Stát vedle, ale nevidět

V lednu 2007 v experimentu novin Washington Post zahrál světově uznávaný houslista Joshua Bell (oblečen dost nenápadně) ve stanici washingtonského metra L’Enfant Plaza šest Bachových skladeb na 300-letých stradivárkách v ceně 88 milionů korun. Před pouhými dvěma dny platili lidé nejméně 200 USD, aby se na stejný koncert dostali, to ale bylo v koncertním sále. Tentokrát však Bell hrál zcela nepoznán. Během 45 minut jeho hraní prošlo okolo 1097 lidí a koncert skončil bez aplausu. V krabičce vydělal celých 32,17 USD, až ke konci ho poznala jakási turistka a dala mu dalších 20 dolarů. Není přesně tohle situace, ve které se často ocitáme? Jsme tak soustředění na sebe, že nevidíme a neslyšíme krásu hudby jednoho z nejproslulejších muzikantů. Nevidíme div, který se děje přímo vedle nás. Moje oblíbená kapela U2 zpívá v jedné písni, že můžeme stát hned vedle Pravdy a přitom ji vůbec nevidět. Zůstane nám nepoznána.

Dnes začínám novou sérii nazvanou Anatomie zázraků. Budeme v ní mluvit o několika zázracích, které Ježíš udělal, a co to znamená pro nás. Protože, pokud se zázraky doopravdy děly tehdy, mohou se dít i dnes. A také se dějí. Proč je nevidíme, ptáš se? Co když je to ale jinak? Co když je to jako s tímto houslistou Bellem? Co když se zázraky kolem nás dějí mnohem častěji, než si myslíme, ale my se nikdy nezastavíme, abychom viděli jejich krásu? Co když máme „romantické“ představy o zázracích, a přitom míjíme Boží působení, které v našem životě dělá? Co vlastně je zázrak? A jde zázrak dokázat? Pokud vás někdy tyto otázky napadly, budeme o nich v této sérii mluvit. Jsem totiž přesvědčený, že někteří z nás zázrak potřebují. Někteří zase po zázracích touží. Dokonce i nemálo mých přátel skeptiků řeklo, že kdyby viděli nezpochybnitelný zázrak, pak by lehce v Boha uvěřili. Přitom ovšem chtějí zázrak, který se jich jako takových netýká. To může být problém. Co tím myslím? Všichni chtějí zázrak, nikdo nechce být v situaci, která si zázrak žádá. Samozřejmě, nemůžeš mít jedno bez druhého. Předpoklad zázraku je problém a čím větší problém, tím větší potenciál zázraku. Pokud se zázraky dějí.

Já věřím, že dějí. Historie i současnost nám přináší mnoho svědectví o zázracích. Já vím. Skeptici tvrdí, že nemůžeme tyto historky brát vážně, protože dřívější lidé byli primitivní a všechno možné považovali za zázrak. Myslím si, že je to klasický pyšný a nadřazený postoj moderního člověka vůči ostatním. Proč si myslíme, že lidé dřívější doby nedokázali rozpoznat mezi tím, co se běžně dělo a co bylo neobvyklé? Myslíme si, že jen proto, že neměli teleskopy a mikroskopy, že neměli moudrost? Že nedokázali rozpoznat halucinace od vidění? Před dvěma tisíci let bylo vzkříšení z mrtvých považováno přesně za tak nemožné a neslýchané, jako je to dnes. Mrtví lidé jsou mrtví. To věděli lidé tehdy i teď. A právě proto, že to bylo tak neslýchané a nečekané, měli lidé problém příběh o vzkříšení Ježíše Krista přijmout, přestože existovaly stovky očitých svědků. To je zcela pochopitelné. Příběh Ježíše je plný zázraků, stejně jako příběh církve tehdy i dnes. Co s tím uděláme? V minulosti bylo mnoho pokusů vyřezat zázraky z Bible a z Ježíšova příběhu, protože doba osvícenství zpochybnila vše nemateriální povahy. Jako klasické dítě osvícenství, americký prezident Jefferson tak doslova vyřezal zázraky z evangelií a nechal si jen morální Kristovo učení. Jenže zázraky jsou v Kristově příběhu zcela zásadní a pro jeho učení nepostradatelné. Bez zázraků nám zůstane velmi moudrý, ale slabý filozof, který ani sám nedokáže žít to, co učí. Když tedy evangelia popisují Ježíšovy zázraky, jak se k nim postavíme? A když někdo popíše, že se mu stál dnes zázrak, co s tím uděláme? Odmítneme to jako jejich halucinace? Označíme to za náhody? Nebo budeme věřit, že dotyčný vědomě lže? Nebo budeme pracovat s tím, že se to stalo? Co uděláme? Možná se ptáš jinak: Můžeme zázrak dokázat? Asi zhruba stejně, jako žalobce může prokázat vraždu, která se již stala. Není to důkaz, který lze zopakovat, je to forenzní věda: na základě důkazů (které zpětně zkoumáme) přicházíme k verdiktu.

