Tváře zla: Zlo v zrcadle

Když jsem se připravoval na tuto sérii, původně jsem plánoval, že bych na začátku této třetí přednášky v naší sérii Tváře zla vyprávěl jako příklad nějaký příběh o zlu. Přečetl jsem si dokonce několik knižních příběhů, kdy různí autoři velmi působivě popisovali realitu zla – například jsem četl životní příběh Angličanky Tiny Nashové, která před několika lety prožila doslova peklo u sebe doma, kdy ji její přítel zmlátil do bezvědomí, pak ji prsty vydloubl oči, a posléze ji  několik dní vyčítal, že si za to všechno může sama. Díky tomu ji pak už nebylo pomoci, oční kanálky vyschly a Tina navždy zůstala slepá. Po přečtení několika těchto příběhu jsem se tak rozrušil, že jsem si uvědomil, že to asi nebyl dobrý nápad. Stačí si totiž otevřít noviny nebo internet a každý z vás si může přečíst o zlu, které se na tomto světě děje neustále. Kdokoliv z nás, kdo umí číst, nepotřebuje přesvědčovat, že tento svět je zlý, a že některé zlo musí mít hlubší původ než v nás. Některé zlo je tak silné, že ho popisujeme slovy: „Co to do něj vjelo?“, což implikuje motivační zdroj zla ležící mimo pachatele zla. Ano, o tom jsme mluvili minulý týden. Autoři Bible popisuji tento motivační zdroj jako osobnost, jako duchovní osobu, jako temného anděla, jako satana, jako ďábla, jako žalobce, lháře a vraha. Moderním pohledem na věc odmítáme existenci osoby, kterou nazýváme ďábel, protože nám to přijde jako středověká pohádka, a tak raději hledáme jiné zdroje zla. Je to pochopitelné, ale dřív nebo později dojdeme k výsledku, že existuje povaha zla mimo lidskou zkušenost, která je doslova nadpřirozená, což znamená, že je mimo naši přirozenou zkušenost. To implikuje výrok: „Co to do tebe vjelo?“

Minulý týden jsme si řekli, že Ježíš získal zpět autoritu nad ďáblem, ruší jeho skutky a zjevuje Boží vůli, která zahrnuje vykoupení ze zlého světa a také moc se ďáblu aktivně postavit. Jakub to pak shrnul slovy (Jk 4:7-8): Poddejte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se Bohu a přiblíží se vám. Jakub nás učí, že když žijeme v poddání Bohu, máme autoritu od Ježíše se vzepřít ďáblu, a přiblížit se k Bohu, který je zdrojem života a dává nám sílu obstát. Možná ale máme pocit, že i když v Ježíše věříme, nepřítel víry má stále navrch, a my nevíme proč. Je tu jeden problém, proč to někdy nefunguje. Ďábel totiž proti nám nepracuje sám. Má ochotné pomocníky, vždy připravené asistovat u našeho hříchu a pokušení. Pokud totiž nepoznáme tyto pomocníky, budeme neustále mít tendenci hledat konkrétní důvod, kdo za to v našem životě může, čí je to vina, a kdo je zodpovědný. Dokonce budeme mít tendenci všechny své zlé rozhodnutí svést na samotného ďábla, protože on je přece Ten Zlý. Jenže naneštěstí to není tvůj jediný nepřítel. Kdo to tedy je? A co s tím můžeme dělat?

Zmíněného velkého nepřítele své vlastní víry znáš poměrně dost dobře. Vidíš ho dokonce každý den. V zrcadle. Ano, jsi to ty sám. Každý z nás je sám sobě největším svůdcem, hranice dobra a zla nepochází mezi národy, kmeny, lidmi, ba ani sportovními fanoušky. Linie zla prochází přímo uprostřed nás, prochází naším srdcem. To bylo základní linii příběhu o potopě, uvědomění si, že všichni jsme zlí. Zlo bylo v každém člověku. Pro mě osobně ve filmu byla asi nejsilnější pasáží scéna, kdy se Noema jeho žena snaží přesvědčit, že jeho děti jsou dobré. Vidí v nich pozitivní vlastnosti. Jenže Noe si je vědomý vlastní zkaženosti, a tak ji odpovídá popisem hlavního hříchu každého z jejich dětí, aby dodal, že sám není o nic lepší ani on, ani jeho žena. To je vědomí vlastní zkaženosti a spravedlnosti, které nutně potřebujeme proto, abychom mohli zakusit ve svém životě duhu naděje. V této sérii mluvíme o zlu, odkud pochází a jak se s ním můžeme vypořádat, a proto nemůžeme jít okolo a musím říct, že hranice zla je přímo v našem srdci. Koneckonců, Ježíš sám tvrdí (Matouš 15:18-19): Co ale z úst vychází, jde ze srdce a špiní to člověka. Ze srdce totiž vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilnění, krádeže, křivá svědectví, urážky. Tyto věci špiní člověka. Bůh není konsternován tím, co leze do našich úst, jako tím, co leze z nich, protože je to ukazatel našeho srdce. Pokud má Ježíš pravdu, zlé myšlenky ve skutečnosti jsou z hlubšího zdroje než je naše mysl, a tím je naše srdce. Slovy Jeremiáše 17:9: Lidské srdce je ze všeho nejzrádnější, je nenapravitelné – kdo mu rozumí?

