pondělí 18. listopadu 2013

Touha po smyslu

Touhu znát či dokonce ovlivnit budoucnost má zřejmě každý člověk, věřící i nevěřící, emocionálně i intelektuálně laděný, lišíme se jen ve způsobu, jak ji ventilujeme a kde hledáme svůj zdroj. Pokud Bůh je reálný (a jako křesťané v to věříme), pak k nám také mluví a my se můžeme připravit na to, abychom slyšeli jeho hlas. Jeho hlas dokonce slyší každý, kdo jej hledá, ať už je věřícím nebo ne – a to někdy dost nečekaně. Na druhou stranu Bůh mluví kdy chce a jak chce, a my jej nemůžeme přinutit mluvit k nám právě teď způsobem, který vyžadujeme. A to naše starostí spíše násobí. Někdy se totiž zdá, že Bůh mlčí a neříká nic, a my se musíme pro něco rozhodnout, jenže se rozhodnutí bojíme, protože se bojíme chybovat. Koneckonců, čím jsme starší, tím máme více příběhů o tom, jak nám něco nevyšlo nebo jsme se někde spálili, a tak díky těmto minulým zkušenostem hrajeme na strunu opatrnosti a chceme si to tzv. posichrovat. Bojíme se, že když se pro něco rozhodneme, přijdeme o jiné možnosti, protože skutečně mnoho rozhodnutí se v našem životě vzájemně ruší – jsou protiklady. Strach z této fiktivní ztráty může být docela paralyzující. A pak tu je ještě jeden praktický rozměr, proč je tak těžké se rozhodnout: žijeme v době příliš mnoha možností. Odborníci dokazují, že mnoho možností voleb může být rovněž paralyzující. V jistém smyslu je jednodušší žít ve vězení například komunismu bez možnosti výběru – zbavuje nás to zodpovědnosti. Svobodu opravdu žijí zodpovědní jedinci. Jiní se rádi nechají znovu zotročit. V knize Paradox of Choice popsal Barry Schwartz svou cestu do obyčejného obchoďáku, kde našel 285 druhů sladkostí, 13 sportovních drinků, 65 limonád, 85 džusů, 15 balených vod, 40 zubních past, 150 rtěnek, 360 šampónů, 275 cereálií, 64 druhů kečupů a BBQ omáček. Podobně se mladý člověk musí rozhodnout mezi konfliktními zájmy: vydělávat peníze nebo měnit svět, rozvíjet mysl nebo kreativitu, zaměřit se na kariéru nebo na budování rodiny, usadit se nebo cestovat, začít pravidelnou práci nebo dále studovat, žít ve městě nebo na vesnici. Je toho moc, a když pak stárneme, pocit ztráty, co jsme nestihli se strachem z další chyby paralyzuje.

Není tedy divu, že hledáme vodítka, tajné recepty, zhmotňujeme sny, snažíme se o všechny cíle najednou, a tápeme. Není divu, že hledáme, jak poznat budoucnost a naklonit si ji na svou stranu. Protože váháme dělat rozhodnutí, hledáme vodítka i na nesprávných místech, zejména u lidové magie, která někdy funguje: ale nakonec nás zklame. Naneštěstí má taková magie někdy i křesťanský hábit. Možná si říkáte, proč o lidové magii tolik mluvím. Rád vám to vysvětlím. Pro připomenutí, lidová magie měla tradičně za cíl pomoci rituálu nebo zaříkání si naklonit nadpřirozené síly na svou stranu ke svému prospěchu (požehnání) nebo ke škodě někoho jiného (prokletí), a u hledání budoucnosti měla za cíl přinutit tyto nadpřirozené síly zjevit své úmysly a plány, tedy říct nám, co máme a nemáme udělat. Lidová magie má mnoho forem, některé z nich jsou dost (na povrchu) legrační, ale skrývají něco hlubšího uvnitř. Věděli jste například, že si můžete vypěstovat vlastního Ježíše, který plní přání, a díky kterému už vůbec nebudete muset chodit do kostela? Alespoň tohle slibuje tento dárek. Koneckonců, tenhle „Ježíš“ slibuje, že bude vždy pro tebe, odpustí ti, jeho láska je nekonečná, nikdy tě nebude soudit, bude tě bezmezně milovat, a s rostoucím „Ježíšem“ klesnou tvé hříchy! Kdo by takového Ježíše nechtěl, že? Pokud jsi dnes tady a nejsi věřícím v Ježíše, existuje i východní varianta: Vypěstuj si svého Buddhu, který bude meditovat místo tebe, což se hodí, protože už nebudeš mít žádné utrpení a půst, jen buď šťastný a vnímej, co je. Asi není divu, že oba dárky vyrábí „Diabolical Gift“, tedy ďábelské dárky. Velmi příznačné, že?



