Moc nad zkázou

V seriálu přednášek Anatomie zázraků jsme si zázrak definovali jako vnější zásah nadpřirozené síly do našeho světa. Evangelia, Ježíšův příběh zaznamenaný čtyři různými lidmi z různých pohledů, obsahují mnoho odkazů na takové zásahy, které Ježíš inicioval nebo udělal. Dělal to především ze dvou důvodů: dokazoval tím svou identitu – svůj původ jako Božího Syna, a pomáhal konkrétním lidem v nouzi. Autoři evangelií popisují celkem třicet čtyři různých zázraků. Samozřejmě mezi ně řadíme také velkou trojku, na které spočívá Ježíšova identita: vtělení (nadpřirozené početí), vzkříšení z mrtvých a nanebevstoupení Ježíše. Nejčastějšími zázraky zmíněnými v evangeliích, jsou však nadpřirozená uzdravení, a to především chromých lidí, slepých, hluchých a němých. Jan na závěr svého spisu zmiňuje, že Ježíš udělal mnoho dalších zázraků, které do výběru evangelií nedostaly, nicméně sám dělá pečlivou selekcí toho nejlepšího, co Ježíš udělal. Ve svém evangeliu popisuje zázraky jako znamení a protože skladba jeho evangelia je více filozofická (zabývá se velmi Ježíšovým učením a vůbec jeho identitou), pečlivě si vybírá sedm konkrétních zázraků, které jsou znameními Ježíšovy identity. Těchto sedm zázraků zahrnuje proměnu vody ve víno a nasycení tisíců lidí dvěma rybami a pěti chleby – ty jsou znamením moci nad nedostatkem – mezi další patří moc nad přírodou a moc nad smrtí.

Tři ze sedmi Janem pečlivě vybraných zázraků se ovšem týkají uzdravení, což je pochopitelné. Každý z nás podléhá na tomto světě zkáze těla a proto přání zdraví a touha po uzdravení je jednou z nejsilnějších a nejuniverzálnějších tužeb lidstva kdekoliv a kdykoliv. Není tedy divu, že jakmile lidé zjistili, že Ježíš uzdravuje, začali ho vyhledávat a žádat jej o modlitbu. Někdy bylo jejich hledání ovlivněno jejich očekáváním, takže se snažili analyzovat, proč je někdo nemocný a kdo za to může. To děláme podobně i dnes my, ovšem v příkladu uzdravení slepého od narození (což je jedním ze třech Janem vybraných zázraků – už jsme se na něj podívali v v prvním díle naší série) Ježíš celý tento světonázor zpochybňuje. Ano, někdy – dokonce možná často – je zdravotní problém způsobený naší chybou, volbou životního stylu, nebo hříchem (podle několika výzkumů asi 80% našich zdravotních neduhů jsou následky přejídání, alkoholu, kouření, stresu a nedostatku pohybu), nicméně, pointa Ježíšových uzdravení nebylo hledání zdroje nemoci (kdo za to může), ale uzdravení. Jinými slovy, někdy se tak zaměříme na to, abychom pochopili problém, že úplně míjíme toho, kdo nám chce pomoci! Ježíš evangelií je úplně jiný než láskyplný filozof, který hloubá nad smyslem bytí a radí lidem, jak žít lépe. Ježíš uzdravuje nemocné, sytí hladové, očišťuje malomocné, přikazuje přírodě, mění vodu ve víno, křísí mrtvé. Není divu, že Petr později tvrdí (Skutky 2:22): Bůh vám dokázal, kdo je Ježíš Nazaretský, když skrze něj mezi vámi konal divy, zázraky a znamení, jak sami dobře víte. “Jak sami víte“ je tam proto, že to říká lidem, kteří Ježíšovy zázraky viděli!

Dnes se tedy podíváme na další dva příběhy uzdravení z Janova evangelia a co znamenají pro nás dnes. Začneme krátce po prvním zázraku, kterým bylo proměnění vody ve víno. Nejdříve si celou pasáž přečteme a pak se na ni podíváme podrobněji. Jan 4:46-54 Znovu se vrátil do Kány Galilejské, kde proměnil vodu ve víno. Byl tam právě jeden královský úředník, jehož syn byl v Kafarnaum nemocný. Když uslyšel, že Ježíš přišel z Judska do Galileje, šel k němu a prosil ho, aby šel jeho syna uzdravit, protože už umíral.  „Dokud neuvidíte divy a zázraky, neuvěříte,“ řekl mu Ježíš. „Pane, pojď, než mé dítě umře!“ naléhal královský úředník. Ježíš mu řekl: „Jdi, tvůj syn žije.“ Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel. Na cestě se s ním setkali jeho služebníci a oznamovali mu: „Tvůj syn žije!“ Vyptal se jich tedy, odkdy se mu udělalo lépe. Odpověděli: „Horečka ho opustila včera hodinu po poledni.“ Otec poznal, že to bylo ve chvíli, kdy mu Ježíš řekl: „Tvůj syn žije.“ Tehdy uvěřil on i celý jeho dům. Tak Ježíš po svém návratu z Judska vykonal v Galileji už druhý zázrak.

