pondělí 17. března 2014

FamilyFest 2014: Kultivuj komunikaci


Někdy se mě lidé ptají, co považují za největší nebo nejčastější problém v manželstvích. Řekl bych, že problémů může být celá řada, od financí a dluhů až po věrnost a sexualitu, nicméně, zdaleka nejčastějšími problémy v manželství je (ne)schopnost komunikovat. Komunikace! Slovo, které může znamenat dvě věci: silnici a přenos informací a emocí mezi lidmi. Musím říct, že v obou věcech míváme v našich životech docela díry! Slovo je mocná věc. Může nás rozradostnit nebo naopak hodně rozesmutnit. Slovo má moc měnit náš život i životy lidi okolo nás. Pokud jsi vyrůstal s tím, že ti tví blízcí říkali, že jsi budižkničemu, pak to je pravděpodobně tvá přítomnost. Pokud jsi vyrůstal v tiché domácnosti, kde se vůbec nemluvilo, možná jsi vyrostl s nedůvěrou ke všemu vyřčenému. As si všichni uvědomujeme, jak obrovským problémem je nedostatek kvalitní komunikace. Vidíme to v různých situacích: Jedeme na dovolenou a neznáme jazyk. Mluvíme tedy svým jazykem velmi pomalu a myslíme si, že nám tak druzí budou rozumět. To je vtipné. Jenže, v manželství to není jiné. Oženíme se nebo se vdáme a přistupujeme s navyklými způsoby komunikace, a jsme překvapeni, že si nerozumíme. Někdy si připadáme, jako bychom mluvili jiným jazykem.

Proč je vůbec v manželství komunikace tak obtížná? Je to proto, že jsme jiní. Abychom si porozuměli, musíme připustit, že muž a žena jsou jiní, a to dokonce více, než jsme ochotni si přiznat. Obvykle muž myslí více teoreticky, a žena myslí více na lidi. Muž je zaměřen technicky, žena na detaily. Muži vyjadřují slovy myšlenky a informace, kdežto ženy emoce a pocity. Proto ženu tolik zraňuje, když s ní muž argumentuje stejně jako se svým kolegou nebo kamarádem – argumenty jsou velmi logické, plné hnidopišských detailů, sarkasmu a vzájemného postrkování. Navíc vedených zvýšeným a důrazným (agresivním) hlasem. Chlapi si to „vyříkají“, jsou na to koneckonců ze svých vztahů zvyklí, ale když muž takto mluví se svou ženou, tlačí ji do kouta, protože (všimli jste si toho někdy?) žena najednou začne používat zcela nelogické argumenty, ji totiž o „pravdu“ v prvé řadě nikdy nešlo. Snažila se vyjádřit jakousi emoci, a protože v logice řeči selhává, uchyluje se k emoční konverzaci, která se pak (pokud se jedná o konfliktní situaci) zvrhává ve výčitky, ponižování, urážky a kritiku. V obou případech se nejedná o nic jiného, než o komunikaci v hněvu, kam nás vzájemné neporozumění nakonec dožene. Navíc, tento hněv nemusí být na první pohled agresivní, ale je charakterizován pomstychtivostí, a snahou vyhrát. Jenže hněv je protiklad lásky. Mimochodem, odnášejí to také děti, že? V jednom výzkumu se odborníci ptali většího množství dětí otázku: „Chtěli byste, aby váš tatínek nebo maminka byli jiní? Co byste na nich změnili?“ Děti odpověděli v 98% případů: „Chtěl bych, aby na mě tolik nekřičeli.“ Tohle byla 50x častější odpověď než jakákoliv jiná!

