středa 25. března 2015

FamilyFest: Aby manželství nebylo ponorka (3. díl) | Ještě jeden pokus

V letošním FamilyFestu mluvíme o principu ponorky. Manželství totiž opravdu působí jako dobrovolné uzavření se do omezeného prostoru ponorky. Možná se v ponorce dusíme, protože máme prostor, že jsme chyceni do pasti. Samotný fakt uzavřeného prostoru ale není negativní, naopak je to smysl manželské dynamiky, ve které dva lidé přilnou natolik, že vytvoří zcela zvláštní a jedinečný vztah, který nemá obdoby v žádném jiném vztahu v našem životě: v přirozené rodině, mezi přáteli, v práci, nebo kdekoliv jinde. Tento vztah je doslova tajemstvím býti jedním tělem. Manželský vztah viditelně zvýrazní, cokoliv do toho prostoru přilnutí vložíme. Někdy ovšem uděláme kroky a rozhodnutí, které změní náš uzavřený prostor manželské lásky na past ponorky plavící se v otrávených vodách konfliktů. Většina z nich jsou v jádru prkotiny. Všimli jste se, že? Možná je to o tom, jak moc se snažíme do vlastního manželství vnutit vlastní pohled na věc. Je to zajímavé, ale v manželství získáte zdarma druhý pár očí. Jsme-li neopatrní, tento druhý pár bude vidět věci natolik jinak, že se to pro nás stane konstantním konfliktem a vzájemnou tenzí, a budeme se nekonečně přesvědčovat, aby to ten druhý viděl mým pohledem. Místo toho ale můžeme dovolit, aby nám druhý pár očí dal širší, větší, a celkově plnější pohled na svět. Místo, abychom viděli svět pouze dvěma očima, vidíme ho rovnou čtyřma. Musíme ale předpokládat, že druhá osoba vidí něco, co nevidíme my.

Snažím se zkrátka říct, že přesně ty síly, které naše manželství tak komplikují, mohou hrát zároveň pro nás a mohou náš vztah posilnit. Většina manželských konfliktů totiž vzniká na základě velmi malých problémů, které bychom v jiném vztahu i přehlédli. V manželství se ale zvýrazní a zvětší do nebetyčného napětí, které zadusí naše pozitivní pocity. A když se zadusí naše pozitivní pocity, hrozí nám, že místo praktické lásky se nám do vztahu vplíží počítání skóre. Co tím myslím? Věci, které jsme pro druhého dělali z lásky; oběti, které jsme přinášeli rádi; skutky, které jsme dělali bez přemýšlení; to všechno zmizí a místo toho se objeví „kontrakt“: Ty uděláš pro mě tohle, a já za to pro tebe udělám tamto. Jenomže takový vztah pak připomíná spíše byznys nebo vztah dlužníků. Rozhodně to nepřipomíná láskyplný vztah. Minulý týden jsme si řekli, že prvním krokem ke zlepšení nebo nápravě našeho manželství, je získat realistický pohled na lásku. Ta je mnohem více skutkem než pocitem. Proto jsme končili minule s otázkou: Jsem ochotný se rozhodnout pro lásku? Tato otázka je ještě důležitější v situaci, kdy se z manželství stane kontrakt na počítání skóre. Proč vůbec skóre počítáme? Jak s tím můžeme přestat? Abychom přestali počítat skóre, musíme se pohnout od strachu k lásce.

Věděli jste, že v našem mozku se probudí konkrétní místo v okamžiku, kdy jsme zranitelní nebo na nás někdo útočí? Není to racionální rozhodnutí, ale primální instinkt jehož smyslem je přežít. Když mozek vyhodnotí nebezpečí, vede nás buď k útěku nebo boji. Proto jsou konflikty s počítáním skóre iracionální. Nejde totiž o samotný problém nebo konflikt, ale o to, že se v našem mozku aktivuje reakce na ohrožení. Reakce nás vede ke strachu, což nás vede k hněvu. Jiná, rozvinutější část mozku obhospodařuje lásku, empatii a soucit. A teď to důležité: Primitivní, ochranářská, ustrašená část mozku určená k přežití nemůže fungovat zároveň s racionální láskyplnou částí. Když jednáme v lásce, vypínáme v mozku hned několik emocí, jedna z toho je strach. Hněv se dá porazit jednáním v lásce a soucitu. Jeden z důvodů, proč miluji Ježíšův příběh, je ten, že láska v různých podobách bez příkras nebo nánosů byla jeho poselstvím, které Ježíš kázal i žil. Autoři evangelií Ježíšův pohled na lásku zdůrazňují, a jeden z nich, Jan, napsal překvapující definici lásky. 1. Jan 4:18: V lásce není žádný strach. Láska, jež došla naplnění, zahání strach pryč, neboť strach přináší muka. Kdo se však bojí, nedošel v lásce k naplnění. Pokud milujeme, pak se nebojíme. Nebojíme se o své místo, nebojíme se o svůj hlas, nebojíme se o svou pověst. Opravdová láska je zaměřená na to nejlepší pro druhého. Pokud chcete přestat počítat skóre, někdo z manželů musí udělat první krok k druhému partnerovi. Uděláte-li první krok, stane se něco mocného a silného. Nic totiž nepromění prostor mezi manželi více než dobrovolná oběť. Navíc, když budeme dělat první kroky, nakonec ztratíme přehled o tom, kdo dělá první kroky a kdo obětuje více. Skóre zmizí a začne platit princip vzájemného poddání a vydání. 

