Duch je slib budoucí svatby

Toto léto jsem byl na řadě svateb. Svatba je vždy radostná událost nového společného života dvou lidí plných ideálů a plánů, je to ten čas, kdy rodina je naměkko a všichni jsou dojatí. Běžně to funguje tak, že ještě před samotnou svatbou žádá ženich nevěstu o ruku se zásnubním prstýnkem jako slibem společné budoucnosti. Ten prstýnek symbolizuje: Myslím to s tebou vážně a slibuji, že jednoho dne si tě opravdu vezmu. Po celou dobu do svatby tak prstýnek vyjadřuje přítomnost ženicha, a to i kdyby nebyl fyzicky přítomný. V minulém příspěvku jsme si vyprávěli o poslední večeři, kterou měl Ježíš se svými nejbližšími přáteli a následovníky, na které jim řekl pro ně šokující zprávu: Oznámil jim, že od nich odchází pryč, aby pro ně připravil místo, a aby se pro ně jednoho dne vrátil. Jeho učedníci to později nazvou Druhým příchodem Krista, který vyvrcholí Svatbou Beránkovou, tedy obrazně oslavou věčného spojení Ježíše jako ženicha a jeho církve jako nevěsty. Do doby, než se tak stane, nás podle svých slov nenechává jako sirotky, vlastně nám dává zásnubní prsten jako slib, že to s námi myslí vážně. Tím prstenem není nic jiného, než osoba Ducha svatého. Jen se podívejte na to, jak to apoštol Pavel popisuje v Efeským 1:13-14: V něm jste i vy (když jste uslyšeli slovo pravdy, totiž evangelium o vaší spáse, a uvěřili mu) byli označeni pečetí zaslíbeného Ducha svatého. Ten je závdavkem našeho dědictví: zaručuje, že Bůh vykoupí své vlastnictví. Skrze svého Ducha je Bůh opravdu s námi do skonání věků a nikdy nás neopustí. Ve skutečnosti je Duch svatý závdavkem nebo slibem, že jednoho dne si nás Ježíš vezme, že to s námi myslí vážně, a že s námi plánuje společnou budoucnost. Svým nanebevstoupením se totiž Ježíš nestal chybějícím Bohem. Jen jako Bůh k učedníkům přišel v jiné osobě. Tajemství Boha je jeho zjevení ve třech osobách, každá odlišná od druhé, ale přitom zakouším jednoho Boha, který je všechny z nich. Dnes Boha zakoušíme skrze Ducha svatého a kdykoliv cítíme jeho dotek, těšíme se na svatbu, na opětovné shledání s Ježíšem, který je pastýřem naší duše.

V tomto seriálu mluvíme o třetí osobě Boží Trojice, o Duchu svatém. V jedné z prvních Ježíšových zmínek o Duchu svatém, řekl Ježíš (v překladu Slovo na cestu - Jan 3:8): Ovšem s Duchem svatým je to jako s větrem: Nemůžeš ho ovládat, ale pozoruješ jeho účinky. Ducha nemůžeš ovládat, ale můžeš pozorovat jeho působení, stejně jako to můžeš vidět na větru. Vítr tě uschopní, vítr tě zrychlí, vítr ti pomůže, když bys už nezvládal pádlovat, vítr ti dá naději. Přesně totéž dělá Duch svatý. Jeho vánek je neustále s tebou, pokud následuješ Ježíše. Pokud totiž Ježíši patříš, on ti obrazně na prst nasadil svůj prsten závdavku, a to ukazuje, že se nemusíš modlit za to, aby s tebou Bůh ve tvém životě byl, ale spíše za to, abys viděl účinky jeho přítomnosti. To je důležitý koncept. Jeho působení se totiž projevuje mocí a odvahou, a to opravdu potřebujeme. Protože naše budoucnost s Kristem je společná, Duch svatý už dnes komunitu víry připravuje. Jak to dělá? Skrze křest. Ve skutečnosti, Nový zákon popisuje hned několik křtů. První křest, který najdeme, je křest ve vodě. To křtí následovník Krista nového následovníka Krista ve vodě jako symbol vlastní smrti a vzkříšení k novému životu s Ježíšem. Je to veřejné přiznání k následování. Další je křest Duchem, což podle Jana Křtitele dělá Ježíš a je to první naplnění ke službě, svědectví a svatosti. O tom budu mluvit více příště. Pak je tady ovšem křest, kterým nás křtí samotný Duch. Tento křest je do církve, protože Ježíšova víra je vždy společná, vždy v místní komunitě jeho následovníků, kteří tvoří místní církev.

