Family Fest děláme proto, že bych si přál, aby
každý jeden z nás, kdo se rozhodne vydat se do manželství, mohl se jednou
zpětně podívat na svůj život, a mohl si říct: Jsem tak rád, že jsem si vzal
tuhle ženu, nebo vzala tohohle muže, a že jsme spolu zestárli v lásce.
Takové manželství ovšem není jen projekt, který se podaří nebo nepodaří, ale je
to celoživotní závazek, je to celoživotní jízda. Je to jízda, která nám má
pomoci ve společném tandemu, ve společném závazku, projít všechny různé období
manželství, ať už je to zima, kdy ztrácíme odvahu, odtahujeme se a
necítíme uspokojení, prožíváme chlad a hořkost. Nebo je to jaro, kdy se vše
probouzí k životu, prožíváme energii a nadšení, vzrušení, radost a štěstí.
Či snad dokonce léto, plné lásky, spokojenosti, pohody, a štěstí. Nebo nejistý
podzim, a s ním zanedbávání partnera a obavy. Možná ale, že jste si řekli,
že by bylo skvělé, kdyby to bylo tak jednoduché. Místo toho se mnoho manželů
spíše hádá nebo naopak spolu vůbec nemluví. Nebude asi velký překvapením, když
řeknu, že za to mohou rozdíly. Ale pozor! Nemyslím tím rozdíly typu, ten má rád
to, a ona zase ono. Nemyslím tím ani povahové rozdíly. Chápejte, rozdíly jsou
přece to, co vás k sobě přivedlo a tak přitahovalo! „On je tak jiný!
Silný, mužný, umí skvěle naslouchat, je to takový myslitel s hlubokým
vhledem do filozofie života. A co teprve ona, je tak úžasná, krásná, je tak
praktická a umí pěkně vyprávět.“ Tak, kde se z úžasného posluchače a
filozofa stal nýmand, který neumí nic opravit, a z nádherné vypravěčky se
stala fúrie, která umí vyprávět jen jedovaté výčitky? Kde se to pokazilo?
Rozhodně ne v rozdílech našich povah nebo rozdílných zájmech. Pokazilo se
to proto, že nerozumíme rozdílům mezi muži a ženami.
Aby
bylo jasno hned na začátku: Ne, nevěřím, že muži jsou nadřazeni ženám! Nebo
ženy mužům. Ano, zastávám názor, že v Kristu není rozdílu mezi mužem a
ženou, a že žena může vést stejně dobře jako muž a dělat hodně věcí spojených
s autoritou stejně dobře jako muž. Ale taky si nemyslím, že muži a ženy
jsou stejní. Prostě nejsou, a nemyslím tím jen prostý a lehce ověřitelný fakt,
že muži a ženy vypadají jinak. Víte,
jeden z tragických omylů některých feministek, bylo popřít veškeré rozdíly mezi mužem a ženou
s cílem získat si uzurpované a muži odmítané místo na slunci. Výsledkem však
je, že máme zástupy žen, které chtějí komunikovat se svým mužem jako se svou
nejlepší kamarádkou, a zástupy mužů, kteří se chovají ke svým ženám se stejnou
tělesnou silou jako ke svým kamarádům. Diví se někdo, že to nefunguje? Pokud však
není rozdílů mezi muži a ženami, pak bychom měli přijímat i chování, které tomu
či onomu pohlaví připadají přijatelné. Zmatení rolí je problém mnohem větší,
než to, že máme jiné koníčky nebo zájmy. V našem dnešním dílu se
s vámi chci podívat na to, co tvoří základní rozdíl mezi muži a ženami co
se týče jejich nastavení, proč tomu tak je, a pak vám navrhnu jedno šíleně
naivní vodítko, jak zlepšit své mínění o té druhé polovině manželství.
Dita
tady minulý týden mluvila o tom, že manželství je dobrovolný závazek, kdy se
dva lidé svobodně rozhodnou sesednout ze svých kol a nasednou na tandem. Místy
se v řízení kola mohou prostřídat, ale tak jako tak je důležité, aby vždy
našli společný rytmus v šlapání do pedálů. Manželská láska tedy vyžaduje
závazek. Láska znamená vzdávat se moci. Láska znamená dávat. Láska přestává
kontrolovat. Láska znamená vzájemné vydání a také vzájemné poddání se. Ale
láska také reaguje na vnitřní emoční pocity (k těm se dostanu za minutku), a to
rozdílně u mužů a žen. Podíváme se spolu na jedno místo v Bibli, kde to
vidíme hezky dohromady, a pak si ukážeme, proč to tak je, a kde můžeme začít
s nápravou. Apoštol Pavel napsal v Efezským 5:21 Z úcty ke Kristu se poddávejte jedni
druhým. Tady vidíme, že se poddáváme jedni druhým, tedy ženy mužům a
muži ženám. Pavel učí oboustranné podřízení se, a to navzdory kulturní tradici,
která převažovala v jeho době. Všimněte si, proč od křesťanských manželů
vyžaduje vzájemné podřízení se. Není to jen kvůli nějaké kratochvílí nebo
feminismu. Pavel říká, abychom to dělali „z úcty ke Kristu“, protože
v Kristu není rozdílu mezi mužem a ženou. Pokud tedy někdo tvrdí, že žena
se vždy musí podřídit jemu, ale on ji nikdy, pak podle Pavlových slov nectí
Krista, který zemřel za muže i ženy úplně stejně. To je tak radikální učení, že právě tohle bylo historicky jedním z hlavních důvodů, proč církev rostla. Nikde jinde se k ženám nechovali s takovou úctou, jako v křesťanském manželství.
