Série
Tváře zla, kterou jsme minulý týden
ukončili, považuji za jednu z nejdůležitějších, kterým jsme se kdy zde
věnovali, protože jsme se pokusili zodpovědět z teistického pohledu na
otázku starou jako je lidstvo samé: „Proč existuje zlo a jak se s ním
můžeme vypořádat.“ Ve skutečnosti, každý myšlenkový systém, každá historická i
současná filozofie, každý politický program a každé náboženství se s touto
otázkou po svém potýká a hledá na ni nějakou smysluplnou odpověď. Naštěstí pro
nás, je to i velké téma Bible, a proto jsme si vyprávěli příběh o tom, jak se
původně dobrý svět stal zlým, byť mu zůstaly zachovány střípky dobra; vyprávěli
jsme si o nepříteli víry, který jako ten Zlý vede válku proti Bohu a všemu, co
Bůh reprezentuje a co Bůh miluje; zkusili jsme popsat, proč je člověk schopný
lásky a konání dobra, a přitom stejný člověk je schopen konat zlo a působit
utrpení. Nakonec jsme si řekli, že pro teistický pohled je nejdůležitější
otázka v celém problému: „Kde je v bolesti nebo zlu Bůh?“ a ukázali
jsme si, jak na tuto otázku odpovídá Nový Zákon. Kdybych to měl shrnout do
jednoho principu, řekl bych, že si obvykle myslíme, že nechápeme Boha (kterého
nevidíme, a proto máme pocit, že ani neznáme), ale zato rozumíme světu (to díky
tomu, že svět vidíme a smyslově ho můžeme obsáhnout a popsat); nicméně, NZ
autoři popisují naši realitu zcela obráceně: Zatímco nerozumíme komplexitě
vnitřně propojeného světa, kde jsou naše životní okolnosti neustále ovlivňovány
řetězcem svobodných rozhodnutí lidí a andělů či démonů, a díky této zákulisní
bitvě je náš svět krutý; Boha, jeho charakter a jeho záměry můžeme znát zcela
dobře, a to díky Kristu, který je jeho obrazem. Pokud chceš znát Boha, stačí se
podívat na Ježíše. Pokud chceš vědět, co si Bůh myslí o utrpení a zlu, stačí se
podívat, co o zlu a utrpení říkal Ježíš, a ještě více na to, co s ním
dělal. Když si já čtu evangelia, vidím tam Ježíše plného soucitu nad utrpením,
vidím tam Ježíše rozhorleného nad zlem, vidím tam jeho slzy, jeho lásku, jeho
přijetí. Vidím někoho, kdo nabízí opravdový život, protože v Janovi 10:10
říká (a to je náš základní verš dnes začínající série LifeSaver): Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil; já
jsem přišel, abyste měli život – život v plnosti.
V Ježíšově
prohlášení je obsaženo všechno: Autor života se vymezuje proti tomu Zlému,
který přichází, aby tvůj život ničil, aby tě okradl a zabil. Ježíš sám přichází
proto, abys ochutnal život v plnosti. Je to první střípek té věčné naděje,
kdy Bůh setře každou slzu z očí a žádného utrpení již nebude. Je to první
střípek něčeho zcela nového, nového příběhu, který Bůh s tvým životem
začíná psát. Stáváš se součástí jeho plánu, který je ztělesněním života
v životě tomto, i v tom, který tento svět přesahuje. Ježíš je totiž základním předělem historie.
On je naplněním smyslu dějin a v mnoha ohledech je nejdůležitější otázkou,
kterou si můžeme položit: „Kdo je podle mě nebo pro mě Ježíš Kristus?“
Koneckonců se Ježíš tuto otázku sám zeptal svých následovníků (Matouš 16:13+15) Za koho mě lidé mají? A za
koho mě máte vy? Jistě se shodneme, že tento muž má v historii
unikátní místo. Evangelia nám podávají tak barvitý a ucelený obraz Krista, že
nás nutí ho vnímat jako Boha, který přišel na zemi v lidské podobě, dělal
zázraky, zvěstoval radikální zprávu o odpuštění a nové naději, a tuhle naději
zosobňoval svým chováním, svými postoji a svým poselstvím. Zároveň ale
evangelia o Ježíši mluví jako o někom, kdo má neobyčejnou autoritu, speciální
vztah s Bohem Otcem a jako o někom, kdo si zaslouží a může tudíž vyžadovat tvou bezpodmínečnou lásku a
poslušnost. Dokonce o něm mluví jako o někom, o kom je celý Starý Zákon, celá
Bible, a v kom všechna náboženství světa našla své naplnění. Jinými slovy,
Ježíšovo postavení je natolik jedinečné, že jej můžeme odmítnout jako
nabubřelého a arogantního učitele a rádoby mesiáše nebo je tím, za koho se
opravdu považuje: Boží Syn, Spasitel světa a jediná cesta k záchraně. To
je ovšem dost výlučné tvrzení, že?
