Dostali jste někdy na Vánoce dárek, který jste
nechtěli? Oblíbené pletené ponožky, které nikdy ani nenasadíte nebo knihu
autora, který vás k smrti nudí? A co takhle dárek, kterému říkáme
„danajský dar“? Například domácího mazlíčka, o kterého se musíte starat, i když
na to nemáte chuť? Každá rodina to pravděpodobně zná: Mamíííí, tatíííí, já chci
pejska (případně kočičku, rybičku, myšku, ptáčka – dosaďte podle uvážení)! „Ne,
protože se o to nebudeš starat.“ Buduuuu! A o měsíc později chodíte venčit
pejska a přemýšlíte o tom článku, co jste četli v časopise, kde píšou o
psích útulcích. Akorát vás nenapadá historka, kterou byste svým ratolestem
vyprávěli, kde najednou „jejich“ pejsek zmizel. Netýká se to jen dětí, dědeček
mé ženy Dity, například, jednou babičce na Vánoce koupil kartáč na čištění kabátů. Je to
legrační, jak někdy dáváme dárky podle toho, co se líbí nám, že? Když jsme se
před více než sedmnácti lety vzali, a trávili spolu první Vánoce, dali jsme si
skvělé dárky: Já jsem ji dal knihu a Dita mi dala úplně krásné dva talíře. Naše
uvažování šlo následovně, nejdříve moje: Vím,
že Dita zatím není nějakou velkou čtenářkou, ale určitě by byla, kdyby měla
přísun kvalitní literatury. Když ji koupím tuto knihu, určitě bude vděčná za
to, že myslím na její intelektuální potřeby. Její myšlení šlo zhruba takto:
Láska prochází žaludkem. Aspoň mi to
vždycky říkala máma. Sice zatím moc nevařím, ale když mu koupím krásné, barevné
a umělecké talíře, určitě mu bude chutnat víc, a díky tomu mě bude mít raději. Mám
vám popisovat naše obličeje, když jsme své dárky rozbalili? Dita: „To sis
koupil sobě, ne?“ Já: „Vybavení do kuchyně pro mě?!?“ Aspoň máme na co
vzpomínat...
A co takhle dar, který se vám nelíbil, ale pak
se pro vás z nějaké příčiny stal důležitým? Pro mě takovým dárkem byla
zimní bunda, kterou mi o mnoho let později Dita koupila. Prý jsem se ji
v ní líbil, ale já jsem si připadal jako sněhulák. Černý sněhulák, abych
byl přesnější, protože bunda byla černá. Byla tak skvěle vyteplená, že měla
dokonce polstrovanou kapuci. Už jsem vám řekl, že jsem se cítil jako
sněhulák...? To byl dar, který se mi nijak extra nelíbil, ale tento dar mi
zachránil život. Dovolte mi to vysvětlit. Asi o dva roky později jsme měli
nějaké zařizování v Praze, byl pozdní zimní sychravý den. Pršelo, klouzalo to a bylo celkově nevlídně. Kousek
před domem, kde jsem měl to vyřizování a chtěl přejít ulici, říkal jsem si, že
si musím dát bacha a přecházet pozorně na přechodu. Což jsem taky udělal.
Počkal jsem až přejedou všechna auta, která jsem viděl a pak jsem se vydal na
přechod. Byl jsem viditelný zdaleka a sám jsem viděl, že daleko ze zatáčky už
vyrazily další auta. Šel jsem rychle, ale neběžel jsem (nejhorší je, když v mrholení
uklouznete rovnou na přechodu pod auto, že?) a musím podotknout, že jsem měl
kvůli dešti na hlavě onu slavnou kapuci. (Už jsem vám řekl, že jsem se cítil
jako sněhulák?) Takže když už jsem na přechodu byl, moc jsem nesledoval jak
rychle se auta blíží, protože jsem byl přesvědčen, že mě dobře vidí.
