Prolomit ticho. Jsou církve, které ženám neumožňují na základě nějakých veršů v Bibli kázat nebo vést, a jsou církve, které na základě jiného chápaní těchto veršů a na základě jiných naopak toto umožňují. Mezi ně patří Element. Pokud někdo nesouhlasí s naším postojem a myslí si, že se v tom pleteme – tento postoj respektujeme, ale asi se takový člověk u nás v církvi nezapojí. My tento teologický důraz a praktický zvyk nezměníme. Znamená to, že tento člověk není křesťanem? Vůbec ne! Kristus je jediný základ. Ale bude pro něj složité chodit do církve, kde ženy vedou a dost pravidelně kážou. Bude mít tendenci tyto neděle vynechávat a nezapojovat se do služeb, kde ženy vedou. Protože je ale v LeadTeamu Elementu více žen než mužů, pak to asi znamená, že bude nakonec mít problém s celou církví.

Což nás nutně vede k otázce, jak moc souhlasu s filozofii služby je potřeba k tomu, aby se člověk do konkrétní církve zapojil. Musí souhlasit se vším? Když to převedeme do praktické roviny: Musíš například souhlasit s politickým postojem svého pastora, abys mohl být zapojený v církvi, kterou vede? Tady bych chtěl říct, že můj politický názor je samozřejmě ten správný, a proto… Dělám si samozřejmě legraci! Nemusíš volit jako já, abys mohl být bratrem, spolupracovníkem a spolubojovníkem. Pokud ale z toho uděláš základní otázku (kdo volí toho či toho, nemůže být křesťanem), pak přidáváš k základu něco jiného, a pak možná narazíš. Rozumíme si? Fajn. Jde totiž o to, že podle apoštola Pavla můžeme být zcela spojeni v jednotě, aniž bychom měli na všechno stejný názor. V dopise Efeským píše o tom, že cílem křesťanské cesty víry je (4:13): …abychom nakonec všichni dospěli k jednotě víry a poznání Božího Syna, k dokonalému lidství, k plné míře Kristovy dospělosti. To je cíl: Plné poznání Krista, plná míra jeho dospělosti. Jedním z projevů takové zralosti je „jednota víry“. Máme na věci stejný názor, protože známe Krista stejně dobře a jsme všichni dospělí. Jenže, když se podíváme v církvi okolo sebe, nejsme všichni dospělí, a neznáme Krista všichni plně. Jednota víry je tedy zatím jen ideál. 

Naštěstí to není všechno, co Pavel o jednotě píše. Na začátku pasáže píše ještě o jiném druhu jednoty (4:2-3): Buďte vždy pokorní a mírní, trpělivě se navzájem snášejte v lásce a usilujte zachovávat jednotu Ducha, spojeni poutem pokoje. Jednota Ducha, která se projevuje tím, že se snášíme navzájem v lásce, jsme spojeni poutem pokoje. A to je něco co můžeme – ne, vlastně musíme – dělat, tedy usilovat o to, my! Je to v naší moci. Je tedy jasné, že jednota Ducha je něco, pro co se rozhodujeme sami. Jedná se o vědomý souhlas s filozofii služby své církve, kde se prostě rozhodnu, že mě bude toto pouto pokoje vázat dohromady. Co ale s tím, že vzájemně máme na různé věci různé názory, což je normální a v pořádku? Moc se mi líbí tradice staré Jednoty bratrské, která rozlišovala věci na podstatné, služebné a případné. Používala také starší luteránské heslo: V podstatných věcech jednotu, ve sporných svobodu, a ve všech lásku. Je jasné, že se na nějakých základních věcech musíme shodnout, ale v jiných máme svobodu. 

V Elementu mezi základní teologické důrazy postavené na základ Krista patří to, co jsme definovali v sérii Core | Evangelium podle Elementu: 

(1) Láska: Bůh tě má rád! Opravdu, Bůh tě má rád. 

(2) Zlo: Dobro a zlo koexistuje vedle sebe. 

(3) Řešení: Náboženství chce, abys něco dodržoval. Ježíš chce, abys mu důvěřoval. 

(4) Volba: Když si zvolíme důvěru a když přijmeme jeho dar, stáváme se Božími dětmi. 

(5) Naděje: Naděje není z tohoto světa, a rozprostírá nad námi modré nebe smyslu a otevřené budoucnosti. 

Mezi praktické hodnoty patří: 

(1) Církev je jako pole, kde roste plevel i pšenice. 

(2) Kristus přišel prolomit všechny hranice a bariéry: sociální, etnické a genderové. 

(3) Víra je cesta, kdy se přibližujeme k Bohu a Bůh se přibližuje k nám. 

(4) Poselství musí být srozumitelné svým posluchačům. 

(5) Nemáme dělat překážky těm, kdo se obracejí k Bohu. 

To jsou některé z hodnot, které dělají Element specifickou církví. Potřebujeme přátelství a potřebujeme službu. Pokud chceme mít z církve duchovní domov, potřebujeme i vzájemnou jednotu v základních hodnotách. Moc se mi ale také líbí, že v tom starém heslu je třetí část: Ve všem láska. Protože to je nakonec to nejsilnější pouto. Bez lásky nemůžeme žádnou jednotu mít. Ježíš se před svou smrtí specificky modlil za církev, za její jednotu, která má vyústit v lásce. Zachytil nám to Jan ve svém evangeliu. Ježíš v této modlitbě děkuje Otci za všechno, co udělal, i za to, že Synu dal možnost darovat lidem věčný život, který spočívá v poznání Boha a Krista. Modlí se, aby je Otec zachoval a chránil. Pak se najednou začne modlit za nás (17:20-26):

Neprosím ale jen za ně. Prosím i za ty, kteří ve mě uvěří skrze jejich slovo. Ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě; ať jsou i oni jedno v nás, aby svět věřil, že jsi mě poslal. Dal jsem jim slávu, kterou jsi dal mně, aby byli jedno, jako my jsme jedno. Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonale jedno a aby svět poznal, že jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě. Otče, chci, aby ti, jež jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval před stvořením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nezná, ale já tě znám. Tihle poznali, že jsi mě poslal, a já jsem jim dal poznat tvé jméno a ještě dám, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a já v nich.“

Tuhle modlitbu, někdy nazývanou velekněžskou modlitbou, se modlil po poslední večeři se svými učedníky těsně před svým zatčením, odsouzením, popravou a zmrtvýchvstání. Ježíš si byl plně vědom toho, co jej v nejbližších chvílích potká a v takové situaci by se mohl modlit za cokoliv. Mohl by se třeba modlit hlavně za sebe. Mohl by se modlit za to, aby se našla jiná cesta. Ale Ježíš přijímá proč přišel a jeho láska se projevuje mimo jiné tím, že se modlí za své přátele, ale také za všechny, kteří teprve v budoucnosti uvěří na základě slov těchto svých přátel. Chápejte, ti přátelé právě spí opodál, a za pár hodin od něj všichni utečou. Ježíš jim ale důvěřuje. Ví, že jeho vzkříšení bude zlomovým bodem jejich cesty. Co mu leží na srdci? Aby tito následovníci, tito křesťané, byli spolu jedno stejně jako je on jedno s Otcem. A aby láska, kterou Ježíš a Otec sdílejí, byla v nich. Protože láska vždy vyhraje. Protože láska drží jednotu pohromadě.