pondělí 8. dubna 2013

Na stopě: Proslulý řešením



Víte, většina lidí neví, co je církev. Většinou si myslí, že církev je instituce, která se zabývá sama sebou. Nebo si pod slovem církev představí kostel. Víte, co je kostel, ne? Kostel je taková ta budova s vysokým stropem. Myslí si, že církev je organizace, která existuje pro křesťany, schází se v kostele, je plná starých lidí, kteří potřebují berličku, aby dožili, nebo mladých a hloupých lidí, které někdo zmanipuloval. Kdo ví, možná jste i vy měli podobný názor předtím než jste přišli do tohohle kina, a než jste potkali lidi, kteří jsou tady. Církev je totiž něco mnohem více, než budova. Ve skutečnosti budova z ní nedělá církev, program, organizace a instituce z ní nedělají církev. Jsou to lidé, kdo jsou církví. A to je ta nejlepší věc na církvi. A to je také Achillovou patou církve. Proč? Je to skvělé, protože kvůli a díky lidem začínáme svou cestu objevování a poznávání, ale šílené, protože právě lidé jsou někdy důvodem, proč nechceme mít s církví nic společného. Církev je velmi zvláštní místo. Na jedné straně přitahuje ty nejskvělejší a nejkreativnější lidi na světě a na druhé straně přitahuje ty největší ztroskotance a problémové lidí, jaké můžete potkat. A někdy dokonce ty nejkreativnější lidi, kteří se stali ztroskotanci nebo ztroskotance, kteří se stanou těmi nejlepšími kreativci. Zdá se, jakoby církev přitáhla ty nejlepší a nejhorší lidi dohromady, lidi, kteří by jinak neměli dohromady nic společného, ale přesto je něco, nějaká síla, která je vábí dohromady, která působí, že sem chtějí chodit. Opravdu chtějí. Církev byla první skupina lidí v historii, která prolomila všechny myslitelné hranice: chudí uctívali Boha hned vedle bohatých, ženy vedly církev s muži, a navíc se společně stýkali lidé všech ras, jazyků a národů.

Nikdo lidi do církve chodit nenutí. A nejen to. Lidé, kteří považují Element za svůj domov, jsou často právě ti lidé, kteří v neděli ráno vstávají brzo, aby tady ráno připravili pro nás aparaturu, prostory a občerstvení; desítky lidí obětují svůj čas, úsilí a finance, aby zadarmo pracovali v dobrovolné službě pro nějakou skupinu společných cestovatelů, a navíc tam štědře a dobrovolně dávali své finance. Proč to ti lidé vůbec dělají? Protože milují svou církev! Milují ji z různých důvodů, někdo proto, že se v ní setkal s Kristem, jiný proto, že má v ní rád lidi, další proto, že se mu líbí, co dělá. Díky lásce do církve nejen chodíme, ale jeden druhému jsme církví!

Letos Element bude slavit deset let své existence, a těch pár z nás, kteří u jeho zrodu stáli, jsou neustále na stopě, protože dobrou církev není lehké najít. Co tím myslím? V listopadu jsme organizovali Willow GLS a někteří hosté zde zůstali i na nedělní setkání. Po jejím skončení mě zastavil jeden pár, aby se mě zeptal, kde bereme všechny ty skvělé dobrovolníky, které máme. Abych pravdu řekl, nevěděl jsem, co říct. Zastavoval jsem tedy různé dobrovolníky, aby řekli, proč v Elementu slouží. Obvyklá odpověď? Mám to tu rád. Síla Elementu jsou lidé, kteří jsou plně zapojení v církvi. Jak? Těmihle čtyřmi způsoby: Pravidelně slouží jako dobrovolníci, zvou své přátele na setkání Elementu, dávají pravidelně a procentuálně část svých financí, a jsou zapojení ve vědomých vztazích, třeba v malé skupině. O tom mluvím.