Což
je pravda, viděly mě. Ale nezpomalily. Řidič mi později řekl, že doufal, že než
dojede k přechodu, budu už na druhé straně a nějak nepočítal
s bržděním. Já jsem ovšem na přechodu neběžel… Náraz to byl pořádný. Bylo
to, jako by vám vypnuli v hlavě soundtrack s hudbou. Svět se se mnou
točil, a vzpomínám si, že mi v hlavě probleskla myšlenka: „To je magor, on
to do mě fakt našil…!“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Ovšem dopad na tramvajové
koleje byl tvrdý. Naštěstí tramvaj, která tam zrovna jela, to stačila přede
mnou ubrzdit. Jinak bych si krutou realitu uvědomil ještě více. Hlavou jsem
praštil o koleje, naštěstí přes svou polstrovanou kapuci. Má první slova
k řidiči nebyla hezká. Viděl jsem nějakého vyklepaného podnikatele, který
si právě rozbil o mě přední sklo a natloukl kapotu. Na zemi jsem dokázal
pohnout všemi končetinami a nějak jsem věděl, že ani tentokrát nemám nic zlomeného.
Za pomoci řidiče tramvaje a auta jsem vstal, řidič mě pak odvezl na hotel a
zaplatil škodu. Ovšem, ve vzduchu si toho hodně uvědomíte. Kromě výroku, že
život je jako pára nad hrncem, jako květ, který uschne, jsem si uvědomil, že mám na sobě bundu, kterou
nemám rád (cítím se v ní jako sněhulák, pamatujete?), ale která mi právě
zachránila život.
Tohle bývá náš problém s dary: Nedokážeme
totiž odhadnout budoucnost, protože ta se ještě nestala, je otevřená a
nepředvídatelná. Dar, který se zdá jako zbytečný nebo nepříjemný, se může
ukázat darem, na kterém doslova visí náš život.
Vánoce
jsou příběhem daru: Narodil se Spasitel, zachránce a nabízí pokoj lidem dobré
vůle, nabízí radost ze záchrany a naději na lepší budoucnost. Proto si
k památce na největší dar, nabízíme dárky: z lásky a pro radost.
Jenže, když si podrobně přečtete Vánoční příběh v evangeliích, vypadá to
na dar, který nikdo nechce. Uvědomujete si, kdo byla Marie? Byla to velmi mladá
dívka, pravděpodobně teenagerka, možná ji bylo tak patnáct let, která měla
upřímnou víru v Boha. Byla zasnoubená Josefovi, který byl (jak bylo tehdy
zvykem) pravděpodobně o dost starší. Sňatky byly většinou domluveny rodiči,
když byla dívka ještě mladá a podle tehdejších poměrů od okamžiku zasnoubení
nastalo jednoroční období, kdy se snoubencům sice říkalo manželé, ale dívka
stále žila se svými rodiči. Toto jednoroční období mělo symbolizovat čistotu
jejich slíbeného svazku: pokud by v té době porodila dítě, bylo jasné, že
nezůstala pro svého manžela čistá, a kvůli nevěře by byl svazek rovnou
anulován, dívka vystavěna posměchu a trestu, a muž byl terčem posměchu, že jeho
vybraná žena byla dívka lehčích mravů. K Marii, k této upřímné dívce
uprostřed tohoto čekacího období přichází anděl s oznámením, že ji dává
skvělý dar: Má se radovat, protože si ji Bůh vybral, aby porodila Mesiáše,
kterého přímo do jejího lůna stvoří on sám, a kterému dá jméno Ježíš, protože
on vykoupí svůj lid z jejich hříchů. Opravdu skvělý dar. Jenže se nehodí,
když jste zasnoubení s místním podnikatelem s nábytkem, a máte
demonstrovat čistotu. Marie se lekla, ale také začala přemýšlet, snaží se
porozumět: „Jak mohu porodit dítě, když nežijí s mužem?“ Po andělově
ujištění, že u Boha není nic nemožného pak prohlašuje (Lukáš 1:38): „Hle, jsem
služebnice Páně. Ať se mi stane podle tvého slova!“
Tohle
jsou slova statečné ženy. Jen se zamysleme. Po selhání prvních lidí je celý
svět ztemnělý a pod vládou smrti. Skoro to vypadá, jako by Bůh hledal způsob,
jak by do tohoto temného světa znovu mohl vejít. Zaklepe u Marie, protože
potřebuje lidskou svobodu. Nemůže člověka, kterého stvořil svobodným, a který
svobodně jeho vládu odmítl, vykoupit bez jeho svobodného přitakání Boží vůli.
