Najít dobrý křesťanský postoj k politice je komplexní záležitostí toho, jak přistupujeme ke světu okolo sebe, co je pro nás důležité, co prosazujeme navenek, a kde nás naopak tlačí bota. První křesťané byli vnímání jako nepřátelé Římské říše právě z politických důvodů: Vyznávali Ježíše jako právoplatného krále celé země, a vyhlašovali, že každý pozemský král se jednoho dne před tímto králem pokloní, každé koleno poklekne, a každý vyzná, že on je Pán. To je jasný příklad vzpoury, a nebylo tedy divu, že pro říši představovalo smrtelné nebezpečí. Řím byl totiž příkladem státního zřízení, ve kterém byla politika a správa věcí veřejných propletena s náboženským kultem. Podrobené národy si mohly ponechat vlastní bohy, ale jen když se tito bohové podrobili těm římským. Křesťanské pojetí bylo pro ně urážkou. Navíc, když to navenek vypadalo obráceně. Křesťané neměli v rukou armádu ani moc, v očích Říma to byli slabí a ubozí zločinci umírající v arénách. V křesťanském přístupu je jedna věc to, co vidíme na první pohled, a druhá jiná skrytá realita pod povrchem. Viděli jsme to na setkání Ježíše a Piláta, a našli bychom mnoho jiných podobných pak v životě církve. Mnoho se změnilo o stovky let později, když se křesťanská církev sama propletla se státním zřízením a vytvořila s ním spojenou entitu. Následky vidíme dodnes, a nejsou vždy pozitivní.
Ale nejsou vždy ani negativní. Mnoho křesťanských hodnot, které byly prvním křesťanům vlastní, se staly základem naších „západních“ hodnotám. Proto dnes v našem prostoru může ateista prosazovat ryze křesťanskou hodnotu, kterou předchozí svět nepřijímal jako ctnost – například soucit se slabými, nebo pokoru. A paradoxně, díky tomuto zmatení pro změnu křesťané prosazují hodnoty, které byly vlastní jejich dřívějším římským nepřátelům. Jak říkám, není to snadné téma, ale o to je důležitější, zvlášť když se rozhodujeme, komu hodíme svůj hlas v příštích volbách. V naší sérii se společně tak díváme na tři klíčové otázky, které mě ohledně křesťanství a politiky napadají: Měli by se křesťané vrtat do politiky? Co jsou křesťanské hodnoty v politice? Jaké je radikální svědectví? V druhém dílu se mrkneme na druhou otázku: Co jsou křesťanské hodnoty v politice?
V jednom ze svých vyučování vypráví Ježíš zajímavý fiktivní příběh (říkáme mu podobenství), kde ilustruje důležitou věc pro naší diskusi (Matouš 21:28-31): „Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Šel za prvním a řekl: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici.‘ Odpověděl: ‚Nechce se mi,‘ ale pak si to rozmyslel a šel. Potom šel za druhým a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane, půjdu,‘ ale nešel. Který z těch dvou naplnil otcovu vůli?“ „Ten první,“ řekli. V tomto příběhu otec něco potřebuje nebo chce od svých synů a jejich reakce byla velmi odlišná, ale nakonec, v delším horizontu, vyzněla zcela opačně od první reakce. První syn zareaguje zcela nesprávně – odmítne otcovu žádost, nehodlá mu pomoci. Pak se rozmyslí a udělá to. Druhý syn zareaguje tak, jak se sluší a patří, ale jen verbálně. Neudělal nic. Ježíš se ptá: „Který z nich naplnil otcovu vůli?“ Ten, který zareagoval správně, tak jak se sluší a patří? Nebo ten, který se usmál, poděkoval za zájem, slíbil změnu – ale neudělal nic? Otcovu vůli naplnil ten, který nereagoval správně – ale přemýšlel nad tím, a nakonec se rozmyslel a udělal, co bylo potřeba. Samozřejmě, všichni bychom chtěli kombinaci obou: V ideálním světě bychom chtěli někoho, kdo zareaguje přívětivě a udělá to, co potřebuje udělat. Jenže, žel, nežijeme v ideálním světě. Musíme být realističtí a strategičtí. Cílem nemohou být hezké řeči a následné nic. Cílem nemohou být ani zbožné nebo křesťanské řeči, a anti-Ježíšovské chování k tomu.