S Ježíšovou
výlučností máme problém. Určitě jste někdy slyšeli výrok: „Nezáleží na tom, čemu
věříš, hlavně když jsi upřímný.“ Zní to moc dobře, ovšem nikdy neslyšíme, že by
někdo tento princip obhajoval například u Adolfa Hitlera, přestože ten byl ve
svém úsilí zcela upřímný. Jen proto, že někdo je upřímný ještě neznamená, že se
plete, že? Po staletí si lidé například mysleli, že slunce obíhá zemi, nebo že
země je placatá. Byli upřímní, ale pletli se. Na tuto myšlenku navazuje další:
„Copak nevedou všechna náboženství k Bohu?“ Problém je, že každé
náboženství není stejné, jsou tam obří rozdíly, což nám potvrdí každý
příslušník jakéhokoliv náboženství. Například, zatímco jedno náboženství navrhuje, abys bojoval s pohany a zabíjel je, kdekoliv je najdeš; druhé navrhuje nastavit druhou tvář. Náboženství mají navíc zcela odlišný
koncept boha. Koneckonců, máme tady náboženství zjevená, okultní, imperiální, asketická,
genitální, buržoazní, prorocká. V každém z nich je bůh
představován jinak a vede k jiným cílům. Co tedy mají náboženství
společného? Jestliže v historii
lidstva existovalo nebo existuje čtyři tisíce různých rozdílných náboženství
nebo filozofii s náboženskými prvky, opravdu
tvrdíme, že jen křesťanství má pravdu? Jinými slovy: Chceš říct, že se ostatní náboženství
pletou?
Vůbec ne! Některé věci v různých náboženstvích
se vzájemně překrývají. Například skoro každé náboženství nebo filozofie má
svou verzi zlatého pravidla: „Nikdo není věřící, pokud nemiluje pro svého
bratra to, co miluje pro sebe.“ (islám) „Měli bychom se chovat ke svým přátelům
tak, jak chceme, aby se naši přátelé chovali k nám.“ (Aristoteles) „Ať se
chovám k ostatním tak, jak se ostatní mají chovat ke mně.“ (Platón)
„Nedělej druhým to, co sám nenávidíš.“ (judaismus). Všechna náboženství mají
seznam věcí, které bychom měli nebo neměli dělat. C. S. Lewis ve své knize Zkáza člověka našel osm různých
přikázání, které mají všechna světová náboženství společná. Tyto přikázání jsou
společnou půdou, na které se shodneme všichni navzájem. Tady je máme, osm
přikázání, které najdeme ve všech náboženstvích: 1. Neubližuj ostatním slovem
ani skutkem. 2. Cti své rodiče. 3. Buď milý k sourozencům a starším lidem.
4. Ve všech svých skutcích buď čestný. 5. Nelži. 6. Neměj sex
s manželem/manželkou někoho jiného. 7. Starej se o slabší. 8. Upřednostňuj
druhé.
Každé
náboženství vyžaduje poslušnost těchto (a mnoha dalších) pravidel, a
v každém náboženství je také zakódované selhání: u přikázání je často
napsáno „Tohle bys měl udělat, a pokud to neuděláš, zažiješ tohle.“ Nekraď,
jinak ti useknou ruku. Neodmlouvej rodičům, jinak se nedožiješ dlouhého věku.
Necizolož, nebo budeš ukamenovaný. Zkrátka, náboženství počítá s tím, že
nezvládneme tyto pravidla dodržovat a tak zakódovala rovnou následky. Schválně,
vyzkoušíme si to jeden po druhém: Kdo z vás to někdy udělal. Kolik
z vás někdy někomu ublížilo slovem nebo skutkem? Kolik z vás někdy
odseklo a nectilo své rodiče? Kolik z vás bylo někdy hodně zlých ke svým
sourozencům? Kolik z vás nebylo někdy čestných? Kolik z vás jste
v pokušení lhát, před následující otázkou? Kolik z vás jste „slyšeli“
o někom, kdo byl nevěrný nebo viděli film, který byl o nevěře? Pointa je, že
náboženství popisuje náš problém a navrhuje řešení: měli bychom, neměli bychom, ale stejně jsme to udělali, a teď mám
problém. Mám problém sám se sebou, s Bohem a s příslušníky svého
náboženství. To je univerzální poselství všech náboženství. K tomu ovšem
Boha ani nepotřebujeme. Vždyť jsme zklamali dokonce i sami sebe. Všichni jsme
zklamali své vlastní očekávání a standardy. Vina a hanba jsou skutečné. Hodně
z našeho životního hledání je motivováno vinou. Minulost ovšem nedokážeme
změnit, uvízli jsme.
To je přesně
ten důvod, proč potřebujeme Krista, a nemůžeme se spokojit jen
s náboženstvím a pokusy zalíbit se Bohu. Možná pomůže malý příklad.