Marie je statečná a přijímá dar, který nechtěla, po kterém netoužila, a který
si nevysnila: tento dar ale nakonec zachrání její vlastní život. Marie byla
statečnou ženou, která se stala matkou pouhým přitakáním Boží vůli. Slovo do ní vstoupilo a stalo se plodným
skrze její poslušnost. Jenže, v této chvíli si to sama neuměla vůbec
představit. A pak je tu Josef. Umíte si představit, jak Mariin andělský příběh
musel znít jeho uším? „Jo, jasně, navštívil tě anděl. A kde, že ses s ním
potkala? Jo, jasně! V ložnici!“ Jen trochu si umíme představit, jakou
hořkost musel cítit, jakou zradu od Marie. Musel si myslet, že jeho vyvolená mu
byla nevěrná...
Josef
ale Marii upřímně miluje a tak ji nechce vystavit veřejnému posměchu. Raději ji
propustí potají. Jasně, zbožní Židé na Mesiáše čekají. Ale takhle si jeho
příchod nepředstavovali. To je námitka, kterou ostatně slyším často: proč
přišel Ježíš tak nenápadně a nepoznán? Vždyť, jak by podle tebe měl Bůh přijít
na tento svět? S fanfárami? V moci? Co možná nejveřejněji? Ve své
nebeské slávě? A pak se i on setkává s andělem a chápe, že se tu odehrává
něco, čemu nerozumí, ale protože je zbožný, přijímá dar, který si nevysnil,
který nechtěl a po kterém netoužil. Pověst o nemanželském dítěti se jich ale
bude držet. Cena za dárek, který nikdo nechce. Marie byla neuvěřitelně statečná
žena a Josef byl neuvěřitelně statečný muž, kteří si ani neuměli představit, že
přijetím daru, který nechtěli, jim tento dar zachrání život. Josefe, dokážeš si
to představit? Marie, umíš si představit, kdo je vlastně tento tvůj syn?
Dokážeš si představit, co udělá? Dokážeš si představit, že tento dar, který sis
nevysnila, se stane Vykupitelem a Zachráncem všech lidí?
V Ježíšově
příběhu jsou dva momenty, kdy Bůh svým působením bezprostředně zasahuje do
hmotného světa: narození z panny a zmrtvýchvstání, kdy Ježíšovo tělo
nezůstalo v hrobě a nepodlehlo rozkladu. Oba momenty jsou pro moderního
člověka skandální: podle něho může Bůh působit v myšlenkách a idejích, ale
ne v hmotné rovině. To nás ruší, protože to tam nepatří. V hmotném
světě si chceme žít po svém. Jenže o to jde: Pokud je Bůh Bohem, nepohybuje se
jen ve světě myšlenek a idejí. Jde o otázku: Patří mu i hmota? Pokud totiž Bůh nemá moc nad hmotou, není
opravdu Bohem. Ale on tuto moc má, a početím a vzkříšením Ježíše otevírá nové
stvoření: Jako náš Stvořitel je i naším Vykupitelem a Zachráncem. Apoštol
Pavel později napsal do Říma tyto slova (Římanům 8:31-32): Co na to
řekneme? Když je Bůh s námi, kdo proti nám!? Neušetřil svého vlastního Syna,
ale vydal ho za nás za všechny; jak by nám s ním tedy nedaroval i všechno
ostatní? Když je Bůh s námi - Immanuel, Bůh v sousedství - jak by
nám spolu s ním nedaroval úplně všechno...!
Je
mi zcela jasné, že ne všichni prožíváte krásné a veselé Vánoce: možná tě
vyhodili z práce, bojuješ s nemocemi, ztratil si rodinu, postrádáš
radost a bojuješ se zlozvykem, který tě ovládá. Vánoční příběh je ale příběhem
daru, který ti dnes Bůh nabízí. Je to dar naděje. V tomto daru ti Bůh dává
víc, než si umíš dnes představit. Jenže, my si nedokážeme představit
budoucnost, a co nám Ježíšův dar přinese. To je ale problém s dary, že? Je
to statečný krok do neznáma, který udělala Marie, a který udělal Josef. A je to
statečný krok do neznáma, který Bůh chce i po tobě. Jednoho dne pak vše začne
dávat smysl, protože dar naděje se promění ve vykoupení, záchranu, odpuštění a
spásu. Možná, opravdu
možná tak o letošních Vánocích u svého srdce pocítíš závan naděje. Naděje, že se věci změní. Naděje, že
máš budoucnost. Naděje, že Bůh má pro tebe plán, protože tě miluje. Naděje,
protože Ježíš není tuctové vánoční dítě, ale Vykupitel, Spasitel a Zachránce.
Je doslova úžasný Pán.
Žádné komentáře:
Okomentovat