Právě to je náš velký problém. Celou dobu nás totiž všichni (myslím tím opravdu všechny od rodičů, přes školu, moderní psychologické postupy až po pop kulturu) přesvědčují, že jsme vlastní dobří, že máme dobré srdce, a pokud děláme něco zlého, je to jen proto, že jsme vlastně oběť. Vždycky za to může někdo jiný: moc aktivní rodiče, chybějící rodiče, zneužívající rodiče, škola, práce, společnost, chudoba, vláda, nevláda, špatní kamarádi, nepřítomní kamarádi, atd. Naše společnost je založena na řešení a potlačování vnějších faktorů, které nás přece tolik omezují a my pak věříme, že když tyto faktory změníme, všechno bude v pohodě. Jinými slovy, věříme v mýtus neustálého rozvoje. Vždycky můžeme být lepší, úspěšnější, bohatší, milejší, oblíbenější, mocnější, atd. A protože věříme v mýtus neustálého progresu a zároveň jsme krmeni tím, že jsme v jádru dobrými lidmi, soustředili jsme se na modifikaci chování jako cestu ze zla. A pokud se v chování změnit nedokážeme, vždycky můžeme najít viníka, který za to může, a je za to zodpovědný. My to ale nejsme.

Jako křesťané do toho ještě přimontujeme ďábla, který za všechno může a nakonec se můžeme vymluvit na něj, když se nám nedaří žít tak, jak bychom si představovali. Ďábel je přece naším nepřítelem, takže pokud hřeším, může za to on a ne já. Já jsem vlastně dobrý. Proto nás také napadají ty obvyklé otázky typu: „Proč se zlé věci stávají dobrým lidem?“ Jsme ale opravdu dobří? Jako fakt? Napětí, které cítíme u Ježíšových a Jeremiášových slov je v tom, že nás přiřazuje k problému, ne k řešení. Stejně jako v legendárním filmu Matrix se kterákoliv oběť systému mohla zároveň stát jeho agentem. Pokud se chceme vypořádat se zlem, potřebujeme se od tohoto systému osvobodit. Do té doby jsme jeho součástí. Koneckonců, je to naše žádostivost nebo dokonce chtíč, která nás pokouší ke hříchu. Jakub píše (1:13-15): Když je však někdo pokoušen, ať nikdy neříká, že to pokušení je od Boha. Jako Bůh nemůže být pokoušen zlým, tak také sám nikoho nepokouší. Když je někdo pokoušen, vždycky jej vleče a vábí jeho vlastní chtíč. Chtíč, jakmile počne, rodí hřích a hřích, když dospěje, plodí smrt.

Proto nám nepomůže nadávat na zlý svět a obviňovat Toho Zlého. Aktivně se na systému světa podílíme svým vlastním chtíčem (vzpomínáte, středem zlého světa je žádost těla, žádost očí a namyšlenost – pýcha – života). Spolupracujeme. Ale Bůh nás zachraňuje od zlého světa a dává nám autoritu nad zlým ďáblem, protože má pro nás jiný plán a jinou moc. Začíná tím, že nám dává nové srdce, když se jej rozhodneme následovat. Proměňuje naše srdce, vlévá do něj lásku skrze Ducha svatého a svou životodárnou moc. To ovšem nic nemění na tom, že se potřebujeme vypořádat se zlem, které je uvnitř nás. Dostali jsme nové srdce, ale zároveň jsme plní zlozvyků a vzorců chování, kterých jsme se jen tak lehce nezbavili. Přestože máme nové srdce, pere se v nás chtíč a žádostivost, protože jsme to stále my (byť naše postavení vůči Bohu bylo dramaticky proměněno). Slovy Pavla: Nekonám totiž dobro, které chci, ale zlo, které nechci.