Pro naši diskusi je to velice důležitý princip. Podle Ježíše nezáleží na tom, co přesně říkáme a slibujeme, ale to, jak se následně chováme, nebo jak se rozhodujeme. Jinými slovy, pro Ježíše je důležitější to, co děláme, než co říkáme. Praktický dopad politiky je důležitější než volební slogany. Ve světě hlasitých sloganů je těžší, ale o to poctivější a důležitější, hledat praktické dopady politiky. Dám vám dva konkrétní příklady. Například, v USA je pro křesťany příkladem jediné hodnoty, na které stojí a padá podpora nějaké straně, postoj k potratům. Obecný postoj křesťanů je ten, že Ježíš vždy stojí na straně života. K potratům jako takovým dostaneme někdy jindy, ale obecně platí, že umělé ukončení těhotenství je téměř vždy prohrou. Většina žen, které se pro něj rozhodnou mimo zdravotních důvodů nakonec prožívá nějaký druh traumatu. Situaci ovšem nepomáhá to, že odpůrci potratů černobíle vykreslují potrat jako vraždu a ženy, které se pro ně rozhodly, jako vražedkyně. Proto jsem velice rád, že některé pro-life organizace v Česku změnily rétoriku, a místo odsuzování nabízejí pomocnou ruku. Cílem by mělo být vytvořit takové podmínky, aby ženy nemusely zvažovat potrat z důvodů, které se dají řešit. Zpět k politické agendě potratů. V USA je anti-potratová politika doménou republikánů, kteří se snaží jejich dostupnost direktivně omezit. Proto je řada křesťanů, kteří hodí hlas republikánovi, i kdyby s ním nemohli vůbec souhlasit v řadě jiných otázek. Jenže, pak se podíváte na statistiky, a všimnete si zajímavého trendu. Víte, za kterého amerického prezidenta klesl počet potratů nejvíce, dokonce až pod úroveň Rowe-Wade? Tušíte správně, za Obamy, jehož vláda byla pro-volbu. Jakmile nastoupil Trump s anti potratovou rétorikou, počet interrupcí začal žel znovu mírně stoupat. Proč? Protože jde mimo jiné o to, jak vláda vytvoří lepší podmínky pro těhotné ženy. Republikáni dávají důraz na zodpovědnost: Byla to tvá volba, že jsi otěhotněla, nesmíš se rozhodnout pro potrat, ale postarej se o sebe sama – je to na tobě.
Zajímavost z Česka: Jsme na 15 % počtů potratů v porovnání s koncem totality (1988: 110k x 2019: 17k). Lidi se mají prostě lépe, je rozšířenější antikoncepce atd. Ale zpět k hodnotám čočkou Ježíšova paradigmatu, že činy jsou důležitější než slova: Co je důležitější? Mít anti-potratovou rétoriku, nebo politiku, která vede k méně potratům? A pak je tady ještě jedna potíž v USA. Mnoho křesťanů, kteří tvrdí, že Ježíš je vždy na straně života, je pro trest smrti. Jsou zastánci zbrojařské lobby. Jestli nic jiného, je to skutečně nekonzistentní hodnotový postoj. Jsi pro život, nebo ne? Jak vidíte, s křesťanskými hodnotami to není jednoduché, protože se musíme vždy dívat na jejich praktický dopad. Abychom nepoužívali jen americké příklady, co něco od nás? Náš bývalý premiér a současný kandidát na prezidenta šel do politiky s rétorikou boje proti korupci, a získal tím hodně příznivců zklamaných z míry korupce v „tradičních“ stranách. K čemu je ale tato rétorika v situaci, kdy stvořil celý systém korumpování dotací? Antikorupční étos řízený lidmi v korupčním střetu zájmů. Strana SPD znamená Strana přímé demokracie, přesto je vedena zcela direktivně. K čemu je demokratická rétorika, když není uplatňována ani uvnitř strany? A co boj za „tradiční rodinu“ politickým lídrem, který byl několikrát rozvedený, jako jsme to viděli u Trikolóry? Mohl bych pokračovat, a na každou stranu vytáhnout nějaký příklad.
