Mnohokrát jsem v Elementu říkal, že pevně
věřím principu, že každý z nás je vůči Bohu na pomyslné cestě, kde Bůh je
ve středu cesty a my se buď k němu vymezujeme pozitivně (a tedy ho třeba i
nevědomky hledáme), nebo se k němu vymezujeme negativně (tedy, snažíme se
od něj a od všeho, co reprezentuje, odpoutat a osvobodit). Každopádně jsme ale
na cestě. Na tu cestu jsme se dostali různými způsoby: někdo jako já vyrostl
v rodině, která v Boha věřila, a tam se poprvé o něm dozvěděl; jiným
to někdo po cestě řekl, třeba známý, nebo příbuzný; další zažili v životě
otřes, kdy se jim jakoby zhroutil svět a oni si začali klást těžké otázky o
smyslu své existence. Ještě jiní zažili něco nevysvětlitelného a podivného,
myslím to teď v pozitivním smyslu, kdy byli v nějakém problému, byli
třeba nemocní, strašně zadlužení, nebo jim šlo o život, a v tom problému
zasáhla vyšší moc, a problém se zázračně vyřešil. Všechny tyto faktory různé
lidi přivedly k hledání Boha. Víra je totiž především záležitost
zkušenosti více než vědeckých poznatků nebo věroučných systémů, nesmíme
zapomenout na to, že byť je postavená na objektivní historické události, kterou
můžeme zkoumat, je především subjektivní povahy. Ke zkušenosti k Bohu
patří i tento spouštěcí mechanismus, kdy nám někdo nebo něco vkročí do cesty,
co nás začne nutit se nad Boží a svou existencí zamýšlet. Zázrak může být spouštěcím mechanismem. Minulý týden jsem
psal, že Ježíš zázraky dělal ze dvou důvodů:
dokazoval tím svůj původ jako Božího Syna, a pak, Ježíšovy zázraky byly skoro
vždy situační, tedy měly za cíl pomoci konkrétnímu člověku nebo lidem v nouzi. Dnes se podíváme na dva zázraky,
které to krásně ilustrují.
Nejprve se podíváme na příběh proměny vody ve
víno. Ježíš je se svou matkou Marii a skupinou svých raných učedníků pozván na
svatbu. V kultuře doby bylo normální, že se zvali také sousedi a přátelé, svatba
trvala několik dní až týden. Byla to velká slavnost se spoustou lidí a na
úspěchu společenské události hodně záleželo. Ale pak došlo k problému,
který chápe každý, kdo měl kdy na starosti nějakou rodinnou nebo jinou sešlost.
Došlo něco důležitého! Chyběl jeden ze základních produktů: víno. Znáte to,
máte tady stovky lidí, a najednou jsou všichni na suchu, protože správce
hostiny s ženichem a nevěstou špatně odhadli, kolik toho budou potřebovat.
To je trapas. Pověst rodiny bude nenávratně pošramocena. Po generace se ještě
bude vyprávět, jak tam tehdy na svatbě zůstali svatebčané na suchu. Každopádně
novomanželé o tom ještě nevědí, ale v zákulisí se strhává pozornost na
problém, který za chvíli naplno vypukne. A pamatujme, tehdy nebyla možnost
skočit do obchodu pro další víno. Co nebylo připraveno, to prostě není. Tady
vstupujeme do příběhu popsaného apoštolem Janem (2:3-11): Když začalo docházet víno, Ježíšova matka mu řekla: "Nemají
víno." Ježíš jí odpověděl: "Ženo, co ode mne chceš? Má chvíle ještě
nepřišla." Jeho matka pak řekla služebníkům: "Udělejte, cokoli vám
řekne." Stálo tam šest kamenných nádob na vodu k židovskému očišťování,
každá o obsahu dvou nebo tří měr. Ježíš jim řekl: "Naplňte ty nádoby vodou."
Když je naplnili až po okraj, řekl jim: "Teď nalévejte a doneste vrchnímu
správci svatby." A donesli. Jakmile vrchní správce svatby okusil tu
vodu, z níž se stalo víno (a nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří tu vodu
nalévali, věděli), zavolal ten vrchní správce ženicha a řekl mu:
"Každý člověk podává nejdříve nejlepší víno, a když jsou hosté opilí,
podává to horší. Ty jsi zachoval nejlepší víno až do konce." Toto
Ježíš udělal v Káně Galilejské jako počátek svých zázraků. Tehdy zjevil svou
slávu a jeho učedníci v něj uvěřili.