Možná to dnes ovšem posloucháte a říkáte si: „Pro nás už je pozdě. V našem manželství už není prostor pro lásku, naše ponorka nás tolik zadusila, že už nemáme naději ani šanci ani směr.“ Možná skutečně se v manželství více bojíte než milujete – a pozor, nemyslím strach o druhého, ale spíše strach o sebe a svou pozici a své místo a svou budoucnost. Nebudu vám lhát. Všechna manželství procházejí nerovnostmi, ale některá prostě potřebují víc než jen zlepšit. Potřebují zachránit. To není jednoduché. Je lehké se zamilovat, ale velmi těžké bojovat o lásku. Říkáme si: Co se stalo s naším snem? Proč se zdá, že všechno vytváří konflikt? Náprava není jednoduchá, ale hej, není nemožná. Ještě není čas na kapitulaci. Manželství není ukončeno, dokud není ukončeno – dokud papíry nejsou podepsány. Sen může znovu ožít, nestane se tak ovšem bez práce – tato práce bude zahrnovat naslouchání, porozumění, disciplínu, změnu. Otázkou ovšem zůstává, zda jsme ochotni. Manželský autor a poradce Gary Chapman říká: Nikdy se neptám lidí: Chcete pracovat na svém manželství? Vždycky se ptám: Budete pracovat na svém manželství? V krizi totiž ztrácíme většinu chuti pracovat. V téhle chvíli však pro změnu musíme udělat jednu věc. Jakou?

Vysvětlím vám to na příkladu z našeho života s Ditou. Letos používáme ilustraci ponorky, což každý Čech dobře chápe (používáme tuhle frázi), ale do angličtiny se to překládá nesnadno, protože „být v ponorce“ zní spíše jako dobrá a pozitivní věc. Tenhle týden jsem se proto s několika přáteli snažil najít anglický kulturní ekvivalent této fráze a nakonec jsme se shodli, že nejblíže je tomu „cabin fever“, tedy „chatová horečka“. Když už mluvíme o chatě, nemohu si nevzpomenout na náš nejslavnější příběh o naší chatové pasti. Když jsme se vzali, půjčili jsme si od příbuzného chatu na líbánky. Bylo to kousek od Hradce, ale to jsme ještě netušili, že tady jednou skončíme. Chata byla v malé vesničce uprostřed lesa, jmenuje se Pustá Proseč (už ten název asi jasně říká, že je to díra). Příbuzný nás tam vysadil a vysvětlil, jak tam všechno funguje, co a jak máme používat a tak podobně. Nahoře v patře byly dvě ložnice. Jedna z nich měla přes dveře prkno a druhá byla volně přístupná. Náš příbuzný nám řekl, abychom šli do ložnice napravo a ne nalevo, kde bylo prkno. Zamával nám a odjel pryč. Podívali jsme se do ložnic a Dita prohlásila, že se ji teda rozhodně více líbí ta ložnice nalevo s prknem a tak, abychom šli raději tam. Prkno jsme odstranili a vešli dovnitř. Najednou jsem si všiml, že se dveře začaly samy zavírat a s hrůzou mi sklouzl zrak na kliku, která tam nebyla! Jen jsem vykřikl: Pozor, a dveře zaklaply dovnitř bez kliky, chyceni v pasti: bez nářadí, bez telefonu, bez lidí v Pusté Proseči, v patře s oknem asi 5-6 metrů vysoko nad kameny. Co budeme dělat? Než jsem si to stačil rozmyslet, dovnitř vletěla vosa a píchla Ditu do nohy. Dita zaječela, padla na matraci a křičela: „Dělej něco!“ Já, den starý novomanžel, totálně chycený v ponorce, vlastně v chatě, jsem začal panikařit. Co mám dělat? Dveře vyrazit nešly, byly na naší straně. Bez nářadí je neotevřu. Mám skočit dolů? Velká výška, zlomím si nohy. Skučící novomanželka vyžadující akci. Rozhodl jsem se: skočím dolů. Najednou jsem si ale všiml v lese pohybu. Někdo tam je! Začal jsem z okna volat o pomoc. Objevil se houbař, který do chaty vlezl a dveře nám otevřel. Proto tam bylo to prkno, ale my jsme ho nerespektovali. Houbař nás zachránil od pravé chatové horečky.