Tím se dostáváme k charakteru politiků. Samozřejmě, nemůžeme mít na politiky měřítka křesťanského charakteru zbožnosti, ty koneckonců nesplňuje ani řada křesťanů. Nicméně, od bezcharakterních jedinců nemůžeme čekat charakterní politiku. Klasická námitka zní, že důležitější jsou schopnosti než charakter. V mnoha profesích to tak skutečně je. Pokud budu potřebovat operaci, je mi jedno, že je ten doktor nevěrný své ženě s pohlednou sestřičkou. Důležitější je pro mě, že ví, co má dělat, a udělá to dobře. Tedy schopnosti, dovednosti. Přesto jsou schopnosti u politiků málo. Politik s dovednostmi ale bez charakteru může nakonec být spíše všeho schopný. Proč je charakter u politiků důležitější než v jiných profesích? Je to proto, že vytváří hodnoty, podle kterých se orientujeme. Schopnosti a charakter tvoří jedinečný mix. Možná se zeptáte, kde je role nějaké vize? Víte, myslím si, že vize není v politice nejdůležitější. Vize je důležitá, ale je to nadstandard. Většina politiky není vizionářská, ale správcovská. Chceme po politicích vizi, ale důležitější je správcovský charakter. Politik s hodnotami by měl vnímat svou práci jako službu, kdy je správcem, ne vlastníkem. Proto nemůžete vést stát jako firmu. Nevlastníte ho. Můžete být pouze poctivým správcem. Jak říká apoštol Pavel (1. Korintským 4:2): Od správce se žádá jen jedno – aby byl shledán věrným. Andy Stanley z církve NorthPoint říká jeden ze svých proslulých citátů: Vůdcovství je správcovství, je dočasné a ty jsi vykazatelný! Říká tím hned několik důležitých věcí: Vést je vždy správcovství, které netrvá věčně. A protože netrvá věčně, podléhá soudu, tedy ne nutně justičnímu, ale soudu dějin. Božímu soudu, chcete-li. Dřív nebo později.
Když tedy hovoříme o křesťanských hodnotách a roli politiků, odkud se tyto hodnoty berou? Jednoduchá odpověď by měla být, že od Ježíšova učení a chování. Slovo křesťanství je totiž od slova Kristus (nikoliv křest, jak to v češtině vypadá). Kdokoliv říká, že prosazuje křesťanské hodnoty, by měl najít nějaké spojení s Ježíšem. To dá rozum, ne? Jenže tak snadné to není. Pro mnoho křesťanů není Ježíš tím, na kterém stojí naše praktická politika. Přijde nám totiž jakoby z jiného světa. Jak podotýká John Howard Yoder, pro hlavní proud křesťanské etiky není Ježíš normou. Pro ně je Ježíšovo učení určitou radikální etikou pro meziobdobí, které bylo velice krátké. V očích pozdějších křesťanských vůdců byl navíc venkovanem, a žil ve světě, nad nímž neměl žádnou kontrolu. Jistě, nežil v demokracii, a nevolil své zástupce. Jeho poselství je tak ahistorické a byl monoteistou s jasným hodnotovým základem, což je něco jiného než žít v pluralitní společnosti. A tak tápeme. Máme „bránit křesťanské hodnoty?“ Jak tuto obranu spojit s Kristem? Upřímně? Ježíšovy hodnoty jsou opravdu radikální. Připadají nepravděpodobně pro současnou politiku.
Máme tedy za to, že musíme najít jiný mix hodnot. Proto tolik křesťanů mixuje do svých hodnot starozákonní principy správy Izraele s pokyny apoštola Pavla pro novozákonní církve. Snažíme se vyhnout Ježíšovým principům, které nám připadají příliš pacifistické, příliš naivní. Možná ale po nás Bůh chce, abychom byli naivní. Možná, že to je jen jiné slovo pro to, abychom byli radikální, a přinesli světu radikální svědectví o jiném království. Možná že, být radikální znamená mít pokojný, a přesto kritický přístup ke světu. Milovat a tolerovat lidi, a přesto prosazovat spravedlnost. Možná, že být radikální znamená, že si dáme pozor na několik varovných signálů u politiků a jejich stranách. Na jaké signály bych si dával pozor já? To vám moc rád řeknu v posledním dílu!
Žádné komentáře:
Okomentovat