Jenže, v tomto ohledu spadají snahy přinutit Boha mluvit pomoci nějakého rituálu také do lidové magie. Spadá tam i neustálý strach jistých pověrčivých věřících z toho, že je někdo prokleje nebo naopak touha najít zdroj požehnání. Je totiž až příliš jednoduché zapomenout na to, že Bůh je osoba a začít nad ním přemýšlet jako o síle, principu nebo povinnosti, prostě o něčem neosobním a abstraktním, co naplní náš život, ale nemá tvář. Bůh však má tvář. Je to tvář Ježíše Krista. Bůh je opravdovou osobou, která mluví a jedná, ne souborem morálních pravidel. 

Byli jsme vykoupení abychom sloužili osobě, ne principu. Jsme povolání potěšovat osobu, ne předvádět službu. Je jednoduché milovat principy a službu a přitom vypadnout z lásky k osobě. Kdykoliv jsme tedy v pokušení nemilovat Boha, ale přitom používat jeho slovo pro to, abychom byli úspěšnější, dostáváme se na půdu magie. Kdykoliv čteme Bibli, abychom si splnili náboženskou povinnost a uchlácholili Boha, a pak si jdeme do svého reálného života a děláme si, co chceme, dostáváme se na půdu magie. Kdykoliv děláme nějaký náboženský úkon (ano, včetně chození do církve) bez vztahu s Bohem nebo touhou jej poznat, hrajeme si s magii: přitahování nadpřirozených sil k našemu prospěchu. Proto také Bůh magii tak nenávidí: je to prázdná náhražka vztahu. Je to zdání zbožnosti bez skutečného obsahu. Je to víra bez někoho, v koho je moudré vložit svou důvěru. Proto hledání Boha vždy vyplývá ze vztahu, který s Bohem máme. Vztah je důležitější, poznání budoucnosti, požehnání a zaslíbení, jsou druhotné.

Nakonec si musíme totiž odpovědět na otázku, co doopravdy v životě chceme. Nebo ještě jinak, pokud jsme věřícími lidmi v Ježíše, budeme si muset velmi upřímně odpovědět na otázku, proč Ježíše následujeme. Je to jeho požehnání, co je naší motivací? Co si vlastně od Ježíše a našeho následování slibujeme? Pro připomenutí, řekli jsme si, že se každý týden díváme na jednu klíčovou otázku, kterou si prostě musíme vyřešit. První byla: Bojím se ztráty kontroly? Druhá zněla: Jaký příběh o sobě chci vyprávět? Třetí otázka: Jsem připraven naslouchat? Minulý týden jsme se zeptali: Je to opravdu moudré? Ptali jsme se, jak by vypadalo tvé rozhodování, kdyby ses na každé rozhodovací křižovatce zeptal sám sebe: Ve světle mých minulých zkušeností, je moudré to udělat? Ve světle současné fáze mého života, je moudré to udělat? Ve světle mých budoucích snů, je moudré to udělat? Nakonec, jsme soubor na sebe navazujících rozhodnutí. Dnes se podíváme na poslední otázku, která zní: Jsem k sobě opravdu upřímný?

Všichni jsme experty ve vytváření sebeklamu. Trávíme hodně času a energie vytvářením legend o tom, proč děláme to, co děláme a neděláme to, co neděláme. Říká se tomu racionalizace. V jádru se jedná o vědomé a podvědomé mixování pravdy a lži, abychom se mohli vymluvit, proč některé věci děláme a některé neděláme. Dokážeme si racionálně vysvětlit i každý hřích, který děláme, i každé hloupé rozhodnutí. Na víc, tak dlouho to opakujeme, že nakonec tomu sami uvěříme. Snažíme se sami sobě vysvětlit, že to, co děláme, tak činíme proto, že si to zasloužíme nebo protože nás někdo zranil, nebo protože jsme slabí. Pokud se ale chceme v životě někam opravdu pohnout, musíme se zamyslet a říct pravdu sám sobě, proč jsem v situaci v jaké jsem a dělám, co chci. Proč to dělám, opravdu? Platí to v jakékoliv oblasti. Jakmile začneme být upřímní sami k sobě, oslabíme moc lži. Jakmile začneme říkat: Pravý důvod, proč... je..., začneme oslabovat sílu sebeklamu, který jsme okolo sebe vytvořili. 

