Asi každý člověk na světě se
alespoň jednou zeptal sám sebe otázku uprostřed nějakého trápení nebo uprostřed
bolesti, která zní zhruba takto: „Proč se mi to stalo? Proč se takové věci
stávají právě mě?“ Je to přirozená
otázka po smyslu bolesti a utrpení, a je to také otázka, která se týká
existence zla. Je zcela normální, že nás zajímá, proč zlo existuje a odkud se
bere. Je to otázka, kterou se zabývá většina různých náboženství, filozofií, a
dokonce politických ideologií – a díky tomu existuje mnoho různých možných
odpovědí, proč zlo a proč já ve formě systémů a konceptů od zlepšení životního
prostředí, vymýcení chudoby až po přinášení obětí bohům nebo dokonce popírání
existence zla. Je tedy jasné, že křesťanská víra se také potýká s touto
otázkou, protože každý z nás bolest zažívá, prožívá a kráčí vedle těch,
kteří nesou ještě větší ranec bolesti, než bychom si dokázali představit.
Zamysleli jste se ovšem někdy nad povahou bolesti? Jistě není bolest jako
bolest, a některá bolest je velmi užitečná, protože indikuje hlubší nebo větší
problém. Pro některé lidí je dokonce bolest životně důležitou funkcí. Jak
ukazují výzkumy, například u nemocných leprou (u malomocných) nás ochraňuje
před sebezničením – jejich tělo se nepoškozuje a nerozpadá samotnou nemocí,
jako tím, že ztratilo schopnost cítit bolest. Když tedy například šlápnou
špatně, necítí bolest a následně si způsobí zranění. Pravdou také je, že se
naučíme více z momentů osobní bolesti než z momentů rozkoše.
Jenže, když jde o bolest, všichni
se ji chceme vyhnout. Já jsem kupříkladu jako dítě nesnášel zubaře. Je tady
někdo, kdo mi rozumí? Díky! I dnes některým stačí vidět jehlu... Bolest může
mít pozitivní vlastnosti, ale to neznamená, že ji máme rádi. C. S. Lewis napsal
velmi promyšleně proslulou knihu Problém
bolesti, ale když jeho žena zemřela předčasně na nemoc, napsal velmi
emocionální Svědectví o zármutku.
Bolest totiž vnímáme zcela jinak, když udeří někde blízko nás. Tehdy nás mobilizuje.
Tehdy máme chuť bojovat. Protože bolest více než cokoliv jiného implikuje to,
že jsme lidské a živé bytosti. (Bolest
je koneckonců funkční jen u živých bytostí, robotovi je dost jedno, že jste mu
urvali mechanickou ruku.) Je jasné, že většina bolesti je spojená
s lidskou volbou, například: (1) Některá bolest je přímým nebo nepřímým
důsledkem naší vlastní životní volby:
kouření, alkohol, drogy, přejídání, atd. nám způsobí bolest, za kterou těžko
obviňovat Boha. Jindy se jedná o nepřímý důsledkem životní volby: lenost
například produkuje chudobu. (2) Některá bolest je ovšem způsobená volbou
jiných lidí, kde jsme my
oběťmi: patří tam zneužívání, krádeže, vraždy, války, korupce, prostě všechny
věci tohoto světa, o kterých jsme mluvili minulý týden. (3) Některá bolest je vedlejším
produktem jinak dobrých věcí:
například utopení je vedlejším produktem dostatku vody ke koupání, což rozhodně
není samozřejmost. Vítr točí vzduchem, ale někdy tak vzniknou tornáda.
Zemětřesení recyklují minerály, ale také zabíjejí tím, že působí tsunami nebo
shazuje domy. Jak to, že dobrý svět, který Bůh stvořil jako dobrý, se stal zlým
světem, kde nám působí bolest i jinak dobré věci a dobré procesy?
Zdá se totiž,
že můžeme stát tváří v tvář (4) bolesti, která má nadpřirozený původ. Z pohledu křesťanů se může jednat
o Boží soudy nad zlem a našimi volbami, které zlo působí. Příkladem by mohl být
příběh Noema, který jsme na Velikonoce shlédli (a doufám, že) prodiskutovali.
Nikde v jeho příběhu v Genesis není zmínka, že Noe byl zachráněn
protože byl lepší než lidé jeho doby, jejichž zlo bylo tak velké, že Bůh
litoval, že je stvořil. Noemův příběh nakonec zlo ani nevyřešil: jeho potomci
vybudovali věž Bábel, ale také mezi ně patřil Abrahám, který se stal otcem víry
a začátkem nového příběhu. Nicméně, potopa je jasný vzkaz, že Bůh nenávidí zlo,
a to, co zlo dělá s jeho stvořením. Jenže i uprostřed soudů Bůh dává duhu
a své spasení, záchranu a milost. Jeho soud je nakonec novým začátkem
s novou nadějí. Některá bolest však očividně tuto naději zcela postrádá, a
tato bolest je průvodním jevem zlého světa. Jak se dobrý svět mohl stát zlým?