Koneckonců, všimněte si, co Jakub píše dál (4:1-2): Odkud pocházejí boje a sváry mezi vámi? Nepůsobí je snad vaše choutky, které se ve vás perou? Dychtíte, ale nemáte, vraždíte a závidíte, ale nemůžete dosáhnout, bojujete a válčíte, ale nemáte, protože neprosíte. Prosíte, ale nedostáváte, protože prosíte zle, abyste uspokojili své vlastní choutky. Hovoří zde o neuhasitelné žízni po něčem víc, což jsou choutky, které se v nás perou. Hranice mezi dobrem a zlem je právě uprostřed nás. Jak ovšem všichni víme, chutě nebudou nikdy plně uspokojeny. Vždycky chtějí víc. Naše chutě po víc působí sváry. Jakub píše, že nemáme to, po čem toužíme, protože neprosíme Boha, a místo toho se to snažíme najít svou silou a ve své moci, což nakonec plodí sváry a boje mezi námi, lidmi, a tedy zlo. Jakub nás tady vlastně nabádá, abychom místo válek mezi sebou, místo závisti a žárlení to raději upřímně a otevřeně řekli přímo Bohu. Pak ovšem dodává ještě jednu věc, a ta se týká naší motivace k modlitbám. Dokonce naše modlitby mohou být zlé, pokud je vnímáme jako nástroj k prosazení sebe sama a k zisku. Pokud se tohle nezmění, zůstáváme součástí systému, součástí matrixu. Jak se z něj můžeme dostat? Ve filmu to byla červená a modrá pilulka. V životě to chce jednu věc, o které se v naší slušné společnosti nemluví. Potřebujeme umřít sami sobě.

Potřebujeme umřít sobě, abychom žili s Kristem a v jeho moci. Ne, to neznamená, že budeme někoho zabíjet. Znamená to, že se opravdu a velmi radikálně vydáme Bohu a jeho moci. To zahrnuje ono poddání se Bohu z minulého týdne pro autoritu nad ďáblem. Ale také to přináší moc bojovat s hříchem, pýchou a žádostmi našeho života. Slovy apoštola Pavla (Římanům 6:6): Víme přece, že naše staré já bylo ukřižováno s ním, aby hříšné tělo pozbylo moci, abychom již dále nesloužili hříchu. Bible mluví o těchto dvou veličinách boje se zlem uprostřed nás jako o starém člověku a starém těle. Zatímco starý člověk bylo synonymum pro člověka, který žil bez Boha; staré tělo bylo synonymum pro návyky, zlozvyky a vzorce chování, které jsme si vypěstovali. Všimněte si vzájemné závislosti. Starý člověk (tedy moje identita v nezávislosti na Bohu, která si žila jak jsem sám uznal za vhodné) je ukřižován s Kristem (a tedy popraven) právě proto, ABY naše staré a hříšné tělo (a nemluvíme zde o tomto fyzickém těle, byť už taky není nejmladší – mluvíme tady o onom souboru návyků a zlozvyků) bylo zbaveno moci a my jsme nesoužili hříchu. Jinými slovy, pokud budeme žít z Boží moci, z moci Ducha svatého, pak žádosti našeho těla vykonávat nebudeme, protože budeme ustanovovat nové návyky, které dělají Bohu radost, a které nakonec nám pomohou porazit zlo v tomto životě.

Zbavit naše tělo moci ovšem může trvat pomalu, že? Staré zvyky umírají docela těžce. Všichni to známe. Proto nás apoštol Pavel vybízí k radikálnímu a aktivnímu kroku. Římanům 12:21 Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem. To je základní cesta, kterou pro Ježíšovy následovníky má apoštol Pavel. Zlo bude mít tendence se v tobě prát, protože žijeme ve zlém světě, jsme pokoušeni tím zlým a máme návyky a zlozvyky, které nás vedou k hříchu. Skrze svou oběť na kříži, kterou porazil ďábla a vysvobodil z pravomoci zlého světa, nám však Ježíš dává sílu a moc se s tímto zlem vypořádat. Dokonce nám dává úkol aktivně přemoci zlo dobrem. Tím přemůžeme zlý svět, zlého anděla i zlo v nás. Co to ovšem znamená? Jak můžeme konat dobro? Co všechno to zahrnuje? A jak to zvládneme? O tom všem si povíme příští týden.