Na tomto příběhu nás musí nutně zarazit, že
Ježíš si zvolil jako svůj počátek zázraků událost, která na první pohled
rozhodně nekřičela do světa svou naléhavostí. Jistě, Ježíš vyřešil společenskou
ostudu svých přátel, což bylo od něj velice milé, ale zcela jistě tam byli lidé
potřebnější: nemocní, posedlí, hladoví, mrtví. Navzdory tomu se Ježíš rozhodl
pro zázrak společenského charakteru, čímž nás upozorňuje na první zajímavý
princip. Boží zázraky vypovídají více o Bohu než o
lidech. My totiž máme
sklon všechno, co se děje, vysvětlovat antropologicky: tedy, že člověk je ve
středu a my se díváme na to, jak to událost ovlivnila, nebo co mu přinesla.
Zapomínáme na to, že Bůh není svázán pohledem na člověka ve středu, on může
sledovat spoustu jiných cílů, které jsou nám v tomto čase neznámé. Středem
Božího zázraku je totiž Bůh, ne člověk. A proto je nesmyslné klást Bohu otázku,
proč udělal zázrak pro toho člověka, ale pro nás v podobné situaci ne.
Kdyby totiž byl Bůh povinován plnit naše přání podle rozkazu, pak by byl jen o
něco výkonnější automat na kávu. Ale Bůh je Bohem právě proto, že nemůže být
ničím a nikým svázán. Stejně ale miluji
fakt, že Ježíšův první veřejný zázrak nebyl o záchraně života, ale že tím
zachránil něčí tvář. Ježíš pomohl lidem v nouzi, a to dokonce, aniž o
tom věděli!
To nás vede k druhému principu: Bůh
působí na přímluvu třetí strany. Byla to Marie, která si všimla
potřeby hostitelů, pohybovala se prostě v zákulisí a měla oči a uši
otevřené. Jen proto, že Marie byla vnímavá, a jen proto, že se u Ježíše
přimluvila, se na této svatbě stal zázrak, a nejlepší na tom je to, že hlavní
adresáti zázraku se dozvěděli výsledek, až už bylo po všem, a nevíme, zda se
vůbec někdy dozvěděli příčinu tohoto výsledku, nebo si řekli: To je ale
zvláštní náhoda! Jak někdo řekl: Když
totiž Bůh udělá zázrak, a chce zůstat anonymní, říkáme tomu náhoda. Zaujalo vás to, že Marie věděla, že s tím
Ježíš něco může udělat? O Ježíšově dětství toho moc nevíme, jen evangelia
popisují zajímavou historku, kdy se jako dvanáctiletý ztratil Ježíš svým
rodičům, aby ho posléze našli v chrámu, kde udivoval vážené učence svou
modrostí. Víte, protože věříme v božství Ježíše, zapomínáme, že byl také
plně člověkem a jako takový se musel všechny věci učit. Kdy tedy Ježíš objevil,
že má zázračnou moc? Zkoušel to dopředu? Jak to, že jeho matka věděla, že je
schopný udělat zázrak? Očividně si byl Ježíš vědomý od raného věku vědom, že je
schopný zázraků. Stejně jako jeho matka. Čteme-li ten příběh pozorně, vypadá to, jako by ho Marie tlačila a Ježíš
odpovídá poněkud podrážděně. Marie chce, aby vstoupil na podium dění, ale Ježíš
čeká na pokyn svého Otce. Učenci se po staletí dohadovali, proč ta reakce. Možná
proto, že Marie nevěděla, že tento první zázrak právě začne jednosměrnou cestu
rovnou na kříž. Ježíš si toho byl vědomý, proto přece přišel. Jeho první zázrak
spustí počítadlo ke kříži.
Nicméně, u Marie se naučíme náš třetí princip: Aktivní účastníci zázraku dělali to, co jim Ježíš řekl, aniž
by chápali důvody proč.
Co Marie neudělala může být stejně tak důležité, jako co udělala. Neříkala Ježíšovi, co má udělat nebo jak to
má udělat. Jednoduše identifikovala problém a nechala to na Ježíšovi.
„Došlo jim víno.“ Marie řekla tak moc tak málo slovy. Zázraky nespočívají na
tvé schopnosti popsat Bohu, jak to má vyřešit. Žádné abrakadabra. Nemusíš ani
vědět, co říct. Jen potřebuješ vědět, ke komu se obrátit. A být připravený
udělat cokoliv ti řekne. Sluhové tak učinili, ale vůbec nevěděli proč. Přesto
Ježíše poslechli. Někdy chceme, aby si nás Bůh použil, ale když po nás něco
chce, máme spoustu otázek a pochybností a chceme, aby nám to nejprve všechno
vysvětlil. Jsme ale ochotni udělat to, co víme, že po nás Bůh chce, aniž bychom
nutně věděli, jak to dopadne, a co přesně Bůh zamýšlí?