Pavel tady ovšem nekončí, místo toho vysvětluje,
v čem vzájemné poddání spočívá: Efezským 5:22-31 Manželky, poddávejte se svým mužům jako Pánu. Muž je hlavou své ženy, jako je Kristus hlavou církve, která je jeho tělem a on jejím zachráncem. Jako se tedy církev poddává Kristu, tak
ať se i manželky vždy poddávají svým mužům. Muži, milujte své ženy, tak jako Kristus miloval církev. On vydal sám
sebe za ni, aby ji posvětil očistnou koupelí svého slova, aby ji před sebou
postavil jako slavnou církev bez jakékoli poskvrny a vrásky, aby byla svatá a
bez úhony. Stejně tak musí muži milovat své ženy jako svá vlastní těla. Kdo
miluje svou ženu, miluje sám sebe. Nikdo nikdy neměl své vlastní tělo v
nenávisti, ale každý je živí a opatruje, tak jako Kristus svou církev. Jsme
přece údy jeho těla. „Proto muž opouští otce i matku – aby přilnul ke své
manželce, aby se ti dva stali jedním tělem.“ Pavel tady vlastně tvrdí, že muž
a žena jsou jiní, mají jiné role a úlohy a jinak reagují na druhého, a proto
Bůh dal vzájemně vyvažující se princip, který dokáže způsobit, že manželství
bude vzkvétat a bude dlouhodobě fungovat. Manželka se poddává muži, muž se
odděluje od svých rodičů, aby přilnul ke své ženě a miloval ji obětavou a
bezpodmínečnou láskou. Až dosud nic nového. Všimli jste si, pokud čtete různé
články nebo knihy o manželství, kolik z nich se snaží působit na muže, aby
milovali více nebo lépe? Přesto se nezdá, že by to jejich snaze o tolik pomohlo.
Ne, není to proto, že by byli hloupí. Je to proto, že jsme nečetli tu pasáž až
do konce. Pavel totiž mluví o tom, že tajemství skvělého manželství spočívá
v projevu bezpodmínečné lásky muže k ženě a (tohle pro některé ženy a
muže je překvapivé) bezpodmínečné úctě žen k mužům.
Říkám, že je to překvapivé proto, že se
nám zdá, že křesťanská láska agapé by měla vždy být bezpodmínečná, a ženy to
právem od svých mužů vyžadují. Zároveň však mnozí věříme tomu, že respekt a
úcta musí být zasloužená, a proto, pokud si muž nezaslouží úctu, neposkytnu mu
ji. Víte, kolik žen je schopno říct svým mužům (a já to slyšel na vlastní uši),
kdy říkají: „Mám svého muže ráda, ale nevážím si ho.“ Zkuste si představit, jak
by to znělo od mužů ve stejném pojetí: „Vážím si své ženy, ale nemiluji ji.“
Většina žen by byla zdevastovaná, kdy by ji to její muž takto řekl. Proč tedy
říkají svým mužům, jak moc si jich neváží? Nebo to alespoň dávají najevo? Je to
proto, že předpokládáme, že úcta musí být zasloužená. Žena se bojí, že když prokáže
úctu muži, který si ji nezaslouží, on toho zneužije. Jasně, to nebezpečí tu je,
ale stejně tak je tu nebezpečí, že když muž projeví svou lásku k ženě,
která si ji nezaslouží, ona toho zneužije. Místo, toho Pavel říká: Efezským 5:32-33 Toto je veliké tajemství; já však mluvím
o Kristu a o církvi. Ať ovšem každý jednotlivý z vás miluje svou manželku jako
sám sebe. A žena ať má svého manžela v úctě. Pavlovo použití slov
„ať" implikuje naprosto stejný přístup. Jak láska, tak úcta musí být dávány bezpodmínečně. Jinými slovy, žena projevuje své poddání tím, že svého muže respektuje a ctí.