Apoštol Pavel napsal pěkný verš církvi v Tesalonice (2. Tes 1:3) Bratři, musíme za vás stále děkovat Bohu. Je to jedině správné, neboť vaše víra úžasně roste a všichni máte stále více lásky k druhým. Tohle je základní poslání církve: Pomoct růstu tvé víry, a rozvinout tvé vztahy, aby byly plné lásky. Bůh vybudovat v našem životě velkou víru, jistotu, která důvěřuje, že Bůh má vše pod kontrolou, ať se ve tvém životě děje cokoliv. Když posloucháme příběhy lidí, kteří mají neobyčejnou víru, důvěru v Boha, všímáme si, že v jejich životech jsou jisté shodné znaky. Patří tam praktické vyučování, dobré vztahy, privátní disciplína, osobní služba, a zásadní okolnosti. Tyto věci si Bůh používá, aby posilnil naší víru, zvětšil naší důvěru v něj a upevnil svůj vztah s námi. Každý zdravý vztah je totiž založený na důvěře. Bůh nás nevolá k dokonalému chování, ani k lepšímu poznání, ale ke vztahu s ním založeném na důvěře. Proto je také ve Starém Zákoně Bůh opakovaně potěšen z důvěry lidí, proto také Ježíš opakovaně víru oceňoval, byl z ní nadšený, a nadšeně za ni lidi chválil. Takovou víru, která úžasně roste, a lásku mezi námi by rád vybudoval také ve tvém životě.

Dnes chci mluvit o tom, že k tomu, aby naše víra byla silná, pak ji potřebujeme v praxi žít také pro jiné lidi. Bůh nám schválně připravuje různé situace, kde máme šanci vyřešit nějaký nebo něčí problém. Ne proto, že se týká i nás, nebo že to musíme udělat, ale proto, že tím uvádíme do života Ježíšovo učení. Jednou jsem poslouchal jakési cédečko s rozhovory s několika úspěšnými lidmi z různých oblastí, a člověk, který to vše uváděl, tam řekl větu, která mě velmi zaujala. Řekl: Lidé si tě budou pamatovat kvůli tvým problémům – buď těm, které jsi vytvořil, nebo kvůli těm, které jsi vyřešil. Hned se mi to líbilo. Vždyť kolik z nás zná lidi, kteří jsou skutečnou osinou v našem životě, protože jsou zdrojem problémů nebo dokonce bolesti. Nicméně, takto si nás nemusí pamatovat lidé z našeho okolí. Můžeme se do jejich paměti zapsat jinak, pokud jim naopak pomůžeme jejich problémy řešit. Ale proč bychom měli? Proč bychom se měli zajímat o problémy někoho jiného, nebo potažmo jeho problémy řešit? Nemáme snad každý dost vlastních starostí? Neměl by si koneckonců každý vyřešit problémy svého života sám, a to ať už je zavinil nebo ne? Jsem rád, že ses zeptal, jsou to důležité otázky. Máš totiž úplnou pravdu! Není jediný důvod, proč by ses měl zajímat o kohokoliv, než o sebe, svou manželku, své děti a svého psa (nebo křečka)! Každý je svého štěstí strůjce a nemáš povinnost se jakkoliv angažovat v životě kohokoliv ve svém okolí. Úplně s tebou souhlasím. Je tu však jedna malá, drobná, ale přitom nezanedbatelná potíž. Jsme schopni vyznávat tuto svou filozofii neangažovanosti jen tehdy, když žijeme relativně spokojený život. Ale v okamžiku, kdy se sami dostaneme do jakýchkoliv potíží, kdy se nám do našeho života přižene ta příslovečná bouře života, povodeň a hurikán, pak máme velký problém této filozofii věřit. Tehdy totiž věříme, že nikdo z nás není osamělý ostrov sám pro sebe, ale uvědomujeme si, jak spojení s jinými lidmi přináší nejen hodnotu, ale také praktickou pomoc a naplnění.