Lidé se totiž dostávají v diskuzi o zázracích do dvou extrémů. Buď v zázraky nevěří vůbec, nebo považují za zázrak události, které zázrakem nejsou, a díky tomu pak máme inflaci zázraků: všechno dobré, co se nám stane, považujeme v jádru za zázrak. Jsme třeba bez práce, modlíme se a hledáme, a pak dostaneme skvělou nabídku a říkáme si: To je zázrak. Nicméně to nemusí se zázraky mít mnoho společného (ale za určitých okolností může). Má-li Bůh jeden z duchovních darů dar zázraků a tvrdí-li, že v posledních časech se budou dít velká znamení, pak on sám rozlišuje mezi normalitou života (byť s jeho aktivním působením) a zázrakem jako něčím výjimečným, co zažíváme zřídkakdy. Zázrak je totiž z definice něco neobvyklého, co nezažíváme každý den. Co to tedy zázrak vůbec je a jak ho poznáme? Pro slovo „zázrak“ nemáme standardní definici, je tedy jasné, že je otevřená subjektivním definicím. Websterův slovník popisuje zázrak jako neobvyklou událost, která ukazuje božskou intervenci do lidských záležitostí. C. S. Lewis popisuje zázrak jako něco unikátního, co naruší nebo prolomí očekávaný vzor toho, jak se věci obvykle dějí do té míry, že je pro nás těžké to očekávat a uchopit. Jestliže tisíce let žena otěhotní pouze na základě sexuálního styku s mužem, pak otěhotnění ženy bez muže je zázrakem. Eric Metaxas napsal, že zázrak je když cosi mimo sféru časoprostoru zvenčí zasáhne do našeho časoprostoru. Zázraky jsou tedy vnější zásahy do našeho uzavřeného systému řízenému pomocí přirozených zákonů, a poté, co se přesun uskuteční, přirozený zákon znovu přebere vládu. Vzkříšení Ježíše se tedy nestalo porušením přirozených zákonů, ale Božím napumpováním obrovské moci a energie zvenčí mimo náš systém. Doslova ho vzkřísil svou mocí, která nepodléhá přirozeným zákonům. Zázrak je tedy něco, co přesahuje chápání člověka a jeho zkušenost. V moderním světě bychom tedy řekli, že je to zásah nadpřirozené síly do řádu přírody. Zázrak je výjimka z pravidla. Není to porušení přírodních zákonů, ale je to vnější zásah. Příčinou zázraku je Boží činnost, ale důsledky zázraku následují podle přírodních věd (Bůh vložil zárodek Ježíše do Marie, ale pak ta ho stejně nosila 9 měsíců a normálně porodila).

Zázrak může obsahovat znamení, abychom přehodnotili svůj život, ale pro mnoho lidí zázrak sám znamením není. Což může být pro mnohé zklamáním. Někde uvnitř totiž doufáme, že kdybychom uměli dělat pořádně zázraky, pak by nás lidé více následovali. Říkáme si, že za Ježíšem šly kvůli tomu davy lidí. Ale nezdá se, že by to Ježíše příliš fascinovalo, protože se zdá, jakoby lidem naopak kladl překážky: tvrdí, že musí jíst jeho tělo a pít jeho krev, odmítá dělat znamení na zakázku, dokonce nechá celé shromážděné město čekající na jeho uzdravující ruku a jde jinam. Přesto věříme, že když lidé uvidí zázrak, určitě začnou Ježíše následovat. Zázraky ale nepřesvědčily Petra, aby Ježíše nezapřel; Jidáše, aby jej nezradil; nedokázaly přesvědčit farizei o jeho pravé identitě. Jeho učedníci jimi byli fascinováni, ale dál se přeli o to, kdo je největší, kdo bude v nebeském království sedět po Kristově pravici. Tak proč vlastně Ježíš zázraky dělal?