Jedním z největších úkolů při budování manželství tedy bude naučit se ovládat hněv a zvládat konflikty. Nezvládnutý hněv hraje významnou roli prakticky ve všech případech rozvodu a způsobuje chaos i v manželstvích, které spolu zůstávají. Nejde přitom o samotnou existenci konfliktu, ten je zcela nevyhnutelný z principu existence na této planetě. Konflikt je zkrátka rozpor mezi očekáváními a skutečností, je to tenze, která nikdy nezmizí, protože vždy budeme mít sny, které se nenaplní nebo očekávání, která budou nesplněná. To, na čem mnohem více záleží, je zda jsme byli schopni o těchto očekáváních a konfliktech mluvit, a jak o nich mluvíme. Pouhá ventilace své frustrace nám nijak nepomáhá, víte to? V 60. letech doporučovali psychologové katarzi: jinými slovy povzbuzovali lidi, aby hněv ventilovali. Domnívali se, že nevyjádřený hněv se ukládá v nějakém psychologickém skladišti, a pokud ho neuvolníme, vybuchneme v okamžiku, kdy to nečekáme, nebo když se to nehodí. Víte, co je ale zajímavé? Doporučovali to jen u hněvu, nikdy ne u jiných emocí. Nikdo neříká: „Celé ty roky jsem v sobě hromadil tu nevyjádřenou radost, lidé vyprávěli vtipy, ale já potlačoval smích, nedával jsem mu průchod a on se ve mě nashromáždil. Teď se přehrada radosti asi brzy přetrhne a já svou radost na vás všechnu vyplivnu!“ Psychologové nikdy neříkali lidem, že tím, jak pro ně toho hodně udělali rodiče a další lidé, a oni nevyjádřili vděčnost, že se tato vděčnost v nich nahromadila natolik, že hrozí nekontrolovatelný výbuch vděčnosti vůči jiným lidem. Tak proč si myslíme, že to pomáhá u hněvu? Průzkumy od té doby ukazují, že je to přesně naopak. Vyventilovaný hněv působí ještě větší hněv a ještě větší agresi, a to dokonce, když hněv jen pozorujeme. Navíc se rozzlobí i lidé, na kterých si svůj hněv ventilujeme, takže nakonec je to nikdy nekončící katarze konfliktu a hněvu.

Chceme-li zvládat svůj hněv a chceme se naučit pořádně komunikovat, potřebujeme se naučit si prakticky instinktivně klást dvě důležité otázky: (1) Proč se vlastně zlobím? Jinými slovy, co se skrývá na pozadí mého hněvu? (2) Čeho chci dosáhnout? Jakmile se lidé dostanou na určitou úroveň hněvu, stane se jediným cílem vyhrát hádku, ublížit nebo uniknout. Zapomínají přitom na nejdůležitější otázku: Jaký měl být výsledek té situace? Proč jsme se vlastně začali hádat? Co je v souladu s mými hodnotami, potřebami a touhami?

Minule jsem mluvil o pěstování romantiky pomocí vzájemné pomoci a vděčnosti. Jsem hluboce přesvědčen, že k pěstování celoživotní romantiky potřebujeme obnovit jednoduchou ale důležitou praxi vděčnosti. Jenže, aby to fungovalo, musíme se vyjádřit, co chceme a musíme si všimnout a ocenit toho, co ten druhý pro nás dělá. Všichni máme očekávání a sliby, a pak realitu, která se někdy dost od našich očekávání liší. Je jasné, že do manželství vstupujeme se sny a tužbami, z nichž jsou mnohé naprosto skvělé a legitimní, jenže se až příliš rychle mění na očekávání, které pak vytvářejí z lásky prostředí obchodního kontraktu. Sny mají své opodstatnění, ale očekávání mění láskyplný vztah na vztah dlužníků. V dlužním vztahu jsem „já“ uprostřed: Očekávám, že ona udělá tohle; očekávám, že on řekne tamto. Jenomže v manželství jsou dva tyhle „já“, a každý má své, často protichůdné, očekávání. Co se stane, když nám náš manželský partner naše očekávání nechce nebo nemůže splnit? Zažíváme zklamání a volíme jednu z  ústupových cest:

Vzdáme to. Tohle manželství se nepovedlo, ale určitě mi příští manžel, příští manželka, mé sny naplní. Bojujeme. Druhá taktika se snaží druhého porazit, chceme druhého přesvědčit, aby se naše touhy staly jeho nebo jejími touhami. Silnější vyhrává, slabší žije život tiché frustrace, kdy ustupuje. Kompromis. Třetí taktika spočívá v ustanovení pravidel: když já pro tebe udělám tohle, ty pro mě uděláš toto. Když já ti uklidím byt, ty mi budeš sexuálně k dispozici. Když letos pojedeme k našim, příští rok zase k vašim. Na střídačku, na férovku. Kompromis počítá skóre a zabíjí intimitu. Jedeme na dluh. Co se stane, když se manželství stane vztahem dlužníků? Začneme ignorovat, co pro nás někdo udělá, a všímáme si pouze toho, když pro nás druhý neudělám, co jsme očekávali. Už si neděkujeme za samozřejmosti, ale nadáváme si, když není něco v pořádku: navařeno, uklizeno, opraveno. Z komunikace je konflikt plný hněvu. Syndrom je tedy nevděčnost za to, co druhý udělal; a zároveň nedostatek služby druhému. Jednoduše vidíme něco, co je třeba udělat, ale nic s tím neuděláme, protože očekáváme, že to udělá náš manželský partner. Vděčnost a službu nahradila kritika a sobeckost. Není divu, že máme problém s komunikací? Přesto existuje způsob, jak naši komunikaci zkulturnit.