Reaguje na vnitřní touhu každého muže vést a být respektován. Neexistuje horší
zbraň proti muži než zesměšnění, neúcta a ponižování. Respekt a úcta muže
odzbrojí a otupí jeho hroty. Znamená to, že si má žena nechat všechno líbit? Že
by snad měla být ničena nebo znevažována? Absolutně ne! Muž projevuje své poddání tím, že miluje svou
ženu a obětuje se za ni. Mužova role je milovat ženu jako
Kristus: tedy tak, že je připraven za ni i zemřít. Taková láska jsou více než
slova, jsou to činy. Pokud bude muž opravdu milovat ženu, ta nebude muset si
nechat všechno líbit, protože muži půjde především o její dobro. Nebude
znevažována, protože láska je protikladem znevážení. Její názor bude láskyplně
brán na zřetel, protože milující neudělá nic bez milované. Láska muže
odzbrojuje ženu, protože reaguje na její vnitřní touhu být milována. Ale pokud
se žena nenaučí dávat bezpodmínečnou úctu
stejně jako očekává bezpodmínečnou lásku,
pak o ní budou platit slova Přísloví
21:19 Lepší
je bydlet někde v pustině než s hašteřivou ženou hádat se. Možná
se vám zdá, že nadržuji mužům. Možná. Počkejte na příští týden na finále Family
Festu, a uvidíte. Ale dnes bych chtěl říct, že žasnu, co všechno některé ženy o
svých mužích vypustí na veřejnosti. Žasnu, jak moc si dokážou pořád stěžovat.
Ženy se naneštěstí domnívají, že svého muže budou motivovat k větší lásce
a většímu úsilí tím, že si budou stěžovat a kritizovat. Jenže, takový muž se
cítí ponížený a stáhne se nebo začne bojovat, a to bude pro ženu důkazem jeho
nelásky.
Dobře, to pro vás není nic extra nového,
ale přemýšleli jste proč potřebujeme bezpodmínečnou lásku a úctu? Je to proto,
že výzkum za výzkumem ukazují, že od našeho narození jsme formováni svým
pohlavím a svou výchovou k tomu, aby se muži naučili být odvážní a dívky pokorné. Nakonec, muži necítí strach, ale zato se za každou cenu
chtějí vyhnout studu. Stud je pro ně synonymem ponížení a proto se snaží
získat si respekt. Ženy však mužovo omezení studem nechápou, protože jejich
problémem není stud, ale strach. Muž ženě říká, že se přece
nemá čeho bát, a žena muži říká, že nechápe, proč se stydí požádat o pomoc. Už
od našeho narození však nastupujeme odlišnou cestu výchovy. Zatímco ale
existují zákony, které chrání ženy před násilím mužů, neexistuje žádný zákon,
který by postihoval tvrdě ponižující slova žen, přestože mají na vztah podobně
devastující účinek. Řadu žen trápí
jejich představa, že muži po svatbě nekomunikují stejně jako před ní. Výzkumy
ale ukazují, že muži používají podobná slova a věty. V čem je tedy rozdíl?
Rozdíl je v míře skutečného zájmu o druhého.
A tady přichází čas na můj
šílený návrh, který vychází z knihy Marcuse Buckinghama. Ten píše o
rozsáhlém průzkumu mezi úspěšnými manželskými páry s cílem zjistit, proč
byli dlouhodobě úspěšné. Zdálo se, že nešťastné páry jsou moc rozdílné nebo se
pořádně neznají, a že ke štěstí bude tedy podrobné pochopení druhého a nalézání
shody v zájmech. Při podrobném zkoumání se přišlo na to, že dlouhodobě
úspěšné páry shodně přisuzovali svým protějškům kladné vlastnosti, které ony
podle svých slov neměly. Zdálo se, že se jedná o klasický sebeklam. Říká se
tomu benevolentní zkreslení, nebo idealizace. Nicméně, vědci došli
k závěru, že nejšťastnějšími manželstvími jsou ta, kde manželé zůstávají
slepí. Kde si o sobě myslí věci lepší,
než ve skutečnosti jsou. Dává to zcela smysl. Snad v žádné jiné situaci
nezakládají dospělí dobrovolně své naděje na dobré vůli druhého člověka.
Stávají se tedy zranitelnějšími, a má-li ji se cítit šťastni a bezpečně, musí
věřit, že jejich vztah je kvalitní a vždy se mohou spolehnout na svého
partnera. Jinými slovy, lásku a úctu můžeme začít budovat tak, že najdeme co nejvelkorysejší odůvodnění chování svého partnera
a začneme mu věřit i s veřejnými projevy. Šílené, ale
umíte si představit, kam nás to může dovést?
Žádné komentáře:
Okomentovat