Posledním principem z anatomie
zázraku proměny vody ve víno, je skutečnost, že Ježíš
použil přirozené zdroje, kterých se nadpřirozeně dotkl. Zcela
jistě mohl stvořit víno z ničeho, ale on rozkázal naplnit nádoby vodou,
která se proměnila. Když Bůh dělá zázrak, často si k tomu používá fyzický
dotek přirozeného světa. Možná proto nás Ježíš nabádá, abychom na nemocné
vkládali ruce nebo je mazali olejem. Ruce ani olej nejsou magické veličiny,
není v tom žádná skrytá síla nebo léčivý dotek. Přesto se při fyzickém
doteku může uvolnit víra v nadpřirozené působení. Podobně i ve Starém
Zákoně dělal Mojžíš znamení pomoci fyzické hole, kterou držel v ruce.
Koneckonců to by samotný Bůh, který se ho před zázrakem zeptal: Co máš ve své ruce? Co máš dnes ty ve
svých rukou? Ježíš i dnes chce přetransformovat přirozené do nadpřirozeného,
ale dovolíme mu to? Pokud ano, budeme možná překvapeni, s jakou hojností
Ježíš přetransformuje to, co máme. Vždyť na té svatbě proměnil z vody 757 láhví kvalitního vína! Ježíš totiž
dokáže proměnit náš nedostatek do hojnosti.
Což lze krásně vidět na pozdějším zázraku, kdy
rozmnožil jídlo pro pět tisíc mužů (nebo jak se mnozí domnívají, pro až 20 000
lidí celkem). Tento příběh začíná krátce po tom, co se Ježíšovi učedníci
vrátili z misijní cesty, na kterou je Ježíš poslal, a on s nimi
odešel do ústraní na pusté místo u města Betsaida. Jenomže jakmile se to dozvěděli lidé, vydali se za ním a on je
přijal. Vyprávěl jim o Božím království a uzdravoval ty, kdo potřebovali uzdravit.
Pak se rozvíjí tento příběh v Janovi 6:5-13 Ježíš pozvedl
oči, a když uviděl, že za ním jde takový zástup, zeptal se Filipa: „Kde
nakoupíme chleby, aby se ti lidé najedli?“ (To ovšem řekl, aby ho vyzkoušel,
neboť sám věděl, co má udělat.) Filip mu odpověděl: „Nestačilo by nám chleba
ani za dvě stě denárů, aby se na každého dostalo aspoň trochu!“Jeden z jeho
učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra, mu řekl: „Je tu jeden chlapec, který má
pět ječných chlebů a dvě rybky. Ale co je to pro tolik lidí?“ Ježíš však řekl:
„Zařiďte, ať se lidé posadí.“ Na tom místě bylo hodně trávy, a tak se posadili
v počtu asi pěti tisíc mužů. Ježíš vzal ty chleby, vzdal díky a rozdával
sedícím; také ryb rozdal, kolik jen chtěli. Když se nasytili, řekl svým
učedníkům: „Posbírejte zbylé nalámané kousky, ať se nic neztratí.“ Sebrali je
tedy a naplnili dvanáct košů kousky z těch pěti ječných chlebů, které zbyly po
těch, kdo jedli.
Pátý princip je Oběť konkrétního člověka způsobila zázrak.
Víte, jen se modlit za zázrak je ve skutečnosti trochu levné, pokud nejsme
ochotni Ježíši obětovat svůj život. Podobně jako u proměny vody ve vínu dali
sluhové k dispozici svou poslušnost, tady nějaký chlapec dal celou svou
večeři. Pak vidíme, že Ježíš testuje naší
víru a aktivitu. Vybízí své následovníky, aby se nesnažili
přehodit problém na něj, ale aby to byli oni sami, kdo se postará o jídlo
těchto lidí. To je další rozměr toho, co znamená církev.
S tím souvisí
třetí princip. Všimněte si, že než došlo k zázraku, Ježíš nechal lidi
rozsadit do skupin. Zázrak se nejlépe
děje v konkrétní skupině lidí, kde tě znají, kde vidí tvou tvář,
a kde můžeš dávat i přijímat. Malá skupina, tento předobraz komunity, je něco,
co musíme v našich životech budovat: Nakonec Ježíšovi učedníci sebrali
dvanáct košů chleba. To nás učí náš dnešní poslední princip: Bůh dělá víc, než žádáme. Ano, On je skutečně
někdo, kdo mění náš nedostatek v hojnost. Ježíš dělá z nedostatku nadbytek. Odvážíme
se mu však věřit? Odvážíme se obětovat kus sebe, svého pohodlí, a - kdo ví - kus svého
majetku?
Žádné komentáře:
Okomentovat