Dělal je ze dvou důvodů. Evangelista Jan popisuje, jak jednoho dne Ježíš uzdravil slepého od narození, což okolo stojící Židé považovali za veliký zázrak. Byl to člověk, který byl již dospělý, a protože byl slepý a chudý, žebral. Ježíš šel okolo se svými následovníky, a ti se ho zeptali, proč si myslí, že je ten člověk slepý, zda je to kvůli jeho hříchu nebo hříchu jeho rodičů. Vycházeli přitom z principu, že nemoc musí mít konkrétní příčinu: konkrétní čin, který nazýváme hříchem. Byl to obvyklý názor té doby a i dnes v mnoha věroučných systémech je to klasická ukázka karmy: trpíme kvůli své minulosti. Ježíš jim ovšem říká jasně, že to nebyl on ani jeho rodiče, proč je slepý. Prostě se to stalo. Svět má dost svého trápení, říká Ježíš později, toto je jeho přetrvávající pohled na utrpení. Na tom slepém se má ukázat Boží sláva. Ježíš pomaže jeho oči blátem a pošle ho se umýt, načež tento slepý prohlédne, a to vzbudí obrovskou vlnu zájmu. Žel, nejen pozitivního. Protože Ježíšovi kritici nemohli popřít, že se stal zázrak, snažili se odvést řeč. Nejprve na to, že byla sobota, tedy den, kdy Židé nesměli pracovat. Pak se snažili najít něco na samotné technice uzdravení. Došlo dokonce k pozoruhodné roztržce, kdy uzdravený žebrák začal poučovat vzdělané vůdce, a ti ho pak vyhnali. Jako následek tohoto příběhu se k Ježíši Židovští vůdcové znovu srotili a zeptali se jej přímo: Jak dlouho chceš naši duši držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně. Načež jim Ježíš řekl, že tak již učinil, ale oni mu nevěřili a pak dodal: (Jan 10:25) Skutky, které já činím ve jménu svého Otce, ty o mně svědčí. Ježíš dělal zázraky, aby jasně ukázal, že je to on, koho očekávají. 

Tady vidíme, proč Ježíš zázraky dělal: bylo to proto, aby mu lidé uvěřili, že jej poslal Bůh Otec, že on je jeho Synem, a že je tím očekávaným Mesiášem, na kterého se tak těšili. Když budete číst evangelia, všimněte si zajímavého postupu. Nejprve Ježíš lidi přesvědčoval svým slovem, a když udělal zázrak, snažil se to držet v tajnosti. To se postupně změnilo, až to vyvrcholilo spektakulárním zázrakem: vzkříšení Lazara z mrtvých po několika dnech, co již byl v hrobě. Ale stejně je to nepřesvědčilo, že Ježíš je tím, za koho se tady v tomto příběhu prohlašuje: Já a Otec jsme jedno. Naopak, místo toho se Židé chopili kamenů, aby jej ukamenovali. (Jan 10:32-33) Ježíš jim řekl: "Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od mého Otce. Pro který z nich mne chcete kamenovat?" Židé mu odpověděli: "Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání, že ty, člověk, děláš ze sebe Boha." A Ježíš říká: (Jan 10:36-38) Proč mně, kterého Otec posvětil a poslal na svět, říkáte: ‚Rouháš se,' protože jsem řekl: ‚Jsem Boží Syn'? Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! Jestliže je však činím, a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a dále poznávali, že Otec je ve mně a já v Otci.

Pro Ježíše však konání zázraků má ještě jinou příčinu, na kterou se v příštích týdnech zaměříme především. Ježíšovy zázraky byly skoro vždy situační, tedy měly za cíl pomoci konkrétnímu člověku nebo lidem v nouzi. Ježíš zázraky nedělal pro podívanou, naopak, kritizoval ty, kteří chtěli vidět stále nová znamení. Nedělal si ani iluze o motivech těch, kteří se k němu po zázracích přidali. Po nasycení tisíců třeba řekl, že ho následují jen proto, že dostali zadarmo najíst. Přesto ho vždy znovu přemáhal soucit a lidem pomáhal v jejich nouzi, a tím znovu dokazoval, že mu na nich záleží.  V tom se Ježíš dodnes nezměnil. Autoři Bible tvrdí, že je stále stejný včera, dnes i navěky. Jeho charakter ani moc se nemění. Stále se zajímá o lidi, přestože jsme nepatrnými. Ježíš koná zázraky, někdy urychluje přirozené příčiny, jindy vstupuje do běhu přirozeného světa zvenčí.