Bůh si totiž k růstu naší víry používá naši službu. Každý má Bohem iniciované příležitosti uplatnit své talenty a duchovní dary, abychom skrze své ochotné srdce investovali svůj čas do řešení problémů, které jsme nezavinili, a kterým skrze naši ochotnou službu můžeme také předcházet. Jenomže, co když se cítíme, že na to vůbec nemáme, pomáhat jiným? Co když se cítíme, že nezvládáme ani své vlastní problémy? Třeba bychom byli ochotni pomáhat jiným, ale když se cítíme nehodně a nedostatečně, tak přeci nemůžeme! Třeba si myslíme, že nic nemáme, a to ani materiálně, ani duchovně. Jak bychom mohli kdekoliv pomoci, když máme tak málo sami? Bůh je ale ochoten a schopen si použít tvé málo, které máš k tomu, aby s tím udělal mnoho, pokud budeš ochotný se s tím podělit. 

Náš dnešní příběh začíná krátce po tom, co se Ježíšovi učedníci vrátili z misijní cesty, na kterou je Ježíš poslal, a on s nimi odešel do ústraní na pusté místo u města zvaného Betsaida. Jenomže jakmile se to dozvěděli lidé, vydali se za ním a on je přijal. Vyprávěl jim o Božím království a uzdravoval ty, kdo potřebovali uzdravit. Vypráví historik Lukáš, a ještě pak nám k němu Jan dodává další důležité detaily. Lukáš 9:12-17 Když se začalo chýlit k večeru, přišlo za ním dvanáct učedníků. "Propusť ten zástup," řekli mu. "Ať se rozejdou do okolních vesnic a statků a najdou si tam nocleh a stravu, protože tady jsme v pustině."  Odpověděl jim: "Vy jim dejte najíst." "Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby," namítli. "Ledaže bychom šli a všem těm lidem jídlo koupili."  (Jen mužů tam bylo kolem pěti tisíc.) "Posaďte je ve skupinách po padesáti," řekl Ježíš učedníkům. Když to udělali a všechny posadili, vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal je, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali zástupu. Všichni se najedli do sytosti a sebralo se ještě dvanáct košů nalámaných kousků, které jim zbyly.

Tisíce lidí v pustině, to nevypadá dobře. Všichni mají hlad, a někteří možná mají s sebou svačinu, ale pro tolik lidí by stejně nic nestačilo. Přesto Ježíš vykoná jeden ze svých nejpodivuhodnějších zázraků a rozmnoží jídlo tak, aby se všichni najedli. Co ovšem Ježíš rozmnožil? Pět chlebů a dvě ryby. A to se vzalo kde? Jan nám dodává důležitý detail, který tady Lukáš opomíjí. Podle Jana, který u toho osobně byl, jeden z učedníků, Ondřej, Petrův bratr, Ježíši řekl: Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě rybky. Ale co je to pro tolik lidí? Ježíš je totiž vyzval, aby oni dali najíst těm lidem. Možná, že když to učedníci slyšeli, začali hledat, kdo všechno má jídlo, ale nikdo se nehlásil. Zkuste si to představit: Petr chodí mezi lidmi a ptá se, kdo má jídlo? Ježíš se ptá, kdo má jídlo! A lidé si říkají, ne, já Ježíši svou svačinu nedám! Víte, osobně si myslím, že tam bylo mnohem více lidí s jídlem, než byl onen mladík (má maminka by mě na poušť bez svačiny určitě nepustila), ale jen jeden chlapec byl ochotný něco obětovat. 

Oběť konkrétního člověka způsobila zázrak a vyřešila problém mnoha přítomných. Každá skutečná služba totiž vždy začíná s ochotným srdcem. Bůh nás skutečně vybízí a povolává k aktivní službě, která se projevuje důvěrou v Boha ve společných okamžicích, jako byl tento v našem příběhu. Ježíš vybízí své následovníky, aby se nesnažili přehodit problém na něj, ale aby to byli oni sami, kdo se postará o jídlo těchto lidí. To je další rozměr toho, co znamená církev. Zkrátka a dobře, naplnění opravdových potřeb lidí okolo nás máme ve svých rukou – pokud budeme církvi, kterou si Ježíš přeje. Vše, co se po nás ovšem chce, je to, že přineseme Ježíšovi s ochotným srdcem to, co máme, a necháme ho použít to podle svého uvážení. Jinými slovy: Důvěřujeme mu se svačinou! A to je projev lásky, který způsobí, že tvá víra úžasně poroste.

Žádné komentáře:

Okomentovat