Pavel to popisuje v 1. Korintským 12:12-13: Tělo tvoří jeden celek, i když se skládá z mnoha částí; i když je všech těch částí mnoho, přece tvoří jedno tělo. (Tělo je Pavlův nejoblíbenější obraz církve, do té míry, že ji nazývá Tělem Kristovým) A právě takové je to s Kristem. Ať už jsme totiž Židé či Řekové, otroci nebo svobodní, všichni jsme jedním Duchem pokřtěni do téhož těla a jeden Duch se nám všem stal nápojem. Podívejte se na ten verš pomalu. Církev, to Kristovo tělo, je plné Židů a Řeků, otroků a svobodných. Proč je Pavel vypichuje? Protože jsou to protiklady. Žid v přirozeném světě neměl (a ani nechtěl) mít nic společného s Řekem a naopak. Otrok v reálném světě neměl nic společného se svobodným. Přesto jsme všichni Duchem ponořeni (protože přesně to znamená slovo křest) do jednoho těla, do jedné církve jako lidé, které v přirozeném světě nic moc nepojí. Možná, že najdeš v církvi lidi s podobnými zájmy nebo v podobné životní situaci. Když se však podíváš pořádně okolo sebe, jsem si zcela jistý, že v normálním, přirozeném světě, byste se s některými lidmi nikdy ani nepotkali a nepromluvili spolu, natož abyste spolu něco dělali nebo se dokonce přátelili. To, že je církev různorodá, a že miluje svou rozdílnost, a přitom stejně mluví jedním hlasem, je vždy práce Ducha svatého.

Není vůbec divu, že to, na co se Duch v našem životě zaměřuje, se týká osobních postojů a kvalit pro vztahy s dalšími lidmi. Abychom totiž dokázali být spolu ve vší své skvělé (a někdy až ne tak skvělé) rozdílnosti, potřebujeme k tomu něco víc, než je Boží moc. Galatským 5:22-23 Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost. Všimněte si, že skoro všechny tyto charakterové vlastnosti se týkají vztahů s dalšími lidmi. Duch svatý nás tedy vede do církve (doslova nás do ní ponořuje) - je to koneckonců trénink, příprava na věčnost, kdy budeme s Ježíšovými následovníky už napořád - a abychom tam opravdu dokázali existovat, začíná v našem životě vytvářet prostor pro růst charakterového ovoce Ducha, které se projeví ve vztazích. Církev je totiž jinak skupina lidí, které by nic přirozeně nepojilo, v Římanům 5:5 dokonce Pavel říká, že Bůh do našich srdcí vylil svou lásku skrze Ducha svatého, jehož nám daroval. Láska k lidem, kterou nově objevíme s vírou v Ježíše, je tedy dar. Tato láska však není samoúčelná. Vytváří prostředí pro naší službu. Nedávno jsem psal, že služba je oběť, která funguje nejlépe skrze naše duchovní dary a existuje pro užitek Těla Kristova, tedy církve. Když budete duchovní dary studovat, všimnete si, že nejobsáhlejší pasáže, které se jim věnují  (1. Korintským 12 a 14) jsou přepůleny slavnou kapitolou 13., která je celá o lásce, a kde je dokonce napsáno, že kdybych měl různé duchovní dary, ale neměl lásku, nic to neznamená, byl bych jen dunící zvon a řinčící činely. Láska je jediným prostředkem a prostředím pro fungování duchovních darů. Pokud toužím po darech, po Boží moci, po použitelnosti od Boha za jakýchkoliv jiných důvodů, než je láska k lidem, pak jsou mi dary spíše ke škodě než k užitku. To je důvodem, proč Duch bude především v našem životě pěstovat ovoce, tedy charakterové hodnoty ovlivňující vztahy.