Druhý Janem vybraný Ježíšův zázrak je jak fyzickým zázrakem, tak geografickým zázrakem. Mnoho Ježíšova uzdravení se děje pomocí vzkládání rukou, ale tento zázrak je na dálku. A to je náš první princip. Ukazuje, že Ježíš nedělá zázraky podle šablony, Ježíšova moc nespočívá v metodě zázraku. Ježíš dokáže zmírnit horečku na dálku, 30 kilometrů daleko. Bohu vzdálenost nedělá problémy. Bojíš-li se, zda se tě může dotknout i když zde fyzicky není, pak odpověď je jednoznačně – ano! A ta dálka nás může naučit další věc. Královský úředník šel za Ježíšem celých 30 kilometrů stále do kopce. Některé zázraky vyžadují naše úsilí – zpotíš se u nich. Tvoje snaha nezpůsobí, že se staly, ale nedostatek tvé snahy může zabránit tomu, aby se staly. Slovy Dallase Willarda: Milost není protikladem snahy, je protikladem zásluh. Chtít se něco zasloužit je postoj. Snažit se je akce. Udělat skutek víry je nutné. Snaž se dostat k Ježíši a jeho uzdravující moci. Úsilí je součástí Božího jednání a příklady toho můžeme vidět v mnoha dalších zázracích.

To je přesně to, co v jiném příběhu udělala žena s krvácením. Protlačila se skrze dav, aby se mohla dotknout třásní jeho roucha a mohla být uzdravena. Proto udělala krok, za který by ji normálně vůdcové spíše pokárali. Kolem Ježíše se tísnily davy, které na něho šahaly, nikdo se však nikdy neměl dozvědět, že přestoupila židovský zákon a dotkla se Ježíše. Tímto činem ovšem projevila víru, za kterou ji pak Ježíš pochválil. Víra je totiž praktický čin. Ježíš její dotek hned pocítil, protože její dotek byl hodně jiný, než dotyky všech ostatních lidí okolo. Byl to dotek víry. Podobně se snažila žena s alabastrovou nádobkou vonného oleje a tak se nepozvána vetřela na večírek farizeje Šimona a pomazala Ježíšovy nohy se slzami lásky. Díky její lásce ji byly její hříchy (a bylo jich hodně) odpuštěny. Přesně tak se snažili čtyři přátelé ochrnutého člověka a tak rozebrali střechu v domě, kde zrovna Ježíš učil obklopený nepropustným zástupem posluchačů a spustili svého ochrnutého přítele rovnou před něj. Někdy zkrátka chce Bůh vidět, že to bereš vážně!

Jsi ochoten jít pěšky do Kány? Vůbec, všimli jste si, kde Ježíš udělal druhý zázrak? V Káně. Vzpomínáte si, kde udělal svůj první zázrak? Na svatbě... v Káně! Hm, Kána zázraky přitahovala... Skoro to tak vypadá... Vzpomeňte si, jak začíná náš dnešní příběh: Znovu se vrátil do Kány Galilejské, kde proměnil vodu ve víno. Nemyslím si, že je to náhoda. Jakoby se zázraky děly ve skupinách. Jako by byla místa a období, kdy se Bůh rozhodne ukázat svou slávu neobvyklým způsobem. Kána byla takovým místem. Jak napsal Mark Batterson: Bylo těžké nemít v Káně víru, když jste ve vzduchu ještě cítili aroma skvělého vína. Kdo ví, třeba některé láhve skvělého vína skončily ve sbírce duchovních milníků – vždy po odkorkování se vinula vůně čiré víry. Máš místo nebo situaci, kdy se tě Bůh dotkl a pomohl ti? Co kdyby ses modlil za další dotek přesně na tom místě? Ne proto, že to místo je zvláštní, ale protože na některých místech je snazší mít víru, než na jiných. Proto ve Starém Zákoně Boží lidé stavěli oltáře nebo milníky, které jim připomínaly Boží jednání. Takovým milníkem může být třeba tvůj deník nebo obrázek konkrétní situace. Takovým místem může být křeslo, kde sedáváš, když se modlíš ke svému Bohu. Třetím principem tedy je: Jsme na místě Božího navštívení?