Problém se sebeklamem je extrémně důležitý v situaci, kdy si máme odpovědět, proč vlastně doopravdy následujeme Ježíše! Samozřejmě, mnoho lidí řekne, že jsou za ním, protože je to Bůh, který odpustil jejich hříchy, ale zároveň mnozí z nich doufají, že jim Ježíš slibuje klidný a spokojený život. Jak to vím? Protože jako pastor neustále pracují s lidmi, kteří „vyvádějí“ (jsou naštvaní, smutní nebo zmatení) ze situace, kdy jejich modlitby vyslyšené nejsou, nebe se zdá zavřené (mlčící), a dějí se jim těžké věci. Není to snad jeden z důvodů, proč hledáme Boží vůli? Očekáváme ze života naplnění. Jako prostředek k naplnění má sloužit víra. Jenže víra v Ježíše není zárukou, že věci půjdou vždy skvěle nebo podle našich přání, že? Pokud mi nevěříte, otevřte si Židům 11. kapitolu, která bývá nazvána Síní slávy věřících. Když se však podíváš hned na první tři zmíněné hrdiny, dozvíš se, že Ábel měl víru a zemřel, Enoch měl víru a nezemřel, a Noe měl víru, a zemřeli všichni ostatní.

Jak patrno, samotná víra ještě nezaručovala jistou a předvídatelnou budoucnost. Boží cesta pro Ábela, Enocha a Noeho byla různá. Hledáme tedy cestu pro sebe, ale jako křesťané nevíme, kde se obrátit nejdříve. Celkově můžeme říct, že křesťané se zaměřují na dva možné směry hledání smyslu: Biblicismus, kdy se snaží uplatnit zákony a morálku Bible do té míry, že z knihy dělají Boha samotného. Jakékoliv zpochybnění obvyklého chápaní Bible je považováno za zpochybnění Boha – z toho pramení různé teologické bitvy. Druhým směrem je fixace na zážitky, kdy všechno musíš prožít a zažít, prostě žiješ z Ducha a stavíš se do opozice proti vládě rozumu. Problém s biblicismem je prostý: Pokud chceš, dokážeš si z Bible obhájit prakticky cokoliv, co chceš. Což vede k podivným teologiím a učením, které se zdají být naprosto správné z hlediska Písma, ale jsou na hony vzdálené Ježíšovu základnímu poselství a chování. Problém s fixací na zkušenosti je také prostý: Pokud chceš, dokážeš si pomoci nějakého pocitu a zkušenosti obhájit a zracionalizovat jakýkoliv hřích a směr, kterým se chceš vydat. A to je problém oné racionalizace. Zdá se, že Ježíš souhlasí, když saduceům řekl na jednu jejich otázku (Matouš 22:29): Mýlíte se, protože neznáte Písma ani Boží moc. Bloudíte, protože neznáte Písma ani Boží moc. Jinými slovy, Ježíš ukazuje, že když budeme padat na jedné straně do biblicismu a na druhé straně do fixace na zážitky, nakonec začneme bloudit ve směru, kterým kráčíme, protože nejsme k sobě dostatečně upřímní. To je znovu naše poslední otázka: Jsem k sobě opravdu upřímný?


Kde tedy může křesťan najít opravdový smysl své cesty? Pavel píše v 1. Korintským 1:22-23 zajímavou pasáž: Židé požadují zázraky, Řekové hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného – pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství. Většinou jsem to slyšel citované do tohoto bodu, jakoby Kristus stál v protikladu k hledání moudrosti a znamení. Ale Pavel pokračuje a označuje Krista jako moudrost pro Řeky a znamení pro Židy. 24 ale pro povolané, ať Židy či Řeky, Krista – Boží moc a Boží moudrost. V Kristu se schází jak opravdové porozumění Bible, tak i všechny duchovní zážitky. Všechny ukazují ke Kristu a Krista oslaví. Jinými slovy, hledání Boží vůle se musí spojit do vyvýšení Krista. Protože, přesně pro tento účel máme jak Bibli, tak duchovní zážitky. Copak Ježíš sám neřekl: Zkoumáte Písma, ale ty svědčí o mně? Copak na cestě do Emauz neukazoval dvěma učedníkům všechno, co se na něho vztahovalo z Písma? Copak neříká Ježíš sám, že ho Duch svatý vždy oslaví? 

Nakonec, Pavel píše Koloským 1:9-12: Ode dne, kdy jsme o vás uslyšeli, proto nepřestáváme v modlitbách prosit, abyste byli ve vší moudrosti a duchovním porozumění naplněni poznáním jeho vůle a abyste svým životem vždy dělali Pánu čest a radost: abyste stále nesli ovoce dobrých skutků, rostli v poznání Boha, byli všemožně posilováni mocí jeho slávy, abyste mohli všechno trpělivě překonat a abyste s radostí děkovali Otci, který vám umožnil podíl na dědictví svatých ve světle. Poznávání Boží vůle nakonec vždy má vyústit ve větším poznání Boha, větším posilněním v něm, větší trpělivostí v životě a větší vděčností. 

Když hledáš Boží vůli, jsou to výsledky, ke kterým tě tvé zážitky a tvé stadium Bible vede? Jsou to kvality, po kterých toužíš? Nebo, co vlastně hledáš, opravdu? Jsi k sobě opravdu upřímný? Jsi upřímný ohledně hledání Boží vůle a své budoucnosti?

Žádné komentáře:

Okomentovat