Je tady mnohem temnější strana
zla, které má nadpřirozený původ. Je to tak důležitá část našeho chápání, odkud
se zlo bere a jak nad ním můžeme zvítězit, že Ježíš sám nás nabádá ve své
vzorové modlitbě, abychom prosili Boha, aby nás vysvobodil od Zlého. Proslulý americký psycholog M. Scott Peck
býval agnostikem. Podle jeho moderního chápání psychologie zlo jako takové
neexistovalo – byli jen pacienti, kteří se potřebuji léčit. Když se pak ke
svému vlastnímu překvapení stal křesťanem, uvědomil si, že kolem sebe vidí
případy, které se nedají klasifikovat jako „nemocní pacienti“, kteří jsou jen
popleteni. Uviděl mnohem větší a silnější realitu zla. Podle jeho knihy Lidé lži je možné, aby se lidí zmocnilo
zlo, takže jsou zmanipulováni lží (vnuknutí), které zcela uvěří, zapomenou, že
to byla lež a učiní z této lži základ své identity. Podle Pecka je tato
síla zla nadpřirozená, nadlidská, a podle jeho kvalifikovaného psychologického
vyjádření, dokáže uzurpovat nejen jednotlivce, ale také celé společnosti. Jeho
kniha logicky vzbudila tehdy v 80. letech velké pozdvižení, bylo to totiž
v době, že by vás jako pacienta chtěli zavřít, pokud jste ve slušné
společnosti vyznali, že věříte na existenci ďábla nebo satana, jako ho Bible
nazývá. Lidé totiž ohledně ďábla upadali tehdy i dnes do svou extrémů: buď vůbec nevěří v jeho existenci, nebo
se jím naopak zaobírají tak moc, že už jim nezbývá místo na Boha.
To ovšem nic nemění na tom, že
autoři Bible velmi otevřeně popisují ďábla jako reálnou bytost, která vládne
zlému světu a přetváří jej ke svému obrazu. Koneckonců, tady máte několik
příkladů: Jan napsal v 1.
Jan 5:19: ...celý svět leží ve Zlu.
Pavel pak napsal v 2. Korintským 4:4: Těmto
nevěřícím zaslepil bůh tohoto světa mysl. Ježíš s tím Zlým měl velmi osobní zkušenost, když byl
pokoušen na začátku své veřejné služby. Během pokušení mu ďábel (Matouš 4:8-9) ukázal všechna království světa a jejich slávu. „To všechno ti dám,“
řekl mu, „když padneš na kolena a pokloníš se mi.“ Ježíš jeho nárok a autoritu nad světem
nezpochybnil. Opravdu,
tento svět je zlý z konkrétního
důvodu, sám o sobě nevznikl jako zlé místo, ale jako dobré. Proto vidíme na
tomto světě a v lidských vztazích záblesky krásy a dobra, někdy tomu přímo
říkáme, že jsou to záblesky nebe. Jsou to střípky původního dobra, střípky
krásy, která nás vrací na začátek našeho příběhu, kdy zlo neexistovalo. Jsou to
momenty naděje na svět, ve kterém zlo znovu nebude, stejně tak, jako nebude
trápení. Zmatek ale zůstává. Je-li svět beze zla možný, jsou-li v nás
střípky původní krásy, a zažíváme-li záblesky dobra, proč zlo na tomto světě
existuje a jak sem vůbec přišlo? Jak
to, že pokud Bůh stvořil svět jako dobrý, je tento svět zlým a navíc pod vládou
někoho, kdo se jmenuje Ten Zlý? Jak se to vlastně stalo? A kdo ten Zlý vlastně
je?
To
jsou dobré otázky. Zkusíme se na ně podívat. Autoři Bible popisují, že kdysi
dávno, v daleké minulosti, možná před stvořením tohoto světa, vznikla
vzpoura proti Bohu. Anděl, kterému přezdíváme Lucifer padl kvůli své pýše a
touze povýšit se nad Boha. Vedl další anděly do bitvy proti Bohu a tato nebeská
válka trvá do dnešních dnů. Z Lucifera se stal satan: žalobce a pokušitel.