Přísloví 10:19 tvrdí: Záplava slov se bez hříchu neobejde, rozumný drží svůj jazyk na uzdě. Tento verš tvrdí, že mezi počtem slov a počtem hříchů, které člověk spáchá, je přímá souvislost. Znamená to také, že jedním z nejjednodušších způsobů, jak snížit míru hříchu, je přestat tolik mluvit. Bill Hybels tvrdí, že autor tohoto přísloví se snaží vypočítat poměr mezi slovy a hříchy. Zkusme to. Představme si, že za den řekneme 10 000 slov. William Backus popisuje výzkum, podle kterého průměrný člověk lže asi 200x za den. Lež je samozřejmě jen jeden z hříchů, přidat můžeme pomluvy, hněv, vychloubání se, urážky, pochlebování, a náš poměr roste geometrickou řadou. Když to spočítáme, dostaneme se ke zhruba 1000 slov denně, což by odpovídalo jednomu hříchu na 10 slov. Kdybychom tedy mluvili jen polovinu toho, co normálně říkáme, faktor hříchu by klesl na 500 slov. Kdybyste řekli jen 10 slov za den, měli byste jen jeden hřích, kdyby jen 9, byli byste svatými lidmi! To by možná některá manželství zachránilo před rozpadem.


Samozřejmě není naším cílem vás přinutit mlčet, i když jak podotýká John Ortberg, v rané církvi věřili tzv. pouštní otcové, že mlčení je skutečně duchovní disciplína. Je totiž těžké neustále mluvit a nehřešit při tom. Když se toto přísloví rozhodneme žít, objevíme neskutečné věci, které manželství pomáhají. Například dokážeme žít, aniž bychom měli poslední slovo. Můžeme žít bez neustálého hlídání, co si o nás kdo pomyslí, nebo aniž bychom vyhráli každý spor, každou hádku, aniž bychom strhávali pozornost neustále na sebe a zpochybňovali každý názor a rozhodnutí. Navíc, je tady jedna úžasná věc, kterou objevíme až tehdy, když se odmlčíme. A to je nejdůležitější vlastnost v komunikaci, kterou zkrátka musí kultivovat muži i ženy bez výjimky, pokud chtějí mít skvělá manželství: umění naslouchat

Naslouchání buduje důvěrnou blízkost, koneckonců už starověký Jakub, bratr samotného Ježíše, napsal (1:19): Každý člověk má být pohotový k slyšení, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu. Vypadá to, že pomalost k mluvení a rychlost k naslouchání přímo souvisejí s hněvem, o kterém jsme mluvili. Přesto to neustále porušujeme. Expert na emocionální zdraví, Daniel Goleman, píše, že naslouchání je nejdůležitější vztahová vlastnost, kterou se můžeme naučit: „Všímavé otázky, otevřenost, chápavost, nepřerušování, naslouchání nápadům a myšlenkám – tím vším dáváme druhému člověku najevo, že nám na něm záleží.“ Je to ironie, že v komunikaci se tak snažíme zajímavě, vtipně a chytře mluvit, abychom udělali dojem, zatímco nás nic s druhým člověkem nespojí, jak to, že mu nasloucháme. 

Ne náhodou se říká, že lidem věnujeme pozornost, pozornost je totiž ten největší dar, který v komunikaci můžeme druhému dát. A přesně to je třetím základem skvělého manželství: Pozornost, která se kultivuje komunikací. Láska ve slovech se projevuje většinou laskavostí a nasloucháním. Stane-li se totiž laskavost naším životním stylem, přinese radost nejen jiným, ale také nám. Laskavost je nakonec radost z přednostního naplňování potřeb druhého, k němuž nás vede touha budovat vztah. Ve světě, v němž bojuje každý proti každému, nakonec může přežít jen jeden. V manželství však potřebujeme oba dva.

Žádné komentáře:

Okomentovat