Apoštol Pavel byl velmi nábožný člověk, který ovšem opustil náboženství svých
rodičů, kterým byl tradiční judaismus a stal se následovníkem Krista. Tento
Pavel později napsal církvi v Římě, která byla tvořena především bývalými
pohany, kteří neměli poznání Boha skrze judaismus jako dříve Pavel. (Římanům
8:1) A proto již není žádné odsouzení
pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. Hned
velká dobrá zpráva na začátek! V Kristu tě Bůh již neodsuzuje. Možná cítíš
vinu za věci ve své minulosti. Ve své nejčistší podobě je vina Bohem daný dar jako emoce,
která nám ukazuje, s námi není vše v pořádku. Pokud je ovšem vina
nevyznaná a neodpuštěná, pak se z ní stává krutá sestřenice jménem Hanba.
Mezi vinou a hanbou je rozdíl. Vinu cítíme za to, co děláme. Hanbu cítíme za
to, co jsme. Hanba říká, že protože mám mezery, jsem neakceptovatelný, ale
milost říká, že i když mám mezery, jsem převzácný, protože v Kristu není
žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v něm!
Pak
Pavel pokračuje (Římanům 8:2) Zákon
Ducha života v Kristu Ježíši tě totiž osvobodil od zákona hříchu a smrti.
Hřích a smrt spolu úzce souvisí. Na jiném místě v tomtéž dopise Pavel
tvrdí, že mzdou hříchu je smrt. Jak to spolu souvisí? Když zhřešíš, něco zemře.
Když zhřešíš ve svém manželství, vztah zemře. Když zhřešíš ve svém podnikání,
něco zemře. Vztahy, věci, atd. manželství, národy, rodiny. To vše může zemřít.
Obvykle podceňujeme dopad hříchu. Místo slova hřích požíváme raději: Chyba.
Jenomže to je velké podceněni toho, jakou moc hřích má. Nikdy jsme totiž nebyli
v prostředí, kde není hřích. Hřích se pro nás stal normou. Nevíme jaké to
je žít v prostředí, kde si nemusíš zamykat věci, protože je nikdo
neukradne; kde vždy můžeš věřit každému slovu, protože by tě nikdy nikdo
nechtěl podvést; kde se nikdy nemusíš bát přepadení, vraždy, ani ničeho jiného.
Zákon hříchu přináší smrt.
Tento zákon byl
ale překonán jiným zákonem. Dám vám praktický příklad, jak jeden zákon může
překonat druhý zákon. Když letíš letadlem, zmizí gravitace? Ne, zákon gravitace
je stále stejný, ale jiný zákon překonává gravitační zákon. Zákon, který
překonává zákon smrti, je zákon Ducha. Co je zákon Ducha? Zákon Ducha je odpuštění
a milost. Někdo z vás zabil vztah skrze hřích, cítili jsme se
špatně, snažili jsme se to napravit, ale nic nedokáže uzdravit vztah tím, že
jsme dobří. Jediný způsob je dostat od ublíženého povolení, jestliže se
rozhodne tě nechat vztah napravit. Zákon Ducha říká, že Bůh se rozhodil pozvat
tebe a mně zpátky do vztahu, ne založené na našem slibu to dodržet, ale na svém
odpuštění a milosti. Jeho zákon překonává zákon smrti. Bůh ti říká: Náboženství
tě dostalo přesně na místo, kde jsem tě chtěl mít: kde potřebuješ spasitele, a
přesně to jsem udělal. Římanům 8:3 Co
bylo pro Zákon kvůli slabosti těla nemožné, to vykonal Bůh: Poslal svého
vlastního Syna, aby se vypořádal s hříchem v těle, jaké má hříšný člověk. Na
tomto těle odsoudil hřích. Co bylo pro zákon, pro náboženství, pro systémy,
pro přikázání, pro naši dobrou a upřímnou snahu nemožné, to vykonal Bůh. Jak?
Poslal nové pravidla? Ne, poslal svého syna. Dilema každého náboženství je to,
co udělám s mou minulostí. Boží odpověď je dar svého syna. Co zákon
nedokázal, Bůh udělal, a teď máš možnost přijmout dar. Jestli ti zůstalo
cokoliv, že si musíš zasloužit Boží přízeň, pak jsi nikdy tento dar nepřijal.
Zachránit tě je pro zákon nemožné, potřebuješ jediné: aby ti bylo odpuštěno.
Náboženství nás vede k potřebě Spasitele, a Bůh poslal Spasitele.
Pavel
pak dodává (Římanům 10:9) Vyznáš-li
svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých,
budeš spasen. Co kdybys to udělal dnes? Řekl Bohu: „Co
zákon nedokázal, jsi udělal ty, a srze tvého syna už nemám odsouzení. Díky za
dar spravedlnosti. Nic ti nedlužím, protože jsi zaplatil za můj hřích. Věřím ve
svém srdci a vyznávám, že jsi můj Pán.“ Tato jednoduchá modlitba může způsobit
nový život – v plnosti!
Žádné komentáře:
Okomentovat