Když Bůh stvořil člověka, postavil do zahrady strom života, který sliboval věčný
život, ze kterého mohli lidé svobodně jíst, ale pak tam byl strom poznání
dobrého a zlého (všimněte si, že už tehdy v dobrém Ráji je slovník dobra a
zla), ze kterého Bůh jíst zakázal. Důvodem byla možnost volby, bez svobody by
totiž člověk byl jen inteligentním a naprogramovaným robotem. Svobodná vůle znamená, že jsem svobodný Boha
odmítnou a jsem také svobodný se rozhodnout pro zlo, protože je to schopnost se
rozhodovat navzdory a dělat věci navzdory dobru je zlo. Proto mohou dobrá
stvoření konat zlo. Bůh tedy zlo umožnil a člověk zaktivoval. V příběhu
z Ráje přichází ďábel v podobě hada k lidem a svede je pomoci
lži (vidíte ozvěnu psychiatra Pecka?). Zpochybní Boží slova a přesvědčí lidi,
že naopak budou jako Bůh (to bylo jádro jeho vlastního pádu od Boha), a že Bůh
jim to zakázal, protože se bál konkurence. Tohle zůstává dodnes klasickou
satanovou lstí: přesvědčit lidi o tom, že
Bůh s nimi hraje špinavou hru.
Tím, že člověk na tuto lež
přistoupil, odevzdal to, co mu patřilo (Bůh mu svěřil zemi k panování)
právě ďáblu, který se díky tomu stal bohem tohoto světa, vládcem, který
uplatňuje svou autoritu nad stvořením s jediným záměrem: zranit Boha tím, že
od něj odvrátí dobré stvoření, které ta vydá marnosti. Tím, že člověk chtěl mít to, co patří jen Bohu, ztratil to, co patřilo
jemu. Od té doby raději žijeme s naším poznáním dobra a zla více, než
s poznáním důvěryhodného Boha. Proto také přichází Ježíš (v evangeliích
čteme, jak ho démoni rozpoznávají, ale neví, proč přišel), doslova (1. Jan 3:8)
Proto se ukázal Boží Syn, aby zrušil skutky ďábla. Vládne-li ďábel pomocí lží, Ježíš je
cesta, pravda a život. Ježíš je totiž obrazem Boha, zjevuje tedy pravý obraz
Boha a my dnes vnímáme Boha skrze Ježíše. On je základem víry, on je také
brýlemi, pomoci kterých vnímáme Boží záměry a vůbec celý příběh Bible. Nakonec
to byla Ježíšova smrt na kříži, která nás vysvobodila z moci ďábla. Kříž
vypadal jako Boží porážka, ale vzkříšení porazilo zlo přímo v jeho jádru.
Křížem tak Bůh odhalil svou moudrost. Ježíšova smrt zjevila Boží lásku – Ježíš
byl ochoten trpět, abys byl ty svobodný a už více nepatřil do pravomoci a pod
autoritu ďábla. Ježíš dal svůj život jako výkupné za tebe. Slovy autora Židům
2:14-15: Svou smrtí zlomil moc toho,
který měl moc smrti (to jest ďábla), a osvobodil ty, které strach ze smrti po
celý život držel v otroctví. Po Ježíšově vzkříšení se dokonce mění situace
s autoritou nad světem – najednou již patří Kristu, ne ďáblu. Tak jak to,
že stále to vypadá, že ďábel vládne? Je to podobné jako v den D během 2.
Světové války. Z dnešního pohledu je jasné, že v okamžiku, kdy se
spojenci vylodili v Normandii, Hitler svůj boj již prohrál, v praxi
však válka ještě dlouho pokračovala až do hořkého konce. Spojenci ovšem
osvobozovali území při svém tažení na Berlín. Podobná situace je i
s ďáblem. Kříž jej porazil, ale systém zlého světa stále existuje, protože
kdyby Bůh dnes zničil veškeré zlo, musel by zničit i lidi, kteří jsou zatím
jeho součástí. Proto také má pro církev úkol duchovně území osvobodit a
pracovat na proměně světa až k úplné transformaci a věčné svatbě nebe se
zemí, kdy se naplní naše věčná naděje.
Jak
ovšem máme žít do té doby? Bratr Ježíše Jakub (Jk 4:7-8) nás učí strategii, jak
na ďábla, který vyplývá z Ježíšovy autority. Poddejte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se
Bohu a přiblíží se vám. Co tady Jakub učí? Ježíšova autorita pro tebe platí
tehdy, když žiješ v poddání Bohu, jinak ne. Když jsi ovšem poddán Bohu, to
znamená, že jsi mu poslušný a respektuješ jej jako svého Pána, pak máš autoritu
se vzepřít ďáblu, když tě otravuje nebo na tebe útočí. Když to uděláš, nemáš
zapomenout, že tvůj život není o duchovním boji, ale o přiblížení se
k Bohu, takže tohle je jeho strategie, jak žít ve vítězství, které máme
skrze Ježíše. Možná
to ale nefunguje. Možná máš pocit, že i když v Ježíše věříš, nepřítel víry
má stále navrch, a ty nevíš proč. Možná existuje odpověď. Je tu jeden
problém, proč to někdy nefunguje. Ďábel totiž proti nám nepracuje sám. Má
ochotné pomocníky, vždy připravené asistovat u našeho hříchu a pokušení. Víte,
kdo tito pomocníci jsou a jak je zvládnout? O nich si povíme příští týden.
Žádné komentáře:
Okomentovat