Láska v církvi pak způsobí jednotu, což je přesně to, za co se Ježíš modlil u poslední večeře, když svým následovníkům řekl, že pošle svého Ducha jako závdavek našeho vztahu. Taková jednota tvoří neodolatelné prostředí pro fungování všech darů, které Bůh věřícím dává. Apoštol Pavel to popisuje v Efezským 4:2-7. Buďte vždy pokorní a mírní, trpělivě se navzájem snášejte v lásce a usilujte zachovávat jednotu Ducha, spojeni poutem pokoje. Je jedno tělo a jeden Duch, jedna naděje, k níž jsme byli povoláni, jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všechny a skrze všechny a ve všech. Každému jednotlivému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. Co tady Pavel píše? Nejprve nabádá následovníky Ježíše, aby se chovali tak, jak si Duch přeje (všimněte si, že mírnost, trpělivost a láska jsou ze seznamu ovoce) a usilovali zachovávat jednotu Ducha. Později bude Pavel psát o jednotě víry a jednotě mysli, ale to je proces zralosti. Abychom mohli žít tak, jak si Bůh přeje, potřebujeme k tomu zachovávat jednotu Ducha. V čem je rozdíl? V Duchu svatém můžeme být jednotní i v nesouhlasu. Duch svatý totiž primárně vyvyšuje Ježíše, takže pokud se shodneme na tom, kdo je Ježíš, nepotřebujeme se shodnout na mnoha dalších věcech. Duch svědčí o mně, tvrdil Ježíš, a vy o mě taky budete svědčit. Ježíš je sjednocující prvek církve, ne různé doktríny ohledně morálky nebo teologie (byť je tam mnoho užitečných spojovacích prvků). Tato jednota se projevuje společnou naději v jednoho Boha.

Hned další verš mluví zase o darech (každému byla dána milost). Jednota tedy slouží k tomu, abychom sloužili Bohu jeho dary ve správném prostředí, se správnou motivací a ke správným účelům. Člověk, který bude ve službě duchovními dary plný lásky, bude přesně jak řekl Ježíš podobný větru: nezastavitelný, mocný, naplňující. Není divu, že se v takové církvi Duch přežene jako vítr o letnicích. O tom ale příště. Pro dnešek je pro nás důležité vědět, že jeden z hlavních důvodů, proč Ježíš tobě, jako svému následovníkovi, dává Ducha svatého, je slib, že si nás jednoho dne vezme. Bůh to s tebou myslí vážně. Má pro nás připravenou společnou budoucnost, a proto začal proces charakterové změny už dnes. A používá si k tomu komunitu věřících – církev. Možná to je jeden z hlavních důvodů, proč se ďábel, nepřítel naší duše, snaží člověka oddělit od ostatních věřících. Některé skrze pohrdnutí rozdílnosti (proč bych se měl s nimi družit, když jsem lepší, chytřejší nebo úspěšnější než oni), jiné skrze cestovní turistickou duchovnost. Co tím myslím? Myslím tím to neustálé cestování za zážitky s Bohem na nějaká zvláštní poutní místa. Dělají to všichni. Katolíci mají svá, evangelíci jiná, charismatici zase ty svá. Místo, aby následovník Krista se rozhodl vydat se do vztahů ve své komunitě, aby tam dovolil Duchu vytvořit jednotu pokoje a prostor pro pěstování charakterových vlastností, raději mluví o Boží moci a jezdí na všechny konference, na všechny meetingy a setkání, kde hledá Boží dotek.

Co když je to ale jinak? Co když se tě Duch svatý chce dotknout tam, kde jsi? Co když fakt, že ten poklad – Ducha – máš v hliněných nádobách, ukazuje, že máš dovolit Duchu, aby tě naplnil tady, kde jsi? Co když Duch svatý chce, abys v jeho plnosti používal své dary v téhle církvi? Co když chce, abys mu dovolil tě doslova ponořit do místní církve? Jak by to v tvém případě vypadalo? Co by byl ten příští krok, který bys měl udělat? Doufám, že najdeš odvahu si tuhle otázku položit.