Hned po tomto příběhu přichází třetí Ježíšův zázrak. Jan 5:1-9 Potom byl další židovský svátek, a tak se Ježíš vydal do Jeruzaléma. V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník hebrejsky zvaný Bethesda, u něhož je pět sloupořadí. Ležela tam spousta nemocných, slepých, chromých a ochrnutých. Byl mezi nimi jeden člověk, nemocný už třicet osm let. Ježíš viděl, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen. „Chceš být uzdraven?“ zeptal se ho. „Pane, nemám nikoho, kdo by mě snesl do rybníka, když se zvíří voda,“ odpověděl mu nemocný. „Když tam zamířím, někdo mě předstihne.“ „Vstaň, vezmi si lehátko a choď!“ řekl mu Ježíš. A ten člověk byl ihned uzdraven, vzal své lehátko a začal chodit. V tomto podivuhodném příběhu uzdravení přichází Ježíš k rybníku, o kterém místní věřili, že má léčivé účinky. Někdy se voda zvířila (mysleli si, že je to anděl, který to dělá) a tak se snažili co nejrychleji do té vody dostat s vírou, že kdo bude první, ten bude uzdravený. Snaha je dobrá, že? Vždyť jsem to před chvíli říkal. Ježíš si tam všimne člověka, který byl nemocný přes 38 let, což v tehdejší době (a podle toho, jak dlouho se lidé dožívali) znamenalo, že tento člověk už jen tak přežívá. Je nemocný a pomalý, nikdy se tedy do vody nedostal včas. Kdo ví, možná proto si ho Ježíš všimnul. Na první pohled to nedává smysl. U toho rybníka leželo mnoho jiných lidí s různými neduhy, všichni doufali, že je vířící voda uzdraví. Ježíš si však všimne jednoho člověka, který (řekněme si to krutě) není moc perspektivní. Ale kdo určil, kdo v Božích očích je a není perspektivní? Proč si myslíme, že by si někdo „zasloužil,“ aby pro ně Ježíš zázrak udělal více než pro jiné? Víte, kolikrát jsem to slyšel? Ten člověk se chová tak pěkně, ten člověk má tak pěknou rodinu, ten člověk tak moc věří. Bůh by ho měl uzdravit. Ale proč? Proč neustále předpokládáme, co je možné a správné?

V příbězích Bible to vypadá, že nejvíce zázraků se dělo těm, kteří předpokládali nejméně: Jozue nepředpokládal, že by se slunce nemohlo zastavit. Elíša nepředpokládal, že by železo nemohlo plavat. Marie nepředpokládala, že panny nejsou těhotné. Petr nepředpokládal, že by nemohl chodit po vodě. Ježíš se muže ptá: Chceš být uzdraven? Zvláštní otázka. Ten muž tam je kvůli uzdravení. Ale už je za zenitem. Ježíš však ukazuje, že jeho moc nad zkázou nemá logické nebo časové omezení. Ježíš nepředpokládá, Ježíš se ptá. Podle průzkumu Rolfa Smitha se děti ptají každý den průměrně 125 otázek denně, zatímco dospělí jen 6 otázek denně. Mezi dětstvím a dospělostí jsme ztratili 119 otázek. V tomto čase se přestaneme ptát otázky a začneme předpokládat. V ten den umírá také naše představivost. Je pro nás těžké si byť jen představit, co Bůh může udělat. Místo toho předpokládáme, co by měl. 

Pak muži prostě řekne, aby se zvedl a chodil. Ten muž už ale dávno chodit nemůže! Víte, je to stejné jako s astronauty. Když se po dlouhé době vrátí ze stavu beztíže do naší gravitace, musí se doslova znovu učit chodit. Myslím si, že to vypadalo podobně. Podobně komicky. Kdybyste toho muže sledovali, asi byste se neudrželi smíchy při pohledu na to, jak se snaží dostat na nohy a batolí se jako dítě! Ale smích z komedie by se rychle změnil na slzy radosti, když byste si uvědomili, že tento muž najednou skáče s radostí jako malé dítě! Uzdravený! Učíme se: Byl bys ochoten vypadat trapně, když bys měl poslechnout Ježíše?  Opravdový test naší víry není naše akce, ale naše reakce. Nevím, co po tobě Ježíš bude chtít, ale umíš si představit, že on se tě doopravdy může dotknout? Budeš ho pak ochotný také poslechnout?