Jaké je ponaučení z našeho příběhu? Kromě: Nechoďte do místnosti s prknem!? Ponaučení spočívá v tom, že když se chytneme do pasti ponorky nebo chaty, potřebujeme volat o pomoc. Potřebujeme požádat o pomoc. Pýcha a falešná hrdost nám (hlavně chlapům) brání mluvit o svých problémech. Jenže, bez požádání o pomoc se nám obvykle pomoci nedostane. No dobrá, aby to však nebylo tak jednoduché, je tady malý háček: Požádat o pomoc nestačí. Velmi záleží na tom, koho o pomoc požádáme. Jsou osoby a lidé, které bychom o pomoc žádat měli. A jsou lidé, které bychom o pomoc žádat neměli. 

(1) O pomoc v našem manželství bychom neměli žádat kamarády, kamarádky, a už vůbec ne kolegy nebo kolegyně z práce. Já vím, jsou to často ti první, kterým se svěříme s manželskými problémy. Pamatujete, jak jsem minule říkal, že onen dynamický prostor mezi mužem a ženou v manželství je svaté (oddělené) místo? Je natolik svaté, že bychom tam neměli vkládat jiného člověka. Pokud to uděláme, nevědomky začneme cestu k nevěře (která skoro vždy vzniká svěřováním vnitřních problémů třetím osobám). Co vypadá jako: „On mě tak chápe!“ a „Ona mi tak rozumí!“ se stane začátkem konce. Ne. Musíme volat o pomoc na správná místa. Kde tedy? 

Možná vás to překvapí, ale musíme začít (2) u svého manželského partnera. Vyžaduje to pokoru a odvahu přijít právě k tomu, s kým se cítíme v ponorce, a požádat ho/ji o pomoc. U toho musíme začít. Bez pokání není smíření. Bez omluvy není láska. Chce to obrovskou kuráž přemoct skepticismus a únavu a začít pracovat na uzdravení manželství. Chce to odvahu projevit laskavost tomu, kdo se k tobě nezachoval hezky, a mluvit pravdu v lásce. Rozvod není odpověď. Záchrana manželství vyžaduje ochotu k pokání, upřímnost, odvahu, a jasný pocit, že nechceme prožívat svůj život bez této osoby, se kterou jsme spojeni. 

(3) Cítíme-li, že přes veškerou snahu o pokání a smíření nedokážeme situaci vyřešit spolu, potřebujeme odbornou pomoc: můžeme požádat o pomoc psychologa, pastora nebo poradce. A církev. Tady je skryté tajemství úspěchu křesťanských manželství. Našemu manželství nepomůže seznam věroučných bodů, ale prostředí církve: pravidelná návštěva křesťanských shromáždění a malých skupin, kde existuje vzájemná důvěra, mlčenlivost a podpora, to je prostředí, kde můžeme, kde musíme, požádat o pomoc. 

(4) A nakonec, potřebujeme požádat o pomoc Boha. Nic nemá tak obrovskou uzdravující moc, jako požádat svého nebeského Otce, který si přeje, aby naše manželství prospívalo, aby vstoupil do našeho uzavřeného, svatého, prostoru ponorky a převzal kormidlo našeho života a našeho manželství.

Volání o pomoc vyžaduje pokoru a odvahu. Pokoru přiznat, že to sami nezvládáme. A odvahu důvěřovat. Já vím, je to těžké. Ale každé manželství má naději, dokud existuje. Každé manželství se může stát skvělým, když dovolíme, aby skutek (ne pocit) lásky vypnul náš strach a my se odvážili důvěřovat, odvážili se omlouvat, odvážili se odpouštět a odvážili se požádat o pomoc: našeho manželského partnera, svou církev nebo odborníka, a svého Boha, který tě miluje.

Žádné komentáře:

Okomentovat